Image may be NSFW. Clik here to view.Čím si zpestřit hluché zimní období? Silničáři mění asfalt za bláto, písek a sníh CX okruhů, dobrodruzi a cestovatelé pokukují či již sedlají „tlustá kola“ a vyznavači gravity disciplín se mohou již několik let před sezónou nažhavit díky závodům Downmall – letos dokonce ve formě třídílného Evropského seriálu Downmall Tour 2015!
(tisková zpráva | foto: Jan Kasl, Noana Aero, Photo ART.pl, DDFoto.pl, Antares Factoria.pl)
Novinku v historii pořádání sjezdových a dirtových kontestů v režii agentury Eastern Gravity pořádaných v suchu a teple obchodních center (u nás se tyto podniky odehrály v Liberci a také v Praze, kde původní místo konání OC Flóra nahradilo poslední roky centrum Arkády Pankrác) představuje již zmíněný seriál s názvem Downmall Tour 2015, který čítá tři závody startující v Polsku, v Německu a finále v domácím OC Arkády Pankrác (Praha)
Downmall Tour 2015
17.1. 2015, Štětín, Polsko
24.1. Berlín, Německo
31.1. Praha, Česká republika
Tomáš Slavík se bude před svým odletem do Jižní Ameriky – v rámci přípravy na seriál extrémních městských klání City Downhill World Tour 2015 – účastnit všech závodů Downmall Tour 2015, kde je horkým favoritem.
V Polsku tomu nebylo jinak – Tomáš Slavík, alias Datel, dokázal zvítězit ve všech svých jízdách a ve Štětíně bral jednoznačně zlato! Gratulace!!!
Image may be NSFW. Clik here to view.„Downmall byl pro mě vždy zpestření zimní přípravy, ale letos je to už plnohodnotná série, na kterou je potřeba směřovat i svoji přípravu. V Polsku byla trať spíš kratší, než jak jsme zvyklí z Arkád. Spousta uzavřených zatáček, kde se mohlo chybovat a člověk na tak krátké trati jednoduše chybovat nesmí, jinak se na bednu nedostane. V každé jízdě jsem jel spíš rozvážně než zběsile a to se mi nakonec vyplatilo.“
„Nově jsem také závodil na celoodpruženém kole Ghost Hood FS, což je fourcrossový speciál, na jehož vývoji a výrobě jsem se podílel a musím říct, že to byla dobrá volba. Plánuju na něm udělat ještě menší kosmetické úpravy, pak bude pro tyto účely absolutně TOP. Příští víkend navazujeme závodem v Berlíně, kde se k nám přidají další německé hvězdy DH a 4X scény. Myslím si, že se máme rozhodně na co těšit!“
Image may be NSFW. Clik here to view.Loni jsem Downmall nestíhal, letos jsem si chtěl ale vyčlenit alespoň trochu času, abych nasál atmosféru a prošel si trať s kamerou a foťákem na rameni. Pak jsem ale bohužel musel zase rychle zmizet, abych stihl poslední bus, který mě mohl odvézt na chalupu.
Věřím ale, že jste si to všichni na místě užili, stejně tak i večer na after párty. Zároveň gratulujeme vítězům jak sobotního závodu, tak i celého Downmall Tour 2015!
Pokud jste neměli to štěstí se do Prahy dostat, nebo se vám nechtělo tlačit se mezi davy – jak se blížilo finále, tak davy slušně houstly – koukněte na naši malou galerii a naše původní video mapující celou trať finálového závodu…
Arkády Downmall 2015 – finále Praha
1. Tomáš Slavík CZE
2. Johanes Fischbach GER
3. Milan Myšík CZE
4. Felix Beckeman SWE
5. Michal Prokop CZE
6. Jakub Říha CZE
7. Aiko Gohler GER
8. Jan Čepelák CZE
Celkové umístění – Downmall Tour 2015
1. Tomáš Slavík
2. Michal Prokop
3. Milan Myšík
MTB Freestyle – Tomáš Zejda BMX contest – Dawid Godziek
Foto: Štěpán Hájíček Image may be NSFW. Clik here to view.
Image may be NSFW. Clik here to view.Fatbiky (snowbiky) nebo také „tlustá kola“ jsou svým způsobem kontroverzním fenoménem dneška. Nemyslím si, že by se z nich kdy stala masová záležitost, na druhou stranu ale nehodlám stát bokem vývoje. Proto, když se naskytla příležitost zúčastnit se osobně prvního fatbikového závodu u nás, nemohl jsem odmítnout!
Jak s oblibou říká Kuba D.: „Zkusit se má vše!“ I proto se nebráním novinkám současné doby, jako jsou fatbiky (test Mongoose Argus | test a zážitek v sedle Specialized Fatboy Expert) nebo třeba elektrokola („Jak vybít Lapierre Overvolt FS„). Ujít jsem si proto nemohl nechat ani již zmíněnou premiéru fatbikového klání v ČR. Ke startu tohoto závodu jsem se přitom dostal tak nějak spontánně.
Před časem mi psal Aleš Hrabý – zakladatel a pořadatel seriálu Enduro x Race a stejně tak i jeden z otců projektu Snow x Race – a prosil mne, zda bych mohl na web vložit pozvánku na tento zimní závod. „Jasně, proč ne, taková akce se mi líbí,“ zněla má odpověď. Aleš pak reagoval hned druhou nabídkou: „Hele a nechceš si to taky zkusit? Kolo bychom ti klidně půjčili na místě.“ Přemýšlel jsem asi deset vteřin… „Jo, jedu!“
Image may be NSFW. Clik here to view. Krásná vyhlídka (hotel)
Muži, co zírají na… (nebe)
Od tohoto pozvání uplynulo pár týdnů a já celou dobu bedlivě sledoval předpověď a studoval sněhové podmínky na Šumavě, kde se závod konal. Start pod vrcholem Javorník a cíl ve městě Sušice. Ještě týden před startem to vypadalo ideálně, když i Prahu a okolí pokryla bílá peřina. Alespoň na chvíli. V týdnu se ale naplno projevila inverze, v noci mrzlo, přes den se do toho opíralo sluníčko. Dle předpovědního serveru Yr.no bylo na Šumavě průměrně -5°C v noci a +5°C přes den. Dle místních se pak teplota v půlce týdne na Javorníku vyšplhala i na +12°C!
Poručíme větru, dešti… Leda, že by ne!
No nic, počasí člověk neovlivní, stejně jako chřipkovou epidemii, které jsem se jen tak tak vyhnul, když v týdnu před závodem lehla manželka a pak i syn. Z rodinného víkendového výletu na sluncem zalitou Šumavu tak rázem sešlo, ale já se svých závodních, tedy spíše reportážních ambicí nehodlal vzdát! Proto jsem se rozhodl pro účast v závodě alespoň na otočku (ráno z Prahy do Sušice, večer zpět).
Cestu nemá cenu popisovat
I když byla docela dobrodružná, jelikož jsem nechal navigaci schválně spočítat nejkratší cestu, kde snad od Příbrami po Rábí nebyl jediný rovný úsek silnice delší jak 500 m! Ale byla to sranda! Ráno jsem tedy na čas dorazil do Sušice, zde se potkal s Alešem a pár dalšími lidmi, naložili jsme nějaká kola, já si vzal tašku s oblečením a jelo se na kopec. Start závodu byl pod vrcholem Javorník ve stejnojmenné obci, tedy nějaký 950 metrů nad mořem (Javorník – vrchol 1066 mm).
Zázemí závodu bylo v Hotelu Krásná vyhlídka hned pod lyžařským svahem. Proč se hotel jmenuje zrovna takto je jasné! Zde jsem si vyzvedl svůj stroj – Scott Big Ed – chvíli se pral s výměnou pedálů, převlékl se, vyfasoval číslo, mapu a základní instrukce, kolo si seřídil, na řídítka upevnil navigaci Holux Funtrek 132 do níž jsem si večer před závodem nahrál trasu a pomalu se přemístil do prostoru startu – na javornický svah nad hotelem. Zde jsme působili jako dobří exoti a byli za slušnou atrakci. Když se začali kolegové fotit, jeden z kolemjdoucích si půjčil moje půjčené kolo a začal se fotit s nimi.
Image may be NSFW. Clik here to view. „Na ochozu hotelu Krásná vyhlídka“
„To žluté co leze z ráfku, to není duše, že?“ Zněla jedna z otázek. „Ale kdybych to propíchnul…“ Dobrej nápad! „A jak se na tom jede? Je to o hodně těžší než na běžném kole?“ Podobných dotazů bylo více, já na ně slušně odpovídal, až jsem skoro nestihl start. Tak rychle kameru na hlavu, pár předstartovních fotek, „Minuta do startu!“ „Sakra, ještě si potřebuju srovnat v batohu pár věcí, kamera běží, rukavice na ruku, sednout na kolo, přehodit…“ „Tři, dva, jedna, STÁÁRT!“
Image may be NSFW. Clik here to view. „Skupinové foto před startem“
Trochu fofr
Ale zas nebyl čas na předstartovní nervozitu. Prostě skočit do sedla a jede se. Celý závod začínal výjezdem k rozhledně na Javorníku (z cca 950 m do 1066 m). Naštěstí se jelo po silnici, která vedla celkem pozvolně nahoru a sněhem byla pokrytá až nahoře a navíc hezky ujetým. Startovat to rovnou kolmo po sjezdovce, to by bylo maso!
Brzy po opuštění startovního prostoru jsem si uvědomil, že tento cca 23 km dlouhý a do jisté míry orientační závod (žádné značení po cestě, jelo se čistě podle GPS navigace), bude skutečným „šlapacím“ závodem a ne jen dobrodružnou kolektivní vyjížďkou převážně z kopce. Že mi pár metrů po startu odjelo pár chrtů včetně Tomáše Kutina (enduroteam.cz) mě nepřekvapilo, ale docela boj byl udržet se v druhé početnější skupině, což jsem po čase vzdal.
Samé výmluvy…
Nemám rád rychlé nástupy a jsem spíše vytrvalostní typ, navíc jsem se před startem vůbec nerozjel, takže mi cestou na Javorník pěkně tuhly nohy. Ale to je můj problém a moje výmluvy, proč to nejelo líp. Každopádně nahoře u rozhledy se povrch zásadně změnil. Silnice skončila a začal konečně terén. Sněhu tu bylo docela dost, tedy jak kde. Byla to taková zvláštní směs z části odtátého, poté zase zmrzlého sněhu s tvrdší krustou navrchu. Zkrátka pokud člověk nejel po koleji ujeté od závodníků před sebou, neměl moc šanci udržet se v sedle.
Stačilo totiž vyjet kousíček ze stopy a přední kolo už klouzalo bokem a udržet rovnováhu bylo dost problematické, ne-li nemožné. Proto jsem si také na pár místech popoběhl a tam, kde se cesta více zvedala jsem se o jízdu skoro ani nesnažil. Ale byla to sranda. Tady se navíc ještě dalo jet čistě „na oči“ a hlídat si stopu od fatbiků jedoucích přede mnou. Avšak v místech, kde se stopy poněkud rozcházely jsem si začal uvědomovat – jelikož jsem byl v lese již víceméně sám – že se musím navádět sám a musím tedy průběžně hlídat trasu v navigaci.
Pak se to zlomilo
Po chvilce se cesta konečně zlomila dolů a já si i se sedlem nahoře začal sněžnou jízdu pořádně užívat. Nebylo to nic triviálního míhat se mezi stromy, v kontrastu světlo/stín sledovat stopu a držet směr, aby mi přední kolo někam neulétlo. Ale jak se jednou Scott Big Ed rozjel, jel jako buldozér a nic moc ho nepřekvapilo ani nerozhodilo.
Image may be NSFW. Clik here to view. Ta máš ale svítivé ráfky… (Author Su-Mo)
Doprava, doleva?
Na konci prvního sjezdu byla širší cesta a stopy nikde, koukám do navigace, „Aha, tak tady spíš tu levou cestu, pak se to stočí doprava.“ K mému překvapení jsem po chvíli před sebou spatřil skupinku jezdců, která mi ve výjezdu zmizela a s níž jsem se již psychicky rozloučil i proto, že jsem cestou zastavil a sundával kameru z helmy, protože mě rozčilovalo, jak mi mávala s helmou. A najednou byla tahle skupina zase na dohled a já začal znovu závodit.
Úsek na úpatí Královského kamene (1058 m) byl poněkud rozrytý a tedy na sněhu i docela technický. Díky tomu početná skupinka zpomalila a já měl šanci ji dojet nebo se alespoň přiblížit. Ale nebylo to zadarmo. Když jsme se po chvíli vymotali z lesa a napojili se na širší lesní cestu, začalo se zase závodit. Nejprve zlehka, pak se začalo tempo stupňovat. Cesta se počala lehce svažovat a já zavětřil šanci. Skupinku jsem dojel a zařadil se do ní.
Ujímám se vedení!
Byl to slušný hukot a cvrkot, jelikož jsme nejeli rozhodně pomalu. Přitom jsem ale stále cítil respekt, když jsme se hnali po udusané zasněžené cestě, kde se tu a tam objevila ledová plotna. Přišlo mi to místy docela nebezpečné, ale nakonec se nestalo, že by sebou někdo švihnul o zem. Občas trochu klouzání, nožka vyhozená do zatáčky, jinak pohoda.
Když jsme míjeli hrad Kašperk, vzpomněl jsem si na svoje místní putování z konce sezony, využil zaváhání vůdce smečky a skupinku, kterou jsem pronásledoval a v posledním úseku ztratil, jsem hravě předjel. Na chvíli jsem si tedy užil roli vůdce a byl rád, že se terén změnil z široké cesty na lesní a polní pěšiny, kde se opět dalo jet jen v jedné vyjeté stopě. Pořádná sranda přišla až na louce před obcí Humpolec, kde ujetá stopa zmizela, nebo se spíš rozpadla. Najednou bylo potřeba se „přebrodit“ přes sněžnou pláň, kde sice vrstva bílé pokrývky nebyla nijak vysoká, ale vzhledem k tvrdé krustě na jejím povrchu se i s fatbikem jelo hodně ztěžka. Ale pořád to bylo snazší než jít pěšky.
Image may be NSFW. Clik here to view. Na startu…
Dobrá taktika, slabá navigace
Já si naštěstí na startu podfouknul gumy a tak jsem se se sněhem vcelku úspěšně pral, i tak jsem se brzy dostal téměř na nejlehčí převod a připadal si jako ledoborec. Byl to ale poctivý boj a já se snažil zvolna mířit k místu, kde se dle navigace trasa opět setkávala s širší cestou. Moje taktika jet po louce trochu nahoru a ke konci zase dolů se osvědčila a já z louky vyjížděl jako první, pak jsem ale v Humpolci navigačně zaváhal a celá smečka pronásledovatelů se prohnala okolo dřív, než jsem se vrátil zpět do stopy.
V tomhle místě jsem už pomalu rezignoval na závodní ambice. „Ano, v technických sekcích jim můžu trochu ujet nebo je dojet, ale na rovině mě stejně převálcujou.“ Na svůj vkus jsem začátek závodu dost přepálil a teď se začaly dostavovat následky. Když jsem pak minul ještě jednu odbočku a musel se znovu vracet, řekl jsem si, že teď už pojedu vážně na pohodu. Jenže to nebylo jen tak. Pár luk, kde se cesta spíše zvedala a kde se pomalu ztrácel tvrdý zmrzlý povrch a vystřídalo jej rozměklé bahno ze mě rychle vysály poslední zbytky morálních sil a pak už se jelo jen na vůli.
Roztál jsem jak led
Po chvíli se to ale naštěstí zase zlomilo a trasa začala prudce padat po otevřené louce, kde již po sněhu nebylo ani památky. Byl to docela mazec. Nejdřív jsem to pustil téměř kolmo dolů a pak se dost zhrozil, když jsem zešikma vletěl do vyjetých kolejí. Už jsem se viděl jak válím sudy, ale naštěstí to tak nedopadlo. Scott Big Ed s vidlicí RockShox Bluto to nějak pobral a já jen doplachtil na konec louky s nohou vyhozenou do strany – „Bože, díky za platformy!“
Tenhle divoký sjezd končil v Janovicích, odkud se jelo po vrstevnici okolo kopce, kde bylo pár slušně umrzlých ploten, dolů k Divišovskému potoku a pak opět nahoru na kopec bez jména… Tady jsem si říkal, že už to snad zahodím. Věděl jsem podle profilu, že mě ke konci čeká jeden výjezd a ne úplně malý. Chvíli jsem se snažil šlapat, pak jsem to ale na rovinu vzdal a tlačil. „Hlavně nesmíš zastavit, jinak vytuhneš,“ běželo mi hlavou. Opakoval jsem si chvíli tuhle mantru, až se cesta zase trochu srovnala, já zařadil nejlehčí převod a pomaloučku polehoučku se vracel do tempa.
Image may be NSFW. Clik here to view. Scott Big Ed
Dolů to byla paráda
Jakmile jsem jednou dosáhl vrcholu a našel tu správnou cestu, pěšin tu bylo povícero a na hlíně už skoro žádné stopy vidět nebyly, dočkal jsem se momentu, kdy se to konečně zlomilo opět dolů! Na normálním kole by to bylo asi lepší, na fatbiku na hlíně jsem se trochu pral s „medovým“ řízením, ale nakonec jsem zjistil, že to stačí pustit rovně, pak to sice poskakuje nahoru dolů, ale zase to přejede skoro vše.
Konec sjezdu byl v Divišově, pak krosnout hlavní silnici vedoucí ze Sušice do srdce Šumavy a zase hurá do lesa, tedy spíše sušického lesoparku. Jak jsme nahoře začínali na sněhu za slunce, uprostřed projížděli mrznoucím mlžným oparem, tak tady dole to zase vypadalo jako že už bude jaro. Bavilo mě, že trasa vedla cik cak lesem po pěšině „nepěšině“, projel se jeden středně hluboký brod (asi, aby si člověk umyl zablácená kola), a po chvíli přišel asfalt a přes mostek otočka přes Otavu a parkem hurá směr Sušice.
Dostali ho na asfaltu!
Dle vyprávění v cíli byl právě tento konec vedoucí po asfaltu místem, kde Tomáš Kutin ztratil své celkové vedení. Celou dobu jel v čele a svým pronásledovatelům (Petr Cirkl a Radek Mádl) ukazoval cestu. Taky si to kluk den před startem celé projel a dobře udělal. „Z kopce jsme mu absolutně nestačili, na rovině jsme ho pak vždycky dotáhli a tady na konci jsme ho chudáka nakonec pěkně oprášili. To si vlastně ani nezasloužil, za to, že nás celou dobu vedl. Ale závod je závod.“ Zhodnotili finále sami kluci, co brali zlato a stříbro.
Já už se jen šoural
V mém případě byla závěrečná rovinka těžká pohoda. Vyjížděl jsem mimo cestu, abych se nemusel tolik trápit na měkkých „tlustokolech“, na asfaltu zkoušel jak se chovají obří pláště Kenda Juggernaut Sport 26×4,5“ a tak nějak v klidu dojel do cíle, abych si pod obloukem „na oko“ a „pro kamery“ zaspurtoval!
Image may be NSFW. Clik here to view. Scott Big Ed – Kenda Juggernaut Sport 26×4,5“
Řízení v medu
V rámci tohoto blbnutí jsem zjistil, že se Kendy Juggernaut Sport 26×4,5“ chovají zase úplně jinak něž ostatní fatbikové gumy, co jsem zatím jezdil. Vee Rubber se s nižším tlakem hodně deformuje a strhává řízení, Specialized Ground Control je celkem předvídatelný plášť a stejně tak i Kenda. Zatáčení na asfaltu je s ní poměrně plynulé a předvídatelné, prudší změny směru ale vyvolávají pocit, jakoby byla povolená ose nebo něco jiného v řízení. Jakoby řízení reagovalo se zpožděním. Jak říká Kuba: „Řízení v medu.“
Snow x race 2015 – závěr
Závod jsem tedy úspěšně dokončil, nikde nelehnul, na začátku se trochu zavařil, až se mi v jednom místě do krku nahrnuly trávící šťávy a nakonec se hodil do klidu a jen si užíval pohyb v neznámém terénu, navigaci podle GPS Holux na řídítkách a trasu jako takovou. „Tak jaké to bylo?“ Ptali se mě Aleš Hrabý (Enduro X Race) a Zbyněk Toula (Javornické okruhy). „Jo dobrý, bavil jsem se, jen to bylo krátké, nemyslíte?“ Nadhodil jsem otázku, jelikož mi přišlo, že jsem v cíli vlastně moc brzy.
Image may be NSFW. Clik here to view. A je tu cíl!
Kluci ale říkali, že i jiné fatbikové závody ve světě bývají v délce kolem 20 km. Když si vzpomenu co se mnou udělalo 18 km na silvestra v Jeseníkách… Ale je jasné, že za pocit příliš krátkého závodu může počasí, jelikož bylo příliš sucho a málo sněhu. Jet to o týden dřív na čerstvé nadílce, celkový čas by se jistě o dost prodloužil.
Pro zajímavost, nejrychlejší trojka (Petr Cirkl, Radek Mádl a Tomáš Kutin) to dala v čase 1:02 hod, a já se toulal v lese 1 hodinu a 24 minut. Škoda toho počasí, na druhou stranu, nahoře bylo sněhu celkem dost a uprostřed bylo krásně namrzlo, aby to mělo dostatečnou fatbikovou atmosféru. Proto si myslím, že se závod jako takový povedl a že tento nultý ročník může být základem zajímavé tradice. Za rok by v republice mohlo být o dost víc fatbiků (přihlásilo se kolem 20 lidí, nakonec startovalo sedmnáct) a snad i trochu větší zima, takže by to mohlo být celé zase o poznání zajímavější. Držím palce do dalších let!
Image may be NSFW. Clik here to view. Vyhlášení výsledků
Image may be NSFW. Clik here to view. Vyhlášení výsledků
Výsledky závodu:
1. Petr Cirkl 1:02:20
2. Radek Mádl 1:02:30
3. Tomáš Kutin 1:02:45
4. Marek Bělovský 1:08:20
5. Pavel Kočer 1:15:30
6. Pavel Schwarz 1:15:32
7. Ondřej Uher 1:15:33
8. Jaroslav Babka 1:15:40
9. David Prušák 1:15:41
10. Tomáš Klapka 1:18:43
11. Štěpán Hájíček 1:24:04
12. Jakub Mikeš 1:27:00
13. Kamil Bartoš 1:52:40
14. Ervín Sušánek 2:25:37
15. Jan Pochop 2:25:37
16. Filip Karásek 2:25:52
17. Jaromír Lojza 2:25:52
Co napsat o kole, na které jsem si sedl těsně před startem a pak řešil hlavně to, jak se dostat do cíle a ne až toliko, jak kolo samotné jede? Ono hodnotit fatbiky není vůbec snadné, jelikož zde obrovskou roli hrají použité pláště. O Kendách na Scottu jsem se již zmínil, jinak mi kolo jako takové přišlo povedené a přiměřené svému účelu. Spíše sportovnější posed, poměrně vyvážené řízení, které nebylo ani divoké, ani toporné a navrch odpružená vidlice…
Image may be NSFW. Clik here to view. Scott Big Ed
RockShox Bluto – jízdní dojmy
„Co ta vidlice, myslíš že to má u takového kola vůbec smysl?“ Padla jedna z otázek v cíli. Nemyslím si, že je to od věci, pokud na fatbiku nechcete jezdit pouze v hlubokých závějích, ale srovnání s běžným kolem není snadné. Bluto chodí 100 mm, což v kombinaci s velkou gumou dělá docela divy. Nebo se spíš divíte, co se vepředu děje. Spojují se zde totiž dva faktory – odskakující balonová pneumatika a krátkozdvihá vidlice. Občas jsem vážně nevěděl, zda vidlice používá svůj zdvih k tomu, aby utlumila terénní rázy, nebo naopak krotila skákající přední kolo.
Image may be NSFW. Clik here to view. RockShox Bluto – není bláto!
Jízda na fatbiku s odpruženou vidlicí je určitě pohodlnější než s pevnou vidlicí. V místech, kde jsem chvíli vedl nebo naopak skupinku stíhal jsem si říkal, že to musím pořádně napálit a využít svůj odpružený potenciál, což se mi celkem dařilo. Zkrátka s odpružením, ať již krotí kameny, terénní výmoly nebo jen skákající přední kolo, je řízení fatbiku v členitějším terénu jistější. Už jen když chytíte větší muldu a ono vás to neklepne přes prsty, ale jen se to celé zakymácí a mulda zmizí za vámi, to je fajn pocit!
Fatbiky jsou zkrátka pole neorané nebo spíš nedostatečně probádané. Možná bych jim nechal jejich maximálně jednoduchou celo-pevnou podobu a odpružení nasadil až na blížící se mezistupeň 27,5+ a 29+ (kola s větším průměrem, širšími ráfky a plášti v šíři okolo 3“). Ale počkejme si, co nám v průběhu roku jednotlivé firmy představí a jak to bude na Eurobiku vypadat. Zda budou převládat fatbiky a „pluska“ se mihnou tu a tam, nebo z nich bude další „globální hit“?!
Image may be NSFW. Clik here to view. Trasa závodu Snow x race 2015
Image may be NSFW. Clik here to view.Poté, co definitivně skončil brněnský veletrh Bike Brno, je For Bikes vlastně jedinou komplexní cyklistickou výstavou u nás, proto se mu daří a rok od roku roste. I letos jsem měl pocit, že je zde zase o něco více značek, na větší ploše a tak vůbec. Pojďme tedy v rychlosti kouknout, co mě trklo do objektivu…
*Popisky k jednotlivým fotkám najdete vždy pod obrázkem v galerii **Omluvte prosím horší kvalitu fotek, na výstavišti v Letňanech bylo nějak málo světla a já to bral trochu letem-světem, než že bych detailně ladil kompozici a nasvícení pro každou fotku…
Image may be NSFW. Clik here to view.Pojem The North Face Diva kemp se již slušně zapsal do povědomí mnoha dam a dívek, které propadly kouzlu horského kola a které se chtějí v ovládání svého jednostopého přítele a kamaráda posunout kupředu. Proto byly letos vypsány hned čtyři termíny, přičemž z prvního jarního kempu vám nyní nabízíme autentickou reportáž.
První The North Face Diva kemp roku 2015 se konal v Jizerkách o víkendu 24. – 26. dubna. A jaký byl? To na vlastní pěst odzkoušela jedna z kemperek, Šárka Kvapilová z Turnova.
Text: Šárka Kvapilová | Foto: Barbora „BB“ Berdychová (www.barboraberdychova.com)
Na kole jezdím přes čtyři roky, možná bych to radši ani neměla říkat, protože to, co jsem se naučila nebo dala během Diva kempu, jsem za celou dobu, co mám kolo, nebyla schopná odjet.
Kluci od nás z Ráje mě vždycky vytáhnou někam na traily s tím, že to sjedu, že je to v pohodě a já pak polovinu trailu tlačím, protože se zaseknu u „jednoho kořínku“. Doufám, že zvolání: „Kolena od sebe, pokrč ty lokty a zadek za sedlo,“ mi bude v hlavě znít i teď, jakmile někam vyjedu.
Když mi letos o Diva kempu vyprávěla kamarádka Saxana, tak jsem byla nadšená, hned jsme s holkama domlouvaly termín a zamlouvaly. Ze začátku to vypadalo na velkou turnovskou bandu a já se těšila o to víc, ale bohužel máme akční holky a polámaly se těsně před kempem.
Nakonec jsme vyrazily tři kamarádky. Saxána, se kterou občas vyrazíme na kolo, Ája co dělá boží kafe v nejlepší kavárně v Turnově a já. V pátek jsem byla celý den natěšená jak malá holka. V 16:00 hodin zabaleno, kola na nosiči a vyrážíme směr Bedřichov. Yes!!!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Po cestě stavíme v Janově, zásoba plzínek je nezbytná! K Bedřichovce přijíždíme jako první. Je krásně, nikde nikdo, prostě boží pohoda. Jako první potkáváme Týnu Havlíčkovou ze eshopu Shebikes.cz, která nás už v pátek navnadila na zásobu dresíků. Okolo 19:00 jsme v plném počtu, čeká nás super večeře a seznamovačka. Večer dáváme pívo, pár panáčků na kuráž a spíme jako princezny.
Ráno, po skvělé snídani od Týnky s Ondrou, kteří mají v Liberci vegetariánské bistro Mikyna, vyrážíme. Dojedeme na místo v lese, kde nás čeká „kořenová část“. Na první pohled si říkám, že to je trošku dost a dostávám strach. Uklidňuji se tím, že pár věcí už jsem přeci sjela, tak by to nemusel být problém, ne?
Mezi první „odvážlivky“ se opravdu nehrnu, radši okouknu styl a stopu ostatních. Nakonec je řada stejně na mně. OK, jedu! Cestou slyším, jak na mě Ifka křičí: „Kolena od sebe, pokrč ty lokty,“ snažím se, snažím, ale mám pocit, že kolena mám nejdál, co to jde.
Image may be NSFW. Clik here to view.
No a najednou jsem dole a ani to nebolelo. Dáváme to pořád dokola, dokud to nesjedeme všechny. Paráda, chytači chytají, navzájem se podporujeme, je to fajn. Zkoušíme to i opačně, terénem pěkně nahoru. To už taková sláva není, ale nakonec to dáváme také všechny. Protože tu čas letí jak blázen, jedeme krásnou lesní cestou a boží přírodou Jizerek okolo přehrady Černá Nisa pomalu směr Královka, kde dáváme oběd.
Posilněné dobrůtkami a odpočaté míříme směr Bedřichovka, kde nás čeká „překážková část“. Většina z nás jede přímo, holky asi nechtěly nechat oběd někde na trailu, část si zkouší další, dost kamenitý terén. Po prvních pár metrech si říkám, že jsem se měla přidat k většině, ale nakonec to sjíždím a musím uznat, že mě to fakt bavilo. Dole si všechny odkýveme, že bychom to ještě ráno nesjely a vysmáté jedeme za ostatními.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Na překážkách jsme se všechny dostatečně vyblbly, závod o nejdelší skok bohužel nevyhrávám. Neva třeba příště :D. V nejpomalejší jízdě bohužel taky nejpomalejší nejsem, ale teď jen o chlup! Sjíždění z prudkého svahu dávám napodruhé, poprvé jsem testovala naše zdatné chytače. Musím uznat, že opravdu chytají! A kameraman opravdu natáčí.
V 17:00 hodin se přesouváme na hodinku jógy, která opravdu bodla. Po nejlepší vege véče od dua z Mikyny v kuchyni dáváme videocoaching. Zjišťujeme, že kameraman Péťa se Sony kamerkou se během dne neflákal. Je celkem sranda vidět samu sebe, přičemž se to občas i začíná podobat jízdě na kole.
Týna Havlíčková ze Shebikes.cz nám předvádí ještě parádní holčičí oblečky na bike.
U mne na plné čáře vyhrál dres od Dakine. Těším se, až v něm vyjedu. Kdyby mi to zrovna nešlo, tak ať mi to aspoň sluší. Večer po dlouhém dni moc neprotahujeme, ať máme síly na zítra.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Neděli začínáme slalomem v lese a balančním cvičením na kole, pak se přesouváme na techničtější úsek pod rozhlednou Slovanka, kde je na pořadu dne pokořit velký oblý kámen. Odjeto, všechny jsme celé, čas opět letí a my se jedeme nadlábnout na Prezidentskou a připravit na poslední část.
K domu jedeme i tentokrát kamenitou cestou, kterou jsme jely některé už včera. Já si to užívám, přeci jen mám natrénováno ze včera. Poslední část zdolána, vracíme se zpět, sbalit věci a připravit se k odjezdu. No jo, bylo to krátký. Bike víkendy pro holky by měly mít aspoň týden! Bylo to super a těším se na další!
„Ifko a Báro, děkuji za boží víkend, který jsem fakt potřebovala. Nejenže člověk dokonale vypne od všeho všedního, čas od času je zkrátka potřeba udělat si čas jen na sebe,“ Šárka K.
PS: Od příštího kempu bude možné si na místě otestovat celoodpružená kola Author.
Stay in touch – www.facebook.com/divakemp
Image may be NSFW. Clik here to view.O tomto závodě jsme mnohé slyšeli, měli jsme v plánu se do Sušice na enduro vypravit již dříve, ale nějak nám nebylo přáno. Uplynulý víkend se ale konečně zadařilo a my se vraceli po nedělním závodě domů sice značně unaveni, zato však maximálně nadšeni.
Nedělní sušický závod byl pro nás vlastně první osobní zkušeností se seriálem Enduro X Race, který právě tímto podnikem odstartoval svou druhou sezonu. Napoprvé, před dvěma lety, se sušické enduro jelo pouze jako samostatný závod, který ale položil kořeny již zmíněné Enduro X Race sérii.
Kdybych tento článek psal večer po dojetí do cíle, mysleli byste si nejspíš, že mě pořadatelé uplatili speciální edicí Enduro X Beeru (také že trochu ano), jak moc superlativů bych ze sebe vysypal. Ale vlastně i po zaslouženém odpočinku a ustálení hladiny adrenalinu a endorfinu v krvi v mé hlavně převládá jednoznačně pozitivní dojem.
Nechci se tu nutně navážet do druhé české Enduro Série, i v rámci tohoto seriálu se jezdí mnohé parádní závody, ale pravdou zůstává, že jsem se z nich skoro pokaždé vracel s pocitem, že dané akci něco chybělo. „Bylo to hezké, ale… Má takhle vypadat enduro? Je tohle to, co chci, nebo bych měl chtít jezdit?“ Cestou z Enduro X Race jsem ale na nic takové nemyslel. Závod se mi líbil od začátku do konce, jeho koncept mi maximálně seděl, počasí bylo perfektní, traily krásné, těžké, přitom jetelné, kolo fungovalo (až na problémy s řetězem, za které si můžu sám), prostě vše klapalo, jedna báseň.
Přečti si pravidla
Popis nedělních zážitků začneme trochu zeširoka. Předtím, než se poprvé vydáte na závody seriálu Enduro X Race, je třeba si přečíst pravidla a seznámit se s několika specifiky, což jsme udělali, i když ne úplně důkladně. V pravidlech se například píše, že je třeba mít integrální přilbu*, chrániče kolen (alespoň kolen) a také chránič páteře nebo batoh s ochranou zad**. Poslední podmínku ne všichni splnili a pořadatelé ji ne zcela důkladně kontrolovali, poněvadž se smířili i s běžnými batohy. Ale konec konců jde o vaše zdraví, nebo ne?!
Image may be NSFW. Clik here to view. Pohodová atmosféra na startu…
Překvapivý nástup
Specifikem závodů Enduro X Race je rovněž to, že se startuje v přesně stanovených časech. Vše začne tím, že u registrace dostane každý vedle startovního čísla také samolepku s časy svých startů u jednotlivých RZ, které je třeba dodržet, jinak přicházíte o čas…
Také jsem úplně nevěděl jak to funguje, než jsem si to vyzkoušel na první rychlostce. Ale nepředbíhejme. Závodní den totiž začal tím, že jsme ve stanovený čas (vyznačený na samolepce) dorazili na náměstí, kde stálo startovací pódium a nafukovací brána. Zde se postupně po jednotlivcích či po dvojicích, dle předem stanoveného času, řadili jezdci na pódium, zamávali svým fanouškům a na pokyn moderátora v klídečku odjeli přes řeku dále vstříc transferu na první RZ.
Stejně jsme to udělali i my, jen s tím rozdílem, že jsme se krapet rozdělili, jelikož jsme měli čísla kousek za sebou (132 a 134) – podle toho, jak se kdo přihlásil. Já tedy za mostem na Zeda chvilku počkal, abychom jeli spolu, načež nás dojela ještě jedna početnější skupinka kolegů závodníků. Tak nějak skupinově se jelo až na vrchol Kalovy (727 m), kde byla na malé loučce trochu tlačenice. Startovací komisaři přitom postupně vyvolávali jednotlivá čísla a my se začali připravovat.
Image may be NSFW. Clik here to view. Andrea Dregunbáková jezdící za Giant startuje…
Ono to ale nebylo až tak jednoduché. Do startu nám chybělo jen pár minut, a to jsme si večer před tím u piva říkali, jak je ten čas na první přejezd velkorysý. Bylo to celých 50 minut, z čehož mi nahoře zbylo sotva 10, a to jsme se cestou hore rozhodně neflákali. Honem tedy nahodit chrániče, „Že jsem si je blbec nedal na ruce a na nohy již dole na startu,“ ještě jsem si chtěl na řídítka přidělat hodinky, abych pak další přejezdy a starty lépe stíhal, nebo spíš snáze hlídal, na rám upnout kameru…
132, kde seš? Za chvilku jedeš!
No prostě jsem to trochu zazdil, start jsem prošvihl o pár vteřin a nejvtipnější na tom bylo, že řetěz, který jsem den před tím při najíždění trati někde trochu ťuknul o kámen, jsem pro jistotu ráno na náměstí před startem spravoval rezervními články a na vrchu před první RZ jsem ho chtěl ještě zkontrolovat, jednoduše nevydržel a po krátkém traverzu v následném kratším výjezdu jednoduše rupnul!
No nic, to jsou prostě závody. Až tady v tom kalupu jsem si uvědomil, že čas startu je pevný nejen proto, aby to hezky odsýpalo, ale i proto, aby se zpřesnilo měření tím, že se čip na řídítkách pípá jen dole u dojezdu. A když promeškáš start, pak je to tvůj problém a vteřiny naskakují jednom tobě. Starteři tě klidně nechají odpálit to někde mezi dobře v pořadí nastoupenými jezdci, ale takto vzniklá ztráta se prostě nijak odpárat nedá.
I proto jsem si po dojezdu jedničky říkal, že vlastně nezáleží na tom, zda bych řetěz spravoval před startem a ten tím pádem nestihl, nebo na trati. I když poopravit jeden článek předem by bylo asi rychlejší, než v mechu řetěz zkracovat, ale to mi mělo dojít dřív! Nejrychlejší by vůbec bylo hodit řetěz do batohu a sklouznout se do cíle bez šlapání, ale nad tím jsem ani nepřemýšlel, jelikož jsem jedničku neměl najetou, nebo mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Každopádně řetěz byl za chvíli (dle výsledků mě to mohlo stát tak sedm minut) na kole, já se zařadil do mezery mezi jezdce a začal si to zase užívat.
Můj soupis startovních časů
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ1 – čistá krása
Ani nevím, jestli jsme udělali chybu, když jsme si RZ1 neprojeli den předem, protože jsme to ani nestíhali. Jet ji na oči mělo něco do sebe. Kromě rovného začátku, i ten byl příjemný, a jednoho nebo dvou krátkých výšlapů to dolů jelo úplně samo. Krásný hravý trail, zatáčky lemované kameny, tu a tam drsnější technická pasáž, povětšinou slušný sklon a pak několik bonbónků v podobě drsnějších skalek a jednoho velkého balvanu.
Dobrý, teď už jen rovně!
Něco takového na mě křičel kdosi z pod obrovského oblého balvanu, za který nebylo vidět. Vyjel jsem na něj, předem se hrozil co mě čeká za horizontem, a po této hlášce a bleskové kontrole stopy přede mnou a ujištění se, že tam dole není žádný schod, jsem to pustil dolů a jenom držel řídítka. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat na kameře a chtěl bych vidět, jak to vypadá zespodu, jestli bych z toho nechytil závrať, kdybych to znal předem! Takhle jsem to prostě napálil, pak ještě pár zatáček a hurá cíl!
Tak to bychom měli
Uf, první erzeta mě technicky trochu vytrestala, nebo spíš moji techniku a ne úplně dokonale provedenou opravu před startem. „Že jsem ty kombinačky nevytáhl dřív, když už jsem je měl v batohu!“ Jinak mě ale bavila moc a moc, přičemž po celém dni jsem ji vyhlásil svou osobní RZ č. 1!
Jak jsme na start jedničky dupali v klidu, v tempu a bez velkých řečí, tak po jejím završení začaly emoce stříkat skoro ušima. Zed na mě v cíli kolegiálně počkal, dal si mezitím svačinku, i já stihl jeden rohlíček co jsem měl ještě z domova a pak jsme se vydali na druhý, snad možná ještě delší přejezd. Hodinky jsem již měl na řídítkách, samolepku s časy startů na horní trubce, tak jsme se do toho opřeli.
Image may be NSFW. Clik here to view. „Fronta“ na start u RZ3
V Sušici, jak se ukázalo, by nebylo špatné znát alespoň zhruba jak erzety, tak i přejezdy, aby člověk tušil, jakou má kde časovou rezervu. Z jedničky na dvojku jsme měli teoreticky čas hodinu a deset minut, ale mínus skoro 20 minut díky mojí opravě a následné svačině jsme nevěděli, nakolik nám zbývající čas stačí. Ostatně moc nepřidal ani pohled na pár jezdců okolo se startovními čísly o pár desítek vyššími.
Někdo tu má najeto!
Taky pak v jednom místě zaznělo: „No jo, tady má někdo najeto,“ když jsme předjížděli v kopci skupinku pochodujících bikerů. „Ne tak docela, hlavně dojíždíme ztrátu kvůli přetrženému řetězu,“ zněla má odpověď, která se ale možná ztratila v hloubi lesa, jak jsme supěli vzhůru vstříc Sedlu. Volnější tempo jsme nasadili až v závěru, když jsme vyjeli z lesa na louku a před sebou viděli Penzion pod Sedlem, kde jsme den před tím parkovali, abychom si tu najeli RZ2 a RZ3.
„25 minut do startu“, hlásil jsem na úpatí finálního stoupání na Sedlo (902 m). „To už dáme, ani se nemusíme honit.“ A skutečně to šlo. Nahoře nám zbylo ještě zhruba deset minut k dobru, což bylo akorát k tomu trochu se vydýchat, v mém případě vyměnit lehký Uvex Quattro Pro za Cratoni Shakedown a zařadit se do fronty k měřičům času. Na podruhé už jsem věděl, jak to chodí. Koukneš se na přesný čas co máš na rozpisu (samolepka na rámu), zařadíš se za startovní čísla co jsou před tebou a čekáš, až přijde tvůj moment. U mě v případě RZ2 třeba 13:05:30.
Pět, čtyři, tři, dva, jedna, JEĎ!
Zaznělo odpočítávání, já si stoupnul do pedálů a v tu pravou chvíli jsem vystartoval vpřed. „Tak takhle to tu chodí! Konečně jedu na čas!“ RZ2 je zcela nová, loni se vůbec nejela, loni neexistovala. Jezdec se kousek vrací po hřebeni Sedla ve směru odkud přijel, objíždí se pár balvanů, krátký výjezd (výběh), hrana a dolů do hustého lesíka. Lesní slalom, dolů otočka, kousek po vrstevnici a pak to začíná. Úzká pěšina, kamení všude okolo, jedna kamenitá sekce, kterou se dalo krásně proletět, když člověk nezpanikařil, dvě trochu zrádné zatáčky, hromada kořenů, zakyselené ruce i nohy, adrenalin na 110%, brzdy pískají, lidé okolo trati cosi řvou, potom rovnější kus cesty, příjemný dropík v tempu a zase na brzdy a CÍL!
Image may be NSFW. Clik here to view. Jedna z obávaných sekcí na RZ2, která se dala proletět, že o ní člověk skoro nevěděl (foto: Jiří Fikejz, enduroteam.cz)
Dvojku jsme měli najetou komplet ze soboty, což byla krapet výhoda kvůli několika potenciálně kritickým místům, ale bez snahy trhnout zde traťový rekord by se to dalo dát krásně na oči, jak jsme to ostatně jeli v sobotu při prvním pokusu. Pár kamenů nahoře jsem stejně netrefil jak bych si přál a na pár místech jsem hloupě ztratil rychlost, ale co, hlavně že se bavíme!
RZ3 startuje opět ze Sedla a na přejezd zbývá čistě po dojetí 30 minut. Ale tady to už známe. Kousek po lesní cestě, pak odbočka doprava nahoru, hup dolů ze sedla a jde se tlačit skoro až do Sedla. Ani jsem neměnil helmy, jen tu velkou jsem hodil na řídítka a dal si trochu pěší turistiky. Na vrcholu se už prostor okolo startu dvojky dokonale vylidnil, zato vyrostl hrozen lidu u startu RZ3. Čas? „Té mínus ‚asi‘ 14 minut!“ Zed tedy opřel kolo a že se jde mrknout na rozhlednu. Moc hezká dřevěná s krásným výhledem (BnR Trip Sedlo – Kašperk). Já se mezitím zaměřil opět na svoje kolo.
Nějak mi ten řetěz šustí…
Chtěl jsem ho tedy trochu namazat. Když jsem na něj kapal olej a točil klikami dozadu, koukám, že jsem v tom spěchu na RZ1 protáhl řetěz v kladce pod takovým tím zobáčkem, o který teď drnčí. Normálně bych si nadával a posílal sám sebe do horoucích pekel, ale v „Race módu“ si to člověk snáze odpustí. Takže vše ještě jednou. Nýtovat znova nebudu, to už by asi nevydrželo, „hele, rychlospojka“. Chvilková práce s kombinačkami nepomohla. „Co teď? Že mě to nenapadlo hned, vyhodím spodní kladku, srovnám řetěz a pak to dám zpět.“
Vyšlo to, ruce zase celé od oleje a šmíru, příště si k nářadí přibalím i vlhčené ubrousky nebo rovnou své oblíbené pracovní rukavice. V praxi pomohla trocha vody z vaku, tráva a mech. Pak zpět ke kolu, Zed se výletním tempem vrací z rozhledny, já se pomalu sápu po kolu a kontroluju čas. „Uff, ještě pět minut, to je luxus!“ Stihnul jsem pak udělat ještě pár fotek, prohodit pár vtípků s Andreou Dregunbákovou (rozhovor) a už jsem se šel sám pomalu chystat. Rukavice, velkou helmu na hlavu, sedlo dolů, řetěz na velkou pilu…
Image may be NSFW. Clik here to view. Andrea, startovala pár míst přede mnou, to zostra odpálila do RZ3
Ještě že to nikdo neviděl!
Vlastně to bude na videu! Zkrátka, postavil jsem se na start, tři, dva jedna, BUM a letím kupředu. Za mě osobně nejvíce obávaná RZ3 začala kousek po rovince, jeden malinký hrb a kratší stoupání po kořenité cestě. Bez teleskopu jsem rezignoval na šlapání, raději seskočil z kola a chtěl na vrcholek popoběhnout. Jak jsem ale položil nohu na zem, tak se smýkla po kořenu a já najednou ležím na boku v jehličí. Musel jsem se docela přemáhat, abych nepropadl hysterickému smíchu. „To voe, takové peklo před tebou a ty spadneš při chůzi pěšky do kopce, to je vrchol!!!“
Nervy holt pracují. Tak moc jsem myslel na to co přijde za horizontem, že jsem si ustal na mechu. Ale to se stává. Sjezd ze Sedla znám už z loňského výletu (Sedlo – Kašperk), navíc jsme si horní hard-core část RZ3 den předem projeli. Naštěstí! Tohle bych vážně nechtěl jet jen tak na oči. Při rozumném tempu to nebylo až tak těžké, jen bylo třeba se soustředit. Nejzrádnější byla zatáčka u skály, kde bylo nutné otočit se na pětníku poté, co člověk absolvuje dost strmé kořenité schody a jako bonus si nadělí lehce osliznutý kámen, nebo vlastně vícero kamenů naskládaných za sebou.
Mám tu vlastní stopu
V sobotu při „tréninku“ jsem to napodruhé dal docela čistě, v závodě jsem to sjel o trochu hůř, pořád jsem byl ale schopný dole dobrzdit, zatočit a pokračovat dál. Za tímhle bonbónkem přitom následoval další vypečený a z mého pohledu skoro kolmý padák okořeněný další a další porcí ne zrovna slastně vyhlížejících schodů a boulí z všudypřítomných kořenů. Tady jsem měl naštěstí najetou svoji, minimálně psychologicky méně děsivou stopu, která mě hezky dovedla k padlé kládě, kde bylo třeba s kolem uhnout o 90° vlevo. Nebyl to nejčistší a nejrychlejší možný průjezd, ale kdybyste jen tušili, jak jsem byl šťastný, že jsem to sjel celé bez pádu či odšlápnutí. OBROVSKÁ úleva.
Image may be NSFW. Clik here to view. V tomto duchu se nesla celá hlavní část RZ3 (foto: Jiří Fikejz, enduroteam.cz)
Touhle sekcí ale RZ3 nekončila. Po tom kořenitém a kamenitém peklu by mi to docela stačilo, ale pořadatelé se rozhodli, že nás poženou ještě kus po rovině po sice hezkém členitém a pestrém trailu, kde se ale muselo šlapat, což se mi bez teleskopu moc nedařilo. Ale projel jsem to, párkrát zalamentoval nad svou leností, „že jsme si to včera sakra celé neprojeli, abych alespoň věděl, jak je to dlouhé,“ a nakonec úspěšně dosáhl cíle.
V cíli jsem počkal na Zeda i na borce co startoval mezi námi, který mě v tom nejprudším místě skoro dojel, pak se ale vyndal a lehl do kamení. Slušně si ohnul brzdovou páku a hlavně si narazil bok. Snad je to jen naražené, že si prý dojde k doktorovi, jestli to bude druhý den moc bolet. Každopádně respekt, že si to dojel celý závod až do cíle!
Trochu zbytečného zevlování na konci RZ3 nás docela vytrestalo, když jsme se rozjeli a já začal počítat minuty do startu další RZ4, kterýžto nebyl až tak blízko a navíc to k němu nebylo jenom z kopce, jak jsme si chvíli naivně mysleli. Stihli jsme to nakonec jen tak tak, nahodit helmu, porovnat se a už se startuje.
Image may be NSFW. Clik here to view. Řazení před startem… Mám to za pár!
RZ4 – MTB turistika a překvapivý dojezd
Čtyřka byla taková trochu odpočinková a vlastně i docela zaslouženě. Zase si musím postesknout nad tím, že jsem neměl teleskop, díky němuž by si člověk mohl na rovných pasážích snáze přišlápnout, ale co už, jsem tu hlavně kvůli účasti a reportáži. Zajímavé překvápko nás čekalo na Žižkově vrchu (591 m), kde se do té doby spíše lehce skloněná vlnící se cesta zlomila zprudka dolů, začalo to kamennými schody, pak dvě trochu zákeřné pomalejší vracečky a hurástyl do cíle.
Za čtyřkou se sjíždělo zpět do Sušice, kde na vyprahlé, hladové a znavené bikery čekala občerstvovací stanice se vším, co bylo potřeba. V rozpisu na rámu byl dokonce zapsán doporučený čas, jaký zde člověk může strávit, konkrétně 20 minut. My vyskočili zpět do sedla o něco dřív a dobře, že jsme tak udělali. Po pár kilometrech na asfaltu jsem ucítil a uslyšel povědomé lupání v řetězu, zavelel jsem tedy „Stop“ a už nevím po kolikáté jsem tahal z batohu nářadí. Trochu se povolil jeden spoj na řetězu, důsledkem mojí rychlé opravy. Pomohla chvilka s kombinačkami a jelo se dál.
Svatobor – čirá krása!
Poslední dva kousky, tedy RZ5 a RZ6, měly shodně start nahoře na vrcholu Svatobor (845 m), což je mimochodem naprosto úžasné místo s nádhernou starou horskou chatou a rozhlednou na vrcholu. O fous níž je o poznání méně pohledný vysílač, avšak výhled na šumavské vrcholky, dolů na Sušici a do dalších směrů vám svou strohou funkcionalistickou architekturou nezkazí. No jo, ale to je všechno až nahoře. Nejdřív bylo potřeba se do těch skoro devíti set metrů vyškrábat z necelých pěti set od Sušice. A že to nebylo zadarmo! Ale pohoda, čas jsme docela měli, tempo jsme nasadili turistické a vrchol vzali výletně pěšourem.
Image may be NSFW. Clik here to view. Vyhlídka na startu RZ5 – těžká pohoda
RZ5 a RZ6
Poslední dvě erzety jsme si také prošli večer předem. Tedy RZ5 jsme sjeli komplet a horní půlku RZ6 jsme šli alespoň pěšky odspoda nahoru, což za to rozhodně stálo, i když už se slušně smrákalo. Pětka začíná na krásné vyhlídce a padá po otevřené louce dolů. Na začátku kamenné schody, které byly v sobotu večer po lehkém odpoledním dešti docela slizké, v neděli na odpoledním slunci dokonale vyschly a držely naprosto luxusně. Zkrátka jako sjíždět schody někde na sídlišti.
Po průletu loukou jsme zmizeli v hustém lese, kde se trail krásně klikatil. Jeden dropík z většího balvanu jsme se rozhodli neskákat, i když by to asi v tempu nebylo nic hrozného. Další středně velký prkenný drop už jsem vyslal, stejně jako asi dva kamenité. Kdo si to má pamatovat? Jeden menší brodík, šup, hup a je tu cíl. Hezké to bylo, skoro čisté DH! Povzbudil jsem Zeda a společně jsme koukali, jak dva borci lepí a další minimálně dva dojíždí po ráfku do cíle. „Defekt je VŽDY chyba jezdce,“ hodnotil své dílo jeden z nich!
Druhé stoupání na Svatobor bylo psychicky i fyzicky docela úmorné, já si ale pod návalem adrenalinu a endorfinu i tak pobrukoval a hlásil všemožné blbosti a vyprávěl staré historky po sté dokolečka, až jsme se nakonec pěšourem vyšourali znovu pod rozhlednu. Opět s příjemnou rezervou cca 10 minut a hlavně s nadšením, že už to bude brzy celé za námi.
Image may be NSFW. Clik here to view. Pětka začínala touto krásnou loučkou, kde to vedlo „trochu z kopce“
RZ6 – teď už jedu těžkého turistu
Šestka byla proklatě dlouhá, celý Svatobor téměř od vrcholu k patě, a to jsme znali jen horní půlku. Naštěstí ale tu horší s pár záludnostmi. Na startu jsem byl trochu nervózní, jelikož začátek byl hodně strmý. Jak jsem se rozjel, tak to ze mě vše rychle spadlo. Na pár rovnějších místech jsem si i sednul na sedlo a snažil se trochu vydýchat a docela to pomáhalo. Pár menších dropíků, nebo spíš schodů jsem poslal, ten největší jsem z respektem objel, abych o pár metrů dál v uzavřené rokli mezi stromy zjistil, že ten druhý prkenný drop byl možná podobně velký jako ten první, co jsem z něj měl takový respekt.
Ale fajn, třeba se tím zase o kus posunu… Pak přišel na řadu jeden transfer co jsem suše projel a už jsem se těšil na bonusovou skalku. Tu jsme si večer před startem naštěstí najeli, takže jsem věděl kudy a že to jde. Zleva se to evidentně skáče a není to nic hrozného, jen je třeba chytit správnou stopu už pár metrů před touto skalkou. Zprava se tato skalka dala každopádně krásně sjet, i když to byl v trochu vyšším závodním tempu docela hukot.
Spodní polovina RZ6 už byla docela na pohodu. Pár dvojáků jsem suše objel, nějaký table snad i trochu skočil, přírodní houpáčky jsem si hezky užil, v závěru trochu tápal, jelikož jsem nevěděl jak za křovím přesně trail vypadá a nakonec jsem se vyřítil z jiného křoví a z klopenky, abych zjistil, že musím na metru zastavit a nechat si pípnout čip. Trochu nečekané… „To už je konec? Já chci ještě,“ zahlásil jsem do publika. „Ok, tak si to vyšlápni nahoru ještě jednou,“ reagoval pohotově pořadatel.
Opět jsem počkal na své souputníky a už podruhé viděl borce na prázdném zadním kole, jak znovu opakuje starou pravdu o defektu a vině jezdce. Nyní již stačilo sjet dolů na náměstí, občerstvit se pivem, salátem či gulášovou polévkou, pokecat s pár lidmi, cvaknout něco fotek, vyhřát se na odpoledním slunci, zatleskat vítězům, povzbudit Aleše (hlavního pořadatele a otce Enduro X Race) slovy absolutní chvály, zabalit saky a paky, mazat do kempu, narvat vše do auta a pálit domů za rodinami.
Image may be NSFW. Clik here to view. A ještě jeden pohled na start RZ5. Šestka startovala jen o kousek vedle v lese.
Enduro X Race Sušice – shrnutí
Dokončuji tento článek a už to jsou dva dny od samotného startu, emoce tedy již zchladly a hladina emotivních látek v těle, těch přírodních samozřejmě, již také klesla k normálu. Stále ve mně ale zůstává pocit poctivé bikeřiny, nešizené celodenní dřiny a celkově skvělých zážitků. Pokud jsem doposud polemizoval nad tím, jak by měly enduro závody obecně vypadat, pak jsem v Enduro X Race našel „svoji“ odpověď.
Jistě, že za mé nadšení může i řada dalších faktorů. Jet to samé za deště nebo jen čerstvě po dešti, tak budu skřípat a cvakat zubama od toho, jak bych byl vyděšený z náročnosti tratě. Takhle to ale fungovalo krásně. Žádná rychlokvaška na dvě tři hodiny stylem bum, bum prásk a zase domů, ale poctivá celodenní šichta. Start v 11 hodin a konec v 17 hodin přesně dle rozpisu byl tak akorát, aby člověk celých těch 42 km, 1450 výškových metrů a šest erzet objel.
Trochu moc šlapání
Zaslechl jsem, jak někdo trochu naříkal na příliš mnoho šlapání na přejezdech. Což chápu, ale… I to je enduro! Nejsme přeci voňavky, co se celý den vozí na laně a dolů pak sjíždí čistě za asistence gravitace. Enduro je komplexní disciplína, která tě musí prověřit po všech stránkách. Vydat se na Enduro X Race bez tréninku by byla smrt, nebo alespoň slušný očistec. Ve výsledku bylo ale na většinu přejezdů dost času, že se do kopce závodit rozhodně nemuselo, proto jsme také řadu úseků šli pěšky a jen si v klidu povídali.
Image may be NSFW. Clik here to view. Pozávodní pohoda, salátek, gulášek a pivíčko
A přesně dané časy startů mají také něco do sebe. Jednak člověk na startu samotném ani na startech jednotlivých RZ zbytečně nestepuje, jelikož předem ví, kolik má času a ne, že by se jen zařadil někam do fronty, aby pak náhodou nebyl úplně posledním startujícím. Jasně, je to trochu stres, i když jak se to vezme. Hodinky na řídítkách vlastně vozím jen když vím, že potřebuju chytit vlak zpět domů, když třeba spěchám do školky, zde jsem je měl na kole celý den.
Člověk na ně každou chvíli koukne, aby věděl, kolik mu ještě zbývá času, obvykle to ale bylo tak, že jsem se ujistil o dostatečné časové rezervě. Takže mě to vlastně spíš uklidňovalo než stresovalo. Ve výsledku jsme tak na startu erzet nečekali nikdy déle jak 15 minut, což stačí na zotavení, trochu klábosení a obhlídku kola. Trochu těsné to bylo na transferu mezi RZ1 a RZ2, ale to bylo vinou roztrženého řetězu a velkorysé svačiny. Trochu fofr jsme měli také mezi RZ3 a RZ4, kdy jsme tento transfer lehce podcenili, zakecali se na konci RZ3 a pak na knop stíhali start další rychlostky. To ale byla naše blbost.
Takhle mě to baví
Je to tak! Sice jsem si opakovaně říkal, proč se o víkendu někde honit, když přes týden člověk neustále něco stíhá (nebo spíš nestíhá), kouká na hodiny a honí každou minutu. Když si to ale dobře rozložíte, zas takový stres to není. Pevně stanovené časy jsou navíc spravedlivým soudcem pro všechny. Čas prostě neukecáš. Člověk musí mít trochu najeto, v případě sušického endura nahoru i dolů, ale proto se tomu říká závody!
Image may be NSFW. Clik here to view. Štastní, že jsme živí i z toho, jak moc jsme si tento den užili!
Z dávných dob své účasti na nejednom maratonu si pamatuju, jak jsem vždy ke konci skřípal zubama, jelikož jsem netušil, co vše mě ještě může potkat na posledních 10 kilometrech. Tady má člověk v ruce mapu, jednotlivé RZ si ideálně projel předem a ví, do čeho jde. Už se opakuju, je to prostě dřina, ale tak to má být. Když už někam jedete přes půl republiky, nechcete přeci obkroužit dvě tři hodiny a jet zase domů. Nebo možná chcete, já byl ale rád, že jsem konečně mohl strávit na kole skutečně celý den od rána do večera a nemusel jsem svůj program krájet na práci, rodinu a cyklistiku.
Kam dál?
Dva slovenské starty Enduro X Race 2015 nejspíš vynechám, je už to sakra kus cesty, Špindl 18. – 19. 7. a Dolní Moravu 5. – 6. 9. bych ale rád stihl (Enduro X Race – kalendář závodů). Když rozrůstající se rodina dovolí. Takže pokud se zadaří a nic se do té doby nepokazí, sejdeme se v létě na startu Enduro X Race. A snad i na nějakém startu Enduro Série, ať neprotěžuju jen jeden seriál! Osobně snad zvládnu Ještěd, Malou Morávku a Špičák.
Image may be NSFW. Clik here to view. Vyhlášení vítězů – Prokop, Fikejz, Tejchman, Vitko
Základní data
Lokalita: Sušice, Podšumaví
Délka: 36 Km (oficiálně 42 km)
Převýšení: 1699 m (oficiálně 1450 m) On-line mapa a GPX data
Image may be NSFW. Clik here to view.Letošní Enduro Sérii odstartoval závod s názvem Specialized Enduro Race Kouty, který se uskutečnil v bikeparku Kouty v neděli 24.5. My se bohužel letos neúčastnili, ale na příští rok to prostě beru jako povinnost! Hoďte tedy oko alespoň na oficiální report.
(převzato z webu www.enduroserie.cz)
Závody v Koutech jsou hodně specifické tím, že se odehrávají v areálu bikeparku a tomu jsou přizpůsobené i tamní tratě. Letos se však podařilo do závodu zařadit alespoň krátké nevyježděné lesní pasáže, kde jezdce potrápilo jehličí, sypká hlína a schované kořeny. Zmizela i část šlapavých úseků a tratě byly více jezdivé, zároveň však stále dostatečně náročné na fyzickou a technickou vybavenost závodníka.
O závodě v Koutech se traduje, že patří k těm technicky náročnějším. Parametry celého letošního závodu to jen podtrhly a ukázaly, že rozhodně nešlo o lehkou a poklidnou projížďku lesem. Pět pestrých erzet, převýšení závodu kolem 2500 m (polovina z toho se jela nahoru lanovkou) v kombinaci s délkou bezmála 50 km určitě prověřila každého závodníka v kategorii Race po všech stránkách.
Novinkou v letošním ročníku je zavedení kategorie Hobby, která má závod částečně ulehčený a na start se tam můžou postavit nováčci, kteří si enduro disciplínu chtějí poprvé vyzkoušet a mají strach z techničtějších sjezdů. V Koutech kategorie Hobby vynechala právě tu nejprudší a nejtechničtější pátou erzetu, která kopírovala velkou část tamní sjezdové tratě.
Nejkratší erzeta měla pouze 3 minuty, přičemž nejdelší měla minut téměř devět. A právě nejdelší měřená jízda byla asi tou nejnáročnější, protože na závodníky čekala v tu nejméně vhodnou dobu, tedy po hodinovém výšlapu na Dlouhé stráně, kde se každý dostatečně zapotil.
K dispozici byla závodníkům i lanovka, díky které mohli alespoň částečně ušetřit tolik potřebné síly a více si užít cestu z kopce dolů. Z pěti erzet se jelo na start lanovkou hned dvakrát.
Jezdci během závodu zdolávali bikeparkové tratě, hezké singletrack úseky, místy i čerstvě vyhrabané zatáčky v jehličí, užívali si klopenky, skoky, či nejrůznější boule. Prostě si na své přišel opravdu každý!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Nakonec v Koutech mile překvapilo i počasí. Předpověď nás nejdříve nenechávala moc v klidu, naštěstí se ale s přibližujícím víkendem pořád lehce měnila k lepšímu a v závodní den jsme skončili jen se zataženou oblohou bez srážek. Jen před sobotní nocí nám tratě celkem zmokly a díky tomu začaly v některých místech pekelně klouzat a staly se tak ještě náročnějšími. Závodníci však ukázali svou všestrannost a sílu, parádně si s touto nástrahou poradili a předvedli skvělé výkony.
Na startu prvního závodu letošního ročníku se sešla kompletní česká špička, závodníci ze Slovenska, Polska i Rakouska, přičemž celkem projelo cílem přes 160 bikerů a bikerek! Chyběl snad jen Jirka Fikejz, který dělal na motorce zaváděcího jezdce na světovém poháru MTB v Novém Městě na Moravě.
Již zahraniční endurové závody, které je jely z kraje sezóny, pasovaly do role největších favoritů Michala Prokopa a Přemka Tejchmana, což se také potvrdilo v nedělních závodech. Michal Prokop vyhrál čtyři z pěti měřených erzet, Přemek Tejchman dokázal vyhrát čtvrtou, nejnáročnější a nejdelší erzetu. Z celkového vítězství se nakonec radoval Michal Prokop, který vyhrál o více jak 20 vteřin před druhým Přemkem Tejchmanem, třetím Matějem Vitkem, čtvrtým Milanem Myšíkem a pátým Ondřejem Zeleným.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Mile v Koutech překvapili i junioři, závodníci kategorie masters a ženy. Na tratích se pohybovali opravdu s přehledem a bylo na nich vidět, že jim techničtější i šlapavější pasáže nedělají zásadní problémy, a že si jízdu užívají.
Pódiová umístění v dalších kategoriích vypadala následovně: Race ženy: 1. Elen Římanová, 2. Andrea Drengubáková, 3. Ivana Pechoutová Race masters: 1. Hynek Hájek, 2. Jan Truhlář, 3. Milan Čižinský Hobby junioři: 1. Martin Pešťák, 2. Vojtěch Bláha, 3. Maxim Adami Hobby muži: 1. Pavel Šálek, 2. Ondřej Junek, 3. Miloš Čihák Hobby ženy: 1. Veronika Onderková, 2. Dominika Durčáková, 3. Kristýna Havlická
Každý, kdo se probojoval až do cíle, podal opravu skvělý výkon a zaslouží si naše gratulace. Děkujeme za účast a už se těšíme za necelých 14 dní na Rock Machine Enduro Race Ještěd! Registrace na Ještěd je již spuštěna (on-line registrace), tak neváhejte a přijeďte vyzkoušet tratě, které si pro vás kluci kousek od Liberce připravili.
Image may be NSFW. Clik here to view.Jak jistě víte, letošní Enduro Serie 2015 odstartovala svoji šňůru závodů v neděli 24.5. v Koutech nad Desnou. Dopředu jezdce lákaly dlouhé bikeparkové erezty a skutečnost, že trať závodu navrhoval zkušený biker Kamil Tatarkovič. Premiérový závod Enduro Serie 2015 pokřtil přes noc déšť, takže se dokonale ukázalo, kdo na blátě umí a kdo ne!
Je neděle okolo desáté dopoledne a prvních 20 enduristů se vydává na trať. O pět minut později se v další dvacítce dostávám na trať i já a už si to v balíku šineme po silnici nahoru na první erzetu.
Přes slzy v očích nevidím na kořeny!
Hned první RZ ukazuje, jak je kdo připravený a namotivovaný do závodu – startuje se totiž na rovince, takže po pípnutí čipu na řídítkách se sprintuje o sto šest. Jaká to byla blbost si uvědomuju hned v nájezdu do prvních kořínků. Přes slzy a pot v očích nevidím (dobře, příště už si ty brýle opravdu vezmu) a ze sprintu jsem natolik vyždímaná, že sotva držím řídítka a nejsem „líná“ si v tom sjezdíku i sednout.
První erzeta ale nijak technicky náročná není, sem tam klopenka, sem tam je potřeba potáhnout řídítka a pak se chvíli dupe i po vrstevnicích napříč sjezdovkou. Cíl je u pokladen bikeparku, kde se hned sápu po ionťáku a dalším občerstvení a jsem organizátorům vděčná, že se na druhou erzetu můžu vyvézt lanovkou.
„Dvojka“ nás vede hned od startu na trať pod lanovkou, takže se naštěstí vyhnu dalšímu zběsilému dupání po startovním výstřelu. První část obsahovala bez legrace asi milion klopenek, až jsem si v duchu říkala „pravá, levá, pravá, levá…“ Nevím, jestli si na tohle příště nevezmu kinedryl! Po šněrovačce pod lanovkou následuje dlouhý rovný úsek, kde se to dalo kotlit, ale jakákoli chyba by jezdce v této rychlosti šeredně potrestala. Do cíle jsme se pak dostávali po nově vyhrabané části v lese, která byla mezi čistě bikeparkovými tratěmi příjemným osvěžením. Druhá erzeta končila na lesní cestě, odkud jsme si další transfer poctivě vyšlapali.
A letím na hubu…
Třetí erzeta zahrnuje na startu zase nějaké to šlapání, ale naštěstí se hned uhýbalo do lesa na „oslintané“ kořeny. Pěkně tu trefuju stopu a samou euforií z toho, že se konečně začínám trochu rozjíždět, se rozhodnu jít v zatáčce ze sedla a trochu si zadupat ve stoje. Ve chvíli, kdy se ale na lesní rovné cestě pořádně opřu do pedálu, ucítím ránu a letím přes řídítka na držku ani nemrknu. No nic, posbírám se a jedu dál.
Rozbahněné klopenky zkouší jak moje schopnosti, tak moje pláště. Obojí docela funguje. Pak následuje naprosto skvělá pasáž, kde se střídaly klopenky s dvojáky nebo lavicemi. V té rychlosti to lítalo samo a akčnost pohybů, kdy se člověk s bikem odráží, tlačí do pedálů v klopenkách a ostrými lokty a pokrčenými koleny tlumí nerovnosti, mě víc než bavila. V posledním dropíku přes potůček jsem sice pobyla ve vzduchu víc, než se mi chtělo, ale tyhle adrenalinové chvilky mě vlastně na enduru nejvíc baví. Image may be NSFW. Clik here to view.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Spojení se světem
Jestliže jsem pletla nohama už při výjezdu na trojku, na čtyřku je to teprve ten správný očistec. Jede se 15 km po asfaltu až na Dlouhé stráně, kdy si stihnu vyřídit tři telefonáty (pozdravit rodiče a tak..), udělat si vše vypovídající selfíčko a obratem ho poslat přes WhatsApp a pokecat s bikerkou Elen o chlapech. Prostě prima neděle a v podstatě můj nejdelší letošní „výlet“.
Na startu čtyřky mám chuť si dát dvacet v trávě, ale to už bych se zvednout nemusela vůbec. Čtvrtá erzeta byla svojí délkou přes 3,5 km nejdelší a po hodinovém výšlapu (nebo spíš víc…) nedala nic zadarmo. Po tomhle výkonu udržet pozornost i řídítka 10 minut v plné palbě je na medaili pro všechny!!!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Tenhle double dám na žabáka
Začátek čtyřky se nese v podobě několika lavic a dvojáčků, přičemž ten největší žabácky objíždím. Tak nějak jsem si totiž spočítala, že to bude pro mě rychlejší varianta než vytahovat z batůžku imbusy, abych si srovnala řídítka. Pak se zalítlo do pěkné technické pasáže v lese, kde hrály hlavní roli mokré kořeny. Daná pasáž mě ale bavila a já měla radost z přesně zvolené stopy. Asi mi z toho ale stouplo sebevědomí a já si rázem myslela, že můžu zase všechno. Ale moje přední kolo na mokrém pařezu mi hned vysvětlilo, že se mám zase uklidnit. Druhý chycený zajíc v závodě, nicméně hned neohroženě skáču zpátky na kolo.
Dalším zajímavým úsekem na trati je lajna dvojáčků a lavic v lese – fakt je tu jeden za druhým, takže pár jich je čistých, pár nedoskočených a pár jich dávám i na přední. Konec čtyřky se shoduje s první erzetou a paradoxně mi přijde, že to projíždím daleko líp než u jedničky. Do cíle čtyřky už jsem měla sto chutí kolo dotlačit, ale najednou na mě někdo zakřičel „Ze sedla!“ a já jak na povel dala těžší převod a ráčila zvednout zadek. To na mě někdo takhle nemůže křičet celou jízdu?
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ 5 – Race Only
Na poslední a tedy nejtěžší erzetu, kterou jedou pouze závodníci přihlášení do kategorie Race, se přesouváme lanovkou. Ke stanici lanovky se hromadně tlačí, jen já si zůstávám jak frajerka v sedle (najednou). Trest za tohle „machrování“ přichází záhy. V jednu chvíli cítím šílenou křeč ve stehně a v druhou chvíli už letím z kola a válím se na zemi. A tady se poznávají enduro kamarádi, kteří mě soucitně obklopí a radí mi nohu protřepat. To by pro mě na XC závodech nikdo neudělal!
Pátá „race-erzeta“ se mi ale líbí ze všech nejvíc. Kromě úvodní klikatice v kořenech zahrnuje zase pár klopenek pod lanovkou a pak rovnou šup do technické lesní pasáže, kde je potřeba dobře trefit hned tři dropíky. U třetího letím ale zbytečně dlouho a do mokrých kořenů v prudší pasáži přistávám rychlostí, kterou jsem vůbec neplánovala. Jaké je to pro mě překvapení, že to stylem „pade na pade“ proletím a nesetkám se se zemí. Ufff!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Už zase na zemi!
Křižuju cestu a následuje poslední lesní pasáž, kde si připadám, jako když jedu na másle. V jedné prudké pasáži s lesními schůdky mi podklouzne přední kolo a já jdu nekompromisně k zemi. Už nacvičeným pohybem obracím otočená řídítka a šinu si to dál. Pětka nás vyprovodila ještě pár lavicemi, přejezdem sjezdovky a trailem podél potůčku a už se na nás smála cílová brána. Za mě pátá erzeta nejlepší i přes ten pád…
Stříbro? Jasně, beru!
Loňské prvenství z Koutů se mi sice obhájit nepodařilo, ale z druhého místa jsem nebyla nijak zklamaná. Společnost mi po celou dobu závodu dělala Elen Římanová, která tratě v Koutech zmákla z holek nejlépe a nadělila mi půl minuty. Třetí místo náleželo další ostřílené bikerce Ivče Pechoutové, rovněž i známé instruktorce (The North Face Diva kemp 2015, vol. 1 – reportáž).
Enduru v Koutech kraloval ale jednoznačně Michal Prokop, když druhého Přemka Tejchmana zajel o 23 sekund a třetímu slovenskému jezdci Matějovi Vitkovi dal 44 sekund. Klobouk dolů!
Závody v Koutech se tedy nesly v duchu dlouhých rychlostních zkoušek, poctivých výjezdů a slušné nálože skoků. Atmosféra byla jako vždy uvolněná a přátelská, o vtípky v závodě nebyla nouze. Video níže snad mluví za vše!
Image may be NSFW. Clik here to view.O zběsilém tempu každoročních prezentací si můžeme myslet co chceme, ale tak už to prostě chodí. Jen co se jedna sezóna začne pořádně roztáčet, začínají mnohé značky předvádět své produkty na sezónu budoucí. Z modelového roku 2016 jsme si představili již řadu komponentů, nyní přichází čas na celá kola. Prvním je přitom domácí Author!
Reportáž z loňské předváděčky nových modelů poněkud zastínil fakt, že byl oznámen konec samostatné značky AGang a začlenění její produkce zpět pod křídla mateřského Authoru. Tento krok vyvolal vcelku divoké vášně, ale co se nakonec stalo? Nic! Stroje z rodiny Author AG Lab vedené Járou Spěšným (Spacemanem) jsou stále stejné, nikoliv tedy z pohledu vývoje, ale z pohledu image a péče, jež jim jejich vývojáři věnují, s ohledem na jejich styl a zaměření.
Letos už prostě bereme jako fakt, že se Ninja, Patriot a další biky z této skupinky jmenují Author a prostě to zkrátka neřešíme. Tato kola fungují a to je tím hlavním! Koukněte například na test letošního Patriotu Evo!
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Patriot AM 2.0
Historicky první 27,5+ full v Česku!
Ač se v kolekci Author 2016 skrývá řada různých novinek, nemůžu začít jinak, než u středně tlustého fullu Author Patriot AM, který je vůbec prvním českým strojem na kolech parametru 27,5+ a to navíc v plně odpruženém provedení. Mnozí si sice myslí, že je tato kategorie zcela uměle vytvořenou, že je to dílo „zoufalých pracovníků marketingu“, kteří se nám zákazníkům a jezdcům snaží vnutit neustále něco nového, nový druh kol, nový průměr a novou dimenzi plášťů, abychom více a více utráceli. Možná je to i z části pravda, mě ale fenomén 27,5+ docela fascinuje.
Nemyslím si totiž, že by to byl úplný nesmysl. Na jednom plusku jsem se už svezl (pevný Specialized Fuse) a musím uznat, že jsem se v jeho sedle náramně bavil. Pevné plusko se zdvihem kolem 120 mm, zábavnou trailovou geometrií a patřičnou výbavou (teleskop bych zde viděl jako nutnost) mi prostě dává smysl. Kolo co projede a objede vše a lze jej používat vskutku celoročně. Pro někoho doplněk, pro druhého jediné kolo, které potřebuje.
To jsem ale slušně odbočil od tématu Patriot AM. Tento stroj v sobě totiž zahrnuje hned několik základních faktorů, několik témat k zamyšlení. Kluci z AG Lab si nemyslí, že by z toho byl prodejní trhák, ale kdo ví, o Author Su-Mo je obrovský zájem. Spíše jde o to ukázat, co tato česká firma umí a dokáže, demonstrovat, že platforma Patriot je natolik všestranná, že lze na jejích základech snadno postavit kdejaký koncept. A Patriot AM je zkrátka takový koncept uvedený do praxe.
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Patriot AM 2.0 a pláště Maxxis Chronical 27,5×3.0″
Je to vlastně cesta, jak postavit odpruženou a zábavnou devětadvacítku, jelikož vnější průměr kol 27,5+ je téměř rovný 29“. Vlastně by stačilo nasadit hubenější vidlici, místo kol s širokými ráfky použít hubenější 29“ a máte všestrannou hračku na klasických velkých obručích. Ale proč to vlastně dělat, když vás kombinace zdvihu 140 mm vepředu, 120 mm vzadu a 3.0“ širokých plášťů Maxxis Chronical pošle do zcela nové úrovně jízdní zábavy!
Nevím jak vy, ale já se na osobní zkušenost s tímto novým konceptem těším. Je mi předem jasné, že Patriot AM nebude až tak super obratný a hravý jako originální Patriot na 140 mm nebo současný Patriot Trail na 120 mm, přitom by to ale mohla být zajímavá a maximálně všestranná hračka, která zaplní mezeru právě mezi spíše sportovním trailem a až moc HC Evíčkem. Jedno kolo na vše, tedy hlavně na zábavu. Jak ostatně praví heslo na hlavové trubce #FunRulesAll
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Patriot AM 2.0 a vidlice RST Rouge (standardně RST F1RST 27,5+)
Author Patriot AM – fakta
Dost obecných tlachů! Říkám sám sobě!!! Patriot AM, jak již bylo zmíněno, bude doplňkem, vsuvkou mezi Patriotem Trail a Patriotem Evo. S sebou ale přináší i další změny, které ovlivní obě dvě současné rodiny Patriotů. Vedle specifické širší vidlice RST F1RST 27,5+ (Patriot AM 1.0 – MOC 56 990 Kč), popřípadě RockShox Yari RL 27,5+ (Patriot AM 2.0 – MOC 75 990 Kč), obě s širší osou Boost 110, širší zadní stavby a rozšířených klik Boost 148 (osa 12×148 mm), přináší AM také upravenou základní geometrii nazvanou AFG.
Advanced Frame Geometry – AFG
Tato tajemná zkratka se váže ke všem Patriotům roku 2016. „Moderní kola na středních a velkých či tlustých kolech jsou fakticky rychlejší, proto je potřeba zajistit více stability ve vyšších rychlostech, ideálně tak, aby nebyla dotčena ovladatelnost a posed,“ popisoval AFG Jára Spěšný. Jednoduše jde o to, že se u všech Patriotů o něco protáhla horní trubka, tedy i rozvor a o tu samou hodnotu se zkrátil představec. Konkrétně zde hovoříme o hodnotách 10-15 mm, což jen potvrzuje trend, který je ve světě delší dobu patrný a Author jej minimálně u svých fullů rozhodně neignoroval, jen nyní tento efekt ještě více posílil.
Kupříkladu Patrioty Evo se dostanou na délku představce 35/45 mm (dle velikosti). A abych nezapomněl k tomu plusku… Patriot AM nabízený ve dvou verzích (2.0 a 1.0) bude postaven na kolech Author s vlastními ráfky, které ctí poměrně rozumnou šířku – 38 vnější / 32,8 mm vnitřní šířka ráfku.
Image may be NSFW. Clik here to view. #FunRulesAll
Author Elevation
Jednou z pro nás „core bikery“ možná méně zajímavou, přesto ale těžko opomenutelnou novinkou, je e-bike Author Elevation (MOC 67 990 Kč). Tedy první horské kolo Author s elektrickým asistentem (doposud byla v nabídce pouze cestovní elektrická kola). Již dle rychlého pohledu je vidět, že se nejedná o pouhé doplnění motoru do stávajícího rámu, ale o skutečně svébytný stroj s náležitě posílenou rámovou konstrukcí i čistě pro tento účel stvořenou geometrií.
Bez zajímavosti rozhodně není elektrické pohonné ústrojí od Shimana – model Steps s výkonem 250 W a kapacitou 36V baterie (akumulátoru) 418 Wh. Elektrokola jsou velkým fenoménem dneška, i my již jedno důkladně vyzkoušeli (Lapierre OverVolt FS 500) a nutno říct, že i tahle sranda má něco do sebe. Pro případy, kdy člověk sílu prostě nemá, brání mu zdravotní potíže nebo jen věk…
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Elevation
Author King Kong 20 a 24
Již na jarním veletrhu For Bikes 2015 byl k vidění prototyp dětského fatbiku Author King Kong 20 (MOC 10 990 Kč). K němu mezitím v katalogu přibyl ještě o čtyři palce větší King Kong 24 (MOC 12 990 Kč). Filosofie těchto kol je přitom poměrně jasná. Současná dětská kola nejčastěji reagují na otázku rodičů: „Kolik kilometrů po cyklostezce na tom můj kluk (holka) zvládne?“ Proto jsou kola pro začínající cyklisty obvykle osazena až nesmyslně úzkými plášti.
Vezměte to ale z opačné strany. Když se na dětské kolo nasadí širší plášť – King Kong 20 i 24 mají poměrně rozumné obutí v šířce 2,5“ – z chrta se najednou stane stroj, který je v terénu stabilní, přejede a projede toho o dost víc a dítě se na něm cítí jistěji. Tak to alespoň vyznívá z rozhovorů s tvůrci „krále opičáka“. Čtyři palce na dětském kole by byly už asi opravdu moc, dva a půl palce ale již od pohledu nevypadá zle. Je to prostě taková pohledná motorka, která by mohla přilákat srdce mladých riderů. A o co nám všem jde? O vavříny z maratonů? Doufám že ne, kolo nás baví, kolem se bavíme, proč tedy chtít od našich dětí něco jiného???
Image may be NSFW. Clik here to view. Author King Kong 20
Jen si tak říkám…
Pokud ale naše děti naučíme na kola typu Author King Kong, pak vlastně až vyrostou, nebudou chápat naše hubené old-school obutí v šíři maximálně 2,4“ na hubeném 27,5“ ráfku. Již přirozeně budou chtít alespoň plusko se třemi palci. No uvidíme, kam se to celé posune…
Image may be NSFW. Clik here to view. Author King Kong 24
Author Ronin
Ronin (může být pro někoho šokem, pro jiného ne. Koncept „špinavé silnice“ (dirt bike, nebo dirt road) s názvem Ronin (samuraj bez pána, 47 Róninů), byl představen jako koncept již loni na Eurobiku. Nyní byl uveden do ostrého prodeje, přesněji zařazen do katalogu. O co se jedná? Je to vlastně takový silniční fatbike s plášti v šíři 42 mm. Mutant, kolo na pomezí klasické silnice, cyklokrosu a expedičního stroje.
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Ronin
I proto je Author Ronin postaven na ocelovém rámu s krásnými detaily očouzených svárů (nebo spíš letování) krytých čirým lakem s jemným zbarvením. Ronin je českou obdobou GT Grade, zatím asi nejznámějšího dirt biku, je ale stavěn více prakticky. Grade je dost sportovní, Ronin by měl být pohodlnější a hlavně připraven pobrat veškeré myslitelné nosiče. I proto najdete na jeho rámu hromady montážních bodů a úchytů.
Každopádně kotoučové brzdy jsou tím, co tento druh kola osvobodilo od úzkých plášťů a když se tu tak nad tím rozplývám, napadá mě, jestli nevyměnit svou cyklokrosku Lapierre a nekoupit právě Ronina! Pro tahání dětského vozíku, sedačky apod. ideální stroj. Stejně jako pro občasné tréninky a rozptýlení na asfaltu i mimo něj, když zrovna není co testovat… Při ceně 29 990 Kč by to mohla být zajímavá a všestranná hračka.
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Ronin – celá armáda úchytů na nosiče a jiné příslušenství
Author 2016 – více Shimana
Co se týká další produkce Author 2016, tak i zde se najde řada změn, úprav či vylepšení, ale popisovat je všechny rozhodně nehodlám. To nejzásadnější jsme si již prošli, ostatní nechme, s dovolením, stranou. Jedna zajímavá okrajová záležitost mě ale ještě vytanula na mysli. V úvodu prezentace bylo také zmíněno, jak agresivní cenovou politiku nasadilo japonské Shimano, které bude v příštím roce nejspíš krutě válcovat SRAM doposud hojně přítomný na nových kolech.
Důsledkem je kupříkladu to, že Author Patriot Evo Team již nebude dále na jedenáctce od SRAMu, ale nově zde najdeme Shimano XT 1×11 (kazeta 11-42 z). Základní Patriot Evo pak vystartuje s kombinací Shimano 2×10 Deore/XT. Podobně na tom bude Patriot Trail (vyšší verze 1×11 XT, nižší 2×10 Deore/XT). Jedinou výjimku bude představovat pluskový Patriot AM 2.0 se sadou SRAM GX 1×11, Patriot AM 1.0 opět 2×10 Shimano Deore/XT.
Image may be NSFW. Clik here to view. Surový rám krytý bezbarvým lakem – nádhera!
Image may be NSFW. Clik here to view. Author Patriot AM 2.0 – rám 27,5+
Image may be NSFW. Clik here to view.Na konci května (29. – 31. 5. 2015) se v zázemí slovenského bikeparku Kálnica konala akce zvaná GARMIN BIKEFEST, na kterou jsme vás předem zvali. Událost obdivuhodných rozměrů, v rámci níž se konalo celkem 11 závodů pokrývající prakticky celé spektrum MTB, nechyběla možnost testování kol a mnoho další zábavy.
(text: Jakub Šourek | Foto: bikefest.sk)
Byla zde třeba možnost prohlédnout si spoustu bikerského vybavení, oblečení a doplňků, skoro jako na veletrhu! Každý biker, hobík i závodník si zde zkrátka přišel na své. K tomu přidejme i večerní hudební program a párty a máme na celý víkend o zábavu postaráno!
Bikepark Kálnica sice nedisponuje vysokohorským terénem zaručujícím vysokou technickou náročnost a délku sjezdových tratí, zato však disponuje tratěmi všech myslitelných druhů včetně Dual slalomu, 4X, pumptracku, dual pumptracku, šílené lajny pro slopestyle světové FMB tour a přichystán byl i obří nafukovací airbag pro disciplínu freestyle contest. K tomu připočtěme, že organizátoři v okolí připravili trať pro enduro se 4 erzetami a také maratonský okruh o třech délkách. Nikdo proto nemá potřebu zpochybnit tvrzení, že ve středoevropském měřítku nemá takováto akce obdoby. Zkrátka skutečný festival horských kol se vším všudy!
Tisíc důvodů proč přijet na Bikefest
Od pátečního odpoledne až po nedělní podvečer byl program skutečně nabitý a nebylo vůbec snadné si vybrat, kam se zrovna vydat. Zda koukat na finále slopestylu, či otočit hlavu na druhou stranu a sledovat kvalifikaci dualu. Zda se sám zúčastnit enduro závodu, případně si půjčit dirťáka a jít se vyšťavit na pumptrack. Půjčit si pořádnou mašinu a jít jí potrápit do bikeparku, jít svlažit hrdlo a obejít stánky s bikerským vybavením a pokochat se ať už vystavovanými biky, batohy, helmami nebo jen pohlednými hosteskami…
Nebo na chvíli úplně vypnout, zvednout oči o něco výš nad všechny ty stánky a skokánky a jen se kochat krajinou, okolními zvrásněnými a zalesněnými vrcholky, které určitě skrývají nejednu oázu klidu, stezku či sjezdík? Vidíte sami nekonečný seznam důvodů, proč i my jsme se tento víkend vypravili právě sem.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Testovací permice
Jak již bylo zmíněno, kromě závodů (o kterých se rozepíšu dále) poskytoval Bikefest pestrou škálu testovacích kol. Vstup na samotný festival, parkování a kemp byl zdarma. Díky připravenému systému registrace a rezervací probíhalo půjčování kol velice hladce. Systém spočíval v tom, že se zájemci o testování biků centrálně zaregistrovali – buď již dopředu na internetu nebo na místě v infostánku. Měli tak vytvořený „uživatelský účet“ a poté již nebylo potřeba žádné další papírování při půjčování kola přímo ve stáncích půjčujících.
Při registraci jste museli zaplatit registrační poplatek – takové „vstupné na testování“ (na 1, 2 a nebo celé 3 dny). Přes internet byla platba nižší. Poté byla ještě možnost zaplatit pouze „testovací vstupné“ anebo zaplatit „testovací vstupné i s lanovkou“. Například dvoudenní permice na vlek stála 22€, dvoudenní registrace na testování s permicí pak 29€. Dvoudenní testování bez lanovky zase 19€.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Naplánuj si celý den
Po uhrazení registračního poplatku za testování jste si v přehledném katalogu mohli vybrat a zarezervovat na 1 hodinu konkrétní bike na konkrétní čas, přidávat si kola „do košíku“ a udělat si tak třeba testovací program na celý den a půjčovat jedno kolo za druhým. Kromě samotných tratí v bikeparku byl připraven i testovací XC okruh, dirťáka jste si mohli samozřejmě otestovat na dualové trati nebo na pumptracku.
Pumptrack mají v Kálnici opravdu povedený a vedle něho vede i dual pumptrack, takže můžete změřit síly a porovnat schopnosti pumpování s kamarádem či kamarády. Navíc zde byla možnost si dirta půjčit i bez registrace za jednorázový poplatek 13€/hodinu. Areál rovněž nabízel široké možnosti občerstvení, prostor pro kempování a parkování, kdy to vzhledem k velikosti akce a počtu účastníku s dopravou a parkováním vlastně nebylo tak zlé, jen po sobotním dešti bylo parkoviště v trošku horším stavu.
No a nyní se vrhněme na povídání o tom, co se zde o víkendu odehrálo a jak si zde vedli čeští závodníci.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Pátek
Již v pátek odpoledne odstartovala první klání, nejprve závod Slovenská Sporiteľňa Pumptrack BikeFest 2015, tedy okruhy na čas, kterého se zúčastnilo celkem 50 jezdců a v níž zvítězil Jiří Gergel (CZ), za ním Filip Polc (SK) a třetí Martin Lébl (CZ). Jana Horáková(CZ) excelovala prvním místem v kategorii žen a Adam Semerák (CZ) druhým místem v kategorii Hobby.
Následoval závod Slovenská SporiteľňaDual Pumptrack, kdy na cca stometrové trati závodily dvojice v jízdě ve stylu chainless, tedy bez řetězu. Zde zvítězil Martin Lébl (CZ) a hned za ním druhý byl Jiří Gergel (CZ). V podvečer se ještě rozjeli na trať závodu DEMA XC Elliminatoru borci, kteří se naopak do řetězu rádi pořádně opřou. Páteční večer uzavřela hudební produkce v žánru hip hop a house.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Sobota
Pro ty, kteří do svítání neoslavovali, mohl začít sobotní den dopoledním startem CTM Enduro Race. Trať měla délku přibližně 30 km, převýšení 780 metrů a účast v závodě obvykle nepřesáhla délku tří hodin. Nejnáročnější byl první transfer s délkou 9 kilometrů a převýšením půl kilometru, jenž byl tak akorát na pěkné zahřátí nohou. Další dva transfery byly již vcelku bezbolestné a čtvrtý byl za odměnu – vývoz lanovkou.
Tratě měřených úseků (RZ) však patřily k těm lehčím. První tři erzety vedly na kopci naproti bikeparku. Zvlněné lesní pěšiny a cesty, které nepřekvapily drsnými úseky, sem tam bylo pár míst s odkloněnými kořeny přes cestu a nějaké to kamení, pár úseků po čerstvé hrabance, slalom mezi stromy… Lehké ale zábavné!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Náročnější byla poslední erzeta, která začala cca 50 výškových metrů nad vrcholem bikeparku, na startovní rampě černé DH tratě Slovenského poháru. Po zdolání rampy trasa uhýbala a podél lesa zavedla závodníky na druhou stranu bikeparku na začátek trati modré s názvem Super Enduro. Tuto část lze bez rozpaků popsat jako nejzábavnější. Trať plná vlnek, hupíků, klopenek atd. Takové rychlebské Super flow a nebo Mrázkova nad Černošicemi.
Poslední RZ dala fyzicky zabrat kvůli často se měnícímu směru a sklonu a také vyžadovala značnou koncentraci, což takhle ke konci závodu už přeci jen nebylo úplně snadné. Časomíra na tomto závodě byla řešena klasicky, přikládáním čipů ke čtečkám a průběh závodu byl velmi pohodový, uvolněný, bez přílišného napětí a spěchu díky absenci časových limitů.
Povinná byla pouze helma nasazená po dobu jízdy na kole, během tlačení horekopcom mohla být sundána. Na start závodu se postavilo rovných 200 účastníků, z nichž 23 bylo z ČR včetně tří odvážných zástupkyň něžného pohlaví. Vítězství si odnesl slovenský šampion Matěj Vitko, jehož přítomnost na pódiu nikoho nepřekvapuje – i u nás slaví úspěchy.
Naše želízka v ohni brala zbylou sadu medailí. Bronz v kategorii Muži-PRO si odnesl Lukáš Učeň. Stříbro v kategorii Ženy získala Veronika Holcová a po pátečním dualpumptracku si další zlatou placku ze závodu odnesla Jana Horáková. Aby to nevypadalo, že po pátečním pumpování během sobotního dopoledne zahálel, dojel si pro osmé místo v kategorii Muži-PRO také Martin Lébl. Osmý byl Vlastimil Hynčica a do první desítky se vešel i Vojtěch Šván. Češi tedy na Slovensku ukázali, že i v enduru je naše síla. A to jsme teprve v půlce víkendu!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Vyslovený masochismus
V průběhu sobotního enduro závodu se ještě odehrály dětské závody a také masochismus v podobě Extrémního XC výšlapu. Šlo o půlkilometrový závod do vrchu s hromadným startem, který vedl po sjezdovce vzhůru pod žhavým dohledem poledního slunce. Převýšení cca 100 metrů. Tři ženy a 34 můžu se rozhodlo ukázat ostatním, co je to tepovka, morálka a laktát. A také jeden závodník v kategorii elektrokol ukázal výkon svého stroje, i když za své prvenství nesklízel příliš velké uznání. Vítěz Matěj Fačkovec si odnesl korunu Krále kálnického lesa. My jsme v této kategorii neměli žádného zástupce.
Slopestyle World FMB Tour
Zhruba od třinácté hodiny probíhala kvalifikace na první slovenský slopestyle závod World FMB Tour bronzové kategorie, finále bylo od 16:15. Trať měla celkem 7 překážek a stavěl ji jeden z účastníků Viliam Križan. Do finále postupovalo 20 jezdců, přičemž závěr tohoto závodu byl divácky velmi atraktivní a proto se podél trati sešlo fanoušků tolik, že komentátoři na půlku trati ani neviděli. Jak už to tak u těchto závodů bývá, čím více šlo do tuhého, tím víc to jezdci hrotili a tak nebyla nouze o pády doprovázené vzedmutím oblak prachu, ale samozřejmě nebyla nouze ani o kruté triky jako např. 720, kondory, backflipy do zatáčky, supermany a bůhvícovšecko v tom vzduchu chlapci ještě stíhali.
Výkony jezdců vždy doprovázely hlasitými projevy kotle diváků. V tvrdé konkurenci jezdců ze Slovenska, Polska, Rakouska, Maďarska i Ruska si nakonec za téměř čistou jízdu odnesl královskou korunu náš Jakub Vencl.
Jump to Airbag
Ale ani toto ještě nebyl zlatý hřeb dne, respektive večera. Chvilku po finále slopestylu se nad areálem stáhla mračna a údolím se prohnala letní bouřka se slušným přívalem deště. Z tohoto důvodu byl až na neděli odložen AIRBAG JUMP CONTEST. Na programu měl být v sobotu večer také Dual slalom. Jezdci celé odpoledne trénovali trať na suchu, avšak razantní zásah počasí závod poněkud ohrozil.
Do zákulisí závodu nevidím, takže mohu jen polemizovat, zda za konáním závodu stála nutnost uspořádat dual ještě v sobotu z organizačních důvodů, nebo zda jezdci sami lobovali za to, že i na blátě to odjet půjde!? Nicméně ve 20:00 začala kvalda a trať byla jeden velký motokros a od bláta nebyli jen sami jezdci, ale i diváci a vše v okolí tratě. Rozvášnění diváci povzbuzovali jezdce na trati s šíleným podkladem k maximálním výkonům a proto ani zde rozhodně nebyla nouze o pády.
O to obdivuhodněji působila jízda těch, kteří předváděli souboj kolo na kolo od startu až do cíle, jako kdyby jeli opět na suchu. Atmosféra byla víc než hustá. Pod umělým osvětlením se jezdilo až do pozdních večerních hodin. Martin Lébl (CZ) v sobě po pátečním pumpování a enduru v sobotu dopoledne našel stále dost sil na to, aby se probojoval až do česko-slovenského finále, kde nad Mirkem Staňem získal prvenství i v dualu.
Po slopestyle, bouřce a bahnitém dualu byla nálada hodně rozjetá a sobotní večer si říkal o pořádnou párty! Ta se rozjížděla možná už od odpoledního slopestylu, grády pak nabrala během večerního dualu. Z pódia pak oslavy jezdců a fanoušků až do ranních hodin podporovali drum and bassoví DJs. A že zábava to byla věru pořádná, dokládali následky patrné ještě v neděli dopoledne.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Neděle
Teprve během nedělního rána a dopoledne zažilo bikecentrum Kálnica vrchol návštěvnosti. Na neděli totiž byly naplánovány sice poslední dva, avšak co do účasti nejobsazenější závody. Downhill a maraton!
Kellys BikeFest Maraton 2015 byl rozdělen na tři kategorie – v 11:00 odstartovali závodníci v kategorii Velký okruh o délce 49 km s převýšením 1716 m, který je součástí seriálu závodů Československé MTB Tour. Druhý Střední okruh nabídl 23 km/794 m a třetí Rodinný okruh 8 km/261 m.
Mapa tras Kellys BikeFest Maraton 2015 (PDF 1MB) Image may be NSFW. Clik here to view.
Do maratonského závodu vystartovalo obdivuhodných 600 závodníků. Cílovou pásku protnul jako první Marek Rauchfuss (SK), který nejdelší tratí prolétl za 2 hodiny a 9 minut. Osobně bych asi zvolil klidnější tempo, abych si mohl lépe vychutnat pohled na Beckovský hrad na skále a výhledy z vrcholů zdejších kopců dolů do povážské doliny.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Kálnica DH
O Korunu krále Kálnického kopce se utkali závodníci v úplně posledním závodě Bikefestu, v Downhillu. Do závodu nastoupilo 7 závodnic a 109 závodníků, kteří se dále dělili do juniorů, ještě mladších nadějí, případně hobbíků, hardtailistů, zkušených masterů a samozřejmě eliťáků. Nejpočetnější byla kategorie Junioři s 36 závodníky, nejméně pak bylo překvapivě závodníků v kategorii Elite – pouhých 6.
Trasou závodu kupodivu nebyla sjezdová černá trať na úplném kraji bikeparku nesoucí název Slovenský pohár, zřejmě proto, aby zůstala „nepoužita“ pro akci obdobného názvu. Vstříc gravitaci se tak závodníci vrhali na trať DH Comeback, která vede po kraji lesa hned vedle lanovky a je v bezprostřední blízkosti areálu, díky čemuž se závod více přiblížil publiku.
Trať měla délku 750 metrů a výškový rozdíl 105 metrů. Začínala na startovací rampě nad horní stanicí lanovky, povrch byl velmi pevný a rychlý, nebylo zde ani mnoho technických úseků. DH v Kálnici tak bylo skoro bez kamenů a jen díky cca dvěma kořenovým úsekům to drncalo o trošičku víc než po D1 na Vysočině. Bonusem bylo pár skoků na začátku a pár vysokých a dlouhých klopenek na závěr.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Náročnosti trati přidávalo několik úzkých úseků mezi stromy, pár strmých padáků s výhozem do protisvahu a také to, že trať byla krátká – tudíž se každý musel snažit na každém metru být co nejrychlejší. Překvapivě i po sobotní průtrži byla v neděli závodní trasa poměrně suchá a pevná. Pro závodníky určitě bylo k vzteku, když museli pod přímým sluncem čekat na lanovku v dlouhé frontě, tvořené běžnými bikery a návštěvníky bikefestu. Těžko říct, zda dopoledne stihli zajet dostatek tréninkových jízd.
V 11:30 byl start semifinále, jedna jízda a ve 14:00 finále, taktéž jedna jízda. Nejrychlejším jezdcem dne byl v kategorii Elite Rastislav Baránek (SK), kterému na zdolání kopce stačil čas 1:04 minuty. O dvě a kousek vteřiny za ním skončil Martin Lébl, který zřejmě přijel do Kálnice na medailové žně. Ovšem tím český úspěch i v tomto posledním závodě Bikefestu ještě nekončí. Vítězství v kategorii Masters získal David Bakeš a v ženách si pro další zlato přijela Jana Horáková a hned za ní brala stříbro další Češka Simona Porubanová. Tomu říkám úspěch. Jen škoda, že tento závod postrádal takovou diváckou kulisu, jaká byla třeba u slopestylu a nebo u dual slalomu.
Na závěr nedělního programu se ještě rozjeli na velký rádiusový odpal s dopadem do airbagu freestyloví jezdci v rámci AIRBAG JUMP CONTEST, kdy na tento termín byl závod přeložen kvůli sobotní bouřce a nejspíš proto bylo účastníků jako šafránu.
Bikefest v Kálnici nás opět dostal. Akcí jen vzdáleně podobných rozměrů v našem okolí mnoho nenajdete, proto můžeme slovenským bratřím pouze závidět, že mají doma něco podobného. Na druhou stranu není do Kálnice až tak daleko, takže stačí sebrat občanku, vyměnit kačky za Eura a vyrazit za rok zase do Kálnice.
Image may be NSFW. Clik here to view.Kola, prach, testování a hlavně zábava. Tak by se dala charakterizovat akce s názvem Kopřivná BikeOpening 2015, která oficiálně odstartovala letní sezónu v bikeparku Kopřivná pod Pradědem.
(tisková zpráva)
Uplynulý víkend se v Malé Morávce pod Pradědem sešlo obrovské množství bikerů, aby vyzkoušeli novou a atraktivní lajnu zvanou Spicy Freeride, koukli na oblíbený Fun trail, nebo vyzkoušeli big air bag, pump track, DH trať či se jen tak projeli po okolních lesích. Počasí přálo na výbornou a tak se v Malé Morávce celý víkend stále něco dělo. Kromě ježdění na svém kole měli účastníci skvělou příležitost otestovat jedno z padesáti připravených kol od značek Lapierre, Commencal, Ghost, fatbiky Salsa nebo netradiční městská kola Electra. Soudě dle prázdných stánků u jednotlivých značek bylo zájemců o testování opravdu hodně a servisáci se až do večera nezastavili. Každý registrovaný účastník dostal navíc dárky od Funparku Kopřivná pod Pradědem, poukaz na jídlo a pití a také Sládkovu limonádu. Co víc si přát?
Pro všechny zájemce byl připravený i doprovodný program, který zahrnoval několik soutěží. Při Big Airbag best tricku padaly opravdu neskutečné kousky a byla radost se na kluky koukat. Diváci mohli vidět nespočet variací salt vzad i vpřed, variace 360, 720, triky přenesené z freestyle motokrosu, prostě kluci se fakt předháněli, kdo dá větší šílenost! Nakonec vyhrál Pavel Havran Havry, stříbro bral Pavel Valuš a na třetím místě skončil Martin Fiala s flipwhipem.¨
Během celého odpoledne jsme měřili všem zájemcům čas na nové freeride trati, kde si mohli bikeři se závodními ambicemi vyzkoušet svojí rychlost a porovnat se s kamarády! Večerní program byl pro změnu obohacen o koncert kapely Gusta Vomacka Worcestra, který doplnila afterparty s Jägermeisterem. Během sobotního odpoledne nechyběla přehlídka aut Alfa Romeo, jejichž majitelé měli právě v termín otvíračky na Kopřivné svůj velký sraz.
Tratě byly řádně otestovány a vše dostalo dostatečně zabrat. Bylo krásně vidět, kolik lidí za námi dorazilo a pevně věříme, že se velké většině ježdění líbilo, a že si užili víkend stejně dobře jako my. Díky všem účastníkům i partnerům akce (časopis Velo, Lapierre, Commencal, Ghost, ION, Cratoni, ESI Grips, Jägermeister, obci Malá Morávka a Lesům ČR) a snad se uvidíme na Kopřivné při další akci zase!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Otevírací doba Funparku Kopřivná pod Pradědem 2015: červen – víkendový provoz červenec – srpen – každodenní provoz září – víkendový provoz
Image may be NSFW. Clik here to view.Loni jsme si enduro premiéru na Ještědu vyzkoušeli na vlastní kůži. I letos jsme měli v plánu dorazit, ale bohužel to nevyšlo. Pojďme alespoň využít reportu jezdců a stavitelů trati z 2426i.com, ať si přiblížíme, jak to letos na Ještědu vypadalo.
Druhý závod letošní Enduro Serie a podruhé na Ještědu. Jak jsme ho viděli z pozice pořadatelů a zároveň lokálních bajkerů? Kam se posouvá enduro, závodníci a nakonec i nad čím přemýšlíme do budoucna? Zkusím to vše nějak smysluplně shrnout.
Na začátek příprav letošního endura jsme byli všichni zvědaví. Není mezi enduristy asi nikdo, kdo by nesledoval vývoj ve světové sérii. Top riders přestávají vozit batohy, jejich kola se kromě hmotnosti a stavitelné sedlovky svými schopnostmi začínají blížit spíš freeridovým a několik tisíc kilometrů na silničce před zahájením sezóny je nutností. Vypadá to, že na téhle úrovni už je enduro disciplínou, jak má být.
Pak je tu ale moře bajkerů, kteří neberou enduro jako něco nového. Bylo tu vždycky. Vyšlápneme si s partou někam na kopec a pak si zkusíme ten „vostrej“ trail, který jsme ještě nedávali. Dneska je na to přece ideální konstelace! A Enduro Serie chce přitáhnout i takový typ závodníků. Ukázat jim nové tratě, umožnit jim, aby předvedli, jak se s nimi poperou jen s omezenou možností na trailech trénovat.
Na nás pak je zkusit připravit trať „pro všechny“. To je samozřejmě v podstatě nesmysl… Tak alespoň pokusit se o trať natolik zajímavou, aby si na ní každý našel to svoje. Letos jsme jednoznačně přitvrdili. Napomohla nám k tomu jednak vstřícnost Lesů ČR, ale i nedostatek času udělat zásadní úpravy na jedné z loňských rychlostních zkoušek. Když to shrneme, tak byly první tři erzety vesměs stejné jako v loňském roce. Podařilo se nám odladit jedničku. Díky objevenému single trailu jsme zkrátili přejezd po silnici u rozcestí Frantina, stejně jako nahradili kus z průjezdu širokou úvozovkou houpavou pěšinou mezi stromy.
Třetí erzeta po dohodě s hlavním pořadatelem Kolo pro život zůstala v itineráři pouze pro kategorii Race a vzhledem k nepříjemné změně počasí v průběhu závodu bylo určitě dobře, že se hobíci nemuseli pustit do technicky hodně náročně pasáže po kořenech. Čtyřka, rychlostní zkouška se začátkem na oblíbených Padácích, byla nejdelší a možná nejnáročnější, protože po prvním technickém úseku a šlapavém přejezdu přišla sjezdová vložka trvající v podstatě až do cíle.
Pátá erzeta byla z půlky novinkou. Jela se po léty prověřeném lesním trailu s množstvím kořenů a kamenů. Úvodní úsek prověřil technické schopnosti všech. Poslední část závodu vedla po bikeparkovém trailu La Spaghetta pod lanovkou na Skalku.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Tradičně jsme čekali, že názory na trať budou stejně různorodé jako erzety samotné. Několik reakcí před závodem bylo v tom smyslu, že jsou traily rozbité a náročné na materiál. Takový Ještěd bývá, zvlášť když tu víc jak měsíc pořádně nesprchne. Naopak během a po závodě jsem zaznamenal řadu pochval od závodníků, včetně hobíků a to i přes liják, který je odpoledne střídavě provázel.
Byli spokojení s tím, jak byly rychlostní zkoušky odlišné. Některé rychlé, některé technické, některé byly dokonce svým způsobem výzvou. Těší nás, že se vesměs všichni shodli na dobrém hodnocení značení, na kterém jsme si dali záležet. Nemá smysl opakovat, jak přesně závod probíhal a nakonec dopadl. Výsledky naleznete na stránkách Enduro Serie (www.enduroserie.cz).
Podle mě ale není od věci popsat, jak jsme závod z různých pohledů vnímali. Tak v první řadě se ukázala úžasná zodpovědnost závodníků. I přes nějaké výhrady k tratím jeli všichni s vědomím toho, že v takovém závodě není moc možností opravit zásadní chybu a je důležité dojet každou erzetu. Možná odpolední déšť paradoxně pomohl tomu, že horská služba neměla téměř žádnou práci. Líto je mi Jirky Fikejze, že si právě díky provazům vody po vyhraných prvních čtyřech erzetách vybral kopec smůly a prorazil obě gumy najednou v půlce té páté.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Druhá věc, která se řeší od začátku sezóny, je paranoia s nepovoleným tréninkem. Nevyzpytatelné počasí se myslím dost dobře postaralo o to, aby podmínky nebyly pro každého stejné, ať potají trénujete dopředu nebo ne. Stejně tak Jirka Fikejz, o kterém nevím, že by se byl od začátku letní sezóny na Ještědu svézt, ukázal v prvních erzetách, že nějaké rozpitvávání morálních hodnot některých trénujících v předzávodních diskuzích na internetu je naprosto zbytečné.
Názor na závěr?! Myslím, že se u nás enduro neposunulo o krok dál. Enduro tu bylo, takže jen objevujeme nové přístupy, možnosti a hledáme, jak ho nejlépe uskutečnit v závodní podobě. I díky ještědské Enduro Serii jsme zase chytřejší. Je nám jasnější, že enduro asi nikdy nebude mít pro všechny stejnou podobu. Budou tu top závodníci, kteří budou připraveni na 99 %. Budou tu i nadšenci, pro které budou závody výzvou a dobrodružstvím. Každý z nich bude mít jiný oblíbený typ tratě, bude se jinak připravovat, bude mít jinou techniku.
Image may be NSFW. Clik here to view.
No a pak tu bude vždycky přinejmenším jedno procento vyšší moci, štěstí nebo smůly. Je dost pravděpodobné, že nikdy nenajdeme koncept pro endurový závod stoprocentně vyhovující všem. Chceme ho ale hledat a zkoušet, co bajkery baví. Chceme přitáhnout nové závodníky, aniž bychom snižovali úroveň pro ty elitní. A to je asi to, co enduro dělá. Každá vyjížďka, závod či erzeta je jiná, každá je v něčem nová. Když se tak člověk ohlédne nad tím, jak dlouho se u nás podobným způsobem jezdí, dá se říct, že díky tomu enduro nemůže nikdy zevšednět… Co ho tedy brát takhle?!?
Image may be NSFW. Clik here to view.Déšť, sníh, bláto, zima, kořeny jak anakondy a bahenní lázně. A teď to celé na druhou a možná to alespoň trochu přiblíží podmínky historicky prvního ME v enduru v rakouském Kirchbergu. Že to nebyla procházka růžovou zahradou, potvrdili i tvrdí chlapi. A takhle se s tím popasovaly český holky.
Co se honilo českým holkám v hlavě na ME v Kirchbergu, aneb nezaprší a nezaprší!
(text: Andrea Drengubáková | Foto: Andrea a Trevor Worsey – www.enduro-mtb.com)
Mistrovství Evropy čítalo celkem 4 RZ, přičemž poslední měla slušných 6 km. Na dvě RZ nás milosrdně vyvezli lanovkou, takže pořádnej kopec jsme si vyšlápli akorát na druhou RZ – ten jsme na druhou stranu šlapali snad přes hodinu, takže vydal za dva! Na startovní listině závodu nechyběla ani zvučná jména jako Jerome Clementz nebo Anneke Beerten – to jen pro představu, že závod nejela žádná ořezávátka! No a taky jsme na startovce holek nechyběly já a Elen Římanová – žádné ambice ani očekávání, prostě jsme chtěly vědět, jak vypadají tratě na takovém zahraničním enduru.
Na evropském mistráku se startuje v obráceném pořadí, tedy nejdřív holky a masters a pak až chlapi eliťáci, takže na start první RZ se vydáváme už před desátou. První transfer je tak krátký, že na něm ani nestihnu nechat nervozitu a už stojím na startu jedničky. Její začátek je spíš taková kličkovaná mezi stromy, díky čemuž byl čas se trochu rozkoukat. Jak si tak ale kličkuju, tak zapomenu na rozdvojení RZ a mám tendenci pokračovat po RZ 4 přes mlíko. Ještě si dám tu námahu zastavit, vycvaknout si nohu a tupě se zeptat „Where?“
To už ale chápu, že mám jet ostře doprava a hned se snažím nacvaknout zpět, což se ale s nánosem bahna na kufru moc nedaří. No, co už. Vzhledem k tomu, že se dostávám do nejtěžší kořenité pasáže, zkusím to risknout a jet s vycvaknutou nohou, jen se opírám patou o pedál. Že to nebyl dobrý nápad mi dochází vzápětí, kdy za jízdy vystupuju – naštěstí bez lehnutí. V prudké pasáži už nemám šanci nacvaknout, takže sbíhám jak turista. V kořenech se pokusím o další pokus nacvaknutí. A opět se nedaří a já opět zkouším, jestli se to dá sjet s nohou venku.
No nedá! Tentokrát si střihnu parádní saltíčko přes řídítka a proletím mlíkem přesně ve stylu „Seru na to, budu superman!“. Na nic nekoukám (ani to nejde, brýle mám v tu chvíli zamlžené), vybíhám si zpátky pro kolo a rozbitá jak cikánská hračka se po RZ dosoukám do cíle. V tu chvíli si nejsem jistá, jestli prostě nevrátím čip a nebudu radši na trati fandit. Pak si ale říkám, že jsem třeba nebyla jediná, kdo si tam ustlal, takže to házím za hlavu a pokračuju s Elen na další RZ.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Na transferu na dvojku se dávám do řeči se sympatickou holčinou. Vůbec se netváří zmučeně, takže mi to nedá a anglicky se jí zeptám, jak se jí jela první erzeta. S úsměvem odpoví, že to bylo fajn a na oplátku se ptá na můj výkon. Rovnou se přiznám ke dvěma pádům, načež na mě holčina vytřeští oči a řekne: „Oh no! Really?!“ Jako takhle se diví?! Hm, tak to jsem asi fakt jediná, kdo tam šel přes boudu. Když ale z holčiny vyleze, že je ze Skotska, je mi všechno jasný. V tomhle bahně je ve svém živlu, podle mě by jí spíš rozhodilo, kdyby tu bylo sucho.
Před druhou RZ si dávám tedy předsevzetí, že tentokrát nevycvaknu ani kdybych si to měla šinout k zemi. Dvojka je spíš motokros než enduro. Bahno až po zadek a i obyčejná rovinka se v tom jílovišti stává solidní zkouškou balancu. V několika pasážích jsem přesvědčená, že půjdu k zemi, na poslední chvíli se z toho pádu ale vždycky nějak vykroutím a pokračuju dál. Druhá RZ bez jediného pádu nebo šlápnutí je pro mě tedy malým vítězstvím.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Trojka je na stejném kopci a my se na ni už naštěstí přesouváme lanovkou. Tahle rychlostní zkouška obsahuje několik záludností v podobě prudkých sešupů, které jsou propletené uklouzanými odkloněnými kořeny. V hlavě si tedy neustále myslím na radu: „Nesahat na přední brzdu!“ Pro jistotu tedy nesahám ani na jednu. Sichr je sichr!
Ustelu si jen jednou v bahýnku, kde to elegantně vyšlu přes řídítka a ochutnávám rakouské bláto i přes integrálu. Zase žádná zdržovačka, sedám na kolo a RZ už dokončuju bez pádu. V cíli čekám na Elen, ta ale dojede s vyraženým dechem a úplně nevypadá, že by se jí chtělo pokračovat dál. Skoro nemůže mluvit a já z ní jen dostávám, že si vrazila řídítka do hrudníku. Nevím, jak ji uklidnit, takže povídám: „To ses jenom lekla, pojeď, to rozdejcháš.“ To jsem zase jednou chytrá! Naštěstí se ale Elen chytne a bojuje dál!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Před čtyřkou nám snímají čipy a dávají nám pauzu na umytí kol a na jídlo. Je to ale dobrá půlhodina a s Elen jsme spíš vymrzlé, než odpočaté. Na čtyřce se startuje v obráceném pořadí, tedy nejrychlejší žena (v našem případě nikdo jiný než Anneke) startuje až poslední. Na startu, kde ještě v sobotu ležel sníh, klepeme svorně kosu a já přemýšlím, jestli jsem někdy aspoň v nějakém bikeparku jela 6 km dlouhý sjezd v kuse. Nejela, takže premiérám zdar!
Horní část je otevřená, takže trail je jedno velké bahniště a já si připadám jak na spartan race (a to jsem se ho nikdy neúčastnila). Bojuju s bahnem, se zamlženými brýlemi a zuby nehty držím řídítka. V nejtěžším kořenovitém lesním korytě dojíždím závodnici přede mnou, jenže ta se rozhodla, že to seběhne pěšky jedinou jetelnou stopou. Neuhne, ani když křičím, a tak zavadíc v nejhorší části o její kolo jdu nekompromisně k zemi.
No nic, teď už mám čas sundat si i ty zamlžené brýle a nasadit si je na integrálu zezadu. Sbírám zbytky sil a „uháním“ dál. Jediná poslední RZ obsahuje dva výjezdy do kopce, první vyjíždím, druhý v blátě ze začátku vybíhám, ale to dá v bahně v tretrách docela zabrat, takže ke konci odevzdaně jdu. Takovou turistickou vložku jsem si přitom v RZ snad střihla poprvé v životě.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Druhá polovina RZ se jede v lese, kde se střídají zatáčky buď v bahně (pro změnu), nebo na mokrých kořenech (taky novinka dne). Kousek před technickým úsekem v lese slyším, že mě dojíždí holčina ze Skotska. Co chvíli čekám, kdy na mě zakřičí, ať jí uhnu, je pro mě ale příjemným překvapením, že v technice jsem jí odjela. Pak ale následuje v podstatě „easy pasáž“, tedy pěšinka s pár zatáčkami, kde to chce občas už i šlápnout do pedálů, a na to už snad po 15 minutách sjezdu nemám ani pomyšlení – Skotku pouštím před sebe a o něco později i Anneke.
Do cíle se dostávám bez pádu a kolizí. Na druhou stranu, když se na sebe i na Elen koukám, jak máme bláto v očích a není poznat ani barva oblečení, začíná mě chytat euforie, že jsme to zvládly a jsme v cíli. I když to bylo v těchhle podmínkách, dalo se to místy užít a mít radost z jízdy, i když byla v bahně – no má to svoje kouzlo!
Celkově nás naše první zahraniční závody nadchly – ať nás kdokoli na transferu dojel, pozdravil, někdo se i zeptal, jak to jde. S kýmkoli jste navázali oční kontakt, ten se usmál – ať to byl chlápek z masters nebo samotná Anneke. Prima atmosféra a parádní tratě – víme, že sjet se dají, příště jen zkusíme sjet rychleji Image may be NSFW. Clik here to view.
Image may be NSFW. Clik here to view.Vzhledem k tomu, jak moc se nám líbilo Enduro X Race v šumavské Sušici, bychom se moc rádi zúčastnili i dalších startů tohoto seriálu. Bohužel letos to pro nás organizačně moc nevychází, tak alespoň takto zprostředkovaně krátká reportáž.
(oficiální reportáž) | *videozáznam bude brzy doplněn
Druhý závod SCOTT ENDURO X RACE v Bachledové dolině je již minulostí. V neděli 28. 6. v 10:00 za optimistického počasí odstartovala z areálu Bachledová československá enduro elita k prvnímu transferu, čekalo ji následně 5 rychlostních zkoušek na 28 km při celkovém převýšení 1790 m.
Kvetoucí louky vedly závodníky pozvolným stoupáním na místo ostrého startu nad horní stanicí lanovky. V tuto chvíli byl čas na kochání se výhledem na tatranské vrcholy. Všechny RZ pořadatelé vytyčili z jednoho místa, což umožnilo bikerům využívat zázemí občerstvovací stanice průběžně. Tratě, které jsou v areálu z velké části značené celou sezónu, ale ani výjezdy se však nikde neopakovaly.
Hned druhá RZ pozlobila ridery drobným výšlapem, jinak byl sklon přátelský. To už se ovšem nedá říci o obloze, z níž se během RZ3 řinuly vzdor předpovědím proudy vody. Náročná lesní pasáž s mnoha kořeny tak vehnala notnou dávku adrenalinu do krevního oběhu všech závodníků bez ohledu na celkové pořadí či pilotní schopnosti.
Trať zde nabízela více variant průjezdů a její šíře přišla nejednou riderům vhod v plném rozsahu. V cíli RZ byly v permanenci hadice na mytí kol, která se odmítala točit. Promrzlým bikerům se na čtvrtý transfer nabízela v propozicích sedačková lanovka; ne všichni ji ale využili a pro zahřátí si kopec raději znovu vyšlápli.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Po načtení průběžných výsledků z čipů na řídítkách bylo patrné, že Matěj Vitko má v tomto areálu již něco našlapáno, posunul se totiž opět na vedoucí pozici a hájil ji před Jirkou Fikejzem až do posledního sjezdu. V RZ5 se však na rozblácené trati nevyvaroval pádu, což ho stálo zlato. Druhé místo i tak uhájil a to s těsným rozdílem 1,2 vteřiny před dotírajícím Tomem Kutinem.
Na stupních vítězů se tak sešli medailisté minulého ročníku. Kategorii Masters ovládl slovenský biker Peter Drábik, mezi juniory nenašel přemožitele plzeňský Martin Pešťák.
Scott Enduro X Race – BACHLEDOVÁ 2015 – VÝSLEDKY (muži)
1) Jiří Fikejz (CZE)
2) Matěj Vitko (SVK)
3) Tomáš Kutin (CZE)
4) Peter Drábik (SVK)
5) Jan Vaner (CZE)
Image may be NSFW. Clik here to view.Enduro závody se to letos jenom hemží a díky postupně se rozrůstající řadě nadšených „externích dopisovatelů“, kteří nám posílají své články k zveřejnění na BikeAndRide.cz se můžeme většiny z nich „virtuálně“ zúčastnit my všichni! Díky moc všem, díky i za tento poslední report z polského Przesieka Enduro MTB Series.
Polská enduro „impreza“ na oči
Text: Daniel Klotz
Minulou sobotu (26. června 2015) jsme si s klukama z firmy řekli, že je čas otestovat zahraniční enduro závod. Na Enduro MTB Series v polské Przesiece jsme se přihlásili díky webu BikeAndRide.cz, který na zajímavý podnik na našich hranicích upozornil již asi měsíc dopředu. Zde jsou tedy ve stručnosti naše zážitky a dojmy.
Nebudu to nechávat až na konec – byl to super nápad! Všichni tři jsme byli od začátku hrozně zvědaví, jak to bude zorganizované, jaké budou trasy a hlavně jaká bude konkurence. Ta zajímala hlavně Ondru, který v české Enduro sérii hobluje přední příčky a na Ještědu byl v kategorii mužů na prvním místě*. *Ondřej Valchář, Enduro Race Ještěd 2015, 1. místo kategorie Hobby
Pro organizátory to byla enduro premiéra – jak se psalo v pozvánce, organizátoři mají velké zkušenosti v cross-country závodech či se závody typu Eliminátor MTB. Už na registraci a na startu vládla pohodová až rodinná atmosféra a organizátoři dávali najevo, že je velmi těší hojná účast (107 registrovaných účastníků). Důležitým aspektem tohoto endura bylo, že se jelo čistě „na oči“ neboli „Oh sight“, jak říkají naši severní sousedé. Trasu proto značili v noci před závodem a musím říct, že dokonale.
Členité úseky v lese byly 100% vymlíkované a dále na trati byla kombinace mlíko/cedulky se šipkami. Na startu se objevila různorodá paleta bajků – od endur přes XC fully a končilo to hardtaily, které měly v závodě svoji vlastní kategorii. Integrálka ani páteřák povinné nebyly a překvapilo nás, že integrálku mělo minimum jezdců. My jsme reprezentovali na Specialized Endurech a na novice S-Works Stumpjumper FSR 650b, o jehož bratříčkovi jste se mohli na stránkách BikeAndRide.cz již dočíst, přičemž se jeho podrobný test dle mých informací již chystá.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Co se tratí a RZ týká, dopředu jsme věděli jen tolik, že jsou rychlostky celkem čtyři! Nic víc! Délku, kudy, převýšení… Prostě překvápko až do poslední chvíle. První RZ mi připomněla Falcon Enduro na Rychlebech – kameny, kameny, bahno, jehličí, potok, bahno, bahno. Mně osobně trvala cca 10 minut, převýšení asi 300 m na necelých 6 km a zakončená byla pěknou šlapací sekcí s vrchařskou prémií a krátkým sjezdem do cíle.
Po první RZ jsem si říkal, že jestli budou všechny další erzety tak šlapavé a dlouhé, tak se máme na co těšit. Šlapavých sekcí bylo i na dalších třech erzetách vcelku dost, proto se zde dokonale projevilo, jak má kdo najeto. Ani jsem se tedy nedivil, když hlavní závod vyhrál zkušený XCčkář.
Další RZ již tak dlouhé a z mého pohledu náročné nebyly. Měly větší „flow“ a byly hezky namotané s řádnou porcí šlapacích úseků (a to i do kopce). Tímto musím organizátorům vyšvihnout poklonu – opravdu to byla zábava. Další RZ zhruba ve zkratce (čerpáno ze Stravy):
RZ2: 3 km, 250 m RZ3: 5 km, 350 m RZ4: 2 km, 200 m
Image may be NSFW. Clik here to view.
Měření času bylo dálkově snímané s čipem na vidlici, takže maximálně přesné a nedocházelo tedy i při hromadnějších dojezdech ke kolizím. Pro představu o celkové délce – naše výsledné časy byly kolem 32 minut, vítěz to jel za 27:39 minut.
V cíli nás čekalo „mocné“ polské pivo a výborná klobása. Trošku nás zklamalo počasí, kdy po RZ2 začalo pršet a déšť trval s přestávkami vlastně až do konce. Další smůla byla zlomená brzdová páka a stopka pro našeho favorita Ondru hned sto metrů po startu první RZ. Ale takové jsou prostě závody.
Shrnutí na závěr: skvěle postavený a fyzicky náročný závod, super atmosféra, náročný styl „na oči“ a nakonec i solidní umístění Specialized CZ jezdců – 13. a 17. místo. Shodli jsme se proto, že se na polské endurko rádi znovu podíváme. O plánovaných závodech se určitě na stránkách BikeAndRide.cz opět dočtete.
Účastníci zájezdu
Dan Klotz
Michal Barabáš
Ondřej Valchář
Specialized CZ
Image may be NSFW. Clik here to view.Poslední červnový víkend se na šumavském Zadově jel letošní již třetí závod náležící do Enduro Série 2015. Závodníci zde mohli poměřit síly na pěti erzetách, které byly oproti loňsku inovované nebo minimálně znatelně pozměněné. Déšť se vybouřil v sobotu, takže neděle se jela pěkně za slunečného počasí a skoro za sucha.
Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký a Miloš Lubas
První erzeta začínala tradičně na stadionu. Tentokrát se však nestartovalo po dlouhé šlapavé rovince jako tomu bylo v minulých letech, ale hned „z první“ se vjelo do lesa a už to frčelo z kopce. Začátek ještě lemoval louku pod stadionem, pak následovala „mini rock garden“ a už se letělo na dvoják. Hned za dvojákem se ale prudce odbočovalo doleva do lesa a kdo to v sobotu lítal rovně, měl na tomhle místě docela problémy zatočit. Třeba jako já.
Myslela jsem si, že ze soboty mám všechno projeté a najednou se nově seznamuju s horní lesní částí jedničky. Trail je to moc pěkný, o tom žádná – sem tam se jede přes nějakou hromadu kamenů nebo menší prudší sjezdík, kde se při troše neopatrnosti dá lehce zapíchnout přední kolo. Celkově, když chce jet člověk rychle bez předchozí prohlídky, je na trati dost nečekaných zrádností. Sem tam někde zakufruju a rozjíždím se skoro z nuly, ale co pak v cíli poslouchám, nejsem zdaleka jediná.
V cíli jedničky funím jak bernardýn, pohledem zkontroluju pár borců okolo co defektili a rovnou tlačím kolo na transfer do kopce, abych se po cestě vydýchala. Jak si tak tlačím, koukám u toho do země a najednou mi přijde divné, že nevidím nikde žádné stopy od kol. Pro jistotu se zeptám lesáků, okolo kterých projíždím, jestli tudy jeli nějací závodníci. Prý jsem první. No výborně, takže se ztratím ještě na transferu!
Orientačním smyslem se snažím stáčet nějak směrem k silnici, načež se naštěstí dostávám k traťovým rozhodčím na erzetě, kteří už mě donavigují (a ještě jsem u toho přistižená fotografem, takže důkaz níže). K partě enduristů co šlapou na druhou erzetu se tedy přichomýtnu tak, že na silnici vypadnu z louky.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Druhá erzeta začíná u výstupní stanice lanovky Kobyla a je na ní poměrně dost nových úseků. Tahle erzeta společně se čtyřkou se mi líbí nejvíc – za ně palec nahoru! Začátek dvojky se shoduje s loňskem, takže se zase po lávce vyjíždí na betonovou krychli, odkud vedou dvě možnosti sjezdu po lávce. Volím pravou jen proto, že mi někdo řekl den před tím, že je rychlejší. Snad měl pravdu. Pak následoval jezdivý trail v měkkém mechu a po výjezdu z lesa se náhle odbočovalo doprava (náhle proto, že každý rok se jelo rovně dolů).
Krátký sjezdík po louce docela vyschnul, takže na rozdíl od loňska jsem na něm nijak nedriftovala a hned se zajíždělo do lesa. Tam se sjížděl prudký sjezdík na nové hrabance – ten se mi líbil obzvlášť – žádná divočina, pěkně kontrolovaná práce s brzdami. Po výjezdu z lesa jsem v bahnitých klopenkách konečně uplatnila svůj nový um z ME v Kirchbergu aneb „konečně trocha bahna“. Jenže ona se ta bažina pěkně držela i na následující rovince, až jsem měla pocit, že stojím.
Kdyby kluci-pořadatelé na trati nezačali hecovat, tak snad slezu a kolo vytlačím. Najednou mi dochází, že když vozím GoPro kameru, snažím se mnohem víc, protože to někdo samozřejmě uvidí. Jestli já bych si ji neměla brát pokaždé! Konec dvojky je jednoznačná pecka! Rychlý houpavý trail, kde se daly jet bomby a kdybych v cíli zase tak nefuněla, tak se i spokojeností usměju!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Transfer na trojku už zvládám v pohodě, ale přesto se radši přidám k závodníkovi, co dojel RZ přede mnou. U mě už člověk nikdy neví. Trojka začíná kousek pod stadionem a hned ze startu je potřeba to na širší lesní cestě pořádně rozšlapat. Jede se kotel po louce a pak rovnou na techniku do lesa – pěkně spletité kameny zkouší naše zdvihy na kolech, ale dá se to profrčet docela rychle.
Pak mám najednou ten samý problém z jedničky – sem tam protržené mlíko mi na orientaci moc nepřidá a tím jak si koukám pod přední kolo, tak občas zapomenu točit řídítky do požadovaného směru. Na jednu stranu si dokážu pěkně nadjet malé kořenové výjezdy do kopce, na druhou stranu se mi povede fatální chyba jako náhlé škobrtnutí řídítek o strom.
Není z toho žádný velký pád, ale sesun po noze než na kole je přeci jen pomalejší a pochybuju, že soupeřka Jitka si bude tyhle srandy po cestě dopřávat. Zasekávám se i na přejezdu lesní cesty, kde mám tendenci pokračovat po ní a ne ji přejíždět. Tyhle ztráty se ke konci snažím dohnat naprosto prasáckou jízdou a trest mě nemine – na schovaném kameni prorážím přední kolo. Takže prostě pro změnu píchnu, protože na Ještědu se mi to třeba vůbec dvakrát nestalo.
Do cíle tak nějak dojíždím a poslední kousek po louce vybíhám. Asi bych chtěla být chvíli naštvaná, ale najednou v cíli zjistím, že stejný problém mají snad ještě dva lidi a stejně tak si sypou popel na hlavu, jak někde prolítli mlíkem. Takže jsme v tom prostě všichni, i když tu teď něco švitoříme, stejně nás to enduro baví a stejně se zas přihlásíme na další závod. Hurá na výměnu duše!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Čtvrtá erzeta začíná stejně jako dvojka u výstupu lanovky Kobyla. Líbí se mi hned po startu taková malá rock garden, která je na trailu zajímavým zpestřením. Pak se vjíždí do lesa, který lemuje levou stranu sjezdovky, kde se jede pěkně hravý singlík v mechu a sem tam po nějakých těch kořenech. Další diváckou vložkou na trati je skok na lávce, kde to je ale potřeba doletět, protože se skáče přes ďolík.
Díky divácké kulise se nejdřív odhodlám ke skoku, takže najíždím na lávku, na poslední chvíli si to kvůli malé rychlosti rozmyslím a z lávky seskakuju do strany. Musím se tomu sama zasmát a ještě se publiku omlouvám, že to nějak nevyšlo. Pěkně jsem je načala! Zbytek RZ si doslova užívám – baví mě technika v lese, která se dá ale proletět docela rychle a ke konci erzety si užívám prudkou hrabanku v lese, kde je potřeba jít trochu za sedlo, ale i tak se to dá pěkně pustit.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Už na startu páté erzety se začínám trochu bát, na které křižovatce zas nebudu vědět kudy kam, ale nakonec je pětka pěkně přehledná a už se na ní neztrácím. Startuje stejně jako jednička a je jí charakterově podobná – rychlý lesní trail, minimum šlapání, technika po kořenech a kamenech, jeden prudký sjezdík ke konci a tak podobně. Celkově se pětka rozhodně povedla. Už jen vyjet na stadion do cíle, dojíst co zbylo na občerstvovačce a užívat si slunečnou pohodu!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Celkově se mi letošní erzety na Zadově líbily mnohem víc, než rok předchozí. Šlapání bylo opravdu minimální a všechny erzety byly pěkně jezdivé, i když se sem tam někde schovávala nějaká technika, všechno se dalo v pohodě zvládnout i pro hobby jezdce.
Image may be NSFW. Clik here to view.
A jak to dopadlo? V chlapech si první místo ukořistil Přemek Tejchman, za ním byl Michal Prokop a trojku si odvezl Milan Myšík. První místo mi uteklo o 4 vteřinky a na nejvyšší stupínek se tedy postavila Jitka Škarnitzlová. Když už jsme byly v kategorii jen dvě, tak jsme si to udělaly alespoň napínavější! Tímto bych tedy chtěla pozvat další holky, co se kola a lesa nebojí, ať je nás tam příště víc!!!
ENDURO RACE ZADOV 2015 – VÝSLEDKY
Race Ženy
1. Jitka Škarnitzlová (LIV Cycling Team)
2. Andrea Drengubáková (Giant Cycling Team)
Race Masters
1. Jakub Hnidák
2. Tomáš Vopálenský (Petr Čech Sport)
3. Jan Truhlář (9395 bikes)
Hobby Muži
1. Mathieu Viry
2. Marek Pospíšek (KOS Tesla Brno)
3. Miloš Číhák (www.bajkarny.cz)
Hobby Junioři
1. Roman Markovec (Česká Spořitelna Specialized)
2. Pavel Šofr (Haven Extreme Team)
3. David Kubica
„Oproti loňsku se chystalo pár změn na tratích, a tak jsem se do Zadova dost těšil. Kluci na RZ dost mákli a natrasovali je opravdu super. Mělo to flow a na tratích nechybělo vůbec nic, co k enduru patří. Nebojím se říci, že to byl jeden z nejlepších závodů, co jsem letos jel. Sobotní déšť nám to sice trošku ztížil, ale i přesto jsem si to náramně užíval. Do závodů jsem šel z plného tréninku, protože se mi blíží důležité závody a je potřeba ještě máknout. O to větší radost jsem měl, když se mi podařilo celkově vyhrát!“
Michal Prokop
„Myslím, že Zadov se hodně povedl, rozhodně dosud jeden z nejlepších závodů letošní enduro sezóny u nás! Jsem rád, že organizátoři zamakali na jednotlivých trailech. K závodu jsem přistupoval spíš tréninkově. Po Mistrovství Evropy jsem toho měl dost, ale na Zadov jsem se těšil. Bohužel jsem hned v první erzetě po 300 metrech bouchnul ráfek na „rock garden” tak, že mi uteklo zadní kolo a jel celou erzetu na prázdném. Snažil jsem se ztrátu po celý závod dohnat a v cíli jsem bral neuvěřitelné druhé místo.“
Milan Myšík
„Zadov mě velice překvapil. Zprvu jsem měl obavy, jelikož jsem slyšel na tuto lokalitu hodně kritiky po loňském startu, ovšem opak byl pravdou. Vše klapalo jak mělo, skvělé zázemí a i jednotlivé RZ byly opravdu enduro. Transfery po asfaltu, které se daly jet, ale po páté už to bolelo. Za mě rozhodně super závod a díky pořadatelům za něj! Škoda jen, že někteří ze špičky dali raději přednost enduru na Slovensku. Nakonec mi to dalo celkově na 3. místo, což je trošku zklamání, ale když vezmu v potaz, že Michal Prokop a Přemek Tejchman jsou momentálně evropská enduro špička, tak bude těžké je letos potrápit. Navíc celý červen jsem doháněl školu, takže kolu jsem tento měsíc opravdu moc nedal. Tento víkend mě čeká evropská enduro série v rakouském Soldenu, která je pro mě prioritou. Konkurence bude veliká, ale rád bych atakoval první patnáctku.“
Image may be NSFW. Clik here to view.Pro MTB Trilogy 2015, které se odehrálo na začátku července, by se dala nalézt spousta výstižných synonym – třeba: výzva, očistec, peklo, životní zážitek nebo zkouška vůle. V první řadě to je ale synonymum pro skutečně surové enduro, které stojí za to vyzkoušet alespoň jednou za život!
Text: Andrea Drengubáková | Foto: Bóša (facebook) / Jiří Fikejz (flickr)
MTB Trilogy je totiž etapový závod skládající se z prologu a tří dnů, kdy závodníci tedy za celkem čtyři dny ujedou 228 km s celkovým převýšením 8 400 m, přičemž enduristi si v tomto etapáku přijdou na výživných 36 erzet, na kterých nechybí poctivé výjezdy, šlapavé úseky a technické sjezdy ve stylu broušení zadku o zadní kolo!!!
Do Teplice nad Metují se dostáváme ve čtvrtek kolem druhé hodiny a start prologu je stanoven na třetí. Takže nemusím vysvětlovat, že si trať dopředu na rozdíl od ostatních poctivých enduristů nestíháme najet. Ale když už enduro na oči, tak od začátku do konce, ne? Trať má sice jen 12 km, nicméně i na tomto úseku zvládli organizátoři namotat 6 erzet.
Jelikož jsem Trilogy poprvé zakusila už loni, měla jsem zhruba představu, co mě čeká. Na druhou stranu jsem měla v každé zatáčce pocit, že se za ní vynoří něco neočekávaně těžkého – takže prsty se z brzd ani na chvilku nehnuly. Asi nebudu popisovat erzetu po erzetě (když jich je dohromady 36), ale vypíchnu to nejzajímavější.
Image may be NSFW. Clik here to view.
PROLOG
Třeba – myslím, že to bylo ve třetí erzetě – jsme měli čest s tzv. „Enduristovo překvapením“. Popíšu situaci. Jedete takhle úzkým trailem po skále a najednou se před vámi skalka ostře zalamuje a zvýšená okolní koncentrace diváků dává tušit, že tam bude něco šťavnatého na koukání. To mě samozřejmě trochu rozhodí a zkusmo křiknu: „Co tam je?“ a hned se mi dostane suché odpovědi: „Díra.“
Stručně a trefně. Díra a po stranách to máte s řídítky tak akorát… Už, už mi tleskají, že jsem to pěkně projela, načež se mi už pod skalkou na rovině smekne do zatáčky přední kolo a já jdu pusou k zemi. Nic nového pod sluncem, na tohle jsem speciálně trénovaná a žádný střet se zemí mě už nemůže jen tak rozhodit. Náladu si zvednu na dalších erzetách, kdy mě docela baví kontrolované sesuny po prudkých stráních, kde si zadkem o zadní kolo opravdu občas škrtnete.
Erzety jsou všechny pěkně technické a ani XC výjezd nechybí. Ten delší dávám, i když u toho hekám jak Šarapovová na Wimbledonu, ale ten druhý kořenovitý už zbaběle seskakuju a vybíhám. A vážně největšího tygra hodím při tlačení kola do kopce? Druhý den mám na koleni i přes chránič modřinu jak koláč – to jen pro představu náročných výjezdů na Trilogy. A přitom to nejlepší mělo teprve přijít.
První den, první etapa má pěkných 70 km a 9 erzet. S kamarádem to berem jako pěkný výlet – kam jinam, než na kolo, když máme ta pěkná tropická vedra, že? Na první erzetu se dostáváme se skupinkou dalších pohodových enduristů, co mají zřejmě podobné smyšlení jako my. První erzeta neskrývá nic záludného – nejdřív šlapavá, ale opravdu pořádně šlapavá část po hřebeni na odkloněných kořenech a pak pěknou technickou lesní hrabankou následoval spád z hřebene dolů.
Už ale při odbočování dolů z hřebene cítím, že na kole něco není tak, jak má. A šup, je tam prázdné zadní kolo. Už je mi to trapné, že se žádný můj report bez toho neobejde, ale zřejmě si nemůžu pomoct, než si závody zpestřovat tímto způsobem. Teď mě milovníci ráfku ukamenují, ale sjezd mě bavil natolik, že jsem si ho prázdným zadním kolem nenechala pokazit a opatrnější jízdou jsem sjela do cíle RZ.
V cíli pak zavírám oči nad dvěma místy, kde je precizně bouchlý ráfek, až mi kamarád odvětí, že teď už budu defektit furt. Sice tvrdím, jak se na to vyprdnu, protože s defektama mě to nebaví, ale poslušně pumpuju zadní kolo a k odstoupení ze závodu se nijak nemám.
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1., RZ2
Na druhou erzetu už docela pálí nožky, protože ta startuje z Ruprechtického Špičáku, a to rozhodně není kopec, který by se na kole dal vyjet (platí pro nás, normální smrtelníky). Na druhou erzetu v první etapě mám z loňska prima vzpomínku – na startu jsem si nechala batoh a zjistila to až někde dole za cílem erzety. Po té, co jsem si kopec pracně vyšlápla (chvílemi po kolenou, jak to bylo prudké), mi nahoře startér oznámil, že ten oranžový batůžek už někdo svezl dolů.
Ano a byl to přesně ten borec, kterému jsem ještě fandila „Pooojď, dávéééj!“. Ale že mi veze batůžek…To mi věřte, že seběhnutí toho krpálu mi vzalo víc sil, než celé Trilogy dohromady! Letos bych si tu na startu mohla nechat třeba kolo. Tahle erzeta ale jinak patří mezi ty oblíbené – jedná se o hodně prudký sešup po hraniční cestě, kdy jsem si v nejprudší části střihla trochu bigbít, protože suchem se trail docela sypal a různá korýtka a kořeny v té rychlosti cloumaly mnou i kolem jak se patří!
Jednou jsem se zachránila od pádu stopou, která vedla větvemi smrčku, takže jsem byla příjemně překvapená, že mě ty ohebné větve nikam nekatapultovaly. Řekněme, že to nestihly! Suma sumárum, druhá erzeta baví – nešlape se na ní, je prudká a o rychlost na ní opravdu není nouze.
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1., RZ3
Od konce druhé erzety je to jen kousek ke třetí, která je nová. Ze začátku mě překvapí dost šlapání po šotolině, která se na Trilogy moc nenosí. Po nějaké době se uhne na lesní trail a já už natěšeně dávám sedlovku dolů v očekávání nějakého lesního sjezdíku. Najíždím ale na lesní traverz, který se tváří, že dlouhý nebude, ale opak je pravdou. Kdybych věděla, jak dlouho po něm pojedu, dala bych si sedlo zas nahoru!
Pak ale následovala zase část, kde si všechny enduristické jazýčky smlsly. Krásný točivý lesní trail, který se dal pěkně plynule a člověk si na něm s kolem vyloženě hrál. Na konci erzety nás čekaly dvě odměny – jednak brod, který se v tom vedru hodil a jednak občerstvovačka, kde nemůžu nezmínit tu nejlepší sýrovou pomazánku!
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1. RZ4
Čtvrtá erzeta je docela oříšek. Za prvé je dlouhá, za druhé jsou v ní asi dva výjezdy a za třetí je tam ke konci docela přísná skála, kterou jsem loni stylem pade na pade sjela a v cíli jsem tenkrát přemýšlela, jestli za tohle nemůže být Véna Hornych (stavitel tratí) nějak trestně stíhaný! Jakože má dovoleno pouštět lidi na tohle!
Zatímco oba výjezdy dávám a pasáž před skálou si docela užívám, těsně před skálou mě štěstí opustí. V prudkém úseku, kdy se potřebuju trefit mezi dva stromy chytnu takový smyk, že kolo otočím na štorc a zaseknu mezi těmi vzrostlými kmeny. Já se naštěstí převalím na stranu ke svahu, takže kolo mi vytváří ohrádku, abych nesjela dolů.
To je na jednu stranu prima, na druhou stranu by to bylo všechno o dost příjemnější, kdybych si při slézání z kola neopřela nohu o rozpálený kotouč (je pár dní po Trilogy a ještě pořád to pěkně mokvá!). Tímto se omlouvám kamarádovi, který mi v téhle pasáži fandil (něco jako „Jééééď!! Co tam děláš?!), že jsem ho poslala do tmy, ale musí pochopit moje tehdejší pocity Image may be NSFW. Clik here to view.
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1. RZ5
Při šlapání na pátou erzetu už pomalu síly odchází. Když je v kopci už nejhůř, potkáváme pořadatele na trati a ten nám milosrdně odpoví, že už je to asi jen kilák. To jsme ještě nevěděli, že tohle byla univerzální odpověď na Trilogy pro jakoukoli otázku o vzdálenosti. Takže ještě tak dalších 40 minut a byli jsme na kopci.
Na páté erzetě měla být vychytávka v podobě průjezdu neosvětleným tunelem. Z loňska si dobře pamatuju, jak jsem se měla držet jen pravé strany a v tunelu jsem třeštila oči do tmy a čekala, kdy strašně půjdu k zemi. Letos nám tunel z erzety naštěstí „vyndali“, protože opatrné objíždění překážky ve tmě v prostředku tunelu by asi nebylo úplně nejvíc enduro. Erzeta se tímto stala poměrně jednoduchou, ale jednou z nejvíc šlapavých, protože největší část tvořil traverz, na kterém bylo prostě potřeba pořádně dupat.
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1., RZ6
A šlapeme po rozpálené louce na šestou erzetu. A čím víc šlapu do kopce, tím se mi to zdá obtížnější. Bodejť by ne, když si po chvíli všimnu, že mám na zadním kole pomalý defekt… Takže zase batoh dolů, vyndat duši, pumpičku, montpáky… Už bych to mohla dělat na čas. Kamarád, co se mnou na MTB Trilogy výletí, už ale podruhé na moji opravu čekat nechce a protože toho má docela plný brejle, pošlu ho napřed. To už mě ale za chvíli předjíždí i poslední Poláci a já si uvědomuju, že jsem teď už úplně fakt poslední a nikdo mi tu nepomůže.
Největším problémem se totiž stane nandávání zadního kola, kdy si všimnu uvolněné přehazovačky a zadní osu tedy do kola ne a ne dostat. A v tuhle chvíli jsem přesvědčená, že dneska už nikam nedojedu a donesu takhle rozebrané kolo zpátky na občerstvovačku se slovy „Je to rozbitý“. Po další chvíli zápolení a nadávání se mi podaří narvat zadní kolo do rámu. To je dost!
S touhle časovou ztrátou mi ale přijde, že do cíle dojedu za tmy. Naštěstí šlápnu do pedálů a na startu další erzety na mě kamarád solidárně čeká. Uf, aspoň tak. Šestá erzeta je technická až to bolí. Zrádně zavřené zatáčky mezi stromy, nečekané výjezdy a jedna kaluž bahna, která evokovala spíš k tomu slézt z kola, přehodit ho na druhou stranu a s rozběhem ji přeskočit. Naštěstí se nezapíchávám v bahně, ale málem v předešlé části, kde se po skalkách sjíždělo do koryta potoka.
V tom uvolněném kamení si člověk mohl připadat, že s tím kolem spíš tancuje… Prostě další erzeta, kam se dalo narvat všechno – kompletní prověrka jezdce se vším všudy!
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1., RZ7
Sedmá erzeta je nová a my se nestačíme divit. Po hravém začátku se trail prudce láme. Vůbec nevím, jak tu prudkost popsat – prostě jít tam pěšky, tak si vezmu minimálně lano a sedák. V této střechovité pasáži se ale trail klikatí zavřenými serpentinami, takže to naštěstí trochu zpomaluje a nutí člověka držet to pod kontrolou. A jak tak teď nad tím přemýšlím, vyděsila mě tahle erzeta natolik, že si její zbytek už nepamatuju!
ETAPA 1. RZ8
Osmá erzeta mi ležela v hlavě už od startu – známé Sokolovsko. Loni mi na ní Véna řekl: „Jinak tam bacha, je tam takovej dropík a spadneš do hromady kamení, ale ničeho se neboj, ono se to kolo do toho nějak zaboří a drží to v tom!“. Mám k tomu dodávat víc? Dropík se mi loni podařilo trochu projet bokem (za cenu proletění stromkem), ale letos se trefuju pěkně na prostředek a seskakuju. Tím se mi to ale rozparádí, až se mi ta rychlost v kamení hodně rychle přestává líbit.
Jenže v tu chvíli jsem na prudkém úseku, kde by se mi brzdy šeredně vymstily a já to tedy pouštím hop nebo trop, kameny ode mě lítají a mě jen napadne, že půjdu-li teď k zemi, tak to mám prostě spočítaný. Skoro jsem si radostí zajuchala, když jsem tohle přežila! Jenže to dlouho netrvá a na mě civí ze stromu značka s přeškrtnutou lebkou značící nebezpečný úsek.
Jakože doteď to bylo super safe, jo? Takže se do toho všeho v těch šutrech přidaly ještě zatáčky. Kolo v nich kupodivu nějak drží, ale když se přidají ještě lesní schody z kořenů, tak jsem přesvědčená, že jdu za chvíli pěšky. S vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou se ale nějakým způsobem dostávám neškrábnutá do cíle a z téhle erzety mám tedy opravdovou radost. Na dalším přejezdu jenom přemýšlím, zda kdybych na nějaké vyjížďce na kole narazila na takovou hromadu kamení, jestli by mě samotnou vůbec napadlo něco takového sjíždět… Odpověď asi znáte sami!
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 1. RZ9
Poslední devátá erzeta nás naštěstí ničím netrápí. Je to pěkná svižná lesní hrabanka s jedním výjezdem zakončená palbou lesem. Z jejího cíle nám ale do úplného cíle závodu ještě pořád kus zbývá a my cílovou pásku protínáme kolem sedmé večer – no, tomu říkám cyklistický výlet! V cíli mě čeká odměna v podobě prvního místa (nejdřív mě tedy vyhlásí na místě druhém, protože se jim nezměřila jedna moje erzeta, čas se ale později najde a do druhé etapy jdu s náskokem šesti minut).
ETAPA 2
Druhý den se jede po trati maratonu Sudety, takže erzety nejsou nijak náročné, spíš se všude jedná o palbu po kamenech a vyhrává ten, kdo na brzdy prostě nesahá a kulí to dolů. Protože mě v tom kámoš nechá, objíždím si sobotu prakticky sama. Jelikož byly erzety dost podobné, nebudu se v jejich popisu vyžívat jako u prvního dne, ale zmíním zajímavé úseky.
Úseky, co mi utkvěly v hlavě, byly: druhá erzeta Václav, kde velké oblé kameny tvořily přírodní schody a údajně bylo dobré držet se vlevo (jen by mě zajímalo, ve které pasáži!). Dále erzeta z Vodních zámků, kde to byla rovněž pořádná palba po velkých šutrech a vůbec jsem tu nechápala, že jsem neprorazila.
Nakonec to byla Hvězda, kde se v jedné části nacházel trochu zapeklitý úsek v podobě prudkého kamenitého sešupu s několika balvany. Ten se mi podaří pěkně trefit a mám z toho takovou radost, že kousek pod úsekem zastavuju s úsměvem na tváři, jak jsem to hezky zvládla. A vůbec mi nedojde, že erzeta ještě neskončila.
Tuhle příhodu s mojí vygumovanou hlavou vyprávím borcovi na startu další erzety, nicméně on má lepší. Cituji: „To já jsem tak vymletej, že když jsem tlačil kolo do kopce, tak jsem si přehodil na lehčí, aby se mi líp tlačilo.“ Tím mě prostě úplně dostane a já se směju ještě na erzetě! Dohromady jsme si ten den střihli až 11 erzet, kde v podstatě v jezdivých částech nikde nebyl výrazný problém. Vedení potvrzuju a psychicky se připravuju na poslední nejtěžší etapu, jejíchž 10 erzet rozhodně není zadarmo!
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 3
Zatímco první erzeta v poslední den závodu zahrnuje jen menší šlapání a pak po lesní pěšině rychlou jízdu dolů, druhá erzeta byla úplně jiný druh sportu… Po celou dobu jsem hledala něco endurového, místo toho se jelo dlouho po hřebeni klikatící se pěšinkou, chvíli i do kopečka. Za tohle by se nemusel stydět žádný XC závod! Ale je mi jasný, že v enduru má být všechno! Nicméně v cíli je mi docela na ublinknutí…
Třetí erzeta je konečně bez šlapání – pěkný lesní terén, kdy se z lesní hravé pěšiny stane širší traktorová cesta a nutí to trochu k nekontrolované palbě. Naštěstí se vše bez potíží daří – jediné, co mě začne trápit, je náhlé popichování v koleni při tahu do kopce. Na občerstvovačce tomu dám sice trochu klid, ale při přejezdu na další erzetu zvládám jen opatrně točit lehký převod.
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 3, RZ4
Začátek čtvrté erzety se opět nese ve zběsilém dupání po hřebenové pěšince, která schovává nejednu zrádnost – sem tam pořádný kámen, sem tam kořenovitá spleť a já děkuju Bohu, když se po nějaké době uhne z hřebene doleva do prudkého spádu, který napovídá, že šlapání je konec. Sjezdík ale stojí za to – přijde mi, že je tam prostě regulérní díra a aby to nebylo moc hardcore, jsou tam improvizovaně naházené kameny, aby se dalo po čem sjet!
Na okamžik zvažuju i variantu seskoku z kola, pak si ale všimnu fotografa a fotku jak nesu někde kolo si tedy opravdu nelajsnu! Následuje šílené kamenité koryto, kde jsou šutry naházené tak, že by se tu klidně mohla jet i část trialového závodu (to možná přeháním, ale při jízdě na oči je to prostě všechno takové nafouklejší!).
Pak se ale dupe po traverzu tak dlouho, až se nervózně ptám závodníka, co ho předjíždím, kde je cíl erzety. Ptám se asi dvakrát a jelikož se mi nedostává odpovědi, trochu zvolním, protože si říkám, že už jedu strašně dlouho a erzeta už přeci měla dávno skončit. Nakonec cíl zahlédnu, takže do toho ještě párkrát pořádně šlápnu, aby to nějak vypadalo! V cíli si jdu ale regulérně na chvíli lehnout do trávy a přemýšlím, jestli bych na tohle neměla zas jezdit ty maratony…
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 3, RZ5
Přesun na pátou erzetu je pěkně po hřebeni a o panoramata není nouze. To už ale zvládám i na rovině točit jen na nejlehčí převod, protože koleno píchá od kilometru víc a víc. Tajně doufám, že to nějak rozhýbu nebo prokřupnu a celé se to vrátí, kam má. Pátá erzeta si opět neodpustí šlapání – to se poslední den etapáku docela hodí, že jo.
Nejdřív opět po rovince po hřebeni a pak se tam na nás vyloupne i pěkně kořenovitý výjezd. Z posledních možností kolene výjezd dávám a už se připravuju na kotel dalšího adrenalinu, jelikož ze stromu se na mě zas směje značka lebky. Strmý lesní svah s kořeny křížem krážem je další pasáž hodná k vytřeštění očí a vycenění zubů. Vybírám si zřejmě notnou dávku štěstí, když se mi vše daří trefit a já si tuhle parádu dokážu i užít (to pořád ale nevylučuje ty vytřeštěné oči!).
Odměnou je občerstvovačka hned u cíle erzety, takže zase chvíli klídek a povídačka už se známými tvářemi, co nás tu pravidelně na trati krmí.
Image may be NSFW. Clik here to view.
ETAPA 3, RZ6
Z občerstvovačky se vydávám ještě se dvěma jezdci na další erzetu, leč píchavá bolest v koleni se stupňuje, a já už nejsem schopná jet ani na rovině a tempo s nimi neudržím. Při jednom píchnutí už nemám daleko do breku a začínají mě napadat myšlenky, že dalších 40 km v tomhle stavu asi nezvládnu. Když mě do kopce dojede další parta enduristů, točím už střídavě jen jednou nohou. Pořád se tomu snažím dát šanci, takže chvíli sesedávám a tlačím kolo (při chůzi je vše ok…).
V jednom okamžiku v kopci už je mi z bolesti pomalu mdlo a já klukům, co na mě milosrdně do kopce čekali, oznamuju, že se vracím zpátky, protože tohle už nedám. Nakonec to má být jen nějaký kousek po hřebeni a máme prý být na šesté erzetě a kousek od ní bude občerstvovačka, takže tam bych mohla zůstat. Ke startu šesté erzety už prakticky jen dojdu než dojedu a ani úseky z kopce už nedělají koleni dobře.
Po startu erzety naštěstí žádné šlapání nebylo, co ale následovalo potom, vykompenzovalo všechny výjezdy za ten den. O sjezdu do lomu se mi možná bude ještě někdy zdát! Zkrátka prudký sjezd se spoustou sypajícího se kamení, ve kterém se plavalo ze strany na stranu a to nemalou rychlostí. Tady vysekávám poklonu všem, co tenhle sjezd dali až dolů, protože tenhle „kontrolovaně-nekontrolovaný sesun“ bude patřit mezi mých top 5 nejtěžších asi hodně dlouhou dobu.
S kolenem balanc po nějaké chvíli nezvládám a letím pěkně do šutrů přes řídítka. Zbytek se snažím nějak seběhnout, ale jelikož je cesta pěšky horší než na kole, přemýšlím, jestli není lepší držet kolo nad hlavou a sjet to po zadku. Z cíle šesté erzety je to ještě asi 2 km k občerstvovací stanici a mně už nezbývá nic jiného než jít pěšky, protože koleno v záběru prostě neotočím.
Image may be NSFW. Clik here to view.
To je (můj) konec!
Poslední čtyři erzety mě dělily od slastného cíle, ale koleno prostě přestalo spolupracovat už nadobro. Na občerstvovačce si tedy ještě s bolavým srdcem vyslechnu povzbudivé hecování, že to dám (asi od všech – podpora krásná, děkuju), ale už to nešlo, cíle jsem dosáhla autem z občerstvovací stanice…
O dalších erzetách, které už jsem nejela, jsem se jen doslechla. Nejvýživnější byla údajně erzeta devátá do Petříkovic a já si z loňska některé úseky dobře pamatuju – v podstatě kdo dojel sem, měl vyhráno. Na této erzetě se jezdci potrápili na konec dne ještě s několika výjezdy a zakončovali to další sjezdem á la brousíme zadní kolo zadkem v lesním sesunu.
V cíli se z celkového vítězství radoval Jirka Fikjez, za ním Tom Kutin a třetí Zdeněk Hendrich. Tahle trojka si ve stejném pořadí stoupala na bednu každý den. Enduristky vyhrála Renáta Karkošková a za ní skončila německá závodnice Sylvia Schmidt.
Co říct závěrem po takhle vyčerpávajícím reportu? Stačí jedna věta – tohle JE enduro!
Více fotek na facebooku nebo flickeru:
Foto: Bóša (facebook)
Jiří Fikejz (flickr) *fotky v článku jsou spíše ilustrační, náhodně poskládané z dostupných zdrojů, nesedí tedy k jednotlivým místům popisovaným v reportáži
Image may be NSFW. Clik here to view.Je pondělí. Bolí mě všechno když jdu do schodů, ruce mě bolí od ramen až do prstů, z ospalků se mi drolí ještě hlína a rašelina, mám přitrouble spokojený výraz, oči zasněně koukají z okna a v hlavě mám místo pracovního soustředění jen spoustu zážitků a dojmů.
Co jsem včera dělal? Nějaká strašná víkendová pařba v Las Vegas? Kdepak! Tohle jsou následky včerejšího výletu na planetu EMTB.pl Enduro v souhvězdí Polsko.
Text: Jakub Šourek | Foto: EMTB.pl
Na tenhle závod jsem se fakt těšil, ve Szklarske Porebě se koná poprvé a byl jsem hrozně zvědavý, co v tomhle rajónu kluci z EMTB.pl našli za parády. Pro ty, které nebaví číst celé články můžu na úvod ve zkratce prozradit, že to bylo fakt hodně hrubozrnné a čistě přírodní enduro typické pro EMTB.pl závody a že bylo fyzicky i technicky dost náročné a nechalo ve mě hodně hluboký a intenzivní zážitek.
Po organizační stránce bez jediné výtky, EMTB.pl závody mají až obdivuhodně konstantně vysokou úroveň. Škoda, že nás Čechů tam bylo zas tak málo. Hrozně bych si přál slyšet, co by na tuhle trať řekly hvězdy českého endura nebo legendy domácího sjezdu. Snad není všem dnům konec. Každopádně jsem moc rád za to, že jsem tu poznal nové kamarády, že byli ze závodu nadšení a že mi potvrdili to, co si o EMTB.pl závodech myslím sám už dlouho. Jsou prostě víc endurovité než ty u nás!!!
A teď už trošku podrobněji, začněme z gruntu nad mapou. Image may be NSFW. Clik here to view.
Szklarska Poreba je horské městečko se skoro lázeňskou atmosférou, které se nachází na severní straně Krkonoš, prakticky přes kopec od Harrachova nebo Špindlu. Leží v nadmořské výšce cca 650-700 metrů a nad ním se tyčí hřeben Krkonoš, jehož vrcholy sahají do výšek 1300-1500 metrů. Jsou tedy pokryté jehličnatými lesy a štědře posypané žulovými kameny, balvany a protkány krásnými horskými potůčky. Místo jako stvořené pro enduro! Série EMTB.pl do těchto míst zavítala poprvé a byl jsem velice zvědavý, jaké to zde bude, jaký povrch a terén nás čeká a co nového zažiju.
Registrace, jak je mým zvykem, proběhla na poslední chvíli, když už se pomalu řadili závodníci na start. Slečny pořadatelky však vše zvládají s úsměvem a start mi naštěstí neutekl. Před ním totiž byla pěkná frontička, jelikož do závodu jsou závodníci vypouštěni po jednom, v intervalech skrze krátký prolog. Jeho účelem je pouze otestovat, zda v pořádku funguje časomíra a automatický sběr dat skrz průjezdovou bránu. Pak už se můžete vydat směle do prvního transferu.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Transfer 1
Díky tomu se na startu 1. rychlostky netvoří hodinová fronta. To ale malinko předbíhám a připravil bych vás o jeden z nejhlubších zážitků dne – transfer 1. Jeho začátek byl až podezřele pohodový, téměř po vrstevnici po šotolinové lesní cestě, skoro žádné náročné stoupání… Co to? Šipka ukazuje doprava do lesa, aha! Už tomu rozumím, sranda končí! Cesta je najednou strmá, rozbitá, plná balvanů a uprostřed klikatá rýha vyrytá od jarního tání.
Tady už může šlapat jen masochista, i když po chvíli je masochismem i tlačení a chůze. Takový turistický trial. Čím výš se stoupalo, tím míň a míň se dalo hovořit o cestě – jak co se podkladu týká, tak co do šířky. Kdo nemohl tlačit, nesl bike na zádech a nakonec se cesta natolik zúžila mezi stromky, že už ani nést kolo nešlo a bajky jsme museli postrkovat přes šutráky houštinou, kudy snad ani srnky nechodí!
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ 1
Tenhle transfer hned na úvod vysál síly z celého těla. Nálada na startu byla ale překvapivě dobrá a konečně bylo na tvářích lidí okolo vidět i nadšení a ne jen utrpení a řeky potu. Dali jsme si drobný výdech, oblékli chrániče a šli se řadit k čáře. Hned pár metrů od startu to začalo být slušně výživné. Kmitání mezi, přes a kolem balvanů a celkem to mělo i sklon. Rychlost se ale vzhledem k tomu okolo musela dost krotit, nebo aspoň mému doposud neadaptovanému tělu a hlavě to tak přišlo.
Jak se to víc rozjelo, hned zas na brzdy a radši opatrně hledat kudy se mezi těma šutrama prosmýknout a nenechat tam pilu nebo šaltr. Jeden schod za druhým z rukou vysával poslední zbytky sil, které v nich po transferu ještě zbyly. Pro získání optimální přilnavosti plášťů byla cestou i návštěva rašeliniště. Tahle eRZeta byla vlastně docela krátká a brzo se objevil cíl, zrovna když se to dalo trošku pustit a ulevit prstům v křeči. Vzhledem k tomu, jak mi dole smrděly destičky, jsem jel asi hodně připos__ně! Holt pud sebezáchovy mám silnější a nepřemluvím ho.
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ 2
Transfer na RZ 2 byl naštěstí skoro zadarmo, po široké lesní a hlavně ROVNÉ cestě se ujel tak kiláček s jen mírným stoupáním a už jsme byli na startu RZ 2. Ta začala po kamenech hned, od prvního šlápnutí to byl trial jako víno, takže těžiště lítalo jak nudle v bandasce, a o nabírání rychlosti se tu moc mluvit nedalo. Možná při dostatku sil a velké koncentraci a štěstí na dobrou stopu. Pak se to trošku zmírnilo a dalo se to pustit víc, stopa byla předvídatelná a rychlost sama pěkně stoupala houpáním.
Zrychluju, dojíždím, předjíždím… Prolítám rašeliništěm. Určitě šlo objet, ale v tom kalupu nebyl čas brát si servítky. Cesta se stáčí – napravo svah, nalevo stromky… A uprostřed – wow, ty voe, močál, ve kterém skončíš po kotníky nebo po kotouče raz dva! Chvíli bojuju a až smrček mě zachraňuje od pádu do nejřidšího středu. Od prvního možného kamene se odrážím, nacvakávám do pedálu a koloběžkuju co to jde.
Pouští mě kluk, co bajk teprve tahá z bláta a já funím dál. Ještě brod, sjezd, další brod s protisvahem, který radši přeběhnu a pak rovinka, no možná i trochu stoupavá. Asi vlivem adrenalinu z předchozích zážitků mám nějak moc odhodlání a páru v nohách a makám, dupu, opět předjíždím, trail se pěkně vlní a pumpuju rychlost, dávám dalšího závodníka a za ním brod, ten už projet šel, další mírnej stoupáček a za ním opět někoho dojíždím – dneska jsem asi v životní formě, no sakra!
Už mu dejchám na záda, ale trať se začala dost kroutit a lámat dolů a už vidím skrz stromy barvičky dresů, takže jsme asi u cíle a už radši nebudu hazardovat a na brzdách dojíždím těsně za ním průjezdovou bránou. Tak tohle byla fakt nálož! Až podle rozsahu bolesti a pálení si uvědomuju, jak velké má člověk plíce, o míře laktátu v těle jakožto následku vyhecovanosti ani nemluvě. Sundávám helmu a jdu k zemi.
„Je to šílený, ale úžasný a skvělý“, snažím se někomu popsat anglicky. V cíli taky bylo jasně vidět, kdo se s močálem pral a kdo ho raději rovnou přeběhl – tedy kdo měl za sebou ponor a nebo kdo měl bláto jen do půlky lýtek. Dvojka byla fakt hodně dlouhá, díky kamenným a také díky těm šlapavým úsekům fyzicky hodně náročná, asi nejnamáhavější z celého závodu. Než jsme se vydali na transfer na trojku, pípli nám organizátoři data z čipů a měli jsme tak možnost dozvědět se průběžné pořadí.
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ 3
Transfer na RZ 3 byl na mapě docela dlouhý, ale vedl po pohodové lesní cestě a nebyl moc do kopce, dalo se tak v pohodě pokecat s ostatními bez přehnaného zadýchání. Tedy do chvíle, než šipka ukázala na kamennou cestu, která po chvíli skončila ve smrkovém houští. Zde cesta už opravdu nevedla a byla zde jen ušlapaná pěšina, která tu právě vznikala pod nohami závodníků. Ale dalo se aspoň poměrně pohodlně tlačit bez takové námahy, jako na transferu 1.
Rozhodně to nebylo tak dlouhé a strmé. Navíc byl v půlce potůček, který poskytoval luxusní osvěžení a neomezené množství Krkonošské Evianky. RZ3 už při pohledu ze startu dolů na těch prvních 20 metrů naznačovala, že tady to bude ultimátní. A bylo! Nejtechničtější trať dne!!!
Místy takový downhill Rychlebským Walesem, takže docela sklon a docela velký šutráky, místy schody, no spíš dropy, a za nimi další balvany, jen přesně doprostřed stopy, pro ještě větší srandu klacky a kořeny a dost často taky vymleté rýhy od jarního tání. I přes snahu jet rychle a čistě tu párkrát netrefuju stopu, vyšlapávám a došlo i na „kontrolované sesednutí“ přes řídítka.
Po výjezdu z lesa se trať krátce napojila na štěrkokamenitou širokou cestu, full speed co to dá a z ní skok přes vlnku znovu do lesa, kde to šlo už valit jelikož bylo vidět dále před sebe a rychlost se dala napumpovat na terénních vlnkách. Najednou prudká zatáčka doprava a byť mírné, tak stoupání. Za ním padáček do cíle. Zde na nás čekala občerstvovačka.
Kkrabice plné dusivých sušenek a oplatek, jablka, jonťáky v různých barvách duhy a naštěstí i spousta obyčejné vody. Jak technická a kamenitá eRZeta byla za námi, dokládal i značný počet proražených duší, které se nakupili v pytli na odpadky.
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ 4
Po občerstvení a krátkém odpočinku jsme vyrazili na další transfer, který utekl poměrně rychle, žádné velké převýšení a opět po lesní cestě. Končil výstupem na skalku, ze které se i startovalo. RZ4 začala opět na kamenech, ale tentokrát to byly spíš takové placaté balvany – trošku mi to připomínalo Velrybu na Rychlebkách. Následoval docela drsný úsek, který byl naštěstí už na startu závodu docela diskutovaný a byl jsem na něj několikrát upozorněn, že to je haluz.
Dost strmé kamenné schody do zatáčky, za kterou byla skála. Prý jen málokdo si troufnul riskovat, že si dá „faceplant“ do zdi. Pak se to zas dalo rozjet po cestičce s balvany nad srázem něčeho, možná lomu nebo tak. Následně se cesta prudce stočila do leva a hned ostrý padák po písku mezi šutry. Sbíhající holčina taktak uskočila, abych jí nevzal s sebou. Tenhle cirkus pokračoval kratší rovinkou na uklidnění, další padáček do zatáčky – když prý člověk věděl co je za ním, dalo se to skočit pěkně do transferu.
Později se trať napojila na už docela rychlou stezku s menším kamením. Stopa tu byla dobře čitelná a dalo se jet na maximum, co jde beru vzduchem, až si říkám, jestli to už trochu nepřeháním a neměl bych se krotit… Ale dojíždím někoho před sebou a chci ho dát, tak to držím v palbě a kolo dostává nažrat až slyším jak drnčí dráty ve výpletu. Bohužel drobná chybka a pak včasné nepřizpůsobení převodů před nadcházejícím stoupáčkem rozpouští mojí šanci na další zářez a kluk mě úspěšně odpáral.
Trail vedl po stezce zařízlé do svahu a po stoupání už bylo finální klesání skrz křoví do cíle. V cíli bylo na každém vidět, že tuhle RZetu si užil a že všemi tepe a klepe adrenalin a endorfin, všude spousta legrace a jásání… Parádní atmosféra!
Image may be NSFW. Clik here to view.
RZ 5
Transfer na RZ 5 byl o něco delší než předchozí a museli jsme našlapat i nějaké potřebné metry. Střídala se lesní, asfaltová i dlážděná cesta a celý výšlap končil v lese na kopci s kostelíkem. Místo s krásným výhledem a duchovní atmosférou – škoda jen, že jsme pouze profrčeli okolo. Poslední pátá eRZeta měla být nejlehčí, ale začala poměrně sjezdově.Ve vysoké rychlosti palbou po kamení, následné zpomalení v několika zatáčkách a tak 200-300 metrů dlouhý mírný, ale táhlý stoupáček.
Následovalo kličkování mezi balvany a la Velryba a finální padák ze stráně k cíli. Zde odevzdáváme čipy a dozvídáme se pořadí, i když stále ještě není finální, jelikož nedorazili všichni jezdci. Od cíle RZ 5 to však k cíli bylo ještě tak 20-30 minut po asfaltu mezi baráčky, většinou do kopce.
Než to celé skončí…
Než dojeli všichni závodníci, než organizátoři uklidili trať a než došlo na vyhlášení vítězů a jejich dekorování, bylo dost času na to se občerstvit a upravit, případně sbalit věci a kolo do auta. Ovšem vyhlášení se konalo poměrně na čas, dle harmonogramu.
Ze 127 účastníků startovalo 7 žen, z toho jedna juniorka, jedna dáma v kategorii masters, které automaticky ve své kategorii vyhrály, a pak pět účastnic v kategorii elite. Předávání cen proběhlo svérázně, tedy tak, že vítězky jednotlivých kategorií si převzali ceny naráz a stupni nejvyšším stály hned tři vedle sebe.
Image may be NSFW. Clik here to view.
V mužích bylo 10 juniorů, 12 masters – stupně vítězů v této kategorii kompletně obsadili „dinosauři“ s 2B Enduro teamu. V kategorii muži – open zvítězil suverénně Marcin Motyka, který nedal nikomu šanci a „opanowal“ všechny eRZety závodu, a také vyhrál všechny tři letošní závody série a navíc takto vyhrál již třetí EMTB seriál v řadě. I proto si s kolegy na stupních vítězů naplno vychutnal zasloužený potlesk a uznání.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Hluboko, až do srdce této divoké přírody a tak daleko a vysoko, kam až to mělo smysl. Tam nás zavedla trasa tohoto jedinečného závodu. Tras ke sjezdování je tu spoustu, ale vybrat z nich ty nejlepší a nejobtížnější, prozkoumat tento náročný terén, najít vhodné transfery a všechno to pospojovat v jeden závodní okruh muselo dát hodně práce a stát organizátory spoustu času a sil. Proto si potlesk a uznání zaslouží i samotní organizátoři.
A samozřejmě také za to, jak bezvadně jejich závody probíhají, jak funguje rychlá a spolehlivá časomíra, jak dobře jsou tratě značeny a především, že jsou schopni tuto kvalitu a vysokou úroveň zopakovat v každém dalším závodě, který navštívím. Po této stránce jim není co vytknout a opět dokázali, že i malý kolektiv nadšenců, přátel může zorganizovat a realizovat velmi náročný a kvalitní závod. Skutečně obdivuji jejich odhodlání a schopnosti a doufám, že jim vydrží chuť a energie i do dalších ročníků seriálu EMTB.pl enduro.
Image may be NSFW. Clik here to view.Nádhera, po čase úpravy a editace reportáží ze závodů od svých kolegů a „externích zpravodajů“ jsem se konečně také dostal někam na vzduch, abych se osobně zúčastnil jednoho ze závodů domácí Enduro Serie, konkrétně v Malé Morávce, alias v bikeparku Kopřivná.
Foto: Lukáš Tláskal (celá facebook galerie)
V Kopřivné nebo spíš na Kopřivné (jméno vrcholu nad bikeparkem) jsem byl letos již podruhé. Prvně to bylo zkraje léta, kdy jsme si s rodinou udělali výlet ke kamarádům na chalupu, jež se nachází za kopcem v Karlově pod Pradědem. Tehdy jsem si vzal s sebou Rocky Mountain Thunderbolt MSL, jehož test vám ještě dlužím, jeden den si udělal výlet na hřeben Jeseníků a druhý právě do Kopřivné.
Bylo to tehdy tak trochu náhodou…
Uvažoval jsem nad tím, že se do bikeparku podívám, ale pak jsem na to nějak zapomněl. Nicméně když jsem se vypravil od chalupy na protější kopec s cílem vyjet zase někam vysoko až k hřebeni, narazil jsem na bikeparkové značky, po nich dojel k horní stanici lanovky a pak se nechal strhnout tímto lákadlem, sjel dolů, koupil si pět jízd a jal se řádit.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Proč vlastně?
Celý tento úvod píšu proto, aby bylo jasné, že dané místo trochu znám a že jsem tentokrát i krapet věděl do čeho jdu. Osobně se mi zde nejvíc líbí Fun Trail, který byl v kombinaci s Thunderboltem skutečně luxusní záležitostí a který mě vlastně po dlouhé době konečně vytrénoval a donutil správným stylem projíždět klopenky! Těch je zde totiž skutečně požehnaně. Má je někdo spočítané?
Začátkem léta jsem také vyzkoušel Spicy Freeride, někdy si ho musím dát stylově na Lapierre Spicy! FR lajna je pěkná, v horní třetině mě sice drtí dvě dost utažené klopky v prudkém svahu (první obvykle se slušnou roletou), pak ale následuje pár terénních schodů a luxusní dřevěný wallride, kterému jsem se rozhodl důvěřovat a po čase, kdy jsem tyto věci moc nemusel, jsem jej ohobloval hezky až u horní hrany.
Spodní část Spicy FR lajny se nese v duchu velkých lavic, dalších a dalších klopenek a taky několika pekelných gapů, které tedy s respektem objíždím. Poslední klíčovou lajnou na Kopřivné je DH. Tu jsem s Thunderboltem celkem logicky nezkoušel, to až nyní tři dny před závodem v sedle Specialized Enduro 650b Comp. No… Pár lidem se to líbí, na mě je to moc velká divočina. Těžký terén, to by až tak nevadilo, spousta ostrých šutrů, i to by bylo ok, spíš mě osobně štve, že se v tom celém těžko hledá jedna ideální stopa. Nebo jsem ji tam alespoň nikde moc neviděl. Je to prostě DH – moc neřešit a drtit kudlu!
Spodní část DH lajny je, po přejezdu přes velkou lávku napříč sjezdovkou, opět v duchu klopenek a skoků, tentokrát již ale celkem umetených. Tolik k bikeparku Kopřivná.
Image may be NSFW. Clik here to view. Jedna z hřebene Jeseníků… (foto: Štěpán Hájíček)
Nejdřív je trénink, pak teprve ženy a show!
Jak jsem tak trochu naznačil, v blízkosti Kopřivné jsem byl již několik dní před závody, jelikož jsme opět využili chalupu našich kamarádů. Nechal jsem tak pár dní před startem děti ať si hrajou, sebral Enduro a vyrazil na kopec. Vylezl jsem Velký Kotel a pak se vracel na Kopřivnou, abych si sjel to DH, jelikož jsem tušil, že tudy nejspíš povede RZ5, tzv. „Race Only“. Jen pro kategorii Race, do níž jsem se přihlásil trochu nechtěně…
Pak jsem si chtěl udělat ještě jeden výlet na Kopřivnou a něco zde najet a natrénovat a hlavně se po skoro dvou týdnech bez kola zase trochu rozhýbat. Z pěti jízd na lanovce jsem díky bouřce a dešti využil jen jednu, kopec jsem si ale nakonec sjel třikrát. Jak moc to v lese na kořenech a v klopenkách na uplácané hlíně klouzalo vám snad ani popisovat nebudu. Říkal jsem si, že přeschlému lesu a trailům by trocha vody prospěla, ale tak den dva předem a ne v den závodu, jak slibovali norští kolegové z Yr.no.
Image may be NSFW. Clik here to view. Druhá z hřebene Jeseníků… (foto: Štěpán Hájíček)
Večerní prolog
Velkou novinkou Enduro Serie v Malé Morávce byl sobotní noční prolog. To bylo ještě sucho a počítal jsem s tím, že v neděli krapet zmoknu. K základně na Kopřivné jsme kvůli večeři, kojení a jiným radostem dorazili čtvrt hodiny před osmou. Trénink byl od 19:00 do 19:50, start prologu ve 20:00. Sundal jsem bleskově kolo z nosiče, na hlavu hodil helmu, na končetiny chrániče a hrnul jsem se za kamarádem moderátorem s dotazem: „Ty voe, teď jsem dorazil, kde dostanu číslo?“
Michal Berka, muž za mikrofonem, který ten den dorazil do Jeseníků z Karlových Varů, kde dopoledne moderoval KPŽ, na mě vytřeštil oči a odeslal mě k vozu časoměřičů. Nebudu to natahovat, kluci mi dali čip, já ho lupnul na řídítka a běžel na kopec tak rychle, až jeden z okolo tlačících jezdců (chodců) utrousil: „Ty bláho, tak rychle jak běží tenhle borec nahoru já nejspíš nepojedu ani dolů…“
Image may be NSFW. Clik here to view. Start sobotního prologu | foto: Štěpán Hájíček (telefon LG)
Pro, pro, prolog
Nechci se vytahovat jaký jsem běžec, spíš to jen vtipně vystihlo moji situaci. Nahoře jsem se krapet vydýchal, utáhl helmu, nasadil brýle a rukavice a pustil se dolů. Prolog byl docela vtipný. Dráha vyznačená mlíkem po otevřené sjezdovce a řada zatáček na placce, rozuměj na rovině na trávě… No, vzhledem k suchu spíš na přeschlé hlíně a v prachu. Jeden dřevěný dropík, pak zase pár zatraceně nevyzpytatelných zatáček na odkloněném svahu, finální dvě bikeparkové klopenky, do té první se najíždělo trochu hloupě z boku, na závěr dojezd do Red Bull brány po totálním nánosu prachu.
„Hmm, tak tohle bude zajímavé, tady budou jezdci při ostrém startu padat jako švestky,“ říkal jsem si dole, když jsem sotva chytal dech. Kousek za mnou se totiž trať uzavřela a nahoře se už ke startu chystali první hobíci. Kategorie Hobby totiž startovala jako první, na nás Race a Race Masters čekalo až pořádné šero. První půl hodinka se jela ještě slušně za světla. Když jsem podruhé tlačil navrch, tak už pomalu padala tma, což ale bylo v plánu, protože sjezdovka byla osvětlená.
Nahoře jsem před svým ostrým startem potkal stavitele Kamila Tatarkoviče, který se mi opatrně přiznal, že večerní prolog byl vlastně jeho nápad. „Kluci tady v Kopřivné jsou k ledasčemu svolní, takže když jsem jim předložil tento nápad, řekli, že není problém a sjezdovku klidně rozsvítí.“ Cestou nahoru jsem potkal Andreu Drengubákovou a Elen Římanovou, dvě holky z vedoucích pozic Enduro Serie, cestou jsme kecali a nahoře společně spekulovali, zda je lepší jet za takovéhoto světla nesvětla s brýlemi nebo bez nich.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Velká helma, velké brýle
Já si nakonec vzal integrálku, když už jsem byl členem kategorie Race a přes hlavu přetáhl velké DH brýle, které jsou 100% čiré a šlo to. Na velkou helmu a velké brýle nejsem moc zvyklý, proto jsem si dával pozor, abych nepřepálil rychlost a docela slušně a hlavně plynule a bez pádů dosurfoval dolů. V cíli mi pak manželka s jedním dítětem v náručí a druhým poskakujícím okolo říkala: „Tohle bylo těch tvých 80%? Vypadalo to nějak moc rychle?!“ No, holka byla se mnou na závodech v podstatě poprvé…
Když jsem dojel, občerstvil se a pohrál si se synkem, počkali jsme si na dojezd nejlepších. Jak čas ubíhal, padala větší a větší tma, až umělé osvětlení nebylo úplně dostatečné. Několik borců proto nasadilo vlastní lampióny na řídítka, případně i na helmu. Jednou z těchto světlušek byl i Michal Prokop, který předvedl slušný diktát a jeden skůček v závěru, díky čemuž si zaslouženě vyjel první místo večerního prologu.
Tím byl bikování konec, alespoň pro sobotu. My se po zklidnění závodního vzrušení a poklesu zvýšené hladiny adrenalinu zase nasádlili do auta a odebrali na ubikaci, kde jsem to závodní vzrušení musel spláchnout pár škopky Šeráku, abych se po delším závodním výpadku zase psychicky srovnal. Řádění bylo dost, jde se spát, v neděli je skutečný závod!!!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Cože, ty stále nemáš číslo?
Neděle začala tím, že jsem nemohl dospat. Chvíli jsem se přemlouval, abych vydržel na budík, pak jsem radši vstal, připravil si v klidu všechny věci, udělal si snídani, hodil dvě aktuality na web a jal se chystat k odjezdu. Vše probíhalo dle plánu, stihl jsem se cestou na kole směr bikepark Kopřivná dokonce zastavit v obchodě a koupit si něco na svačinu a druhou snídani. V tom mě ale ani ne půl kilometru před ski areálem zastihla extrémně nemilá událost v podobě očitého svědectví bouračky, kdy VW Transporter s asi šesti dětmi na palubě vzal pravým rohem o strom a na místě se zastavil.
Když jsem k místu dojel – viděl jsem to ze vzdálenosti okolo sto až dvě stě metrů – byli již u nehody lidé z okolo jedoucích aut a aktivně pomáhali. Chvíli jsem monitoroval situaci, vzdal se nachlazené kofoly použité ke zmírnění šoku jedné holčiny a pomohl paní ze sedadla spolujezdce, aby se bezpečně dostala ven z auta. Po chvíli, když už to vypadalo, že je vše důležité pod kontrolou a záchranka na cestě, jsem se vypravil dál a na start dojel slušně v šoku. „Cože, ty stále nemáš číslo?“ přivítal mě Michal a já mu vyprávěl, co jsem zrovna viděl. Pak jsem si došel do půjčovny strojů Lapierre, kde mi Jana Horáková osobně dala startovní číslo a pásky k jejich instalaci na kolo. S třesoucíma se rukama to nebylo nic moc…
Image may be NSFW. Clik here to view.
Šok mizel, start se blížil
Šok pomalu vyprchával, já si doladil kolo, zejména číslem a olejem na řetěz, a po očku kontroloval hodiny, abych stihl svůj start v 10:30. Na trať se totiž vyráželo ve skupinách po dvaceti v desetiminutových intervalech a to vše rozřazeno dle startovních čísel. Takže žádné řazení dle výsledků prologu jak hovořily původní propozice. No, nemusel jsem se večer až tak snažit, na druhou stranu v tom byl takto alespoň větší pořádek.
První výjezd na start RZ1 vedl po žluté lajně bikeparku, což je stoupající singltrek! Na to, že se mi jiné traily cestou dolů ve zdejším parku docela líbily, mě tenhle singl do kopce docela štval. Chápu, co tím asi bylo myšleno, motat se lesem po makadamu sem a tam, aby výjezd tolik nebolel, ve výsledku to ale pro mě byla spíš otrava než kýžené rozptýlení. Přiznávám dobrovolně, že jsem si já, včetně řady dalších v naší skupině, cestu průběžně zkracoval už jen proto, že jsem dle barevných dresů před sebou krásně viděl, kam dál tahle nádhera vede…
A abych se o tom nerozšiřoval později, přiznávám se opět veřejně, že když jsem ten samý úsek musel jet ještě dvakrát v jeden a ten samý den nahoru, tak jsem na zdejší singl rezignoval zcela a našel si paralelní pěšinku vedle, která vedla kolmo vzhůru. Sice jsem ji pak šel dvakrát pěšky, ale jak jsem viděl podle okolo se motajících postav v sedle i na nohou, byl jsem stále rychlejší. Osobně bych pro cestu nahoru radši volil lesní štěrkovou cestu v celé délce, tak jak tomu bylo v horních dvou třetinách. Howgh!
Image may be NSFW. Clik here to view. Start RZ1 (foto: Štěpán Hájíček)
RZ1
Konečně nahoře a přestávám si stěžovat. U startu první RZ bylo tak akorát lidí a trochu mě překvapilo, že je start kousek bokem od výchozího bodu zdejších trailů. Šlo totiž o to, že RZ1 zajímavě kombinovala bikeparkový Fun Trail a zkratky lesní hrabankou. Nemusel jsem čekat dlouho, i když jsem byl slušně nedočkavý, „obul“ jsem velkou helmu, rukavice a utáhl CamelBak Kudu 18 a šel na věc.
Nejsilnější dojem z RZ1 je, že to bylo sakra, sakra dlouhé! Sám jsem dal RZ1 za 5:46, což bylo nejvíc za celý den. Vršek jsem docela znal, první část na hlíně, pak chvíli motání nízkými klopenkami, jedna zkratka a hup do klopky, kousek bikeparku a další zkratka s velkým hupem do velké klopenky. Po chvíli uvolnění na houpavém trailu něco šlapání, aby to zase uhnulo do lesa a drtil se slušně dlouhý hrabankový úsek. Bylo to hezké, zábavné a ne zrovna snadné, či spíše docela vyčerpávající.
Za každých pár metrů po klasickém trailu byl člověk docela vděčný. Pár skoků, pár „blbých“ zatáček kde se muselo skoro zastavit a zase nejspodnější část bikeparku. Ven z lesa, poslední dvě klopenice na louce nad dětským hřištěm a dojezd obloukem po prachu do cíle. Aby to bylo veselejší, tak si zde člověk proti prologu musel dávat bacha ještě na jeden plůtek postavený více do zatáčky, jelikož zde paralelně končila první a poslední RZ a snad i nějaká mezi tím…
Jak jsem psal, ruce i nohy mě pálily, plíce nevěděly kde sehnat více vzduchu, to vše ale moje prvotní nadšení nijak nezmrazilo. Mráz po zádech mi přeběhl až když jsem si uvědomil, že musím zase tou samou cestou nahoru a podruhé, když jsem z asfaltky kousek výše ve svahu viděl, kolik sanitek stojí okolo místa bouračky, jak jsem vám prve popisoval.
Image may be NSFW. Clik here to view.
Transfer T2 a RZ2
Transfer na RZ2 vedl ze začátku stejně jako na jedničku, tentokrát jsem si to už ale řízl přímo lesem. Po lesní štěrkovce se napodruhé neuhýbalo nahoru k lanovce, ale pokračovalo okolo hory Kopřivná na její odvrácenou stranu, abychom na jeden z menších vrcholů a start RZ2 šlapali následně svorně pěšky. Jet se tady totiž nedalo a ani to nikdo nezkoušel. Transfer T2 nás totiž zavedl kamsi doprostřed hlubokého lesa, kde se pod skalou (Kámen Svobody, 924 m) hromadili bikeři, což bylo znamení začátku další RZ.
Dvojka byla fakt pěkná a přírodní. Křižovala sice v jednom kuse postupně se rozšiřující lesáckou cestu, ale ve většině případů nás trail honil z lesa do lesa, zleva doprava. Hrabanka, kořeny, kameny a zase hrabanka. Krásné přírodní enduro. Opět docela slušná délka, trochu matoucí dojezd okolo stromu těsně před cílem, kde se stopa při jízdě na oči hledala dost těžko, pak kraťoučký sprint a cílové odečtení čipu.
RZ2 mě po shrnutí celého dne bavila asi nejvíc, nebo se alespoň dělila o první místo s RZ1, zbytek mi totiž až tak moc nesedl, nebo spíš vždy úplně nevyšel.
Image may be NSFW. Clik here to view. Luxusní výhledy na hlavní hřeben Jeseníků při cestě na start RZ3 (foto: Štěpán Hájíček)
Transfer T3 a RZ3
Už na konci dvojky jsem byl při tom všem vedru a všudypřítomném prachu vyschlý jako říční treska a doufal jsem, že si cestou na trojku koupím nějaké pití, ideálně kofolu nebo kolu, aby mě to trochu probralo. Bohužel to nedopadlo, leda že bych se zastavil na zahrádce některé z místních restaurací, které vypadaly nanejvýš lákavě. Mě ale kupředu hnala obava z odpoledního deště, jež se ukázala být naprosto lichá, a také potřeba dokončit závod co nejdříve, aby na mě rodina nemusela moc dlouho čekat v prostotu startu a cíle. Čekal nás ještě večerní přejezd do Krkonoš na dovolenou…
Jel jsem tedy prakticky bez zastavení směrem k horní stanici vleku Myšák, což byl slušný zápřah, zejména začátek po asfaltu. Jelikož právě v tomto svahu mají kamarádi chalupu, znal jsem tenhle kopec moc dobře na to, abych se tu pokoušel o nějaké hrdinství. Nahoře na konci Karlova jsem už ale zase skočil do sedla, abych nabral trochu tempa a ztraceného rytmu. To jsem ale ještě nevěděl, že mi to bude doslova „prd platné“, jelikož startér na trojce byl nějak moc opatrný, nechával mezi jezdci hodně velké rozestupy, a tak se tu tvořil solidní štrúdl. Zas byl ale čas na to pokecat s pár lidmi, s nimiž jsem se tu spontánně seznámil a kteří ve mně odhalili „agenta BikeAndRide.cz“. Zdravím kluci Image may be NSFW. Clik here to view.
Když jsem se konečně dostal na řadu, byl jsem už docela ztuhlý a svaly působily všelijak, jen ne dojmem ideálního zahřátí před závodem. Bum, prásk, ať už to mám za sebou. Trojka byla docela zajímavá a pestrá. Nepočítaně rychlých a otevřených úseků s pro mě poněkud nezáživnými zatáčkami na rovné louce. Mezitím úseky lokálního FR trailu, sem tam s pořádným kamením, sem tam s pár odrazy a skoky. Když nic jiného, tak budu příště vědět, že se mám na tenhle kopec vydat a prozkoumat s kolem co zde mají lokální rideři postaveno.
Jinak jsem byl z této erzety trochu rozladěný, protože mi ty volné úseky po sjezdovce moc neseděly, což navíc korunoval dojezd, jak jinak než po sjezdovce s jedním kanálem, který jsem nějak neměl ambice skákat. Finišovalo se slalomem mezi balíky slámy, kde jsem viděl z dálky při cestě na start RZ3 jednoho borce válet se v prachu. No nic, tahle RZ byla za mě krapet slabší, ale taky se počítá.
Image may be NSFW. Clik here to view. Otevřený dojezd RZ3 (foto : Štěpán Hájíček)
Transfer T4 a RZ4
Předposlední erzeta pro kategorii Race a poslední pro Hobby nás zavedla opět k horní stanici bikeparku Kopřivná. Začátek se jel ale naštěstí přímo z Karlova po žluté TZ, která se až na pár metrů dala krásně celá vyšlapat a to i s převody 1×10 (já radši lehčí…). V závěru transferu jsem opět dojel pár borců, kteří mě „prokoukli“ a dali se se mnou do družného hovoru. To bylo moc fajn, jelikož jsem byl na těchto závodech, krom rodiny, zcela sám a takto jsem si měl na přejezdech alespoň s kým pokecat.
Ona je vůbec nálada na enduro závodech hodně pohodová a uvolněná, hlavně na přejezdech a v cíli, a taky stratu RZ, což mě na tomto druhu závodění baví asi ze všeho nejvíc. Všudypřítomný stres a napětí na maratonech byl totiž tím, proč jsem se těchto závodů přestal účastnit a zařekl se, že už se do závodního kolotoče vracet nebudu. Enduro je ale jiné. Pohoda, klídek, slušné výzvy, pestrý terén. A když člověk nechce jet hranu, tak se jen veze a nikdo na něj neřve (krom nadšených diváků) ať přidá a opačně se na enduru většinou nestává, že by vás někdo v tom nejhezčím místě brzdil. To jen zcela na okraj…
Čtvrtá RZ v první půlce kopírovala kopřivnický Spicy Freeride, proto jsem si mohl tuto část vychutnat naplno včetně mojí oblíbené klopenky, kde jsem to hnal docela vysoko. Alespoň doufám. Za klopkou ale přišlo malé překvapení, na které jsem byl předem upozorněn, a to odbočka doprava do lesa na jehličnatou hrabanku. Trail to byl hezký, plně přírodní, pár sekcí z klasické bikepakrkové lajny, pár ostrých zatáček atd. Jediný problém byl v tom, že jsem si nahoře neutáhl dostatečně sedlovku a pod zadkem se mi tak neustále kroutilo sedlo, což mě dost štvalo a zdržovalo.
Dojezd klasickými klopenkami tak nebyl až tak plný energie a flow, jak bych si přál, zato jsem byl rád, že jsem dole. Mohl jsem obejmout své blízké, kteří mi fandili, dát si vytouženou kofolu a mazat zase nahoru k horní stanici lanovky, abych se vrhl do náručí v mém případě nejvíce obávané erzety, ostrého DH. Trochu mě ale překvapilo, když mi večer před tím Andrea Drengubáková říkala, že se na RZ5 těší, hlavně na její začátek, jelikož si tam našla parádní stopu… Kde jako???
Image may be NSFW. Clik here to view.
Transfer T5 a RZ5
Poslední erzeta vůbec a poslední morální síly. „Kdyby nás alespoň z milosti nechali svést se na tu poslední erzetu lanovkou,“ posteskl jsem si tlačíc kolo potřetí ten den tou samou nezáživnou pěšinou… Ale dobrý, není to tak dlouhé, trochu jsem se kousnul a v závěrečném stoupání jsem dokonce předjel pár borců, kteří svůj boj s Kopřivnou napočtvrté vzdali a šli pěšky.
RZ5 začínala a vedla z větší části po zdejší DH lajně. Projížděl jsem si ji dva dny před závodem a věděl jsem alespoň co mě čeká. Poměrně divoký rozbitý a místy docela strmý sjezd volně lesem, kde není jasná jedna ideální stopa, pokud si ji nenajdete, kde vás to hází sem a tam jak na Matějské pouti, aby vás to vydrncané vyfluslo na konci lesa. Tady jsem zavzpomínal na bezduše na redakčním RB, jelikož jsem dušové pláště raději přifouknul, abych dojel až dolů bez zastávky.
Sedlo jsem si tentokrát utáhl důsledně a jal se sjezdovat. Ale dopadlo to tak, jak jsem očekával. Drncání, poskakování a snaha vyhnout se středně velkým skokům z kamení do kamení, na které jsem absolutně neměl rychlost. Tohle by chtělo pořádně najezdit dopředu…
Po prvním lesním úseku následovala velká lávka přes sjezdovku, pak zase do lesa, kde to již ale bylo více o klopenkách a skočkách. A taky tu byla jedna luxusní roleta „Roleta šla do světa a krk za to dám, že ta roleta je popleta…“ Suchý a Šlitr? Luxusní byl jeden dvoják, který kdyby dal člověk na oči a přímo, tak končí v kolmé stěně dopadu, podobný fór byl vlastně i na RZ4. Závěr vedl vtipně napříč zdejším pumptrackem, který jsem provlněl ani nevím jak. A finále zase otevřená louka a jeden odvodňovací kanál a cílová peřina prachu!!!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Uff, mám to za sebou
Koukám, že dnes je z toho mega report. To víte, dlouho jsem nikde nebyl, tak jsem plný dojmů a navíc mě postihlo i pár se závody nepřímo souvisejících příhod. Vše ale nakonec dobře dopadlo, pevně doufám, že i pro posádku havarovaného Transportéru. Také většina jezdců snad dojela ve zdraví. Celý podnik vyhrál Jirka Fikejz, který si slušně povodil druhého Michala Prokopa a třetího Přemka Tejchmanů.
Mezi holkami zabodovala Jana Horáková, která mi cestou na kopec líčila, jak jede na pohodu, že si na první RZ zapomněla vzít brýle a na druhé a třetí jí spadl řetěz. No, když je někdo mistrem světa, tak to asi něco znamená Image may be NSFW. Clik here to view. Druhá dojela s poměrně malou ztrátou 34 vteřin naše aktivní externí dopisovatelka Andrea Drengubáková, třetí byla Lucie Kubínová a čtvrtá pak Martina Pleskotová. Elen Římanová to tuším po nešťastném pádu v cílové klopence na tuně prachu vzdala, nebo musela vzdát kvůli technice. Škoda!
Image may be NSFW. Clik here to view. Nejrychlejší ženy
Image may be NSFW. Clik here to view. Nejrychlejší muži
Kompletní výsledky ostatně naleznete na webu Sportsoft.com
Oficiální galerie fotek najdete na webu enduroserie.cz
A co dál? Nevím jak vy, ale já už jsem přihlášen na Enduro Race Most, což ale bude pro mě letos poslední závod, protože všechny další mi zase kolidují s rodinným programem. Ách, jóóó! Příští rok se ale polepším, slibuju a naplánuju si to více dopředu!!!
Image may be NSFW. Clik here to view.
Enduro Race Morávka – dovětek
Nedá mi to, abych nenastínil jeden otazníček nad enduro závody v bikeparku. Ponechme stranou otázku, zda se má jezdit enduro na trailech v parku nebo jen ve volné přírodě, protože takto je alespoň na výběr. Navíc míst, kde by se dalo jezdit legálně na hrabance od A do Z u nás zase tolik není.
Co mi spíš vrtá hlavou je, jak se takovéto enduro promítne do budoucnosti daného bikeparku. Mezi pečlivě budovanými traily je najednou hromada zkratek po hrabance, které si minimálně účastníci závodu budou pamatovat a při další návštěvě je možná budou chtít znovu pokořit. Není tohle celé trochu kontraproduktivní? Nerozvrtá si provozovatel bikeparku své dílo, místo toho aby podpořil povědomí o své destinaci a přilákal lidi právě na ony pečlivě budované lajny???
Enduro Race Malá Morávka 2015 – mapa závodu Image may be NSFW. Clik here to view.
Nechte si to projít hlavou, já tímto nikoho nekritizuju, jelikož se mi závod jako celek líbil. Spíš se mi to jen v hlavě spojilo s informací o několika britských trailových střediscích, kde uspořádali kvůli tlaku veřejnosti pár enduro závodů a teď mají sakra problém s tím přimět bikery, aby mimo závod jezdili jen po vyznačených trailech a ne po „ilegální hrabance“. A to je poměrně kulturní Anglie s rozparcelovaným každým metrem volné půdy a ne naše rodná divočina, kde si každý myslí, že les patří všem a basta.
Chcete-li, pojďme o tom diskutovat v komentářích pod článkem nebo na Facebooku. Ale slušně, prosím!!!
Image may be NSFW. Clik here to view. Diplom jako důkaz mojí účasti a úspěšného pokoření celého závodu…
Image may be NSFW. Clik here to view.Koncem prázdnin se krom opětovné vlny veder přihnala také pořádná smršť enduro závodů, když se znovu naplno rozjely oba české enduro seriály. Pojďme se v rychlosti podívat na to, co se dělo v rámci Enduro X Race na Slovensku (Granč-Petrovce) a co nás naopak čeká tento víkend na Dolní Moravě!
GRANČ-PETROVCE
Třetí závod seriálu SCOTT ENDURO X RACE zavítal předminulý víkend opět na Slovensko. Granč-Petrovce hostil v sobotu Královský MTB maraton, neděle byla vyhrazena enduru. Oproti loňsku doznala trať nemála změn směrem k technickému ježdění po přírodních nenásilně upravených trailech, za což patří stavitelům poklona. Dohromady to dalo 7 rychlostních zkoušek na 32 km.
V Bachledce se bikeři topili v blátě, zde hltali oblaka prachu a nebylo tak snadné někoho předjíždět. Nejlépe si s tratí porozuměl Jirka Fikejz a i přes neplánovaný polet na posledním úseku uhájil vítězství před vyrovnaně jedoucím Tomem Kutinem. Na bednu je doprovodil tradičně Matěj Vitko, kterého přibrzdily chyby v RZ 6. Elitu proháněl i junior Vojtěch Bláha (6.) a master Peter Drábik (5.). Mezi ženami kralovala Andrea Drengubáková.
Krátký video report
DOLNÍ MORAVA
Na regeneraci a hojení šrámů před dalším startem mají enduristé už jen týden, protože finále na Dolní Moravě se jede už 6.9.! Termín je to hektický i pro stavitele trati, jelikož dne 8.7. v časných ranních hodinách postihla údolí Dolní Moravy větrná smršť, která díky padajícím stromům poničila většinu atrakcí resortu Dolní Morava i páteřní Skalní single trail, na nějž padlo přes 200 stromů!
Díky intenzivnímu úsilí resortu a Lesů ČR byl tento trail v srpnu znovu otevřen. Enduro však potřebuje i terény mimo areál. A má je! Přestože do okolních lesů stále trvá oficiální zákaz vstupu z důvodu nebezpečí pádu nalomených nebo poškozených stromů, podařilo se pořadatelům vyjednat s Lesy ČR výjimku pro enduro závod. Bude tak možné zařadit atraktivní dlouhou RZ z rozhledny Klepáč až pod Větrný vrch. Pestře natrasované jsou i přejezdy k rychlostkám. Zázemí bude připraveno tradičně od soboty nad hotelem Vista. Tak si přijeďte zabikovat.
„Downmall byl pro mě vždy zpestření zimní přípravy, ale letos je to už plnohodnotná série, na kterou je potřeba směřovat i svoji přípravu. V Polsku byla trať spíš kratší, než jak jsme zvyklí z Arkád. Spousta uzavřených zatáček, kde se mohlo chybovat a člověk na tak krátké trati jednoduše chybovat nesmí, jinak se na bednu nedostane. V každé jízdě jsem jel spíš rozvážně než zběsile a to se mi nakonec vyplatilo.“ 
