Ani bych neřekl, že je to téměř rok od doby, kdy jsme v rámci 20-letého výročí značky Ghost byli pozváni do její mateřské továrny a vývojového centra, kde se rovněž odehrála prezentace novinek 2014. Loni jsme cestu hledali pomocí navigace, letos jsme do Waldsassenu jeli čistě po paměti. Vždyť leží necelých 10 km od Chebu!

Hlavním tahákem loňské prezentace byl jednoznačně trailový či all-mountain stroj Ghost Riot, který v průběhu jediného roku své existence posbíral po světových výstavách a jiných akcích celou řádku ocenění. Naše očekávání směrem ke kolekci Ghost 2015 tak bylo více než jasné – Ghost Riot s hliníkovým rámem! Avšak ouha… Riot na hlíně se nekoná! To jsme si ostatně popsali a vysvětlili již koncem minulého týdne – GHOST Riot LT (2015). Ona svým způsobem nenastala žádná jiná revoluční změna v nabídce této německo-české značky (řada ze zaměstnanců výroby i marketingu jsou Češi), spíše se jen potvrdily a dále rozvíjely trendy načrtnuté již minulý rok. Nebo ne?

Nejdřív jsem si říkal, že meziročních proměn v nabídce Ghostu 2015 ani moc není, avšak hlubší studium nového katalogu a porovnání s nabídkou roku 2014 ukazuje, že se překopala, přejmenovala a přerozdělila skoro celá nabídka…

Součástí prezentace bylo i něco málo ježdění, kdy nám hned v úvodu pár borců ukázalo, jak se sjíždí kolmá stěna v lomu…

Vezmeme to středem!

Není žádným překvapením, že největší důraz byl, je a nějaký čas ještě bude kladen na střední kola – tedy průměr 27,5“ alias 650B. Na tomto, chcete-li kompromisním průměru stojí jak vlajková loď MTB sekce Ghost Riot, tak i celá řada dalších plně odpružených i pevných pánských i dámských modelů. Ale nezapomíná se ani na sekci 29er, nebo-li velkých obručí. I zde se několik modelových řad posunulo o další vývojový krok kupředu.

Společná vyjížďka pak vedla příjemným lesním okruhem, nahoru po štěrku, dolů lesem po kořenech

Ivan Mládek – Zkratky

Zahledíte-li se do katalogu Ghost 2015, možná vás zarazí celá řada zkratek. Vrcholem by mohl být takový Ghost Riot LT 10 LC, který měl ještě v loni v názvu zkratečku AMR, ale to už sem netahejme.

Pro vysvětlení:
LT = Long Travel (vyšší zdvih proti základní verzi)
LC = Lightweight Carbon (v podstatě jiný název pro současné exkluzivní modely řady Lector)
E:i = E:i Shock (fully s elektronicky řízeným tlumičem RockShox)
FS = Full Suspension (celoodpružená verze)
PRO = Professional (vyspělejší, lehčí hliníkové rámy)

reklama

Společné bikování korunovalo blbnutí na lokální 4X trati za účasti Mistra Světa Tomáše Slavíka (Datla)

AMR žije, AMR končí…

Ghost Riot 2015 v klasické verzi LC (dříve Lector) a v rozšířené zdvihové podobě LT jsme si představili koncem minulého týdne v samostatném článku (Ghost Riot LT – představení) a testovali před pár měsíci (test Ghost AMR Riot Lector 7), dnes tedy můžeme začít jiným modelem z řady LT (Long Travel) – AMR LT (29“). Pozor, ÁeMeRka v roce 2015 startují čistě na velkých kolech, proto se nedivte, že se číslovka, udávající průměr kol v názvu, již neobjevuje. Dostupné přitom budou dvě samostatné řady, zmíněné AMR LT se zdvihy 130/120 mm, což by měl být takový všestranný sportovní trail-bike na velkých obručích, který dostane jak hliníkový, tak i karbonový kabátek (LC).

GHOST AMR LT 3

Druhou možnost představuje jeho původní předobraz, Ghost AMR (29“), kterýžto vyjede do světa pouze na karbonu, doplněném o hliníkovou zadní stavbu se zdvihy 110(100)/100 mm (P/Z). Dostupné budou v tomto provedení dva standardní modely AMR 7 LC a AMR 10 LC, plus jeden s elektronicky řízeným tlumičem E:i Shock.

GHOST AMR 10 LC E:i

Nezůstal kámen na…

Tím jsme skoro skončili u klasických, dnes známých modelů a pokračujeme novými jmény. Tedy vyjma Ghostu Cagua, což je naše oblíbené hard-core enduro (test Ghost Cagua 6550 2014) na 27,5“ kolech, kde se nic extra nezměnilo (tedy krom barev, geometrie a výrazného snížení hmotnosti, tak jako skoro u všech meziročně migrujících modelů) – vepředu Fox 34 na 160 mm, vzadu X-Fusion či Fox se 155 mm kroku, převody 2×10 nebo 1×11, hliníkový rám – zkrátka co měnit, když to funguje.

Kam zmizelo AMR 650B?

Už jsem zmínil, že řada AMR si ponechala pouze velká kola. „Malé AMR“ proto mizí z nabídky a místo něj nastupuje rapper KATO (shodou okolností přezdívka textaře a rappera skupiny Chaozz a Prago Union), jak jinak než na kolech průměru 27,5“. Hovoříme tedy primárně o modelech KATO FS, které nahrazují současnou řadu AMR 650B a tuto sekci výrazně rozšiřují. Z dvou modelů roku 2014 je najednou šest plus opět jedna verze s inteligentním tlumičem E:i Shock.

Rám se lehce změnil, nejen co se barev týká, ale také konstrukčně. Koncepce ale zůstala zachována, stejně jako zdvihy 130/120 mm. Cenový rozptyl této řady přitom bude nanejvýš široký, jelikož pojme kola postavená na sadě Shimano Alivio, až po luxusní verze na kompletním XT. Vše na hliníkovém rámu, karbon je vyhrazen čistě Riotu.

GHOST Kato FS 8

Kato a jeho parťáci

Plně odpružený Kato dostane navíc i své pevné dvojče, tedy řečeno hezky česky – hardtail trail-bike. Kola s hliníkovým rámem, trailovou geometrií, koly 650B a 120mm zdvihem vidlice. Tím to ale nekončí! Sestrou pánského „Kata“ je dámské Lanao FS s v zásadě stejnými parametry, jakými disponuje Kato FS (zdvihy 130/120 mm, 27,5“ kola, tři modely od Shimana Alivio po XT). Lanao bude existovat i v pevné variantě, opět na středních kolech, avšak s vidlicí se zdvihem „pouhých“ 100 mm. U dámských kol to zřejmě stačí.

GHOST Kato Pro 8

Než se do toho úplně zamotáme, pak doplňme, že pevné Lanao i Kato budou mít své pevné top modely vybaveny vyspělejším, lehčím a tužším rámem, který poznáte podle přídomku PRO.

GHOST Lanao 4

Zaměřeno (hodně) na ženy (alespoň v druhém odstavci…)

Další část kolekce GHOST 2015 vezměme víceméně heslovitě, tedy podle řazení v katalogu. Začněme se základním Lady pevňákem Sona na 26“ kolech, na které navazuje již probíraný pánský HT univerzál Kato. Nabídka pokračuje pevnými 29“ sportovně univerzálními stroji pro muže s modelovým označením Tacana. Snad se neseknu, když řeknu, že jde o pokračovatele řady SE 29. Na ně navazuje klasická a dobře známá řada HTX, čistě na 29“ kolech, čistě s karbonovým rámem.

GHOST Tacana 7

Když opět přeskočíme na dámskou řadu, pak zde máme dostupné pevňáky Lawu (26“), následované již zmiňovanými stroji Lanao a Lanao Pro (27,5“ – stále jen hliník) a potom obdobu pánského HTX, která nese název Nila (27,5“, karbonový rám). Dámy si tak užijí mnohem větší příděl středních kol a nebudou nuceny sedlat pro ně často až příliš velká kola průměru 29“.

GHOST Lanao FS 2

GHOST Nila 5 LC

To by bylo vše? Vlastně ani ne!

Ano, tímto jsme téměř vyčerpali celou skladbu MTB kol Ghost 2015, tedy vyjma sjezďáků (stroze označených DH), FR strojů Northshore a „Slavíkových“ fourcross speciálů The Hood – dvě pevné specifikace, jeden model řady PRO a jeden 4X full!

A pak bychom mohli pokračovat světem cestovních kol, rozplývat se nad zbrusu novou silničkou Nivolet LC, prohlédnout si dětská kola a nakonec žasnout údivem nad neskutečně pestrou nabídkou elektrokol s motory Bosch nejnovější generace. Ta zahrnují například i karbonová sportovní kola TERU, či jejich plně odpružené verze – Teru FS (29“, 130/120 mm) či Teru FS LT (27,5“, 150/140 mm)! Takové kolo si snad budeme muset jednou půjčit!!!

GHOST Teru FS 7

E:i Shock v novém

Jestliže se to doposud (rok 2014) modely s chytrým tlumičem E:i Shock v nabídce Ghostu jen hemžilo, s výhledem na sezonu příští těchto verzí poněkud ubyde. Nezmizely ale zcela a ani to neznamená, že by vývoj tohoto řešení ustrnul na „mrtvém bodě“. Naopak, E:i Shock se poněkud proměnil. Dostal novou, menší a elegantnější baterii bajonetového vzezření, která se montuje na rám vedle (pod/na místo) košíku pro lahev. Inovované bylo rovněž ovládání, kdy z kol mizí původní computer a objevuje se nenápadná krabička na boku představce.

GHOST E:i Shock – tlumič + nová baterie

Novou verzi ovládání chytrého odpružení E:i Shock jsme zkoušeli jen nanečisto na parkovišti. Vše se ovládá nanejvýš jednoduše jediným tlačítkem a nastavený režim se kontroluje prostřednictvím barevné diody. Pokud jsem to vše správně pochopil: když svítí zelená, je zapnut automatický mód, blikající zelená značí plně otevřený režim, žlutá je střední komprese a červená zavřeno. Prosté jako facka!

GHOST E:i Shock – řídící centrum

Jaký píšeš letopočet?

Tím bych celou záležitost pro dnešek uzavřel, těšit se můžeme na první testy modelů 2015, které v podobě testovacích vzorků začnou přicházet snad poměrně brzy. Ležáky 2014 tedy necháváme pomalu za sebou a začínáme se soustředit na „mladé víno“ sezony 2015.

Foto: Štěpán Hájíček & GHOST

Minulou sobotu jsem byl vyslán připravit menší report z jabloneckých závodů světové 4X ProTour série. Docela jsem se těšil, protože minulý rok se mi nějak nepovedlo dorazit a chtěl jsem konečně naživo vidět trať vpravdě monstrózních parametrů, kterou připravil sám Tomáš Slavík.

Na místo jsem dorazil hned ráno, byl jsem uvítán a akreditován v Ghost stanu, k tomu se ještě vrátím, a vyrazil omrknout okolí. Dráha byla umístěná na sjezdovce vedle klasické mírně oprýskané Pomy v místním areálu Dobrá Voda. Naživo vypadala asi tak třikrát kolmější než jsem si jí představoval podle fotek a videí. A skoky asi třikrát větší, prostě MEGA. Vybral jsem si místa, kde jsem očekával masakry a chvilku ladil  fotící úhly. Původně mě měl podpořit (teď už bývalý) kamarád fotograf, ale vyměknul a tak byla veškerá fotodokumentace jenom na mě. Naštěstí bylo večer na závodě dalších pět tisíc fotografů a tak můžete najít kvalitní záběry ze všech stran po celém internetu.

Kromě XXL velikosti byla dráha taky strašlivě vysušená. Vzal jsem si starší rozdrbané kecky s dost ošoupanou podrážkou a to mělo hned dvě nevýhody. Zaprvé se s nimi na kopec neřkuli na trať vůbec nedalo vysápat. A zadruhé mi to dodalo výzor jabloneckého váguse, čehož jsem s večerním příbojem zarážejícího množství krásek trochu litoval. A navrch během tréninku i závodu padla na kopec prašná mlha.

Kromě focení jsem měl ještě jeden úkol. Udělat s někým rozhovor. V ideálním případě s Tomášem Slavíkem, ale ten byl prakticky od rána nepolapitelný a teleportoval se z místa na místo. Už jsem chtěl rozhovorovat prodavače párků v jednom stánku, ale do cesty se mi najednou připletl veterán fourcrossových závodů Scott Beaumont. Scott navíc jezdí za cool značku Yeti a občas je zajímavé slyšet názor někoho zvenku. Scott je mimochodem jedním ze zakladatelů 4X ProTour série.

reklama

Ahoj, co si myslíš o trati? Jaká je tenhle rok? Jak jsi se na ní připravil?

No, minulý rok to pro mě nebyl nejlepší závod. Měl jsem dobrou sezónu, ale tenkrát jsem se rozbil hned v kvalifikaci. Každopádně trať je skvělá a hlavně diváci jsou skvělí. Tomáš chtěl očividně postavit tu nejtěžší trať a taky se mu to povedlo. Výzvou bude to extrémní sucho a nevěřím, že to říkám, ale možná by nezaškodila trocha deště. Myslím si, že trať je limit toho, co je možné jezdit na pevném kole.

Koukám, že máte ve stáji všichni hardtaily. Ale pokud se nemýlím, Yeti dělá i celoodpružená kola na 4X. Proč jste si na tak těžký závod nevzali pružíky?

Jezdíme na pevňácích každý závod. Jsem na to zvyklý a mám to tak rád. Jasně, hodně závodníků si vzalo fully, ale třeba na těch opravdu velkých skocích se mi líbí ta předvídatelnost pevných kol. Navíc pevné rámy jsou tak trochu duchem fourcrossu.

A jak jsi to měl s těmi velkými skoky na začátku trati. Jsi zkušený jezdec, ale přesto, jsou to docela macci. Vyslal si je sám hned na první pokus a nebo jsi sledoval někoho před sebou?

Jsem tady nejstarší, je mi 36 let, závodím od svých 4 let a tak mám opravdu dost zkušeností. Když přijedu na trať jako je tahle, dám tomu pět minut, kouknu na někoho kdo už skoky skáče a pak jdu na to. Když máte naskákáno, jste schopní létat víceméně bez nepodařených pokusů všechno rovnou z fleku. Ale to neznamená, že by to bylo lehké. Když se tomu přidá trocha závodního stresu, nejsou takovéhle polety rozhodně žádný med.

A co si myslíš o lesní sekci? Líbí se ti ten nápad?

Je to zase něco trochu jiného. Duch fourcrossu je předjíždění a skákání a třeba minulý rok, nepletu-li se, k žádnému předjíždění v lesní sekci nedošlo. Vybereš si tam jednu ideální nejrychlejší stopu a jedeš, nemáš moc na výběr. Na druhou stranu, diváckou přitažlivost to ani tak nepostrádá, protože je to jen krátký úsek. Líbí se mi to, jsem pro různorodost tratí v ProTour.

A co ty? Plánuješ dneska vyhrát? Jak se cítíš?

Ve středu jsem závodil ve světovém poháru v bikrosu. Udělal jsem velkou chybu a moc to nedopadlo. Skončil jsem devátý. Ale dneska se cítím dobře a chci vyhrát. Tomáš je fakt ve formě a zná trať lépe než kdokoliv jiný, ale já i ostatní jezdci víme, že není nemožné ho porazit. Zkusím to.

Scott skončil ve čtvrtfinále – zkusil to!

Když už jsme u kol, v Ghost stanu, kde jsem měl jakési zázemí, byla vystavená dvě kola, které v katalogu 2014 nenajdete. Jednalo se o zbrusu nové 4X novinky pro rok 2015. A pozor, v pěkně nabušené specifikaci. Za oběma modely stojí Tomáš Slavík a můžete na nich najít některé jeho oblíbené vychytávky. Třeba vidlice s lockoutem z řidítek pro tryskové starty.

Odpoledne začala atmosféra houstnout a závodníci zběsile trénovali. Toho se dalo dobře využít k focení, protože jsem se ještě nemusel prodírat živou stěnou vedle trati. Lidí totiž na samotný závod k večeru dorazil plus mínus milión. Zarazilo mě, že ačkoliv se o 4X závodech v médiích moc nepíše, ani nemluví (zlatej fotbálek), účast byla skvělá a to je paráda. Závodu asi prospěla komornější atmosféra Jablonce a to, že tam organizátora Tomáše Slavíka skoro všichni znají.

Po oficiálním zahájení došlo na slibovaná letadla Red Bull Air Show. Pořád jsem trochu čekal, kdy to napálí do davu pod nimi, ale nekonala se žádná Ukrajina. A už se jelo! Dynamika 4X závodů je skvělá, závod se odjezdí rychle a všechno je vidět. Žádné okecávání, žádný souboj s časomírou, ale klasická loktovačka. Bohužel v jedné z posledních jízd se jezdec Hannes Slavik, není to příbuzný našeho Tomáše, nehezky vysekal a přiletěla pro něj helikoptéra. To bylo ale naštěstí jediné závažnější narušení závodu a podle posledních zpráv je Hannes v pořádku. Měl fakt kliku.

Výsledky ve zkratce: Tomáš Slavík první, Felix Beckeman druhý a Strouha aka Růžovák na sjezďáku na třetím místě. Tomáš teda opět, ne nečekaně, vyhrál a my mu gratulujeme. Stejně tak vyhrál, co se týče organizace a tratě, to se mu prostě povedlo. Víc takových závodů!

Pokud jste akci propásli, máte čeho litovat. Příští rok do Jablonce určitě jeďte! Mám radost, že se v Čechách dokáže udělat tak hezká akce v gravity disciplíně. A teď se mrkněte na parádní video a fotogalerie od skutečných fotografů třeba tady nebo tady.

JBC 4X Final Results 2014

Naše osobní poznatky a zážitky z Jabloneckého 4X Revelations 2014 jsme vám přinesli před pár dny v podobě reportáže z pera Mikulášova. Předevčírem pak dorazil krátký oficiální report s osobními postřehy stavitele trati Tomáše Slavíka, něco fotek Jana Kasla a rovněž i další parádní video z dílny Fullface Productions.

(Tisková zpráva)
Dlouho očekávaný závod sezóny, který je považován za nejtěžší a nejlepší podnik svého druhu, byl letos opravdu po všech směrech povedený. Už minulý rok to v Jablonci parádně vřelo. Michal Maroši tehdy ukázal, že Red Bull opravdu dává křídla, když své soupeře přelétl na neskromném wallridu. Krom toho mohli diváci sledovat další dechberoucí souboje a svým řevem a jásotem dopomoci Tomáši Slavíkovi k jeho premiérovému vítězství. Letos se nemálo z toho zopakovalo či dokonce násobilo. Tomáš Slavík, relativně čerstvý Mistr světa ve fourcrossu, totiž opět vyhrál kvalifikaci a jednoznačně triumfoval i ve finálové jízdě. Znovu tedy zvítězil v závodě, o kterém minulý rok prohlásil, že to byl jeho nejpovedenější, jaký kdy jel. Je zkrátka vidět, že si trať postavil „sám na sebe“.

„Když jsem jel na vleku na start závodu, říkal jsem si, proč to vůbec dělám? Byl jsem úplně hotovej z organizace celého klání a teď bych měl podat nejlepší možný výkon? Jak jsem ale stoupal na laně výš a výš, tak si mě všimli diváci a celý kopec se kompletně rozeřval. V tu chvíli jakoby ze mě všechno spadlo, jelikož takový kotel člověka jednoduše nakopne! V mžiku jsem byl připravený nechat na kopci úplně vše, co ve mně ještě zbylo a udělat maximu pro to, abych opět vyhrál.“

„V každé jízdě jsem do toho šel naplno a všechno mi naštěstí vycházelo. Když jsem konečně projel cílem, navíc na prvním místě, bylo veškeré napětí, stres a únava fuč. Měl jsem skvělý pocit ze svého výkonu a taky skvělý pocit z dobře odvedené práce organizátora. Před finálovým startem mě trochu rozhodil crash Hannese Slavika, který byl transportován helikoptérou do Liberce. Naštěstí je ok, ale pád to byl šílený (viz Mikulášův report a přiložené video). Poprvé v životě jsem měl strach, že se při fourcrossu někdo zabil. I když na trati jedeme proti sobě a rozhodně se nešetříme, jsme pořád sportovci a taháme za jedno fourcrossové lano, proto nás to všechny hodně vzalo. Ale konec dobrý, vše dobré.“

„Chtěl bych nakonec poděkovat celému organizačnímu teamu, svoji přítelkyni, sponzorům a v neposlední řadě rovněž divákům a fanouškům, kterých zde bylo neskutečně mnoho. Díky moc, bez Vás by to nešlo!“ říká Tomáš Slavík.

Foto: Jan Kasl

Po včerejším představení vidlice RockShox RS-1 na stroji Specialized pokračujeme dnes lehce monotematicky další novinkou ostrého „S“ pro rok 2015. Je jím přechodový trail až lehce enduro model Stumpjumper EVO, zcela nově na středních kolech! A při té příležitosti si řekněme i něco víc o značce Specialized a parametru 650B.

Slovo úvodem

Když na svět začaly prosakovat informace o tom, že se i slovutný Specialized, poslední dobou až chorobný propagátor devětadvacítek napříč VŠEMI kategoriemi, pustil do stavby středních kol, říkali jsme si: „Hurá! Konečně dostali kluci americký rozum a nebudou nás nutit jezdit i v těžkém terénu na velkých obručích.“ Jenže to byla pouhá fikce.

A praxe?

Ta je prostá. Specialized jako takový stále vnímá devětadvacítky jako svůj primární cíl a prostředek pro dosažení ideálních jízdních vlastností u drtivé většiny kol. Snad jen vyjma dirtové a slopestyle řady P.Series. Zkrátka, jak říká marketingové heslo: „Bigger is Better“ [Větší je lepší]. Střední kola – Spešl jim neřekne jinak než 650B, jelikož označení 27,5“ je poněkud zavádějící – jsou přitom v řadách této značky brána spíše jako znouzectnost či nutný doplněk. Jinak řečeno, „když to lidi chtěj!“

Specialized Demo na kolech 650B

reklama

Parametr 650B proto v modelovém roce 2015 najdeme jako volitelnou alternativu u strojů Stumpjumper FSR Evo, Enduro FSR, jako jedinou možnost na sjezďáku Specialized Demo a pak také u dostupných pevných strojů Rockhopper 650B, Pitch 650B (Pitch je zpět, ale jen coby levné pevné kolo pro „náctileté“) a dámského hardtailu Jynx 650B.

Nová podoba hardtailů Rockhopper, v levnějších verzích na kolech 650B

DH a 27,5“? ANO!

Poměrně zajímavý a možná lehce opomíjený je fakt nasazení středních kol (650B) do sjezdové řady Demo (Status zůstává u 26“). Zde, troufám si odhadovat, půjde o hezky dotažený a vymazlený bike, který maximálně těží z většího průměru. Ostatně vlna středních kol na DH mašinách je zřejmě stejně nezadržitelná jako u všech zdvihově nižších kategorií.

Kde se láme chleba?

Jak již bylo zmíněno, Specialized nepřistupuje ke kolům parametru 650B (27,5“) jako ke spáse a nové víře, kterou stojí za to slepě následovat, ale spíše jako k alternativě, kterou si trh jednoduše sám vyžádal. Proto k adopci „mezirozměru“ přistupuje u modelů Enduro a Stumpjumper FSR Evo dosti šalamounsky. Jestli si to dobře pamatuju a správně tomu rozumím, tak u Endura byl použit přední rámový trojúhelník ze stávající šestadvacítky (ta tímto rokem končí), na něj byla nasazena delší 27,5“ vidlice a poupravena byla délka zadní stavby, aby se do ní vešlo o fous větší kolo.

Když si tak vedle na monitoru prohlížím obrázky Endura 29 a Endura 650B, zdá se mi, že rámy nejsou rozhodně stejné. Verze 650B má vyšší střed, snad i kratší hlavu, nasazená jsou více zvednutá řidítka atd.

Specialized Enduro FSR Comp 650B

Zato Stumpjumper FSR Evo!

Na prezentaci se zástupci značky dobrovolně přiznali k tomu, že u Stumpu Evo použili původní devětadvacítkový rám, respektive přední trojúhelník, upravili zadní stavbu a vidlici doplnili o zhruba centimetr vysokou podložku mezi korunkou a hlavovou trubkou. Zní to šíleně? Je to šílené! Nechci působit předpojatě, ale sorry, takto se přeci nová kola nedělají! Alespoň by je takto neměla dělat značka, která tvrdí, že na trh neuvede žádný produkt dříve, než si je na 100% jistá jeho přínosem a funkčností!

Specialized Stumpjumper FSR Evo 650B – v praxi

Je to vtipné, nebo spíš smutné? Zástupci značky se bili v prsa, že kola na parametru 650B jsou, minimálně v kategorii all-mountain a enduro, pouhým doplňkem sortimentu, další možností volby pro zákazníky. Prostě taková okrajovka. Jenže co se stalo, když jsme byli propuštěni z přednáškové místnosti, nakrmeni, vystrnaděni z pokojů, převlečeni a připraveni do akce? „Co byste si chtěli půjčit, pánové?“ zněl dotaz pracovníka v půjčovacím stanu. „Něco na středních kolech. Enduro nebo Stumpa 650B,“ zvolali jsme sborem. A odpověď? „Enduro tu není, Stumpíci jsou rozpůjčovány.“

Specialized Stumpjumper FSR Comp Evo 650B

To se nedá popsat…

Stručně řečeno, o nanejvýš okrajové kolo byl nanejvýš velký zájem. Po druhé jízdě na lanovce, když jsem nejdřív zkoušel vidlici RockShox RS-1 na Spešlu Era FSR, jsem se konečně k jednomu Stumpu Evo 650B dostal. Ale možná jsem ho ani neměl zkoušet! Už na lanovce mi jeden z kolegů totiž říkal, že na tom jel a… „To se nedá popsat, to si musíš zkusit sám!“ Další podobná zkušenost mě čekala o pár jízd později, když jsme nad tímto kolem láteřili společně s jiným přítomným testerem.

Podložka mezi korunkou a hlavovou trubkou! Proč?

Abych nechodil okolo horké kaše…

Já vlastně nevím, jak bych měl jízdní vlastnosti a projev tohoto kola popsat. Vše začíná u nepřirozeně vysoko položených řidítek, skoro jako na FR či DH kole. A to máte v ruce pouhých 150 mm kroku. Příběh pokračuje podezřele živým a v prudkých padácích až nervózním ovládáním a končí ne zrovna příkladnou poslušností v utažených zatáčkách. Kolo je zde stále nějak dlouhé. Přiznám se dobrovolně, že po dvou jízdách jsem začal přicházet na to, jak Stumpjumper FSR Evo 650B funguje, kde a jak mu popustit otěže, aby dělal to, co od něj chci. A nakonec jsem si začal i slušně užívat klopenky ve spodní části trailu.

Jenže…

Jenže je to takové nedotažené a nepřirozené. Na to, jak jsou kola této kategorie na parametru 650B u ostatních značek krásně jistá a čitelná (např. AGang Patriot, RB IQ575, Ghost Cagua, Lapierre Spicy, GT Force atd.) je Stumpjumper FSR Evo hrozně toporný. Proto snad nemá cenu se tím více zaobírat. Vícero z přítomných jezdců a novinářů se na konci press kempu shodlo na tom, že tento bike udělal Specialized všem snad na truc. Jakoby Stumpa na středních kolech naschvál odfláknuli, aby tím do světa MTB vyslali jasnou zprávu: „Vidíte, my jsme vám říkali, že 27,5“ je nesmysl! Jedinou cestou vpřed je 29 palců!“

Souhlasíte? My rozhodně ne!

Foto: Štěpán Hájíček

MTB 26″ je definitivně po smrti!

Veselá banda BikeAndRide.cz (kousek od chaty Slaměnka)

Druhá část dnešního zastaveníčka na prezentaci společnosti Progress Cycle se bude točit výhradně okolo kol Giant z modelové kolekce 2015, která už vlastně známe. Nebo ne?

Ano, většinu známe. Zásadní novinky z MTB řady jsme si představili před časem – GIANT Glory a Reign 27,5. K nim se na dnešní prezentaci přidaly modely Stance, Anthem SX a hlavně byla představena „zcela nová“ značka kol – Liv. Pozorní čtenáři již jistě tuší, že se Giant poslední dobou ve velkém obul do dámských kol, kterážto letos vystupovala pod přechodným označením Liv / Giant. To se s výhledem na příští rok mění, nadále již bude existovat jen značka Liv jako taková, přičemž na těchto kolech bude drobným písmem poznamenáno – vyrobil Giant.

Dámský unikát

V nabídce přitom bude kompletní sestava kol od profesionálních závodních MTB a silničních strojů, přes zábavné hračky po dostupné sportovní a dokonce i dětské modely. Liv tedy bude první čistě dámskou značkou. Tak jako Niner vyrábí jen velká kola, tak Liv bude nabízet jen dámská kola. Některá z nich si časem představíme podrobněji.

Tohle není Maestro

Tak trochu bokem s nevelkou slávou byl představen nový trailový model Stance 27,5, který při svém zdvihu 120 mm krásně zapadá do mezery mezi sportovní Anthem a výrazně ostřejší Trance (test Giant Trance 27,5 1). Vzhledem k tomu, že cílí na méně movité zákazníky, postrádá určité firemní vychytávky, svým vydařeným vzhledem ale vše účinně maskuje, jelikož na první pohled vůbec nevypadá levně. Ostatně tipnuli byste si, že tento konkrétní model – Stance 27,5 2 – je za 35 990 Kč? A pak že střední kola musí být drahá!

Kde se šidilo?

Zásadní rozdíl oproti vyšším řadám plně odpružených strojů Giant je v zadní stavbě. U Stance nehledejte čtyři čepy a řešení Maestro, ač vypadá kolo hodně podobně jako modely s Maestrem – to byl také účel. Co mu chybí je spodní vahadlo. Zadní vidlice je tedy napojena přímo do hlavního čepu u spodního oka tlumiče, přičemž horní vahadlo zůstalo zachováno. Pokud dobře počítáte, vidíte jen tři prsty! Ano, jsou zde jen tři čepy. Práci čtvrtého nahrazuje pružnost horních vzpěr.

Je to ostuda? Ani náhodou!

Jasně, Maestro je Maestro, ale za ty peníze! Ony takovéto čtyřčepy bez čepu také nefungují špatně a při 120 mm a sportovně-rekreačním zaměření… Já bych se toho nebál a rád ho osobně vyzkouším, jen co dorazí první testovací vzorky.

Giant Anthem SX

Giant Trance SX známe, loni jsme ho testovali. Anthem SX jde stejnou cestou. Shodný rám, 100 mm Maestro systému vzadu, vepředu však 120mm vidlice. K tomu širší přední plášť, teleskopická sedlovka a je to! Klasický Anthem (test Giant Anthem 27,5 1) se nám velice líbil a představa, že mu trochu naroste vidlice a s ní i křídla mě osobně rozhodně neděsí. Myslím, že Anthem SX může být hodně zábavné a pro mnoho lidí praktické kolo. I na jeho test se už nyní těším!

Tolik krátce z dnešní prezentace. Víc si případně povíme po veletrhu Eurobike, nebo pak u testů konkrétních kol.

Foto: Štěpán Hájíček

Letošní Eurobike byl, nebo stále ještě je, v mnoha směrech výjimečný či zlomový a v mnoha směrech také dosti šílený – elektro kola všude, fat-biky jak by smet a nouze nebyla ani o elektro-fat-biky pevné i odpružené!

Pro mě to letos byla desátá návštěva v řadě, takže jsem možná k řadě věcem zbytečně kritický, nebo taky ne… Udělejte si názor sami, zde je první rychlý výběr našich fotek, další budou následovat po víkendu. Materiálu máme dost a dost.

Foto: Štěpán Hájíček

Minulý týden jsme si ukázali něco málo zajímavostí z letošního Eurobiku, dnes navážeme další zásobou fotek a tentokrát i s popisky. K vidění toho bylo tradičně více než dost, i když většinu věcí jsme již dopředu znali. Eurobike je ale skvělá příležitost, jak si vše prohlédnout naživo, navíc naskládáno hezky vedle sebe.

Pokud bychom měli vypíchnout několik základních trendů tohoto roku, pak to jsou jednoznačně elektrokola a fat-biky. Vždy je ale třeba nahlížet na dané exponáty optikou německého trhu, jelikož za řadu expozic jsou zodpovědní lokální dealeři a místní značky. Nicméně i tak se nelze ubránit dojmu, že svět MTB začíná pořádně bláznit!!!

Ano, elektrika má své místo a mnoha lidem pomůže. E-bike jako dopravní prostředek do města ok, ale enduro se 150 mm zdvihu a baterkou? Jasně, až mi bude šedesát, budu psát něco jiného, avšak i tak. Vystačí vůbec baterie, aby mě a 20 kg těžkou bestii vytáhla do pořádného kopce? A jak se pak s takovou potvorou jede dolů? Vždyť to váží jak malá motorka!

reklama

A fat-biky? Krásná věc, tedy pokud ji berete jako okrajovku od „garážové“ značky. Když ji má ale najednou každý, cpe se na to odpružení a v horším případě i elektromotor!? Fat-biky mají rozhodně svůj potenciál, ale určitě nespasí horská kola jako taková. Nebo v to alespoň doufám.

Co si ale myslí výrobci, lze jen stěží odhadnout. Každý, s kým jsme mluvili, bere fat-bike opravdu spíše jen jako doplněk a zajímavé rozšíření nabídky s předpokladem prodejů v řádu nanejvýš desítek kusů. Když si ale vezmete, že RockShox udělal Fat-bike-specifik vidlici, Maxxis, Schwalbe, Kenda a další ve velkém začínají vyrábět tlusté pláště, staví se karbonové fat-rámy atd. Kam až tohle povede…

Nechme ale spekulací a pojďme se podívat, co nám trh naservíroval:
*popisky jsou ve vyskakovacím okně pod fotkou
(Foto: Štěpán Hájíček)

Tuhle mi ve schránce přistál odkaz na zajímavé video představující a popisující historii a současnost německé, respektive dnes už skoro česko-německé značky Ghost se sídlem v německém městečku Waldsassen, ležícím jen pár kilometrů od Chebu, které jsme již dvakrát navštívili.

Letos jsme měli možnost, při výletu do Německa, si nejen prohlédnout nová kola (Ghost 2015), ale poznat též něco málo z okolí města. Loni jsme se zase podívali do výrobních a vývojových prostor továrny Ghost.

A zde je krátký přehled klíčových momentů historie značky, jak jej popisuje následující video.

Na začátku stáli dva kamarádi, kteří si založili ve Waldsassenu malý obchod s koly a s cyklistickými doplňky. Jedním z nich byl Uwe Kalliwoda, který stojí v čele Ghostu dodnes. Stalo se tak v roce 1992.

O rok později (1993) byla zaregistrována značka Ghost a rovněž vzniklo první kolo nesoucí toto jméno, které zaujalo hmotností pouhých 9,9 kg a cenou 2000 Německých marek. Pak už to šlo ráz na ráz:

1997 – první účast na veletrhu Eurobike
2003 – první týmový profi jezdec (DH) – Marcus Klausmann
2005 – Ghost začíná vyrábět Enduro kola
2008 – Sabine Spitz – Zlatá olympijská medaile
2009 – tým Ghost ovládl světový pohár v XCO
2011 – prestižní ocenění Red Dot design
2012 – mistryně světa v XCE – Alexandra Engen
2013 – 20-leté výročí a zlatem posázené kolo, které je dodnes přítomno ve vstupní hale továrny Ghost
2014 – titul mistra světa ve 4X – Tomáš Slavík
2014 – Ghost Riot získává celou řadu prestižních ocenění nejen za design
2015 – co vše ještě přijde…

Více informací na webu
www.ghost-bikes.com

GHOST-Bikes 2015 English from GHOST-Bikes on Vimeo.

V průběhu léta proběhly dva závody lokálních Enduro seriálů, které jsme bohužel z různých důvodů nestihli osobně navštívit. Člověk zkrátka nemůže být na více místech najednou. Pojďme se tedy na ně alespoň v rychlosti podívat prostřednictvím video sestřihů a zároveň se takto navnadit na dvě blížící se akce.

V první řadě se 3.8. odehrál již druhý ročník Enduro Race Zadov (report z Enduro Race Zadov 2013), kde se letos vystřídalo během pár hodin čtvero ročních období. Dopolední slunné počasí totiž v průběhu dne přerušily silné bouřky a nechybělo ani vydatné krupobití, díky němuž byla nakonec zrušena pátá erzeta. Na vyhlášení už ale zase svítilo sluníčko!

Oficiální report – Enduro Race Zadov – Čtyři roční období během čtyř hodin
Fotogalerie – Enduro Race Zadov 2014
Výsledky – Enduro Race Zadov 2014

Další závod Enduro Serie 2014 – Enduro Race Špičák 21.9.

ENDURO X RACE

Dva týdny po Zadově pokračoval druhým závodem další český, tedy spíše československý, enduro pohár – Enduro X Race – startující tentokrát na Slovensku v lokalitě Granč – Petrovce.

Níže je krátký video Teaser mapující dění na Slovensku a sloužící zároveň coby pozvánka na finálový závod, který startuje již zítra v Jeseníkách – Kopřivná/Malá Morávka.

Výsledky Enduro X Race – Granč Petrovce
Základní informace – Enduro X Race Malá Morávka 6.9. 2014
Mapa – Enduro X Race Malá Morávka (PDF)

Foto: Enduro Serie (Miloš Lubas), EnduroXrace

Technických řečiček o novinkách bylo prozatím víc než dost. Pojďme si téma Eurobike 2014 trochu odlehčit a pokochat se povedenými reportážními snímky Jakuba Doudy, který má tradičně za úkol fotil rarity, úchylárny, lidi, zajímavosti, nesmysly, momentky, legrácky, ženy, děti, psy atd. Prostě vše, co já při svém tažení za klíčovými značkami moc nestíhám…

Foto: Jakub Douda (fotoJD.cz)

Je tu další týden a proto pokračujeme slíbeným druhým fotoreportem z veletrhu Eurobike. Dnes se podíváme na něco nových plášťů, kompletní novinky Canyon, pár zajímavých systémů a tak vůbec. Zkrátka další bikový pall-mall.

*nezapomeňte, popisky jsou u fotek

reklama

Foto: Štěpán Hájíček

Před pár týdny byla slavnostně otevřena nová lokalita zaměřená na MTB zábavu zvaná Cyklo Aréna Vysočina. Pokud jste o ní zatím nic neslyšeli, pak vězte, že se nachází v Novém Městě na Moravě a navazuje na zdejší bikovou tradici coby místa pořádání již několika závodů Světového Poháru v XC.

Stručné představení jsme přinesli již minulý týden a na jeho konci jsme se do Nového Města osobě vypravili, abychom se zde zúčastnili prezentace společnosti Schindler s.r.o., coby dovozce značek Ghost, Lapierre, Electra a Cratoni. O novinkách Ghost 2015 jsme psali již dříve, na Lapierre se ještě podíváme. Nyní bych se rád ale chvíli věnoval samotným stezkám.

Slušný rozjezd

Během léta zde totiž vyrostla poměrně hustá síť specificky cyklistických chodníčků, které dohromady tvoří 30 km dlouhou síť. Stezky jako takové přitom zabírají slušných 16 km, zbytek jsou spojovací cesty. Dodejme, že stezky jsou rozděleny do celé škály kategorií (World Cup, Hors Class, Warm-Up, Handy a Bejby), takže by si měl vybrat skutečně každý. Pro začátek se zdá, že je zde možností víc než dost.

reklama

Abyste věděli, co čekat

Než se vydáte na Vysočinu se svým kolem, měli bystě vědět, že zdejší stezky byly stavěny pořadateli světového poháru XC, což svým způsobem vysvětluje to, jak vypadají a jak jsou koncipovány. Pokud tohle pochopíte, nebudete se tolik divit, že zdejší tratě jsou hodně sportovní a méně technické, tedy až na určité partie. Nečekejte boule jako na Singltreku pod Smrkem, ale ani kamenné chodníčky typu Rychlebských stezek. Na Vysočině se jezdí hezky v tempu, „v laktátu a na watty“, jak by řekl Jirka Fikejz. Své kouzlo ale tohle místo určitě má.

World Cup Trail – nic nechápu!

Jako první po našem příjezdu jsme se vrhli na nejtěžší černý okruh, který má imitovat tratě světového poháru. No…imituje je tím, že vede stále nahoru a dolů, jedna zatáčka střídá druhou, tempo v kuse příliš neudržíte a navíc se motáte na pár metrech sem a tam. Zní to asi dost hanlivě, ale takhle se dnes XC jezdí. Jako trénink pro rychlé nástupy a rychlé střídání směru to není zlé.

Pak ale přijde Harusák!

Co je tohle za fór!? Nechci být zlý a nechci se dotknout pánů stavitelů, ale tomuhle nějak nerozumím. Malý strmý svah a z něj vedou dva brutální kamenné chodníčky (případně se to dá objet hezky po štěrkové cestě). Ten snazší míří kolmo dolů s lehkou zatáčkou na konci, druhý začíná pozvolněji, ve své druhé třetině se ale láme a ostře zahýbá doprava. Kdyby to byl chodník jako na hřebenech Tater, ale ony jsou zde velké ostré balvany poházené jakoby hala-bala. Když jsme dorazili na místo a začínalo lehce krápat, sjeli jsme jen onu sice strmou, zato alespoň rovnou variantu, ale nebylo to nic moc. Zadek za sedlo, sevřít řidítka, pustit brzdy! „Ty jo, teď jsem určitě prorazil?“

Verze 2 – Hard Core

Druhou možnost jsme ani nezkoušeli. Jednak začínalo pršet, jednak jsme na to neměli morál ani kola. Technika zde není výmluva, protože to jezdí borci na XC hardtailech se sedlem v nebi. I proto nic nechápu. Druhá stopa tvoří určité koryto, do kterého navíc najíždíte ze zatáčky. Srovnat se na těch šutrech, dole to dobrzdit, zatočit a zlomit dolů! Nevím, na tohle nějak nemám nervy a asi ani koule!!!

Víte, co mi vadí nejvíc?

Zaprvé je to nepřirozená podoba této cesty. Na kole jezdím dost dlouho, už jsem toho dost sjel, pár věcí jsem samozřejmě i vzdal, něčeho jsem se bál a pak se překonal, ale tady se mi ani nechce. Nejhorší mi totiž připadá, že z toho kamenného pekla není úniku. Když se vám to blbě smekne, když nechytíte správnou stopu, když to nebudete schopni ubrzdit, když prorazíte (divím se, že se nám to nepovedlo!) a tak vůbec, vždy to má jediný konec – letíte přímo do šutrů. Téměř žádná možnost skočit někam bokem do hlíny.

A teď ze soudku zábavy

Abych ale nebyl jen a pouze kritický. World Class Trail (zkráceně WC) mi prostě nesedl, vlastně nikomu z naší čtyřčlenné výpravy. Pak jsme si ale dali rychlý oběd a vyrazili společně s Tomášem Slavíkem na skupinovou vyjížďku. Přestože pršelo, strávili jsme na kolech celé odpoledne. Na konci dne jsme vypadali jako slušní bahenní muži, o zábavu ale nouze nebyla.

Co jsme to vlastně jeli?

Jelikož se jelo ve skupině a ne zrovna v relaxačním tempu (kdo by také čekal, že dvojnásobný mistr světa ve 4X Tomáš Slavík alias Datel pojede pomalu, že?), jsem moc nestíhal koukat kudy a co jedeme. Tuším, že jsme namotali skoro celý Hors Class Trail 1 a pak také modrý Warm-Up Trail. Červený HC (Hors Class) nebyl vůbec špatný. Chvíli se stoupalo, pak zas padalo, stezka měla slušné flow, občas tam byla nějaká vlna, kde se dalo kolo odlepit. Pak zas chvíli nahoru a pozvolně dolů…

Kameny se valí na Vysočinu

Zajímavé jsou kamenné sekce, které navazují na pověst pohárového úseku Rubena Choice. Dvě tyhle vložky jsou na červeném trailu HC a obě se dají objet. Jak vypadá ta první vlastně ani nevím, jelikož jsem okolo ní proletěl s jazykem na vestě. Druhou mám už z minula celkem najetou, ale v tempu ve skupině jedoucí hned za Datlem se mi do ní nechtělo. Tomáš pak ale říkal: „Je to v pohodě! Tohle je jen o rychlosti. Na těch šutrech nemá cenu se snažit kolo řídit. Naopak v rychlosti jen pluješ po špičkách a to je nejbezpečnější.“ Později ten den jsem tohle místo zkoušel v klidu sám a dal jsem to i za mokra, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Tady prostě nechceš spadnout, ale zase se bojíš, že v plné rychlosti kolo prorazíš!

Co mám nejradši?

Na úplný závěr dne jsme se jednoznačně shodli na tom, že nejlepší je modrý Warm-Up Trail. Je hezky plynulý, z kopce se dá slušně rozjet, nejsou tam žádná dech beroucí stoupání ani žádné kameny, jen sem tam boule, klopenka a tak vůbec. Hezky se vlní a hezky se po něm jede.

World Cup perličky

A než dnešní povídání uzavřeme, přidejme ještě pár perliček ze skutečného okruhu světového poháru. Člověk to tu musí trochu znát a pak najde všechny hlavní atrakce. BMX na stadionu, BMX z kopce v lese, Big Drop, AC/DC, Rock’n’Roll a hlavně Rubena Choice (snad jsem ta jména trefil alespoň z půlky dobře). Na pár míst jsme vytáhli i Datla a i on říkal, že to je slušné peklo. Big Drop vyslal celkem v klidu, AC/DC jsme si užili společně, o RnR řekl, že to je „mrcha bez rytmu“ a Rubenu po prvotním čtení stopy vyšvihl jedna dvě. „Na XC kole se sedlovkou v nebi bych to ale jet nechtěl. Všechna čest těm statečným klukům a holkám!“ dodal Datel.

Jaký to má závěr?

Cyklo Aréna Vysočina vypadá jako slibný projekt. Pro jezdce našeho ražení to sice není místo, za kterým bychom jeli cíleně přes půl republiky, stále vede Singltrek a Rychleby, pokud se zde člověk vyskytne s kolem nebo ideálně s rodinou, pak si užije zábavy víc než dost. Navíc pak můžete přeskočit na klasické turistické značky a objet kus Vysočiny, což není vůbec k zahození. Jo, tohle místo má rodinný a dovolenkový potenciál.

Více o tomto areálu na webu
www.vysocina.bike
Mapa v plné velikosti
Trail-Busters.cz – popis a video
iDnes – Představení nové lokality

Náš videozáznam z řádění na Vysočine
(natočeno kamerou DRIFT Ghost S)

Cyklo Arena Vysočina – září 2014 from BikeAndRide.cz on Vimeo.

OFICIÁLNÍ VIDEO – by Trail-Busters.cz

Foto: Štěpán Hájíček (DRIFT Ghost S)
*k tomuto článku zatím přikládám pár fotek z nového Driftu Ghost S a snad ještě dnes doplním i videozáznam z trailů…

Tak sláva, po dni odkladu kvůli nečekané „pouštní bouři“ se včera večer (dle evropského času) konečně uskutečnil další ročník Red Bull Rampage! Kdo neměl čas dívat se, má možnost pustit si záznam a myslím, že to stojí za to!

Snad už jen proto, že Red Bull letos skutečně vychytal svůj on-line přehrávač, takže máte možnost posouvat se v záznamu dopředu a dozadu, volit si na kterého jezdce se dívat a v jeho samostatném klipu přeskakovat mezi jednotlivými klíčovými body – prostě luxus!

RAMPAGE.REDBULL.TV

Co se výsledků týká, tak první flek bral prakticky již po první jízdě Andreu Lacondeguy a nutno říct, že po právu. Andreu vsadil na rychlost a velikost svých poletů. Svou první jízdu odpálil brutálním dropem z hrany jednoho z největších útesů na této straně kopce a pak pokračoval ve velkém stylu a velké rychlosti až dolů, když vše okořenil bekem na překážce zvané „Polaris RZH Hip“. Později v rozhovoru řekl:

„Nebyl jsem si úplně jistý, když jsem najížděl na první drop z toho velkého útesu, ale pak už nešlo cuknout, takže jsem zatáhl za řidítka a ono to vyšlo. Najednou jsem dostal křídla a snažil se pokračovat v maximální rychlosti až dolů. Hůůů!“

Andreu, který v druhém kole startoval až jako poslední, celou druhou polovinu závodu sledoval z horní části hory a nervózně přešlapoval sem a tam. Nejspíš přemýšlel, zda někdo pokoří jeho gigantické skóre 95,25 (druhý v pořadí – Cameron Zink – měl „jen“ 89,5 bodů) a zda bude muset předvést ještě něco šílenějšího, aby vyhrál. V posledních dvou ročnících totiž skončil opakovaně na čtvrtém místě, ale tentokrát chtěl vyhrát. To na něm bylo vidět už od úplného začátku!

Nakonec tedy jeho jízdu nikdo nepřekonal, proto se Andreu napodruhé spustil z kopce již ve vyloženě rekreačním stylu (já bych to ani nesešel pěšky) a dole se jal oslavovat.

Cam Zink a jeho Blind 360 drop-off

Druhý v pořadí, Cameron Zink (můj osobní favorit a loňský vítěz „Best Trick“), tentokrát v prvním kole vyslal neskutečnou 360 naslepo z dropu vysokého přes 70 stop (víc jak 20 m) a tím si vysloužil hluboký respekt a znovu ocenění za nejlepší trik letošního ročníku! Při vyhlášení nejdřív ruce držel svou malou dcerku, pak pohár za druhé místo a pak si musel dítě odložit, aby pobral obě ocenění…

Trochu smutný Brandon

Jako třetí v pořadí byl kvalifikován Brandon Semenuk s minimálním bodovým odstupem za Cameronem (89,25 bodu), který jel hezky čistě a plynule. Na pódiu vypadal trochu zklamaně, ale vlastně k tomu neměl příliš důvod. Stal se totiž celkovým vítězem FMB Diamond Series, kde dohromady nasbíral hezky kulatých 4300 bodů, což mu poskytlo slušný náskok za druhým v pořadí Brettem Rheederem – 3808 bodů, třetí pak byl Anthony Messere – 3240 bodů.

Beko bez gatí

Velký respekt patří borcům, kteří se toho nebáli a vyslali backflip na mohutném Red Bull Canyon Gapu (délka skoro 25 m). Jeff Herbertson to málem neustál a při dopadu mu spadly gatě, takže do cíle dojížděl s odhalenými trenclemi. Hned za ním startující Szymon Godziek z Polska dal Red Bull Canyon Gap také hlavou dolů, tentokrát však s čistým dopadem.

Pády do kaňonu

Divoké zvíře z Nového Zélandu, Kelly McGarry, který na Canyon Gapu v tréninku luxusně rozštípal svoje kolo, jelikož přeletěl dopad o pořádný kus, si dal tenhle skok v prvním kole hezky čistě, ale bez triku. Za to při druhém startu zde zkoušel backflip a nedoletěl! O hranu dopadu dokonale rozštípal své přední kolo. Již druhá sada kol zničená za pár dní ježdění v Utahu. Kelly, ač jeho pád vypadal dost děsivě, se ale téměř okamžitě zvedl a dokonce se smál.

reklama

To už bylo horší…

Hůř na tom byl Louis Reboul, který také nedoletěl beko přes kaňon a nakonec ho odnášeli na nosítkách. Asi spíš preventivně, jelikož na posledním záběru zvedal ruku a ukazoval, že je OK. A poslední šílenost, co bych chtěl zmínit, je neskutečný front flip, opět na Red Bull Canyon Gapu v podání Toma van Steenbergena, který sice tuhle šílenou ďouru přeletěl, ale dopad mu nevyšel dle jeho představ a skončil v kotrmelcích na zemi. Chvíli tam ležel, pak se ale zvedl a odešel po svých. Ufff

Tolik letošní Red Bull Rampage, teď se zas můžeme rok těšit z jednotlivých klipů, čekat na další ročník a žasnout, co vše se dá ještě na kole předvést. Loni Kelly McGarry jako jediný vyslal beko přes Canyon Gap a Zink skočil největší backflip drop-off na světě! Nechtěl bych být jeho manželka a sledovat v cíli, jak se můj muž snaží o veřejnou sebevraždu… Letos jsme ale šílených triků hlavou dolů na poletu přes kaňon viděli hned několik a dokonce jeden front flip! Kam tohle může ještě pokračovat???

Foto: Red Bull – printscreen z video záznamu

O uplynulém víkendu se konala významná enduro akce na dnes již kultovních trailech na Rychlebských stezkách – Falcon Ultimate Enduro 2014 – která opět účastí i náročností pokořila všechny ostatní podniky konané v českých luzích a hájích. Závod byl rovněž součástí oslav pětiletého otevření a budování stezek v okolí Černé Vody. Zde je pohled vítěze závodu Jirky Fikejze (Enduroteam.cz).

Text a foto: Jiří Fikejz – Enduroteam.cz
Pro letošní účast na tomto závodě jsem se definitivně rozhodl až po úspěšném víkendu na šumavském Špičáku (Enduro Race Špičák), protože jsem nevěděl, jak na tom bude forma a chuť do závodění ve zdejším obzvláště náročném profilu. Navíc závod se jede kompletně bez tréninku (pouze „na oči“) a to znamená, že nebezpečí pádu či úrazu prudce stoupá!

Na Rychlebské Stezky jsem se vypravil v pátek, a jelikož byla dnem závodu sobota, jel jsem se ještě večer zahřát na hodinový „kardio režim“ na Trail podél Černého potoka a Trail Lesů ČR. Teplota byla příjemná podzimní, vítr nefoukal, jen od cca 500 výškových metrů byla mlha. Dýchalo se dobře, nohy i kolo fungovaly parádně a ani jsem nebyl nervózní. Divné

Po super protáhnutí jsem jel k základně a čekal na registračku a zdravil se s dalšími účastníky, kteří postupně doráželi na místo. Přihlášených bylo nakonec kolem 220 riderů, což z Falcon Ultimate Endura činí opět největší a nejobsazenější závod svého druhu v ČR! Na registraci jsme chvíli čekali, protože jsme nechtěli jet úplně první. Trail by nebyl dostatečně projetý a mohl by nastat problém s orientací. A naopak, startovat pozdě by mohlo znamenat solidní MX, „Vypadá to, že traily budou dost mokré!“

reklama

Na první RZ se startovalo podle pořadí v registraci na místě, což znamenalo, že jsme s Tomem jeli na pozicích 13 a 14. Já se obětoval a zvolil si dobrovolně číslo 13, protože by to byla opravdu velká týmová škodolibost, nechat si čtrnáctku! „Zkusím alespoň prolomit pověrčivost.“ Navečer jsme se potkali s Tomem v místě našeho tradičního zázemí v Ostružné a jali se servisovat biky a ladit plány na druhý den.

Ráno jsme vstávali kolem sedmé, sladká snídaně a silná káva nesmí chybět, navíc jsme chtěli mít časovou rezervu na cestu, díky čemuž jsme do Černé Vody dorazili kolem půl deváté. Start do jedničky byl v 30 sekundových intervalech a startovalo se počínaje 11 hodinou těsně pod vrcholem Sokoláku (Sokolí vrch, 967 m). Na transfer jsme si nechali něco přes hodinku, přičemž celkový limit závodu byl od startu jedničky ne zrovna milosrdných 3,5 hodiny.

Po cestě nahoru bylo jasné, že dnes se prášit opravdu nebude! Mlha houstla s výškovými metry, postupně začínalo mrholit, teplota byla ale v pohodě. Proti loňskému ročníku nesrovnatelné teplíčko (Jirka Fikejz – Falcon Ultimate Enduro 2013). Na závod jsme jednohlasně zvolili full-face helmu, protože tady nevíte, co vás za rohem potká. V lese byla místy slušná tma, zatímco se nahoře vše pomalu připravovalo na roztočení závodního kolotoče.

Na vrcholu jsme se také dozvěděli, že trať je značena pouze páskou, alias mlíkem! No, rychlokurz od orienťáků by se hodil. Chystali jsme se tedy na start a já to odlepil jako 13. v pořadí. Přesný popis RZ asi nebudu schopen poskytnout, ale místy bylo opravdu těžko rozpoznatelné, kudy vede stopa. RZ 1 byla se svojí délkou 6 km a převýšením kolem 600 metrů jednoznačné královská!

Klasické lesní traily plné kamenů a klacků střídaly opravdu velmi fyzicky náročné přejezdy po cestách. Šlapal jsem skoro pořád, a když jsem nešlapal, bojoval jsem o co nejlepší stopu a flow v terénu, kde jsem jel absolutně poprvé. V paměti mi také zůstala cesta plná bílých kamenů – tankodrom pro testování odpružení, řekl bych.

Nevěděl jsem pořádně, jakou zvolit polohu sedla, hodně to bolelo a to jsem byl teprve na začátku. V této RZ jsem dvakrát vyjel mimo trať a pak vybíhal zpět na stopu, protože orientace byla na pár místech opravdu náročná, skoro až nemožná. Dalším problémem byla trefená přehazka a ohnutá patka, takže převody na špinavé kazetě moc přesně nepadaly.

Snažil jsem se bojovat, zhruba v polovině RZ jsem byl už solidně zlomený a pořád jsem se musel pekelně soustředit. Pak se přejíždělo do koryt, které křižují transfery kolem trailu Dr. Wiessnera. Tam jsem jel nefalšovanou DH hranu mezi velkými kameny. Předjel jsem už asi šestého jezdce a dosáhl maximálky 67 km/h. Lidi na křižovatkách mě povzbuzovali a tak jsem jel, co to šlo. Na závěr se jela cílová pasáž „Sjezdů“ a cíl byl u odpočívadla. Celkový čas 12:50 min., což je už solidní očistec.

Tom bohužel přijel s pomalým defektem a chytil na mě zhruba půl minuty. S jízdou jsem byl celkem spokojený, protože byla bez pádu a říkal jsem si, že vybíhat bude asi každý. To jsem se ale šeredně spletl, jelikož všem vypálil rybník úspěšný U23 reproš v XCO a nyní špičkový maratonec Marek Rauchfuss! V RZ 1 jsem skončil druhý, jelikož on zajel naprosto neskutečný čas 12:11 min! Jediné štěstí bylo, že jsem ty časy na místě neviděl, protože jinak bych už asi seděl v autě směr domov. Takové tempo, to je skoro jiná disciplína!

Za mnou na dostřel (7 s) skončil i letošní držitel mistrovského dresu a vítěz poháru XCO Masters Franta Žilák, který je vyhlášený technik a bylo vidět, že enduro mu sakra sedí. Fyzický fond má na podobný typ závodu taky dost v pořádku. No nedá se nic dělat, dofukujeme Maxxisáka a jdeme hltat zase poctivý uphill.

Značení na transferech jsme pro změnu skoro neviděli. Nakonec jsme dojeli jako první společně s Markem k bráně SuperFlow, kde jsme se ptali kam vlastně jet a nakonec jsme pokračovali trailem dál. Start další RZ byl na vrcholu kopečku jménem Klen, pokud se nepletu. Na start se šlo poctivou stojkou, která se opravdu nedala vyjet. Nahoře jsme dali gel a Marek to odpálil jako první a za ním jsem hned jel já.

RZ 2 nejdříve vedla palbou v prudkém lese, kde jsem hlavně v dolní pasáži vůbec nevěděl kudy – klacky, husté listí a všechny podobné nástrahy na jednom místě. Naštěstí se nic nestalo. Gumy držely, tlak jsem jel cca 1,3 a 1,6 bar, traily byly občas velmi kluzké, takže jsme brzy byli špinaví jako cyklokrosaři. Pak se přejíždělo zase na cestu a „wattovací režim“ k SuperFlow, kde následovala výjezdová pasáž, plus kousek z nejznámější 3. sekce floučka, alespoň myslím.

Tam se ale vynechala ta nejlepší místa a uhnulo se zpět do „ilegálu“ do lesa. Snažil jsem se jet dobře. V lese to nebylo tak rychlé jako nahoře a našel se zde i poctivý triálek po skalkách a neskutečně zrádný drop přes hluboké koleje a cestu, na který se najíždělo v solidní rychlosti. Kolo stále drželo a na závěr jsme jeli poslední pasáže SuperFlow. Bolelo to neuvěřitelně a v cíli jsem měl vyprodáno opravdu hodně! Laktátu porce jak pro vzpěrače.

Cílový čas RZ 2 jsem měl jako jediný pod 10 minut v čase 9:48 min a druhému 4X reprezentantovi Milanovi Myšíkovi jsem nandal necelých 25 vteřin. Po chvilce čekání jsem se zase cítil docela dobře. Pro transfer na RZ 3 jsme opět nevěděli kudy jet, takže jsme sjeli k základně trošku umýt převody a kola před posledním trestem vzhůru.

Wiessner mi potřetí už opravdu nechutnal, navíc jsme se museli najíst a protáhnout nohy. Potkali jsme Honzu Kuldu a snažili se odlehčit atmosféru. Na start RZ 3 se jel totožný transfer jako na dvojku, jen místo odpalu bylo posunuté o pár metrů na jinou stranu kopce. Kluci, co šli teprve na dvojku, byli už hodně prošití, a když se ptali, jestli se na trojku jede stejně, a my jim řekli, že ano, tak jsme si vyslechli mnohá nepublikovatelná slova!

Nahoře jsem měl náznaky křečí a nasadil na to magnesium + gel. Měl jsem už slušně přitroublý výraz, jak básník pří hledání inspirace, a tak jsem radši ani nemyslel na to, co se bude dít dál. Do RZ 3 jsem startoval s pokřikem „maxximum rychlosti a jedu!“ Nahoře bylo všechno celkem ok, tradiční křižování kopce v kamenech a v takovém zvláštním povrchu, místy až surfování na kole, řekl bych. Následovalo menší bloudění a výběh zpět na trasu a tam to už začínalo solidně tahat do vnitřní strany stehen.

Říkal jsem si: „Sakra JF, tohle není problém, tohle je prů*er!“ Trail měl přes 10 minut a byl extrémně šlapavý. Navíc tohle se mi stalo na cca 2.-3. minutě, takže zbytek byl jen boj v utrpení. Často bylo potřeba měnit polohu sedla, pumpovat a vše trefovat přesně. Nechyběl transfer přes lesní cestu a pak se jela hodně velká část trailu Prokletý, kde jsem jel nekompromisní hranu, co mi tělo dovolilo. Trošku si tenhle trail pamatuju, jel jsem ho už asi třikrát, takže vím, že je to extrémně náročné, když jedete naplno – pumpování, přetahy a nutnost velmi rychlých pohybů, což byl v této fázi závodu už dost problém.

Obličej jsem měl už permanentně v křeči a nohy nebyly pozadu. Pak mám trošku okno – vůbec nevím, kde jsem byl, ale vybavuju si, že jedu krásným místem podél potůčku. Tady jsem malinko ožil, ale rychle si to vzalo za své, protože se odbočovalo do brodu a následného šlapání. Brod byl hluboký, boty 5.10 byly hned plné vody, do toho křeče a malá srážka se závodníkem přede mnou. „Super kombinace,“ a říkám si, „proboha kde je cíl?“

Jenže pak jsem se kouknul nahoru a viděl jsem, jak mlíka stoupají někam do nebe. Přede mnou stojka jak při XC. Nemám odřazeno a snažím se to vyběhnout, jenže běda, seskočím z kola a najednou tělo udělalo STOP! Tak strašnou křeč jsem snad ještě nedostal a sám pro sebe jsem řval heslo: „Když to nejde silou, jde to větší silou!“

Jenže tohle heslo nějak nefungovalo, asi bylo rozbitý, a proto jsem přemítal, jestli mám nahoru válet sudy jak Medvídek Pú, nebo co se vlastně bude dít. Nakonec jsem kopec vyšel tempem naprosto neslučitelným se závodní jízdou. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo „být už v cíli.“ Pak se kopec zlomil do rychlého sjezdu a já dole viděl brod a cíl!

V cíli pípá zraněný Jirka Smejkal aka Kafíčko a řve BACHA!! Říkám si: „Proč? Chci být v cíli a na brzdy není čas.“ No, nakonec jsem zabrzdil, jelikož ten brod byla exkluzivní past! Byl to vlastně drop do hlubokého potoka. Rána jako z děla, tlaková vlna a cíl! Z integrálky mi tekly sliny, křeče tahaly za všechny svaly v nohách a já jen čekal na Toma, jestli vůbec přežil.

Bohužel měl zase pomalý defekt a do vody taky zalétnul jako kamikadze. Pak jsme v cíli leželi na zemi a nic nevnímali! Koukali jsme co ostatní rideři a byl to jeden defekt za druhým. Potok byl plný velkých šutrů, takže snad se tam nikomu nic nestalo! Tohle místo mělo být označeno opravdu velmi pečlivě, protože kdyby tam nestál endurista, ale někdo, kdo moc neví, o co jde, tak úrazů by bylo hodně. Nakonec po protrpěném výkonu v poslední RZ čas 10:12. Tom mi i s defektem dal vteřinku a Franta Žilák letěl o další 3 lépe. Za daných okolností beru a jsem velmi rád, že už jen jedu k autu. Tam jsme sečetli škody a řešili, kdo měl kde větší krizi.

Upřímně se přiznávám, že mi daný formát závodu moc nevyhovuje. Trať byla moc pěkná a vymáčkla z nás opravdu všechno, ale některá místa byla při daném značení opravdu velmi nebezpečná. Argument, že je trať čistě „na oči“ spravedlivější, mi nepřijde úplně správný, protože stopa je po 200 jezdcích zcela jiná, než když jedete v první pětce. S tréninkem by se bezpečí pro jezdce zvýšilo o sto procent a rozhodně by to na atraktivitě celého podniku nijak neubralo, spíš naopak.

Člověk si po jednom průjezdu stejně zapamatuje naprosté minimum, ale dokáže si alespoň do hlavy uložit ty největší pasti, jako třeba cílový potok a pak s tím alespoň dopředu počítá. Rozhodně si nemyslím, že lidé, co si jednou trať projedou, získají zásadní výhodu a poskočí o desítky míst. To může být u RZ, co mají tři minuty a úplně odlišný charakter terénu.

Buď jak buď, můj výkon stačil na první místo o skoro 28 vteřin před Frantou Žilákem a můj team mate Tom Kutin skončil na třetím fleku se ztrátou minuty-deset, takže spokojenost v cíli byla skutečně velká! U holek nejvíc zabodovaly reprezentantky. Jitka Škarnitzlová brala první místo, Bára Machulková byla druhá a bednu doplnila Jana Horáková na svítivém Commencalu.“

Dík a čau, Jirka Fikejz – Enduroteam.cz

Další reporty Jirky Fikejze a Tomáše Kutina najdete na webu
www.enduroteam.cz

Richard Gasperotti, alias Gaspi, je velký dobrodruh a ač se to třeba nezdá, tak i velký lidumil. Se svým projektem nekonečné cesty freeridera (,zam) nedávno splnil velký sen jednomu handicapovanému riderovi (Michal Kosík) odkázanému na vozík. Gaspi a jeho parta ho vzali do Francie a vytáhli jej i s jeho MTB čtyřkolkou na kopec. A jízda mohla začít!

(text přeložen ze stránek PinkBike.com)
Když mi doktor řekl, že se můj kotník konečně dal dohromady a že už to bude jen lepší, rozhodl jsem se, že je ten správný čas na to pomoct mému kamarádovi Michalovi splnit jeho velký sen!

Michal Kosík byl aktivním bikerem až do doby, kdy na kole utrpěl vážné zranění, jehož následkem zůstal odkázán na kolečkové křeslo. Byla a jsou to právě kola, která vždy byla nepostradatelnou součástí jeho života, dnes však v poněkud jiném smyslu než před lety.

Dalo to spoustu času vyvinout a vyrobit jeho MTB čtyřkolku, což se nakonec podařilo a díky tomu se mohl Michal opět „postavit na svah.“ Naneštěstí není schopen se svým dvoustopým kolem vyrazit, aniž by mu na kopec pomohla lanovka, auto nebo jeho kamarádi. Jeho snem přitom bylo „postavit se“ opět na vrchol kopce, rozhlédnout se do kraje a spustit se tou nejhezčí a nejzábavnější cestou dolů. A já, jakožto aktivní rider, jsem byl velice rád, když jsem měl možnost mu tenhle sen pomoct splnit.

Za zmínku rovněž stojí, že by se nám tohle celé nepodařilo bez přispění nadace Vectra a projektu WeLoveCycling.com

reklama

zam fo(u)r wheels from Richard Gasperotti on Vimeo.

Kontrolujeme terén na Google Earth

Hele, tam to vypadá dobře – oblast Draix (Francie)

Před cestou jsem si znovu prošel plán výpravy a trochu jej poupravil. Pak už stačilo jen poskládat klasický team ZAM, naložit vše do naší dodávky Ford, interně přezdívané „darmožrout,“ a vyrazit na cestu. Místo určení, malé francouzské městečko jménem Archail, bylo pro nás všechny velkou neznámou. Zde jsme ale objevili kopce tvořené černou hlínou a prachem, které na řadě míst vystupovaly ze zeleného porostu lesa a rozprostíraly se široko daleko.

Místní lidé přitom byli až neskutečně přátelští a když jsme jim popsali své poslání, snažili se nám pomoct a nasměrovat nás na správná místa. Poradili nám například, kterou cestou se vydat do hor a kde se začít drápat do kopců, abychom se při tlačení čtyřkolky úplně neztrhali. Stejně to ale nebylo zadarmo. Tlačit čtyřkolku, svoje kolo a další vybavení a do toho někdo musel nést Michala, nebo jsme ho všichni i s jeho povozem tahali nahoru. Tohle byl zas jednou poctivý freeride ve skutečné divočině téměř nedotčené plášti horských kol.

Pro Michala bylo nejsnazší sledovat terén a hledat vhodná místa pomocí dalekohledu

Myjeme auto cestou zpět do Černých hor

Milé francouzské dámy nám ukázaly nejlepší možnou cestu nahoru do hor

Ve chvílích, kdy se Michal nemohl podívat za horizont, přicházela v úvahu jen jedna možnost – někdo ho musel vzít na záda

Tlačit Michala i s jeho MTB čtyřkolkou nahoru do svahu rozhodně nebylo žádnou procházkou růžovou zahradou…

Po prvním testovacím dni jsme se rozhodli nachystat pro Michala nejdelší možnou cestu dolů. Mise splněna! Michalův lehce se třesoucí hlas a ruce pro mě byly známkou toho, že tohle pro něj bude po letech opět skutečně stoprocentní freeridový zážitek! Když se poprvé rozjel z kopce, viděl jsem, jak jeho oči doslova září štěstím a v tu chvíli jsem věděl, že se jeho sen stal realitou! Celý tým věděl, že se nám podařilo něco mimořádného, že jsme se všichni opět někam posunuli a zažili nezapomenutelné okamžiky.

První zkušební jízda na černé hlíně

Michal sebral odvahu a začal driftovat

Pouze tři kola se dotýkají země, to je ale jízda!

Vždy záleželo na tom, jakou stopu a rychlost Michal vybral. Někdy mu totiž stačila jen dvě kola…

Cestou jsme museli zdolat divokou horskou silnici, která se s každou zatáčkou zužovala a zužovala

Některé traily jsme museli trochu upravit, abychom eliminovali riziko, že se Michal zřídí dolů ze srázu

Márty, který stál na druhé straně objektivu, byl zvědavý na Michalovy zážitky

Po dešti nás poněkud trápil povrch, který se stal natolik lepkavým, že se po něm téměř nedalo jezdit

Pět členů naší výpravy se muselo zapojit, abychom Michala i s jeho čtyřkolkou dostali nahoru na kopec

Pumpujeme kola a kontrolujeme tlak na vrcholu, kde začíná náš nejdelší trail

Michal při svých jízdách vždy následoval Gaspiho, díky čemuž se snížilo riziko, že by vyjel někam mimo zvolenou stopu. Je totiž velice těžké hledět za horizont, když sedíte jen kousek nad zemí.

Dva jezdci, tři stopy

Michal na „vrcholu světa!“ Adrenalin buší v žilách, jelikož jeho sen se stal skutečností!

Team ZAM / Vectra a Merge Productions / We Love Cycling

Nikdo z nás si nedokáže představit, čím vším si musí projít handicapovaní lidé. A stejně tak si nikdo z nás nechce připustit, že jediná vteřina může změnit náš život. Tohle vše jsme si uvědomili až po návratu z této výpravy. Aleš, člen našeho týmu a člověk, který dělal Michalovi druhé nohy, měl pár dní po návratu z Francie nehodu na motorce, důsledkem čehož mu byla amputována jedna noha.

Díky vám všem, kdož se zajímáte o ostatní lidi!

Za tým ,zam Richard Gasperotti

Kamera: Martin Smolík /Merge
Fotograf: Jan Kasl
Michalovy druhé nohy: Aleš Eger

Před chvíli nám na BnR přistál report Jirky Fikejze ze sobotního závodu Falcon Ultimate Enduro na Rychlebských stezkách. Jirka samozřejmě závod vyhrál, ale protože jsem se o víkendu vyskytnul na tom samém závodě náhodou taky, rozhodl jsem se podělit se s vámi o zážitky z tohoto závodu pohledem běžného smrtelníka.

Text: Mikuláš Hapka | foto: Simona Kozlová* (www.simonakozlova.wz.cz)
*Simono, (ne)nápadně děkujeme, že jsme si mohli vypůjčit pár fotek
Celý týden bylo doma v Praze příšerné počasí, moje FiveTen boty už dva týdny neuschly (prozatím mám staré kecky 5.10), z kola vytékala hnědá břečka, pračka mlela z posledního a traily jsem jezdil víc po hlavě než kdy jindy. Do Rychleb jsem se tedy chtěl vydat s pár dalšími kamarády jenom v případě příznivé slunečné předpovědi. Kdo by se taky trmácel zhruba pět tisíc kilometrů přes Polsko, aby se válel v blátě a zničil sebe i kolo?

Generátor náhodných čísel (alias Norský předpovědní server yr.no) nám ale potvrdil, že na závodě bude víceméně sucho a pohoda a tak se jelo. Nebudu to protahovat, kdo na místě byl, tak dobře ví, že situace rozhodně neodpovídala tomu hezkému obrázku sluníčka s malým mráčkem. Návrat ovšem už neměl smysl, museli jsme do toho jít!

reklama

Zaregistrovali jsme se již v pátek v noci a v sobotu ráno jsme tak měli čas na poctivou snídani a spoustu spánku. Trošku mě rozladila informace, že první výjezd na kopec může zabrat i hodinu a půl. To v mých představách odpovídá výstupu na K2. Na start RZ 1 jsme nejdřív jeli trailem Dr. Wiessnera a pak se drápali příkrou bažinou – pokud může existovat bažina do kopce, pak je to na Rychlebech. Nakonec už jen zbývalo počkat si na start dle přidělených čísel.

Mým skutečným závodním cílem bylo užít si traily, jet čistě, dojet bez vážnějšího pádu a nezničit kolo. S tou čistou jízdou se mi to zcela nepovedlo. Ze stopy jsem vyjel tolikrát, že jsem si v podstatě jel svůj vlastní alternativní závod.

Celý podnik se totiž jel „na oči.“ To znamená něco trošku jiného, než jste zvyklí. S pípnutím časomíry se dáváte všanc zlovůli stavitelů trailu a absolutně netušíte, co může přijít. Druhé unikum akce bylo v délce jednotlivých RZ. Jednalo se zhruba o časy kolem 15 minut na každou. Na oboje jsem se dobře připravil a po odstartování jsem nasadil neutrální tempo typu bába s nůší. Povedlo se mi tak s předstihem připravit na všechny nástrahy trailu a nedostat křeče do rukou nebo nohou. Do cíle jsem dokonce dojížděl s úsměvem! Toho jsem tedy pak nechal, protože mi lítalo bláto po celých hroudách do otevřené pusy.

Jednotlivé RZ byly příjemně různorodé. Kolmé svahy a zatáčky v hrabance a kořenech, obvykle ve vrchních částech rychlostních zkoušek, mi přišly jednoznačně nejlepší. Tu a tam zaskočily trialové rovinky po kamenech, bez předchozího projetí velmi výživné. Nebo rovné, dlouhé a rozbité úseky po lesních cestách, kde se dalo dosahovat nadsvětelných rychlostí. Rozježděné bažiny, kde se utopili mnozí z konce startovního pole a pořadatelé jejich těla loví bidly dodnes.

Ale to nebylo zdaleka vše. Záludné příkopy a velké kameny, které vykoukly až na poslední chvíli. Zakyselovací výjezdy (ale ne otravné) na nejméně vhodných místech. Ač bych osobně tu a tam něco vedl trochu jinudy, celkový dojem byl skvělý! Musím říct, že délka RZ byla nemilosrdná. Pokud se závodníci snažili udržet celou dobu závodní tempo a nebyli dostatečně trénovaní a připravení, muselo to pro ně být bolestivé utrpení. Kolmé a dlouhé výjezdy na starty jednotlivých rychlostních zkoušek vám také energii nepřidaly. Takhle má vypadat skutečný enduro závod!

Z první RZ mi utkvěly v paměti bažiny hned po první rovince, kde se mi podařilo málem ztratit botu. Pak pekelný výjezd po bílém kamení, do kterého jsem najel s nejtěžším převodem a následně ho vyběhnul pěšky. Zkouška obsahovala i průjezd starou ruinou domu, kdo si toho v závodním tempu stihnul všimnout. A na závěr přišla část trailu „Sjezdy,“ kde se mi z neznámých důvodů povedlo na tom nejmenším skoku shodit řetěz a úplně ztratit flow.

Druhá RZ mě bavila asi nejvíc. Obsahovala několik pastí v podobě příkopů a sjezdů do příkopů, ale naštěstí jsem nejel tak rychle, abych si jich všimnul až na poslední chvíli. Dojezd po „Superflow“ (zrovna ta část do kopce a po rovině) byl ovšem bez teleskopické sedlovky výjimečně zničující a tak jsem rezignoval a dojel v turistickém tempu.

Ze třetí RZ mi utkvěl v paměti jen závěrečný kus tratě motající se kolem potoka. Několikrát jsem v něm zůstal trčet a tak jsem vzal nakonec kolo na ramena a udělal si z toho cyklokrosovou vložku. Těsně před cílem byl sráz dolů do neviděného brodu, ale naštěstí na mě někdo křiknul „Pozor potok!”. Projel jsem ho tak celkem bezpečně, „díky kámo!“

Kombinace blátivého podkladu, ačkoli pršet přestalo hned ráno, délky jednotlivých RZ a celkového nastoupaného převýšení (cca 1800m) znamenaly skutečně extrémní podmínky. Jak všichni odfukovali tlaky v gumách, aby jim to na blátě a šlemu lépe drželo, tak byly traily lemovány pumpujícími a lepícími závodníky, kteří procvakli duše i bezduše. Na oči se asi prostě občas netrefíte do hladké stopy.

Závodníci občas reptali, že traily byly nedostatečně značené, ale protože jsem další den jezdil a mluvil s místními staviteli, tak vězte, že to nebyla úplně náhoda. Prostě závod v Rychlebách občas znamená: „Rozhlížej se, mysli a najdi si cestu! Mlíko vás tady nebude držet za ručičku.“ To se mi líbí.

S organizací závodu jsem byl spokojen, přesto bych měl dvě poznámky. Ocenil bych více informací na webu. Nenašel jsem například kolik stojí startovné a jestli je nebo není povinná integrální přilba (nebyla). A druhá věc se týká časového limitu celého závodu. Jeho překročení znamenalo penalizaci a přičtení trestných vteřin k celkovému součtu časů všech RZ. Snažil jsem se ho poctivě dodržet a nikde se zbytečně nezdržovat. Dojel jsem nakonec asi 15 minut před jeho koncem a nebylo to nijak extra zničující.

Nelíbilo se mi ale, když mi obsluha časomíry na poslední RZ na dotaz nejistě odpověděla, že se možná limit prodlouží nebo zruší. Nevím, jestli se tak skutečně stalo, ale mrzí mě to hlavně z toho důvodu, že bez limitu jsem se mohl na občerstvovačkách zdržet mnohem déle a sníst mnohem více těch výborných tvarohových koláčků!

Neděli jsem strávili v příjemném afterace módu s místními staviteli, kteří nám nastínili své plány do budoucna – rozuměj protáhli okolím. Máme se na co těšit. Díky za závod i za vaší práci! Falcon Ultimate Enduro bylo pro mě krásné zakončení léta, nedělní počasí se totiž spravilo na opravdu letní, a příští rok si akci nenechám ujít!

V textu i v reportu Jirky Fikejze zmiňovaná past na konci RZ 3

Nedělní relax a vymýšlení blbostí v úžasném rychlebském terénu – foto Honza

Před pár týdny jsme Vás, milé bikující dámy, zvali jménem Barbory Berdychové, Ivy Pechoutové a dalších šikovných dam a dívek na letošní již druhý The North Face Diva kemp konaný opět v Jizerských horách. Vy, kteréžto jste ani druhý termín nestihly, si nyní můžete přečíst, jak to zde vypadalo a „namotivovat se“ na další jarní pokračování…

(Text: Barbora Nováková, Foto: Bára (BB) Berdychová – www.barboraberdychova.com)
První kemp konaný v červnu jsem prošvihla (The North Face Diva kemp – jaro 2014), o to větší radost jsem měla, když jsem se dozvěděla, že je v plánu další pokračování. Stejně na tom bylo nejspíš i několik dalších holek, jelikož se nás první říjnový víkend v Bedřichově sešlo slušných čtrnáct kousků. Předpověď počasí nám hrála do karet, slibovala sluníčko a na říjen i poměrně vysoké teploty. Všechny jsme se těšily jako malé holky. Stačilo jen v pátek utéct o něco dříve z práce, naložit kolo a vyrazit směr Bedřichov!

Božská řepa

Na večeři jsme již byly v kompletní sestavě. Čekaly nás naprosto neskutečné vegetariánské dobroty z kuchyně Týnky a Ondry aka Mikyna v kuchyni (www.mikynavkuchyni.com). Než se stačily rozdat talíře, byl už skoro celý předkrm fuč… Ta řepa byla prostě božskááá!!!! Ač nejsem velký příznivec čistě holčičích kolektivů, tak tady to zafungovalo skvěle a hned od příjezdu byla fajn atmosféra a velká sranda.

reklama

Jedna jezdí jako bábovka, druhá jako chilli!

Po večeři došlo na představování, kdy každý měl dovézt pochutinu, která by charakterizovala jeho styl jízdy. Spektrum surovin bylo dost široké, od bábovky až po chilli papričky… O to víc jsem byla napnutá, co přinese další den a jestli vůbec budu holkám stačit a zvládat všechny nástrahy sobotní vyjížďky. Moji nervozitu však hodně zklidnilo představení týmu v čele s organizátorkou Bárou Berdychovou a instruktorkou Ivou Pechoutovou.

Kurz ovládání strachu? Jo, to se hodí!

Po večeři následovala zajímavá a přínosná přednáška od Míry Petráškové, v rámci které jsme se, mimo jiné, dozvěděly, jak zvládat strach a stres pomocí techniky Faster EFT. To se příští den docela hodilo! Po přednášce na stole přistála láhev ledově namraženého pití. Volání divočiny se ale moc nekonalo… Po náročném pracovním týdnu a s vyhlídkou námahy příštího dne všechna děvčata svěřila svá těla raději útulným pokojíkům a brzy se šlo do hajan.

Tudy dolů?

V sobotu ráno nás vytáhlo z postelí sluníčko a po vynikající snídani jsme se všechny absolutně natěšené sešly venku, připravené vyrazit. Jak už to tak na horách bývá, na začátek nás čekal pořádný kopec nahoru, po něm ale odbočka doprava na lesní cestu a už jsme všechny byly ve svém živlu. Po chvíli jízdy jsme zastavily nad úsekem, kde mělo začít první rodeo a první nácviky techniky. Z cesty-necesty plné kořenů a pařezů jsme měly zpočátku pořádný respekt. Po instruktáži od Ifky a nakoukání její jízdy jsme se do toho však pustily s vervou a pořádnou dávkou odvahy.

Pojď, to dáš!

Po prvotních hláškách typu „to v životě nesjedu“ jsme to nakonec daly všechny a dokonce několikrát různými možnými stopami. Nevídané! Ifka s Bárou a koučem Honzou Pechoutem věděli přesně, kam zacílit a tak nás několika dobře mířenými radami vyhecovali k výkonům, za které jsme na sebe hned v úvodu kempu mohly být hrdé a měly tak v tu ránu o dost lepší pocit ze své jízdy.

Máš babu!

Pro některé z nás bylo paradoxně větším oříškem spíše vyjet zpět nahoru po pěšině plné kořenů, než se dostat dolů. Uffff… První větší „úkol“ jsme zmákly a plné nadšení se hrneme zkoušet složitější věci. Sluníčko jako by nás chtělo podpořit, i nadále stojí při nás, a tak si maximálně užíváme kouzelnou cestu kolem přehrady Černá Nisa, a pak i výšlap na Královku. Cestou se neflákáme a stíháme si zahrát kolo-babu a jako balanční cvičení si dáváme závod v nejpomalejší jízdě.

Po obědě bude maso…

Po těchto velenáročných aktivitách si konečně dáváme oběd na zrekonstruované chatě Královka. Po polední pauze zastavujeme hned na parkovišti za chalupou, odhazujeme kola a jdeme se podívat na uzoučkou stezku pro pěší plnou kamenů. Ano, chápete správně… Je to další místo, kde budeme trénovat techniku jízdy.

Tohle už je moc!!!

Po obhlídce trati nám bylo trochu líto, že jsme si nedaly o jedno Plzeňský navíc, pak bychom to možná i sjely. Na obavy ale naštěstí nebyl čas. Iva nám pečlivě vysvětluje, jakou stopu zvolit a co je tady důležité, čím si pomoci atd. Na scénu tedy opět přichází: „Lokty od těla! Zadek za sedlo!!! Postav se do toho pevně! A jedééém.“ Zastavuji se až o kus níž před obrovským schodem, který prostě nedám! Ostatní holky postávají okolo a v jejich očích vidím podobné pocity a nervozitu, jaká teď proudí v mém těle. Tohle už je zkrátka moc!

Nebo ne?

Není! Iva s Honzou nám opět vysvětlí, co a jak, názorně ukáží jak danou sekcí projet a pak jsme na řadě my. Když pak pomalu přejede schod samotným kolem a vidíme, že opravdu není potřeba skákat, že kolo samo schod s přehledem dá… Sjíždíme tedy kopec ještě několikrát, tentokrát všechny už i s tím obrovitánským schodem.

Několikrát si škrtnu řetězem, ale to prý nic není a tak jedu ještě jeden pokus, při kterém už plynule pokračujeme po cestě dolů. Po chvíli zjišťujeme, že to, co jsme natrénovaly nahoře, byl jen začátek. Cesta je plná kamenů a jiných překážek. Dáváme jí ale statečně a za chvíli jsme s obrovským množstvím adrenalinu v krvi dole. Paráda, wau!!!

Kecáš! Takové věci já nejezdím…

Kdyby mi někdo ještě v pátek řekl, že něco takového sjedu, navíc celé a bez zastavování a velkého rozmýšlení, tak bych mu nevěřila! Každopádně další cesta nás zavedla přímo do Bedřichova, kde už na nás na Stadionu čekalo tréninkové kolečko z překážek. Přejet cvičnou lávku, vyšlápnout kopeček, sjet sešup, prokličkovat mezi kužely a znovu. Pro některé byl nadlidský úkol sjet krátký, ale hodně prudký kopeček. Pro některé zase zvládnutí cvičné lávky. I tady však platí, že když to člověk nevzdává a zkouší to stále dokola, nakonec se to podaří. A povedlo se!

Pozice mrtvoly

Nakonec jsme všechny mohly jít na podvečerní hodinu jógy s hrdým pocitem, co jsme se za celý den vlastně naučily a jaké (do té doby…) šílenosti jsme sjely. Jóga byla výborným odreagování jak těla, tak mysli a kdyby nám tolik nekručelo v břiše, tak bychom v konečné pozici mrtvoly určitě vydržely i o něco déle

Podívej se na sebe…

Po naprosto neskutečné večeři proběhl rozbor videí natočených během dne. Je super se zpětně vidět a mít možnost uvědomit si všechny věci, na kterých může člověk dál pracovat. Ani v sobotu večer se žádný velký večírek nekonal. Pár holek se šlo podívat na kousky čistě holčičího bikového oblečení z eshopu SheBikes.cz (www.shebikes.cz), jiná skupina zakotvila raději venku u táboráku. Nakonec ale únava přemohla všechny a šlo se většinou spát ještě před půlnocí.

Tak co to bude dnes?

V neděli se nám po ránu sluníčko schovávalo, to ale nezabránilo tomu, abychom u snídaně neměly úsměvy od ucha k uchu a netěšily se, co na nás Bára s Ifkou vymyslely. Za chvíli jsme už bez zbytečného zdržování šlapaly do kopce a doufaly, že nás čeká minimálně taková challenge jako v sobotu. Zpočátku to byla výzva hlavně pro naše plíce, kdy jsme jen funěly do kopce až ke kapličce v Hraběticích. Odtud už konečně zase přes louku do lesa, až k rozhledně Slovanka.

Ještě jednou, prosím…

Tady nás čekalo velké dobrodružství v podobě kamenitého úseku, na který jsme opět koukaly jako zjara. S tím, že tohle už určitě nesjedeme. Iva nám opět ukázala několik variant, kudy se dá cesta jet a zase jsme si každá několikrát vyzkoušela, že i když to není tak jednoduché, jak to vypadá, nakonec to přeci jenom nějak jde. Po nácviku tohoto úseku nás čekal naprosto dokonalý sjezd po cestě plné kořenů a kamenů. Všechny nás to natolik chytlo, že jsme nelitovaly sil a tlačení a sjely jsme si to hned několikrát.

To už je zase oběd?

Dole pod kopcem si na nás Iva připravila pár balančních cvičení, kdy bylo třeba se naprosto sžít se svým kolem a pokusit se kolikrát o skoro až artistické kousky. Neděle utíkala natolik rychle, že přišel čas oběda dřív, než jsme se vůbec rozkoukaly. Dojely jsme tedy opět na Královku, kde pro nás holky měly připravené moc milé zakončení a překvapení v podobě různých dárečků od Dakine a The North Face.

Poslední foto a tradá domů

Udělaly jsme poslední společnou bikerskou fotku a byl čas balit a pomalu vyrazit domů. Bohužel! Víkend s holkama na The North Face Diva kempu byl jeden z těch, kdy si přejete, aby čas utíkal dvakrát tak pomaleji, ale on potvora běží dvakrát tak rychle! Za sebe musím jednoznačně říct, že za ty dva dny v Bedřichově jsem si zajezdila asi nejlíp ve svém životě, minimálně co se terénu týče. Bylo skvělé mít za zády profesionální a fajnovou oporu jakou bezpochyby Ifka s Bárou byly. Hlavně díky nim se mi podařilo posunout své limity o obrovský kus dál. Takže ještě jednou velké díky!

PS: Kompletní galerii z víkendu najdete na facebooku The North Face Diva kemp

Foto: Bára (BB) Berdychová – www.barboraberdychova.com

Ano, tento titulek zní poněkud kontroverzně, ale musím vás hned zkraje ujistit, že se tentokrát nehodlám navážet do elektrokol jako takových, ani do elektrizace cyklistiky obecně. Mám sice k tomuto trendu své osobní výhrady, jedním dechem ale dodávám, že mě jízda na OverVoltu obrovsky bavila.

Tedy, jízda! Když to jelo, bylo to zajímavé, jiné a zábavné, pokud bylo ale potřeba kolo někam přenést, vytáhnout ze sklepa, naložit či vyložit do auuuta. „Sakra, proč je to tak těžké?“ Když sečtu všechny naměřené hodnoty (rám 18,2 Kg, baterie 2,4 a přední kolo 2,56 – 0,42 Kg pedály), dostávám se na hodnotu cca 22,7 kg, což není vůbec málo.

Baterka je zanedbatelná

Překvapivě se zdá, že nejtěžší ze všeho je motor Bosch. Ale možná je to dáno celkovou pevnější konstrukcí, kabeláží, těžkými gumami atd. Jak si jinak vysvětlit handicap zhruba pěti kilo poté, co vezmeme v úvahu hmotnost celého kola bez baterky? To by dalo asi 20 Kg, a vezměme v úvahu předpoklad, že by obdobné kolo bez elektropohonu vážilo necelých 15 kg. Baterie, ač bychom ji automaticky očerňovali jakožto základní zdroj nadměrné hmotnosti, nehraje překvapivě v tomto představení klíčovou roli.

Naložit motorku

Manipulace s touto motorkou není vážně snadná. Už jen zmíněné nakládání/vykládání do a z auta bylo za trest. A to jsem kolo nedával na střechu, jen ho pokládal naplocho do kufru. To je ale daň za komfort či možnosti, jaké elektrické kolo samo o sobě skýtá. Jeho popis si přitom nechme na příště, dnes bych se chtěl věnovat hlavně jízdním dojmům.

reklama

Zárodek myšlenky

Už když jsem Lapierre OverVolt zkoušel poprvé – prezentace Schindler 2015 v Novém Městě na Moravě – dostal jsem nápad, že až ho budu mít doma, zkusím vyrazit někam podél řeky, či spíše podél železniční tratě a vyzkouším, „kam až to dojede?“ A to se mi nakonec i povedlo, i když s takovou dohrou, jakou jsem původně neměl v plánu.

Jak to vše začalo?

Původně jsem si představoval, že pojedu podél Berounky směr Beroun, abych byl na dohled a hlavně na dojezd od zdejší železniční tratě, kde jezdí osobáky zpět do Prahy každou půl hodinu. Když ale došlo na věc, zjistil jsem, že nemám tolik času, abych se autem přesunul do blízkosti Smíchovského nádraží, a tak jsem se radši vydal rovnou do terénu a za cílovou destinaci si zvolil Vrané nad Vltavou, alternativně pak Davli. Chvíli jsem uvažoval také o Kamenném Přívozu…

To jsem si ale nakonec rozmyslel, ani ne tak proto, že by se tam nedalo dojet „na jednu baterku“, ale kvůli tomu, že jsem to nějak přirozeně stočil dolů k Vltavě. Níže se podívejte na trasu, kudy jsem jel, a když si můj elektrovýlet otevřete na webu cykloserver.cz a prohlédnete si profil, zjistíte, že jsem kolo, motor ani baterku vůbec nešetřil.

Doma to hlásilo dojezd 61 km na Eco! Tak kam až to vystačí?

Nečekaná úprava plánu

Opět totiž v mojí mysli došlo na úpravu plánu v živém přenosu. Z cesty ve stylu „zkusím dojet co nejdál“ jsem přešel do režimu „dám tomu pořádně za uši a uvidí se, co to vydrží“. On byl totiž tento přerod mého myšlení tak nějak přirozený. Zprvu jsem si říkal, že kouzlo elektriky spočívá v tom vézt se hezky po lehce zvlněných cestách, užívat si rychlost, lehkost šlapání a fakt, že se u toho moc nezapotím.

Jenže…

…pak jsem začal lépe chápat, jak ten elektrický pohon funguje – potřebuje určité otáčky klik, aby ze sebe vydal maximum a jeho pomoc přestane při rychlosti 25 km/h a vyšší. Zkusil jsem tedy zdolat jeden prudší kopec a byl jsem „ztracen“. Ač jsem jel na slabším ze dvou u Lapierre a Ghostu osazovaných motorů Bosch (řada Active 48 Nm, silnější Performance umí až 60 Nm), nemohl jsem si stěžovat, že by to do kopců netahalo.

První praktické „podání si rukou“ s plným výkonem motoru nastalo, když jsem opouštěl údolí Písnického potoka a vzal to prudce doprava nahoru ještě před rybníkem Kalibárna. Tenhle kratší, ale poměrně výživný výjezd obvykle objíždím, když už jsem ale měl tu elektriku…

Kamera, klapka, jedéém!

Roztoč nohy

Kopec jsem vyjel poměrně hravě, i když jsem už zde začal narážet na skutečnost, že omezené převody kola jako takového (1×10) nedovolí v prudkém stoupání roztočit nohy až tak rychle, aby motor zabíral naplno a vy dané stoupání vyletěli jako blesk. Ale přestože jsem šlapal poměrně pomalu, bylo znát, že motor tahá a hlavně taká souvisle, a tak mi zásadním způsobem pomáhá překonat mrtvý bod. Proto se mi zadní kolo málokdy protočilo, a když už se tak stalo, hned se zase chytlo. Moje chvil kové povolení záběru nic nezkazilo, naopak motor toto zaváhání „lidského faktoru“ díky své setrvačnosti vykryl a já se vezl a vezl.

Uber plyn!

V kopcích, jako byl tento, jsem záměrně používal režim „TURBO“, aby se motor předvedl, co umí. Když jsem ale vyjel nahoru a začal se motat po více technických trailech, musel jsem zvolit slabší „Sport“ nebo „Tour“, jelikož jinak Bosch tahal až moc. Zejména v místech, kde bylo třeba tu krapet zrychlit a tu zase ubrat, se mi příliš nehodilo, že mě motor hnal vpřed třeba jen vteřinu poté, co jsem přestal šlapat. Nebo alespoň ne na plný výkon. Při nižší úrovni asistence se tyto výkyvy daly mnohem lépe zvládat, kolo mě netlačilo ven ze zatáček a ovládání celku bylo přirozenější.

Máš to po ruce

Naštěstí je dálkové ovládání výkonu umístěno na řídítkách těsně vedle gripu a po chvilce zvyku lze za jízdy jednotlivé režimy přepínat rukou, aniž byste zásadním způsobem uvolnili sevření řídítek a zároveň aniž byste spustili oči z trailu před vámi. Je to jako s řazením či teleskopickou sedlovkou. Vše se dá krásně zautomatizovat. Blíží se kopec „klik, klik a je tam TURBO“, jsem nahoře, potřebuji citlivě manévrovat, „klik, klik a je tam Tour“.

Defekty se nevyhýbají ani elektrokolům – tohle musel být velký trn nebo hřebík (Jarovské údolí)

Tohle bych tlačil!

S elektrikou pod zadkem se dalo vyjet vážně hodně! I kopce, před nimiž běžně smekám a tlačím je již odspodu. Třeba z Károvského údolí směr Lhota. Tady to tedy byla slušná makačka, jelikož udržet nohy v rotaci dostatečně rychlé na to, aby motor vůbec něco dělal, nebyla vůbec legrace, ale dalo se. Přesto namísto toho, abych to udýchaný vzdal po padesáti metrech, padl celý kopec na jeden zátah (jen se zastávkou na záznam videa).

Exploring bike

Když jsem o tom pak přemýšlel, respektive když jsem později vymýšlel kudy dál, začal jsem pod vlivem aktuálně nabitých poznatků koncipovat svou cestu úplně jinak než obvykle. Zkusil jsem neprobádané cesty nebo se vydal hledat spojnice mezi místy, které znám z dřívějška. Právě zde jsem odhalil, minimálně pro sebe, největší přínos elektriky na horském kole.

Určitou doposud nepoznanou svobodu pohybu, vědomí, že i když vyjedu tenhle kopec a ono to náhodou nebude nahoře nikam pokračovat a já se budu muset vrátit, nebo pokud bude nahoře jen nějaká nudná spojnice a já ve finále zjistím, že lepší by bylo jet to celé obráceně, tak mě vlastně nemrzí, že jsem plýtval svou energií zbytečně. Neplýtval jsem totiž svými silami, jako spíše volty a ampéry a ty se zase snadno doma dobijí.

Kilometr 35! Baterie končí! Že jsem jí dal ale co proto!

Pak to najednou zhaslo!

Poté, co jsem se přiblížil Vranému nad Vltavou a ukazatel stavu energie mě informoval, že v baterce stále ještě něco zbylo (jedna čárka z pěti), neodolal jsem pokušení a uhnul na neznámou cestu s vidinou toho, že opět najdu nějakou zajímavou propojku mezi známými místy. A to se mi skutečně povedlo. Avšak poté, co jsem dosáhl vrcholu, mi začal ukazatel dojezdu hlásit, že mi do úplného vybití zbývá dojezd:

3, 2, 1…

Ten jeden kilometr tam byl ještě docela dlouho, jelikož jsem postupně snižoval výkon motoru z Turba na Sport, Tour až Eco. Jelikož jsem byl už skoro nahoře, říkal jsem si, že když to kiksne, mám stále na výběr, jestli spadnu dolů do Davle nebo do Vraného. Pak najednou: „Vrrrrrr, stop!“ A ticho!

Tiše doufám

Než k tomu došlo, tiše jsem doufal, že přijde ještě nějaké varování, symbol baterky se rozbliká, že už je to fakt blbé, ale ještě chvilku to pojede. Jenže když už to hlásilo asi tři kilometry dojezd 1 km, bylo vlastně logické, že to pak kikslo ráz na ráz. „No nic, už jen malý brdek tady přes osadu a pak frčím až do Davle hezky z kopce.“ Nebál jsem se toho, trochu se zapřel, řekl si, že konečně ten den udělám něco pro svou kondici a od ujetého kilometru 35 už šlapal jen za své.

Davle na dohled. Teď už jen dolů k nádraží…

Koukni se na budík!

Cesta dolů do Davle byla v pohodě, podél vody to taky šlo, tak jsem si jen zkontroloval čas a vyrazil do města pořídit si něco k snědku, než pojede můj vlak. Jaké to ale bylo překvapení, když tak přijíždím s bagetou v ruce na nádraží, které zeje prázdnotou. „Vždyť jsem tu před chvílí viděl hlouček lidí? Že by jeli všichni na druhou stranu?“ Ne! To jsem se jen špatně podíval na hodiny, protože vlak jel ve 14:47 a nikoliv ve 14:57, jak jsem si mylně myslel. „Co teď? Další vlak jede za hodinu! To by sice stačilo na poklidný oběd, kdybych jen nespěchal do jeslí!“

Jedu po ose

Co naplat, na prázdném perónu jsem si v klidu snědl svou bagetu a s plným břichem se rozhodl pro dojezd zpět po ose podél vody. „Jak těžké to může být? Nebyl to až takový „průser“, jak jsem se trochu bál. Lapierre OverVolt na to, jak je těžký (protože je tak těžký), jede po rovině poměrně snadno. Má totiž velkou setrvačnost. Stačilo tedy držet rozumné tempo, dokázal jsem jet okolo 25 km/h, a pak to docela odsýpalo.

Vzal jsem to po silnici přes Měchenice, pak přes železniční most do Vraného, tady mi bylo trochu úzko, ale žádný vlak naštěstí nejel. Zde jsem trochu trpěl na malých kopečcích, které bych si normálně ani nepřipustil. Když jsem pak dosáhl náměstí ve Vraném, zalehl jsem za řídítka a užíval si obrovskou setrvačnost cestou dolů k řece. Víte vůbec, že to je z kopce?

Hele, kde je ten vlak?

Šťastný konec

Po všech možných peripetiích skončil můj elektrovýlet vlastně poměrně šťastně. U Zbraslavi mě napadlo, že bych se mohl zbavit nepříjemného kopce od řeky nahoru na Lhotku tak, že dole v Modřanech sednu na tramvaj a nechám se vyvézt na kopec k meteorologickému ústavu. Zvláštní, tohle by mě nikdy jindy nenapadlo. Tak jsem i učinil a byl za to obrovsky rád, jelikož tenhle kopec by mě rozebral na šroubek. Když ne fyzicky, tak jisto jistě psychicky. Pak se už stačilo jen lehce přehoupnout přes kopec a od jeho hrany až domů jsem ani jednou nešlápl a užíval si nenáročný dojezd.

Lapierre OverVolt FS 500 (zážitky) – závěr

Stále mi připadá, že jsou elektrokola spíše výtvorem pro důchodce (bez urážky) a také, že mi to jeden soused potvrdil. Když jsem tohle kolo myl, on ho obdivoval a v průběhu hovoru utrousil, že z jejich party důchodců-cyklistů má již dobře pět až šest lidí elektrokolo. „Je to super, já to zatím ušlápnu, ale jednou… Jen na auto ta kola musíme nadávat ve dvou.“

Kdyby to nestálo tolik peněz, vlastně bych se ani nebránil tomu, mít jedno elektrické kolo s rozumnou geometrií a zdvihy doma v garáži. To na Lapierre OverVoltFS 500 sedí, i když proč ne třeba hadrtail? Na jarní či podzimní objevování, na tahání dětského vozíčku a tak podobně. Jenže to aby měl člověk příjem jako saudský šejk a stejně tak velkou garáž na všechna kola, která mu náhodou padnou do oka. Pak už rovnou můžu začít sbírat vozy Ferrari z limitovaných sérií.

Elektrokola jsou tedy, dle mého, stále dost specifickou kategorií pro specifickou skupinu uživatelů, ale oči bych před nimi úplně nezavíral. Teď mě jen napadlo, jaké by to bylo mít elektrické enduro, vzít ho na Gardu, nechat se motorem vytáhnout nahoru a pak se vozit dolů? Vzhledem k tomu, že je zde jen jedna lanovka, jinak jste odkázáni na své nohy, poměrně drahý shuttle nebo své kamarády s autem? Ale už by to asi nebyl takový zážitek jako nastoupat 1600 m na 30 Km hezky za své! A i ten jízdní projev cestou dolů je o dost jiný! O tom ale příště…

Lapierre OverVolt FS 500 – cesta sta brodů from BikeAndRide.cz on Vimeo.

Foto: Štěpán Hájíček

Předevčírem mi pípnul mail: Tomáš Slavík pořádá zítra v centru Prahy posezónní setkání s novináři, aby veřejně zhodnotil sezonu 2014 a nastínil plány do roku následujícího. „OK, to se mi hodí, jedu tam!“ Jak často má člověk příležitost pokecat si u jednoho stolu s čerstvým mistrem světa (fourcross).

Vypravil jsem se tedy včera (6. 11. 2014) do podniku zvaného Koloniál. Modří nejspíš tuší, i mně později došlo, že už jsem o něm asi něco slyšel. Každopádně mě mile překvapilo, že je v centru Prahy, kousek od stanice metra Staroměstská, taková pěkná, stylová a na cyklistickou tématiku zaměřená hospůdka – KOLO-niál!

Zpět ale k Tomášovi, alias Datlovi, kterému se letos dařilo více než dobře a minimálně v rámci fourcrossu vyhrál v sezoně 2014 skoro vše, co se dalo:

Mistr světa 4X 2014
4x prvenství v rámci 4X Pro Tour 2014
1. místo – JBC 4X Revelations 2014 (sám tento závod již dva roky pořádá)
1. místo – Arkády Downmall 2014

Zároveň slušně úřadoval i na sjezdových tratích:
3. místo – City Downhill World Tour – Valparaiso Cerro Abajo
3. místo – City Downhill World Tour – Taxco, Mexiko
3. místo celkově v rámci City Downhill World Tour
36. místo – SP DH, Pietermaritzburg (JAR)*
*Tomáš Slavík, srdcem fourcrossař, je tak nejlepším Čechem za poslední dva roky ve SP DH

Tomáš Slavík – posezónní posezení from BikeAndRide.cz on Vimeo.

Shrnutí informací, které zazněli v rámci tiskovky:

Letošní největší Tomášovy úspěchy jsme již probrali, několik dotazů přitom padlo na kombinaci 4X a DH. Tomáš sám říkal, že je to pro něj velká výzva, že se při sjezdu honí jezdci v hlavě úplně jiné myšlenky než při fourcrossu.

„Na začátku sezóny, když jsem začal více koketovat se sjezdovým kolem, tak bych měl skoro strach sjet některé pasáže tratí Světového poháru, pak jsem se ale rozjezdil natolik, že jsem zajel skvělý 36. flek v Jižní Africe, nebo třeba třetí místo při City Downhillu v Taxco v Mexiku, což byl ostatně asi nejšílenější závod, jaký jsem na kole kdy jel.“

reklama

Hodně se mi také líbila Tomášova hláška, když se ho jeden z přítomných novinářů zeptal, jak se trénuje odvaha na 4X a DH.

„Na fourcross trénuju odvahu při sjezdu a na sjezd pak na motorce. Rychlosti, které dnes jezdec dosahuje při DH na kole, jsou enormní, přičemž právě terénní motorka dokáže snadno zprostředkovat něco podobného, jen je díky větší hmotě jistější. Každopádně mi dost pomáhá psychicky už jen to, že si na motorce zvykám na vysokou rychlost v hustém lese.“

Zabrousíme-li k plánům a změnám pro příští rok, pak je třeba vypíchnout několik věcí. Zaprvé – Tomáš se s výhledem na sezonu 2015 vzdává členství v R.S.P. teamu, nadále bude touto značkou podporován, jeho novým útočištěm ale bude tovární team GHOST, což je de facto jen logické vyústění jeho současného angažování se pro tuto německo-českou značku.

„R.S.P. neházím za hlavu, jen se posouvám dál. Ostatně manažer R.S.P. teamu, který jsme s Márošákem a Joostem Wichmanem dávali před pár lety víceméně dohromady, mi řekl – jednou členem R.S.P., navždy členem R.S.P. I nadále tak budou jedním z mých partnerů a sponzorů, primárně ale budu vázán u Ghostu, který mi nabídl takové podmínky, nejen techniku, ale i zázemí, možnost podílet se na vývoji apod., že se to nedalo odmítnout.“

Další body vezmu jen stručně a v průběhu dne doplním slibovaným záznamem

Tomáš Slavík – plány na rok 2015
„V roce 2015 se chci soustředit především na 4X, ale pojedu i několik vybraných závodů DH a nejspíš i celý seriál City Downhill World Tour. Prioritou pro mě je ale Mistrovství světa ve 4X, snad na domácí půdě. Proto, pokud bych někde při DH, jedno zda v lese nebo ve městě, cítil, že je potřeba zariskovat víc, než je mi příjemné, tak se asi stáhnu a budu se „šetřit“ na Mistrák.“

„Přes zimu by se měl rozjet nový seriál závodů DownMall, kde bych se chtěl předvést v nejlepší možné formě a pokusit se vyhrát jednotlivé závody i celý seriál.“

„Na příští rok chystáme již třetí ročník JBC 4X Revelations, které ale nebude součástí 4X World Tour – usilujeme totiž o pořadatelství Mistrovství světa ve 4X! Vyhrát třetí titul mistra světa, navíc na vlastní trati a před domácím publikem, to je jednoznačně můj největší motor do další sezony.“

Za pár dní přitom Tomáš odjíždí na „dovolenou“ na Srí Lanku, kde se ale nebude válet u vody, naopak chce trénovat – běh, posilovna, snad i kolo. „Teď už jsem si po sezóně stihl i trochu odpočinout, proto si výraznější relax na dovolené dopřeju maximálně při rybaření.“

Ani nevím jak se to přihodilo, ale najednou mi pod prsty vzniká reportáž z mojí nečekané návštěvy kurzu ježdění v Brně pod vedením Dušana Mihalečka. Kam až jsme dojeli, co jsme viděli a je-li v Brně nuda, či se jedná jen o pražskou pověru se dozvíte právě v tomto článku.

Minulý týden jsem měl nějaké zařizování v Brně. Rozumějte cpaní se koláči a pečenou husou u mé drahé brněnské polovičky. Ale ze zdravotních důvodů, a taky abych spálil všechny ty nezdravé hrůzy, co jsem do sebe naládoval, jsem si usmyslel jeden den věnovat i ježdění. Ale kde? V Brně se mi zatím povedlo podniknout akorát pár XC výletů a na sólové skákací kreace na listí zapadaném Zamilci či Netroufalkách jsem se zrovna nějak necítil. Mé tělo by nejspíš našli až někdy na jaře napíchlé na strom.

Neváhal jsem a přes několik kamarádů získal číslo na místního bikera Martina, který byl ochotný mi ukázat brněnské traily. Ale nejeli jsme sami, Martin totiž zrovna náhodou tento víkend spolupořádal malý tréninkový kemp techniky s Dušanem Mihalečkem. Než jsem se nadál, stal jsem se tak jedním z účastníků. Ze začátku jsem byl trošku vystrašený, protože jsem nikdy na žádném výukovém kempu nebyl a tak trochu jsem si přestavoval, že mě někdo bude mlátit pumpičkou za nepovedenou jízdu v manuálu (a že bych byl bit). Ale akce byla příjemná a parta přímo skvělá. Navíc to teď vypadá, že si kolo budu brát do Brna o dost častěji.

reklama

Dušan Mihalečko býval bikovým instruktorem v Kanadě – v bikeparku ve Whistleru – a momentálně se kromě své normální práce filmaře věnuje dál instruktorské činnosti, třeba na Rychlebských stezkách. O Dušanovi se víc dozvíte třeba v tomto rozhovoru a vězte, že stát se učitelem ježdění v Kanadě není rozhodně snadné a pro každého. V Brně byli tedy všichni účastníci výukového kempu v dobrých rukách.

Neděle dvoudenního soustředění byla vyhrazená víc trailovému ježdění, zatímco v sobotu se pilovaly základy techniky. V sobotu jsem bohužel dorazit nemohl, ale z druhého dne jsem toho chtěl vytřískat co nejvíc. Účastníků bylo celkem sedm včetně instruktora, dokonce mezi námi bylo i jedno šikovné děvče! V brzkých ranních hodinách (možná až příliš brzkých) jsme se za pomocí vláčku dostali do bikersky přívětivé oblasti kousek od Brna a ježdění mohlo začít.

Byl jsem zvědavý na Dušanovy instruktorské schopnosti. V létě dělám brigádně cykloprůvodce a ačkoliv se k technickému terénu se svými klienty v 99% případů vůbec nedostanu, pochytit určité know-how od profesionála se vždy hodí. V tomto ohledu opravdu nezklamal, jeho trpělivost a citlivost, jeho vysvětlování a kladení důrazu na užívání si ježdění, ať jedeme jakkoliv rychle (pomalu), na mě udělaly dojem. Pochopitelně praktické rady co jezdcům dával byly taky smysluplné. Všichni v partě se dokázali zcela bezpečně posunout za své hranice a ještě si to užít. Občas pár nadávek padlo, občas padlo i pár těl do závějí listí, ale celková atmosféra byla moc příjemná.

Velkou radost mi udělal jakýsi bunnyhop contest, kdy jsme přeskakovali opuštěné překážky pro koně. Blbnutí se prostě meze nekladly. V jednu chvíli jsem si vzpomněl na náš domácí legendární contest o Gumový voko, kdy se v partě soutěžilo o to, kdo vymyslí větší kravinu a odjede ji. Naštěstí Dušan tentokrát nedovolil úplnou anarchii a nikdo se tak nemusel sbírat z křoví či potoka s rozlámaným kolem.

Když jsem na jaře zkoumal terén okolo Brna, netušil jsem, že tu mají opravdové dolekopcom traily. A dost z nich i přes pět minut dlouhé. Také jsou dobře schované. Na kempu jsme se díky nim mohli vyblbnout dosyta, ačkoliv listí úřadovalo ve velkém a občas jsem vletěl do půlmetrové zasypané neviditelné díry. Místní jílovité podloží bylo pod listím značně navlhlé a spousta míst a zatáček nebyla vůbec zadarmo. Brzdit se totiž moc nedalo a tak mi zbývalo jen držet řidítka a aplikovat svoje znalosti ze sjezdového lyžování. Stihli jsme čtyři traily, výborný oběd a trošku cyklovandalismu se štrůdlem v centru Blanska.

Pokud náhodou dostanete jednou možnost se podobného kempu zúčastnit a máte pocit, že potřebuje vaše technika vypilovat, jste začátečníci či mírně pokročilí, rozhodně neváhejte. Děkuji Dušanovi i Martinovi za organizaci, Kamilovi za fotografie a BB Cyklosport za materiální zajištění celé akce.