Jezdí se enduro za humny, ale také závody z českého Enduro X Race seriálu, které startují daleko za našimi hranicemi. Začátkem prázdnin to byla Bachledová dolina, nyní na konci léta zase Granč-Petrovce. Již druhý ročník tohoto závodu, který pro nás zmapoval vítěz Jirka Fikejz!

Třetí zastávka seriálu Enduro X-Race se uskutečnila v krásném okolí Spišského hradu a pohoří Branisko. Zázemí závodu je společně s Královským MTB maratonem v obci Granč-Petrovce, maraton se jede v sobotu, enduro pak v neděli, což bylo rozhodně lepší než oba závody spojit do jediného dne.

Do Granče to máme z Východu kolem 450 km, ale místní profil a charakter tratí je opravdu „pure“, což nám sedí a každý den v kopcích je skvělou přípravou do budoucna. Letos navíc stavitel tratí Peter Kuiš slibuje velké změny a nové traily, takže se opravdu těšíme. Můj víkend lehce komplikuje naražený bok a problém s třísly, ve čtvrtek skoro nemůžu chodit, ale odpočívám a v pátek dávám taky volno a jen se jdeme ubytovat v nedalekém Studenci.

Sobota patří rozkoukávání a tréninku. Z loňska jsme celkem poučení a bereme hodně jídla :-), bohužel hned v úvodu bloudíme a to se mi moc nelíbí, protože čas běží a i tak na tréninku strávíme kolem 6 hodin. Pak se ale chytáme a jedeme na start RZ1. Starty erzet jsou podobně jako loni, ale vynechává se přejezd na Slubici a okruh je milosrdnější.

reklama

Erzety jsou ale úplně jiná písnička a v neděli nás čeká hned 7 měřených úseků. Na tréninku pečlivě ladíme stopy a hlavně RZ2, která vede z vrcholu 1200 m vysoké Smrekovice. To je opravdu ortodoxní hřebenovka, kde jízda na čas znamená naprosté vyčerpání v cíli. Hodně zajímavé je i to, že erzetu zvanou „Carbon Killer“ jede i maratonská trasa!

Trénujeme pečlivě, hodně nás zaujaly hlavně erzety 5 a 6, které jsou nové a jednoduše skvělé! Čerstvý trail, plno zatáček, vln a technických fines. Poslední erzeta je z velké části podobná jako loni a jde o geniální flowtrail kombinovaný s výjezdy, bahenním potokem atd. Zkrátka jako jízda na horské dráze!

Nedělní závod

Nedělní race day začíná už v 8:50 startem z Granče a stoupáním na RZ1. Ta vede nejdřív výjezdem kolem skalky a následuje úplně předělaný trail, který křižuje lesní cestu a je zamotán v lesíku. Prudké zatáčky, rychlé změny pohybu a hlavně udržet maximální úsilí v hlubokém prachu. Trail jedu dobře, ale v cíli bohužel krabička nefunguje a čekání na pípnutí je dlouhé. Jsem trošku naštvaný, na občerstvovačce doplním pití a jedeme/jdeme lámat kopec na královskou erzetu číslo 2.

Tady se začne lámat chleba a je jasné, že tato erzeta bude rozhodující. Začíná se jízdou po hřebenu a následuje i několik výjezdů a techniky v borůvkách a kamenech. Poté se svah hodně zlomí a jede se dolů polomem s mnoha zatáčkami. Na konci nechybí zákeřné šlapání po kořínkách a mírně do kopce na pípnutí. V cíli vydýchávám hodně dlouho a čekám na Matěje Vitka, který jede druhý. Dojíždí se zlomeným kšiltem, bohužel šel v jedné technice k zemi.

Pro představu RZ 2 kamerou Toma Kutina

RZ3

Třetí erzeta je krátká a pro někoho možná navíc. Šlapavý trail, který trvá jen kolem 35 vteřin, ale obsahuje zrádná místa a dá se tady celkem dost ztratit. Osobně se mi podařil dobře a myslím, že i takové erzety do závodu patří. Klukům tady naděluji 4 vteřiny a i přes malý prostoj s časomírou jedu s čistou hlavou znovu na Smrekovici, kde je stejný start jako do RZ2.

RZ4 a RZ5

Čtyřka je celkem rychlá a začíná prudkým volným kamenným polem a pokračuje super trailem ve vysoké trávě. Přes rychlou spojovačku následuje šlapání v lese, ale neustálá nutnost změny směru a hlídání předního kola nejsou legrace. Na startu RZ5 máme chvíli čas a prohlížíme začátek. Trail je úplně nový a vysekaný v trávě, v celkem prudkém svahu a plný prachu. Těžko si vybavím jinou trať, která by měla tolik zatáček! Rovně se jede snad až před cílem a sám sobě děkuju, že jsem na předku nechal Maxxis Shorty, protože podmínky jsou velmi nevyzpytatelné a zapamatovat si tento trail je skoro nemožné!

Každopádně super trasovací práce! V cíli mi bohužel tuhne úsměv, protože dnes mi Sportsoft moc nepřeje a než čip pípne je to věčnost. To už trošku nadávám, protože erzetu jedu zázračně bez chyb. I s problémem v cíli to jako jediný dám pod 5 minut a Tomovi naděluji 13 vteřin, ale nálada není úplně ideální a cítím, že trošku slábnu – fyzicky i psychicky.

RZ6

Šestka je komplet nová a skvělá. Zatáčky přes nohu, rychlá pasáž, pumpování a členitý terén jsou naprosto ideální pro enduro. Tahle trasa splňuje všechno na 100 procent. Při tréninku jsme byli nadšení. V závodě to z mojí strany nebylo tak slavné, protože dělám chybu a o kámen ohýbám převodník, ale naštěstí můžu pokračovat a řetěz pouze ubírá watty – škrtá o vodítko. Toho si všímám ale až cestou na poslední měřený úsek a jsem celkem rád, že se jede už jen jednou na čas.

RZ7

Na sedmičku se ale těším a vím, že stačí jet pouze na „flow“ a zbytečně nebláznit. Začínám velmi dobře, všude mám rezervu a kolem kameramana proletím prašným korytem taky pod kontrolou. Pak ale přichází zásadní místo, zrychlující vrstevnice a pumpování a za ním následuje roleta, kde jsou vlny. Naneštěstí pasáž před roletou trefím perfektně, ale mám moc „přeplynováno“ a moje ruce už bohužel nemají dostatek sil!

Aaron Gwin by tohle určitě udržel, ale já letím tak tvrdě jako hodně dlouho ne. Typický škorpion s pádem na bok a ruku ve vysoké rychlosti. Okamžitě se sbírám, ale jenom vidím jak kolo mizí pod trailem! Bez přehánění je tak 6-8 metrů mimo, protože rotovalo přes kola. Sprintuju za ním, kopu do předního kola a rovnám ho, aby se dalo jet rovně Zbytek jedu na jistotu a jsem velmi naštvaný protože ruka se už začíná ozývat. V cíli vyčerpání nahrazuje vztek, ruka začíná tuhnout a zase jsem si narazil pravý bok. Citlivá místa otisknutá do představce taky nejsou úplně super!

Tomova jízda, moje fatální místo je v čase 1:10

Enduro X Race Granč-Petrovce – závěr

Po závodě jsou moje pocity smíšené, takhle dobrou enduro trať jen tak někde nenajdete a pořadatelům patří obrovský respekt. Moc mě mrzelo, že jsem si zase zkomplikoval sezonu, protože mi pohmožděná ruka neumožnila odjet závod v Mostě. Na Dolní Moravě ale budu určitě a těším se na další nálož přírodních trailů.

Výsledkově závod v Granči dopadl dobře a bereme týmový double, třetí Matěj Vitko neměl svůj den a vybral si také velkou porci smůly. Mezi dívkami vyhrála Andy Drengubáková jedoucí na oči!!! V masterech Peter Drábik před Martinem Papalou a juniory bral Vojta Bláha před Martinem Pešťákem, oba velcí stylaři, co mají morálu taky dostatek!

Krátký sestřih

Děkuji všem partnerům, jezdcům, pořadatelům a mamce za support. Doufám, že se v Granči nevidíme naposled! Jirka Fikejz (JFtryall)

Mohla bych psát o tom, jak máme propracovaný koncept, naplňujeme osobní vize a v hlavách se nám rodí plán rozvoje na roky příští. Program je harmonizovaný, pracovní tým optimalizovaný a součástí celku jsou skvělí partneři a pozitivně ladění jednotlivci.

Čekají nás tedy jen pozitiva, sociální výhody a světlé zítřky. Propaganda, PR a slovní hříčky jsou historicky osvědčenou fungující hrou, tak proč ji nevyužít.

Avšak jsou věci, na které se nepřipravíš. Nenaplánuješ je, ani nevymyslíš. To prakticky znamenalo, že z pořádajícího dua Diva kempu, Ivana „Ifka“ Pechoutová a Barbora „Barka“ Berdychová se stala hříčkou osudu ZTP crew.

Ifce jen necelý týden před kempem lékaři dovolili zatěžovat oboustranně zlomený a sešroubovaný kotník. Kapku rehabilitační výzva. Iva nás však „uklidňovala“ informací, že na kole se jí jezdí lépe než chodí. A protože je tak trochu „cyklistický obojživelník“, tak jsme jí to věřili. Její motivace byla větší než síla parního stroje. A o tom to často je. Celý víkend byla báječná a do holek neúnavně „hučela jak smrkový les“ jednu radu za druhou. Díky!

Já jsem 30. týden těhotenství odstartovala virózou a zkoordinovat v tomhle stavu ucpaných dutin dva oběhy, plný dům a dvaadvacet lidí se stalo výzvou, kterou bych si bývala byla odpustila. Jenže, to zkrátka dopředu nenaplánuješ…

Každopádně při vyjížďkách a za pomoci kvalitního maskování přitahovaly Ifky berle trčící z batohu jak dva jizerskohorské buky více než já. Zaplaťpánbůh! Lidi si myslí, že jsem prostě tlustá. Tak proč je v tom nenechat. Teda, až na moji paní gynekoložku, kterou jsem potkala ve sjezdu z Kristiánova. Po čtyřiceti letech praxe na Jablonecku měla pouze pátravý pohled, zděšeně nepůsobila. A to člověka pár týdnů před porodem uklidní.

Pohybovala jsem se stabilně na chvostu a bylo mi to snad prvně v životě úplně jedno, víc to prostě nešlo. A na celou naši partu je prostě spoleh.

reklama

Méně solidární už byly jen vtípky provozního Tomáše z Prezidentské. Prý místo narození bude Jizerka a kluci z Horský mít hodně bodů a o čem v hospodě vyprávět. Překvapivě, to si plánuju odpustit. I když mi to zatím Tomáš nevěří.

Když miluješ, není co řešit. Každý kemp je originální. A o tom to je. Vždy záleží na tom, jaká parta se sejde. Tentokrát v nás nejhlubší stopu zanechaly Grácie z Pardubic. Až na jednu výjimku, pětice šťastně rozvedených padesátnic, které si v Blesku pro Ženy přečetly o našem „divém“ konání a rozhodly se přihlásit.
Třem z nich jsme v Authoru půjčili horská kola, protože do té doby seděly pouze na trekových. Jejich motivaci asi nejlépe vystihuje heslo: „Never Stop Exploring“. A to možná víc než reklama v časopise.

Nebyly vybaveny několika technickými bundičkami The North Face jako já, ani čtvero stylovými kraťasy od Dakine (opominu-li, že jakožto velryba se vejdu pouze do jedněch; a to těch partnerových). Avšak rozdrtily nás všechny. Otevřeností, vstřícností a chutí se neúnavně bavit ježděním i sebou.

Možná nejvýrazněji nás překvapila malá Jáňa, nejstarší účastnice víkendu. Té stačilo ukázat a říct jak má jet a ona to udělala. S nadhledem sokola v letu projela všechno. Šikmé kořeny, mokré kameny, prudké svahy… Klid, samozřejmost, lehkost a soustředěnost s jakou přistupovala k bikování v terénu byla překvapivá a dechberoucí. Tady zkrátka nebyl prostor jezdit blbě!

Opakem byla Evina, dáma s pár kily navíc, pro kterou byl terén zatím nerozlousknutým oříškem. Jenže to by nebyla Evina. Ona se nevzdala, většinou se nahlas sama sobě rozchechtala jak na lesy a šla to zkusit znova. Neurazila se, nelitovala se, nezablokovala se, nebyla nešťastná, ani ublížená. Rozhodla se bojovat a obstát. A to se jí povedlo a postupně se při svém asi prvním ježdění v terénu zlepšovala krůček za krůčkem. A za to má náš obdiv!

Nevím, jestli existuje něco jako bikerská duše, ale tyhle holky ukázaly mnohem více vůle, chuti učit se novému a prožít víkend plný výzev než kdejaký „řešič převodů“ odcházející z concept storu s kolem za statisíce.

A to cyklistické srdce a odhodlání kemperek prověřil skrz na skrz v neděli ledový déšť a nedělních sedm stupňů. Nikdo z nich ani nepípl a všechny vyrazily do terénu.

Díky tedy všem holkám, dámám a ženám, že do toho s námi šly! Jste pro nás s Ifkou neustálou motivací a motorem, abychom Diva kempy dělaly po svém, s láskou a motivací.

Foto: Bára Berdychová

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Čím to je, že po návratu z Eurobiku má člověk chvíli pocit, že by na vás nejradši nahrnul vše najednou, pak se ale sejde miliarda jiných věcí a povinností, reporty z Eurobiku se postupně odkládají až skoro přestávají pozbývat na smysluplnosti… Nechceme vás ale okrádat, proto jedeme dál!

Kellys

Nabídka slovenského Kellysu se rozrostla o plnokrevný sjezdový speciál s označením Noid, který se může pochlubit bytelným hliníkovým rámem s dvěma sty milimetry zdvihu nad zadním kolem. Jeho cena podle všeho nebude ležet příliš vysoko, a tak jsme si téměř jistí, že se s tímto strojem budeme v tuzemských bikeparcích potkávat stále častěji. Příznivcům endura se jistě zalíbí karbonový Eraser, jenž si svou premiéru odbyl již minulou sezonu, nebo zbrusu nová přilba Razor vybavená technologií MIPS.

Pišta říká: Kellys Eraser – moc nechápu, proč se Kellys snaží nahradit dobře vypadající a snad i dobře fungující enduro bike Swag sice možná karbonovým, ale dosti tuctově vyhlížejícím Eraserem. Zatím to ale vypadá, že tyto dvě platformy pojedou vedle sebe, tak si může každý vybrat.

Ritchey

Komponenty uzpůsobené pro drsnější zacházení se v nabídce značky Ritchey objevily poměrně nedávno. Řídítka, představce a další součásti řady WCS Trail nyní nově doplňují také pneumatiky, zapletená kola či hliníkovou ohrádkou opatřené nášlapné pedály.

Hope

Na stánku britské značky Hope to opět hýřilo všemi barvami. Po loňské fialové se paleta odstínů, v nichž si tyto kultovní komponenty můžete objednat, rozrostla o další, tentokrát sytě oranžovou anodizaci. Hlavní novinkou ovšem byly náboje s označením Hope Pro 4, v jejichž útrobách nyní naleznete čtyřiačtyřicetizubou rohatku pro ještě rychlejší reakci v záběru. Samozřejmostí zůstává systém vyměnitelných koncovek, díky kterému jsou tyto náboje kompatibilní s téměř jakoukoliv přední či zadní osou.

Do prodeje se chystají také dlouho připravované deseti a jedenáctirychlostní kazety s rozsahem od deseti do čtyřiceti, případně čtyřiačtyřiceti zubů a hmotností hluboko pod třísetgramovou hranicí. Poprvé k vidění byly rovněž některé modely diodových světel, brzdových kotoučů a zapletených kol a zapomenout bychom neměli ani na prototypy karbonových řídítek a sedlovek.

reklama

Öhlins

Ačkoliv sám výrobce na výstavní ploše chyběl, komponenty s jeho logem zdobily nejeden zde představený speciál. Hovoříme o švédském odborníkovi na odpružení, ze světa motorsportu dobře známé společnosti Öhlins, která se snaží prorazit také v segmentu horských kol. Zatímco pružinové a nově i vzduchové tlumiče této značky si již svou oficiální premiéru odbyly, tlumící patrony STX22 pro vidlice Rock Shox jsou zatím stále velkou neznámou. Na snímcích vidíte uzavřenou tlumící patronu určenou pro model Pike, kterou jsme objevili na stánku anglické kultovky Hope.

Rotwild

*foto brzy doplníme
Jak ochránit karbonový rám pro případ pádu řetězu? Německý Rotwild přichází s tímto vtipným a nanejvýš jednoduchým řešením, s jehož pomocí si s podobnými otázkami již nebudete muset lámat hlavu.

Tune

Nízká hmotnost a bezchybné zpracování, to je to, čím si německá společnost Tune získala tisíce věrných příznivců po celém světě. K vidění bylo mnoho zajímavého, od nových verzí úspěšných nábojů King, Princess Skyline a Cannonball Skyline, přes karbonové sedlovky Schwarzes a Krummes Stück, až po necelých osmdesát gramů vážící karbonové sedlo Re4mer. Z doplňků zmiňme sedlovou objímku Würger Skyline, držák bidonu Rechts & Linksträger nebo bezdušovou sadu s těsnícím tmelem One Shot Sealant. Velice diskutovaná byla také rychloupínací pevná osa QC Throu Axle, která díky své unikátní konstrukci slibuje snadnou a hlavně rychlou výměnu předního či zadního kola.

Magura

Magura již druhou sezonu spoléhá na vidlice a tlumiče se systémem elektricky řízeného odpružení eLect. K nim nyní přibyla také elektricky nastavitelná teleskopická sedlovka se zdvihem sto padesáti milimetrů a pro značku typickým bezdrátovým ovládáním využívajícím technologie ANT+. Vestavěná baterie se může pochlubit výdrží až na čtyři sta vysunutí, což se podle slov výrobce rovná dvěma měsícům běžného provozu.

K vidění byla také limitovaná edice čtyřpístkových kotoučových brzd Magura MT7 Raceline, kterou jsme až doposud mohli spatřit pouze na kolech továrně podporovaných jezdců v čele s Brianem Lopesem nebo na scénu se vracejícím Shaunem Palmerem.

Remerx

Český výrobce ráfků představil dvojici modelů určených pro trailové a enduro nasazení. První z nich nese označení WER 523, chlubí se vnitřní šíří třiadvacet milimetrů a díky zajímavému poměru hmotnosti a tuhosti může být volbou i pro závodní použití. Druhá novinka, ráfek WSR 738, je ještě o patnáct milimetrů širší a jako taková umožňuje nasazení v kombinaci s dnes tolik oblíbenými pneumatikami plusových rozměrů. Ráfky budou k mání ve všech třech rozměrech, a to nejen samostatně, ale také jako součást zapletených setů.

Crankbrothers

Nášlapné pedály Mallet E určené pro závodní enduro nasazení, jednostranné pedály Double Shot umožňující použití treter se zámkem i plochou sjezdovou podrážkou, platformové pedály Stamp dostupné v několika různých velikostech podle fyziologických předpokladů jezdce nebo teleskopická sedlovka Highline s bezúdržbovou dusíkovou patronou a zdvihem stopětadvacet milimetrů. Takový je výčet těch nejzajímavějších novinek, které na výstavu přivezli reprezentanti americké značky Crankbrothers.

Turner

David Turner, zakladatel a hlavní hybná síla stejnojmenné americké značky, představil čtvrtou generaci celoodpruženého modelu Turner RFX. Na výrobu této novinky nebyly použity precizně opracované hliníkové trubky, s nimiž si tohoto kalifornského výrobce spojujeme především, nýbrž se stejnou péčí spletená karbonová vlákna Toray High Modulus. Výsledkem je nesmírně tuhý rám se systémem odpružení DW-link a zdvihem sto šedesát milimetrů, základ dravého endura se sedmadvacetipalcovými koly a cílovou hmotností kolem dvanácti a půl kilogramu. Za zmínku stojí také výrobcem zvolená geometrie, která vychází z aktuálních módních trendů a kromě krátkých řetězových vzpěr a dlouhé horní rámové trubky nabízí možnost přizpůsobení hodnoty hlavového úhlu v rozmezí 64,5 – 66,0°.

Transition & Knolly

Karbonová provedení již dříve uvedených hliníkových strojů Patrol a Warden představili zástupci amerických značek Transition a Knolly. Přestože obě tyto sedmadvacítky prošly výraznou materiálovou obměnou, geometrii i zdvihový potenciál sdílí se svými staršími duralovými sourozenci. Novinkou je vnitřní vedení řadících bovdenů a brzdových hadic, které je v případě modelu Warden připraveno pro montáž elektrického řazení Di2.

Five Ten

Výrobce obutí pro trailové, endurové a sjezdové použití připravil pro příští sezonu několik velice zajímavých novinek. Na co se tedy můžeme těšit? V nabídce se objeví ucelená řada obuvi určená výhradně ženám, důkladného přepracování se dočkají modely nesoucí jméno sjezdaře Sama Hilla, oblíbené Freeridery dostanou praktický kryt tkaniček a vrcholný model Kestrel bude kromě strunového zapínání (Boa) k dostání také ve variantě s klasickými tkaničkami.

Iron Horse

Zmrtvýchvstání kdysi kultovní značky Iron Horse se neobešlo bez kontroverzí. Za známým logem se vzpínajícím se plnokrevníkem se totiž neskrývalo nic jiného nežli katalogové rámy na sto různých způsobů. S vědomím, že začátky nebývají jednoduché, slavné značce přejeme, aby se brzy navrátila do své někdejší formy.

Propain

V tuzemsku málo známá německá značka Propain představila karbonovou variantu oblíbeného celoodpruženého endura Tyee. Změny se dotkly nejen materiálu, z něhož je rám vyroben, ale také jeho geometrie a celkového naladění. Novinka je v porovnání se svým hliníkovým sourozencem výrazně lehčí, a jelikož došlo také k prodloužení horní rámové trubky, skvěle se hodí pro nasazení v nejtěžších enduro závodech. Tomuto určení odpovídá také moderně položený hlavový úhel a o něco málo delší řetězové vzpěry, jež kolu zejména v rychlých úsecích dodávají na jistotě. Systém odpružení s virtuálním bodem otáčení a zdvihem sto šedesáti milimetrů zůstal zachován beze změn.

Giro

Horkou novinkou v nabídce značky Giro je pánská a dámská enduro přilba s označením Montaro a Montara. Oba modely vychází ze stejného základu a mohou se pochlubit široce nastavitelným upínacím systémem, šestnácti větracími otvory, odolným polohovatelným štítkem, možností použití sjezdových brýlí a v neposlední řadě odnímatelným držákem tolik oblíbených akčních kamer. Obě přilby jsou navíc vybaveny bezpečnostním systémem MIPS, s jehož pomocí dokáží pohltit energii nárazu ještě účinněji než kdy dříve.

Pyga

Patrick Morewood, zakladatel a až donedávna hlavní hybná síla stejnojmenné jihoafrické značky, se na výstavu přijel pochlubit svým dalším neméně ambiciózním projektem. V katalogu jeho nové, na evropské půdě prozatím nepříliš známé značky Pyga nalezneme šestici různorodě zaměřených modelů, mezi nimiž nechybí ani dvě čerstvě představené karbonové devětadvacítky. Zatímco první z nich, stomilimetrový speciál Stage, míří rovnou na závodní okruhy, druhá se neštítí ani terénu nepoměrně náročnějšího. Model s označením Stage Max nabídne necelých sto třicet milimetrů zdvihu a skvěle se tak hodí na dlouhé maratony, etapové závody nebo dnes tolik oblíbený trailriding.

Ibis

Stánek číslo dvě stě pět nepatřil nikomu jinému, než-li kalifornské stálici Ibis. Tahákem zde byla druhá generace úspěšné devětadvacítky Ibis Ripley, která bude nově k mání také v provedení s uvolněnějším hlavovým úhlem, níže položeným středem a delší horním rámovou trubkou. Nezapomnělo se ani na zadní část rámu, ta nyní pojme ještě širší pneumatiku, o něco blíže k dokonalosti bylo dovedeno také vnitřní vedení bovdenů a hadic.

Rocky Mountain

Nejen velkolepá party, na které nechyběly největší hvězdy světa freeridingu v čele s Brettem Tippiem a Wadem Simmonsem, ale především zbrusu nový sjezdový speciál Maiden, to vše a mnohem více bylo k vidění u kanadské legendy ze Skalistých hor. Celokarbonový rám se čtyřčepovým zavěšením a dvousetmilimetrovým zdvihem se může pochlubit vnitřním vedením bovdenů, přípravou pro elektronické řazení a také systémem pro snadnou a rychlou úpravu geometrie a jako takový se může směle postavit na start jakkoliv náročné sjezdové či freeridové tratě.

Pišta říká: Doplnil bych ještě tolik, že jako snad jediný současný DH stroj s karbonovým rámem lze Rocky Mountain Maiden snadno přestavět z 27,5“ kol na „zpátečnický“ průměr 26“. To může být sice praktické, na druhou stranu těch šroubečků, adaptérů a nevyužitých otvorů na rámu je teď víc než dost. Nestačilo by postavit nové kolo na středních kolech a nechat jen možnost nastavení úhlu vidlice pomocí otočné hlavy a celkové geometrie za asistence systému Ride4 – DH varianta již dobře známého řešení Ride9 – viz. naše testy strojů Rocky Mountain.

O novinkách Ghost 2016 jsme vás poměrně podrobně informovali již koncem léta, tedy chvíli před tím, než jsme tato kola viděli naživo na veletrhu Eurobike. Zkraje září jsme pak měli možnost prohlédnout si vše ještě jednou a v klidu a to nejen stroje Ghost, ale také Lapierre, helmy Cratoni a nově i světla Knog nebo peprnou Salsu.

To vše bylo k vidění v Novém Městě na Moravě, kam jsme zavítali na prezentaci společnosti Schindler, jež dováží všechny výše zmíněné značky. Přesněji doposud to byly hlavně značky Ghost, Lapierre, Electra a Cratoni, k nimž pro letošek, či lépe řečeno pro příští rok, přibyli právě výrobci Salsa a Surly, specialisté na netuctová kola, ale také třeba světýlka a další stylové vybavení Knog. Pojďme se tedy na dané značky podívat hezky postupně.

GHOST 2016

Ghost 2016, jak již bylo řečeno, jsme si podrobně probrali již o prázdninách. Shrňme tedy, že u Ghostu meziročně nezůstal téměř kámen na kameni. Nebo alespoň mezi fully. Hlavní ofenzivu přitom představují modely AMR s různými přídomky – SLAMR (LC), SLAMR X (LC) či FRAMR (LC). Všechny tyto modelové řady stojí na prakticky totožném rámu a sdílejí tedy maximum možných součástí, což by mělo snížit výrobní náklady a usnadnit servis. Fakticky přitom modely SLAMR na 130 mm a FRAMR na 160 mm zdvihu odlišuje pouze délka tlumiče, poloha vzpěry držící spodní oko tlumiče a vybavení.

Jasná tvarová inspirace Ghostem Riot je patrná i u hliníkových modelů SLAMR a FRAMR

Tuto filosofii potvrdil i Adam Stašek, jeden z vývojářů Ghostu, který se rovněž účastnil zmíněné prezentace. Teoreticky, pokud si koupíte třeba FRAMR, otočíte spodní vzpěru mezi sedlovou a spodní trubkou a nasadíte kratší tlumič, dostanete se na projev modelu SLAMR, tedy pokud zároveň upravíte i krok vidlice. Celá moderní rodinka xxAMR přitom čerpá inspiraci od úspěšného modelu RIOT, který jsme již také měli v testu (Ghost Riot LT 6 LC – test). Ostré hrany a kosmická hlava „Inspired by Riot“ jsou jasně vidět na karbonových modelech (LC = Light Carbon), tvarový odkaz je ale jasně patrný i u hliníku.

Se stejnou filosofií, jen v konstrukčně jednodušším hávu, přichází inovované modely Kato FS a dámské Lanao FS. Opět zde najdete stejně vypadající zadní stavbu a další podobné prvky, jen řada detailů není až tak blízká modelu Riot jako u řady AMR.

Mezi pevnými rámy je pak jasnou hvězdnou navrátivší se GHOST Lector, co by nejostřejší zbraň pro XC závody. Jeho netradičním souputníkem je naopak model Asket, stroj se stejně konstruovaným rámem, avšak s vidlicí s délkou kroku 130 mm, s hrubšími plášti, teleskopickou sedlovkou a jinými libůstkami potřebnými pro radikální trailové řádění!

Do puntíku radikální GHOST Lector World Cup

Zjednodušená verze fullů xxAMR, model Kato FS, který ale nese stejné základní rysy a stejně koncipovanou zadní stavbu.

Přesné označení nových modelů GHOST hledejte na vzpěrách zadní stavby

Stačí vyměnit tlumič a otočit vzpěru spojující sedlovou a dolní trubku a rázem máte ze 130 mm 160 mm a zcela jiný charakter.

LAPIERRE 2016

Na nová kola francouzské značky Lapierre se u nás zatím nedostalo, to si snad ale brzy vynahradíme praktickým testem některé z novinek. V sekci MTB, přesněji u plně odpružených strojů, se toho přitom změnilo víc než dost. Na první pohled možná jen lehce, při bližším ohledání zcela odlišné jsou oproti kolekci 2015 modely Zesty a Spicy, tedy naše dva nejoblíbenější trailové, all mountain a enduro stroje.

Lapierre Spicy a Zesty 2016

Tyto dvě řady jsou de facto sesterskými modely, proto zkusme jejich popis shrnout do jednoho bloku. Zásadní meziroční inovací je podoba jejich rámu, či přesněji uložení zadního odpružení. Zapátráte-li v paměti, vybavíte si u Zesty i Spicy ne úplně pohledný nástavec spojující horní rameno a pístnici tlumiče. Tomu konečně odzvonilo a Zesty i Spicy mají opět výrazně čistší vzhled, kdy je tlumič přímo uchycen do kolmo na sedlové trubce zavěšeného ramena.

Snad se jí nebude říkat „zvoník od Matky Boží“! Nová Spicy má, pravda, impozantní hrb, jinak se ale jedná o lákavě vypadající enduro, na které se hodně těším!

Úchyt tlumiče byl přitom v obou případech posunut o něco výš, aby se do spodní části rámu vešel košík na lahev. A pak že to nepůjde bez toho ošklivého nástavce! Faktická proměna se přitom odehrála hlavně u Zesty, kde se tlumič přestěhoval úplně nahoru a je nyní opřen o horní trubku, nikoliv o dolní, jak tomu bylo dlouhá léta a jak to zůstalo u Spicy.

Peprná Spicy paprička pak zase vyfasovala zvláštní hrb v přední části rámu, který se dle mnoha komentářů na prezentaci jedněm líbí, nebo je alespoň neuráží, druzí jsou z něj ale poněkud zděšení. Dle mého jde hlavně o vkus a trochu i o konkrétní barevné provedení, jelikož na tmavých rámech onen hrb až tolik nevynikne jako na svítivě žluté Spicy 327.

Konečně zase jednoduše! Tlumič je opět spojen na přímo s horním ramenem a celý systém OST+ tak působí výrazně čistším dojmem.

Kdo kolik měří?

Nejen poloha tlumiče a čepů se meziročně měnily, ony se měnily také velikosti, určení, či průměry. V první řadě vězte, že Zesty ani Spicy již nehodlají koketovat s velkými koly, nýbrž si vystačí se středním průměrem 27,5“. Což už dnes není žádné překvapení! Každopádně Spicy jako poctivé enduro pevně zakotvilo na hodnotách zdvihu 160/165 mm (P/Z), zato Zesty nabídne dvě různé platformy.

Zesty AM chodí 150 na 150 mm, není ale zmenšeninou Spicy. Je to spíše výkonný, posílený trailbike, než odlehčené hard core enduro, tedy Spicy. Jinak řečeno Zesty AM je tam, kde jsem si tuto modelovou řadu vždy představoval. Lehké, výkonné kolo, které vás doveze kam jen budete chtít, přitom stačí zasunout sedlo a užívat si pořádné bikové eldorádo. Komu by snad bylo 150 mm příliš, ten může sáhnout po verzi Zesty XM, což je lehký, šikovný trailový všeuměl se 130 mm vepředu a 120 mm vzadu. Na maratony, na výlety a delší sportovní objevitelské jízdy ideál.

Další prvek co mi chvíli chyběl bylo toto aerodynamické křidýlko, přesněji chránič přehazovačky, který mě před pár lety v Krušných horách zachránil! Tedy zachránil přehazovačku!

Země, vesmír, nebo počítač?

Abychom naše představení modelů Zesty a Spicy nějak rozumně zakončili, doplňme, že obě modelové rodiny, přesněji všechny tři samostatné řady, se budou dodávat jak s hliníkovým rámem, tak i na karbonu, kdy třeba jemné křivky modelů Zesty vypadají v kompozitním provedení obzvláště vypečeně. U všech třech řad se také počítá s možností nasazení systému inteligentního řízení zadního odpružení E:i Shock, kdy je toto řešení u vrcholných modelů přítomno zcela automaticky. Automaticky pak může též kontrolovat vaše odpružení, případně si snadno přepnete jeden ze tří nabízených manuálních módů.

Lapierre Spicy 327 (2016)

Lapierre Zesty AM 327 (2016)

Lapierre Zesty XM 827 E:i (2016)

Lapierre OverVolt – na plný plyn
E-bike, elektrokolo, nebo také kolo s elektrickým asistentem, Lapierre OverVolt, jsme již letos podrobili redakčnímu testu a rozhodně jsme se s ním nenudili. Ona jen výprava do známých a méně známých končin se snahou vybít baterii byla poměrně dobrodružná. Hlavně návrat po vlastní ose, když mi o pár minut ujel vlak…

To sem ale tak úplně nepatří. Mnohem zajímavější je fakt, že se nový OverVolt poměrně výrazně proměnil. Původní jednočep nahradil sofistikovaný systém OST+ (Zesty a Spicy), přičemž právě Spicy bylo výraznou inspirací pro novou podobu modelu OverVolt. Ostatně při pohledu na tato kola se zdá celkem zřejmé, jak přišlo Spicy k onomu hrbu.

Každopádně řada OverVolt bude v příštím roce poměrně pestrá. Už jen fakt, že plně odpružených OverVoltů bude celkem šest a pevný bude jen jeden, o ledasčem vypovídá. Zajímavé je, že se v této řadě na pozici pohonu střídá Bosch Performance CX a Yamaha NPU X943. Aby toho nebylo málo, tak vedle základu OverVolt FS 400 – 900 se zdvihy 150/140 mm (P/Z) bude k dispozici i model OverVolt SX 800, který oblékne vidlici Fox 36 a s její pomocí nabídne zdvihy 170 mm nad oběma koly. Takovou mašinu bych si rád vzal na Gardu nebo někam do Alp!

Lapierre OverVolt FS 900 Bosch (2016)

Lapierre OverVolt SX 800 Yamaha (2016)

CRATONI 2016

Mezi helmami Cratoni se najde pár novinek, které potvrzují současné trendy. V první řadě se rozšířila rodina all-mountain modelů, jež byla inspirována loňskou (letošní) novinkou Cratoni AllTrack. Nejzajímavější je asi model AllSet, což je dostupnější varianta AllTracku, která ale nevypadá rozhodně lacině. I pod její štítek se vejdou velké brýle, má stylově protaženou týlní část a na horní straně speciálně navrženou plošku pro snadné upevnění akční kamery.

Model AllRide je úplným základem rodiny AllTrack přileb vhodným pro začínající jezdce. To samé lze říci o modelu C-Maniac, který není zcela nový, je ale trochu vylepšený a hlavně dostupný ve více velikostech. Cratoni C-Maniac není helmou pro profi enduristy, je to přilba pro začínající jezdce, kteří chtějí nebo kvůli pravidlům potřebují celoobličejovou helmu, tzv. integrálku. Tedy lehkou integrálku se sundavací bradou.

Cratoni AllRide (2016)

Cratoni C-Maniac (2016)

Cratoni AllSet (2016)

Cratoni AllSet (2016)

Knog

Světýlka a stylové doplňky Knog nejspíš znáte, jelikož se jedná o hodně výraznou značku, která na našem trhu působí již několik let. Nyní pouze její distribuce přechází pod křídla společnosti Schindler, díky čemuž se i nám otevírá mnohem snazší cesta k tomu si pár produktů od Knogu vyzkoušet. Všechno to začalo drobnými silikonovými blikačkami, k nimž postupem času přibylo mnoho dalších světel a světélek, zámků, či nářadí.

Zajímavé jsou z aktuální nabídky například světla POP, která jsou nabízena v celé řadě barev, či spíše svérázných designů. Mě osobně dost lákají velká světla řady Blinder ARC a Blinder Road, kdy bych rád vyzkoušel zejména kombinaci jednoho světla na řídítkách a jednoho na helmě. Hmmm!

Stylová světýlka Knog POP

Salsa & Surly

Salsa a Surly jsou dvě poměrně významné americké značky, které sice nejsou na našem trhu úplnými nováčky, takto silného distributora ale zatím za sebou neměly. Surly se zaměřuje více na konzervativní cyklistické cestovatele, pro něž nabízí celou řadu praktických ocelových kol ať na malých, velkých, tlustých nebo hubených kolech, ale samozřejmě také fatbikové ráfky, či celá kola a řadu plášťů alternativních průměrů (27,5+, 29+, 26+), či vlastní obut pro fatbiky.

Závodní Fatbike Salsa Beargrease

Salsa je proti tomu mnohem progresivnější, jelikož nabízí celou řadu dosti unikátních biků. Kupříkladu karbonový závodní fatbike Beargrease, nebo jeden z vůbec prvních celoodpružených strojů na tlustých kolech, model Bucksaw. Mezi těmito raritami působí jako vánek normálnosti sportovně trailový hardtail s ocelovým rámem El Mariachi a na zcela opačném konci spektra zase stojí cestovatelská silnice Fargo.

Salsa ale umí i v jádru „normální kola“, jako jsou sportovní a trailové fully Spearfish nebo Horsethief. Společným technickým jmenovatelem všech současných fullů Salsa je licenční zadní zavěšení Split Pivot, tedy dílo, za který stojí Dave Weagle, tvůrce známého řešení DW-link (Ibis, Pivot, Turner). Salsa je tak první značkou na Split Pivotu, která se k nám oficiálně dováží. Kanadské DeVinci zatím českého zástupce nemá.

Salsa El Mariachi

Salsa Bucksaw – premiant mezi celoodpruženými fatbiky. Jako že jich moc není!

Systém Split Pivot adaptovaný pro fatbike. Klíčovým prvkem je čep integrovaný do osy zadního náboje = Split Pivot.

Test centrum Ghost – NMNM

Tolik z prezentace společnosti Schindler v Novém Městě na Moravě, kde se vedle jiného nachází i testovací centrum Ghost a Superior. V rámci naší návštěvy jsme stihli i chvíli pojezdit. Bohužel dříve, než jsme se naobědvali a převlékli, se po testovacích kolech slušně zaprášilo a na nás tak nezbyly nejžhavější novinky. Já osobně jsem usedl za řídítka Lapierre Pro Race 329, což je 29“ bratr letos testovaného Lapierre Prorace 627, který mě na spíše sportovně zaměřených trailech v Novém Městě dost bavil. Chtělo to místy shodit sedlo dolů, zvyknout si na velká kola a pak to létalo jedna báseň.

Nebojte se ale, že byste o postřehy z jízdních dojmů na nových kolech Ghost a Lapierre měli přijít. Jednoho Ghostíka už mám slíbeného, další stroje se na nás již pomalu chystají a brzy se snad objeví v klasických redakčních testech. No a pokud bude tuhá zima, jak rosničky slibují, tak na sněhu zkusíme prověřit i nějaký ten Fatbike Salsa!

Foto: Štěpán Hájíček / Lapierre / Cratoni
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Zam znamená mongolsky cesta a že byl Richard Gasperotti, jeden z nejlepších českých bikerů, už na mnohých. Ve svém projektu zcestoval Mongolsko, Nové Mexiko, Českou republiku a ve čtvrtém pokračování cest zamířil na Sardinii, kde mountain biking pomalu, ale jistě roste nejen mezi mladou generací.

„Chceš vidět video z aktuálního tripu? Premiéra je už v sobotu 26. 9. v 19:00 na redbull.cz/bike.“

(text: Richard Gasperotti | foto: Adam Maršál)
Naše stabilní parta Zam ve složení Marty Smolík (kamera), Adam Maršál (fotograf), Lukáš Jusko (holidayman) a Gaspi (rider a klaun) se zaměřila na průzkum tohoto ostrova, který nabízí divoká místa, kam ještě pneumatika bikera nezajela. Po přistání trajektu v přístavu Olbia následovala cesta rovnou do vysokých hor.

Po tříhodinové offroad jízdě, bloudění a následném hledání v lokálních mapách jsme konečně našli první spot. Následovalo okamžité skládání kol, vybalení techniky a rovnou do stěny… Jenže po návratu jsme zjistili, že autobaterie je vyždímaná kvůli Mártyho nabíječkám… A co teď?

Po několika marných nápadech jsme zkusili nastartovat našeho Darmožrouta na dvě baterky z quadrokoptéry. Sice se dost začadilo, ale US kára naskočila!

„S jakým autem jsme měli takové problémy? No přece s Darmožroutem, tedy Fordem Econoline 6,7L 10VTriton.“

Naše adventure kára je upravená k tomu, abychom se dostali kam potřebujeme se vším nutným vybavením a mohli jsme v ní i spát. Máme na ní vlastní úpravy, a to: LPG nádrže 200L/ Adventure zahrádka + držák na 8 kol / Adventure roof stan pro 2 osoby / naviják /světelná rampa / offroad pneu Goodrich / 8+1 míst k sezení / vnitřní spaní pro 2 osoby + 2 na sedačkách / klasická adventure výbava – lopaty, vařič, kuchyň, atd….

„I díky tomu bylo auto součástí všech akcí Zam“

Další dny naše cesta směřovala k pobřeží Nebida přes duny a místa, kde se ze silně obydlených měst stávaly ghost towny. V oblasti Genanhari byla mrtvá, vybydlená místa a staré opuštěné doly, které se Márty snažil autenticky zdokumentovat. A co dál?

Následoval regulérní freeriding po vytěžených haldách, pořádné namazání opalovákem, setkání s místním hašišákem v kšiltovce Praha, které nás pobavilo, protože nevěděl ani kde leží. A večerní ježdění po trailech nad útesy při západu slunce, to bylo dokonalé. Vše pak završeno drinkem v lokální pojízdné hospodě na parkovišti u pláže.

Den na to jsme konečně dorazili na smluvené místo a potkali se v Cagliari s místňákama. Roberto a Andrea jsou hlavní tahouni jižního cípu Sardinie a kopou traily nejen v okolí Cagliari, ale i nedaleko od centra města, organizují bike akce a hlavně jsou nadšení vším kolem kol. Jejich hlavní vizí je rozšíření bike komunity a vytvoření turistického centra s půjčovnou kol…

Další lokální nadšenci a bikeři se motají okolo nově vzniklého bikeshopu GLOBIKE v městečku Carbonia. Šéf shopu Danielo zaměstnává kluky ze svého teamu a jsou to fakt divočáci. Luca a Simone neznají bolest a za strašného horka dokázali jezdit na kameru skoro 5 hodin v kuse, až do vyčerpání baterií i v quadrokoptéře. Následoval meeting v shopu, přičemž sýr, klobása a domácí víno nám navodily tu pravou atmosféru Sardinie… A taky proběhla podpisovka na nově natřenou zeď i zuby majitele.

A nakonec Cala Gonone, zřejmě nejkrásnější místo Sardinie. Paolo Insolera, šampion v hloubkových ponorech na jeden nádech, se nás ujal, pozval nás na jednu ze svých lodí a vyrazili jsme zkoumat pobřeží protkané jeskyněmi, ostrými skalami ale i sjízdnými místy, která nás zajímala kvůli natáčení.

„Zase jsme tady narazili na spoty, kde nikdo nikdy na kole nebyl!“

Foto: Adam Maršál 
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

13. 9. 2015 se na Špičáku v rámci Enduro serie letos naposledy natahovaly chrániče, promazávaly řetězy a nedočkavě se čekalo na každém startu erzety na pípnutí čipu! Špičák měl navíc rozhodnout i o celkovém vítězi a vítězce v celé Enduro serii, což celému podniku přidalo na atraktivnosti.

Také to rozvířilo diskuze mezi závodícími bikery, kdy mezi otázky jako „Hele, jak jedeš ve čtyřce ten traverz na kořenech,“ přibyla ještě otázka: „Koho tipuješ, že vyhraje? Přéma, nebo Frky?“

Já mám ráno regulérně černé myšlenky, že do posledního závodu ani nenastoupím. Dolehlo na mě snad všechno, co se nastřádalo za celou sezonu, počínaje promrznutím v Kirchbergua konče nedávným totálním promoknutím na Dolní Moravě. Je zajímavý, jak se v tomhle stavu šouráte na start, pak vám ale někdo před erzetou do obličeje zamává měřící krabičkou a ve vás se to adrenalinem všechno probere. Že jsem den po závodech na týden zalehla, je věc jiná.

Ale k závodům

Poslední letošní zastávku Enduro serie jsme si rozdali na čtyřech erzetách, pěkně bez lanovky, takže dvakrát po svých na Špičák a jednou a půl krát kopec na Pancíř. Ne úplně na vrchol, ale výživný to bylo i tak!

RZ 1

Už při transferu na první erzetu se přistihnu, jak tupě zírám před přední kolo a přemýšlím, proč se mi posledně ta vepřová panenka v té troubě nedopekla, když jsem ji dělala jako obvykle. Inu, do „race módu“ tady ještě hodně chybí! První erzetu jsem včera při tréninku viděla poprvé v životě. To je vždycky takových keců, že jsem lokál a mám to najetý.

Byla to lesní cestička a nijak extra prudká a často na ní byla namotaná nějaká ta šikana. Kuba Strach mi včera o téhle erzetě říkal, že když si nikde nesáhnu na brzdy, nemusím ani šlapat, jak to pojede. No nic, v mém podání to vypadá takhle: V zatáčce zabrzdit úplně a znova to skoro z nuly rozdupávat. Asi si dám u Kuby doučko…

RZ 2

Na druhém transferu už mám společnost a rozebíráme náročnost Mostu a vlastnosti Patriota. Prostě fajn neděle – a to jsem chtěla zůstat v posteli! Druhá erzeta je pořádně dlouhá a vystřídá se na ní snad úplně všechno. Po startu se dupalo po louce – to trochu bolelo, švindlovala jsem a sedala si, jen když jsem si všimla, že někdo fotí, tak jsem si rychle stoupla do pedálů. Nemůže být na trati víc fotografů?

Pak se zahlo do lesa, kde byla namotaná čerstvá hrabanka a zbytek už si pořádně ani nepamatuju, ale pořád se něco dělo! Sem tam bylo potřeba šlápnout, sem tam jsem v namotaných cik cak zatáčkách nevěděla, jak je projet a neproletět u toho křovím. Taky se mi tam líbil jeden „mechový balvan“, který v první chvíli vypadal jako zeď. Dalo se na něj ale samozřejmě vyjet a hlavně hodně rychle sjet. I tady si pamatuju, jak Kuba říkal: „Hlavně to neskákej.“ A věděl, co říká, protože dopad fakt nikde a hned za tím byl strom… Ještě klika, že to ten můj Pike takhle pěkně pobral!

Povedená pasáž byla i rock garden kousek před přejezdem asfaltu – zaslechnu, že mi tam fandí tatínek, věřte nebo ne, ale není frajer, před kterým bych se na kole chtěla vytáhnout víc, takže zmobilizuju veškerou energii a kamenitý úsek proletím pěkně s puštěnými brzdami a sama se divím, proč takhle nemůžu jet celou cestu! Konec erzety už je pak spíš taková palba po louce než technika a ještě i kousek před cílem je potřeba zašlapat, takže v cíli mám regulérní pocit, že někoho poblinkám.

Před třetí erzetou, tedy výjezdem na Špičák, do sebe na občerstvovačce cpu všechno, co vypadá, jakože mě nakopne. Takže místo toho, abych si dala banán, tlačím do sebe tady gel, támhle lahvičku a šup to celý zapít ionťákem. Virózu tím asi neošálím, ale placebo skvělý!

RZ 3

Na trojku se těším nejvíc, klidně bych třetí ereztu ze Špičáku zařadila mezi mých TOP 5 z celé sezony. Je to erzeta hodně hravá a zároveň pěkně technická. Startuje se do známého špičáckého Štrúdlu, takže hned na úvod zkouší naše schopnosti kamenný dropík. Ten se mi skočí přesně jak potřebuju a už si to uháním do lesa do klopené zatáčky a záhy hned na velký kámen, ze kterého vede dřevěná lávka.

Pak ještě pár šutrů, další dropík a už se dostávám do pasáže na louce. Což mi moc nejde. V jedné chvíli na trávě předvedu stejný smyk jako ve videopozvánce na Špičák. Při sbírání těla i kola ještě stačím kolem sebe hodit oko, jestli tohle trapný plácnutí nikdo neviděl a oddechnu si, když nikoho nevidím. Pak si uvědomím, že mám na hrudi zapnutou kameru, kterou mi před startem dala Česká televize*. Hm, tak to asi až tak tajnej pád nebude, že jo?!

Pusť ty brzdy!

Jedu dál a přejezdy přes sjezdovky se postupně střídají s parádními lesními úseky, které jsou pěkně technické a zároveň rychlé. Nepozornost se zde okamžitě trestá! V jedné takové lesní hrabance se jede nejdřív po poměrně prudkém úseku, kde jsem už včera vyhodnotila, že se vyplatí jízdu kontrolovat a přibrzdit si. Soustřeďuji se tedy na čistou stopu a najednou slyším: „Andreooo, pusť ty brzdyyy, Němky jely rychlejš!“.

To mě docela rozhodí, za prvé – kdože to křičí moje jméno? A za druhé – JAKÝ Němky?! No nic, borci tomu asi rozumí, takže zbrkle opravdu pouštím brzdy, nicméně se mi to v tu chvíli úplně nevyplácí. Na měkkém traverzu v jehličí vyjíždím ze stopy a předním kolem rovnou za strom.

Němky jely rychlejš!

To je poprvé, co mě nějaké fandění takhle vykolejilo! Ještě dlouho poté mi nejde nacvaknout, takže následnou techniku v kořenech dávám s opřenými patami o nášlapy. Jakmile se nacvaknu, vzpomenu si na větu „Němky jely rychlejš“ a snažím se dohnat ztrátu, co to dá.

Konec erzety vedl po kořenech a kamenech v bikeparku vedle jump areny a opět v dálce zmerčím taťku u trati. Opět to rozdupávám a opět pouštím brzdy, hlavně ať to kolem taťky vypadá rychle! V cíli do sebe kopu Redbull (taky prima placebo – v reklamě říkají, že to dává křídla, a když to říkaj v reklamě, tak to musí bejt pravda, že jo!) a sunu se na poslední nejvýživnější erzetu.

RZ 4

Na transferu na čtyřku si povídáme s Jirkou Bečkou o krásách endura, takže cesta uteče jak voda. Protože limit stíháme v pohodě, dáváme shodně menší voraz, aby nám ještě nějaká síla na všemi obávanou čtyřku zbyla. Startuju po Jirkovi a snažím se jet od začátku rychle a nedělat chyby. Docela se to daří i díky relativnímu vyschnutí trailu, takže na kořenech to drží a dá se trefovat stopa líp, než při tréninku den předem.

Po krkolomné technice v kořenech i kamenech je potřeba na táhlé rovince zase zadupat, pak následuje rychlý sešup a pak ten prokletý traverz s odkloněnými kořeny. Světe div se, v cíli jsme se shodli na tom, že jsme to všichni projeli. Stačilo jet na ty kořeny prostě jen rychle, aby se kolo převalovalo snáz a když něco nevycházelo, tak zbytečně nevycvakávat nohu, ale radši šlápnout.

Do cíle to byl ale ještě slušný kus a protože už nebyl úplně z kopce, bolel pořádně. Nejdřív dupání po štěrkové cestě, pak dvakrát přejet přes sjezdovku a ještě po Sleeping Snaku do cíle. Na posledním přejezdu sjezdovky se dotahuju na Jirku a křiknu na něj, že pojedu. Pěkně ho to ale nahecuje, zjišťuje, že síly vlastně pořád má a zabere. To je motivace i pro mě, proto se s každým metrem snažím Jirku dotáhnout. Takže zatímco jsme nahoře kňourali, že už nás bolí nohy, v cíli poslední erzety mezi sebou závodíme jako bychom finišovali Český pohár v XC!

V cíli se neběžím hned podívat na výsledky, ale vyhledávám taťku, abych se ho mohla zeptat, jak se mu moje jízda líbila. Zdálky už vidím, jak mi nese pivo. Tak se mu asi líbila!

K výsledkům už psát nic nebudu, ty všichni znáte! Závěrem bych snad jen dodala, že vzhledem k tomu, že to byl můj (a i u hodně dalších) letošní poslední enduro závod, tak jsem si přišla, jako když končí školní rok a loučím se s kamarády na prázdniny… No nic, tak zase na jaře!

ENDURO RACE ŠPIČÁK 2015 – výsledky

Race Muži: 1.Michal Prokop, 2. Jiří Fikejz, 3. Přemek Tejchman, 4. Tomáš Kutin, 5. Matěj Vitko

Race Ženy: 1. Andrea Drengubáková, 2. Římanová Elen, 3. Jessica Schmulbach

Race Masters: 1. Jakub Hnidák, 2. Tomáš Vopálenský, 3. Hynek Hájek

Hobby Muži: 1. Ondřej Zýka, 2. Ondřej Junek, 3. Daniel Tulla

Hobby Junioři: 1. Vojtěch Bláha, 2. Maxim Adami, 3. Martin Pešťák

Hobby Ženy: 1. Dominika Durčáková, 2. Sabine Oswald

Kompletní výsledky na www.sportsoft.cz

Co řekli nejlepší (převzato z www.enduroserie.cz)

Michal Prokop

„Na Špičák jsem se celkem těšil a o to víc při pohledu na předpověď. Nicméně jsem byl unavený po závodu evropské enduro série v Itálii a trénink před závodem také nebyl úplně ideální. V den závodu se mi ale jelo dobře a erzety mi vcelku vycházely. Moc jsem si nepřipouštěl, že jedu o celkové prvenství v seriálu, spíš jsem se snažil vyvarovat defektům a zbytečným chybám během závodu. Nakonec kromě menšího záseku v RZ3 nebyl problém a v cíli jsem tak mohl radovat z prvního fleku a také z celkového prvenství v seriálu.“

Jirka Fikejz

„Špičák patří mezi moje oblíbené enduro tratě a už jsem zde dvakrát uspěl v předchozích ročnících. V Mostu jsem bohužel nebyl kvůli poraněnému zápěstí a všechnu energii jsem směřoval ke Špičáku. Na závodních trailech bylo hodně změn a celkově prověřily opravdu důkladně. Na tréninku jsme všechno pečlivě ladili a donekonečna řešili závodní stopy, věděl jsem, že budu muset riskovat, abych uspěl a jelikož jsem už nemohl zasáhnout do celkového pořadí, tak jsem jel alespoň na dílčí úspěch.

V neděli jsem se od začátku snažil jet maximální podlahu, ale bohužel jako první na jedničce jsem měl velký problém v cíli s čipem a ztratil jsem hodně času. Snažil jsem se pak srovnat hlavně psychicky, protože podobné problémy jsou na motivaci nejhorší. Dvojku i trojku jsem vyhrál, ale na RZ 3 jsem měl ve spodní pasáži hodně velké štěstí, že mi to nevypadlo z ruky. S časem třetího měřeného úseku jsem ale spokojený.

Nahoru na čtyřku mi to už moc nejelo a do cíle jsem se už těšil. Čtyřka byla velmi náročná, závodní režim tady neodpustil vůbec nic a rozdíly v cíli byly zásadní. Snažil jsem se znovu útočit a jet absolutní osobní maximum, ale bohužel nějaký dobrák v náročné pasáži v odkloněném svahu zatarasil jednu stopu pařezem a já jsem šel k zemi. Přitom stačilo na dané místo vyznačit koridor z pásek a nechat jezdce zvolit vlastní stopu.

Zásadní změna na trati v závodní den je nebezpečná a je dobré se tomu vyvarovat. Velké zkratky určitě netolerovat a pečlivě označit, ale určitá svoboda výběru stop, podobně jako u DH, dělá závod zajímavější a bezpečnější. Začátek této erzety byl dobrým příkladem. Celkově jsem ale spokojený, protože tratě byly super, kolo fungovalo po celý víkend na jedničku, forma nebyla špatná a hlavně zdraví vydrželo.

Chyběla tomu ta sladká koncovka, ale odstup není zásadní a motivace k další práci bude velká! Gratuluji klukům v celkovém pořadí a děkuju všem, kteří závody chystají a snaží se rozvíjet české enduro dobrým směrem.“ 

Přemek Tejchman

„Po sobotním tréninku jsem měl takové smíšené pocity ze značení a čitelnosti trailu. Naštěstí v neděli to už bylo v pohodě až na RZ 1, kde jsem dvakrát najel mimo trať. Já i Michal jsme věděli, že jde o vše. Bohužel v sobotním tréninku jsem tak blbě spadl a pohmoždil si kolo a zápěstí, což mě trochu při závodě omezovalo. I tak jsem se ale snažil do všech erzet dát 110 % a vítězství vybojovat. I navzdory všem okolnostem jsem s výkonem spokojený a závod jsem si moc užil, i přesto že byl hodně fyzicky náročný. Škoda jen, že mi celkové vítězství uteklo zase mezi prsty, podobně jako minulý rok.“

Foto. Miloš Lubas (www.enduroserie.cz)

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Vím moc dobře, že už je to měsíc, co jsme byli na veletrhu Eurobike, avšak na disku mám stále poměrně velkou hromadu zatím nepublikovaných fotek, kterým je tam smutno. Tak jsem je probral, zmenšil, upravil a nyní vám je předkládám ke zhlédnutí…

Foto: Štěpán Hájíček

Hlavními novinkami na stánku Rocky Mountain byly modely Thunderbolt, respektive hliníková verze nově se systémem RIDE-9, RM Sherpa (vůbec první produkční 27,5+ full) a sjezďák RM Maiden, který pojme kola průměru 26″ i 27,5″.

Rocky si rovněž připomínal pár důležitých výročí…

Fatbike (plusbike) BMX cruiser? K vidění na stánku Fuji!

Norco Revolver – koukej rychle tasit!

Zohýbané trubky od Polygonu!

Yeti si stále jede tu svou… Sakra, na nějakém tom SB bych se rád svezl… Asi bych měl zavolat do Ultrasportu!

Jeden z nemnoha lákavě vypadajících plus hartailů v enduro stylu. Slušný „všechnojed“ od Mondrakeru

DeVinci Wilson a jeho specificky poskládaný Split Pivot jsou stále velkými unikáty!

Klasické enduro Spartan, nebo radši nový plus-trail-full-bike DeVinci?

Jeden z mnoha nových teleskopů… Nalaďte si 9point8.ca Nevypadá to vůbec zle!

Zapomenutý detail Turneru RFX 4.0. Mám k němu hromadu informací, ale nechám si je až bude příležitost k testu tohoto kola. Možná ještě letos na podzim

Chromag – to není plus bike, ale klasický pevný trailbike na oceli. A dole… barvičky!!!

Něco pro enduro nadšence – Bluegrass, aneb tráva je modrá a Met, žádnej med!

Musíme myslet také na svoje děti! Těším se, až syn doroste k něčemu podobnému – Mondraker Factor 24.

Je to bike s beranama, nebo cyklokroska s tlustými koly? Tady se hranice stírají! (Open)

Nový slopestyle full Canyon jako nástroj pro teamové ridery.

Teamový Canyon Exceed CF SLX

Kolo Fabiena Barela – Canyon Strive CF

Canyon Exceed CF SLX – ultralehká verze!!!

De facto chytré hodinky na Androidu s GPS navigací (a Stravou) integrované do představce. Nejen pro představce Canyon! Chytré, elegantní a praktické!

Věčně v záři reflektorů!

A tohle chce kdo???

Hlavní jsou barvičky a dost místa pro chrániče. #CamelBak

Retro-moderna Marin HT 27,5+ a klasika Team Marin z roku 1990!

Jako příznivce značky Manitou a majitel několika retro katalogů kol jsem u tohoto stroje málem zaklekl a začal se modlit. Nikdy by mě nenapadlo, že ho uvidím naživo!!! Marin Titanium FRS. Hmmmm!!! Slintám

Marin ostatně zřejmě rád experimentuje s tlumiči. Nahoře miniatura Micro, dole BOSS Kirk.

GHOST 2016 – myslím, že už o těchto kolech víte skoro vše! Krom toho jak jezdí… Což snad brzy napravíme!

Ghost Path-Riot – 170/150 mm zdvihu (P/Z)

Je to jen prototyp (Ghost ROAMR), nebo spíš studie, i tak se ale pokusím od lidí z Ghostu vymámit tuhle hračku na alespoň krátké svezení. Hrozně by mě zajímala převodovka Pinion v praxi!

Všechno už známe – Ghost SLAMR, SLAMR X a FRAMR. Snad jen krom Disconnect úchytu zadního třmene – Inspired by Riot.

Nový Lapierre Xelius má zajímavě řešené vzpěry… Proč? Kvůli komfortu přeci, samozřejmě bez vlivu na tuhost!

Ještě více elektriky – Lapierre OverVolt 2016.

Klíčové novinky Lapierre 2016 Zesty a Spicy jsme si také již představili…

Elegantní a praktické je vylepšené ovládání E:I Shocku s barevným návodem, ať se ví, co to právě dělá

Vnitřní řešení tlumičů Fox X2 je rozhodně zajímavé, proč ale, pro rány boží, museli následovat Cane Creek a dávat tam tolik kroutítek! Sám o sobě rád říkám: „Znal jsem jednoho chlápka, byl to ladič pian. No spíš ladič, než pijan!“ Ale tohle je i na mě moc! Kdo si tohle dokáže nastavit bez podrobné tabulky aniž by to celé nerozladil totálně na šrot?!

Pružinu Fox SLS jsem měl v ruce a je to vážně něco mimořádného. Kam se hrabe titan!

Jak jsem už několikrát zmiňoval ty šedé Foxky. Tahle ještě vypadá dobře. Šedá, spíše matná základovka je ale peklo!

Novinky od Authoru pro rok 2016 jsme si také již představili, stejně jako možnosti stroje Patriot AM a Author Versus – koncept 2017.

Kdo najde tlumič??? Jeden z vítězů Eurobike Awards 2015.

Fully od Cube se mi líbily, dokud dělali dlouhé rovné horní rameno. Jak ho letos zalomili, tak už to není ono

Teleskopická sedlovka pro všechny a pro všechno… To je KindShock a jeho nové modely. Jen proč je to všechno, sakra, černé!

Author Patriot Evo Team 2016 hezky v černé matné se stříbrnými doplňky… Stříbrné fandím

Santa Cruz je prostě legenda. Ta jejich cyklokroska je ale moc pěkná!

Pivot Mach 6 nyní i na hliníku! Rozumný tah! Ani to uchycení DW-Linku nevypadá přehnaně složitě, jak to u hliníkových rámů bývá, viz třeba Turner Burner 275 – test

Pivot Mach 429 Trail Carbon. To bude asi hodně šikovné kolo. Už klasický Mach 429 Carbon mě hodně bavil. Aneb, „chceš-li růst, dej tam Boost!„Máma by řekla: „Dnes už dělá prvky odpružení každý kdo má díru do …“

Na tomhle bych asi nechtěl sedět

Přátelé, tohle je už vážně poslední galerie a poslední velké ohlédnutí za letošním veletrhem Eurobike 2015. Jeden extra materiál co mám z EB 2015 ještě v šuplíku je rozhovor s Davidem Turnerem, ten si ale, s vaším dovolením, nechám až k testu Turneru RXF 4.0 (snad ještě letos na podzim…) A teď hurá na fotky a popisky!

Značku Fabric jsme si blíže představili v samostatném článku, ale bylo by škoda si ji nepřipomenout, jelikož o Fabricu jistě ještě mnohé uslyšíme. Alespoň to vypadá, že mají hodně dobře našlápnuto. Fabric se totiž nebojí použít technologie z jiných oborů, jako na poslední fotce u sedla Cell, kde bylo využito vzduchového tlumení z běžeckých bot NIKE!

Také o Salse jsme si již něco řekli v rámci reportáže z prezentace společnosti Schindler, která se stala výhradním dovozcem značek Salsa a Surly pro ČR. Tedy o tyto značky rozšířila své portfolio. Já osobně se třeba moc těším, až se budu moct povozit na některém z fullů Salsa, protože to bude moje první příležitost osobně se seznámit se systémem Split Pivot. To je výtvor Dave Weagla, který Dave prodává licenčně stejně jako svůj o něco známější závěs DW-Link. Split Pivot přitom najdete také u kanadské značky DeVinci.

Salsa, jak znalci vědí, je poměrně neortodoxním výrobcem, který se specializuje spíše na okrajové a exkluzivní kategorie. Za mnohé hovoří expediční karbonový gravelbike Cutthroat (nahoře), nebo teamový závodní fatbike Beargrase na veletrhu prezentovaný s berany (dole)! *Někdo tomu ale mohl zaříznout krk vidlice!

Značku DVO nesleduji až tak pozorně, i když si pozornost jistě zaslouží. DVO Suspension (dováží www.bikestrike.com) si udělalo jméno na sjezdové vidlici Emerald DH, poté následoval pružinový tlumič Jade a enduro vidlice Diamond. Posledním hitem je „enduro“ tlumič DVO Topaz, představený letos na Taipei Show 2015. V zásadě (luxusní) obdoba dnes tolik populárních vzduchových tlumičů s expanzní nádobkou jako jsou RockShox Monarch Plus nebo Fox Float X. Tedy myšleno zařazením!

Co bude s Marzocchi? To nikdo snad dodnes stále neví. Tato italská klasika se „opět“ houpe nad propastí absolutního konce své existence. Byla by to ale věčná škoda! Dnes totiž nabízí vše důležité – sjezdové vidlice, XC vidlice, hodně populární enduro vidlice řady 350 (verzi s titanovou pružinou bych si moc rád někdy vyzkoušel), ale také vlastní teleskop nebo vidle pro kola 27,5+ až do zdvihu 170 mm!!!

Tento bike a tento plášť (Surly Dirt Wizard 26×2,75″) byl u Surly k vidění na Eurobiku již v době, kdy startoval boom parametru 27,5″. Byl to takový odboj! Z toho co já si myslím a na čem jsme se shodli s Davidem Turnerem, je dost možné, že 26+ bude skutečným trendem budoucnosti. 27,5+ je totiž „tlustá devětadvacítka“ 26+ je „tlustá sedmadvacítka“, což mi dává větší smysl. „Davide, mám si koupit 27,5+? Ptají se mě mnozí lidé. A já jim říkám. Baví vás 29″? Ne! tak si 27,5+ rozhodně nekupujte!“ vyprávěl David Turner.

Takovou hračku do redakční výbavičky, to bych si nechal líbit

O značce Formula u nás poslední dobou moc slyšet není, což je škoda. Montážní verze Formula RX byla sice trochu problémová, ale jinak jsem měl tyto italské brzdy vždy rád. Model CR3 (nahoře) je svým titěrným tělem trochu připomínka starých časů (R1), R0 Racing bude asi silná kotva, že by ale byla pěkná…

Já vím, je to trend a lité to chtějí! Opravdu? Pružinu na závodní enduro kolo? Proč ne! Cane Creek DB nebo DB Inline na běžné enduro? Za mě NIKDY! Nový pružinový Double Barrel, který má šest okruhů pro ladění plus páčku pro výjezdový mód (ta jediná mi na tom dává smysl), je ale, nejen dle mého, peklo na zemi! Tedy pokud se nejmenujete Fabien Barel, ten prostě musí vozit Double Barrel

Knog… No comment

U Foxu se konečně někdo zamyslel a dal na novou Thirty Six (36) rychloupínací osu QR15! Ale pozor, jen u 27,5″ verze! Ostatní budou šroubovat, až se z nich bude kouřit. *Když jsem teď skládal do auta Demo s RockShoxem Boxxer WC, kde povolíte rozpěrku na jedné straně a osu vyšroubujete imbusem z druhé strany (proces na 10 sekund), říkal jsem si, proč je na Foxu 36 tolik šroubů? Až jsem jeden na Canyonu Strive CF urval! (nechtěně)

Byl to jen model nebo prototyp, ale vypadala prostě dobře! Jak někdo napsal v komentáři – jako maska Ironmana! To je UVEX Jakkyl 2016. Enduro helma se sundavací bradou, která by mi měla v roce 2016 dělat společnost na závodech, juchůůů!!!

Michal Prokop je „kluk z plakátu!“

UVEX ale neinovuje jen v nejvyšších patrech, ale též „dole“. UVEX Finale (nahoře) je novou enduro helmou této značky, která by měla doplnit aktuální model Quatro a Quatro Pro, zajímavě vypadá také městská helma City e (dole).

Nejen Variotronic (elektronicky ‚samo’zatmavovací skla), ale i širší úhel pohledu by nás měl čekat u brýlí UVEX 2016. Zaoblenější zorníky, které jsou ale zpracovány tak, že nezkreslují realitu! Ty si rád zkusím!

SQ Lab gripy jsme měli v testu a byli jsme s nimi poměrně spokojeni. Dnes se přitom dají pořídit i v zajímavých barvičkách a stejně stylové můžete mít i sedlo SQ Lab.

„Řekni mi jaký jsi cyklista a já ti řeknu, jaká bys měl mít řídítka.“ SQ Lab

Asi bude ergonomicky dokonalé, ale trochu bych se ho bál SQ Lab

Novinka pro enduristy – GIRO Montaro. Vše důležité zaznělo v prezentaci novinek Giant, Giro 2016 atd.

Lakýrky do tanečních? GIRO EMPIRE™ VR90

Něco stylového na traily a enduro! GIRO 2016 JACKET™

Ať to hezky ladí! GIRO Montaro a Giro Terraduro.

Bell Super 2R je vděčná klasika. Pro rok 2016 dostane i zajímavé veselé barvičky!

MIPS je magické zaklínadlo skoro všech helem GIRO a Bell 2016. MIPS vám může zachránit mozek a zdraví!

Menší bratr v redakci oblíbené helmy Bell Stoker s názvem BELL Sidetrack Youth. Mám velkou cukačku tuhle helmu, ještě nevím jakou barvu, pořídit svému synkovi na příští rok. Více v prezentaci novinek Giro, Giant a Bell 2016.

Síň slávy „Made by Bell“. Některé historické kousky vypadají vážně krutě, jako dole vyfocená helma Johna Tomaca. A to se tehdy sjezdovalo s minimem zdvihu, obrovský převodníkem a na pevném rámu!!!

Hele, autogramiáda Zleva: Cedric Gracia, Hans „No Way“ Ray, Ritchey Schley a nakonec dorazil i xxx??? Poradíte mi, kdo je ten čtvrtý? Teď mi ty vypadlo z hlavy a nemůžu si na to jméno za boha vzpomenout…

Nová helma IXS XULT v „Signature“ provedení CG. Není vůbec ošklivá!

Tak které Spanky na rok 2015 pro RB Bandit? Já říkám Spank Oozy Trail 345!

„Podle nosa poznáš kosa.“ Podle nožky si zas vyber pedál – Spank Spoon.

Pořádný karbonový ráfek Ibis!

Zatáčky střihejte v režimu HD, Ibis Mojo HD!

Knolly Warden konečně na karbonu!

Ten hliníkový ale vypadá tak nějak líp. Takhle je to správné TECHNO!

Kross RVS – na těchto strojích se (často) jezdí enduro v Polsku, viz naše reporty EMTB.pl Enduro

Brad Waldron z Kali je velký vizionář a zkušený inženýr. I on řeší stále vyšší míru bezpečí svých helem Kali. Toto byl prototyp helmy, která umí v principu to samé co technologie MIPS, jen jde poněkud jinou cestou.

Kde je dnes HARO?

Věci od POCu se vám buď líbí, nebo ne. Integrála vypadá dobře, ten zelený škopek dole… Nooo… Má to zase svůj styl!

Tahle paráda je vidět na Eurobiku už několik let. Snad to i funguje a pruží nějakých 6 nebo kolik centimetrů.

Pamatujete na Hutchinson? Ta značka stále existuje, jen u nás o ní není vůbec slyšet. Jo, Python, ten jsem měl na XC kole moc rád!

Mavic také řeší extra komfort a bezpečí svých helem…

A že už jich má v nabídce…

BMC – velká kola a velké zdvihy. Ale nevypadá to zle… Tu modro-žlutou bych bral!

Ať to trochu pruží!

BMC mělo vždy svůj styl.

Ten asi přijel z daleka?

Gravel bike, to je jasný trend v silničním segmentu. Mně jako bikerovi a majiteli jednoho CX kola se tato hybridní kategorie líbí. Jen koukám, že místa okolo pláště v přední vidlici zde moc není…

Giant a Liv mají jeden stánek, holčičí Liv si ale jede svou. Vlastní styl, vlastní kola, vše „lady specific“.

Giant se pustil ve velkém do vlastních doplňků. Toto je třeba poměrně zajímavá helma pro enduro a trailriding. Vtipná je ta gumička pro velké MX brýle a přehlédnout nelze ani velkou ďouru v horní části!

Giant se rovněž pustil do stylového obutí a hodně se soustředí i na vývoj vlastních sedel.

Krásný Giant Reign 2016 v pastelových barvách! Jen nesmíte zastavit, nebo na vás půjdou vosy!

Giant komplet!

Tenoučké zadní vzpěry Canyonu Exceed AL.

Superlehká silnička Canyon, na níž byly použity jen ty nejlehčí díly, jaké lze sehnat…

Trocha historie. Canyon již před lety experimentoval s nasazením kotoučových brzd na silnici…

A takto vypadá současnost, či přesněji blízká budoucnost. Hodně se začíná rozmáhat nový standard spojení třmene s rámem, tzv. Flat Mount (možná to má jiné jméno), který najdete třeba i u Authoru 2016, stejně jako specificky silničářské kotoučovky Shimano.

Canyon Strive EX – na jeho test se už těším docela dlouho…

„Vem si boty do roboty!“

Po letech zase jeden přírůstek do rodiny Liteville (proč měnit věci, které fungují jako 301 a 601). Liteville 101 by měl být trailovou raketou schopnou zajet XC závod, i se do sytosti vyřádit na technických trailech.

Česká stopa… Mezinárodně působící domácní značka Festka měla stánek venku mezi halami, což není žádná ostuda. Zaujalo nás, že „své kolo“ zde měl i bývalý kolega a jeden ze zakládajících členů BikeAndRide.cz, Ondra Kinkor, který dnes ve Festce „motá“ karbonové rámy!

Boty Five Ten Freerider Contact dostaly pro rok 2016 řadu nových barevných variant…

Loni představená novinka Five Ten Kestrel zase dostala pro 2016 novou „jednodušší“ variantu, kde jsou místo kolečka BOA použity klasické tkaničky a pojistný pásek se suchým zipem. Kestrely budou nově i v dámské variantě (nahoře). Praktické představení Five Ten Kestrel (BOA) a první dojmy z praxe si na vás pomalu chystá kolega Zvolouš.

Barvičky, to je zákon.

Hned vedle stánku Cannondale byl k vidění tento titanový skvost VanNicholas s pevnou titanovou „Lefty“. Že by v tom byl nějaký záměr?

Přátelé, takto se kempuje v Norsku? Žádný Transporter nebo Viano se stanem na střeše, ale Magirus Deutz! A vojenské skládací MTB kolo!

A pokud vás to zajímá, takto kempujeme na Eurobiku my! KIA power!!! A to už je okolo stanu uklizeno

Začínáte s bikeparky? Pak začněte na Kyčerce! Místní traily jsou jednoduššího rázu a na své si zde přijde i rodinka s dětmi. Na druhou stranu i „vylítaný“ biker ocení rozmanité překážky na tratích a ochuzeni nebudou asi sjezdaři či skokani a klokani!

Že je bikepark Kyčerka spíše rodinného rázu se pozná už přátelským přístupem personálu. Obsluha u vleku jak dole tak nahoře ráda pomůže, zejména nováčkům a začátečníkům. Na tratě můžete vyrazit i bez předchozího mrknutí do mapky, jelikož milý pán na konci vleku vám ochotně poradí, kam se máte vydat a kde co najdete. I my tak byli informováni o třech hravých trasách a jedné DH lajně. Na startu každé trasy nás navíc přivítal krátký popis daného trailu, takže jsme si mohli dopředu udělat obrázek, co nás čeká a nemine.

Nejjednodušší trasou na Kyčerce je modrý University trail, který tvoří úzká pěšinka klikatící se různě po sjezdovce, místy zajíždějící do lesa. Zkušenější bikeři si zde můžou užít rychlou jízdu, začátečníky zas budou bavit jednoduché klopené zatáčky. Ke konci trati se svezete na lávce dlouhé až 100 m. Na tuto trať se nemusíte bát vzít ani přítelkyni na pevném kole – vy si pojezdíte, ona se pokochá panoramaty

Podobně náročná trasa je červený Playful trail, kde už najdete i nějaký ten skok. Všechny překážky se ale dají bezpečně objet, takže „neskokani“ se nemusí bát žádného nepříjemného překvapení. Trail vás často vyhecuje i na nějaký ten wallride – ty jsou sice kratší a menší, ale na zpestření trati postačí. Kdo má rád klasické lesní ježdění, vyskotačí se v dolní pasáži, kde to na kořenech místy pěkně podrncá.

Mezi další hravé překážky na trati patří například dřevěná houpačka nebo úzká dřevěná lávka, na které vám ovšem nesmí chybět balanc!

Černá trať Scramble trail je nejrychlejší lajnou v bikeparku, černého označení se ale obávat nemusíte. Sice je zde několik lavic a skoků, vše se dá ale objet. Kdo se nebojí, ať tu směle skáče nebo trénuje wallridy. Ač je trať značená jako černá, není potřeba vyloženě sjezdové kolo, plně odpružené enduro zde bohatě postačí.

reklama

Co se týká skoků na černé, je dobré se nejdřív podívat na dopad (ostatně jako vždy, že!). První lavice na louce sice vypadá vlídně, ale její konec je trochu useknutý a proto může leckoho ve vzduchu překvapit. Na druhou lavici už vás navede dřevěný odpalovák – to je ale velmi příjemný skok, který bude bavit. Ke konci trati narazíte také na dřevěný dropík, jenž hezky uzavírá sled překážek.

Novinkou Kyčerky je singlík postavený na stejné straně jako vede černá trať – pouze jeho start je o pár metrů výše. Díky preciznímu značení jej ale nemůžete minout. Úzká pěšina je důsledně vysypaná jemným štěrkem a je zpestřena boulemi, malými vlnami a hlavně nespočetným množstvím pěkně postavených klopenek. Trať je vhodná jak pro úplné začátečníky, tak pro bikery, co mají rádi hravou jízdu. Opět je zvládnutelná i na pevném kole.

Zázemí bikeparku Kyčerka se nachází u nástupu na vlek a půjčit si zde můžete jak kola, tak i koloběžky. Bezprostředně vedle bikeparku najdete příjemnou hospodu Kyčerka, kde se dá nejen dobře najíst, ale také se zde můžete ubytovat. Co se týká valašských specialit, najdete v nabídce například halušky s brynzou a slaninovými nudlemi nebo Kyčerácké bramborové placky. My jsme neodolali vepřovému vrabci se zelím a panence se slaninou – velké porce jsou zde samozřejmostí.

Kde se na Kyčerce ubytovat?

Hospoda Kyčerka sousedící přímo s bikeparkem nabízí ubytování ve valašském stylu. V letní sezoně zaplatíte za dvoulůžkový apartmán 900 Kč a ráno můžete posnídat na terase s výhledem na beskydské vrcholy.

Milovníky jídla a pití jistě zaujmou pravidelné gastro-festivaly, které jsou vždy tematicky zaměřené a pořádají se na Kyčeře každý týden. Další kulturní vyžití zajišťuje pravidelná živá hudba, folklory nebo besedy se zajímavými osobnostmi.

Hned co jsem usedla ke svému počítači s kávou a teplým čajem, protože je dneska venku poněkud nevlídno, začalo mi být líto, že za sebou máme letos již poslední Diva kemp.

Odehrál se o víkendu 2. – 4. 10. 2015 za ultra krásného slunečného počasí, a to již tradičně v Bedřichově v Jizerských horách.

Začínali jsme v pátek ubytováním na Bedřichovce a večeří od „Mikyny v kuchyni“. Podávala se dýňová polévka se zázvorem a kokosovým mlékem a salát z čočky Beluga se sýrem Feta. Poté jsme přešli k představení našeho Diva týmu. Ten se skládá ze mne jako „headkoučky“, kouče a technika v jednom Ivoše a nepostradatelných HOKRů (překládej jako „HOvado K Ruce“) Petra a Honzy.

Následovala přednáška od Míry Božské o EFT se zaměřením na zvládání strachu při bikování, díky níž bylo jasné, že holky nemají po celý víkend mít z čeho strach

Mirka naladila kemperky tak pozitivně, až se sezení plynule změnilo ve večírek, který se táhnul do pozdních večerních hodin.

reklama

I tentokrát jsme naplnili kemp až po strop, skoro bych řekla až na půdu. Opět jsme se setkaly s partou, která si skvěle rozuměla. Bylo to znát hlavně na pohodové atmosféře, která celý víkend panovala při bikování i v domě. Tolik úsměvů od ucha k uchu by udělalo radost snad každému.

Pro tento kemp jsme vybrali nová, atraktivnější místa pro nácvik techniky, využili jsme všechno, co stadion v Bedřichově nabízí. Začínali jsme jako tradičně hrou na babu (stává se čím dál více oblíbenou), následovala už méně oblíbená rozcvička a pak už série rovnovážných cvičení, správné držení těla, výjezd, sjezd, kořeny a jiná překvapení, která mohou holky na kole v lese potkat.

Celé dopoledne jsme se pohybovali na vybraných úsecích závodních tratí Českého poháru v cross country. To jsme však kemperkám předem záměrně neprozradili.

Oběd jsme si vychutnali na terase místní rozhledny Královka a pro zpáteční přesun na Bedřichov jsme zvolili velmi sympatický sjezdík po „modrý“. Tentokrát se nám nepodařilo zkazit den ani jednomu pěšímu turistovi, kteří často brblají a o značené stezky se nechtějí s bikery moc dělit. Zbytek odpoledne jsme strávili na dřevěných překážkách vlastní výroby.

Holky byly úžasné, neúnavné a velmi šikovné, všechny naše rady si braly k srdci a snažily se je okamžitě aplikovat. Troufám se říct, že za tím jsou i naše pokroky v koučování, které se snažíme neustále kemp za kempem posouvat.

Fyzicky a především psychicky náročný den se pokusila vyvážit Mirka svojí lekcí jógy, po které následovala večeře. Ano, i tentokrát jsme se skvěle přejedli! Servírovala se pečená podzimní zelenina s harissou, bylinkami a bulgurem od Týnky a Ondry.

Holčičí bikový den jsme nemohli zakončit jinak než shoppingem. A to bikového oblečení Dakine, které na svém ojedinělém e-shopu Shebikes.cz nabízí Týnka. Večer jsme uzavřeli videocouchingem, na který jsme sbírali záběry během dne mini kamerkou Sony Action Cam.

V neděli jsme se probudili do dalšího slunečného dne a už u snídaně bylo jasné, že panuje dobrá, ale po nočním večírku kapku tuhá nálada. A tak jsme se rozhýbali bikerskýma hrama a přesunuli se do Hrabětic, kde jsme v okolí rozhledny Slovanka strávili fajn dopoledne.

Pro obědovou pauzu jsme zvolili naši oblíbenou Prezidentskou chatu a do Bedřichova jsme se vrátili sobotním „modrým“ sjezdem, který holky daly napodruhé úplně s přehledem.

Pracovat s touhle skupinou pro mě byla radost! Ačkoli jsem měla malinko výčitky, že můj odoperovaný robo-kotník stále není ready na „skoky přes kaluže“, tak se nepotvrdily a troufám si říct, že jsem za nemalé pomoci celého týmu (kouče Ivoše, hokrů Péti a Jendy a v neposlední řadě šéfky Barky) holky o nic neochudila.

Týme: „MOCKRÁT DĚKUJI – JSTE BOŽÍÍÍÍ !!!“

Během letošních Diva kempů udělaly snad všechny kemperky velký bikerský pokrok, ale posunuli jsme se i my všichni, co za kempem stojíme. Baví nás to a motivuje dál. A tak pro příští rok už vymýšlíme další perličky. Těšte se! My se totiž už taky těšíme.

Partneři: The North Face, Dakine, Author, Mikyna v kuchyni, SheBikes.cz, Sony Action Cam.

Text: Ivana „Ifka“ Pechoutová | Foto: Barbora „Bee Bee“ Berdychová (www.barboraberdychova.com)

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Závěr minulého týdne se pro mnohé bikery nesl v duchu desátého ročníku Red Bull Rampage, na který jsme se chtěli dívat i my a někteří se i dívali, jiní uspávali děti… No nic, letos to až taková hitparáda nebyla, proto si připomeňme alespoň pár klíčových okamžiků a doplňme výsledky.

K Red Bull Rampage 2015 (10th Edition) jsem svoje napsal již na facebook BikeAndRide.cz Sice jsem neviděl celý živý přenos, ale z toho co jsem stihl, jsem nabyl dojmu, že to letos nemělo až takové koule jako v minulých letech. Pár dech beroucích okamžiků tam bylo, ale třeba loni… (Red Bull Rampage 2014 – report) Loni padl nejvyšší 360°drop-off (Cam Zink) a několik šílených poletů a pádů jsme zažili na „Canyon Gapu“. Backflipy a dokonce i jeden nedokončený pokus o frontflip!!! A letos???

Celý exhibiční závod navíc opět po letech pokazil vítr, kvůli němuž se nedojelo druhé kolo a počítaly se tedy výsledky z prvního. Zajímavé, že právě vítr již podruhé v dosavadní historii Red Bull Rampage rozhodl o teprve druhém dvojnásobném vítězi. První „druhé“ vítězství připadlo „americkému koblížkovi“ (Kyle Strait), letos si tohoto „bílého Petra“ vytáhl Kurt Sorge, který vsadil vše již na první jízdu a vyhrál!!!

reklama

No nic, níže jsou výsledky Red Bull Rampage 2015 a pár videí z letošního ročníku a něco málo připomenutí z let minulých. Krásně zpracovaná je na téma výročního 10. ročníku stránka Red Bull Rampage Retrospektive.

Red Bull Rampage 2015 Final Results

1. Kurt Sorge
2. Andreu Lacondeguy
3. Graham Agassiz
4. Brandon Semenuk
5. Thomas Genon
6. Cam Zink
7. Darren Berrecloth
8. Brendan Fairclough
9. Sam Reynolds
10. Rémy Métailler
11. Kyle Strait
12. Pierre Edouard Ferry
13. Brett Rheeder
14. Kyle Norbraten
15. Logan Binggeli
16. Bas van Steenbergen
17. Ryan Howard
18. Mitch Chubey
19. Kelly McGarry
20. Paul Basagoitia
21. Antoine Bizet

Best Trick: Sam Reynolds

People’s Choice Award, presented by Polaris RZR: Brandon Semenuk

Best Trick: Sam Reynolds‘ Canyon Gap Superman – Red Bull Rampage 2015

1. místo: Kurt Sorge

(první vítězství v roce 2012)

2 místo: Andreu Lacondeguy

3. místo: Graham Agassiz

4. místo: Brandon Semenuk

5. místo: Thomas Genon

Pád ho nemůže zastavit! Nicholi Rogatkin

Všichni se shodli na tom, že největším hrdinou letošního ročníku Red Bull Rampage 2015 se stal jezdec Nicholi Rogatkin, který měl tu smůlu, že se mu smýklo přední kolo, zavřela řídítka a on šel k zemi. To by samo o sobě nic neznamenalo, kdyby se pak neskutálel přes hranu útesu a nespadl bůh ví kolik metrů dolů!!! On to ale nejenže rozdýchal a rozchodil. Ještě sedl na kolo a svou jízdu dokončil a k tomu si střihl nejeden „malý tríček“. Velký RESPEKT!!!

Best Trick: Sam Reynolds

People’s Choice: Brandon Semenuk

To nejlepší z Red Bull Rampage 2014

V průběhu letošního listopadu probíhala opět velká cyklistická anketa pod záštitou Asociace výrobců a dovozců jízdních kol a velomateriálu (AVDK), na níž jsme vás předem upozorňovali. Jaké jsou její výsledky a závěry? Na čem jezdíme a co si kupujeme nebo chceme koupit?

Cyklistická anketa roku 2015 posbírala více než 15 000 vyplněných dotazníků, proto je rozhodně z čeho čerpat. Kde tedy začít? Vezměme to souhrnně otázku za otázkou, konkrétní výsledky najdete samostatně v podobě grafů na konci článku v galerii.

Na začátku všeho…

…padla otázka, jak lidé vůbec používají své kolo. Výrazně dominovalo použití ve smyslu sportovního doplňku pro udržení fyzické kondice (44,3 %), následovala odpověď kolo jako prostředek zábavy (34,5 %). To by nás mělo těšit, jelikož naše veselé trailování bereme, vy snad také, hlavně jako zábavu či rozptýlení, někdo i jako smysl či alespoň styl života. V závěsu za těmito možnostmi figurovalo kolo jako dopravní prostředek (11,5 %) a kolo jako sportovní/závodní nástroj (9,8 %). Takže kdo říká, že u nás na kole všichni hlavně závodí?

26“ zatím, 29 nebo 27,5“ již brzy

Vcelku s podivem je, kolik u nás doposud jezdí 26“ kol, ať již pevných (37 %) nebo plně odpružených (9,1 %). Je ale jasné, že ty statisíce šestadvacítek prostě nemizí jen tak ze dne na den. Jinak trend velkých kol a obliby XC či sportovní jízdy jasně dokazuje podíl 18,2 % pro MTB 29“ s pevným rámem.

Zajímavý výkyv nacházíme u otázky, „jak staré je vaše kolo,“ kde překvapivě vede varianta méně než dva doky (22,2 %), jíž ale hned následuje přesný opak, 11 a více let (21,2 %)! Výše zpochybňované sportovně-závodní zaměření českých jezdců do jisté míry koliduje s poměrem 59/41 % ve prospěch nášlapných pedálů, což je ale vlastně dost logické, jelikož nášlapy jsou v principu efektivnější a enduro mánie s platformami v popředí je sice silná, ne ale až tak početně výrazná.

Pozitivní je rovněž fakt, že u nás drtivá většina lidí investuje spíše do nového kola (86,2 %), kdy nákupy z druhé ruky představují minoritu 13,8 %. Na druhé straně plán na pořízení nového kola odmítlo 37,7 % respondentů, ale zase když se sečtou odpovědi do 1, 2 a 3 let, dostaneme se na solidní polovinu, což znamená, že se u nás „kolový park“ obměňuje poměrně často a pravidelně.

A když už nové kolo, tak lidé hodně cílí na „všestranný“ sportovní a cestovatelský parametr 29“ (22,4 %), silnice a trekingy, avšak v pozadí nejsou ani fully či pevňáky na kolech středního rozměru 27,5“.

Podle čeho se rozhodujeme, na čem nám záleží a kde nakupujeme?

V rozhodování o novém kole dáme hodně na faktické vlastnosti jako je výbava, cena, hmotnost a materiál rámu. Minimální vliv má naopak to, zda dané kolo či značku vozí ten či onen sportovec (3,3 %). Pro obchodníky jistě pozitivní je jasná nadvláda specializovaných prodejen, při rozhodování kde si koupit nové kolo (79,7 %), přičemž na internetu by si kolo koupilo jen 15,7 % respondentů.

Rozhodování o kole pak hodně ovlivňuje osobní zkušenost (65,8 %), internet a diskuze (48 %) či doporučení známého (40,3 %). Odborné testy se do toho všeho promítají poměrem 38,1 %, což není rozhodně špatné. Navíc BikeAndRide.cz jako čistě webové médium si můžeme sebevědomě promítnout i do položky internet a diskuze. Bez zajímavosti není ani rozložení ceny potenciálního nového stroje, kde tradičně vévodí dostupné kategorie 20 000 – 30 000 Kč, či 10 000 – 20 000 Kč, za nimiž ale následují vyšší hladiny 30 000 až postupně 100 000 Kč!

Poměrně dost také investujme do svého vybavení, za jeden rok nejčastěji 3 000 Kč (36,4 %), řada lidí ale neváhá vytáhnout z kapsy i 6 000 Kč (24,1 %). A když už zavítáte do prodejny, jde vám hlavně o to, aby byl obsluhující personál dostatečně technicky zdatný a obchod měl patřičně široký sortiment.

To vše si myslí publikum respondentů, kde je poměr mužů a žen rozdělen 82/18 ve prospěch silnějšího mužského pohlaví, i když dobře víme, že žen cyklistek, silničářek a bikerek je rok od roku víc a víc. Což nás jedině těší.

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

O dalším a výrazně početnějším ročníku seriálu exhibičních závodů DownMall Tour konaných ve specifickém prostředí obchodních center jsme vás již tento týden informovali. Nyní se pojďme krátce podívat na to, jak první závod viděl loňský šampión Tomáš Slavík a prohlédnout si můžeme i trať díky záznamu jeho finálové jízdy.

(tisková zpráva)
Zahájení letošní sezóny proběhlo uplynulý víkend v rámci prvního závodu DownMall Tour 2016 v německém Hannoveru. DownMall Tour 2016 letos přinese šest závodů po šest týdnů v řadě za sebou a to napříč obchodními centry střední Evropy – 3x Německo, 1x Maďarsko, 1x Slovensko a finálové kolo v Praze v Arkádách. Letošní Tour bude jistě napínavá od začátku do konce!

Nyní již k prvnímu závodu: Ve finálové jízdě v Hannoveru nasadil Tomáš Slavík neuvěřitelně vysokou laťku časem téměř o 1,4 vteřiny rychlejším než dosavadní nejlepší čas tohoto závodu, ani to ale tentokrát nestačilo na první příčku. Johannes Fischbach přiletěl do cíle v ještě lepším čase, díky čemuž těsně zvítězil. Tentokrát druhé místo pro Slavíka, uvidíme co přinese Berlín příští víkend, ale vypadá to na velký souboj dvojice Slavík vs. Fischbach.

„Závodění v obchoďáku je vždycky těžké a těsné, jelikož povrch je neskutečně kluzký a konkrétně v Hannoveru byla spousta míst na chybování. Do většiny zatáček jsme driftovali a pokud se Vám vše nepovede na 100 %, tak nejde počítat s dobrým výsledkem. Sice nejsem pořád fit po svých loňských problémech se zdravím, ale ve finále jsem zajel skvělou jízdu, ke které bych měl opravdu jen málo připomínek.“

„Bohužel ani to nestačilo na první místo a možná právě těch ‚pár nedostatků‘ udělalo své a opravdu to nevyšlo jen těsně. Fischi jezdil fakt dobře a zasloužil si to! Loni já, letos on. Bude to napínavý a fakt se těším na další závody. Myslím si, že jeho vítězství bylo pro mě i pro něj velká motivace do dalších startů a řekl bych, že se level našeho závodění posune hodně blíž k hranici možného, jelikož oba dva budeme chtít vyhrát! V tu chvíli půjdou limity asi trochu stranou Jsem hrozně rád, že jsem zpět na kole a závodění v Hannoveru bylo super! Díky fanouškům, sponzorům a organizátorům za vše a na viděnou v Berlíně!“

Photo by: ckworks.de, Rick Schubert, Prouzič foto

V minulém týdnu (23. – 28. 2. 2016) proběhl v Milton Keynes nedaleko Londýna už desátý ročník cyklistické výstavy iceBike. Na našem území nepatří ke známým a taky se s částí tady prezentovaných novinek u nás těžko setkáte. Možná právě proto není od věci mrknout se, na čem se na britských ostrovech jezdí, nebo kde jsou vidět rozdílné přístupy.

Text a foto: Jan Tandler
Začít je možné už tím, že britské ostrovy patří k těm kulturám, kde kolo není jen vybavením pro sport, ale hlavně dopravním prostředkem. Tomu odpovídá také množství prezentovaných produktů, které zajistí především váš komfort, viditelnost a tím i bezpečnost na silnicích. Specialistům na reflexní oblečení a doplňky přitom vévodila ve výstavní hale značka Hump se svérázným přístupem k prezentaci.

K vidění byla rovněž celá řada firem specializujících se na osvětlení, mezi než patří značky Infiny nebo Electron. Ale i významnější vystavovatelé v čele s Madison Clothing dbají na bezpečnost. Nejen jejich oblečení nabízí množství propracovaných reflexních detailů. I úplně nová nabídka cyklistických přileb potvrzuje, že se v oněch končinách hodně jezdí za zhoršených světelných podmínek.Madison Sportive Lady (foceno s bleskem a bez blesku – nahoře) / Madison Trail (dole).

To, co nás ale zajímalo nejvíce, byla samozřejmě kola. iceBike nenabízí nejrozsáhlejší seznam producentů kol, ale docela dobrý průřez tím, co se na ostrovech prodává a s kým má hlavní pořadatel, mimochodem jedna z největších sportovních firem v UK, partnerské vztahy.

K elitním značkám z pohledu popularity jednotlivých disciplín, na které se daná značka soustředí, patřil určitě belgický Ridley. Na stánku bylo jasné, kam dnešní svět spěje. Silnice na kotoučovkách se širšími plášti, tzv. Gravel bike, či Gravel road pro milovníky nejen asfaltu, ale i prachu a bláta a vedle toho cyklokrosové nebo spíš adventure speciály s hrubším vzorkem, kterým odpovídá i značení známé spíš z horské cyklistiky. Třeba modely X-Ride nebo X-Trail. Pak už si jen podle výplatní pásky vybíráte, jestli chcete hliník nebo karbon. Ridley X-Ride 20 Disc (nahoře) / Ridley X-Trail C 40 (dole)

Na odlišnou skupinu fanatiků se soustředí další známé jméno, Saracen Bikes. Znát jej můžete z nejtvrdší disciplíny – downhillu. Team Saracen obsazený známými jmény jako Manon Carpenter (2. místo na MS 2015), Matt Simmonds a nově také Marc Beaumont nejenže vítězí v domácím poháru, ale posbíral řadu umístění i ve světě. Není se čemu divit, že v popředí stojí u této značky jejich karbonový, resp. hliníkový DH speciál Myst…

Hned za ním jsou k vidění enduro modely Ariel s karbonovou zadní stavbou (nahoře) a nakonec trailbike Kili Flyer v „new-school“ stylu (dole).

Na iceBike Saracen prezentoval také nový prototyp DH Team v autentické britské povrchové úpravě

Co nám nebylo při pohledu na trialová a enduro kola úplně jasné, byla britská obliba ve stavitelných sedlovkách bez dálkového ovládání. Asi si prostě na ostrovech vždycky dají před sjezdem pauzu na občerstvení…

reklama

Mezi značkami kol nás však nejvíc lákal stánek Genesis Bikes. Ten nabízí takovou skladbu modelů, která je pro některé středoevropské producenty jen těžko pochopitelná. Genesis například nemají jediné celopéro. Zato kultovních ocelových silnic i horských kol u nich najdete hned několik řad. Je to dokonce tak, že když chcete hliník, vybíráte si mezi levnějšími modely. Naopak, chcete-li něco víc, nabídne vám Genesis ušlechtilé kovy. A ne ledajaké. Začíná se na Mjölnir CrMo, přes tři různé druhy oceli Reynolds až po 3AL-2.5V Titanium u rozpočtově náročného modelu Croix de Fer Ti.Genesis Mjölnir CrMo, Genesis Reynolds

Genesis Croix de Fer Ti

U silničních kol samozřejmě nemůže Genesis rezignovat na karbon. I jejich závodníci jezdí závody na světové úrovni a tam se hraje o gramy. Nám se ale místo klasických karbonových silniček nejvíc líbila řada adventure modelů Datum, které jsou také komplet v karbonu. Vidlice mají navíc s pevnou osou! K tomu jsou osazeny kotoučovkami, plášti s šířkou 33 mm a nechybí u nich příprava pro elektrické řazení Shimano Di2. Nejvyšší model Datum 30 je přitom osazený Ultegrou a jako celek je to vážně lahůdka.

Genesis datum 10 (červené) / Genesis datum 30 (bílé)

Nejen Genesis Bikes, ale i další zastoupené značky často prezentovaly, že Britové jezdí na kole i s dětmi. A na rozdíl od německého přístupu to neznamená, že nabídka musí obsahovat dětské e-biky. Znamená to, že i děti dostávají možnost jezdit na silničce nebo cyklokrosovém kole. To co je v našich končinách zatím naprostou raritou tady najdete u značek, o kterých jste možná nikdy ani neslyšeli. Povedené dětské silnice a krosky jsme viděli jak u Genesis Bikes, tak třeba u značky Rapide.Genesis Beta 26 CX

Rapide RL 26

Další nepříliš známa značka Ridgeback zase ukazuje, že na rozdíl od politiky jsou Britové v cyklistice o dost méně konzervativní. U kolika značek na českých výstavách najdete hned několik modelů horských kol s pevnou vidlicí?Ridgeback X3

V Genesis Bikes dokonce neváhali osadit pevnou vidlicí jeden model Tarn patřící k progresivnímu a momentálně poměrně drahému rozměru 27,5+, ale samozřejmě mají plusko i s klasickým předním odpružením (dole). Genesis Tarn 10 (nahoře) / Genesis Tarn 20 (dole)

Na závěr ještě přehledná galerie ostatních zajímavostí a fotek z veletrhu iceBike 2016.
Více o veletrhu iceBike jako takovém na webu – www.icebike.co.uk

Foto: Jan Tandler
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Minulý týden jsem si udělal výlet do Sextenských Dolomit, tedy do oblasti na pomezí Rakouska a Itálie, kde se konala prezentace německé společnosti Bike Action, jejíž čeští zástupci mají u nás nově na starosti distribuci kol Rocky Mountain (více). Mise této akce byla poměrně jasná, osahat si naživo novinku Rocky Mountain Pipeline!

Pipeline byl jasným vrcholem a ústředním bodem celé akce, kdy byla jeho prezentace svěřena do rukou všestranného jezdce, freeridové legendy, zkušeného moderátora, neúnavného baviče a jednoho z mužů, kteří jsou již dlouhé roky tváří značky Rocky Mountain, Bretta Tippieho. Wade Simmons, jenž vystupoval jako hlavní postava ve snímku prezentujícím nový Pipeline, se bohužel do Itálie nedostavil, Brett Tippie jej ale svým proudem ostrovtipu a nekonečným úsměvem od ucha k uchu, od rána do večera, slušně zastoupil.

Už jen cesta do Caravan Parku Sexten, místa konání prezentace, byla docela výživná. Odjezd ve tři ráno, 700 kilometrů po dálnici, místy dost šílené počasí a před Innsbruckem snad 20 či 30 km dlouhá kolona kamionů! Když jsem se konečně přehoupnul na Brennerské sedlo, žasl jsem, že je zde nahoře teplota kolem 7°C, zatímco na Rozvadově byly -2°C a hustě sněžilo; když jsem pak sklouznul po dálnici dolů k Brixenu, bylo tam kolem deseti. Vzhledem k tomu, co hlásila předpověď, jsem se docela divil a říkal si, jestli jsem to s těmi zimními koly, která jsem na auto pro jistotu hodil dva dny před odjezdem, nepřehnal!

Nepřehnal!

S tím, jak jsem se blížil k Sextenu, začala teplota opět klesat a nakonec zůstala jen pár stupňů nad bodem mrazu. Po dosažení cíle mě místo rozkvetlých dolomitských luk čekala šedivá peřina a lehké vytrvalé sněžení. Pro prezentaci kola parametru 27,5+ ideální podmínky. Ubytoval jsem se tedy v parádní dřevěné chatce připomínající saunu, na oběd snědl tři porce lasagní a poté si šel poslechnout prezentaci.

První část byla vcelku obecná, celkové představení společnosti Bike Action, dovozce značek Rocky Mountain, Race Face, Easton a zástupce Evoc. Po půl hodince jsme vyfasovali tašky se jmény, kde byl ručník, triko a kraťasy Rocky Mountain. Poté partu novinářů s nechápajícími výrazy zahnali organizátoři do šatny zdejšího wellness centra, kde jsme ze sebe sundali zimní oděvy a obvykle naboso jen s foťákem v ruce napochodovali do rozlehlé, krásně vyhřáté prostory ve stylu umělé jeskyně s velkým bazénem uprostřed.

Zde se opět ujal slova Brett Tippie, který stylově v cyklistickém úboru a s chrániči spadlými ke kotníkům začal vyprávět příběh o stroji Rocky Mountain Pipeline. Tedy o stroji, na němž jako mladí se Simmonsem a spol. začínali. Hovořil také o tom, že právě Rocky Mountain Pipeline byl kolem, které odstartovalo jejich freeridovou kariéru v kanadském BC, zejména pak slávu oblasti North Shore.

Brett Tippie vypráví o svém vztahu ke stroji Rocky Mountain Pipeline v teple wellness centra…

A pak skočil do bazénu…

Následně jsme se podívali na prezentační video, vyslechli pár technických údajů, poslechli si jak Brett nadšeně vypráví o tom, co vše toto kolo dokáže, co vše sjede a jak zábavné dokáže být a nakonec se jeden z aktérů prezentace rozjel a skočil s Pipelinem do bazénu!

Let’s ride, sorry Love the ride!

Po velkém cákanci nás Brett vyhecoval k tomu, že „teď se jde na kolo“, přičemž různě vtipně parafrázoval slogan Rocky Mountain „Love the ride.“ Nezbývalo tedy nic jiného, než znovu vyměnit kraťasy za teplé kalhoty, přeběhnout do chatek, nasázet na sebe dost bikového oblečení, helmu, batoh a pro jistotu i chrániče, načeš se šlo jezdit.

Testovacích kol bohužel nebylo tolik jako natěšených testerů, proto se na mě při prvním kole nedostalo, jelikož jsem se cestou k test centru zakecal. Stane se! Počkal jsem si, až se vrátí první skupina, popíjel mezitím horký džus a řešil různé pracovní věci na telefonu. Ještě že existuje Data Roaming! Nakonec kola dorazila a já ulovil jednoho Rockyho Pipeline v krásné svítivé barvě s odpružením RockShox. Komu vadí, že šlo o levnější variantu 750 MSL s vidlicí RockShox Yari (150 mm) a brzdami Shimano M506!? Mně ne, Fox nechci!

V první chvíli jsem byl trochu smutný, že na mě nevyšel rám velikosti M, ale nechtěl jsem na něj čekat další půl hodiny. Nakonec jsem zjistil, že je Pipeline dost krátký a nijak extra vysoký, proto mi luxusně sedlo Lko. Trochu jsem se zasekl při ladění systému Ride-9, když jsem se snažil nastavit maximálně stabilní projev. Zmrzlé prsty a ztuhlá vazelína ale byly proti mně! Nakonec se podařilo, teď ještě rychle nafoukat a…

Systém Ride-9 znám již velice dobře, proto jsem si hned na začátku nastavil maximálně položenou geometrii, abych vytěžil možnosti tohoto stroje na náročných stezkách v neznámém terénu naplno a rozhodně jsem nelitoval.

Oni už jeli!?

Jako blázen jsem se vydal stíhat skupinku, v níž byl i Brett Tippie, až mi z toho málem bouchla pumpa. Po hodině přešlapování venku za lehkého posněhávání najednou nasazení na 150 %! Za chvíli jsem skupinu naštěstí dojel, rychle si srovnal chrániče, doladil tlaky v pneumatikách a už se zase jelo!

Vzhledem k povětrnostním podmínkám jsme toho moc nenajezdili. Vlastně jsme se jen motali poblíž kempu a brázdili jeden extra kořenitý trail na druhém břehu potoka, který (ne)překvapivě začínal několika sněžnými poli a pár úseky luxusní ledovky, kde kus sněhu odtál a zase zmrznul! Tady jsem na chvíli zaváhal a když jsem opět sjížděl skupinu, poslal mě led k zemi! Ještě klika, že jsem měl chrániče Leatt 3DF Hybrid. Na ledu zafungovala jejich inteligentní pěna parádně!

Zadní zavěšení SMOOTHLINK™ je klasickým řešením značky Rocky Mountain, které si našlo své místo i na novince Pipeline

Na kole jsem ten den strávil kolem dvou hodin, část se skupinou, která to po chvíli otočila a vracela se do kempu, část potom sám, když jsem vzal Pipeline a šel si dát ještě jedno kolečko, abych si ty kořeny znovu pořádně užil a abych si v klidu udělal pár fotek samotného kola.

Po návratu jsem byl vděčný za cokoliv teplého do žaludku a hlavně za teplou sprchu a suché oblečení a také chvilku odpočinku v chatičce. Když jsem se dal dohromady, byl pomalu čas vyrazit na večeři spojenou s prezentacemi dalších dovážených produktů a značek, stejně tak i několik partnerů jako je ESET, Magura, Evoc nebo seriál maratonů Stoneman. Vzhledem k tomu, že jsem ten den vstával před třetí ráno a měl za sebou 700 km v autě, jsem dlouho nevydržel a šel spát.

Novinka RockShox Yari je jednodušší variantou, která ve střední a nižší třídě alternuje modely Lyrik a Pike. Komfortu jsem si díky ní i díky plášťům Maxxis Rekon 27,5×2,8″ užil více než dost…

Sněží, jde se do sauny!

Druhý den po snídani jsme se opět sešli, abychom si poslechli posledních pár prezentací a poté byl čas jít znovu na kolo. Jenže… Přes noc napadlo slušných pár centimetrů sněhu a dopoledne stále sněžilo a sněžilo, takže by to bylo spíš na fatbike. Před odjezdem jsem ze střechy auta odhrábnul dobře 30 cm čerstvého sněhu! Bylo by asi zajímavé zkusit plusko na sněhu, ale nějak se mi do toho marastu nechtělo, proto jsem radši využil voucher do místního wellness a pořádně se uvolnil před dalšími stovkami kilometrů domů.

Řada lidí pokračovala ze Sextenu na Gardu, na tamní festival. Mezi tyto šťastlivce jsem ale nepatřil, proto jsem po obědě opět usedl za volant a tentokrát přes Salzburg a Linz valil zpět domů. Po většinu cesty přes Rakousko jsem přitom stěrači po předním okně honil další a další sněhové vločky! To je zase jednou jaro…

Zadní stavba je prostorově velkorysá, až se v ní plášť v šířce 2,8″ skoro ztrácí. Širší gumu bych už do Rockyho ale necpal…

reklama

Rocky Mountain Pipeline – v sedle

Moc jsem toho v Sextenu na novém tlustém Rockym nenajezdil, něco málo jsem si ale zkusil a rád bych se proto s vámi podělil o mé letmé dojmy z jeho sedla. První věc, co jsem již zmiňoval, byl poměrně krátký posed, i když jsem seděl na Lku, čemuž se obvykle vyhýbám. Pipeline je zřejmě celkově dost zkrácen, aby byl i při nasazení velkých a tlustých kol dostatečně obratný. Tomu odpovídá i délka horní trubky 572/595 (vel. M/L)*. Tedy hodnoty skoro jakoby o velikost posunuté dolů. Alespoň jsem se necítil jako na štaflích.

Když jsem zprvu stíhal uniknuvší skupinu a hnal se za nimi po štěrku a po rozmáčené hlíně, říkal jsem si, že to s ohledem na velkost a masivnost kol vlastně docela jede. Rocky Mountain Pipeline není ani v nižší sestavě (750 MSL) rozhodně žádný lenoch. Ona nižší sestava i tak zahrnuje karbonový rám a zadní hliníkovou stavbu. Co bylo ale podstatnější, byly zážitky při cestě z kopce dolů, ale vlastně i do kopce, hlavně však po cestě plné kořenů a jejich nekonečných spletenců.

Prvních pár metrů si člověk místní terén jen tak lehce oťukával, později jsem malinko dofoukl přední kolo, jelikož mi předtím uteklo víc než jsem chtěl. Brzy nato jsem si začal více a více užívat jistotu a suverenitu, s jakou Rocky Mountain Pipeline plul zejména po takto náročném a členitém trailu. S takovýmto kolem člověk rychle zjistí, že nemusí až tak moc řešit jednotlivé kořeny, že stačí kolo namířit a jet. Jak říká Wade Simmons v mnohokrát zmiňovaném videu: „Zavřete North Shore, ty traily jsou najednou nějaké moc snadné!“

Na rozdíl od ohromných pluskových Foxek jsou širší Boostové vidlice RockShox vcelku rozumně tvarované a nabízejí tak akorát místa pro širší gumu, přitom je ale znát, že je jejich korunka trochu výš, aby nebyl problém nasadit do vidlice i 29″ obruč.

Tohle je snad podvod!

Ano, s pluskovými koly, konkrétně obutými novinkovými plášti Maxxis Rekon 27,5×2,8“ na 35 mm širokých ráfcích, se 150 mm zdvihu vepředu a 130 mm vzadu, si člověk říká, že je tohle naprostý podvod! Na místech, kde by bylo potřeba pečlivě vybírat stopu, aby vás nekonečná klubka hadů nadobro nepohltila, jen tak letmo kontrolujete směr, snažíte se držet přiměřenou rychlost a necháváte kolo, aby vše ostatní udělalo za vás.

Na takto členitém trailu, kde to člověk navíc vůbec nezná, to je skutečná paráda. Luxusní jistotu jsem si užil i na pár místech, kde se pěšina zlomila více dolů a přede mnou se otevřely ještě divočejší kořenité sekce. Místa, kde bych jindy buď musel mít pořádnou rychlost a „nějak to proletěl“, nebo naopak extra pečlivě vybíral konkrétní stopu. V sedle Rocky Mountain Pipeline nic z toho nebylo zapotřebí. Stačilo danou sekci rychle omrknout, vyhlédnout si tak nějak rozumnou přímku a té se držet!

Parádní zážitky nás čekaly i při cestě zpět, když jsme po víceméně stejném trailu zase stoupali směrem ke kempu. Místa, kde by se člověk normálně ani nesnažil nasednout na kolo šla projet jako nic a Pipeline stoupal a stoupal. Jasně, někdy to nevyšlo a někdy člověka zastavil pořádný kořen nebo ne zrovna dobře zvládnutý terénní schod. Případně moje lenost! Jinak jsem ale žasl, co vše lze na takovém kole vyjet. Teď už by mu chyběl snad jen motor!!!

Nové generace fullů Rocky Mountain spoléhají takřka výlučně na kluzná pouzdra BC2™ (Bushing Concept 2), která poznáte podle výrazných maznic.

Druhé kolo = střízlivění

Při druhém kole na tom samém trailu jsem si záměrně vybíral složitější stopy a občas i lehce narazil, když jsem zjistil, že tlusté gumy neudrží úplně vše a že šikmý podélný kořen může člověka rozhodit bez ohledu na velikost plášťů. Jinak jsem se i napodruhé královsky bavil nebo spíš… Vlastně jsem si říkal, že při druhém pokusu už to není až takové vzrůšo. Teď už vím, co to kolo umí a dokáže a chci víc, víc, víc! Jenže drsnější stezky se mi ale v daném místě a čase již nenabízely… Tak snad až do ČR dorazí testovací kousek, pak jej vytáhnu na ta nejzáludnější místa co znám a pořádně potrápím Pipeline i sebe!

Ohledně zmíněného střízlivění je to tak, že když člověk poprvé sedne na pluskové kolo takovéhoto formátu, je první půl hodinu jakoby v jiném světě. Žasne, jak jistá jsou tlustá kola, jak jsou stabilní, jak je celek komfortní a co vše za jezdce vyřeší objemné pláště a co vše mu dovolí. Je to rozhodně zajímavý pocit a zajímavá zkušenost, brzy si ale říkáte, že byste museli jezdit extra technické traily nonstop, abyste kolo takovéhoto kalibru náležitě využili.

V Kanadě v oblasti North Shore to musí být skvělá volba pro všechny jezdce, kteří neumí jezdit tak jako Wade Simmons a spol., pro jezdce, kteří by se jinak na tamních trailech pozabíjeli, nejspíš včetně mě samotného. Jinak ale bude docela těžké pro takovýto stroj hledat v našich středoevropských podmínkách náležité využití. Rád bych vzal nějaké plusko na drsné traily do Krušek, nebo mě napadá, jak by se asi Rocky Mountain Pipeline choval mezi oblými balvany na Gardě? S mlékem místo duší by mohl být dokonalým receptem na nekonečné defektění a také nástrojem, který by mě v mnoha místech zbavil strachu! Zbrusu nový plášť Maxxis Rekon+ si zaslouží velkou pochvalu. Jeho objem není nikterak šizený, přesto se guma zbytečně nedeformuje a nebudí tak dojem fatbiku. Zároveň je ale obrovsky komfortní a jistá. Pochválit musím i jejich boční vedení, zejména v porovnání s dříve zkoušenými Maxxisy Chronicle 3,0″, které byly v tomto směru dost nevýrazné.

Kam s ním?

No počkejme si, zda a kam se obor plně odpružených strojů na kolech 27,5+ ještě posune a zda si najde širší klientelu nebo zůstane jen u strojů pro značně specifické možnosti využití s tím, že si jej pro běžné nasazení člověk přestaví na všehoschopných 29“ s hrubším obutím. To by mohla být cesta…

Další novinky ze Sextenu

Jak již zaznělo výše v textu, v rámci novinářského dostaveníčka v Sextenu jsme se měli možnost seznámit i s dalšími novinkami dovážených či zastupovaných značek. Více formou popisků u pár fotek níže.

Vedle úvodu ve zdejším wellness centru se zbytek prezentace odehrál ve stylových prostorách velkolepé roubenky s tradiční bavorskou výzdobou a všudypřítomnou bikerskou tématikou. 

Novinkou číslo jedna byl samozřejmě Rocky Mountain Pipeline, který stál v prezentační „chýši“ takto hezky nasvícený a stylově zablácený!

Race Face Next SL – King of the ring!

Teleskopické sedlovky Race Face Turbine ve třech velikostech se zdvihem 100, 125 a 150 mm.

Stylové plastové platformy Race Face Chester

Speciální edice cestovního vybavení Evoc ve stylu Dannyho McAskilla

Rocky Mountain Maiden s elektrický pohonem? I takové věci jsou možné!!!

Největší novinka značky Evoc pro rok 2017 – sportovní ledvinky Hip Pack Race…

Vybaveny budou vodním vakem Hydrapak (3l), extra kapsou na nářadí atd. Dle všeho se zdá, že se móda ledvinek zase vrací, že je ráda jezdců vymění za objemný batoh…

Jednou ze specialit jsou tyto boční kompresní pásky. Jsou-li povolené, sedí ledvinka na vašich zádech volně a pěkně pod ní fouká. Když popruhy utáhnete, kontakt s tělem se zlepší o 100 % a najednou nikde nic neplandá a neskáče! Chytré a funkční, zkoušel jsem to sám na sobě…

Dalším prezentovaným produktem Evoc jsou batohy bez chrániče páteře řady Stage, které cílí na maximum komfortu, jistoty usazení na zádech a co nejlepší ventilaci…

Proto u nich najdeme speciálně koncipovaný zádový díl, kovové přezky spojující batoh a ramenní popruhy umožňující lepší přizpůsobení tělu, nebo třeba pružné a vzdušné bederní popruhy Airo Flex, jejichž základní materiál má původ ve zdravotnictví.

(Foto: Štěpán Hájíček)

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Za posledních pár let jsem u nás objel už docela dost enduro závodů, přes zimu téměř nonstop seděl na kole (v rámci všemožných testů), přesto jsem byl před cestou do Sušice krapet nervózní. Přeci jen je to těžký závod a navíc po tak dlouhé odmlce. Předpověď ale byla luxusní, kolo naladěné, přihláška podána. Zkrátka žádné výmluvy, jede se!

Původně jsme měli jet za redakci BikeAndRide.cz dva, já a kolega Zed, který ale musel svou účast z rodinných důvodů na poslední chvíli zrušit, což ho hodně mrzelo a mě také. Zrovna v Sušici se hodí mít s sebou parťáka. Ještě když jsme se posnažili, abychom startovali hned po sobě. No jo, člověk míní…

Opožděný start

Nakonec jsem tedy balil věci jen já, proto jsem se mohl ve své „korejské Americe“ (Kia Carnival II) neomezeně roztahovat. Vyhodil jsem všechny zadní sedačky, nabalil si velkou matraci, kolo a tisíc věcí k němu a přes veškeré původní plány a předsevzetí vyrážel, vlastně kvůli práci, kterou jsem doma dodělával, až v sobotu přesně v poledne. V rámci tréninku jsem chtěl stihnout co nejvíc RZ, proto jsem fičel směr Sušice takřka bez zastávky, co můj masivní naftový motor, dvě tuny asijského železa a uzavírky na příbramské dálnici dovolily.

Něco málo po druhé jsem byl v Sušici, zaregistroval se, prohodil pár slov s Alešem, ředitelem závodu a s pár lidmi, které jsem na sušickém náměstí potkal, vyptal jsem se jak je to s vývozy dodávkou na Svatobor a pak znovu skočil do auta a zamířil pod Sedlo, abych svůj trénink začal na erzetách 2 a 3. V Albrechticích u restaurace jsem ještě prohodil přední plášť, jelikož jsem měl takový pocit, že zhruba 300 gramů navíc (Maxxis Minion DHR II jsem nahradil za WTB Vigilante) by se zde mohlo vyplatit. Ještě vyměnit sedlo, pro změnu WTB za SDG a hurá do akce!

Svatobor, začátek RZ5

Can I join you?

Už jsem byl skoro ready, když kolem projel borec a anglicky se mě ptal na možnost natočit si někde vodu, načež jsem ho nasměroval do restaurace. Když se za pár minut vrátil, zeptal se jestli jedu nahoru a jestli může jet se mnou. Nakonec ze z něj vyklubal ALOPOUDIS Achilleas, řecký rider, který je v Česku v rámci studentského programu Erasmus. Jak sám říkal: „Je to super zkušenost, ale nic moc pro kondici. To jsou samé večírky, alkohol, cigarety a ponocování… Nevím jak to celé dnes a zítra objedu.“

Dle všeho objel závod velice slušně, jelikož skončil v absolutním hodnocení na 44. místě a to stihl cestou dva velké pády na dvou velkých skalkách, konkrétně na erzetách 1 a 6. „Na první RZ jsem vyjel na ten velký kámen a jelikož jsem si ho moc nepamatoval, vzal jsem to moc vlevo a tam nebylo nic, jen díra! A na šestce… Skalka zhruba v půlce, já ji jel vlevo a najednou mi zmizelo přední kolo,“ vyprávěl, když jsme se potkali v cíli.

Vypadal ale spokojený a ani nebyl moc potlučený. Asi holt umí padat! Mimochodem v rámci tréninku mi popisoval jeden luxusní sjezd z hory Olymp, který vypadá zhruba jako nejstrmější část sušické RZ3, přičemž se v takovém terénu jede dolů dobře dvě hodiny!!! Moc lidí tam ale prý nejezdí… Proč???

RZ2

Hurá na jedno! Sorry na jedničku…

S Achilleem jsme dali dvojku, trojku pěšky odspodu nahoru a pak zase dolů a nakonec se rozloučili, jelikož tento řecký polobůh pokračoval po trase na další erzety. Já se místo toho vrátil přes Sedlo k autu, naložil kolo a přemýšlel co dál. Ze sportu a pro zábavu jsem si chtěl projet RZ1, proto jsem stočil vůz do vesničky Rok, odkud to bylo celkem blízko na vrchol Kalovy a z něj dolů po jedničce, která je prostě úžasná. Stihl jsem se zastavit i na Krásné vyhlídce, užil si následnou cestu dolů a dvakrát si sjel pověstný kámen, z něhož pak druhý den Achilleas padal. Zřejmě neupadl na patu, proto mohl pokračovat

Od konce jedničky to k autu bylo kousíček, znovu hodit kolo dovnitř a jede se zpět na sušické náměstí zjistit, jak to vypadá s vývozy na Svatobor. Což o to, dodávka pendlovala nahoru a dolů celý den, ale když jsem viděl ten zástup čekajících riderů… Dal jsem si zmrzlinu a připravoval se psychicky na cestu nahoru po vlastní ose. A najednou jsem potkal Tomáše, kolegu závodníka z minulého ročníku, a po chvíli laborování využil jeho nabídky, nasoukal se i s kolem do jeho auta a nechal se přítelkyní (Tomášovou řidičkou odvézt nahoru. DÍKY!

Svatobor, začátek RZ5

Šestku v tempu, pětku po tmě

Čas se ale pomalu krátil, respektive večer se rychle blížil, proto jsme spolu stihli sjet RZ6 a finito! Pětku jsem chtěl alespoň vidět, zvolil jsem proto záludnou taktiku. Večer jsem si skočil nakoupit, dal jsem si sprchu, převlékl se a pak vyjel autem na Svatobor, do ruky vzal světýlko a vydal se na obhlídku pětky za hluboké tmy.

Naštěstí jsem měl s sebou Knog Blinder Arc 600, takže o světelný tok nouze nebyla. Prošel jsem si tedy v klidu pětku a zpět na kopec šel šestkou, přesněji její horní polovinou. Ať mám trochu v hlavě, co mě druhý den čeká. Ale řeknu vám, takhle pěšky a ještě za tmy, to člověk vidí na trati věci… Po návratu k autu stačilo najít klidné místo, posedět chvíli u auta, uvařit si čaj, namazat chleba a zalézt dovnitř, ať se na závod trochu vyspím.

Enduro X Race Sušice 2016 – jde se na to!

Miluju spaní v autě, nejlépe na nějakém odlehlém místě a úplně nejlépe s výhledem. Pěkné místo na takové nocování je třeba v Albrechticích kousek od hospody. Člověk ráno vstane a kouká na rozkvetlé louky a přes ně daleko do krajiny. Co může být lepšího! Teď už jen „snídani v trávě“, upevnit na kolo číslo, čip, nalepit startovní časy, zkontrolovat pláště, máznout řetěz… Znáte to! A pak hurá zpět do Sušice na náměstí.

Start a transfer 1

Na první transfer jsem startoval díky číslu 40 v 10:19, což bylo fajn, že jsem nemusel dlouho čekat a nervózně přešlapovat před startovní bránou. Začátek byl vcelku tradiční, snad jen s tím rozdílem, že tentokrát jsme vyjížděli z luxusního zastřešeného pódia. Vyběhnout schody, zodpovědět případně pár dotazů Michalovi, který celou akci moderoval, tři, dva, jedna a… „Další dvojice (startovalo se po dvou) je na trati.“

Z loňska si dobře pamatuju, jak jsem se cestou na start první erzety flákal, čekal na kolegu, různě zastavoval a upravoval kolo a nakonec jsem si nahoře sotva stačil nasadit chrániče! Letos jsem byl extra zodpovědný, lokty jsem měl už na sobě, kolena alespoň na nohách a krom jedné zastávky na vykonání potřeby, jelikož na náměstí nebylo moc kam, jsem jel klidně a vyrovnaně. Žádný spěch, ale ani zbytečné prostoje. Jednou jsem tlačil, jinak jsem držel strojové tempo.

I díky tomu se mi po půl hodině podařilo účinně spálit snídani, která ve formě bábovky a jogurtového nápoje nebyla úplně sportovním ideálem! Ale co, měl jsem na to chuť! Celou dobu jsme po očku kontroloval hodinky, které pro takovéto případy vozím na řídítkách, abych měl přehled o čase. Loni to bylo horší, protože jsem vůbec netušil, jak jsou přejezdy dlouhé a jak velká je rezerva. Letos jsem to již odhadl lépe a nakonec jsem na vrcholu Kalovy (727 m), kam se stoupalo ze Sušice poctivých 40 minut, byl zhruba deset minut před svým startovním časem.

Před startem RZ1

RZ1

První ertzeta je podle mě nádherná, zábavná a hravá a je tedy dokonalým začátkem závodního dne. Startuje se z jedné vyhlídky, vše začíná hravým singlem s pár kamínky, kameny a balvany, pak člověk musí něco málo nastoupat, dojet ke Krásné vyhlídce a odtud se jede skoro až do cíle jen z kopce. Skoro… Prostředek jedničky je famózní. Hravá, ale místy dost technická a někdy i slušně strmá, ale stále jezdivá stezka. Pár ostřejším padáků, kde je třeba rozumně volit stopu, i když se to dá jet na oči.

Později jeden kamenitý sešup, který mě loni trochu vyděsil, ale nakonec byl v pohodě. Jeden větší balvan na rovině, tady jsem si z tréninku pamatoval, že jej musím jet po jeho pravé hraně, jinak za ním nezatočím. Hup přes cestu nebo žlab a konečně ten velký butrák, ze kterého vede dolů možná čtyři metry vysoký sešup a kde upadl Achilleas. Za šutrákem klopenka a pak trochu dupání do pedálů, kde jsem málem hned v začátku trefil strom, jak jsem se soustředil na dýchání a šlapání. V mém podání pohodové tři minuty a kousek, které jsem si krásně užil!

Transfer 2

Zajímavé, jak se člověku stále v mysli motají zážitky z loňska. Na jedničce jsem totiž loni přetrhl řetěz a pak jsme na dvojku valili jako šílení, abychom to stihli. Letos to byla pohoda. Vydýchat se, vyměnit integrál za kokos, napít se, chrániče šoupnout dolů a jede se. Přejezd od jedničky ke startu dvojky a trojky je příjemným výletem krajinou Pošumaví. Tiché lesy, rozkvetlé louky, krásné výhledy, nádherné historické chalupy… Prostě pohoda a relax! Jen si zase držet tempo a nikam nespěchat.

Chvíli se člověk jen tak veze, pomalu sbírá výškové metry, mine silnici do Sušice, stoupá lesním singlíkem, pak kousek po poli a už tu jsou Albrechtice a ona zmiňovaná hospoda, odkud zní lidová hudba a píseň „Děvčata z pohraničí, ty milujou, jen to fičí…“ Sakra, tohle mi bude v hlavě znít celý den! Od hospody je to na Sedlo (902 m) stále ještě kus. Naštěstí, nebo naneštěstí cestu nahoru od loňska vysypali štěrkem a uválcovali. Už to není tak romantické stoupání jako dřív, na druhou stranu stačí točit nohama a člověk nemusí skoro ani tlačit, když nechce.

Kontrola času ukazuje, že mám stále rezervu kolem dvaceti minut, díky čemuž mi došlo, že uvidím průjezd prvních mužů startovní listiny. Zastavil jsem tedy u mlíka a chvíli sledoval, jak to dolů pálí Prokop, Tejchman, Vitko a Myšík… Moje jízda asi bude o dost pomalejší, ale co, jsem tu hlavně kvůli zážitkům a reportu. Na kopci jsem měl stále chvilku času, vylezl jsem si proto na skálu a chvíli jen tak koukal na šumavské hvozdy a hrad Kašperk. Člověk si to prostě musí udělat hezké, když už s sebou nemá parťáka!

RZ2

I dvojku a trojku jsem si projel den předem, takže jsem věděl do čeho jdu. Krom jednoho zaváhání na začátku, kde jsem zbytečně objížděl jeden kámen, a pak krátkého výběhu do malého stoupání, se mi zde jelo úžasně. Začátek příjemný lesní na hlíně, pak člověk objede hranu a začne padat dolů pod skálu, kde jsem předtím seděl na vyhlídce. Zde je pár technických úseků, jedna skalka, kterou člověk musí trefit, pár velkých šutrů mezi něž je potřeba se dobře zapasovat a níže také několik ostřejších zatáček kam není úplně snadné se vejít.

Jedna zrádná sekce je kousek za studánkou. Zde se zdá, že to člověk může pustit, jenže pak se zahýbá na kořenech zprudka doleva a následuje dalších pár manévrů. Také dalších pár zatáček a konec už je příjemný plynulý, poměrně rovný a otevřený, takže stačí pustit brzdy a jen se vézt.

Transfer 3

Výšlap z dvojky na trojku je prostě výšlap. Jakože pěšky! Tady se nemá cenu o cokoliv pokoušet, to až pak za sedlem a návratem na novou lesní štěrkovou dálnici. Před trojkou jsem měl opět docela rezervu, stihl jsem proto krátký telefonát domů, nahřál se chvíli znovu na skále a pak nadával, že mi mravenci, kteří byli naprosto všude, prolezli snad celý batoh!

Na sedle…

RZ3

Z trojky jsem měl loni obrovský respekt a vlastně obyčejný strach, až jsem nakonec upadl ve výjezdu! Cha, cha!!! Letos jsem si ji den předem opět prošel a projel a vyjma zatáčky na skalce ji zvládl čistě. I ta skalka mi nakonec nepřišla nijak tragická, proto jsem na start nastupoval celkem v klidu. Tři, dva, jedna…

Na úvod chvilka dupání po rovince, pak krátké stoupáníčko a jdeme na to. Úzký žlab, kde stačí držet řídítka, více otevřené sekce po kořenech a kamenech, kde je potřeba chytit dobrou stopu, jinak se tu zastavíte. Kratší technická sekce, kterou jsem projel krokem, jelikož se Rocky Mountain Altitude do úzkých zatáček mezi stromy dost dobře nevešel, pak kousek na vydýchání a je to zase tady!

Příjezd k pověstné skalce byl při závodě o dost rozbitější než den předem a i ta skalka byla nějaká víc vymletá. Když jsem to tam poslal, věděl jsem už od začátku, že se dole nevytočím, nebo jsem si to prostě myslel. Radši jsem si tedy odšlápl a než to vzít hlavou o skálu jsem zastavil, odhodil přední kolo a znovu se rozjížděl.

Bylo to docela psycho a vůbec se mi do té další strmé sekce nechtělo, ale hlasité povzbuzování diváků dost pomohlo. Odrazil jsem se jednou nohou, snažil se mezi šutry nabrat stabilitu, druhá noha na pedál, „ber tu levou stopu co sis včera najel“ a… Vžůům! Paráda, tohle jsem sjel čistě, vyrovnaně a ještě jsem se vešel do té spodní zatáčky. Uffff! Teď už jen otevřené DH, jeden slastný skok přes kámen jako oslava přežití, chvíle dupání po lesní cestě a pak ještě chvíli drncat po kamenech a kořenech. Trojka je dlouhá, sakra dlouhá a těžká, ale poctivá.

Transfer 4

Jak moc pomohou loňské zkušenosti! Přejezd mezi trojkou a čtyřkou je celkem pohodový, po rovince a z kopce, alespoň většinou, není ale zrovna krátký a není na něj moc času. Stejně loni jako letos. I tak jsem se rozhodl prohodit si helmy, skočil jsem na bika a s partou co se zrovna rozjížděla jsem upaloval dolů. Na to, že jsem měl zatím vždy před startem rezervu deset až patnáct minut mě začalo trochu mrazit, když mi zbývalo minut deset a já byl ještě na cestě.

Pokud to někdo neví, tak na Enduro X Race jsou přesně stanovené startovní časy s nulovou tolerancí – stíháš, nestíháš? Tvůj problém! Je to na jednu stranu přesnější, než dvakrát pípat čip na řídítkách, pár lidem to ale připadá zbytečně stresující. Někdy ano, na druhou stranu je to spravedlivé, člověk nemusí nikde čekat půl hodiny ve frontě, ví přesně kdy a kde má být a tak to je. Je to dřina, je to někdy frčka když spadnete nebo máte defekt, ale dle mého takové věci patří k našemu sportu a dělají z něj skutečný sport, kde nestačí jen pustit brzdy, ale je třeba přemýšlet a pracovat s vlastním tělem, rozložit si čas a síly atd.

RZ4

Čtyřku jsem nakonec stíhal s lehčí rezervou, i když přiznávám, že jsem si poslední kousek transferu díky znalosti prostředí zkrátil a ulehčil přejezdem po silnici… Sorry! Čtyřka samotná je hodně rychlá, šlapavá a taková docela XC. Video asi řekne víc. Někdo by ji mohl považovat snad i za zbytečnou, za „měřený transfer“, mně se ale docela líbila a po šutrech a kořenech na Sedle to byla příjemná změna. Dobrý pocit jsem měl i z několika vraceček na konci, kde jsem byl rád, že jsem dopředu hodil WTB Vigilante, které se i v hlubokém prachu krásně zařezávalo.

reklama

Občerstvení a transfer 5

Od konce čtyřky člověk už jen po asfaltu spadne zpět do Sušice, dojede k řece a v parku se může zastavit na občerstvovací stanici, jediné oficiální na trati. Letos ji navíc zpestřila soutěž dřevorubců, nebo co se to tam odehrávalo. Nevím čím přesně to je, ale když jsem v takovémto zápřahu, tak nemám moc chuť k jídlu, ale ani hlad a potřebu se něčím ládovat. Vynechal jsem proto domácí štrůdl i obložené bagety, zobnul nakonec dva croissanty, kopnul do sebe něco koly a doplnil vak. Chvíli jsem poseděl, pokecal s pár lidmi a pomalu se sbíral k cestě na Svatobor.

Výjezd od řeky (zhruba 450 m) na vrchol Svatoboru (845 m) je skutečně poctivý a nemá cenu spěchat, protože nahoře člověk nejspíš stejně půjde pěšky. Hned na úpatí jsem se připletl k partě z Bike Factory a s nimi postupně nabíral jeden metr za druhým. Nejdřív silnice, kde se dalo krásně šlapat, pak polní cesta kde to bylo horší, projet menším sedlem, ještě se s tím chvíli prát a pak už to byl víceméně jen pochodový tábor. Ale ok, lepší než se zbytečně ždímat!

RZ5

Na to, jak vypadali mnozí zničeně, jsem se na Svatoboru cítil stále podezřele svěží a to jsem stihl ještě rychlou obhlídku rozhledny, kam jsem se den předem nedostal. Pocit svěžesti ze mě trochu vyprchal než jsem se dostal na start, jelikož nahoře dost foukalo a příjemné zahřátí těla z výstupu celkem rychle vyprchalo. Když jsem se tedy stavěl na start, cítil jsem se docela ztuhlý a když přišel povel „jeď“, nebylo to o moc lepší.

Začátek pětky, kterou jsem si prošel po tmě den předem, vypadá relativně nevině, ale je dost těžký. Ani ne tak na techniku, kdy stačí držet plus mínus směr a dvakrát zatočit, jako spíš na ruce a nohy, protože to i při aktivním odpružení na kamenných schodech s člověkem dost mlátí.

Když jsem měl šutráky za sebou, byl jsem rád a připravoval jsem se na dva větší dropy. Měl bych je dát oba, ale na ten první se mi nějak nechtělo, jak jsem byl ještě rozklepaný, tak jsem ho suše líznu zprava. Druhému se již vyhnout nedalo, mohl jsem si nechat vyšší rychlost, ale z opatrnosti jsem ho jen tak prošuměl a bylo to nakonec snazší, než jak to v noci vypadlo! Bohužel kousek za tímto dropem jsem pocítil úbytek tlaku v zadním kole a bylo vymalováno. Rychlé zhodnocení situace a rozhodnutí, že to je do cíle ještě daleko, utíkat se mi nechce a ráfek ničit nemůžu, když kolo není moje! Ani tak bych to nedělal…

Lepení na deset minut

Čekala mě tedy výměna duše, což by byla vcelku banální oprava, já ale za boha nemohl sundat pláště Maxxis Minion DHR z ráfků No Tubes a přestože to normálně nedělám, musel jsem nakonec použít dvě montpáky. Sakra! Druhý den doma, když jsem kolo ladil před vrácením do prodejny Bike Notoric, jsem postaru stříknul patky plášťů prostředkem na mytí oken a šlo to hned lépe, takhle na sucho to bylo peklo!

No nic, tahle oprava mě stála dobře deset minut a tedy totální propad v tabulce hodnocení až na samý konec mezi posledních pár jezdců co závod vůbec dojeli! Každopádně duše byla vyměněná a jelo se dál. Vtipné bylo, jak mi docházelo co jedu až ve chvíli, když jsem to přejel. Tenhle a onen velký šutr, zatáčka, skůček… Vše vypadalo ve dne a zpoza řídítek jinak, než v noci s lampičkou v ruce.

Smysl ta noční teoretická příprava ale měla minimálně v tom, že jsem si prohlédl závěrečnou pasáž, která byla proti loňsku nová. Už to nebyla taková palba, naopak se odbočilo více doleva, člověk projel po jednom přírodním břehu a pak dvěma hupy spadl dolů ke studánce, odkud to bylo jen pár metrů k cíli. Velký kámen, na konci druhého hupu, na který jsem byl upozorněn předem místními borci, byl už luxusně zahrnut hlínou a prachem, takže jsem ho ani nevnímal.

Sprint na RZ6

Vzhledem k defektu a záseku na trati jsem měl strach, že to na šestku sotva stihnu. Nasadil jsem tedy zprvu svinské tempo, abych po chvíli polevil a šel chvíli do kopce s partou, kterou už dobře z nám z řady jiných závodů. Po chvíli jsem opět využil jedné lokální finty a vzal to pěšky napřímo nahoru, než abych to objížděl po značkách. Převýšení ale člověk stejně neošidí… Když jsem se pak dostal k závěrečným serpentinám, zjistil jsem, že se pohybuju mezi lidmi s podobně vysokými startovními čísly, proto jsem se konečně uklidnil a začal více dýchat.

RZ6

Transfer na šestku nakonec nebyl tak zlý a čas jsem měl také docela rozumný, díky čemuž jsem vlastně ani nestihl před startem moc vychladnout. Šestka samotná je super a dost jsem se na ni těšil a nejradši bych ji jel dvakrát! Začátek je úplně nový. Vynechán byl divoký padák z loňska, jede se zprvu víceméně podél silnice po hravé pěšině s pár skůčky, pak se cesta zlomí dolů, dropíky, kameny, kořeny, klopenky… No prostě správné bikové eldorádo!

Druhá třetina se napojuje již na loňskou trať. Je zde jeden úsek, kde si člověk trošičku oddychne, pak ale přijde hlubší koryto začínající jedním vyšším dropem, který byl ale obecně kritizován a i kdyby ne, stejně bych ho objel, jelikož to šlo a možná to bylo i o fous rychlejší. Pár zatáček, jeden menší dropík mezi stromy a už se blíží vyhlášená skalka, kde pár lidí spadlo a jeden Slovák se zde v rámci tréninku nehezky rozbil.

Já jedu na jistotu, mám najetou pravou stopu a skalku sjíždím plynule bez zbytečného rizika. Poslední třetina byla celkově snazší a hravější. Nahoru, dolů, několik terénních vln, přičemž rychlost stačilo lehce korigovat brzdami. V závěru jsem si pamatoval jeden větší padák k silnici a pak zase po její druhé straně. Malá silnička se křižovala ještě dvakrát. Za jedním přejezdem bylo třeba vyhoupnout se na menší hranku, kde mě už nějak nepodržely ruce nebo guma a v hlubokém prachu mi na chvíli zmizelo přední kolo. Naštěstí jsem ho nějak zkrotil a pokračoval dál. Na úplný závěr jsem pro samý zápal boje skoro přejel jeden ostrý zlom doleva, dvě zatáčky na kamení a je tu cíl celého závodu!

Pohoda a sluníčko v cíli

Když jsem loni dojel do cíle, byl jsem rád, že žiju. Letos jsem si říkal, že bych si šestku klidně sjel ještě jednou, ideálně s transportem na kopec a dolů v nezávodním tempu s pauzičkama. Na to ale pochopitelně nedošlo. Jak jsem byl loni jasně přesvědčený, že nejhezčí byla jednička, letos jasného kandidáta nemám. Jednička byla skvělá, dvojka mě letos také ohromě bavila, za trojku jsem rád, že jsem ji přežil, čtyřka byla příjemnou změnou, pětka ze mě vytřásla duši a šestku jsem si vážně užil už jen proto, že Rocky Mountain Altitude, na kterém jsem tento závod jel, se právě zde cítil jako doma!

V samotném cíli na náměstí nás všechny čekalo příjemné sluníčko a v zásadě samé usměvavé tváře. Stačilo projet bránou, odevzdat čip a jít si odpočinout a najíst se. Těstoviny, brambory, polévka, pivo – alko, nealko. Ať si každý vybere. Vzhledem k tomu, že do závodu nastoupilo kolem 150 lidí jsem si myslel, že budu v cíli čekat nekonečně dlouho na vyhlášení, ale nestalo se. Vše tu nějak přirozeně ubíhalo, stačil jsem se najíst, napít, převléknout v autě, dát si zmrzlinu, pokecat a už byl čas ocenění vítězů.

Speciálním hostem celého závodního dne byla mistryně světa v alpském lyžování z roku 2007 Šárka Strachová, která byla usmívající se ozdobou této akce a rovněž vypomáhala s předáváním cen vítězům. Konečné výsledky najdete na webu www.sportsoft.cz.

Kam směřuje Enduro X Race?

Tento závod, na to že je první v letošní sezóně, se opět mimořádně povedl, i díky počasí. Bylo totiž slunečno, nebylo ale zbytečně horko. Když Michal zpovídal v cíli různé účastníky, tak skoro všichni nešetřili slovy chvály co se týká tratí, organizace a celkové atmosféry. Nějaká kritiky slyšet byla třeba při tréninku na adresu konkrétních skoků, dropů nebo jiných míst, po závodě už ale snad nikdo nebrblal a to se řada lidí přiznala k pádu, defektu a jiným problémům. Přesto byl jejich i můj výsledný dojem jednoznačně pozitivní!

Než toto téma uzavřu, rád bych se ještě zmínil o budoucnosti tohoto závodu, jak jsme ji s Alešem, ředitelem Enduro X Race, nakousli v našem rozhovoru. Smutnou realitou je, že Enduro X Race již není seriál, jelikož se ukázalo, že to není po organizační stránce až tak snadné a ne vždy se vše vydaří, jak by pořadatelé chtěli. Proto se rozhodli více se soustředit na svůj domácí závod a zbytek vynechat.

Šárka Strachová, Aleš Hrabý (pořadatel) a Michal Prokop (celkový vítěz)

Zde se přitom snaží nastavit a držet laťku náročnosti dostatečně vysoko, aby si domácí jezdci mohli osahat jak asi těžké závody se jezdí na mezinárodní scéně a abychom zde u nás měli podnik, kde můžeme objevovat a rozvíjet mladé talenty. Důkazem budiž jeden super junior, který sice neobjel celý závod, ale i tak prokázal obrovské nasazení a zapálení pro věc, proto se šel jako první podívat na pódium a odnesl si cenu za účast. Skvělí byli také dva junioři Vojtěch Bláha a Martin Pešťák, kdy první z nich dojel pátý absolutně, druhý pak celkově devatenáctý! Respekt!

Takové talenty potřebujeme, abychom měli kde brát, až současní matadoři jako je kupříkladu Michal Prokop či Přemek Tejchman jednou odejdou ze závodní scény. Dle mého názoru se to na Enduro X Race rozhodně daří. Tak přátelé, zase za rok v Sušici, tenhle závod by byla škoda vynechat!!!

GPS záznam trasy Enduro X Race Sušice 2016

(zatím nevyčištěný…)
GPX data ke stažení na www.cykloserver.cz

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Jaro roztočilo svá kola a v Bedřichově se proto začaly znovu rozjíždět tradiční The North Face Diva kempy. Letos se děvčata Bára a Ifka snažily společně trochu rozšířit zavedený koncept, proto letos nabízí jednak „klasické víkendy“ pro každou příchozí divu, zároveň nově přidaly extra kempy pro pokročilé bikerky a jeden speciální pro děti.

Další zajímavou novinkou je možnost zapůjčit si na místě kola Trek a vyzkoušet tedy i trochu jiný stroj s jiným rozměrem kol, či třeba s plným odpružením apod. Letos již přitom proběhly dva kempy (The North Face Diva base kemp 22. – 24. 4. 2016 | The North Face Diva mini kemp – dětský 7. – 8. 5. 2016) z nichž je následující reportáž z pera Barbory Berdychové a jedné z účastnic.

Termíny dalších kempů a vše ostatní okolo najdete již dnes na samostatném webu www.divakemp.cz

Supiš strávený víkend – The North Face Diva base kemp

Za sebou máme první dva kempy. A to klasický dámský víkend, kde se snad již tradičně sešla skvěle sladěná a vždy dobře naladěná parta holek, které se nebály vlka nic. Ty si řízly premiéru a jezdily i ve sněhu.

Upřímně není zcela košer psát o kempu, který organizujete. A proto si přečtěte bez cenzury, co nám přišlo do emailu od jedné z účastnic, Adély „Aduš“ Čaňové.

The North Face Diva mini kemp

Čtrnáct dnů na to se konal dětský kemp. A ten byl pro nás novou výzvou. Koučové Ifka s Ivošem před ním byli nervózní jak před lety u prvního „dospěláckého“.

Ifka k tomu říká: „Největší rozdíl je v tom, že dospělí se k nám přihlásí, protože se chtějí něco naučit, a proto není třeba je nějak extrémně motivovat, jsou schopni pochopit, co mají dělat.

Děti jsou přihlášeny svými rodiči, nechtějí poslouchat, jak se to má dělat, chtějí si hrát a je jen na nás vymyslet takové hry, aby se jimi učily. Je potřeba je motivovat, dát do toho mnohem více energie a především chválit, chválit a zase chválit.

Obojí má něco do sebe, ale musím říct, že děti mě neuvěřitelně nabíjejí. Jejich emoce jsou neřízené.”

A aby to nebylo dětem líto, o report jsme požádali i osmiletou kemperku Karlu z Jablonce nad Nisou.

Mějte se prima a těšíme se na další společnou jízdu.
Vaše Diva parta.

Text, foto: Barbora Berdychová (www.barboraberdychova.com)
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Kouty jsou pro mě nějaké zakleté. Už několik let si říkám, že tam musím vyrazit a zkusit na vlastní kůži tamní enduro, opakovaně mi to ale nevychází. Jednou jsem to vzdal kvůli předpovědi, tentokrát jsem narazil termínově. Tak alespoň krátká oficiální reportáž, ať víte, jak bylo v Koutech. Na Ještědu se už snad zase potkáme „face to face“.

(text: Kamil Tatarkovič | Foto: enduroseride.cz)
Specialized Enduro Race Kouty 2016 je za námi. V rukách mají závodníci křeče asi ještě teď, nohy je pravděpodobně pekelně pálily při výšlapu na Dlouhé stráně a kola se cestou dolů asi taky nenudila. Ale zvládli to, a za to všem patří velký respekt! Všichni, co do závodu nastoupili, jsou borci (a holky obzvlášť!) jak to super zajeli! A to nemluvíme ani o tom, že na start vyrazilo neskutečných necelých 270 jezdců, což je zatím dosavadní rekord! Díky za to!

Na startu se sešla kompletní česká špička v čele s Michalem Prokopem a Přemkem Tejchmanem. Dokonce přijela vyzkoušet svoje první enduro závody i nestárnoucí legenda Michal Maroši, který dokázal, že na kole jezdí pořádně pekelně rychle! Jediný, kdo snad na startu chyběl, byl Jirka Fikejz a Milan Myšík. Milan se právě léčí po operaci ramene a bude si muset dát několik týdnů nucenou pauzu, ale i přesto do Koutů přijel povzbuzovat svého tátu, který se rozhodl závodit.

Dorazila i slovenská špička včetně Matěje Vitka, Kellys týmu, slovenského matadora Petera Drábika a dalších. Nechyběli ani závodníci z Polska, Rakouska a dokonce se na startu objevil i jeden Španěl. Kromě startovky bylo našlápnuté i závodní depo, kde nechyběly firmy jako Specialized, Kellys, Giant, Fox, Rock Machine, servisní stan Mavic, občerstvovačka Nutrend, zájemci si mohli půjčovat a testovat kola, dokonce byly k mání i helmy a rukavice na vyzkoušení a spousta dalšího.

Trať měl na starosti stejně jako loni Kamil Tatarkovič, který se snažil o několik lehčích změn, aby byl závod trochu zajímavější a pestřejší. Pro kategorii Race bylo připraveno 5 erzet, Hobíci byli té poslední, nejtechničtější ušetřeni a jeli erzety 4. Na start se muselo šlapat po vlastní ose, nechyběl ani tolik (ne)oblíbený výšlap na Dlouhé stráně, na druhou stranu se ale využívala i lanovka, aby závodníci ušetřili alespoň trochu sil.

Náročnost závodů byla ale i tak znatelná, ať už cestou do kopce či z kopce. Na závodníky čekala kombinace bike parkových tratí s různými zkratkami, propojkami, na trati bylo pár nových hrabanek a zpomalováků, náročné výjezdy, ale především spousta ježdění a zážitků. Počasí přálo na jedničku, a tak se jezdci mohli při výšlapech kochat panoramaty a cestou dolů na ně zase čekala suchá a místy i prašná dráha. Bylo super vidět, jak únava a vyčerpání po dojetí do cíle jsou střídány radostí, euforií, jak si závodníci předávají všemožné zážitky z celého dne.

Celkový čas nejrychlejšího závodníka po pěti RZ byl přes 26 minut, přičemž se v Koutech jela pravděpodobně jedna z vůbec nejdelších erzet u nás, když byli ti nejlepší na trati přes 8 minut!

Česká Enduro série pokračuje druhým závodem Kellys Enduro Race Ještěd, který se jede 12. 6. 2016. Registrace je však již nyní otevřena, tak neváhejte a přihlaste se již nyní ZDE.

reklama

Zde jsou nejrychlejší 3 závodníci z jednotlivých kategorií

Race Muži Elite 19-29 let
1. PROKOP Michal (Ghost Factory Racing Riot)
2. TEJCHMAN Přemek (Specialized)
3. VITKO Matěj (Specialized)

Race Muži 30-39 let
1. MAROSI Michal (N1)
2. HÁJEK Hynek (Krab Cycles)
3. JUNEK Ondřej (Canyon Amateur Enduro Team)

Race Muži 40 a více let
1. DRABIK Peter (Kaktus bike team Bratislava)
2. ČIŽINSKÝ Milan (Ghost Factory Racing Riot)
3. ŠPIČÁK Miroslav (Mondraker Katmar)

Race Ženy
1. DRENGUBÁKOVÁ Andrea (Author)
2. DURČÁKOVÁ Dominika
3. ŘÍMANOVÁ Elen (Vendeta Racing)

Hobby Junioři
1. BLÁHA Vojtěch (SKK74)
2. PEŠŤÁK Martin (MS Bike Academy Racing)
3. ELČKNER Lukáš

Hobby Muži nad 18 let
1. FRÝŽELKA Jiří (Luhačovice)
2. NAJDEK Jakub (ElementStore.cz)
3. ZÝKA Ondřej

Hobby Ženy nad 18 let
1. HILČEROVÁ Andrea
2. HAVLICKÁ Kristýna  (Mountaintime Vendetta)
3. RUSŇAKOVÁ Kristýna

Kompletní výsledky najdete ZDE.

Kolotoč závodů Enduro serie 2016 se tradičně roztočil tento víkend v Koutech nad Desnou. Slunečné počasí, ale samozřejmě i závod jako takový, přilákal rekordních 270 bikerů. Kouty nabízely pět erzet pro kategorii Race a čtyři pro Hobby, nicméně poctivý výšlap na Dlouhé stráně (asi 17 km do kopce) museli absolvovat všichni. Tak hurá do akce!!!

Text: Andrea Drengubáková
Asi se nemusím rozepisovat o sobotě – pro mě jde o oblíbenou část endura, kdy se sejdou všichni moji kamarádi z biku, které bych v takovémhle počtu na jedno místo v jeden den určitě nedostala. Takže rovnou k závodní neděli. Start byl letos „stylový“, jméno každého závodníka zaznělo v mikrofonu, načež se biker se svým strojem odebral ukázat se na podium a tradá na první transfer.

Transfer 1 a RZ1

Odjíždím v balíku s dalšími devatenácti enduristy vstříc první erzetě k vysílači U obrázku. Transfer, byť krátký, nebyl úplně zadarmo, nicméně za nějakou chvíli už stojím na startu jedničky. Při nandávání chráničů sleduju startování ostatních závodníků a trochu se pobavím, když slečna na startu, dle řeči Slovenka, chtěla startovat odpočítáváním od pěti do jedné, leč slovenské „peť“, znělo závodníkovi jako „teď“ a vrhnul se dravě na trať, ačkoli neměl pípnuto. Naštěstí na výkřik zastavil, tak si jen potrénoval nanečisto předzávodní stres!

Tom Kutin na RZ1

Já pro změnu na startu řadím zbytečně lehký převod, tudíž do první klopenky najíždím jednak blbě a jednak pomalu, což je skvělá kombinace na enduro. Z každé zatáčky se pak snažím šlápnout, abych nabrala trochu větší rychlost, a výsledkem jsou zakyselený nohy už v půlce první erzety! Ona vlastně ta první erzeta moc z kopce ani nebyla – klopenka střídala dvoják nebo menší lavici, nebo se tam pak rovnou přidala pěšinka po vrstevnici s nutností pořád někde šlapat.

Když už se dostávám k cíli erzety, popletu trasu a mlíko objedu z druhé, tedy delší strany, za což si opět pogratuluju. Spokojená jsem v podstatě až s pasáží podél potůčku v zázemí areálu, kde se díky fandícím divákům konečně hecnu, pustím víc brzy a pěkně trefuji rychlou stopu. Do cíle ale moc sil nezbylo, tak srabácky vytáhnu sedlovku a předstírám, že spurtuju…

Pasáž podél potůčku kousek před cílem

 Transfer 2 a RZ2

Přejezd na dvojku bych mohla rozepsat hodně a obsahoval by třeba takový ty klišé věty jako „příště už na to budu trénovat“, nebo „jak si mám na to sedlo jinak sednout, aby mě nebolel zadek?“ Ale zkrátím to a přejdu rovnou k tomu, že po nějaké hodině a X minut jsem si vyklepávala nohy na startu dvojky.

Druhá erzeta kopírovala převážně bikeparkovou trať Starou medvědici a její poctivé 3 kilometry prověřily nejen nohy, ale hlavně ruce. Po startu bylo sice potřeba se trochu zmáčknout a před diváky a fotografy jít minimálně ze sedla a dupat, za chvíli už se ale trať stočila do lesa na hravé kořeny a kameny. Sem tam rychlá klopka, nějaký skok, nějaký dvoják a já musím říct, že jsem se na této erzetě regulérně přistihla, jak si ji užívám a snad se i usmívám!

Je pravda, že ke konci už se úsměv měnil v křeč, jak byla erzeta poctivě dlouhá. V Koutech mám hodně ráda lesní úsek napravo od lanovky (nad těmi velkými lavicemi, které vedou k lanovce), ale v erzetě už se v této části ozvaly ruce a já začala zbytečně brzdit, jako by měl být za zatáčkou cíl. Naštěstí jsem se ještě probrala, hezky si poletěla na dropíku přes potůček a už vyhlížela žlutou vestu, co mi pípne čip. Za tuhle erzetu ale dávám jedničku!

Tríček na dropu v RZ2

Transfer 3 a RZ3

Na trojku nás vyváží lanovka, takže byl čas na tyčinku a sundání bot… Jestli na sebe za něco ten den opravdu nejsem pyšná, tak je to třetí erzeta. První část erzety je složená z klopenek pod lanovkou, ve kterých vůbec nechytnu rytmus a najíždím vždy do středu klopenky, kde lovím řídítka a div nezastavím. Kdo mě viděl z lanovky, tak prosím, ať si tohle moje číslo raději rychle smaže z hlavy!

Pak je to ale palba lesem a tam snad doháním, co jsem ztratila. Šlupky jsou to velký a asi dvakrát mám štěstí, že nevylítnu ze singlu rovnou doprava do lesa. Tady se vyplavovaly endorfiny! Pak sice stejné extempore jako v klopenkách předvedu i v lesní hrabance, ta ale moc dlouhá není a po pár kořenovitých spletitých zatáčkách se pípá cíl.

Začátek RZ3

reklama

Transfer 4 a RZ4

Na čtvrtou erzetu zase po svých a pěkně do kopce. Chce někdo vědět, jestli jsem to celé vyjela na kole? Nevyjela! Na čtyřku se jinak docela těším. Hlavně hořejší část se skládá z kořenovitého koryta, kde je bezpočet stop a ve větší rychlosti se tam dá nasekat i hodně chyb. Je to ale rychlé a hravé a takových úseků na enduru klidně víc! Zajímavým úsekem erzety byla i část v lese s několika výhybkami doprava do lesa. Zatímco v sobotu jsem se tu potkala se stromem, v neděli už nějak prokličkuju a kupodivu bez pádu.

Po výjezdu z lesa následovala nejméně zábavná část po šotolině, ale zase nějak jsme se k těm zábavným lesním úsekům dostat museli. Konec čtyřky se nese v podobném duchu, jako byla první erzeta, takže několik klopenek, dvojáků a pak zákeřná „cik cak“ část na kamenech na louce. Tady jsem jela rychlostí asi 2 metry za dva roky, protože tyhle rychlé zatáčky, kde se do ničeho nemůžu opřít, moje parketa úplně nejsou. Cíl čtyřky byl opět na kouteckém náměstíčku a já do něj opět dojela jako princezna vsedě, bez snahy si stoupnout, aby to aspoň vypadalo.

Michal Prokop s přehledem na RZ4

Transfer 5 a RZ5

Zatímco kategorie Hobby na tomto místě končila, kategorie Race se mohla občerstvit, nicméně čekala ji ještě poslední pátá erzeta, na kterou byla opět milosrdně vyvezena lanem. Pětka z části kopíruje černou trať Koutíkův sen, v půlce se ale odděluje a vede na Starou medvědici. To je trošku škoda, protože spodní část černé trati považuju vůbec za jeden z nejpovedenějších úseků v Koutech. Na pětce už si jen opakuju: „Drž řídítka a čum, co je před tebou.“

Technická pasáž v lese s přírodními dropíky a kořeny opravdu prověřila, jestli v nás jsou ještě síly, a lehký výjezd v polovině erzety zas prověřil, jestli máme ještě morál na šlapání. Pak nás erzeta zavedla ještě na zmíněnou Medvědici, kde ze mě už veškerý závodní režim vyprchal a já se snažila držet si jakýs takýs flow. Následoval přejezd do lesíku u lanovky, špagetovité zatáčky, lavice pod lanovkou a… A pořád nebyl konec a přitom stehna už pálila jak čert! Ještě skalka kolem lanovky, mini výjezd po louce, kde jsem zase předstírala šlapání a už je průjezd kolem potůčku a hurá do cíle!

Bikeři na RZ5 v sobotu při tréninku

A je konec!

V cíli je to jak na Václaváku a já se přidávám debatovat do chumlu barevných závodníků. Každý je k sobě řádně sebekritický, někdo odlabává kousky sýra z občerstvovačky (třeba já), někdo sebou plácne rovnou doprostřed náměstíčka a někdo zase do lehátka s pivem v ruce (zase já). Takže víkend jak se patří!

A jak to dopadlo? „Kluky“ vyhrál Michal Prokop před Přémou Tejchmanem a Matějem Vitkem a v holkách jsem si na bednu vylezla já, po pravici s Dominikou Durčákovou a po levici s Elen Římanovou. Hobby kluky ovládl Vojta Bláha a holky Andrea Hilčerová. Dobrou zprávou je, že se v holkách startovka rozrůstá, takže doufám, že na příštích závodech na Ještědu se nás sejde ještě víc!

„Enduro cirkus“ na náměstíčku

Výsledky muži:
1. Michal Prokop (Ghost Factory Racing)
2. Přemek Tejchman (Specialized)
3. Matěj Vitko (SVK, Specialized)
4. Tomáš Kutin (Author – Enduroteam.cz)
5. Jakub Říha (Cyklo Švec)

Výsledky ženy:
1. Andrea Drengubáková (Author)
2. Dominika Durčáková
3. Elen Římanová (Vendeta Racing)
4. Lucie Kubínová (Giant Lic Cycling)
5. Ivana Pechoutová (Diva Kemp)

Celkové výsledky: http://sportsoft.cz/cs/zavod/results/1805?rid=2019

Naším tipem na ubytování pro bikery v Koutech je vyzkoušený penzion Kouty, který se nachází přímo v centru dění, tedy na náměstíčku hned za podiem. Pokoje se dělí na „áčkové“ a „béčkové“, tedy se sociálkou na pokoji a bez. Pokoj s polopenzí tu pořídíte už za 470 Kč. Kolo můžete přes noc zamčené v bezpečí v kolárně a ráno jste u lanovky, co by kamenem dohodil.

To se takhle v pátek odpoledne rozhoduju, co budu dělat o víkendu, a hlavou mi bleskne, že bych si mohla jet zazávodit na německou enduro serii (Specialized-SRAM Enduro Series) do Willingenu. Jen tak, na blind, bez přihlášení, bez licence, s ojetými brzdovými destičkami, ale zato s dávkou entuziasmu a chutí si zajezdit. A to se počítá, ne?!

Bahenní surfování na kole

(text Andrea Drengubáková)
Víkend se ve Willingenu nesl ve znamení bikového festivalu, takže maratony, sjezdy a závody dětí byly v plném proudu, stejně jako prezentace na „X“ stáncích s těmi nejbarevnějšími helmami, rukavicemi nebo nejnovějšími modely kol. Jsem ráda, že v tom cirkusu aspoň poznám, kam se mám jít registrovat k závodu.

Holčina u prezentace mi bez mrknutí oka řekne, že se přihlásit na místě nemůžu, naštěstí jsem ale měla v telefonu důkazní materiál, že jsem psala včera e-mail a bylo mi odpovězeno, že se přihlásit bude možné i přímo místě! Stejně se jí to ale moc nezdá, nakonec mi pomůže zachránit situaci náhodně příchozí kolega, který přijde s informací, že dvě závodnice nakonec závod odřekly a já tedy můžu jet místo jedné z nich. Protože nemám licenci, můžu závodit jen v kategorii „Women open“, což mi nijak nevadí, protože holek je tam přihlášených osm, takže bude s kým poměřovat síly.

Elita jede šest rychlostních zkoušek, ostatní kategorie pět. Já si v sobotu prohlédnu čtyři erzety a docela mi to stačí, protože všechno jedu po svých. Mylně jsem se totiž domnívala, že když se jede enduro v bikeparku, budou erzety namotané v jeho nejbližším okolí a ne že odjedu půlmaratón na protějších kopcích, kde po nějaké lanovce není ani vidu ani slechu. Docela tu postrádám klasické značení naší české enduroserie ve stylu velké žluté cedule s označením čísla transferu.

Ve Willingenu mám problém se na erzety vůbec dostat, protože jediné značení spočívá v malých červeno-černých cedulkách s nápisem enduro. Jestli je to ale první nebo čtvrtý transfer, to se z nich nedozvíte a turistická mapka s milionem vrstevnic je v takovém případě úplně k ničemu.

Všechno bude mokrý!

Přejděme ale k závodní neděli, konkrétně rovnou k půl osmé ráno! Ano, opravdu jsem ještě se zalepenýma očima startovala v 7:30 ráno, navíc poté, co přes noc pršelo ostošest! Bylo tedy předem jasné, že erzety budou vypadat úplně jinak než den předem! Ostýchavě okoukávám svoje soupeřky, a musím uznat, že minimálně zjevem působí fakt dobře – pěkná kola, barevně sladěné oblečení a jedna vyladěnější než druhá.

Z každé mám na startu pocit, že musí jezdit tisíckrát líp než já. Nicméně jedna bikerka se ke mně otočí a německy povídá, že má vždycky nervy před první erzetou. Přitakám a přisadím si: „To já taky. Navíc tam budou mokrý kořeny“. Ona na mě vyvalí oči a povídá: „VŠECHNO tam bude mokrý!“ No, holka se vyzná a měla svatou pravdu.

RZ1 – Balancování na hraně

Na trať vyrážíme společně a já se snažím s bikerkama držet tempo, protože jsou stanovené limity, do kdy nejpozději musím být na začátku dané erzety. Hromadně dojedeme i na start RZ1, a zatímco ostatní holky si mění helmy, já si nasazuju brýle a už se šteluju ke startovní bráně, abych v té ranní mlze příliš nevytuhla. Startuju jako druhá za blondýnkou s copánkem. Už už se chystám zacvaknout a vyrazit, když zezadu uslyším: „Čáááu Andy!“ a vidím juniory Vojtu Bláhu s Martinem Pešťákem. Zamávám zpátky a vydatné fandění kluků při mém vjezdu do závodu mi srazí trému o pár stupňů níž, takže tímhle dík!

První erzeta je přírodní lesní trail, absolutně bez kamenů, ale s množstvím různě propletených a odkloněných větších i menších kořenů. Největšími nástrahami jsou zavřené zatáčky s mokrými kořeny a krátké prudké sešupy. Rozšlapu to do první zatáčky a říkám si, jak budu makat, leč hned první mokrá zatáčka mě vyvede z omylu, když se mi tam hodí kolo do smyku a já mám v mazlavém jílu co dělat i na rovině. Jsem jak Alenka v říši divů, vůbec nechápu, co se mnou to kolo dělá. V podstatě na jednoduché pasáži jedu chvíli pravým bokem, chvíli levým bokem a každou chvíli čekám, že sebou nehorázně šlehnu o zem!

Tohle bahno musí být namixované s vazelínou nebo co?! I tak ale dojíždím holčinu s copem, která se prudký sešup rozhodne raději sejít, nicméně s kolem na štorc, takže mi nedává moc na výběr, kudy to v bahýnku vzít a já musím risknout snad tu nejvíce odkloněnou část. Překvapím pak sama sebe, když sebou neříznu. Jedu ale celou dobu – na můj vkus extrémně pomalu –, protože jakmile do toho šlápnu, kolo se rozvlní a přijde mi, že jedu ne na biku, ale na břišní tanečnici. Erzeta jinak poměrně jednoduchá se najednou mění v prostý boj o to zůstat vůbec v sedle. Do cíle dojíždím absolutně nezadýchaná, protože jediné, co jsem na erzetě dělala, bylo dávkované brždění a balancování.

RZ2 – Měkčí/tvrdší, to je jedno!

Už na transferu na dvojku jsem zvědavá, jak bude vypadat druhá erzeta, protože ta mi přišla při sobotním tréninku techničtější. Pamatovala jsem si, že šlo opět o lesní trail se serpentinovitými zatáčkami a spletenými „anakondami“ všudypřítomných kořenů. Na startu dvojky mě zas dojede Vojta s Martinem, akorát když laboruju s tlaky v pneumatice „Přece to nemůže takhle klouzat, ne? Musí na tom něco být…“ Nicméně Vojta mě ujistí, že to fakt klouže úplně všem, a že měkčí/tvrdší je v tomhle asi úplně jedno!

A má pravdu. Ani měkčí kolo nepomohlo. Druhá erzeta je uklouzaná úplně stejně a nakonec to, co klouže nejmíň, jsou kořeny. Rozjedu se ze začátku mazlavým blátíčkem a najednou zmerčím drop, na který jsem docela zapomněla. Což o drop jako takový, ale dopad je jednak odkloněný a jednak – jak jinak – než blátivý. Nezbývá mi ale nic jiného než dropík zkusit skočit. Skáču na nejvyšší část odkloněného svahu, kde jakoby jen líznu bláto a hned se snažím „odskočit“ na rovnější část kousek vepředu napravo. K mému údivu improvizovaný manévr vyjde a dodá mi to motivaci trochu do toho šlápnout.

Zbytečně se ale nechávám unést, protože následuje ďolík s prudkým výjezdem a přední kolo se mi žvejkne bez jakéhokoli varování. I tentokrát to nějak vybalancuju a už se o žádné další přišlápnutí nesnažím. Dostávám se navíc do prudké pasáže s kořeny a smyk s pádem se mi tentokrát nevyhne. Naivně si myslím, že kousek popoběhnu, ale v tretrách neudělám ani krok a už ležím i s kolem na zadku a kloužu dolů jak na nějakým „spartan rejsu“.

Tohle ne, i když se nacházím v prudkém svahu, tak nasedám bez nacvaknutí na kolo a zbytek už se mi povede tak nějak sjet. Občas se u toho zvlním jak špageta, občas lehce surfuju po bahně a už se dostávám na cik cak trať po louce, kde jedu snad krokem, protože kola mám totálně obalená bahnem a na mokré louce odmítají zatočit bez smyku. Z erzety nejsem ale nijak zpruzelá – naopak! Tohle bahýnko je v podstatě takové zpestření jinak poměrně jednoduchých tratí a mě docela baví, když je u mě něco „pade na pade“

RZ3 – Alespoň trocha rychlosti!

Na třetí erzetu mě sice čeká pěkný krpál, ale v neděli se mi kupodivu jede do kopců dobře, takže si nedělní vyjížďku víceméně užívám. Na trojku se docela těším, ze začátku se dal jet docela kotel i v několika zatáčkách s malými skalkami, tak snad aspoň někde bych si mohla něco nahnat. Startuju tedy s chutí do toho a s malou nadějí, že tahle erzeta by mohla lépe držet, když se jede v lese.

Jak jsem předpokládala, začátek byl pěkně jezdivý a já to konečně za celý den z kopce rozparádím. Po několika metrech se ale dostávám opět do jílovitého bahna a historie se opakuje v podobě různě zvlněných kreací na kole. Erzeta je ale rychlá a krátká a po pár bahnitých serpentýnách se dostávám na vyschlejší kamenitou pěšinu – opravdu kameny a kořeny byly tento den jediné, co až tak neklouzalo. V cíli si ani nesundávám chrániče a metelím na občerstvovačku.

reklama

Občerstvovačka? Jste tu příliš brzy!

Protože za celou dobu mě předjeli akorát dva junioři, přijíždím ten den jako třetí závodník k občerstvovačce. Jaké je mé zklamání, když mi paní řekne, že jsem tam moc brzy a ještě tam není nikdo, kdo by to vybalil z krabic. Pecka. Startovný totiž vůbec nebylo za 50 eur! Není tam ani ionťák, ani voda. Ještěže jsem si s sebou zvala dvě tyčinky do batůžku…

RZ4 – Nebrat, jede se na RZ 5

Čtvrtá RZ se týká jen kategorie Elite, takže já jedu rovnou na pětku. Na pátou erzetu s kopcem zase nešetřili a tentokrát už nějaký ten metr povytlačím. Předposlední erzeta má pěkný začátek – kousek erzety vede bikeparkem a rovnou po opravdu precizně vyšejpovaných klopkách a lavicích. Konečně to někde drží a já se můžu pořádně svézt, aniž bych balancovala s vycvaklou nohou. Po chvíli se ale trať stočila do lesa a jak jinak než do mazlavého blátíčka.

Erzeta je opět pojatá jako „pure enduro“ skrz les v hrabance, která je doplněná nejrůzněji propletenými kořeny. Jednou si ustelu tak, že najednou ležím hlavou dolů napřed a kolo mám přetočené nad sebou.. Pak už si zakážu padat a zkusím nesahat tolik na brzdy a prostě to proletět. A jednou to je fakt loterie, ale kupodivu vychází a já si lesní točky v kořenech s bahnem skoro i užívám!

RZ6 – Jaký má tohle smysl?

Na šestku to je už kousek. Smysl téhle erzety ale vůbec nechápu. Jde jen o cik cak trať po louce, a když si ji cestou nahoru prohlížím, vůbec nelituju, že jsem si ji v sobotu neprojela. Nemůžu k téhle erzetě říct nic, kromě toho, že se jelo po louce střídavě zprava doleva. Jediným zpestřením byl až později pro mě striptýz v podání Ondry Kinkora (snad se nebude zlobit, ale bylo to fakt vtipný).

Ve stručnosti: přijel do zatáčky, lehnul ve smyku, za našeho povzbuzování se rychle posbíral a popoběhnul, aby naskočil na kolo, ale skoro jak v kresleném seriálu mu najednou spadly kalhoty, takže musel zase zastavit, natáhnout si kaťata a se zdviženým palcem, že je oukej, frčel dál 

Enduro Willingen – Zážitky všeho druhu

Zážitky sportovní i kulturní tedy ve Willingenu nechyběly! Velká gratulace patří Vojtovi Bláhovi za jeho třetí místo a hned za ním Martinovi Pešťákovi za místo čtvrté. Oba kluci mohli být ale o stupínek výš, protože první vyhlášený nestihnul limit na erzety a do cíle dojel s velkým zpožděním. V bahně zajeli super taky Přemek Tejchman na čtvrtém místě a pár vteřin za ním Michal Prokop na místě pátém. Věřím, že jejich trať byla ještě „šťavnatější“ než ta moje, protože už byla notně rozježděná a rozrytá…

V Masterech se do TOP 10 dostal Tomáš Vopálenský a já koukala jak péro z gauče, když moje jméno bylo na výsledkové listině na prvním místě, z čehož jsem měla opravdu velkou radost. V eliťačkách bych podle časového srovnání na jednotlivých erzetách byla kolem čtvrtého až pátého místa, což taky není úplně špatné, takže příště už určitě s licencí!

Specialized-SRAM Enduro Series – Willingen | Ženy open

Specialized-SRAM Enduro Series – Willingen | Junioři