Posledný májový víkend sa v Bikeparku Kálnica konal najväčší bicyklový festival na Slovensku – Birell BikeFest 2016. Slnečné počasie prilákalo rekordný počet návštevníkov a od poriadnej zábavy ich neodradil ani nočný dážď. Na svoje si tak prišli nielen samotní súťažiaci, ale aj návštevníci.

(tisková zpráva | slovensky to dáte, ne?!)
Tento ročník priniesol okrem poriadnej adrenalínovej zábavy aj rekordné čísla – organizátori potvrdili dvanásť-tisícovú účasť. Okrem povzbudzovania mali návštevníci možnosť otestovať rôzne značky a kategórie bicyklov. Tento rok ponúklo celkovo 54 vystavovateľov na testovanie presne 465 bicyklov. Na testovanie bol tento rok pripravený XC testovací okruh, osem zjazdových a freeride tratí a tiež fourcross a dual slalomová trať.

Rekordní čísla Brell Bikefest 2016

• cca 12 000 návštevníkov
• 2 156 súťažiacich vrátane detskej zóny
• 465 testovacích bicyklov
• 1 971 výpožičiek
• 510 ľudí, ktorí si požičali bicykel
• 54 vystavovateľov

Nadšení cyklisti si zmerali svoje sily v jedenástich disciplínach, ktoré preverili ich výdrž, výkon a techniku. Ani tento rok nechýbali najobľúbenejšie disciplíny ako Dual Pumptrack, CTM Enduro Race, Dema XC Eliminator, Kellys Bikefest Maratón a najextrémnejšia disciplína Garmin SLOPESTYLE s bronzovým statusom Freeride Mountain Bike World Tour!

Garmin Slopestyle FMB Tour zase o level vyššie

Najlepší slopestylový komentátor v našich končinách Vašek Boží dokázal na bronzovom evente FMB Tour vyhecovať divákov aj jazdcov k brutálnym výkonom. Búrka počas kvalifikácie trošku posunula štart finálových jázd no trati skôr pomohla ako ublížila. Úroveň sa aj tento rok zvýšila – backflip je už očividne úplne základný trik a kto ho nevie kombinovať s inými trikmi, akoby ani nepretekal. Tailwhipy, rotácie, flipy a komentár človeka, ktorý skutočne vedel o čom rozpráva dokázali zaplniť celú kálnickú zjazdovku.

Nezabudlo sa ani na najmenších

BikeFest je celorodinná záležitosť, ktorá nezabúda ani na najmenších bikerov. Tento rok bola pre deti pripravená nová, väčšia KENZEL detská zóna – Kráľovstvo Kolieskovo. Deti súťažili v štyroch kategóriách podľa veku počas celého víkendu. Odrážadlá aj detské a juniorské bicykle si mohli požičať úplne zadarmo.

Kellys BikeFest Maratón s niekoľkými novinkami

Kellys BikeFest maratón už patrí ku klasikám nedeľného programu a aj tento rok pri lákal veľké množstvo účastníkov. Okrem štandardných kategórií mali na tohoročnom Birell BikeFeste možnosť súťažiť aj pretekári na elektrobikoch, keďže táto skupina bikerov sa neustále rozrastá. Okrem nich sa medzi „bežných“ riderov postavili aj nepočujúci pretekári, ktorí zápolili medzi sebou v rámci série Deaf MTB Europe Cup, pričom ich výkony patrili medzi špičku v rámci celého štartovacieho poľa.

BIRELL BIKEFEST 2016 je predovšetkým o bicykloch, no nielen o nich. Správny festival z neho robí množstvo sprievodných akcií, stánky s rôznorodým jedlom, večerné, nočné (a ranné) živé koncerty a všade prítomní dobre naladení ľudia. Chýba tu vôbec niečo? Áno… vstupné! Všetkým účastníkom patrí veľká vďaka za skvelú atmosféru. Nenechajte si ujsť ani najbližší ročník, ktorý sa uskutoční 26. – 28. mája 2017.

reklama

Foto: Kristian Tomančík & Peter Lisý
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

První červnový víkend se nesl ve znamení Kopřivná Bike Festivalu v Malé Morávce pod Pradědem. Víkend plný bikování, testování kol, závodění, soutěžení, večerní párty a pohody s kolem na horách. Během celého víkendu se na Kopřivné sešlo neskutečné množství bikerů, kteří si chtěli pořádně zajezdit a vyzkoušet celý bike park.

Co na všechny účastníky mimo klasického ježdění čekalo? V expu bylo připraveno téměř 100 testovacích kol od značek Lappierre, Ghost, Kellys, Kona, Commencal, Salsa a nechybělo ani Norco se svými vystavenými kousky. Mimo kola byla možnost vyzkoušet i helmy, brýle a rukavice Fox. Prezentovali se tu i další značky jako je Oakley, Meatfly, Haven, ION, NanoSilver, Continental, Cratoni, Auto Heler. A nesmíme zapomenout ani další značky, které festival podpořily – RockStar, Šufánek, Jägermeister!

Na kopci bylo pro všechny zájemce nachystáno hned několik tratí. Spicy Freeride společně s Fun trailem už jsou ověřené klasiky, které byly na pár místech lehce upravené a zase trochu vylepšené. Sjezdová dráha byla k dispozici především pro nedělní závody. Nechyběly ani dva testovací okruhy pro XC, a kdo nechtěl čekat frontu na lanovce, mohl vyjet do půli kopce připravenou kotvou.

Novinkou pro letošní rok je technická Gravity lajna, na které najdete nespočet lávek, kamenů a kořenů. Je sice pomalejší, o to ale zábavnější. K dispozici byla pro bikery celá první polovina a během 2 – 3 týdnů bude kompletně hotova až úplně dolů Nesmíme zapomenout ani na big air bag nebo nový dřevěný pump track, kde probíhala výuka techniky jízdy pod vedením Jany Horákové a Filipa Matuše. Tratí a kol na vyzkoušení bylo tedy požehnaně!

Sobota ve znamení Big Air

Sobota probíhala v podobě pohodového ježdění a odpoledního big air bag best trick závodu, kde kluci opět nepřestávali udivovat přítomné diváky. Jakmile skončilo testování a ježdění, hned nastoupila kapela Proton, která nás provázela až do deváté hodiny večerní. O půl desáté v noci následoval Fun Night Race, kde se více jak padesát jezdců vrhlo do černého lesa pouze se světly na hlavách či kolech a snažili se co nejrychleji sjet Fun trail. Divácký kotel, který se u této příležitosti utvořil v cíli, byl prostě neskutečný!

Za zmínku stojí ještě předstartovní „spartakiáda“, kde se Jana Horáková a Kačka Tatarkovičová chopily hromadné rozcvičky a všechny závodníky pořádně rozhýbaly. Hned po dojezdu byla řada na kapelu Critical Acclaim, kteří vše drželi při životě až do půlnoci! Díky kluci, super to bylo!

reklama

Neděle ve svátečním duchu

Neděle byla trochu volnější a ježdění tak mohlo být více. Na programu bylo opět testování, soutěže, pumptrack s dětmi, přičemž hlavním hřebem byl sjezdový závod. Ten byl ve finále ještě okořeněn pořádnou průtrží mračen, a tak na jezdce místo prachu čekalo pořádné blátíčko a slizké kořeny a kameny. Nakonec to ale všichni zvládli a do cíle se dostali po vlastní ose.

Nejrychlejší čas zajel Kuba Říha a v holkách Dominika Durčáková. Kompletní výsledky najdete na stránce vysledky.timechip.cz. Jakmile závody skončily, počasí se opět umoudřilo a po zbytek neděle už bylo krásně, a tak jsme mohli i pozitivně festival ukončit.

Co říct závěrem?

Je to jednoduché! DÍKY, DÍKY, DÍKY! Všem, co jste dorazili o víkendu do Kopřivné na Bike Festival 2016 děkujeme. Byli jste super a doufáme, že se vám tu líbilo Díky Ski areálu Kopřivná za skvělé zázemí, lanovku, park, díky všem firmám co dorazily, sponzorům, bikerům, návštěvníkům, stavitelům tratí, lidem co pomáhali při organizaci, díky moc i Jakubovi „Bubovi“ Ouvínovi za parádní spíkrování, kapelám za pořádný večerní oživení a už vlastně ani nevíme komu všemu!

Foto: Martin Husár – martinhusar.cz
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Aktuálně ukončený víkend jsem se zase po čase hecnul a vyrazil na enduro na Ještědu, kde jsem startoval naposled před dvěma lety. Měli jsme jet vlastně dva, jenže kolegu Zeda schvátila angína, proto zůstala redakční reprezentace jen na mně. Zároveň mi zůstal na hraní i RB Bandit 675, který mi byl sám o sobě silnou motivací!

(foto: enduroserie.cz rok 2015/2016 | instagram/bikeandride)
Přiznám se upřímně, že se mi tentokrát závodit vlastně vůbec nechtělo. Už jen to, že pojedu zase bez parťáka z teamu… Navíc jsem si sám na sebe vymyslel parádní organizační konstrukci, kdy jsem vytáhl rodinku na víkend do Jizerek, v sobotu jsme si udělali společnou vyjížďku přes Královku a okolo Josefodolské přehrady, díky čemuž jsem najíždění tratí vyměnil za silový trénink se zátěží (dětský vozík). Na kopcích jizerskohorských bylo přitom tak hezky, že mě pranic nelákala představa balení veškerého závodního vybavení a nedělní přesun na Ještěd.

Motivací mi bylo i to, že jsem chtěl v závodě vyzkoušet tlumič RockShox Monarch Plus DebonAir s jehličkovými ložisky…

Nakonec jsem to dal!

Už ani nevím, co bylo rozhodujícím faktorem, asi by mi prostě bylo líto vynechat start, když už jsem vše připravil a do hor kolo přepravil. Vyřešil jsem i malý rébus jak to udělat s transportem a uložením kol a nosiče, aby manželce zůstalo k dispozici auto na celý den. Jednoduše jsem ráno vstal, složil kolo, zkontroloval výbavu, vyskočil do sedla a dojel z kopce dolů na nádraží Smržovka, odkud jsem se do Liberce dopravil vláčkem.

Železnici prostě miluju

Je to tak a je to i tím, že jsem pár let dělal na Českých dráhách, člověk pak k tomuto způsobu cestování získá ještě bližší vztah. Každopádně cesta do Liberce byla pohodová a celkem na pohodu byl i přesun na start. Po vlastní ose samozřejmě! Věděl jsem, že je to do kopce a že to není daleko, cestu od nádraží k parkovišti pod Ještědem jsem znal ale zatím jen autem… Ale dobrý, dal jsem to a hezky jsem se po ránu zahřál a vlastně až cestou zpět dolů na nádraží jsem si uvědomil, že to vůbec nebylo blízko!

A taky mě později napadlo, že v Liberci snad na této trati lze nastoupit do tramvaje i s kolem, ale to mi došlo, až když mě zdejší šalina předjížděla na dohled velkého ještědského parkoviště, kde bylo stanové městečko, zázemí a prezentace závodu…

Číslo, čip, pozdravit kluky a jede se!

Když jsem dorazil konečně na start a jel si vyzvednout číslo a čip, byl jsem nervózní jako puberťák před prvním rande! To už se mi dlouho nestalo… Bylo to ale tím, že jsem měl vše tak akorát, vše ale naštěstí vycházelo. Vlak jsem stihl s rezervou deseti minut a na startu jsem měl zhruba patnáct minut, než startovala moje vlna (startovní čísla 100 – 120). Před výstřelem mi tedy moc času navíc nezbylo, jen jsem přidělal na rám číslo a čip, prohodil pár slov s lidmi, co jsem zde potkal, a už se šel řadit pod bránu…

Naposled se jelo lanovkou…

Před dvěma lety, kdy jsem zde byl na závodech posledně, se začínalo výjezdem lanovkou, což mělo za následek, že člověk prochladl na laně a pak znovu při nekonečném čekání na startu RZ1. Tentokrát byl začátek jiný – výjezd na Ještěd. Respektive do blízkosti horního parkoviště těsně pod vysílačem. Moderátor Michal, i předem inzerované základní informace hlásily, že to hodí cca 40 minut dupání do pedálů, což mi vlastně nevadilo, jelikož jsem byl luxusně zahřátý.

Cestou na start první erzety jsem se seznámil s dvojicí enduro kolegů a po jejich boku pak strávil celý den. To je mi na Enduro Sérii asi nejvíc sympatické. Zde to sice náhodou vyšlo, že jsme měli podobná startovní čísla, každopádně i jindy se mi při těchto závodech stalo, že když jsem byl na startu sám, chytil jsem se cestou nějaké party a s ní prokecal celý závod. I díky tomu se člověk stále častěji zdraví se stále větším množstvím lidí, kteří se průběžně motají na enduro závodech a to vytváří jejich výtečnou kamarádskou atmosféru.

Lanovka na start RZ1 se letos nekoná… A možná dobře, že tak!

RZ1 – Nekonečný příběh

Už to asi vyplynulo z popisu výše, tak jen pro ujištění – Enduro Race Ještěd jsem jel zase jednou čistě „na oči“. I když přiznávám, že místy pomohla znalost zdejšího prostředí i vzpomínky z účasti před dvěma lety. Každopádně když přišel start RZ1, věděl jsem, že to bude fuška, že to bude dlouhé, ale rozhodně bych si netipnul celkový čas sedm a půl minuty! Nebo naopak, sedm a půl minuty nezní až tak šíleně, ale v reálu to bylo nekonečnéééééééééé!

I když vlastně krásně nekonečné, až mi to trochu splývá. Začátek vcelku tradičním korytem klasické horské cesty s několika menšími zpestřeními v podobě různých umělých šikan. Zhruba někde v horní třetině mě trochu zaskočila XC vložka s přejezdem po horizontále, kterou jsem ale využil a srovnal si batoh, aby mě nemlátil zezadu do helmy. Druhá třetina mi dokonale splývá, jen vím, že tam byla řada pěkných míst v lese, že to hezky jelo a mělo to flow.

Vybavuju si jeden ostřejší padák, kam jsem najel krokem, protože jsem netušil, co mě čeká za hranou. Dost mě bavila i poslední část, která byla hodně na lesní hrabance, tu doleva, tu doprava, lehce nahoru, hodně dolů… V jednom místě jsem musel skoro zastavit a odhodit přední kolo, abych se vešel mezi dva stromky, ale to tam asi dělali všichni. Vtipné bylo, když jsem ke konci dojížděl jednoho kolegu z výjezdu a za zády přitom cítil dalšího rychlíka. Na krátkém výjezdu (výběhu) se tato naše trojice trochu roztrhala, později ale borec přede mnou solidárně uhnul a já mohl naplno přisvištět do cíle i s dalším natěšeným závodníkem v patách. Díky!

Transfer 2

Po první nekonečné erzetě jsme byli plní endorfinů, dojmů a pokřikovali na sebe, co se komu povedlo a co ne. Všichni jsme se shodli, že to byla erzeta jednoznačně krásná. Zbývalo tedy nechat trochu spadnout tepy, emoce a vyrazit na dvojku, kterou jsem si rovněž matně pamatoval ze své poslední návštěvy. Cesta na dvojku vedla kus po asfaltu, po velké silnici a pak po lesní silničce, kde se křižovala trať následující RZ2. Trochu jsem zafandili a pokračovali dál.

RZ2 – pro radost a pro vyjetí

Na startu dvojky bylo příjemně málo lidí, takže jsme zbytečně nevychladli, upevnili helmy, chrániče a jelo se. Dvojka byla taková příjemná odpočinková, poměrně rychlá a otevřená, jen dole bylo vícero šutrů a ke konci jsem trochu váhal, jelikož se na širší cestě trail poněkud vlnil sem a tam a já jen podle vyjetých stop trefoval, jestli mám jet tam nebo tam. Bonusem před cílem byly dva žlaby, které zde byly snad schválně, aby člověk nepřiletěl k silnici plnou rychlostí a aby bylo možné vůbec odečíst čip.

Transfer 3 – serpentiny na Ještěd

Cesta na trojku je rovněž klasika, kdy zde nemusíte jezdit každý rok, abyste si ji pamatovali. Prostě se stoupá po silnici až do sedla pod Ještěd, což je pořádný kus cesty a hromada zatáček. Naposled jsem tu jel na silničce a užíval si to, teď už mě ale od půlky kopce brněl zadek. Navíc kolegové do toho docela bušili a já se s nimi snažil držet krok, ale zase to celkem uteklo. Z parkoviště Výpřež, kde byla cisterna s pitnou vodou (rozhodně chytré řešení), se pokračovalo ještě dál po zelené až pod Černou horu…

reklama

RZ3 – jestli já to sjedu?

Trojka kategorie Race byla pro letošek naštěstí zkrácena, přesněji startovalo se až na kopci kousek od Černé hory a nebylo tak potřeba zdolávat předcházející vražedný výplaz. Když jsem tlačil kolo nahoru ke startu a vzpomínal, jak se touto sopkou dříve startovalo, šly na mě mrákoty. Nahoře už ale panovala lepší nálada, tady se jen vtipkovalo, kdo pojede a kdo poběží následný brdek a hlavně všichni spekulovali kudy a jak jet obávaný padák z Černé hory. Kouzlo mojí situace spočívalo v tom, že jsem si tento úsek matně pamatoval z minula, věděl jsem tedy zhruba co mě čeká, říkal jsem si ale, že to zkrátka pojedu podle toho, kam mě to hodí.

A přesně tak se i stalo. Kratší brdek jsem bez větších emocí vyšel, pak si užil následující houpavou lesní pasáž a už tu byla ona obávaná sekce dolů po kořenech a mezi šutráky. Myslím si, že jsem jel v podstatě tu samou lajnu jako předloni, protože tam to člověka tak nějak přirozeně navede. První část byla celkem v pohodě, pak jsem zahlédl pár opravdu ošklivých míst a nebýt silného povzbuzování od vedle stojících diváků, tak bych to snad vzdal. Takhle jsem se nechal vyhecovat, zatnul zuby, rozhodl se věřit Banditovi a jel! Až jsem to sjel!!!

Dole jsem sice někde lehce škrtnul pedálem a odšlápnul si, ale to už mi bylo naprosto jedno, byl jsem dole! Následovalo pár šutráků, jeden kratší výšlap, hranka a už vidím cíl. Jak jsem byl šťastný, že jsem to dal, si snad neumíte ani představit. Poměrně čistě, bezpečně a hlavně na oči. Šťastní a rozzáření byli i moji kolegové závodníci, kteří to také sjeli. Oba sice říkali, že měli z tréninku načtenou zcela jinou stopu, než co nakonec jeli, ale dali jsme to všichni a to bylo hlavní! Jupíííí!!!

Obávaná sekce na RZ3. Kudy byste jeli vy? (foto: Trail-Guide.cz)

Transfer 4 – tisíc mil na Ještěd

Přesun na start čtyřky působí na mapě, i se tak zdál být v mých vzpomínkách, poměrně pohodově. Návrat po štěrku do sedla takový i byl, když ale člověk začal stoupat znovu k Ještědu po silnici, začaly pomalu ale jistě docházet síly a morálka. Je to o dost jiné než na žiletce, kdy si člověk takový kopec užívá. Těžší enduro s lepivými plášti prostě není žádný chrt, i když trvám na svém, že Bandit 675, na to jak jede z kopce, jede i docela solidně do kopce.

RZ4 – DH trápení a zavřený gap

Na startu čtyřky byla trochu fronta, ale nebylo to vlastně až tak hrozné, jako jsem to zažil před dvěma lety. Zprvu mě zarazilo, když všichni řešili kudy jet už jen úvod padající strmě dolů od silnice. Byl jsem se proto na něj podívat a vypadalo to celkem jasně, jelikož zde dle všeho byla vyjetá jasná stopa a vybrzděná zatáčka, což den předtím nebylo. No nic, únava se již projevovala, tak jsem to zkraje rozjel dost opatrně, když nad tím všichni tak špekulovali, abych zjistil, že to při rozumné rychlosti bylo vcelku na pohodu.

Po prvním padáku následovala ostrá pravá do vysoké trávy a poté vcelku hravý, technický a místy zrádný horský trail. Nebýt to tak zarostlé, bylo by to lepší, takhle musel člověk dávat hodně pozor, aby nevletěl do nějakého šutráku nebo velkého kořene. Jedna menší skalka dolů (proč jsem tady tehdy slézal z kola), tři dřevěné lávky, transfer a… Zmatení smyslů!

Na konci transferu jsme vyjeli na louku a já najednou koukám, jak se z vrchu řítí biker, až mi po chvíli došlo, že se zde dvě lajny potkávají. Snažil jsem se tedy držet tu svojí a zbytek neřešit. Když jsem se konečně dohoupal na svah pod lanovkou, došlo mi, že zbytek znám. Bohužel! Jelo se stejně jako před dvěma lety, jenže tehdy to byla zbrusu nová pěšinka po čerstvé hrabance a teď šlo o dva roky poctivě hoblovanou DH lajnu, která podle toho také vypadá.

Chci umřít!

Přiznávám bez vytáček, že mi tady začínaly odcházet ruce, nohy a hlavně morál, až jsem chtěl v půlce toho všeho umřít. Když jsme tu byli před rokem se Zvoloušem testovat a fotit Specialized Demo 8 S-Works, dával jsem si tuhle část po sekcích na prototypu RB Bandit 675, místy si to užíval a místy se bál. Teď jsem jen trpěl a vzpomínal, jaké to bylo, když jsem si právě zdě půjčil na chvíli Demo!

Tohle je prostě regulérní DH a na enduru se tu člověk dost trápí. Mít to najeté, mít na to kondici a schopnosti, tak se dá půlka věcí proskákat nebo propružit, takhle… Takhle jsem si nadával, když jsem jako důchodce projel jednu zařazenou klopenku, děkoval za zavřený přescesťák, který někteří chtěli skočit jako při tréninku, byli ale zastaveni mlíkem, no a nakonec už jsem to nějak došoural do cíle a málem upadl na zem!

Občerstvit se a najít ztracený morál

Před pětkou a šestkou, na které nás už brala lanovka, byl čas na menší odpočinek a občerstvení. Bylo vlastně docela demotivující potkávat jezdce, kteří již měli hotovo, nebo sledovat borce jako je Michal Prokop, Michal Maroši, či Přemek Tejchman, jež si tu hověli pohledně v křesílkách a zabíjeli čas do vyhlášení, k němuž měli ještě snad i tři hodiny čas… Demotivující bylo také poslouchat popis posledních dvou erzet nebo výčet záludných míst. „Bacha na šestce, dole je taková zrádná skalka, dá se sjet, ale když bys jí chtěl skočit…“ No nic, radši jedu, ať to mám za sebou…

RZ5 – úroveň jedna, dva tři…

Po čtyřech erzetách a cestě lanovkou nahoru jsem začal zjišťovat, že jsem pěkně na kaši. Možná jsem si neměl dávat ten RedBull, když vím, že mi to nedělá dobře. Vážně, byl jsem dost vyhučený a nahoře na kopci bych vlastně ani nevěděl kam mám jet, kdyby mě kolegové nenasměrovali. Pětka startovala kousek od lanovky a byla údajně „trochu, úplně jiná“ než roky před tím. V praxi to znamenalo start mezi stromy a průlet po louce (sjezdovce), abychom brzy nato zahučeli do jakéhosi křoví, kde někdo dva dny předtím vysekal průjezd.

Mít trochu víc síly a morálu, tak by si to snad i užil. Ale i tak mě to docela bavilo. Nájezdy do těchto vykosených sekcí, které byly asi tři, byly obvykle dost prudké a na oči to byla slušná divočina. V cíli pak kluci říkali, že při tréninku to bylo skoro nejetelné a že to v odkloněném svahu na kořenech vůbec nedrželo. Naštěstí do neděle se zde vyjezdily stopy a pak už to šlo. V jednom místě jsem se trochu seknul, když mi přední kolo zmizelo v hroudě prachu, až jsem si říkal, že už se znovu nerozjedu, ale povedlo se.

Následoval opět jeden rychlý transfer po louce, paralelní jízda s RZ4, co mě předtím tak vylekala a nájezd pod lanovku. Zde jsem si docela užil pár klopenek, zbaběle objel drop z úzké lávky „brrr“ a snažil se bokem sjet skok z šutru, až jsem si klepnul převodníkem o jeho hranu. Fujjj! Tohle mě totálně psychicky zlomilo! Nebo to možná byla závěrečná sekce, kterou jsem si opět pamatoval z minula. Tedy uzavřené rozbité koryto, kde to se mnou mlátilo, až mi to málem vymlátilo řídítka z ruky, což se v jednom místě skoro povedlo!!! Docela jsem si oddychl, když jsem se dostal na širší lesní cestu a po chvíli se napojil na finiš, který byl sdílený s RZ4.

Vítěz kategorie Race Muži – Michal Prokop (Ghost)

RZ6 – já už asi nechci!

Před šestkou jsem byl psychicky už dost na dně. Tělo by snad ještě poslouchalo, hlava ale stávkovala. Navíc mě všichni strašili, jak je šestka těžká, rychlá, rozmlácená a ještě je tam „ten šutr“. Můj start do poslední erzety tedy nebyl vůbec pozitivní. Když jsem se pak rozjel, bylo to možná ještě horší, jelikož jsem si tenhle trail vybavil a vzpomněl si, že jsem se tu dost trápil s Banditem před rokem, i když jsem to nemusel jet v kuse.

Šestka byla fakt těžká. Velké kolo s velkými zdvihy by se tady sakra hodilo, takhle na enduru, ač je Bandit 675 slušná motorka, to s člověkem házelo sem a tam. Nějak jsem to ale sjel, ani nevím jak. Když jsem se pak dostal k onomu šutru, skoro jsem na jeho hraně zastavil a chtěl to seběhnout, až mě někdo hecnul, že to dám a já to sjel. Nebo to byl hlas s mojí hlavě??? Nevím! Spodek šestky taky znám a vzpomněl jsem si, jak mi tady cinkaly bezduše o ráfek. Teď jsem měl ale svoje kolo!!! A cinkaly zase! Navíc jsem už skoro neměl ruce a proto hecování lidí okolo v tu chvíli vůbec nezabíralo.

Rád bych to dal rychlejc, ale nešlo to. Možná jsem měl nahoře víc nafoukat gumy. Mlátilo by to se mnou asi stejně, ale nemusel bych se tolik bát o ráfky, nebo že to někde zuju! Nevím… Na úplný závěr mě na kousky rozebral dojezd, kdy po tom všem přišla zase jedna XC sekce po široké cestě zpět k areálu, spojení s RZ5, potom i s RZ4 a „už zase ten samý dojezd“. V jednom místě jsem chtěl kolo zahodit, skočit šipku a válet sudy až do Babylon centra a tam se utopit ve vířivce! Sakra, teď už to ale dojedu!

V cíli… A co potom?

Tak to byl můj Ještěd 2016. V cíli jsem si připadal jako balík několika puzzle, které do ruky dostala moje roční dcerka – rozložený na prvočinitele bez možnosti opětovné kompletace. Musel jsem se dát trochu dohromady kolou a zmrzlinou, což jsou moje tajné nutriční pomůcky! Když jsem se vydýchal, bylo to lepší a pak jsem i znovu začal mluvit a hodnotit průběh závodu s kamarády a známými. Na chvíli jsem ale i tak musel zalézt do kouta, abych to celé vstřebal… A radši vám ani nebudu popisovat, že jsem pak ještě sledoval hodiny, abych stihl vlak zpět do Smržovky, kde jsem se následně naháněl s manželkou, která čekala na dolním nádraží, zatímco já byl na horním. Ještě klika, že dolní nádraží bylo dole!

Kdy zase na Ještěd?

Když u nás začínalo oficiálně enduro, chvíli jsem se tomuto druhu závodění bránil, pak to někdy před třemi lety zkusil na Zadově a zjistil, jaká je to sranda. Poté jsem začal jezdit po závodech víc, hlavně kvůli reportážím a kvůli lidem! Už po pár závodech jsem si ale říkal, jestli mě bude bavit objíždět stejná místa rok co rok? První závod v nové lokalitě je vždy super, ale chtělo by se mi to jet znova?

Přišel jsem tehdy s vlastní teorií, že se možná vyplatí jezdit na určitá místa vždy ob rok. Člověk na spoustu detailů zapomene, za dva roky se trať často více či méně změní a je to celé jiné. Tuto teorii jsem zkoušel aktuálně na Ještědu a jsem z toho trochu rozpolcený. Určitě jsem rád, že se podoba trati v určitých místech změnila, zlepšila, proměnila. Trochu ale tápu nad otázkou, jestli bych chtěl jet Ještěd znovu?

DH enduro není enduro! Nebo tohle je teprve enduro?

Vezmu-li to po erzetách, pak mě jednička fascinovala svou délkou, v principu mě ale hodně bavila. Dvojka možná působila jako by byla do počtu, byla ale vlastně taky příjemná, plynulá a zábavná. Trojka Race, to je prostě výzva, té jsem se bál a na tu jsem se těšil a byl pak neskutečně šťastný, když jsem ji pokořil celou. Čtyřka měla dobrý začátek, lehounce otravný přejezd a vcelku pěkný, ale brutálně náročný konec. Ale to mi snad ještě přišlo zvladatelné. Pětka byla zajímavá na začátku novými úseky, bikeparkové překážky mi ale trochu nalomily psychiku a tvrdý závěr mě dodělal!

A šestka? To už bylo jen regulérní DH! Jasně, mohl jsem jet kategorii Hobby, ale to bych přišel o trojku a čtyřku či pětku bych jel stejně. Nějak nevím… Slyšel jsem dost názorů ve smyslu, že enduro do bikeparku nepatří, s čímž jsem zatím souhlasil jen na půl. Docela mě bavilo enduro loni v Malé Morávce v Bikeparku Kopřivná a špatné to vlastně i přes polom nebylo na Dolní Moravě. Ještěd mi ale připadá, že je prostě pro enduro kola až moc brutální. To už není „české enduro pro lidi“, ale závod pro extra třídu ideálně na kolech se 170 mm zdvihu na pružinách. Tohle jet na kole typu Giant Trance na 140 mm, tak bych asi trpěl jako zvíře a po čtyřce šel rovnou domů.

Nechci se dotknout pořadatelů, jelikož závod to byl celkově povedený a dobře zorganizovaný, jeho náročností ale jako bychom se dostávali někam, kam se dle mého zrovna Enduro Serie posunout sama nechtěla… Zhodnoťte to sami, napište nám svůj názor do komentáře a třeba z toho bude zajímavá diskuze s překvapivým závěrem. Osobně se těším na Zadov, který byl loni údajně hodně povedený. Malá Morávka a Špičák mi nevychází termínově, ale určitě bych rád zkusil novou lokalitu Klíny, která nahrazuje původní Most (viz kalendář enduro závodů 2016). Takže si to pak můžeme vyříkat i osobně

Mějte se fajn a myslete na jedno – kolem se má člověk hlavně bavit!

Výsledky Kellys Enduro Race Ještěd 2016

Kompletní data na webu www.spoertsoft.cz

Race Elite
1./RE PROKOP Michal (Ghost Factory Racing Riot)
2./RE TEJCHMAN Přemek (SPECIALIZED)
3./RE ŘÍHA Jakub (CYKLO ŠVEC)
4./RE KUTIN Tomáš (Author-Enduroteam.cz)
5./RE TŘEŠŇÁK Petr (Freeride Team Ještěd)

Race Ženy
1./RZ DRENGUBÁKOVÁ Andrea (AUTHOR)
2./RZ HORÁKOVÁ Jana (Commencal FDF Team)
3./RZ DURČÁKOVÁ Dominika (Krabcycles Trek)

Race 30
1./R30 MAROSI Michal (N1)
2./R30 KUNEŠ Vlastimil (Poběžovice)
3./R30 PŠENIČKA Petr (AG Lab Inox)

Race 40+
1./R40+ DRABIK Peter (Kaktus bike team Bratislava)
2./R40+ SMETANÍK Milan (Gigantic Racing Team)
3./R40+ ČIŽINSKÝ Milan (Ghost Factory Racing Riot)

Hobby Muži
1./HM NAJDEK Jakub (ElementStore.cz)
2./HM TŘEŠŇÁK Adam (Author – PTRparts)
3./HM SMÍŠEK Ondřej (Děčín 34)

Hobby Junioři
1./HJ BLÁHA Vojtěch (SKK74)
2./HJ PEŠŤÁK Martin (MS Bike Academy Racing)
3./HJ BRONCZEK Jan (Bike team Sportovníkurzy.cz)

Hobby Ženy
1./HZ HILČEROVÁ Andrea
2./HZ RUSŇAKOVÁ Kristýna
3./HZ HANUŠOVÁ Zuzana (Jilemnice)

Enduro Race Ještěd považuju za technicky asi nejtěžší závod Enduroserie, takže report z něj si prostě neodpustím! Startovní pole čítalo tentokrát přes 250 závodníků, kteří se v neděli vydali vstříc pěti až šesti náročným erzetám. Ale pojďme rovnou k tomu, jaké to zas pestré zážitky jsem si z ještědského endura odnesla.

(Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Miloš Lubas)
Startuje se ve vlnách po dvaceti závodnících a já jsem s kamarády Tomem a Jirkou, kteří mě později i s Elen neochvějně doprovázejí celým závodem, ve čtvrté. Hned na první erzetu nás čekal nemilosrdný transfer na Pláně a odtud po hřebeni na Ještědku.

RZ1

Na startu jedničky jsem měla pocit, že mám ten den hotovo, ačkoli závod ani nezačal. První erzeta byla hned se vším všudy a opravdu každý si tu našel to svoje. Zatímco její horní polovina představovala spíš kalup bez brzd, nová dolní část už byla o něco techničtější. Je neuvěřitelné, jak si tu stavitelé pohráli se zatáčkami a různě odkloněným svahem.

Horní část jedničky mi sedla, nicméně pak přišla levotočivá zatáčka do menšího brdku a i když jsem počítala s tím, že tam musím včas točit, stejně jsem div nezpomalila na rychlost důchodce na výletě a ještě jsem prazvláštním způsobem projela stromkem. A ano, přesně tady jsem si i všimla fotografa pana Lubase a hned jsem jen pomyslela na to, že asi zase nebudu mít žádnou „hardcore“ fotku ve sjezdu…

Foto: Miloš Lubas

No nevadí, bylo třeba se v tu chvíli sebrat, dát nahoru sedlovku a pořádně zadupat. Nebo tak jsem to ještě v sobotu měla v plánu, ale v neděli mi najednou vytuhly nohy a dupání neviděly ani z dálky. Naštěstí se kopec brzy lámal a zas se to dalo hravě drandit po hrabance lesem. Pasáž velmi zábavná, ale čím dál víc jsem cítila kyselinu mléčnou nejen v nohách, ale už i v rukách.

Za chvíli vjíždím do nové pasáže, kde si uvědomím, že jsem vlastně možná tak v půlce trati, a že už fakt nemůžu. V jedné zatáčce jsem už tak mimo, že to narvu předním kolem do stromu a nezbývá mi nic jiného, než vycvaknout nohu, otočit kolo do směru jízdy a pokračovat. Pak se dostávám k úseku, kde jsem chtěla jet původně delší, ale pohodovější stopu, nicméně omylem vjedu do rychlejší, leč odkloněné stopy a mám pocit, že tu zákonitě musím skončit ve smyku.

Už už mě zas popadají myšlenky, že si vycvaknu nohu a nějak to „prokoloběžkuju“, ale v místě zrovna stojí diváci a já jen slyším: „Jeď, dobře jedeš!“ Fakt jen díky téhle větě se rozhodnu zůstat v odkloněné stopě a nějak to tam poslat. Světe div se, v lehkém driftíku proklouznu kolem fandících lidí a tímto jim děkuju za radu ohledně stopy!

Ještě jedno škobrtnutí pedálem o strom a už si to sypu do cíle. A tam se prostě složím. Fakt bych si nejradši nohy strčila pod studenou vodu, jak moc mě pálí. To je tak, když se vozíte na trailech a desetkrát si zastavujete, a pak máte něco jet v kuse… To je úplně nová dimenze bolesti! Jasný, hlavně že se prezentuju jako sjezdová lyžařka

RZ2

Na dvojku se těším a sobě slíbím, že budu míň sahat na brzdy. Jde totiž o hodně rychlou erzetu bez větších technických překážek, prostě palba po lesních cestách. Dvojku projedu bez větších potíží a v jeden okamžik, kdy se mi to rozparádí po širší lesní cestě a já se v té rychlosti začnu bát sama se sebou. Jinak ale tahle erzeta patří mezi moje oblíbené, protože se tady v té rychlosti pěkně vyplaví adrenalin a touhle erzetou doslova proletíte!

RZ3

Třetí erzeta… Ještě před dvěma roky můj velký strašák a nejen kvůli dlouhému výjezdu, ale hlavně kvůli šutrovo-kořenovému sešupu, na kterém jsem se před dvěma lety trochu vyndala. I když jsem loni pasáž dala bez větších problémů, stejně mám na startu této erzety takové ty motýly v břiše… Nebo to zní moc něžně?

Tak jinak, jsem z té erzety tradičně trochu podělaná, ale ve skutečnosti se na ni těším. Už mi rozumíte? No nic, po delší frontě, kdy zbude čas i na toaletu a kříšení kamaráda Toma, který vypadá, že na startu trojky zůstává a rozhodně už nikam nejede, se vydávám vstříc menšímu kamenitému brdku. Zbytečně ale vyčerpám veškeré šlapací síly na startu a na brdku už šaltruju nejlehčí převod s tak tuhýma nohama, že nevěřím, že to vyjedu.

Cením zuby ostošest a možná právě díky tomu kopec vyjedu. Hravá lesní pasáž je pak ve znamení rozdýchávání a na hupíkách tu vlaju jak panák. Psychicky se připravovat na nejtěžší část závodu a zároveň se cítit tak, že zrovna krotíte splašenou sbíječku, považuju za jeden z největších umů enduristů. V prudké pasáži nemám předem rozmyšleno, kterou chci jet stopu. Tu, kterou jsem nakonec jela, tak o té jsem v tréninku snad ani nevěděla!

Stalo se to tak, že jsem hned nahoře najela na jeden větší kámen, který moje přední kolo otočil, kam chtěl on, a ne já. No co už, lidi tu fandí a já dokonce uslyším svoje jméno. Odolám nutkání otočit se, kdo to byl, a za věty „Dobře jedeš!“ zdrncám stopu, která je snad nejvíc napřímo. Tak tu jsem opravdu jet nechtěla!!! Ale jestli to vypadalo, že to mám pod kontrolou a přesně tuhle stopu jsem plánovala, tak super! Do cíle tedy dojíždím sice skoro v křeči, ale s nefalšovanou radostí!

reklama

Transfer 4

Po trojce si to šineme společně s Elen, Tomem a Jirkou vzhůru na Ještědku a už jsme o poznání optimističtější, protože víme, že ten den to je poslední výjezd a pak už „jen“ dvě erzety lanovkou. Jako bychom se teprve teď rozjeli, uklidnili a užívali pohodu endura ve znamení jeho hlavního motta: „Volnost, adrenalin a přátelství!“

RZ4

Startu čtvrté erzety se právoplatně obávám, protože si na ni v sobotu náš začínající kamarád Matěj zlomil palec. Na druhou stranu to bylo kvůli tomu, že se vydal najíždět erzetu za Michalem Prokopem. Zapomněli jsme mu říct, že tenhle rider je trochu někde jinde

Matěji, brzké uzdravení! No a co se týká mě a čtvrté erzety, málem jsem dopadla stejně, když mi chvíli po startu na šutrech podklouzlo přední kolo. Sice bez pádu, ale vycvakla jsem si nohu a hooodně dlouho se mi nedařilo ji nacvaknout. Takže jak trubka jedu krokem a šmátrám po pedálu až k tomu velkému kameni. Ztrátu času se snažím dohnat na přejezdu k bikeparku, kde je dlouhá rovina.

Konec erzety už vede klasicky po černé bikeparkové trati El Masacre Downhill, takže pevně držet řídítka a vyškrábat poslední zbytky sil. Musím ale říct, že tahle kořenovitá část trati mě baví, protože to je prostě takovej ten klasickej random přes kořeny a nějaká stopa prostě vždycky vyjde!

RZ5

Pátá erzeta má novou část hrabankou, která je správně hravá, technická, plná malých kořínků a pařízků. Člověk to tu nemohl pálit hlava nehlava, protože chyby se trestaly. Střední část vedla bikeparkem a nechyběla ani prověrka na lávce s dropem a několik dvojáků. Zatímco úzkou lávku dávám v pohodě, jedu pak doslova jak trotl na dvojáky, které se ke všemu dají objet. Nejen, že je nedoskakuju, já se je dokonce ani nesnažím skočit. Snad to vidělo jen málo lidí

Konec pětky zase pěkně palba po kořenech v korytě lesem. Už nemám sílu koncentrovat se na tu nejčistší stopu a prostě jen pustím brzdy a v duchu si regulérně začnu povídat „Andělíčku můj strážníčku…“ Tady jsem nejela dobře já, ale fakt jen moje kolo. Vyslala jsem ho napříč všema kořenama a Patriot to prostě všechno pobral. Opravdu šlo ale o komplexní erzetu, která mě jinak bavila. No kde se na jedné erzetě vystřídá nová hrabanka, dropík, dvojáky, a pořádná palba po kořenech lesem? V podstatě si i na téhle jedné přišlo na svoje určitě hodně jezdců.

RZ6

Na šestku jsem se těšila i netěšila. Jet šestku odpočatá, tak si dokážu představit, jak si ji užiju. Takhle jsem už ale opravdu měla obavy, že mi někde po cestě ty řídítka vypadnou z ruky. Horní úsek šestky už začíná pěkně zostra a s nikým se nemaže. Spletenec kořenů v poměrně širší stopě dává ale na výběr hned několika lajnám – co si vybereš, to máš. Já už ale nevybírám, tuhle odpovědnost zcela přenechávám přednímu kolu a respektuju jeho volbu.

V tuhle chvíli je z nás dvou chytřejší určitě Patriot Přemýšlím, co tam bylo dál, ale vybavuju si jen palbu po kořenech, o rychlost tam nebyla nouze a ruce už jsem samozřejmě nevěděla, jestli mám. Občas už jsem byla tak vláčná, že si dvakrát na nějakém drcáku škrtnu zadkem o zadní kolo. Prostě jelo kolo, pak zoufale natažené ruce a pak teprve já. Pepa Dressler by z mého postoje měl jistě velkou radost…

Traverz do cíle byl už na morál. Sice pošlu sedlovku nahoru, ale nohy už moc neposlouchají. Tak jen sklopím hlavu dolů, koukám si na přední kolo a funím, co to dá. Až u cíle, když vidím a hlavně slyším fan klub Vojty Bláhy, se zvedám ze sedla a jejich povzbuzování mě opravdu nakopne. Tímhle i jim díky – takhle to má vypadat a myslím, že všem závodníkům za fandění udělali větší radost, než si myslí!

Laťka zase o kus výš!

Tenhle report ode mě je sice zase dlouhý jak týden před výplatou, myslím si ale, že tohle enduro na Ještědu si ho zasloužilo. Pro mě to byly komplexní erzety se vším všudy, nechybělo vůbec nic, bylo to pestré, technické, a samozřejmě náročné. Bylo tu vidět, že stavitelé tratí nad tím museli strávit hodně času a já jim tímto děkuju, že nás neposlali jen tak z kopce v bikeparku dolů, ale že si s tím náležitě vyhráli. Nemluvě o precizním značení, kdy jsme ani na chvíli nezapochybovali, kudy máme jet. Ještěd za mě letos nasadil vysokou laťku!

Foto: Tomáš Rucký

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Po loňském enduru v Rychlebech jsem si dal závazek, že letos pojedu alespoň jeden další závod. Když jsem viděl fotky z polské série emtb.pl, byla to jasná volba. Terén technický, RZty obtížné a díky menšímu množství dostupných reportů a informací i trochu dobrodružství. První v pořadí byl ze série emtb.pl 4. června Mieroszów.

(Text: Antonín Koukolík | Foto: EMTB.pl / Franta Žilák)
Přihlásil jsem se na internetu, zaplatil přes Paypal (lze i na místě) a tři dny před závodem začal studovat právě zveřejněnou mapu. Na trénink nebyl kvůli práci čas (jelo se v sobotu) a na studium mapy také moc ne, takže o jízdě na oči bylo rozhodnuto.

Mapa závodu – plné rozlišení

Do dějiště závodu jsem jel večer předem. Dojel jsem okolo desáté večerní a ve sportovní hale v Mieroszówě, kde bylo možné před závodem přenocovat, vládla uvolněná atmosféra. Asi třicet bajkerů připravovalo kola, popíjelo, nebo už spalo. Prostě pohoda. V klidu jsem se „ubytoval“, zkontroloval kolo a po půl hodince povídání s ostatními šel spát.

Ranní registrace byla přímo v budově, start závodu pak na náměstí. Ráno se objevili nečekaně další dva zástupci z řad českých bajkerů, Franta Zilak a Ondřej Korel. To bylo příjemné překvapení, takže jsme následně s Frantou a Ondrou odjeli celý závod spolu. Řazení na RZty bylo jasné, Franta, Ondra a já.

RZ1

První RZta začínala nad městem v mini bikeparku a končila dole ve městě. V půlce RZty se projíždělo domem, z něhož vedly schody na náměstí s fandícími diváky a závodníky. Pár závodníku to ze schodu přepálilo a z dropu na placku šli rovnou na dlažbu. Dal jsem to radši pomaleji na jistotu, cílem je pro mě přežít

Transfer 2 a RZ2

První přejezd se skládal z krátkého výjezdu po poli a tlačky lesem volným terénem do prudkého kopce na start (v okolí Mieroszowa jsou všechny kopce prudké). RZ2 byla obtížnější než jednička. Po úvodním prudkém sjezdu se vlnila v odkloněném svahu a byla šlapavá, místy do kopce. Zapomněl jsem zmínit likvidační padesátimetrový výšlap v RZ1, který mi v kombinaci s RZ2 pěkně rozpálil plíce. Byl jsem rád, že jsem dojel a říkal jsem si, že zatím je to spíš XC!

RZ3

RZ3 mě přesvědčila, že jsem opravdu na enduru. Začala desetimetrovým sjezdem, v jehož půlce jsem si dobrovolně sedl, sesedl a zbylých pár metrů doběhl. Následně pokračovala v mokrém a sypkém odkloněném svahu. Vše nesmírně prudké, podklad mix hlíny a sypkých úlomků kamenů, který neskutečně ujížděl, občas proložené půlmetrovým dropem z padlého stromu přes cestu. Brzdím, ale stále jedu!

V úplném závěru mě předjel borec na Canyonu. Po několika vysednutích jsem byl rád, že jsem dole. Moc obdobně obtížných věcí jsem zatím nejel a zpětně RZ3 hodnotím jako vrchol závodu co se týče obtížnosti (oblíbené Sokolowsko z MTB Trilogy je o poznání snazší).

RZ4

RZ4 je opět spíše šlapavá, v půlce je bunny hop přes 30cm kládu a na konci občerstvovačka. Hurá, půlka za námi (aspoň si to myslím). Poláci nám načítají časy z čipu a tisknou lístek s časy odjetých RZ. Franta je průběžně na šestém místě a dává rozhovor klukovi, co točí report ze závodu. Poláci ho mají trochu jako celebritu.

RZ5

RZ5 je sjezd okolo nějakého hrádku. Hodně prudká, ale ne tolik sypavá. Relativně krátká RZ, uprostřed dvacetimetrový výběh, vše zvládám bez chyby, takže spokojenost. Obtížnost vyšší, ale jde to. Na RZ5 byl pocitově nejdelší výjezd, přestože nijak prudký.

RZ6

Zato na RZ6 je výjezd hodně prudký, takže tlačíme. RZ je sjezd do Sokolowska známý z MTB Trilogy. Začíná na kopci s krásnými výhledy a padá napřed nízkým lesíkem z mírné do prudké sypavé sekce, aby po krátké rovině přešel ve známé sypavé točky a sjezd v suti. Vše dávám bez chyby, opět spokojenost. Cestou nám fandí Tomáš Čada a další diváci, takže super atmosféra. Dole potkáváme záchranku. Zdravotníci ošetřují Marcina Motyku, jednoho z favoritů. Vypadá dost mimo, ale nic vážného mu není. Jsme asi pátí na trati a jedeme na RZ7.

RZ7

RZ7 mě překvapila svou délkou, podle mapy jsem čekal kratší RZ na zakončení závodu. Poláci nás na závěr nešetří, taky je obtížná. Po krátké houpavé sekci uhýbá prudce dolů do sekce, kde se mi nepodaří vytočit v uzoučkém místě mezi skalkou a stromem a následný sjezd po tři metry dlouhém odkloněném kameni raději sbíhám.

RZ dál pokračuje sjezdem mlázím s maximálním sklonem a přechází do kamenité šotolinové cesty. Valím to dolů, závěr se blíží, jenže smůla pro mě, cesta mě stahuje ke kraji a na poslední chvíli vidím nízký pařez hned vedle cesty. Nemůžu nic dělat, trefuji ho v kompresi a letím. Vstávám, rovnám řídítka a dojíždím na osmičce posledních sto metrů závodu do cíle, kde na mě už čekají Franta a Ondra.

Konečně cíl

V cíli nám je odebrán čip, dostáváme vytištěný lístek s časy a s odkazem na výsledky online a vyjíždíme na posledních pár km do Mieroszówa. Je okolo čtvrté odpolední.

Navzdory pádu je z toho nakonec krásné 36. místo ze 101 startujících. Ondra dojel 24. a Franta si na oči vyjel 6. místo. Pro úplnost nutno podotknout, že rozdíly mezi jezdci jsou značné, první mi dal 8 minut (18 vs. 26 minut), na Frantu jsem ztrácel 6 a na Ondru 2 minuty. Organizátorům patří dík za perfektní organizaci a pohodovou atmosféru. Průjezdní branky a výsledky online jsou pěkná technická vymoženost.

Už se těším do Poreby! Antonín Koukolík

EMTB Enduro Mieroszów 2016 – výsledky

Muži Elita:
1. Robert Piekara – Kross Rowerowe Podhale Skład
2. Michał Martyka – Antidotebikes/Goodbike.com.pl
3. Marcin Motyka – Romet

Muži Masters:
1. Roman Kwaśny – 2B ENDURO TEAM
2. Piotr Dobrzański – 2B ENDURO TEAM
3. Michał Siuta – 2B ENDURO TEAM

Muži Junior:
1. Stanisław Rusnak – Kross Rowerowe Podhale Skład
2. Mateusz Baliński – Kellys Team
3. Jakub Ratajczak – Born 2 bike

Ženy Elita:
1. Iwona Czyszczoń – Eskimoo Racing
2. Marta Smolarska – 2B ENDURO TEAM
3. Joanna Światłoń – Eskimoo Racing

Teamy
1. 2B ENDURO TEAM
2. Eskimoo Racing
3. F2K team

Pár fotek českých borců přímo z akce

Krušné hory jsou místem mého mládí, jelikož se zde nachází naše rodinná chalupa, kde jsem trávil mnohé prázdniny svých dětských let, proto mám k tomuto místu zvláštní vztah a moc rád sem jezdím vždy, když je příležitost. Tu poslední jsem si vymodeloval sám, když jsem se vypravil s rodinou a s kamarády okusit rodící se Trail Park Klínovec.

Lokalita na Klínovci měla mít původně trochu jiné jméno, nechci ale zabřednout do „politiky“, proto nechám tuto otázku záměrně bokem a budu se věnovat pouze popisu toho, jak to na Klínovci vypadá dnes a jak by to zde mělo vypadat v průběhu letošního a příštího roku. Trail Park Klínovec jako takový by měl v brzké době nabídnout celkem čtyři traily rozdílné délky a náročnosti. Aktuálně je hotový modrý „rodinný“ trail Azur (10,3 km) a dlouhodobě v provozu je tradiční DH lajna Downhill Klínovec (3,3 km).

Sjezdovou trať zkoušeli letmo kluci na enduro kolech a byli z ní poněkud vytřesení. Zkrátka DH je DH! Každopádně její podoba stále není konečná a bude se ještě měnit, jak vystihuje oficiální popis:

Trail Azur

Stezka, kterou jsme si vyzkoušeli opakovaně a důkladně je nejlehčí modrý trail Azur v délce neskromných 10,3 km. Se synem jsme ji napoprvé jeli dolů déle jak hodinu! Jedná se o cíleně budovanou pěšinu, která se plynule vlní po východním a jižním svahu Klínovce. Šířkou se jedná o klasickou „jednomužnou“ cestičku, která je vysypána štěrkem, aby něco vydržela. Trail Azur jsem zkoušel jak sám osobně, tak jsme si ji dvakrát sjeli celou se synem, kterému je 4,5 roku.

Trail Azur klesá z výšky přibližně 1200 m do 750 m, máte tedy k dobru 450 m klesání, proto se nebojte, že byste se přehnaně unavili šlapáním. Na druhou stranu bez otočení klik se dolů nedostanete, obvykle ale stačí šlapat krátkodobě, abyste nabrali tu správnou rychlost nebo se přehoupli přes tu či onu terénní vlnu.

Co se profilu a „atrakcí“ na trati týká, pak je zejména vrchní zhruba jedna třetina poměrně plochá. Obsahuje pár klopenek či ostřejších vraceček, na které to chce rozumnou rychlost, aby vás to nevystřelilo do lesa, sem tam nějakou vlnku a zatáčky mezi stromy. Žádné drama, žádný pumptrack z kopce, ale zase je to příjemné svezení v krásné přírodě a příjemné zahřátí před dalším pokračováním. Plošší začátek byl fajn i díky tomu, že se zde rozjel můj syn, vyzkoušel jak takový trail funguje (něco podobného jel vůbec poprvé) a nižší partie pak zvládal o to lépe.

Velké pumpy střední části

Z mé samostatné jízdy mě asi nejvíce bavila střední třetina a špatná není ani závěrečná část. Fajnové jsou výhledy směrem na Ostrov a Karlovy Vary, které potkáte na sekci č. 4, nejlepší jsou ale velké přírodní vlny. Zde jakoby se tvůrci snažili využít reliéf samotného terénu a nebudovali umělé boule. Sice to místy znamenalo, že synek přibrzďující cestou dolů musel tu a tam nahoru na vlnu vyšlapat, nevypadal ale, že by mu to extra vadilo.

Když jsem zde jel sám, stačilo mnohdy nabrat rychlost na rovnějším úseku a pak se jen plynule vlnit nahoru a dolů. Jak jsem zmínil, nečekejte vyslovený pumptrack vedoucí z kopce, na druhé straně není Trail Azur ani žádná nudná lesní dálnice. Se synem jsme si jej užili parádně, i když bychom byli oba rádi za více menších a středně velkých a po sobě následujících boulí a vln. Propadák to ale rozhodně není. Navíc jak je zmíněno na webu www.trailpark.cz a jak mi bylo potvrzeno na místě zástupci samotného klínoveckého Trail Parku, na středně náročném trailu Rubin se již intenzivně pracuje a měl by být výrazně zábavnější a houpavější.

První 4 km z celkových 7 km Trailu Rubin by měly být zprovozněny ke dni 23. 7. 2016 a další sekce budou, doufejme, v provozu od září 2016. Z fragmentů bez finálního povrchu, které byly na Klínovci zatím k vidění, a s ohledem na interní informace, by měl být Rubin hodně pěkný a pořádně zvlněný. Uvidíme! Jsem zvědavý, jestli ho sjede i můj synátor? Snad to po prázdninách ještě zjistíme. A konečně, první sekce trailu Baron (5,1 km), který alternuje (zkracuje) červený Trail Rubin, by měly být dokončeny na podzim roku 2016. Tento trail by mohl být kompletní v létě roku 2017.

Co dalšího na Klínovci?

Dalších letních aktivit a možností je na Klínovci víc než dost. Krom míst vhodných k ubytování a stravování v místě či v blízkém okolí najdete třeba nahoře na kopci půjčovnu kol včetně fatbiků Author a také koloběžek (na fatbikových pláštích!). Je zde také servis, obchod s cyklistickým vybavením a místo se našlo i pro mytí kol (dole u lanovky), abyste si domů nevezli zbytečně moc klínoveckého bláta a prachu!

Pokud by vás, nebo někoho z vaší družiny zdejší stezky nebavily, pak na Klínovci najdete i další možnosti vyžití, jelikož zde bylo vytipováno a vyznačeno vícero stezek pro kola (pohodové vožení se z kopce i členitější XC okruhy), cesty určené pro koloběžky, či procházky pro pěší. Stačí si jen vybrat…

Více na samostatné stránce – klinovec.cz/stav-stras-pro-kola-a-pesi

Dle informací na webu www.klinovec.cz je možné objednat si instruktáž chůze s holemi Nordic Walking, plánováno je vybudování lanového centra a na své si přijdou i příznivci Geocaching. Tolik pro prvotní představu o nových možnostech aktivního vyžití na Klínovci. Pokud se zdaří, doplníme v létě další praktické poznatky.

Trail Park Klínovec – mapa (plné rozlišení)

Klínovec trasy pro XC, pěší a koloběžky – mapa (plné rozlišení)

Foto: Jakub Douda | www.fotojd.cz

Předem se omlouvám za opožděný report z minulého víkendu, z akce Specialized Enduro Race Zadov 2016, ale brzdilo mě zašívání kalhot, opravování brzdy a rovnání sedla na kole

(Text: Andrea Drengubáková)
O loňském enduru na Zadově jsem psala hlavně v souvislosti se zařazením nových „endurovatějších“ erzet a celkovému přitvrzení. Kdo pamatuje první ročník, ví, o čem je řeč. Letos se v přitvrzování pokračovalo a kromě toho, že vznikla další zcela nová erzeta, přibyl i Temelín. Ano, mám na mysli dřevěný drop s výhledem právě na naši jadernou elektrárnu. Jak se jelo?

Jelikož jsem se v den závodu dál jak do druhé erzety nedostala, zaměřím se hlavně na sobotní tréninkový den. (Nebojte, o ty dvě nedělní erzety vás samozřejmě neochudím!).

Zatímco první rok se na straně, kde je lanovka, jela snad jedna erzeta a pod stadionem se jel zbytek, letos se to víceméně obrátilo a tři erzerty se jely na kopci se skokanským můstkem a dvě pod stadionem. O něco víc mě bavily erzety právě pod stadionem, které měly spíš lesní charakter v kořenech a sem tam se našel i nějaký ten kámen. Úplně vlevo (když koukáte dolů) byla čtvrtá erzeta, která startovala rovnou do známé trialové sekce z poháru v XC, kde následoval tradiční dvoják.

Ten jsem ještě loni „pro jistotu“ přejížděla, letos se krásně trefuju na dopad a letím pěkně na čistotu. Že mi to bylo houby platný jsem v sobotu ještě nevěděla, ale o tom až později. Zbytek erzety mě hodně bavil – jelo se prostě z kopce dolů bez zbytečně zavřených zatáček nebo podobných libůstek, kterých bylo dost na kopci s lanovkou. Pěkně rychle a sem tam to zpestřil i prudší sešup v lese. Na tuhle erzetu jsem se těšila asi nejvíc. A to nejen kvůli dvojáku.

Budeme-li pokračovat v erzetách směrem doprava, narazíme na erzetu číslo dva. Ta se proti loňsku nijak nezměnila. Na začátku bylo potřeba to pořádně rozdupat po široký cestě s nějakým kamením a pak zase hurá do lesa. Měla jsem tu asi dvě zatáčky, kde jsem si chtěla pohlídat čistší stopu, protože v tréninku jsem se tam málem zastavila a lovila kolo mimo trať. Nebyla to ale erzeta úplně pro bezmozky – jak byla namotaná v lese, tak tam bylo dost nečekaných změn rytmu jízdy. Prostě pravá, levá, hupík tam, hupík sem, strom a zase pravá, levá. Člověk zde musel dávat pozor a na to mě zrovna moc neužije

Další erzety už vedly od výstupu lanovky. Projíždíme nejdřív tu pátou, tedy tu úplně nalevo, když se díváte dolů. Na začátku je taková menší rock garden a už slyšíme od kluků, který si to tlačí po druhý, rady, kudy máme jet. „No nejlepší je to přes ten velkej tim prostředkem.“ „Néé, dá se to jet úplně vlevo přes ty velký šutry…“, tvrdí kámoš Tom.

Na malou chvíli by mě i ukecal, ale jelikož ten den jsem už na jednom ostrým šutru prorazila, nechtělo se mi zas zabývat nějakýma opravama. V tréninku si to jedu pěkně na jistotu prostředkem a hned zastavuju, abych se podívala na tu levou stopu. Tom ji podal, jak se patří. Se zvukem, že z toho zabolí u srdce a se stříkajícím mlíkem ze zadního kola. Shodli jsme se proto, že v závodě pojedeme všichni prostředkem J

Jedna autentická…

Po rock garden následuje hravá lesní pasáž a záhy dojedeme ke skoku přes ďolík, který jsem loni v závodě taky srabácky objela. Letos se na skok pořádně rozjedu a kromě toho, že nejspíš vypadám jako by se mi pod nohama splašil kůň, to nějak doskočím. Aspoň tak. Po skoku se to dá docela bombit, než dojedete na vrstevnici a po ní pěkně šup lehčí převod a šlapání přes celou sjezdovku do kopce.

Jelikož už vím, že startuje i Jitka Škarnitzlová, říkám si, že mě bude stačit asi jen tenhle malý kopeček, aby mi nadělila dobře půl minuty! Ale co, je to enduro. Po výšlapu je pasáž o dost zajímavější, pěkně z kopce, hravý blbinky jako třeba pár kamenů na přejezdu přes lesní cestu, pak přejezd přes louku, po kterým zapadnete zase do lesa a tam na vás čekala krásná hrabanka pěkně napřímo dolů. Poté kousek po rovince a byl cíl. Spodek pětky za mě dostává jedničku, hravej, ale zároveň rychlej!

No a jdeme na erzetu číslo tři. Ležela mi v hlavně od chvíle, kdy jsem na instagramu BikeAndRide viděla od Štěpána fotku odpalu příznačně pojmenovaného Temelín. Prý je z něj krásně vidět dobře známá jaderná elektrárna. Prima, spolehněte se, že se nezapomenu koukat do dálky!

Trojka startuje taky pod lanovkou a po pár metrech už na betonovém kvádru (jako každý rok) diskutujeme, jestli je rychlejší pravá, nebo levá stopa. Petr tvrdí, že rychlejší je pravá. Ale pojede levou. Kvůli fotografům! Postup mu schvaluju a sama volím stopu pravou.

Po kvádru je to taková houpavá pěšinka lesem a už stojíme před slavným dřevěným dropem. Že ho Petr skočí, je docela normálka. Je mi úplně jasný, že čím déle budu stát a koukat a laborovat a prohlížet a přemýšlet, tím větší je pravděpodobnost, že to nakonec celý objedu. Jenže ona ani ta objížďka není úplná „čiknlajna“. Vyhodnotím si, že i když se vyndám na skoku, tak když se rychle posbírám, budu rychlejší, než když to budu objíždět.

Takže popadnu kolo a jdu na to. Nejhorší je to do půlky lávky. To prostě nevidíte žádný dopad, jen s napětím očekáváte hranu dropu. Možná právě v téhle fázi se má koukat na Temelín! Ale z nějakého neznámého důvodu na to úplně zapomenu!!! Jakmile vidím dopad, zklidní se mi tep a nějak to tam prostě vyšlu. A fakt se nerozmáznu? Super! Kluci sice mají nějaké poznámky, že jsem šla hrozně na přední, je mi to ale docela fuk, na krásu se tu nehraje.

Ze skoku mám sice dobrý pocit, ale když na něj jdu podruhé, stejně mi tepovka zase trochu vyletí. V hlavě se mi asi semele víc věcí, protože z nějakého důvodu volím zbytečně malou rychlost a na hraně navíc neudělám vůbec nic. Ani nepotáhnu. Ještěže to je docela blbuvzdornej skok a nějak to – teď už regulérně na předním – doskočím.

Pak trochu lovím kolo v klopce pod dropem, ale za chvíli už zastavuju u kámoše Petra. Ten párkrát zamrká a povídá: „Ty vole, já se budu zejtra bát za tebe!“ Hned po mě doskočí Jirka a zakončí to slovy: „Ty jo jak jsi skočila, tak se z lanovky jen ozvalo: Ty vole, ta skočila na přeďáka jako kráááááva!“ To mě těší. Zdravím borce z lanovky a jsem ráda, že jsem jim jízdu nahoru trochu zpestřila

Pokračujeme po trojce a po pár zatáčkách zjišťujeme, že ten drop byl nakonec z toho všeho asi to nejlehčí. Jsou tu docela zrádný prudký sešupy, který divným způsobem kloužou už teď. Jestli zítra zaprší, sesednu nahoře z kola, zvednu kolo nad hlavu a pojedu rovnou po zadku a bude to možná nejefektivnější. Konec erzety už je víceméně na pohodu lesem po vrstevnici.

Poslední erzetu, kterou jsme projeli, byla právě v závodě ta první. Začínala taky u výstupu lanovky a hned na úvod se měl biker rozdýchat na pumptracku. Asi aby se vzápětí hned zadýchal, protože následovala nefalšovaná XC pasáž pěkně po rovině v měkkém podkladu, takže jste měli pocit, že vás tu někdo drží za zadní kolo. Pak následovala zase pasáž po široké lesní cestě bez přílišného terénu na vydýchání, ťukli jsme do třetí erztey a hurá na prudké sešupy pod skokanským můstkem.

Ten skokanský můstek má hovořit za to, že to bylo opravdu prudké! Erzeta mi úplně nesedí, prudké pasáže sice dávám v pohodě, do překvapujících zatáček si ale nestíhám přehodit a končí to vymakáváním a koloběžkováním. Pak navíc malý kopeček, který nedokážu vyjet a pak už zas normální lesní cesta bez extra komplikací. To je v kostce sobota, neděle už bude rychlejší

V neděli jen dvě…

V neděli ještě ladím kolo. Přiznám se, že mám nové a zadovské enduro byl první větší terén, kde jsem jej zkoušela, takže tlumič, vidle i gumy jsem měla nabušené jako na silnici. Ptáte se, proč jsem to nepoladila v sobotu? Dobrá otázka. Sama nevím. Než se vydám na první erzetu, zastavuje mě reportér z ČT a já mám klasicky v hlavě úplně vymeteno. Reportérova nejzáludnější otázka je, pro jaké umístění jsem si přijela. A co tady jako čekal za odpověď? Pro předposlední? Protože klišé, že bedna je ok, není tak úplně pravda, když jedeme asi čtyři.

RZ 1

No nic, na startu první erzety už řeším úplně jiné věci. Třeba že jsem si zase nevyčistila brýle nebo si nestihla dojít na záchod. První start na první erzetě mám klasicky na prd. Nerozkoukaný a zbrklý. V rovince po startu mám pocit, že bych měla hodně dupat. A taky se o to snažím, ale za poslední měsíc a půl moje tělo už zapomnělo, co je laktát, takže jakmile to jde, svěsím nohy a místo abych nějak dravě jela z kopce, jsem ráda, že držím řídítka a tak nějak si koukám pod kolo.

V zatáčkách pod můstkem jedu snad krokem a jenom slyším: „Nový kolo, to přece musí jet samo!“. Jelikož nejedu rychle, stíhám odvětit: „Kolo dobrý, ale jezdec chybí!“ A sjedu prudší sešup a vycvakávám, jak nestíhám zatočit ostře doprava. A ten kopeček nahoru? Ten mi vezme náladu úplně. Nevyjedu ho! A ani nevyběhnu. Prostě vytlačím… Nasednu na kolo a pořád si nepřijdu, že jedu erzetu. Až ke konci se proberu a konečně pořádně zašlapu. V cíli si zanotujeme, jak jsme jeli jak ponocný a pokračujeme na dvojku.

RZ 2

„Já jsem nešla vůbec nadoraz!“, mrknu na gumičku na vidli. „Tak to si ji můžu ufouknout, ne?“, ptám se natvrdle Petra. A tak si ufouknu vidli. A pak přední kolo. A pak taky zadní. Jojo, určitě proto jsem jela na té jedničce tak blbě. Na dvojku si dám předsevzetí, že se proberu a pojedu pořádně. Po startu se teda opřu do pedálů a dupu, co to dá. Lesní pasáž trefuju docela dobře, odkloněný zatáčky v měkký hrabance projíždím na jistotu, volné kameny v zatáčce za loukou nějak protancuju a uháním dál. Konečně se mi moje jízda líbí a potažmo samozřejmě baví.

A pak za to můžou možná nevyčištěné brýle, možná nepozornost, nebo možná prostě vlastní blbost. Trefuju v trochu „no control“ modu předním kolem kámen, který mě rozhodí, ale já se ne a ne pustit řídítek, které si nárazem vrazím do břicha. Sice jsem pořád v pedálech, ale v téhle poloze se pro mě kolo stalo naprosto neřiditelným a já si před blížícím se stromem jenom vzpomenu, že jsem si možná měla vzít tu integrálu!

Vrazím do něj teda pěkně hrudníkem. Rána jak z děla. V nějakém podivném šoku se okamžitě zvedám a popadám kolo a dokonce i nasedám. Tím zjišťuju, že moje končetiny jsou ok. Pak mi to ale všechno asi dojde nebo co, zjistím, že mám ulomenou přední brzdu a v tom si uvědomím, že sotva popadnu dech.

Až teď jako bych přišla k sobě a rozdýchávám to. Jsem tak mimo, že do cíle kolo tlačím. Závod je mi najednou úplně jedno, takhle jsem do stromu v životě nevrazila, a to už mám za sebou držkopádů hodně a žádný mě tak nezastavil. Kdo si mě pamatuje na Ještědu před dvěma lety ví, o čem mluvím. V cíli čekají kámoši a čekujou kolo i mě.

„Co máš na tom stehni?“, ptá se mě Petr na mojí roztrhnutou nohavici. Okem mrknu na nohu a vidím nějakou mokvající ranku. „Nic!“, odseknu okamžitě, aniž bych vyhrnula nohavici. Ale to už ke mně přistupuje pán z horské služby a ochotně mi všechny rány čistí. Je klika, že využívá mého stavu „mimo provoz“, jinak si jen tak něco vyčistit nenechám. Kvůli pálení samozřejmě

Do cíle dojede další biker a povídá: „Beztak jsi to udělala jen proto, aby tě vyšetřil hezkej záchranář!“. Až teď si sundám uslzený brýle a zalituju, že jsem pěknému pánovi při ošetřování nevěnovala jediný pohled. Ale co si budeme povídat, vypadala jsem tak, jako bych právě vrazila do stromu, takže kdo by byl na mě zvědavej Brzdu se mi kluci okamžitě jali opravovat, ale ulomený kus objímky byl nekompromisní… Závod pro mě skončil!

Vzpomněla jsem si, jak jsem ráno panu reportérovi říkala, že jsem si přijela pro první místo a v hlavě mi probleskne známé „karma, vole!“. Aneb to mám za to! Ale poučení do Morávky. Tam, až se mě reportér zeptá, pro co jsem si přijela, tak řeknu rovnou, že pro roztržený kalhoty, rozbitou brzdu, rozbitý sedlo a díru do nohy. A aspoň pak nebude nikdo překvapenej!

Nicméně k těm, co závod úspěšně dojeli! Všechna čest hlavně bikerům, co jeli poslední jednu nebo dvě erzety v totálním lijáku. To chtělo sakra morál! Co se týká výsledků, zajel nejlíp v chlapech Jakub Říha o fousek před Matějem Vitkem, který se přiznal k pádu na první erzetě. Třetí flek bral Ondra Zelený.

V holkách vyhrála Jana Horáková před Jitkou Škrnitzlovou a třetí byla Dominika Durčáková.

Výsledky Specialized Enduro Race Zadov 2016: http://sportsoft.cz/cs/zavod/overview/1838

Jinak kolo už mám opravené, rány zahojené, a těším se, jaký další zážitek mi připraví Morávka (viz pozvánka).

Foto: Mix z galerie enduroserie.cz (Foto: Miloš Lubas)

Každý ví, že tratě pod taktovkou Kamila Tatarkoviče obvykle stojí za to. V Malé Morávce tomu letos nebylo jinak, takže v cíli jsem jiné než pozitivní ohlasy ani neslyšela. A o parádu se postaral už v sobotu večerním prologem, že by se za něj ani zahraniční závody nemusely stydět.

(text: Andrea Drengubáková / foto: enduroserie.cz) a Andrea Drengubáková
Do Morávky jsem přijela spravit si chuť po nedojetém Zadově. V hlavě ale zůstala živá vzpomínka na náraz do stromu, který jsem si v týdnu před Morávkou ještě zopakovala. Asi přišlo zas moje padací období, takže do závodu jdu s pocitem, že neumím jezdit na kole! Což se hodí, že?

Všemu jsem ale v sobotu nasadila korunu, když jsem s Elen najížděla čtvrtou erzetu s dvojákem. Elen ho loni skočila jako nic, ale po zlomený kličce z přescesťáku na Marossaně si už také leckterý skok rozmyslí. Já tenhle dvoják loni neskákala, ale když jsem na Zadově dala Temelín, tak musím i tohle, ne?

Při našem laborování nad dvojákem nás zastihne Tom Kutin s Ondrou Zeleným a nabídnou, že nás roztáhnou. Kluci se ale najednou rozjedou, jenže my s Elen jen koukáme jak bacil do lékárny a vláček nestihneme. Nevadí, všichni říkají, že stačí rychlost a dopad je pěkně postavenej.

Takže mi najednou něco bleskne v hlavě a rozšlapu to jako divá. Rychlost mi ale připadá hrozně malá, tak pro jistotu dupu až k dvojáku. Problém nakonec nebylo to, že bych byla krátká, jak jsem si původně myslela…

Byla jsem samozřejmě dlouhá a do toho jsem si ve vzduchu bůhvíproč vycvakla levou nohu z pedálu. A to už jsem šla na přední před pravotočivou klopku a věděla jsem, že mě něco dneska bude hrozně bolet. A taky že jo!

Říznu sebou se vším všudy. Mám pocit, že první kontakt se zemí registruje moje hlava, protože jí roluju chvíli pod sebou a modlím se, aby vydržela. Hned mně sbírá Ondra i Elen a já mám co dělat, abych buď nebrečela, nebo sprostě nenadávala.

Naštěstí nikde nic neprasklo, ani na kole, ani u mě, ale noha, rameno a loket byly v jednom ohni. Helma ze zadu pěkně pomačkaná i s nějakou tou dírkou. Uf, splnila účel…díky firmě POC za kvalitní vybavení a jestli by tam prosím neměli pro mě nějakou novou…

„No…tak teď ty“, oznámím skomíravě Elen. Má ohromnou radost, že jsem jí to takhle celý připravila, ale samozřejmě to po chvíli úplně na pohodu dá. To jen, abych jí pochválila! A hlavně poděkovala, že mě donutila to jít rozjezdit, protože ve frontě na lanovku to chci vzdát a jít si lehnou nejradši na jipku…

Docela pomůže, když mi pravou půlku těla pán z horský nastříká nějakým chladivým sprejem a bolístky namaže mastí. V tuhle chvíli ale nevěřím, že bych za dvě hodiny měla jet prolog…

Prolog

Nejen, že za dvě hodiny prolog jedu, ale poté, co zjišťuju, že se jede přescesťák, začnu uvažovat o další sebevraždě. Mám pocit, že skáčou úplně všichni. Tak to musím asi taky, ne? V tréninku přescesťák nedávám a na základě toho, že se mi klepou ruce ještě z předchozího pádu, rozhodnu se, že se uklidním a normálně ten skok objedu.

Závod se tady beztak nerozhoduje. No jo! Jenže kam se jdou podívat všichni diváci? Ano, k přescesťáku a atmosféra je u něj neuvěřitelná! Fandí se úplně každému, ať už skáče nebo objíždí a je to regulérní kotel!

Už jezdí první závodníci a já začnu mít pocit, že to prostě musím skočit. Ono to nevypadá složitě, jenže když víte, že jste schopný si ve vzduchu vycvaknout nohu, tak se prostě dopadá blbě, ať už je skok velkej, jak chce.

Začnu se kolem sebe vyptávat známých i neznámých, jestli to mám skákat. Každý mě hecuje a já jen slyším: „Jó, to dáš!“ A co má pak člověk dělat, když vystartuje a slyší řev ze všech stran? No kdyby tam nikdo nebyl, tak to samozřejmě objedu, takhle bezmyšlenkovitě dupu a mířím si to rovnou na přescesťák a adrenalin by se ze mě dal ždímat.

Za slušnýho virválu to prostě nějak pošlu a ono – světe div se – to fakt dopadlo. Netvrdím, že jsem ho doskočila celej a na čistotu, ale skočila jsem a uháněla dál. A v tu chvíli mi bylo úplně jedno, kolikátá dojedu. Tohle byla moje interní výhra a hlavně náplast na předešlý rozbití na dvojáku. Kamile, díky za tyhle výzvy a díky všem dalším, co povzbuzovali – takový prolog by mohl být před každými závody!

RZ1

No a teď už bych konečně mohla napsat něco k těm erzetám, co? Takže neděle pěkně ve znamení sluníčka a mého rozbolavělého těla, jakoby mě přejel kombajn. Jakmile ale stojím před první erzetou, vyplaví se mi do krve adrenalin, který funguje jako to nejlepší analgetikum. Kluky na startu zaúkoluju, aby na mě křičeli, dokud na mě uvidí. Jakmile totiž nikdo nekouká, nebo nefandí, mám tendenci se ulívat! Všechno to podpoří pan Vacek, který se nechává pouštět za mnou a fandí mi do třetiny ezety – děkuju

První RZ hned ze začátku kopíruje Family lajnu a je teda pěkně šlapavá. Dupete, pak se svezete v pár klopených zatáčkách a zase dupete. Erzeta je proložená různými kořenitými zkratkami přes les, ikdyž tyhle úseky jsou hodně hravé. Někde v prostřední části se zjevila šlapavá rovinka, kde jsem měla v úmyslu asi šlapat ze sedla. Rovinka je ale tak dlouhá, že po pár šlápnutí zvedám sedlovku a jsem ráda, že vůbec točím nohama.

Za chvíli se ale vjede do zábavné lesní pasáže, kde člověk skoro zapomene, že jede nějakou erzetu na čas, jak si hraje se stopou. Nebo možná tam byly ještě nějaké vyhlazené klopené zatáčky, těžko říct, erzeta byla fakt dlouhá a vystřídalo se na ní toho docela dost. Všechno je ale v pohodě jetelný a žádný extra prudký úseky, u kterých by vás trnulo, tu nebyly.

RZ2

Druhá erzeta mi přijde hodně zajímavá. Není namotaná v bikeparku, ale v lese a na některých úsecích je trať tak široká, že se dá jet hned několik stop. Zpětně se mi asi tahle erzeta líbila nejvíc, skoro se na ní totiž nešlapalo a byla docela rychlá. Jediným kazem byl můj neplánovaný pád v jedné zatáčce, kde mi v hrabance ustřelilo přední kolo a trochu zbytečně jsem se pod kolo na chvíli zaklínila.

Ke konci už navíc docela upadala pozornost, takže nebylo úplně jednoduché změnit rytmus z plynulé jízdy do náhlého „cik-cak“ stylu, který určovalo nekompromisně natažené mlíko mezi stromy. V cíli sice trochu hudruju nad svým pádem, erzeta ale jinak byla velmi pěkně vymyšlená.

RZ3

Třetí erzeta byla natažená na Myšáku a je už z loňska mojí méně oblíbenou. Navíc se mi před startem z těch ionťáků udělá nějak těžko od žaludku, takže motivace být už v cíli je docela velká. Na to, že na startu první erzety jsem si vydobyla fandění, po mém vystartování na trojce jakoby se všichni zapomněli a bylo až hrobové ticho.

Není mi tedy líto nějaké té vteřiny, abych se po vystartování otočila a zakřičela, že nikdo nefandí. No a jak to hned šlo! Takhle to má vypadat, jsem tak „povzbuzená“, že dvoják, který jsem chtěla propumpovat, dávám nechtěně „no control“ na přední.

Pak už ale následovala zábavná pasáž v lese – nejdřív menší dřevěný skok, který měl prověřit, jak dobře dáváte pozor, a za ním hned starší a o něco větší ségra, za kterou nebylo sice úplně dobře vidět, ale drop dávám na pohodu a stihnu se i poskládat do následující pravotočivé klopenky.

Pak je to docela o nějaké té lesní technice v kořenech a sem tam je potřeba si přišlápnout. Poslední třetina trati je ale pro mě zlo a jestli mě tu někdo viděl, možná si mohl myslet, že jedu poprvé a omylem jsem dostala nižší startovní číslo.

Jsou tu totiž zavřené zatáčky „cik-cak“ v hrabance a já mám v každé zatáčce pocit, že se mi musí podsmeknout přední kolo. Takže jedu na brzdách jak tatar a tenhle syndrom mi vydrží i do míst, kde žádné zatáčky nejsou. Prostě mi najednou přijde hrozně komfortní brzdit, že to jakoby moc nedrncá. Haha.

Proberu se zase až na sjezdovce, kde stojí lidi (má to na mě dobrý vliv, kdyby po trati byli samí fotografové, kameramani a pěkný kluci, tak jedu o polovic rychlejc!), takže do toho ještě ke konci šlápnu a vychutnám si závěrečný pohodový dropík do louky a šup do cíle. Za výkon bych se sice nepochválila, ale jsem aspoň ráda, že jsem to nikde na skoku nevyslala po sobotním vzoru.

V cíli navíc potkávám Toma, který mě zachrání pár loky tekutého vitaminu B – žaludek se najednou zázračně spraví a mně je o dost líp. Aha. Příště v camelu už žádnej ionťák….

RZ4

Na čtvrtou erzetu jsem se docela těšila. Byla natažená v bikeparku, docela dlouhá a trochu podobná první erzetě, jen tu bylo méně šlapání a erzeta byla rychlejší. Po startu jsem chtěla prohnat kamaráda Petra, co jel přede mnou, takže jsem vyrazila kousek za ním, což asi nečekal biker, který zrovna křižoval začátek erzety po široké cestě.

Chvíli jsem si to z té dřevěné startovní rampy mířila přímo na něj a byla otázka, jak to dopadne. Víc bodů za reakci sklízí rozhodně endurista, který do toho pohotově šlápnul, abych mohla projet. Já z toho byla ale asi tak nějak rozhozená, že jsem se nedokázala ani nacvaknout do pedálu, pod rampou okolo bikera vykroužím zbytečně velkou myšku, u které nějak nezvládám svoje kolo a mám co dělat, abych nesundala ceduli oznamující název trailu, na který se právě chystám.

Patálie nedávám za vinu bikerovi, já když jela nahoru, tak jsem byla tak prošitá, že jsem sotva kroužila nohama a neměla jsem už moc energie se kolem sebe rozhlížet. Spíš by se tam možná pro příště hodil nějaký človíček ve žluté vestě, co by pouštěl bikery, až když nikdo nestartuje. Ale nevadí, tohle mi závod nerozhodlo, takže jsem se snažila ještě dostat do rytmu, což bylo potřeba, jelikož následovala docela technická pasáž v kořenech různě odkloněných.

Tady mi přijde, že kazím, co se dá, a může za to už spíš únava. Úsek je to ale jinak moc pěkný, jen mně by se hodilo, kdyby byl trochu víc z kopce, abych už nemusela šlapat. Z lesa jsme se následně napojili na vyhlazenou lajnu v bikeparku s pár lavicemi a klopkami, pak ve svižném tempu wall-ride a šup doprava do lesa, kde do toho zase bylo potřeba šlápnout.

I když je to krátký úsek, nejsem líná si na něj vytáhnout sedlovku na chvíli nahoru. Zbytek erzety se nese ve stylu lesa a jeho hravých pěšinek. Kamil to vymyslel zkrátka zábavně, takže tu hupík, tu zatáčka, tu pár kořenů. Nešlo o žádné bomby z kopce dolů, ale o hravou techniku. Konec vedl do cíle po již regulérní bikeparkové lajně s pár klopkami. Po dojetí pak všichni klasicky láteříme, jak jsme jeli na prd a skoro se předháníme v tom, kdo jel hůř. Ale i to je jakési kouzlo endura

RZ5

Před poslední erzetou si s kamarádama posedíme pěkně na kopci před startem. S naší kondicí už toho máme akorát tak dost. Petr odpočívá, aby v erzetě nedostal křeče, já odpočívám, aby mi v průběhu nevypadly řídítka z rukou. Možná nám to rozležení ale spíš ublížilo, než prospělo. Petr to po startu vyšle hned v první zatáčce, já teda až v té třetí.

Vážně v té zavřené zatáčce nezatočím a narazím předním kolem do středu zatáčky? Cože? Otočím si tedy odevzdaně kolo do směru jízdy (ano, jak tetka na nákupech) a rozjedu se, leč nenacvaknu a to se blíží ta nejprudší kamenitá pasáž.

S jednou nohou se mi opravdu jet nechce, takže si přibrzďuju, abych stačila našmátrat pedál a jedu rychlostí 0,2 km/h. Konečně cvaknu a trochu se rozjedu, nicméně nějak ztrácím elán a z kopce se spíš dopravuju do cíle, než že úplně závodím. Takový ten skůček, co je do bahna pod lanovkou dám tak, že na dopadu se praštím vlastním zadkem o sedlo…

Na druhou stranu pak následuje šlapavá rovina mírně do kopce a tady se zas jakoby trochu vzpamatovávám a začnu šlapat, jako bych si zase vzpomněla, že vlastně jedu na čas. Po rovince se dostávám do lesa, kde je ještě potřeba proplést se pár zatáčkami mezi stromy, objet dvoják (v mém případě), prodrncat v zatáčkách ještě i nějaké ty kořeny a naposledy zabrzdit pod Red Bull bránou, aby mi pípli čas.

Konečně cíl

Do cíle postupně dojíždí další kamarádi a zase jedou debaty o tom, kdo to kde zkazil. No dobře, nepoužívali jsme slovíčko „zkazil“ Ve skrytu jsme tím ale říkali, že jsme si zase rádi zajezdili v partě, že nás bavily hravé erzety i se všemi patáliemi, které nás nakonec baví nejvíc, protože je pak s kamarády můžeme v cíli detailně rozebírat.

A jestli jsme za to nemohli my, tak za to rozhodně mohlo špatné nastavení tlumičů, tlaků v plášti, nebo brouk Pytlík, co nám vlezl zrovna na řídítka. Za mě tedy prima závod s fantastickým prologem a hlavně i letos s vloženým závodem dětí. Musím říct, vidět prcky, jak to tam drandí líp než já…no dám si asi u někoho z nich kurz. Myslím, že by mi docela prospěl i takový víkend ježdění s malým Klokym

Výsledky už asi znáte, ale pro pořádek tady

Výsledky ženy:
1. Jana Horáková (Commencal FDF) 21:39 min.
2. Andrea Drengubáková (Ghost) +0:27
3. Elen Římanová (Vendeta Racing) +1:59

Výsledky muži:
1. Michal Prokop (Ghost Factory) 17:23 min.
2. Přemek Tejchman (Specialized) +0:04
3. Matěj Vitko (SVK, Specialized) +0:26
4. Tomáš Kutin (Author Enduroteam) +0:40
5. Ondřej Zelený (Eleven Mercedes-Benz Mitas) +1:03

Další ročník veletrhu Eurobike máme úspěšně za sebou, i když brány výstaviště v německém Friedrichshafenu zůstávají otevřené po celý pátek a sobotu (2. – 3. 9. 2016) a to převážně pro širokou veřejnost. Letos jsme přitom byli účastníky jubilejního 25. ročníku, přičemž v mém případě se jednalo o jedenáctou návštěvu v řadě!

To už je pořádné číslo a poměrně dost zkušeností na to, aby člověk porovnával jaké to bylo dnes, včera a předevčírem. A musím říct, že tentokrát to bylo jiné, zvláštní a v mnohém nové…

Nebudu tady naříkat nad tím, jak nás ochranka v noci po příjezdu vyhnala z parkoviště, kde jsme „ilegálně“ kempovali poslední roky, spíš jsem byl překvapen, jak se mění celý koncept a kam to celé směřuje. Není žádným tajemstvím, že o veletrhy obecně je rok od roku menší a menší zájem – zejména z pohledu obchodníků – a výstaviště se proto musí více a více zaměřovat na koncové zákazníky, což bylo zjevné i zde.

Po mnoha letech, kdy bylo vše plus mínus stejné a člověk se mohl takřka spolehnout, že drtivou většinu velkých a významných stánků najde přesně tam kde před deseti lety, zcela nehybné bylo kupříkladu Shimano, došlo letos k zásadní reorganizaci. Jen poměrně málo stánků zůstalo tam, kde byly loni či předloni. Zbytek udělal veliké „škatule, škatule hejbejte se!“

Proč?

Vystavovatelé se totiž rozhodli, že rozdělí výstavu na dvě části. První dva dny pro obchodníky budou otevřené všechny haly, na pátek a sobotu, určenou primárně pro veřejnost, nechají přístupné pouze haly řady B (B1-B5) a „Áčka“ kompletně zavřou (A1-A7). Dost razantní krok, ale nikdo si na to z vystavovatelů vlastně nestěžoval…

Smysl to má v tom, že se z Eurobiku pomaličku stává místo výstavy festival. Skoro se totiž zrušil klasický Demo Day, pro novináře byl uspořádán již druhý ročník Eurobike Media Days na konci června a nyní se může jezdit a testovat po celou dobu výstavy. Vnější část pavilonů řady B proto byla obsypána desítkami stánků firem schovaných uvnitř, které zde nabízely možnost svezení na svých nejnovějších kolech. A že jich tu byly mraky!

Svézt se bylo možné po pumptracku, po asfaltu či v lese. I když je zdejší krajinný profil dost placatý. A lidí, kteří tuto možnost aktivně využívali, bylo skutečně hodně. Jen mě dost děsilo, jak se po úzkých a lidmi přetékajících koridorech proháněli sem a tam natěšení piloti na elektrokolech, navíc až nebezpečně často v civilu a bez helmy! Proč zde někdo nepůjčoval také helmy a nevrazil jednu každému, kdo vyjížděl ven z areálu?!

Eurobike 2016 – trendy

Co se týká uceleného pohledu na vývoj cyklistiky jako takové, kterou nám Eurobike takřka vždy nabízel, už jen díky vysoké koncentraci značek a cyklistických oborů na jednom místě, byl letošní signál poměrně zřejmý. Je to pochopitelně do značné míry ovlivněno lokalitou „bohatého Německa“, ale hlavní trend je nepřehlédnutelný – elektrika!

Elektrické je dnes skoro vše, skateboardy, koloběžky a především kola. Městská, cestovní, turistická, ale čím dál víc i horská a z nemalé části plně odpružená. A když už se řeší spojení elektrika a MTB, hodně často do hry vstupují i širší pláště a kola parametru 27,5+, což je ale logické a očekávatelné.

Co se zdá být pohřbeno, nebo spíš pomalu zapomínáno, jsou fatbiky, které zde k vidění byly, ale jen po jednotlivých kusech. Trh se zjevně nasytil! Naopak po desítkách jsou všude přítomné plusbiky, mnoho trailových hardtailů 27,5+, ale také řada fullů a „měňavců“ uzpůsobených pro snadnou transformaci z 27,5+ na 29“! Co mě třeba lehce překvapilo bylo Yeti SB+…

Každý má vše…

Posledním z výrazných fenoménů letošního ročníku, kterého bych se chtěl dotknout, je neskutečně živelné bobtnání nabídky jednotlivých, i tradičních a dobře do trhu zasazených značek. Najednou jako by měl každý vše. Jako by bylo tak snadné navrhnout dobrou helmu, rukavice, tretry, oblečení, batohy… Jakoby dnes stačilo vymyslet atraktivní design a o zbytek už se postará chytrý software!

Pamatuju si dobře jak tato vlna startovala, jak jsme žasli nad tím, že se kupříkladu Mavic najednou zbláznil a už mu nestačila kola a ráfky, ale začal vyrábět i vlastní pláště, poté tretry, helmy, oblečení… A takto je tomu dnes na každém rohu Eurobiku. Proč se třeba tradiční výrobce helem Giro pustil před časem do výroby treter (dvoje mám doma a mám je rád), rukavic, brýlí a dnes i oblečení?

Všechno vypadá dobře a dobře funguje, navíc když si člověk koupí celý komplet, tak mu to krásně ladí, což je pro mnohé zjevně hodně důležité. Nějak se mi z toho všeho ztrácí přehled a začínám se v tom množství produktů utápět. Ale možná už jsem v cyklistice profesně moc dlouho, už stárnu a začínají u mě sílit pocity, že vše, co se dělalo dříve bylo lepší, mělo hlubší duši a bylo to správné a ryzí! Jako s hudbou mého mládí, k níž se člověk rád vrací…

Třeba 661 má nově i takovéto helmy…

(Ne)bojím se novinek

Vážně nevím čím to je. Zajímavých technických novinek se nebojím. Elektrokola mě svým způsobem fascinují a zajímají, jen jich nesmí být moc a nesmí se to stáčet do situace, že člověk na kole bez motoru bude brzy v lese za exota! Baví mě nové věci jako sada SRAM Eagle 1×12 nebo jedničkové řazení obecně. Fascinuje mě již roky převodovka Pinion. Líbí se mi třeba, jak „zase SRAM“ vyřešil svou elektriku na silnici bez drátů s jednoduchým ovládáním i nastavením, o kotoučích na silnici nemluvě (to je dle mého nutnost!). Jsem rád za širší ráfky a širší gumy, ale tak do rozměru 30-32 mm (ráfek vnitřní šíře) a řekněme 2,4-2,5“ (plášť).

Líbí se mi myšlenka helem se sundavací bradou, kterou má vedle tradičních značek dnes už taky kdekdo (třeba Limar nebo Leatt). Beru jako samozřejmost, ba jako nutnost teleskopickou sedlovku, najednou ale žasnu, že ji má každý a každý svoji (např. Merida). Jak je tohle možné, když stále panuje přesvědčení, že jsou na trhu zhruba dvě až tři skutečně spolehlivá řešení? Tak zkrátka uvidíme, kam nás ten vývoj další roky zavane a budeme se snažit držet se alespoň na větru a nestát úplně v průvanu, abychom nebyli odfouknuti stranou a nezůstali zasekaní v muzeu cyklistiky

Převodovka Pinion C1.12 na Ghostu Rocket X. To musím zkusit!!!

Fotogalerie #Eurobike2016 nr. 1

Drtivou většinu novinek, které byly k vidění na Eurobiku 2016, již znáte. Proto vám budeme postupně servírovat hlavně obrazový materiál doplněný základními, a snad pro jednou stručnými popisky. Dnes malá startovní ochutnávka…

ROCKY MOUNTAIN

První, na co jsem narazil, byl Rocky Mountain SLAYER (představení), u kterého mi trochu vadí, že naživo nevypadá až tak brutálně jako jeho předchůdce. Dnes už žádné hrany a hrubé sváry, karbon vše zjemňuje! Stále je to ale krásné kolo, na kterém bych se chtěl brzy svézt…

Rocky Mountain Element je další velkou novinkou, na které jsem se již svezl (představení + jízdní dojmy)

Rocky Mountain Reaper je parádní stroj pro mladé jezdce, který lze snadno přestavět z 24″ na 26″. Technika, včetně systému Ride-9, je převzatá od dospělých modelů Rocky Mountain (více v Pondělní videonáloži #34_2016)

MARIN

U Marinu nás zaujala jednak „pivní stěna“, kterou jsme chtěli v noci vybílit, ale nakonec jsme podlehli slušnému vychování, jednak krásné ocelové trailbiky na kolech 27,5+. Ocelového Marina jsem si chtěl před mnoha lety sám koupit, ale byl drahý a proto jsem tehdy skončil u Sfinxu

GIANT

Pár postřehů z prvního průletu okolo stánku Giant. Elektrický Full-E+ a potom dámská ultimátní enduro hračka Giant Hail na 160 mm (představení). Jen mi stále vrtá hlavou, kdo bude holkám ladit ty Foxové tlumiče X2?

HAIBIKE

Fatbiků bylo letos na Eurobiku poskrovnu, jeden elektrický se ale našel na stánku Haibike…

CANNONDALE

Rovněž první „cesta okolo“ a novinka Cannondale Moterra, na které jsme již jezdili (představení + jízdní dojmy).

FOX

Nové vidlice Fox 32 SC vypadají naživo zajímavě, už jsem ale slyšel, že se zúžené spodní nohy po utažení osy na některých nábojích lehce hroutí a praskají…

Jinak vcelku zajímavá je nová páčka dálkového ovládání lockoutu…

Sedlovku Fox Transfer jsme také již vyzkoušeli na Ghostu FRAMR. Praktická je pestrá škála zdvihů (100, 125, 150 mm), dva průměry (30,9 a 31,6 mm), stejně jako různé vedení (rámem, po rámu) či dvě páčky pro různé způsoby montáže.

Super pružina a kroutítka X2. Kolik lidí si s tím bude chtít dát tu práci?

Černá je stále „IN“, ale Foxky s černýma nohama se mi vážně vůbec nelíbí… Zlatá, zlatá Kashima! Černá lesklá s černou matnou… No nevím!

Nejvíc se mi ale u Foxu stejně líbilo toto víčko na představec

MARZOCCHI

Pokud vám náhodou uniklo, kdo odkoupil krachující cyklistickou divizi Marzocchi, pak pro vás máme malou nápovědu (Marzocchi majetkem Foxu). Zajímavé je zařazení sedlovky Transfer také pod logo Marzocchi, ale proč ne? Uvidíme, jak bude italský hřebec prospívat v područí amerického lišáka?

RACE FACE

Není velkým tajemstvím, že sedlovky Race Face Turbine používají techniku 9point8. Tak možná i takto vznikají mnohé nové produkty… Páčky jsou ale originální a hezky barevné!

BROSE

Silný německý výrobce elektromotorů (do mnoha hybridních aut) se stále silněji prosazuje i v cyklistice a jeho motory jsou k vidění u řady značek. Specialized, Rotwild, Scott a řada dalších. 

PROPAIN

Značku Propain vlastně pořádně neznám, na její kola ale narážím čím dál častěji a musím uznat, že nevypadají vůbec zle.

POLE & HUCK NORRIS

Pole je poměrně zajímavá finská značka, která se snaží postupně prosadit i uvnitř starého kontinentu. Jedním z jejích nápadů je tzv. Huck Norris, vložka do bezdušového pláště, která vymezí prostor mezi běhounem a patkou a má za úkol předejít procvaknutí boku pláště o běhoun. Více na www.hucknorris.com

MRP

Značka MRP se už druhým třetím rokem snaží prosadit vlastní vidlice. Novinkou je AM/Enduro model Ribbon, který ze všeho nejvíce zaujme jakoby obráceně konstruovaným můstkem s vybráním z přední strany. Jasně, je to super cesta jak se odlišit, ale že by to bylo hezké?! Asi bych se těžko a dlouho zbavoval pocitu, že mám obráceně nasazený Manitou Mattoc

ALCHEMIST

Tento karbonový ráfek vyhrál ve své kategorii cenu Eurobike Awards 2016. Je lehoučký, o tom žádná, ale zajímalo by mě, co to udělá po průjezdu bahnem…

FESTKA & LAUF

Pevné a přesto odpružené planžetové vidlice Lauf začínaly jako taková exotická legrácka vídaná pravidelně zde na Eurobiku a dnes už mají vlastní neskromný stánek. Jedním z kol, na němž byla tato vidlice vystavena, je česká Festka. Prý je to poměrně příjemné a funkční řešení!

STOLL

Další z premiantů Eurobike Awards 2016. Tento rám je vlastně dost jednoduchý, má ale svoje kouzlo a přitahuje pravidelně pohledy kolemjdoucích. A loukotě? To už je jen takový bonus co váží méně jak 1200 g/pár*. (*díky aktivnímu čtenáři za upřesnění)

PIVOT

Pivot Firebird je strojem pro ostřílené borce, mašinou, která zvládne prakticky vše od endura přes FR až po lehčí DH. A navíc je to krásný kus techniky…

Pivot Switchblade je zase jedním z typických zástupců „měňavců“ schopných pobrat kola 27,5+ i 29″ a nositelem standardu Super Boost +. Mimochodem Switchblade se jmenuje i staro-nová helma Giro!

SANTA CRUZ

Novinky Santa Cruz už celkem známe (Hightower – jízda / Tallboy), proto pojďme kouknout i jinam. Třeba na enduro klasiku Nomad CC.

Na co se možná trochu zapomíná je skutečnost, že Santa Cruz dělá stále i hliníkové rámy u mnoha svých modelů, už jsem ale viděl i hezčí hliníkové stroje od Santa Cruz.

Toto je už jen taková perlička… V10

CANYON

Jedním z velkých taháků na stánku Canyon byl model Sender CF (představení), který vypadá naživo skutečně úctyhodně!

A zde je osobní stroj Fabiena Barela, na němž zkouší různá nastavení, testuje a ladí tento stroj, aby byl ještě, ještě lepší!

Canyon Sender ještě jednou. Projekt Dic/connect je řešení, kdy stiskem páčky odpojíte volnoběžku kazety a jedete jakoby bez řetězu, aby mohlo odpružení lépe a volněji pracovat. Zatím je to jen koncept, ale pro jezdce světového poháru v DH by to mohlo být zajímavé řešení. Když se dá svěťák vyhrát i bez řetězu!

Již dříve jsme si ukazovali Canyon Exceed CF SL, levnější variantu XC hardtailu Exceed CF SLX, která je jen o fous těžší, ale o poznání levnější.

Malé doplnění ke Canyonu. Také silniční stroje budou nově ve verzi SL, levnější sourozenci SLX, k tomu jak rychlostní Ultimate, tak vytrvalostní modely Endurance budou nabízeny ve verzi s/bez kotoučů (s ráfkovými brzdami).

PRONGHORN

Jen taková zajímavost, jak také může vypadat uchycení tlumiče…

BOLD

„Tučná“ kola švýcarské značky Bold jsou jednou z menších firem, která se stále silněji hlásí o slovo. Jejich karbonové fully využívají unikátního řešení s tlumičem usazeným uvnitř rámu. Důvod je asi jasný, ne? Aby se to dalo hůře ladit Kompaktní vzhled je vážně zajímavý, nad to si představte, že je myšleno i na dostatečné proudění vzduchu uvnitř rámu, aby se tlumič při vysoké zátěži dostatečně chladil.

e*thirteen

Luxusní frézovanou kazetu s velkým rozsahem převodů nemusíte hledat jen u SRAMu, v nabídce je také několik variant od značky e*thirteen. Kupříkladu 48 zubů na 11rychlostní kazetě je celkem fajn, ne?

SMITH

Koroyd je revoluční materiál s konstrukcí podobnou včelí plástvi, který značka Smith používá ve svých helmách na lyže a nějaký čas i v cyklistice. Vedle trailové helmy Forefront je nově v nabídce i tato sportovní Overtake, nebo vzhledově více konvenční Route s technologií MIPS. 

SALSA

27,5+ je skoro všude, 29+ jen někde. VELKOU novinkou je třeba Salsa Woodsmoke se zajímavě řešenou zadní stavbou. Někde se to místo pro zadní kolo najít musí!

Whisky Parts je samo o sobě super jméno!

Poměrně lákavě vyhlíží také full Salsa Peny Rustler na kolech 27,5+ se systémem Split Pivot.

X-Fusion

Jednou z řady nových teleskopických sedlovek – určitě jsem nenašel všechny – je i X-Fusion Manic. Zdvih 125 mm, 610 g, najdou se i lákavější parametry.

Vidlice X-Fusion vypadají vážně dobře, dobře prý i fungují, škoda, že na ně člověk jen tak někde nenarazí. 

SANTA CRUZ & STEVE PEAT

Jedno z řady originálních kol viděných na Eurobiku 2016. Majitelem tohoto je Steve Peat a co mě baví je strakatá pružina na tlumiči

CANE CREEK

Cane Creek si přichystal celou řadu novinek. Nové je rafinované dálkové ovládání systému Climb Switch, které nezná pouze polohy „On“ a „Off“, nýbrž funguje jako šoupátko s plynulým nastavením. Chytré, bude to i praktické?

Hodně se o něm mluvilo a už je tady – Cane Creek DB Inline Coil s páčkou Climb Switch. Nápad zajímavý, ale osobně bych bral radši vzduch s reservoárem, který bude podobně těžký. Ale možná jsem jen zatvrzelý zpátečník!

To už se mi více líbí další novinka Cane Creec C-Quent, malý vzduchový tlumič s technologií  DB Inline s jednoduchým nastavením odskoku a Climb Switch páčkou. Pro sportovní kola jako dělaný!

Budu se opakovat, ale černá s černou se mi ani zde moc nelíbí. Tady je to alespoň lesklá s lesklou a ne lesklá s matnou jako u Foxu…

No a malý pohled do nitra DB Inline a Double Barrel.

O zásadních trendech, které rezonovaly letošním ročníkem veletrhu Eurobike jsem se dostatečně rozepsal již v původním článku. Dnes již nebudu zbytečně zdržovat a pojďme rovnou na obrazový materiál a doufám, že alespoň místy věcné popisky

KNOG

Pěkných věcí bylo u Knogu tradičně víc než dost, co se mi ale hodně líbilo byl tento nový a luxusně kompaktní zvonek vyráběný v několika velikostech pro všechny průměry řídítek až do rozměru 35 mm. 

DVO

DVO Topaz – známe a intenzivně testujeme na RB Bandit 675

FORMULA

Italská Formula již několik let kutí, vedle brzd a svého času snad i zapletených kol, vlastní odpružené vidlice. Krom původního Specializedu kola Michala Prokopa jsem ale tyto vidlice snad nikde jinde v provozu neviděl. Každopádně toto je enduro novinka Selva.
Co se nemění je hodinový strojek nastavení vpravo na korunce
Uvnitř zjevně pracuje měch, podobně jako je tomu u RockShoxu a jeho patrony Charger Damper
Další novinkou značky Formula jsou již dříve představené brzdy Cura, které jdou tak trochu proti trendu vícepístkových třmenů (představení 04/2016)

SCOTT

Batohy s chráničem páteře jsou dnes na mnoha závodech kategorie Enduro nutností danou pravidly. Jeden nový batůžek s integrovanou ochranou jsme našli i u Scottu.
Pokud byste pátrali po tom, proč mají nové Sparky od Scottu otočený tlumič pístnicí nahoru, pak je to kvůli napojení dálkového ovládání jejich Nude Shocku (Fox)
Scott Spark 2017 je velké téma této značky pro rok 2017. Na stejné platformě existuje sportovní raketa na 100 mm, trailbike se 120 mm, ale také trailové Plusko…
A trailový Spark bude i elektrický
S elektrikou jsem našel i tento hardtail s motorem od Brose a důsledně zabudovanou baterií
Každopádně u Scottu bylo důležité především toto kolo:
Scott Spark Race, který pro zlatou olympijskou medaili dovezl Nino Shurter. Jen jsem zíral, že Nino vozí sadu SRAM Eagle XX1 a převodník o velikosti 38 zubů! On na to nohy prostě má!!!
A zde malá hádanka – jaké vozí Nino pláště? Začíná to na M a končí na S
A ještě jeden zlatý Scott Spark z olympiády Rio 2016 – zlaté Jenny Rissveds, stylově na galuskách Dugast.

CORRATEC

Německý Corratec mě vždy ničil svými radikálními nápady a ničit mě bude asi dál i v době elektrické, ať již svým řešením Insidelink a tlumítkem 10Hz, tak elektrikou na modelu Ebow…

GHOST

Do elektriky se poměrně dost obouvá i Ghost, který elektrifikoval řadu fullů Kato FS.
Vysoce praktické je podle mě řešení Shimana, kdy lze jejich motor ovládat páčkovým řazením Di2 a vše sledovat na kompaktním displeji Di2. To jak v případě, že máte na kole elektronické řazení, ale i samostatně v kombinaci s mechanikou!
V Ghostu má dnes někdo evidentně slabost pro expediční kola, či to je prostě jeden z trendů. Proto do cestovatelského navlékli třeba i toto Kato FS s koly 27,5+ a pohonem Shimano Steps.
Expediční brašny má přitom Ghost ve vlastním designu a ve svém katalogu doplňků.
Jinou podstatnou novinkou jsou dámské stroje řady AMR, které dostaly snové jméno DRE AMR. Základem je DRE AMR na 130 mm.
Náročnější dámy mohou sáhnout po modelu DREAMR X se zdvihy 150/145 mm a to včetně zadní pružiny DB Inline Coil.
Co jsem tak zaslechl, vedly se diskuze i nad designem nových dámských Ghostů. Mně to třeba nepřijde nijak přestřelené s barvami ani s motivy…
Jiným lákadlem na stánku Ghost byl expediční hardtail Roket, který je v nejvyšší verzi Roket X vybaven převodovkou Pinion C1.12!
Expediční duši má i full Ghost HAMR, opět ve verzi HAMR X s převodovkou… Toto kolo mě neskutečně láká a jak to bude jen trochu možné, musím ho získat na test.
Jen to řazení kdyby mohlo být páčkové…
Jinak 27,5+ trailbike Ghost HAMR může vypadat i takto:
Kdo by toužil po něčem ostřejším, pak je zde Ghost Path-Riot s tlumičem Fox X2 s lišáckou unikátní „super-pružinou!“ Někdo má o kolečko méně, někdo o pár závitů méně
Jinou písničku představují modely Ghost Lector (test), kdy je novinkou model s originální pevnou vidlicí, ale také dětský Lector na 26″ kolech.
A poslední zastávka u Ghostu – bratři v triku: Ghost FRAMR a SLAMR X oba s pružinou Cane Creek DB Inline Coil, oba s vidlicí Fox 36. Liší se zdvihy a geometrie 170/160 mm | 150/150 mm – 27,5″ (SLAMR 29″ nabídne 150/140 mm).

CANNONDALE

Značka Cannondale se letos hodně soustředila na testovací program „za dveřmi“ výstavní haly, uvnitř tak bylo k vidění jen pár kol. Třeba CX speciál SuperX, nebo náš známý Scalpel-Si (test).

GT

GT si na Eurobike přivezlo jako jednu z mála novinek pevný plusbike GT Pantera
Pěkné bylo GT Grade CX v expediční úpravě
A pak už to bylo jen o nových barvičkách…

FABRIC

Pěkné věci měli u Fabricu. Třeba toto chytré světýlko, které má dvě funkce – svítí nebo bliká.
Vybrat si také můžete pumpičku přesně podle potřeby a velikosti vaší kapsy…
A hodně luxusní je toto kapesní nářadí s ráčnovým klíčem!

LEATT

Leatt je jednou z „těch značek“, které do toho práskly a najednou mají skoro vše! Tedy krom tradičních chráničů nově i oblečení…
Rukavice…
Nebo vlastní helmy s odpojitelnou bradou!
Či bez brady
Zajímavé je také vnitřní řešení jejich integrálky, kdy modré talířky dle všeho vykonávají stejnou funkci jako systém MIPS.
Největší síla značky Leatt je ale tradičně v chráničích. Model 3DF Hybrid známe velice dobře, novinkou je jejich prodloužená varianta (vzadu)
Nebo stejná řada určená na vaše lokty.
Mně se hodně líbily tyto lehké trailové „oblékací“ kolenní chrániče bez stahovací pásky!

KALI

U Kali bylo k vidění pár nových XC a trailových kyblíků Lunati a Interceptor s originální technologií, která je jednodušší a lehčí variantou k řešení MIPS, přitom dokáže prakticky to samé – ochránit váš mozek vůči rotačním silám při nárazu. 
To je dnes vše, musím pádit do školky, pokračování bude brzy následovat…

Značka Continental je skutečným mezinárodním obrem, který se skládá z řady divizí zaměřených na vývoj a výrobu pneumatik pro motorová vozidla všeho druhu. V její nabídce jsou také různé průmyslové hadice, těsnění a řada dalších produktů. Jedno z objemově menších odvětví náleží cyklistice. Je to vlastně taková třešnička na dortu, pro nás ale třešnička dosti zásadní!

Proč zmiňuji právě značku Continental? Stalo se totiž, že jsme byli z kraje roku pozváni do ústředí Continentalu, sídlícího v srdci Německa v městečku Korbach (mapa), kde má Continental jako takový své kořeny. Zde se nachází nejstarší tovární budovy, či třeba charakteristický historický komín. V Korbachu sídlí také vývojové středisko zaměřené na cyklistické produkty a zároveň se zde vyrábí MTB pláště nejvyšší řady se směsí BlackChili Compound, ale rovněž i silniční galusky (tubular), které používá celá řada teamů z Pro Tour.

V rámci naší návštěvy továrny Continental jsme si vyslechli jak obecnou teoretickou část, tak jsme byli rovněž pozváni na exkurzi a procházku výrobními halami Continental. Osobně jsme tak mohli být svědky téměř kompletního procesu zrodu MTB a silničních plášťů, o což bychom se s vámi rádi nyní podělili prostřednictvím následujícího fotopříběhu.

Obecně lze přitom říct, že člověk až žasne, kolik ruční práce obnáší výroba jedné pneumatiky. Čekal bych, že dnes tyto procesy ve velkém ovládají automatizované stroje, ale chyba lávky. Řadu postupů se podařilo zautomatizovat, pokud ale chcete vyrobit plášť nejvyšší kvality, pak se bez náležitě proškoleného, zkušeného a zručného personálu zjevně neobejdete.

Hovoříme tedy hlavně o pláštích a galuskách vrcholných řad, v rámci MTB se jedná zejména o modely ProTection a Apex. Pokud vás zajímá, kde se vyrábí pláště střední střídy Performance a základní Sport, pak asi nikoho nepřekvapí, že je oním místem Asie. Continental se přitom poslední roky snaží, aby si zejména střední třída Performance držela kvalitu blízkou německým top modelům „Handmade in Germany,“ na nichž si značka hodně zakládá. A teď už pojďme společně na prohlídku výrobních prostor.

Krátce po vstupu do výrobních hal procházíme okolo velkých kovových obručí, u nichž jsou na cedulkách vidět známá jména jako X-King, Mountain King, Der Baron Projekt atd. Toto je prvek, který výrobní proces prakticky zakončuje, jelikož se jedná o kovové formy, v nichž se za působení vysokého tlaku a teploty formuje samotná pneumatika, či přesněji řečeno její dezén a vše se zapéká dohromady – vulkanizuje!

Další zastávkou jsou tyto ohromné špulky, kde je navinut drát sloužící jako základ „drátěných patek“.

Jen pro ilustraci, takto vypadají aramidová nebo nylonová vlákna, která jsou základem „skládacích plášťů“ (skládacích patek).

A zde již začíná zrod pneumatiky jako takové. Základem všeho a nosným prvkem je kord, přesněji netkaná kordová látka, kde hustota vláken určuje dobře známou hodnotu TPI (threads per inch, neboli počet vláken na jeden palec). Nejen Continental obvykle používá diagonálně orientovaný kord, jehož různým překládáním a vrstvením se zvyšuje hodnota TPI.

Z jedné ohromné role se přitom na laserově přesném stroji řežou pásy potřebné šíře…

Tyto pásy se opět diagonálně řežou a lepí k sobě, díky čemuž vzniká jeden nekonečný pás…

Tolerance, co se šířky tohoto pásu týká, jsou extrémně přísné a co nevyhovuje, putuje nekompromisně do koše!

Malou odbočku věnujme přípravě drátěné patky, která vzniká tak, že se nejprve přesně odvine a spojí kus drátu v „obruč“, která dále projde procesem vulkanizace, je tedy „zapečena“ do gumy, aby se snáze spojila s pláštěm jako takovým.

Další zásadní součástí pláště je běhoun nesoucí vzorek, tedy zcela zásadní část, která přichází do kontaktu s povrchem a drží nás v sedle. Jak již zaznělo, Continental používá u svých vrcholných produktů směs zvanou BlackChili, která dnes existuje v již asi čtvrté generaci a navíc v několika různých provedeních pro různé účely použití.

Do oddělení, kde tuto směs sazí, pryskyřice a bůhvíčeho ještě míchají, jsme vpuštěni celkem očekávaně nebyli, jelikož toto je jedno ze zásadních průmyslových tajemství značky Continental.

Každopádně surový materiál běhounu vypadá jako kus starého sešrotovaného pláště, takže byste si skoro řekli, co je na tom tak zvláštního…

V této podobě a formě se ale ona směs na pláště nelepí. Nejprve i ona projde důkladným procesem vulkanizace, zapečení, po níž získá ty správné vlastnosti a již začne vypadat jako něco, co by se dalo na výrobu pláště skutečně použít. V průběhu úpravy projde různými procesy zahřívání, spékání, natahování, máčení atd.

A nyní se již blížíme do míst, kde se plášť začíná pomalu ale jistě stávat pláštěm. K tomu je ale zapotřebí více vrstev, třeba zde jsou pásky s materiálem chránící boky proti defektu, ochrana ProTection, Apex apod.

Přeskočme na chvilku jeden krok, takto totiž vypadají silniční pláště poté, co je zkušený dělník na velkém bubnu poskládá v jeden celek.

Jak popsat skládání samotného pláště? Před dělníkem je velký buben, který dokáže měnit svůj průměr. Ovládán je přitom šlapkami jako u piana. Výrobní technik nejprve nechá tento buben obalit kordem, který se diagonálně zastřihne a spojí. Pak se nanáší různé vrstvy ochrany proti defektům, výztuha patek (drát nebo aramid), kord se přehne a navrch přijde materiál běhounu.

Vše se poté zažehlí a scelí v jeden kus.

Před dokončením se ještě v mnoha případech plášť opatří polepy, u top modelů ručně pokládanými, jenž jsou na pryžové nosné vrstvě, která se s pláštěm spojí finální vulkanizací a už je skoro hotovo.

Každopádně sledovat, jak se různé pláště rodí pod rukama zkušených dělníků, je vážně zážitek. Třeba Der Baron Projekt je plášť se silným kordem a řadou ochranných vrstev, proto jeho skládání zabere dost času. Říkal jsem si, že si na tento zážitek budu muset vzpomenout vždy, když budu nasazovat nové pláště a brblat nad jejich cenou, nebo také ve chvílích, kdy se budu prát s defektem. To abych dokázal náležitě ocenit, co pro mě a moji zábavu někdo dělal vlastníma rukama!

Zde jsou pláště Continental Trail King 2,4“ před finálním procesem zapečení.

Když je plášť složen, putuje do pekárny, kde dostane svou finální podobu a vlastnosti.

Na tomto místě se nachází dlouhý pás pecí, které jsou osazené formami, jež byly k vidění na začátku naší prohlídky. Do každé pece, která vypadá jako kulatý toustovač, se vloží surový plášť, zaklapne se víko a pak už pracuje automatika. Plášť se nejen zahřívá (vulkanizuje) po dobu pěti minut, ale je též zevnitř formován vysokým tlakem, který jej vtlačí do formy, díky čemuž se zrodí konečný dezén, alias vzorek.

A pokud by vás zajímalo proč jsou na každém novém plášti ty drobné špuntíky, pak vězte, že jde o přebytečný materiál, který „utíká z formy“ odvzdušňovacími otvory společně s přebytečným vzduchem.

A tady už visí hotové, čerstvě upečené pláště, z nichž se ještě kouří. Zajímavé je, že se všechny MTB pláště formují rovnou dokulata, aby měly tvar na kolo nasazené pneumatiky, některé silniční pláště a především základ galusek se lisuje na plocho a svůj tvar toto obutí dostane až po nafouknutí pláště na ráfku. Continental nicméně tvrdí, že je obecně lepší pláště formovat rovnou dokulata, aby u nich nedocházelo k zbytečně velkému vnitřnímu pnutí. Galusky jsou výjimkou, jak uvidíte později.

A konečně poslední fáze výrobního procesu je… Balení do krabic a distribuce.

Jak se rodí galuska?

Hodně zajímavou záležitostí je i to, jak se rodí galusky, alias pneumatiky typu tubular.

To se vezme na jedné straně předem připravený a upečený běhoun s kordem, na straně druhé pak duše, která se ručně všívá do galusky. Běžně se používají klasické „černé“ duše, pouze pro závodní účely se nasazují speciální „latexové“ dušičky, které jsou lehčí, je u nich ale větší riziko přehřátí a defektu. Jezdci ProTour zřejmě rádi riskují své zdraví, či jednoduše mění obutí po každé náročnější etapě!

Tyto dva díly pak zručná pracovnice složí v jeden celek, mezi duši a šev vloží ochrannou textilii a pak zasedne k šicímu stroji a jede jako klasická švadlena…

Výsledek vidíte zde.

Často se doplňuje ještě vrchní ochranná textilie.

Než se galusky zabalí a odešlou do světa zákazníkům či sponzorovaným teamům, jsou všechny nasazeny na ráfek, nahuštěny na předepsaný tlak, který musí udržet po dobu… To už si nepamatuju, ale šlo, tuším, o nějakých 12, 24 nebo 36 hodin? U skutečně každé galusky! Aby byla jistota, že není prošitá!

Naši procházku výrobními prostory jsme zakončili v testovací laboratoři, kde se zkouší všechny možné vlastnosti plášťů a galusek Continental, nejen pro jízdní kola, ale i pro motorky a auta. Někde se měří valivý odpor a opotřebení.

Jinde zase další parametry…

Úplně poslední snímky dnešního povídání. Toto je základní materiál, základní stavební kámen běhounu a dezénu. Tento černý pásek je surový BlackChilli Compound, který nám později zajišťuje jisté spojení s matičkou zemí. V tomto stavu je přitom měkký a poddajný a snadno se deformuje…

A zde jako bonus video z návštěvy Dannyho McAklilla a dalších slavných, Continentalem sponzorovaných jezdců ve stejné továrně, kde jsme byli letos zkraje roku i my.

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Po malé přestávce se opět vracíme k tématu Eurobike 2016, abychom se společně prokousali materiálem, který jsme si z této v Evropě nejvýznamnější cyklistické výstavy přivezly. Jelikož máme v zásobě i řadu dalších témat, budu se snažit být stručný a možná i stručnější…

AUTHOR

Novinky Authoru již povětšinou známe z jarní prezentace, proto jen víceméně obrazem pár dobře známých kol…Author King Kong 24, 20 a 16″

Author Ninja DH

A elektro novinka, kterou máme přislíbenu na test – Author Elevation+ s širokými plášti, motorem Shimano Steps 8000 a zbrusu novou up-side-down vidlicí RSR Rebel se 140 mm zdvihu!

ITALJET

Spíš jen pro zajímavost – co vše člověk nepotká na Eurobiku a co vše může být vnímáno jako kolo!

KHS

Značka KHS měla svého času u nás poměrně silné jméno. Kde ale ty čas jsou? Dnešní stroje KHS přitom nevypadají vůbec marně… Podaří se někomu zorganizovat jejich comeback i do našeho regionu?

SUPERIOR

Toto kolo jsem, tuším, viděl na jaře na For Bikes ještě jako maskovaný prototyp…

ROCK MACHINE

O důležitých novinkách značky Rock Machine se dozvíte brzy v samostatném článku z testování strojů řady Blizzard na Ještědu. Zde jen malá ochutnávka:

Blizzardy 27,5 a 27,5+ (160 / 140 mm) jsou zcela nové, Blizzard 29″ zůstává stejný, již se ale ladí i jeho nová podoba pro rok 2018…

„Baby“ trail-bike Rock Machine Blizz na kolech 27,5+ se 120 mm vidlicí. I to je cesta, kterou dnes volí čím dál tím víc výrobců

PINION

Vše důležité o převodovkách Pinion jsme si řekli již v minulém příspěvku z Eurobiku 2016, dnes jen rychlá zastávka u tvorby šasi této převodovky a malý pohled do útrob odlehčené varianty s pouhými devíti  rychlostmi P1.9 cr

HOPE

Jen malá ochutnávka ze stánku Hope s perličkou v podobě prototypu karbonového rámu…

MAGURA

RockShox své „slavné“ inverzní vidlice RS-1 pomalu stahuje a nahrazuje je novým SIDem, alespoň na kolech jezdců SP v XC… Ale i obecně vidlic RS-1 na nových kolech výrazně ubylo, avšak RST a Magura tomuto konceptu věří!

Magura Boltron nabídne 20 mm pevnou osu, zdvihy 120/150 mm, přizpůsobení pro kola 29″ nebo 27,5+ a hmotnost 2200 g. Jak moc, nebo jestli, se bude kroutit ukáže až praxe…

NICOLAI

GERMAN:A

Up-side-down se najde i ve formě pro fatbiky!

Nebo by vás lákal paralelogram pro XC?

OVAL

Ovál pro všechny!

MANITOU

Výraznější novinky u Manitou nás prý čekají snad již za rok… Dnes můžeme obdivovat třeba model Machete určený pro kola 29″ a 27,5+ se zdvihem 120/140 mm a s hmotností lehce přes 2 kg.

Toto je snad klasický model Manitou Minute. V dobách SPV moje hodně oblíbená vidlice.

A naše současná oblíbená vidlice Manitou Mattoc dostala novou grafiku nebo také černé vnitřní nohy. Osobně bych radši zůstal u barvy kovu! Zlatá zlatá!

ANSWER

Stánkem se značkami Answer/Manitou/Hayes/Sun Ringlé jsem byl později proveden detailně produkt za produktem, nyní jen malá ochutnávka – řídítka Aswer 810 v délce ??? Hádejte! Dostupná budou v hliníkovém i karbonovém provedení. Jedny si budu muset objednat na své nové kolo. Co by slušelo zelenému rámu? Asi prostá černo-bílá kombinace

KELLYS

Jak jsem se zmiňoval, 27,5+, alespoň ve formě hardtailu, má dnes snad každý, třeba i Kelly’s!

INOVA

Mám takový pocit, že podobné nápady se už ve světě MTB párkrát objevily, každopádně takovéto spojení pláště a duše v jeden celek, tedy poloviční cesta k bezduši, vypadá rozhodně zajímavě.

FSA

O značce FSA se říkalo již roky, že pracuje na vlastní sadě řazení. Nyní jsme se dočkaly. FSA K-Force WE je zde. Někde jsem zahlédl zmínku o bezdrátovém provedení, ale vzhledem k poctivému „zadrátování“ to bude asi jen komunikační šum na velmi krátkých vlnách…

Jen si tak říkám – silniční sady by měly klást velký důraz na design, ale v tomto případě jsou hezké, či alespoň koukatelné, snad jen páky…

MERIDA

27,5+ HT na každém kroku. Merida je dalším důkazem!

Novou kazetu Shimano XT s 11 rychlostmi a největším pastorkem s 46 zuby jen tak někdo na kolo nedává. Vypadá to dost šíleně, něco mi říkejte o tom, že stále tlačím SRAM a obdivuji Eagle, ale fungovat to jistě bude a mě osobně by se taková pila nejednou hodila

Kluci (kruci), tohle už jsem někde viděl!

Docela hezký Trek, až na to, že to je Merida…

Ale zase mají vlastní teleskopickou sedlovku! Nových kousků bylo všude mnoho, vlastní řešení má třeba i Lapierre a to o hmotnosti 490 g!

SRAM

Elektrická bezdrátová sada SRAM Red eTAP byla k vidění na každém kroku. Technologicky je to skutečná pecka. Hodně se mi líbí její ovládání, kdy je na každé páce jedno tlačítko (pádlo), jedno řadí dolů, druhé nahoru. Přesmykač chodí automaticky, případně zmáčknete krátce obě páčky najednou a on se pohne nahoru nebo dolů. V jednoduchosti je síla!

Vtipné, že z většiny kol byly pro jistotu sundané baterie

SRAM Red eTAP nově dostal i vlastní hydraulické brzdy! Teď už jen aby UCI toto řešení konečně schválilo na závodech!

A kdyby bylo potřeba, můžete k pákám připojit extra tlačítka pro řazení kam vás jen napadne Podstatná otázka, kdy bude eTAP na MTB sadách?

Nová generace sedlovky RockShox Reveb se zdvihem až 170 mm! Tu bude potřeba prověřit v praxi!

Tlumiče RockShox Monarch a Monarch Plus zůstanou nadále v nabídce, prapor inovace ale do budoucna ponesou tlumiče RS Deluxe a Super Deluxe, které přináší řadu inovací nejen vevnitř… (třeba možnost snadno ladit krok pomocí vložek Botomless Token)

Ale také venku díky celé řadě nových úchytů. O metrických rozměrech ani nemluvě…

RockShox Deluxe a Super Deluxe můžete mít s přímým úchytem Trunion…

S klasickým okem nebo s velkým ložiskem pro hladší chod zadní stavby. Vše lze přitom vzájemně kombinovat dle chuti a potřeb stavitele konkrétního kola.

A chybět nemohou ani barevná kroutítka, zde už jsme ale u RockShoxu Vivid Air

Na stánku SRAM byl samozřejmě k vidění i nový SID, zde ve speciální olympské edici jak jej vezl třeba Jarda Kulhavý!

Nový SID je lehčím, tužší atd. Má také nové ovládací prvky a měl by být snáze servisovatelný

Velkým tématem u SRAMu byly samozřejmě sady SRAM Eagle (první praktické zkušenosti)

O tomto novém řazení jsme si řekli již dost –  SRAM Eagle (první praktické zkušenosti) – co se mi ale podařilo vyzvědět, tak SRAM neplánuje rozšiřování 11rychlostní kazety (zvětšení pastorků) jak je tomu u Shimana (např. 11-46 z.). Prý máme spíše čekat postup technologie Eagle do nižších řad. Takže za rok SRAM X1 Eagle 1×12 a za dva roky GX Eagle? To beru!

Jednou z dostupnějších inovací představuje sada SRAM GX DH představená letos v červnu.

Jinou, dosti svéráznou, sadou je EX1. Osmyrychlostní řazení určené čistě pro elektrokola! Její součástí jsou i X-Sync (narrow-wide) převodníky pro motory Bosch. Jen možná škoda, že jsem toto řazení zatím viděl jen na hrstce eBiků.

Jen mě tak napadá, osm převodů a rozsah 11-48 zubů, co by to udělalo na normálním kole bez motoru?

A dnes poslední zastávka – nové brzdy SRAM Level Ultimate

SRAM Level střední třídy

A do třetice pro eBiky určené brzdiče SRAM Guide RE. Tuto kombinaci, páka SRAM Guide a třmen Code, prý používá řada DH jezdců? Díky novému setu Guide RE by už nemuseli shánět tyto díly samostatně

Enduro na Špičáku se letos neslo ve znamení pořádné makačky, aneb když se zrovna nešlapalo, tak se zatáčelo, nebo tahalo za řídítka nebo se ta řídítka musela držet o sto šest, jinak vám vypadla z ruky. Celkem pět erzet tedy rozhodně nebylo zadarmo a tu poslední pátou si určitě hodně dlouho budeme pamatovat všichni!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Miloš Lubas (www.enduroserie.cz)
Na Špičák dorážím až v sobotu odpoledne po kamarádově svatbě a na poslední chvíli si nechávám ve Špičáčkém servisu vyměnit představec, doplnit mlíko do předního kola (stálo dva týdny na sluníčku, tak bodejť by tam ještě nějaký bylo) a mimo to se ten den učím i parkovat.

No prostě fakt jsem po dvoutýdenní dovolené u moře nevěděla, která bije, a když jsem po tréninku erzet napodruhé vycouvávala autem z parkoviště, smál se mi kdekdo. Domča Durčáková dokonce i upřímně poznamenala, že doufá, že zítra mi to na tom kole půjde líp. No, co dodat, klidně mi to může jít i hůř, toho bych se zas nebála.

Prolog

V závodní den počasí přálo a kolem desáté se startovalo do prologu přímo v areálu. Ten byl podobný jako loni, s tím rozdílem, že se na začátku jelo přes pár klád mírně do kopce. „Jo takhle, tady mám asi dělat ten bunny hop, který si několik let slibuju, že se ho naučím…“ No nic, ještěže klády jsou za věží, kam moc diváckých očí nevidí (aspoň doufám!) a já se kolem půl jedenácté pouštím do prologu.

Přes klády regulérně šlapu a nenadzvedávám vůbec nic… Ani předek, ani zadek! Asi abych si to náhodou do závodu nevyplýtvala. Pak pohoda dropík a zrovna si říkám, jak pěkně kroužím zatáčku, když slyším Michalovo Berkovo komentář: „…aaa teď nám tu Andrea hodně zpomalila..!“ Aha. To si ještě asi budeme muset vysvětlit tohle „povzbuzování“!

Do cíle už jen dvě zatáčky a já to beru k Míše s krabičkou smykem a málem jí sejmu. Protože si v tu chvíli asi myslím, že sekunda v prologu může rozhodnout celý závod nebo co…

RZ1

Bez otálení se vydávám rovnou na první erzetu a po dlouhé době sama. Ze Špičáckého sedla na Pancíř už motám skoro nejlehčí převod a najednou mě probere to, že mě právě předbíhá chodec s hůlkami. Vážně jsem to udělala a šla za ním do háku? No a stačila jsem mu jen tak tak! Ještěže se za chvíli odbočovalo doleva do terénu, jinak bych s dědou „závodila“ asi až na Hofmanky!

První erzeta je oproti loňsku snad o půlku prodloužená. Nedokážu to tady rozparádit na nějaký ty „bomby“. Ze začátku se snažím šlapat, ale pak si regulérně sedám, kde to jde. Zatáčka doprava, doleva, kořeny sem, louže tam, zase zatáčka doprava a doleva. Chce to pořád koukat před sebe a držet nějaký ten rytmus.

Jenže já si v každé zatáčce zabrzdím natolik, že se musím zas z nuly rozjíždět a to bere hodně sil. Asi v půlce trati potkávám kameramana Kubu, který běží kus se mnou. Na to, že mi jindy nestačí, mě tentokrát málem předběhne! Stačí mi hodně dlouho a ještě mě u toho zvládá povzbuzovat. Tyjo, asi bych ty brzdy fakt už mohla popustit!

Ke konci erzety je prostor na šlapání, kdy jindy bych šla ze sedla a dupala, co to dá. Teď si vždycky dvakrát šlápnu a vydýchávám se. U toho samozřejmě sedím, takže nadskakuju na kořenech jak nadutá koza. Uff, jsem v cíli. Rudá jak rajče, důkaz na fotkách pana Lubase.

Jednička teda hned ze začátku dala pořádně zabrat, jinak bych ji ale nehodnotila nijak negativně, ty zatáčky a kořínky byly docela hravé a nic si tu s myšlenkou endura neodporovalo. Jen to chtělo možná mít fyzičku, pak by se určitě jelo líp – tedy podle mého názoru, to si jen myslím, to nevím. Ale můžu se zeptat Jirky Fikejze, jak se mu to tady jelo.

RZ2

Pro transfer na dvojku si už najdu parťáka, a i když spolu mluvíme poprvé, řekneme si o všech pokutách, které jsme kdy od policajtů dostali. Všechny samozřejmě nespravedlivě! Dvojka vede klasicky pod Pancířem převážně pod lanovkou, přes Hofmanky a cíl u nástupu sedačkové lanovky. Hned po startu se musí zase šlapat. Teda nemusí, ale stojí tu zase pan Lubas s foťákem, tak jdu kvůli fotce dokonce i ze sedla!

Pak už šněrovačka pod lanovkou, která je ale neštěstí docela z kopce, takže se nemusím z každé zatáčky úplně rozšlapávat z nuly. Občas se jede hrabankou v lese a největšími „překážkami“ jsou sem tam nějaké ty kořeny.

Nejvíc se mi líbí úsek těsně nad přejezdem asfaltky vedoucí na Hofmanky, kde se jede přes hromadu kamení pěkně rovně dolů. To je moje parketa, takže pustím brzdy, držím řídítka a „no kontrol“ drncání si na malou chvíli užívám – moc dlouhé to totiž není a nechám se unést natolik, že zapomínám točit do levotočivé zatáčky, takže se zase hodně rychle uklidním. Poslední úsek mám spojený jen se samým zatáčením a občasným ohlédnutím se za sebe. Občas totiž slyším nějaké to zadrncání, to, že šlo o zvuky lanovky, se dozvídám až v pondělí po dočtení reportu na dolekopu…

RZ3

Na transferu na trojku už musím mít povolené tretry a z větší části spíš tlačím kolo, než jedu. I na třetí erzetě se hned po startu musí šlápnout do pedálů a zajet rovnou do motanice mezi stromy. Zase je to takové ve stylu pravá-levá a do toho nějaký ten houpák. Rozhodně žádná ulejvárna! Po nějaké chvíli se vyjede na širší lesní cestu, kde se pro změnu šlape, ale pak už šup doprava na prudší sešup, kde se konečně šlapat nemusí.

Chtěla bych si tu odpočinout, ale je tu asi milion malých pařízků a různě zvláštně schovaných kamenů, takže se snažím jet hlavou a zbytečně neriskuju. Docela tu dobře trefuju stopu bez velkých problémů a už pouštím brzdy do závěrečného padáčku, po kterém se zatáčí prudce doprava. Tady se erzeta zas vlní už spíš v rovině, takže zase je potřeba zašlapat.

Už už sbírám poslední kapky sil, abych byla v cíli, když najednou ležím na zemi, ani nevím jak. Nekompromisně mě vyslal kámen uprostřed a já slyším jen nepříjemné zaskřípění kola o šutr. Než se stihnu rozkoukat, přifrčí týpek a vyšle to přes šutr úplně přes kopírák, jako já. Zatímco on nasedne a může šlapat dál, já zjišťuju otočená řídítka o devadesát stupňů. V návalu adrenalinu mě to ale nijak neodradí a neohroženě skáču na kolo odhodlaná to takhle dojet do cíle.

Naivita mě trestá už o sekundu později, když se pro změnu vysypu na druhou stranu kola. Tak nic, tohle nepůjde. Zkusím narovnat řídítka ručně, ale ani s nimi nepohnu. Imbusy sice mám, ale to bych si musela rozepnout tři přesky na batohu, sundat ho, rozepnout a štrachat někde na dně…Rozhodnu se do cíle běžet. Jenže znáte to, kolo vezu vedle sebe, to drncá, nadskakuje a já mám chuť si vyzout tretry.

Nakonec do cíle spíš dojdu, než doběhnu a jak jsem vycuclá, tak si ani nevšimnu Lucky Kubínové, která mě dojela a nechtěně dáme u slečny s krabičkou ještě loktovačku. Kdo mě pak viděl v cíli, viděl asi pučmelouna, kterýmu uniklo z pusy sem tam „ty vole“, které se střídalo s „achjó“. Naštěstí tam byl kámoš Jirka, který je vždycky pozitivně naladěný, zabrání mi zahození kola a jeho dobrá nálada z erzet mě trochu nakazí, takže pokračujeme dál, občerstvit se a šup lanovkou na čtvrtou erzetu.

RZ4

Na čtyřku se docela těším, protože je nejvíc z kopce. Start je na začátku Štrúdlu, takže pěkně zostra do kamenů bez nějaké šlapací předehry. Z nějakého neurčitého důvodu si nepamatuju stopu a kamenný drop beru víc z leva. No a najednou žádný drop nevidím a nechtěně vyjedu skoro z trati. Za to bych si jí taky plácla, ale spíš mě tahle chybka nakopla a já si slíbila, co nejmíň brzdit.

Střídala se tu jízda v kamenech s přejezdem po sjezdovce, kde jsem pořád čekala, že mi to musí strašně ustřelit a já hrozně pudu. Naštěstí v pohodě a mně se asi nejvíc líbil prostřední úsek lesem, kde byla pěkná technika v kořenech a dalo se to tu pustit skoro bez potřeby kdekoli výrazně šlapat. Jízdu na téhle erzetě si vyloženě užívám, líbí se mi ta rychlost na ní! Po dřevěném můstku (nebo pro někoho dropu) se najelo do kořenovitých anakond a tady vybírám tu prostřední, tedy tu nejdrnacavější stopu.

Jelikož jsem ale pěkně rozjetá, pobírá vidle pěkně všechny nerovnosti za mě a adrenalin se tu hlásí o slovo o sto šest. Ve spodním úseku se už zase šlape, takže euforie se trochu vytrácí. Traverz přes sjezdovku, motanice v lese, kde se snažím netrefit strom a cik-cak po sjezdovce do cíle. Ten cik-cak mi tedy opravdu nejde nikde, takže tady trochu vypouštím a spurtuju až kousek před cílem. Ať nějak vypadám, když je tam tolik lidí, že jo!

RZ5

Na pětku už bez lanovky pěkně po svých na vrchol Špičáku. Nejdřív mám pocit, že už nikdy nemůžu stihnout limit, protože než se tam doplazím, bude po vyhlášení. Cestu ale nakonec nějak prokecáme s Jirkou a já se sama divím, jak to uteklo. Před touhle erzetou jsem lehce nervózní, je totiž nejtěžší a takhle úplně nakonec bude pěkně výživná.

Kousek po startu se jede hned sešup dolů s výhybkami různě přes kameny. Pak do lesa po kořenovitém traverzu – tady čím máte větší rychlost, tím je to celé jednodušší, jakmile se člověk zastavil, už se mu asi těžko hledalo flow. Naštěstí se mi tu daří výrazně nezpomalit, a nechám kolo, aby si hledalo stopu podle sebe. Tahle taktika mi docela vychází a já překvapivě nikde nelehnu.

Pak následuje dupačka do mírného kopečka, kde dávám sedlo nahoru a na lehčí převod se aspoň frekvenčně snažím točit nohama. Zahne se doprava a srdce mi zaplesá – chvíli se totiž jedou bomby bez zatáčení nebo jiných zpomalováků. Tahle pasáž mě každoročně baví. Pak ale přijde to nejhorší/nejtechničtější z celého závodu – traverz s odkloněnými kořeny.

Sem tam to drží, sem tam se nechám vystrašit a jedu „na kolobrndu“ div se nezabiju i na ní. Nestačím se sama sobě divit, že pořád nejsem na zemi. Překvapivě je tu i dost diváků a někteří se mě dokonce snaží obelstít slovy „už jenom kousek!“. Stíhám odvětit „nekecej, já vím, jakej kousek!“. Mám dost. Už fakt nemůžu jet, všechno pálí, dala bych nevím co za to, aby už byl konec erzety – tohle bylo už fakt na morál.

Poslední třetina je zase šlapací, takže v jednom místě opět vysouvám sedlovku a snažím se trochu roztočit nohy s hlavou nakřivo svěšenou. No nebudu to prodlužovat, konec byl zas takový traverzovitý a šlapavý a já už ho asi jela v bezvědomí. Probrala jsem se až u cíle, kde jsem se z posledních sil vyždímala a zadupala. A pak jsem zažila ten nejskvělejší pocit dne – padla jsem jak švestka do trávy a nehnutě ležela. Hotovo! Vydýchat se, popadnout redbull a jít probrat se všemi co potkám veškerá úskalí i radosti závodu. Tahle část dne je taky moc fajn.

Co říci  závěrem?

Za mě má Špičák i letos palec nahoru. Vyhovují mi spíš přírodní trasy, než vyloženě bikeparky, kde je to samá klopenka, které dosud neumím pořádně projíždět. Pro mě by to ale klidně mohl být pro příště i víc nějaký ten „random“ z kopce, ale takhle to opravdu prověřilo techniku i fyzičku. Nejzábavnější pro mě byla čtvrtá erzeta, naopak pátá erzeta se klidně může ucházet o první místo v soutěži „nejtěžší erzeta Enduroserie 2016“.

Výsledky:

Race Muži
1. TEJCHMAN Přemek (SPECIALIZED)
2. FIKEJZ Jiří (Author-Enduroteam.cz)
3. VITKO Matěj (SPECIALIZED)
4. ZELENÝ Ondřej (ELEVEN MERCEDES MITAS)
5. VANER Jan (GT KUR SPORT TEAM)

Race Muži 30-39
1. KUNEŠ Vlastimil (bikestrike.cz)
2. MAROSI Michal (N1)
3. ŽILÁK František (Rock Machine Cyklomax enduro team)

Race Muži 40+
1. DRABIK Peter (Eliteoneracing team)
2. ČIŽINSKÝ Milan (Ghost Factory Racing Riot)
3. ŠIMERLE Ladislav (aspire sports)

Race Ženy
1. DRENGUBÁKOVÁ Andrea (GHOST)
2. KUBÍNOVÁ Lucie (GIANT LIV CYCLING TEAM)
3. DURČÁKOVÁ Dominika (Krabcycles Trek)

Hobby Muži
1. NAJDEK Jakub (ElementStore.cz)
2. ZÝKA Ondřej (Cyklosport-pitstop.cz)
3. SASÍN Antonín (Uherské Hradiště)

Hobby Junioři
1. BLÁHA Vojtěch (SKK74)
2. PEŠŤÁK Martin (MS Bike Academy Racing)
3. ELČKNER Lukáš (Racing team Peklak CREW)

Hobby Ženy
1. HILČEROVÁ Andrea (Praha)
2. HANUŠOVÁ Zuzana (Jilemnice)
3. VOSIČKOVÁ Dana (Koloshop)

Foto: Miloš Lubas (Kompletní galerie na www.enduroserie.cz / facebook.com/Enduroserie.cz

[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Budou tomu skoro dva týdny, co jsem se měl možnost zúčastnit velké testovací akce nových a ještě novějších strojů Rock Machine, zejména modelů Blizzard nové generace a to jen kousek pod vrcholem Ještědu. Toto místo znám dobře, jel jsem zde opakovaně závod Enduro série, zato s koly Rock Machine Blizzard mám jen pramálo zkušeností… Jaké budou moje první dojmy?

Kdo sledujete domácí biková on-line média pravidelně, jistě již o této akci víte své, jelikož svoje reporty před časem do světa vypustilo jak MTBS, tak i Dolekop.com. Tentokrát jsme prostě nejrychlejší nebyli, jelikož jsme se prali s jinými tématy. Každopádně pro toho, kdo zmíněné konkurenční články nečetl, doplním, že jsme měli sraz na parkovišti u chaty Ještědka, kde byl rozbit základní tábor!

Zde hoši z Rock Machine rozbalili svůj pojízdný stánek, jenž nám sloužil jako zázemí, a vedle něj na stojan vyskládali celý zástup nových kol. Především modely Blizzard (27,5 – 160 mm / 27,5+ – 140 mm), ale také menšího brášku Blizz (hardtail na kolech 27,5+) a jednu blíže nespecifikovanou novinku chystanou pro rok 2018. Psst, slíbil jsem, že o ní pomlčím!

Na toto místo se sjeli kolegové z výše zmiňovaných konkurenčních on-line médií, přičemž zástupci tištěného světa MTB se bohužel nedostavili. I tak to byla hodně zajímavá parta, která se moc často neschází a rozhodně spolu moc často nebikuje. Proto měla tato akce více zajímavých o ojedinělých rozměrů, než jen skutečnost testování novinek Rock Machine 2017.

Kde a co se jezdilo?

Kdo to na Ještědu znáte, budete jistě v obraze, když vám prozradím, že jsme po větší část dne drtili zdejší RZ1 náležící letošnímu závodu Enduro Race Ještěd 2016. Odpoledne si pak kluci z Dolekopu vymínili dvě jízdy na opačné straně kopce, směrem do Liberce, kde jsme si dvakrát střihli tuším že RZ5, tedy novou ještědskou DH lajnu. Tady už to trochu bolelo, a to doslova!

Jeden ze zástupců Rock Machine se skácel po doskoku na prázdné přední kolo, což mu ve výsledku přineslo pět stehů na předloktí! Auuu! Mně se také podařilo se vykutálet, když jsem zdejší DH trať sjížděl na sportovní devětadvacítce s hladkými plášti, které mě nepodržely na odkloněných a lehce slizkých kořenech. Pád to byl vcelku nevinný, padal jsem do čerstvé hrabanky, naražené rameno ale cítím ještě dnes… Už mi holt není dvacet!

A konečně kola, co se testovala! Dohromady jich byla celá řada a také několik kombinací, až jsem z toho měl v jednu chvíli dost zamotanou hlavu. Začínal jsem na novince Rock Machine Blizzard (enduro) se zdvihem poctivých 160 mm, postavené na klasickém parametru 27,5“. V druhé řadě jsem zkoušel o kategorii níže spadající Blizzard se zdvihem 140 mm obutý do pluskových kol, konkrétně v relativně umírněném rozměru 27,5×2,6“. Tento stroj jsem si vyzkoušel i jako 29er, když jsme na něm zkušebně prohodili široké pláště za velké obruče.

A poslední, co jsem zkoušel, byl testovací vzorek modelu určeného pro rok 2018, o němž jsem ale slíbil, že taktně pomlčím!

Floating Pivot Suspension (FSP)

Abych dostál pověsti technického šťoury, povím vám nejdříve něco o systému zadního odpružení. Značka Rock Machine za svou historii vyzkoušela již několik řešení, přičemž si na některá méně povedená živě vzpomínám ještě z dob mého angažmá v magazínu Velo. Ale to sem tahat nebudeme! Naopak poslední roky staví Rock Machine své stroje výlučně na svém originálním řešení Floating Pivot Suspension (FSP).

Tedy originálním… Jedná se o „klasické virtuální zavěšení“, tedy o jednu z mnoha kreací na téma VPP, DW-link apod. Tím nechci daný systém nikterak shazovat, jen se snažím osvětlit to, kam patří. U těchto systémů s krátkými raménky a pevným zadním trojúhelníkem ostatně platí, že možností jak je sestavit je až nekonečné množství, proto prakticky každý může tvrdit, že je jeho řešení originálem. Což je v mnoha případech i pravda, protože přesné umístění čepů, sklon ramének a další detaily při sebemenším posunu výrazně mění projev celé zadní stavby a takto ji činí skutečně „originální“.

Každopádně až doposud používala značka Rock Machine systém FSP v určité podobě, jak jej známe ze současných modelů Blizzard, tedy s jedním kratším horizontálně situovaným raménkem na úrovni většího převodníku a jedním svisle zavěšeným na horní trubce. Toto základní uspořádání se vlastně s příchodem modelové řady 2017 nemění, přestože na první i druhý pohled vypadá úplně jinak.

Rock Machine Blizzard 90-27 (2016)

Rock Machine Blizzard 90-275+ (2017)

Pohled zblízka

Když se ale na nově vypadající systém podíváte zblízka, zjistíte, že spodní raménko je stále tam kde bylo, tedy skryto za dnes již jediným převodníkem, a horní je také zavěšené kolmo dolů, jak tomu bylo dřív. Krom takových (ne)podstatných detailů jako je jejich délka a přesný sklon, se zde tedy nic zásadního nezměnilo. Co je ale zásadně jinak je napojení zadní stavby na tlumič, které je vlastně skutečně dost originální.

Různé vidličky jsou dnes jednoduše v módě, jelikož se lidé, běžní zákazníci, vy konkrétně, již nestarají, je-li na kole o jeden pár ložisek víc nebo méně. Podstatný rozdíl je ale v tom, že zatímco jiné systémy používají vidličku ke spojení horního ramene a tlumiče, zde je připojena ona vidlička přímo na zadní stavbu. Je to zkrátka trochu jiné řešení, než když je tlumič spojen s horním raménkem, trochu jinak funguje kinematika atd.

Celo řešení je přitom vlastně dost elegantní a krásně jednoduché a je zde také vidět „rukopis“ Járy Spěšného: tedy tlumič „nahoře“ pod horní trubkou a hlavně co nejdelší. Aktuálně navíc metrický a to v provedení RockShox Deluxe, který mě baví tím víc, čím častěji se s ním na nových kolech potkávám!

Detail horního ramene a napojení vidličky přímo na zadní stavbu mě vážně baví!

Nové rámy Rock Machine Blizzard počítají výlučně s pohonem 1x“cokoliv“, proto mohou být hlavní čepy náležitě široké s tím, že je prostor ponechán pouze vodítku řetězu.

Rock Machine Blizzard 90 (27,5 / 160 mm)

Jak již zaznělo výše, první stroj z nové kolekce Rock Machine, který jsem na Ještědu zkoušel, byl Blizzard v nové enduro podobě s aktivními 160 mm nad oběma koly a běžnými plášti na kolech průměru 27,5“. Dopředu musím nastínit, že mé vůbec první dojmy byly trochu zastíněny skutečností, kdy jsem na toto kolo přesedal z Kony Process 153, která je extrémně svérázná, tedy už jen svými úhly a jízdním projevem jako takovým.

Přesto jsem se ale za řídítky Blizzardu 160 cítil velice brzy jako doma a to i přes fakt, že se jednalo o zcela nové kolo s nezajetými brzdami. I proto jsem možná byl na první části ještědské RZ1 při první jízdě rychlejší než při dalších pokusech. Nebo jsem byl také více rozvášněný a motivovaný snahou držet krok s mediálními kolegy. Později jsem si ale našel své tempo a s jedinci z Dolekopu se snažil soutěžit spíše až v dolní pasáži, kde je potřeba více manévrovat a člověk není jen nezúčastněným pasažérem při nízkém průletu lesem.

Začněme od lesa..

Začnu-li nevýhodami, pak vlastně jediné, co mi na tomto kole vadilo, byla „příliš úzká řídítka“. Později jsme je s Járou (Spaceman) na parkovišti měřili a skutečně se ukázalo, že nasazené větvě Race Face měří „ubohých“ 760 mm! Chápete to?!! Ne, dělám si srandu… 760 mm bude pro mnoho lidí přijatelných, já jsem ale ujetý na dlouhé klacky a zejména u kol této kategorie jsem zvyklý na rodla v délce 780 až 800 mm. Člověk se pak někdy hůř trefuje mezi stromy, avšak jistota delší páky je mi hodně příjemná.

Druhým potenciálním nedostatkem, který jsem zaznamenal, byla geometrie, ale to jen v přímém srovnání s extrémní Konou. Pokud si dobře vzpomínám (data k novým kolům jsem ještě nikde nedohledal), disponuje nový Blizzard 160 úhlem hlavy cca 66°, což je nejen rozumné, ale rozhodně příjemné. Díky tomu bylo řízení poslušné, dostatečně jisté ve strmých padácích, ale i pohotové a svižně reagující v místech, kde bylo třeba více manévrovat.

Super Luxus, Super Delux

Jsem možná postižený pocitem, že enduro na 160 mm by mělo být osazeno tlumičem s expanzní nádobkou, zároveň musím uznat, že nový RockShox Deluxe nasazený na tomto kole, navíc ve své maximální délce, chodil líbezně od začátku do konce a luxusně si rozuměl s vidlicí RockShox Pike. Není to ale jen o projevu tlumiče jako takového, ale o projevu celého zadního zavěšení a rovněž o jeho sladění s použitou jednotkou odpružení.

Nebudu to natahovat, na to, jak jsem při jedné letmé zkušenosti se starším Blizzardem „křivil hubu“ nad tím, že zadní stavba vykazovala určitý potenciál, který ale nebyl využit na 100 %, pak s novou generací je vše jinak. Při šlapání na rovině i ve výjezdech je zadní partie sice aktivní, vnímavá na pohyby jezdce, přitom ale dostatečně poslušná a efektivní. Vysloveně luxusní je ale její projev při jízdě z kopce dolů, což platilo do puntíku u všech toho dne zkoušených Blizzardů, bez ohledu na velikost kol a délku zdvihu.

Vážně mě překvapilo, nanejvýš mile, jak je zadek Blizzardu aktivní, když je to potřeba, přitom se nijak nežvýká a nekroutí. Člověk by se na jeho projev skoro přestal úplně soustředit, jelikož funguje tak hezky a přirozeně. Snad ještě víc než na tomto plnotučném enduru jsem si skutečnost vysokého výkonu uvědomil na stroji s výrazně menším zdvihem, který až nečekaně snadno a přirozeně požíral velké muldy, boule a kořeny.

Vidím v něm… Potenciál!

Nechci tady po prvních zkušenostech vynášet nový Rock Machine do nebes a na posty nejvyšší, na to si jej musím vyzkoušet v klidu na svých lokálních testovacích okruzích, rozhodně je ale třeba vyseknout poklonu celému vývojovému teamu, jelikož funkce nových strojů Rock Machine má skutečně velký potenciál.

Rock Machine Blizzard 90 (27,5+ / 140 mm)

Omlouvám se za malou odbočku, ale teď mi v hlavě vysvitla živá vzpomínka, jak jsem po X jízdách dolů na kole a nahoru autem na parkovišti začal zmateně tápat a přemýšlet, co vše už jsem jel, co ne a co bych ještě chtěl zkusit. Možností byla celá řada, až mi v jednu chvíli začaly nové stroje Rock Machine Blizzard splývat v jedné mentální mlze. Ony nové Blizzardy, díky novému systému zavěšení, skutečně vypadají dost podobně a člověk pak chvíli stojí, váhá a přemýšlí, na který má ukázat prstem – Ano, ten chci teď zkusit!

Každopádně po zkušenosti s endurem na 160 mm si ke mně našel cestu Blizzard Plus s širšími plášti, se zajímavým kompromisním rozměrem plášťů 27,5×2,6“ (Schwalbe Nobby Nic), postavený na trailovém zdvihu 140 mm. Kluci z Dolekopu ho při prvních jízdách zrovna nechválili, tlusté pláště jim moc nevoní a já je do jisté míry chápu. Mně se ale tato mutace vlastně docela líbila.

Typicky se našlo pár míst, kde by byl člověk rád za užší pláště s ostřejší boční hranou, aby svá kola mohl nechat pořádně zaříznout do zatáčky či odkloněného svahu. Pak zde ale byla hromada dalších míst, kde byl přínos širších ráfků a objemnějších plášťů jasně patrný. Rozbité kořenité sekce jsem proletěl jako nic, na hlíně jsem si užíval větší styčnou plochu při agresivním brzdění a pár terénních schodů jsem přejel jako by tam skoro ani nebyly.

Hopsám na balónech

Navrch se mi vlastně docela líbilo, jak se kulatý profil pláště v šířce 2,6“ chová v zatáčkách, jak se na něm kolo hezky překuluje ze zatáčky do zatáčky. Když se mě zeptáte napřímo, tak vám stále odpovím, že bych si pro sebe radši vybral klasický rozměr obutí, řekněme v šíři 2,4“, každopádně tomuto proudu, v takovémto kompromisním provedení, začínám pomalu rozumět.

Vlastně ještě jedna poznámka. Odpoledne jsem na jednu jízdu na svahu k Liberci dostal Blizzard Plus (140 mm) s větším rámem (L – 21“, jinak jsem jezdil M – 19“) a žasl, jaké kule se s ním dají pálit dole na sjezdové lajně, kde se moc nedá vybírat ideální stopa, ale je třeba letět rovně a jen občas zatočit a vyhnout se stromu nebo hovadskému skoku z kořenů do kořenů.

Tak nebo tak začínám mít pomalu pocit, že se snad i naplňuje moje věštba z období počínající mánie 27,5+. Tedy že již většina výrobců opustila cestu extra širokých gum okolo 3“, rozměr 2,8“ se také pomalu jeví jako lehce přestřelený, varianta 2,6“ možná bude rozumným kompromisem pro pevné rámy a nakonec to třeba skončí u toho, že budeme vozit ráfky v šíři okolo 35 mm a pláště někde na úrovni 2,5“ a budeme spokojeni. Třeba už jen proto, že se rozměr 27,5×2,5“ dostane svým vnějším průměrem skutečně doprostřed mezi již vymírající 26“ a stále silné 29“!

Rock Machine Blizzard 90 (140 mm) – nahoře s koly 27,5+, dole pokusně nasazené obruče 29″

Přehodíme ti to na větší!

Jeden pokus na Ještědu, který si tuším vyžádal v první řadě kolega Bureš z MTBS, představovalo prohození kol u Blizzardu 140 z původního rozměru 27,5+ na 29“. Vzhledem k použití Boost os a nábojů to nebyl nejmenší problém, stačilo jen doladit kotouče. Dokonce mě překvapilo, kolik místa zůstalo ve vidlici a v rámu. Vidlice RockShox (Boost / 27,5+) jsou na to dělané a po „přepnutí“ z 27,5+ na 29“ ani nevypadají špatně či prázdně. Na rozdíl od Foxových pluskových vidlic… (Sorry, ale musel jsem si rýpnout)

Z velkých kol v tomto zdvihově menším rámu byly o půl až hlavu vyšší kolegové z Dolekopu a MTBS doslova nadšeni a zaznívaly zde hlášky o tom, že by stačilo nasadit hrubší pláště, případně dopředu vrazit vidlici se 160 mm kroku a byl by z toho dokonalý trailový univerzál! Pravda, s lehkými, v tomto případě karbonovými koly od Max 1 a s užšími rychlejšími plášti byla tato sestava krásně svižná a pohotová a do kopce to s ní parádně frčelo.

Nuda na Ještědu? Ani náhodou!

Nuda pak s tímto kolem nebyla ani cestou dolů, kdy se kombinace 140 mm aktivního zdvihu a většího průměru kol podepsala na nemalém nadhledu a jistotě v technických a zejména pak strmě padajících pasážích. S velkými koly si krásně rozumělo i odpružení a vše fungovalo tak nějak přirozeně. Za mě by stačilo nasadit jen hrubší širší pláště a je vyřešeno!

Ostatně to bylo obecných řečí, jak je potřeba s přechodem z 26“ na 27,5“ změnit kinematiku zadní stavby! Tady člověk střídá velká, hubená a menší tlustá kola a stále to funguje. A to ani Rock Machine neřeší úpravu geometrie při této změně jak je tomu u řady jiných značek, které nově nabízejí různé „měňavce“ (Santa Cruz, Ibis, Pivot atd.)

Abych ale nebyl jen suše pozitivní, musím přiznat, že se našla místa, kde jsem měl pocit jakoby byl střed kola s velkými obručemi možná až moc vysoko, jako bych celý stroj musel při cestě ze zatáčky do zatáčky tahat „přes vrchol Řípu“. Zkrátka jakoby velká kola občas dávala jasně najevo delší stavbu svého výpletu. Dobře to bylo znát v kontrastu s koly parametru 27,5+, která se na svém oblém profilu použitých plášťů krásně převracela, oproti 29“, kde bylo třeba při pouti z jednoho náklonu do druhého překonat vyšší výškový rozdíl. Jestli mi rozumíte?

Jak je to doopravdy?

Rock Machine Blizzard (140 mm) je kolem, které se bude standardně dodávat a prodávat na kolech parametru 27,5+, tedy s plášti v rozměru 27,5×2,6“. Přitom je ale z výše uvedeného jasné, že si stačí teoreticky dokoupit druhý set kol průměru 29“, řekněme s lehčím a rychlejším obutím, a rázem máte z jednoho kola dvě. Schopný a sebejistý tralbike s pluskovými koly, který sjede vážně mnohé a klidně si na něm můžete střihnou i nějaké to české enduro. Na straně druhé pak lehčí a rychlejší stroj na 29“, kupříkladu pro dojíždění do práce.

Jedna tvář na víkendy, druhá pro pracovní týden! To nezní jako nesmyslná, či dokonce nereálná pohádka, ne? Případně se může stát, že se do projevu Blizzardu s velkými koly zamilujete natolik, že menší tlustá kola odložíte do sklepa nebo na půdu, případně je prodáte a budete si užívat jízdu na velkých obručích. Možností je celá řada a nakonec je to jen na vašem rozhodnutí, chuti a fantazii.

Rock Machine Blizz

Poslední zastaveníčko. Na Ještědu byl připraven k vyzkoušení i pevný stroj pojmenovaný Rock Machine Blizz. Plusková kola, 120 mm vidlice a nízký trailový rám. Tuto hračku si na jednu jízdu vzal Honza Tandler, který nám celý den dělal průvodce a fotografa a byl z tohoto kola příjemně překvapený. Drncalo to, o tom žádná, a na Ještěd by se mu prý líbilo nasadit dopředu vidlici s vyšším zdvihem, řekněme 140 mm, pak by se s tím dalo řádit i na takovýchto kopcích.

No uvidíme! Jak jsem to tak viděl na Eurobiku a jak to sleduju všude okolo, testu pevného pluska se v rámci modelového roku 2017 jistě nevyhnu, takže si počkejme a udělejme si vlastní názor!

Ještě-du do Ještědu!

Vzpomínáte na toto reklamní hleslo klasického libereckého obchodního centra? To je asi jedno… Důležitější je fakt, že jsme si to všichni novináři na Ještědu náramně užili, díky Járo. Počasí bylo parádní, traily jsou zde náročné, ale zábavné, společnost byla nezvykle rozmanitá a hlavně nové stroje Rock Machine se zde ukázaly v tom nejlepším možném světle. Jak jsem již zmínil, na starším Blizzardu jsem se jednou svezl, tehdy jsem to ale na webu radši nezmiňoval.

O to větší je můj respekt k novému vývojovému teamu, který z „ošklivého káčátka“ vysochal již na pohled zajímavý, v reálu pak bez větších výtek funkční celek, který mě natolik nadchnul, až se nemohu dočkat našeho dalšího osobního setkání! Tenkrát v mém domácím prostředí, abych byl schopen naplno posoudit a zhodnotit všechny aspekty jízdního projevu těchto nových strojů. Doufám, že se tak stane již brzy!

Díky za tento zážitek, díky za nová kola a díky za fotky!

Foto: Štěpán Hájíček (detaily) / Honza Tandler (jízdní a dokumentační)
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Čas neskutečně letí, Eurobike roku 2016 je už dávno za námi, my ale ještě nestihli projít, upravit a publikovat zdaleka všechny fotky co jsme zde pořídili. Respektive i naše zásoby novinek a zajímavostí z Eurobiku 2016 se pomalu ale jistě tenčí. Ať tedy nezdržuji, jdeme na další galerii tentokrát již s kratšími popisky.

BELL

U Bellu jsme narazili vlastně jen na pár nových barviček a designů, jinak nic zásadního…

Zajímavá byla i tato dámská řada v jedné barvě

GIRO

U Gira bylo novinek víc. Na prvním místě je potřeba jednoznačně vypíchnout helmu Giro Switchblade MIPS (představení), která je více poctivou integrálkou s odepínací bradou něž MTB kokoskou s „přílepkem.“

Dost zajímavě vypadá i bez brady…

Systém spojení je poměrně chytrý, stačí pár nesmělých pokusů a pak bradu nasadíte/sundáte za pár vteřin.

Méně vykřičenou novinkou u Gira je model Chronicle MIPS, de facto levnější a jednoduší varianta oblíbené řady Montaro (praktické představení). 

A do třetice zde máme zajímavou enduro obuv, aneb zesílenou verzi treter Giro Terraduro. Tedy se zvýšením okolo kotníku a s tkaničkovým utahováním krytým chlopní se suchým zipem (test Giro Terraduro).

A poslední zastávka – Giro a jeho nový set oblečení pro dokonalé sladění celé výbavy!

UVEX

Uvex jen v rychlosti – Uvex Jakkyl (třeba snad jednou doputuje do redakce na test

A jedna drobná vychytávka, volitelný doplněk v podobě blikačky integrované do zadní části helmy (dostupný pro celou řadu modelů Uvex)

TEKTRO / TRP

Kdo by nevěděl, TRP je zkratkou „Tectro Racing Program.“ Mě zaujaly tyto brutální kotvy jménem Quadiem SL

Stejný třmen se používá pro brzdy na eBiky – Zurich

Elegantní jsou pak kotouče pro silniční kola (Hylex). 

CRANKBROTHERS

Tady žádné dlouhé příběhy. Sedlovku Crankbrothers Highline máme slíbenou na test a jsem zvědavý, jestli bude tak dobrá, jednoduchá a spolehlivá, jak o ní lidé z Crankbrothers hovoří.

Další prvek od Craknkbrothers co chci zkusit a nejlépe si jej nechat pro dlouhodobé použití, jsou pedály Stamp, které existují ve dvou velikostech podle velikosti nohy (boty). Já bych samozřejmě bral ty větší (bota 45).

FIZIK

Je to ještě tretra, nebo bota do tanečních?

BROOKS

Jak jsem dříve zmiňoval, že dnes každý dělá všechno, tak se Brooks pustil vedle kožených retro sedel, gripů a brašen také do výroby vlastních helem… 

MAXXIS

Podrobný popis novinek u Maxxisu by byl na dlouho. Proto jen hodně ve zkratce, navíc nabízené rozměry jednotlivých plášťů jsem se snažil zakomponovat do každé fotky…

Pro agresivní trailriding Maxxis Forekaster 27,5/29 x 2,2/2,35″

Poupravený Maxxis Ikon se světlými boky (nejen pro kola Lapierre XR

Pro milovníky CX a Gravel Road – námi osvědčený Rambler a nově drsnější Ravager.

Případně pro CX vzorek All Terrane 700x33c

A z jiného soudku – fatbikové gumy také se vzorkem Minion FBF a FBR (26×4,0/26×4,8/27,5×3,8″)

Toto je již Plus klasika Ikon+ a Rekon+

Zajímavé řešení pro tvrdé pluskové ježdění – Minion DHF a DHR II pro 27,5+ a 29+

V plusku nově také oblíbený High Roller II

SR SUNTOUR

Hlavní hvězdou na stánku SR Suntour byl jednoznačně nový Durolux (představení)

A mimochodem i oblíbený Auron dostal originální plastový blatníček

SILVINI

Něco nového u našeho dvorního dodavatele oblečení Silvini?

DAINESE

Nejen kluky a holky co dráždí silné motorky by mohly zaujmout chrániče a celé sety od Dainese!

PRO

Jedna z mnoha nových teleskopických sedlovek se ukrývala i na stánku značky PRO.

SHIMANO

Je libo podívat se do útrob systému pro stálé napnutí řetězu Shadow Plus?

Zajímavé je srovnání páček řazení Shimano Di2 XTR a XT. Zásadním funkčním rozdílem je, že XTR řadí až o dvě polohy najednou (oběma směry) XT jen po jedné poloze…

A toto byl snad jediný samostatně vystavený zástupce inovované sady Shimano SLX

LAZER

Novou helmu se sundavací (a zas tam dací) bradou má i Lazer

SUPERIOR

Jen pro oživení, novinka od Superioru stála jako módní doplněk na jednom stánku s oblečením. Fascinující je spodek pyramidovité sedlové trubky!

RST

„Zavřete ho, je to REBEL!“ Ano, ale RST Rebel! Inverzní vidlice (up side down) se zdvihem 80-140 mm, jednodílnou konstrukcí horních nohou z magnesia, se sílou vnitřních nohou 32 mm, osou 110×15 mm určená pro kola 29″ a 27,5+ a pláště do šíře 3,25″. (Ne)nápadně prezentováno na kole Author Versus

Jiná mocná zbraň RST Stich

Prototyp teleskopické sedlovky RST. Jak jsem se dnes dozvěděl, tato sedlovka bude použita na řadě kol Author 2017, tedy její luxusnější, na pohled výrazně hezčí a na dotek krásně funkční varianta.

ZAJÍMAVOSTI

Kuk do zrcátka…

Retro sedla od Selle Italia

A retro kára u Mavicu!

ELEKTROKOLA

Prosím vás, pokud nemáte rádi elektrokola a dělá se vám při pohledu na baterie, motory, tlačítka či kabely zle, dále již nelistujte! Ať to zase v komentářích neschytám, že to tady mixuju dohromady! Hlavně od militantního Mikuláše

Pokud chcete přejít ke komentářům, zde je odkaz, nebo použijte tlačítko Page Down. Díky

CONTINENTAL

Značku Continental známe hlavně jako výrobce plášťů a obutí pro kola, auta, motorky a všemožné stroje (reportáž z výroby). Continental se ale rovněž bude chtít prosadit co by dodavatel elektropohonu, i když, jsou-li mé informace správné, pod vnějším obalem se nachází technika Brose. Ale Continental je pro cyklisty asi více familiární název!

Mě se na tomto řešení líbí pokročilý proces integrace do rámu, stejně jako elegantní a decentní dálkové ovládání.

BOSCH

Nevím proč si v Boschi myslí, že by bikeři chtěli jezdit s tabletem na řídítkách, když navigaci, Stravu a další „nezbytnosti“ máme v telefonu!

Mnohem rozumnější mi připadá integrace malého displeje do dálkového ovládání. To je podle mého cesta pro eMTB. Ale ať si každý vybere!

XXX

Pokud byste chtěli elektrokolo, které jede víc jak 25 km/h, pak můžete skončit i takto! Jen si připravte řidičák, zaplaťte povinné ručení, vezměte helmu na motorku a zapomeňte na to, že byste mohli jezdit svobodně v lese! Motorky patří na silnici a nebo na MX tratě! Alespoň dle zatím platné legislativy!

PENDIX

Mnohem zajímavější je systém pro integraci pohonu do pravé kliky použitelný pro prakticky jakýkoliv rám. Na Eurobiku byla k vidění dvě podobná řešení, zde je verze nesoucí jméno Pendix.

PANASONIC

Svůj kus koláče z eBikového trhu by si rád ukousl i Panasonic, zatím jsem ale jeho systém viděl jen na jeho stánku

THULE

Elektrokola jsou těžká a na jejich bezpečnou přepravu je potřeba pevnější nosič! Třeba od Thule!

SHIMANO

Velkým hitem nejbližších let bude, zdá se, Shimano Steps 8000. Pro více cestovní použití se hodí tento větší displej a větší páčky…

Pro poctivé MTB bude lepší volbou plně barevný displej pocházející původně z řazení Di2, alespoň vnější konstrukcí a také příslušné páčky Di2. Zajímavostí je, že při kombinaci s řazením Di2 umí motor polevit v tahu v okamžiku změny převodu, aby vám síla motoru netrhala řetěz.

Mě se docela líbí industriální vzhled pohonné jednotky…

…která váží lehce přes 3,5 kg a vejde se do ruky!

A takto to vypadá po instalaci do rámu. Jen bych ten motor otočil spíš na hororu než dolů, když to jeho konstrukce umožňuje…

Jeden příklad praktického nasazení a vcelku povedené integrace u značky Merida.

Ještě před nějakým rokem jsem měl tendenci snažit se do titulku nacpat všechny podstatné značky, které společnost Schindler s.r.o. dováží a zastupuje. Dnes by se ale do titulku celý výčet již rozhodně nevešel. Namátkou Lapierre, Ghost, Cratoni, Electra, Salsa, Continental, SKS, Knog…

K vidění toho tedy bylo Novém Městě na Moravě víc než dost. Mnohé novinky již známe, jiné jsme viděli poprvé. Co nás trochu zklamalo byl omezený počet testovacích kol, kdy většina z nich náležela modelovému roku 2016. Každopádně i tak se mi podařilo ukořistit na krátké svezení alespoň Lapierre XR 729, který dostal pro rok 2017 zcela nový rám. Dnešní report tedy pojmeme jako fotogalerii s popisky, na konec přidám pár praktických postřehů právě ze sedla stroje Lapierre XR 729.

LAPIERRE

S elektrikou to značka Lapierre myslí zjevně hodně vážně, proto je její nabídka eBiků rok od roku pestřejší. V Novém Městě sice nebyl k vidění top model Overvolt AM Carbon, zato zde byly zastoupeny modely Overvolt AM a XC (představení novinek Lapierre 2017).

Omlazená podoba úspěšného modelu Lapierre Xelius SL 500 (náš test na Cycling-World.cz)

Co mě hodně zaujalo, byl tento Lapierre Spicy 327

Jednak kvůli barvě a vzhledu, jednak kvůli použití metrického tlumiče RockShox Super Deluxe. Tohoto krasavce si musím zkusit!

Absolutní novinkou v řadách Lapierre jsou pevné modely Edge. Dostupné budou jak v „radikálním“ provedení s pluskovými koly…

Tak i jako levnější alternativa řady ProRace s pevným rámem a s koly průměru 29″

Další můj osobní favorit je Gravel bike Lapierre Crosshill! Že bych prodal svůj starý Lapierre CX Alloy a pořídil něco modernějšího s kotouči?!

Zajímavý je tvar rámu, či velkorysá vidlice

Fascinující je obutí 29×1,9″!

Elegantní je vedení hadice k přední brzdě skrz vidlici…

SALSA

Stroje Salsa jsou hodně specifické, ne až tak vhodné na běžné ježdění, spíše určené pro expedice. Ostatně nalistujte si náš test fatbiku Salsa Beargrease X5

QUERIDOO

Jednou z novinek v nabídce značky Schindler jsou i dětské vozíky za kolo značky Queridoo. Ty by měly nabídnout vysokou kvalitu zpracování, přívětivý poměr cena/výkon a plnou výbavu již v základním balení…

GHOST

Novinky Ghostu již známe poměrně dobře (např. Ghost – novinky 2017), proto jen letem světem

Ghost Asket

Dámský full Ghost DRAMR

Oblíbený Ghost SLAMR

Zářící hvězda XC Ghost Lector

Slibně vypadající dostupná silnička Ghost Nivolet AL

A její karbonový příbuzný Ghost Nivolete Carbon. Kolega Ondra se vyslovil, že by si jednoho silničního Ghosta rád zkusil… Když už máme otestovánu většinu silnic Lapierre!

Drsňák (plusko) Ghost HAMR

Zbrusu nová elektrika Ghost Lanao FS, zde s řazením Shimano Di2

Ghost se rozhodl, že v případě eBiků bude důvěřovat čistě motorům Shimano Steps.

A něco málo praktických doplňků Ghost…

ELECTRA

Také Electra je již klasickou součástí nabídky společnosti Schindler

SKS

Společnost Schindler zastupovala značku SKS po několik posledních let na Slovensku, nyní konečně získala právo k její distribuci i v ČR. Pro moje silniční dobrodružství by se mi hodila jedna kompaktní pumpička…

Zajímavou novinkou je tato tlaková nádoba určená pro usazení do košíku na lahev. Natlakovat ji můžete doma kompresorem nebo na benzince. Jejím účelem je mít s sebou vždy dostatek stlačeného vzduchu pro případ defektu, případně lze tento vynález použít k snazšímu nahazování bezduší na ráfek.

Praktický je manometr a delší, šikovně schovaný šlahoun hadice.

Další chytré řešení, košík na lahev s úložným prostorem pro vaše nářadí, či peníze.

Úložný prostor pod košíkem lze alternativně nahradit variantou s integrovaným zámkem.

R.S.P.

Dalším přírůstkem v nabídce Schindleru je značka r.s.p., která na trh dodává kvalitní maziva a další cyklo-kosmetiku. Případně je k dispozici i tento středně velký mycí box určený pro profesionální dílny, ale třeba by jej někdo užil i doma v dílně.

KNOG

Zdá se to jako prkotina, jako by někdo objevil Ameriku, ale vážně jsou z toho všichni na větvi. Knog a jejich nový zvoneček Oi ve dvou velikostech pro různé průměry řídítek. Malý, elegantní, nikde netrčí a pěkně zní…

Toto nejsou erotické pomůcky, ale v silikonu zalité zámky na kolo Knog.

CRATONI

Novinkou u Cratoni je tato super lehoučká XC a silniční helma, jejíž název nemůžu za boha nikde vypátrat… Na živo vypadá vážně dobře a je skutečně hodně, hodně lehoučká (okolo 200 g).

LAPIERRE XR 729 – v sedle

Původní podoba stroje Lapierre XR byla díky své specifické konstrukci rámu s „prostřelenou sedlovou trubkou“ hodně kontroverzním strojem. Minimálně s ohledem na svůj vzhled. Každopádně jízdní vlastnosti tohoto biku byly vždy převážně chváleny. Alespoň co jsem slyšel, jelikož jsem na tomto kole nikdy nejel. Tedy až nyní na nové generaci, která se s tlumičem uzavřeným v kleci snaží poukázat na rodovou příbuznost se starší generací.

Pro porovnání – Lapierre XR 529 (2016) a zkoušené XR 729 (2017)

Nechme dnes techniku stranou a pojďme se věnovat jízdním dojmům, co jsem stihl načerpat za hodinku na stezkách v Novém Městě. Co mě zkraje překvapilo, byl relativně krátký a vzpřímenější posed, což bych u XC rakety na 29“ kolech nečekal. Proto jsem nelenil a posunul představec dolů k hlavové trubce, abych z tohoto kola vytěžil o něco sportovnější charakter.

S řídítky o pár centimetrů níže jsem se cítil již podstatně lépe, lépe a blíže charakteru, jaký bych od takového kola očekával. Na druhou stranu ale musím říct, že nižší pozice rukou byla zprvu trochu nepříjemná s ohledem na ovládání. Jakoby se počítalo se spíše vyšším úchopem. Geometrii nového XR jsem ostatně musel delší čas zkoumat, než jsem jí přišel alespoň trochu na kloub a stejně se necítím natolik jistý, abych vám ji dokázal správně popsat.

Na jednu stranu bylo kolo jako celek poměrně hravé a rozverné, na straně druhé jsem se mnohdy měl problém vejít od utažených zatáček a klopenek. Zase jsem ale celkem v klidu sjel Mitas Choice a jiné zdejší atrakce. V klidu na poměry XC kola.

Co mě naopak fascinovalo, byla funkce zadní stavby, která je krásně tuhá do boku i bez zamykání tlumiče (RockShox Deluxe), příkladně stabilní a jistá, přitom ale poslušně, ochotně a citlivě reaguje na všechny terénní nerovnosti. Zadní partie byla jednoduše krásně jistá při silových záběrech, přitom až překvapivě komfortní, když už jsem náhodou potkal pár kamenů, nebo to střihl kousek mimu umetenou pěšinu.

Víc dnes asi k Lapierre XR dodávat nebudu, jelikož naše společné dostaveníčko bylo hodně krátké. Určitě mě ale toto kolo zajímá a rád si ho vyžádám pro plnohodnotný redakční test. (více fotek tohoto kola v galerii)

Foto: Štěpán Hájíček
[See image gallery at www.bikeandride.cz]

Už se nám to blíží! Anóbrž toto je předposlední fotogalerie z letošního Eurobiku… Poslední dodělám nejdéle na začátku příštího týdne a pak už s tímto tématem dám zase na rok pokoj a půjdu se věnovat radši testování elektrokol! Nebo radši něčeho víc #PureEnduro či #TrailSpecific bez drátů a baterek?

ROCKY MOUNTAIN

U Rockyho jsme se již párkrát zastavili, každopádně tuto značku mám prostě rád, tak ještě jednou v rychlosti…

Slyšel jsem hodně názorů, že Fatbiky jsou mrtvé! Že to byl trend jedné sezóny… Že to jsou kola vhodná tak akorát do půjčovny atd. Jasně, fatbiková mánie opadla, tlustých kol už ani na Eurobiku nebylo letos tolik co poslední roky, přesto si myslím, že si tato kategorie jistě našla svůj pevný okruh zákazníků. Třeba na Islandu! Ale dost možná i jinde, jen kdyby byly v Evropě tužší zimy. Každopádně toto je novinka Rocky Mountain Suzi Q s lehčím a sportovnějším rámem na karbonu i hliníku (oproti Rocky Mountain Blizzard), se zajímavým označením modelů od Q -90° (top model) po Q -30°.

Rocky Mountain Pipeline již známe (reportáž z prezentace), dokonce tento konkrétní model aktuálně sedláme a připravujeme plnohodnotný test!

Rocky Mountain Slayer je kolem, které se mi prostě líbí, proto ještě pár detailů! A možná jednu praktickou poznámku – testovací vzorek by mohl do naší redakce dorazit již koncem tohoto roku!!! Juchůůůů!

U Slayeru mě jen trochu rzí, že není vzhledově tak „šílený“ jako Rocky Mountain Maiden! Z mého pohledu by mohl mít brutálnější horní rameno, větrák za tlumičem a podobné výstřelky co Rocky Mountain vždy uměl. Vzpomínáte třeba na Rocky Mountain Flatline?

Další novinka – Rocky Mountain Element – by měla být pro nás připravená k testu zkraje roku 2017! (praktické představení)

POLYGON

Okolo stánku Polygonu chodím na Eurobiku již léta a a již léta žasnu nad tím, jak mohl toto někdo vymyslet?! Pak si ale vzpomenu jak to v Malajsii vypadá, jaké tam jezdí autobusy a jak tam jsou zdobené hinduistické chrámy a už se tolik nedivím!

THOMSON

Teleskopická sedlovka Thomson není ničím novým, zajímavý je ale pohled na polotovar, ze kterého je vyrobena!

Luxusní jsou titanová řídítka Thomson.

YETI

Nějak mě neustále překvapuje, jak moc výrobci věří konceptu 27,5+! Toto je třeba novinka od Yeti, model SB5+, „tlustý“ bratr námi testovaného Yeti SB5 (zdvih zadní stavby 127 mm).

Zajímavým mezičlánkem v nabídce Yeti je model SB4.5 (zdvih zadní stavby 114 mm, 29″), který má i většího bratra SB5.5 (140 mm, 29″). Trailová a enduro kola na 29″ budou ostatně, nejen dle mého názoru, skutečným hitem sezóny 2017 a možná ještě výraznějším v roce 2018!

Klasika Yeti SB6 – lehce omlazeno a uhlazeno! Nutno říct, že systém zadního zavěšení Switch Infinity funguje vážně skvěle! (praktické představení Yeti SB6c)

NORCO – Optic

EVOC

Kolik je dnes standardů os a jejich koncovek? Tuny! Dokonale si to člověk uvědomí na takovémto „boardu“, kde EVOC prezentuje příslušenství ke svému přepravnímu kufru pro horská kola!

Jedním z možných trendů jsou, či budou sportovní ledvinky. EVOC kupříkladu přivádí na trh model Hip Pack race 3l

CAMELBAK

Není vak jako vak! Ještě klika, že nejsou naplněné lidskou krví! (Sorry, sjíždím zrovna seriál The 100)

Relativně běžný batoh s vodním vakem, který ale vsází na níže situované těžiště, více posazené k bokům jezdce! Skutečně to není špatně pověšené! Ostatně CamelBak Skyline máme slíbený do testu

BLUEGRASS / MET

Začíná být skutečně fascinující, jak se poslední dobou řeší téma ochrany hlavy. MIPS přinesl určitou revoluci, na kterou se teď mnozí snaží reagovat po svém a vkládat do helem různé „pryžové pohlcovače“. Vážně by mě zajímalo, jak by dopadla nezávislá studie zkoumající přínos těchto řešení, zda by se prokázalo, že MIPS není tak účinný, jak někteří konkurenti tvrdí, nebo zda je kámen úrazu v tom, že se jim nechce platit za licenci?

Každopádně tenhle kousek od značky MET vypadá moc vyvoněně! Hodit na kolo černo-zlaté XX1 Eagle

EUROBIKE TEST AREA

Jak jsem psal už někde v úvodu, letošní Eurobike byl hodně o uživatelském testování, v podstatě všeho co vás jen napadne!

Mě třeba zaujala tato kombinace: Luxusní stroje Intense s luxusním osazením DVO jakožto test biky pro super ergonomické doplňky SQ Lab. Mimochodem jejich gripy jsou skvělé! Dost divoce ale vypadají speciální rohy a příliš důvěry ve mně nevzbuzují extra hubená řídítka, která na klasický průměr 31,8 mm potřebují redukci! Ale možná o to více tlumí…

UŘÍZNOUT A ZAŘÍZNOUT

Poznáte k čemu je toto udělátko od Park Tool?

Je určeno k zaříznutí řídítek, aby bylo možné použít gripy WTB PadLoc, respektive i od jiných značek s tímto řešením. Výhody jsou jasné. Stačí jedna objímka a minimální síla stažení a grip se přesto nikdy neprotočí. Navíc místo, kde „chybí“ kus řídítek vyplňuje grip měkčeným materiálem, což znamená super komfort pro vnější hrany vašich dlaní. Mně to smysl dává, a vám?

INDUSTRY NINE

Kola Industry Nine známe velice důvěrně, jelikož jsme jeden set testovali (test), druhý je nyní na redakčním RB Bandit 675 díky spolupráci s www.03probike.cz Zde je pár nových luxusních kousků… 

Lákavá, ale poměrně nedostupná kola Enduro 310 Carbon!

Back Country 450 – slušný macík pro plus bike!

Něco pro XC chrty – Industry Nine Ultralite!

A toto je přesně kousek našeho ražení – nový ráfek Enduro 305 AL! (vnitřní šířka 30,5 mm)

9point8

Sranda, loni jsem na tyto sedlovky koukal jako zjara, dnes máme jednu na RB Bandit 675! A nutno říct, že chodí skvěle, jemně a spolehlivě. Jen občas „usne“, pak ale stačí sedlovku zasunout, resetovat delším stiskem ovládací páčky a pak už zase frčí a hlavně drží! Jen ještě doladíme uchycení páčky na řídítka originálním adaptérem a bude to dokonalé!

CHROMAG

U tohoto stánku se člověk především zasní a představí si, jak by tyto díly svítily na jeho kole

DeVinci

Kanadské DeVinci mělo na Eurobiku několik zajímavých novinek. Například model Django Carbon (29″ 130/120 mm).

Nebo plusko De Vinci Marshall Carbon (120/110 mm). Jen tedy sorry pánové, ale pláště Maxxis Chronicle, jak mám Maxxis rád, jsou na plusku ve skutečném terénu vážně zoufalé. Zkuse tam příště hodit Rekon+ nebo High Roller+!

MAVIC

U Mavicu mě, krom dříve zmiňovaného doprovodného vozu z Tour (starý Peugeot), zaujaly hlavně velkoplošné obrázky. Škoda jen, že si ty letecké záběry nemůžete vychutnat zblízka jako já…

GIANT

Giant se poslední dobou dost silně obul do řady vlastních doplňků. Vysloveně luxusně na pohled vypadají nová sedla Giant!

Hodně se také pracuje na vývoji vlastních kol s řadou unikátních technologií, hlavně tedy se speciálním systémem zaplétání (novinky Giant 2017).

Jiným oborem, kterým se Giant více a více zabývá, jsou tretry.  

U nichž je dost zajímavě řešena extra vysoká podrážka.

K dispozici přitom bude řada různých provedení a modelů.

Tady by mě jen trochu děsila ta vysoko vystupující utahovací kolečka!

Od doplňků pojďme ke kolům… Kdo se ptal na novou generaci modelu Reign, toho asi zklamu. Nový Reign bude nejspíš až za rok! Nové je osazení sadou SRAM Eagle, nové a o poznání decentnější jsou barvy a jiné detaily.

Zcela nová je ale řada Anthem 27,5 

A hlavně Giant Trance 27,5. Dnes si jedu jeden vyzvednout na test

CONTINENTAL

V Continentalu hodně lpí na tradici, proto třeba propagují závod historických a retro kol Eroica, k čemuž mají extra edici plášťů, oblečení, čepiček atd.

Čistě moderní jsou naopak „opěvované“ enduro a DH pláště Der Kaiser a Der Baron! Barona máme přitom objednaného k testu!

PROSTĚ HELMA…

SUNN

Bývaly časy, kdy byl Sunn světově uznávanou značkou. I když se děly i takové věci, že se, myslím na CX, vozily české vidlice a snad i rámy Morati se samolepkami Sunn. Ale to je historie. Takto vypadají kola Sunn dnes a já se musím přiznat, že jsem kolem nich kroužil docela dlouho a studoval všechny jejich zajímavé detaily! Má to nápad a má to šmrnc!

!!!POZOR MIKULÁŠI – VYSOKÉ NAPĚTÍ, NEBEZPEČÍ ÚRAZU!!!

K tématu elektrokol toho mám dnes jen maličko…

BMC

Takto luxusně až futuristicky vypadá studie plně odpruženého eBiku od BMC

Toto je zatím reálný funkční prototyp…

GIANT

Naopak nic nereálného není na strojích Giant Full-E+, které využívají vlastní systém pohonu (základem je motor Yamaha), nově konstruované horní vahadlo, tlumiče s úchytem Trunion a velice chytře zakomponované zavěšení Maestro, kterému elektromotor vlastně nijak zásadně nepřekáží! Chytré, asi se na něm budeme muset svézt!

Foto: Štěpán Hájíček

Defakto jsem se stal obětí spiknutí. Do mailu mi došel požadavek od Štěpána na report z Rychlebského Endura 2016. Bohužel, seč jsem se snažil a plížil se zapomenutými lesními pěšinami, nepovedlo se mi moji přítomnost na letošním závodě před redakcí BikeAndRide.cz nikterak utajit – potkali jsme se hloupě hned na Základně a nestihl jsem si nasadit ani falešný knír.
A protože mě Štěpán občas zachrání nějakým hezkým testovacím kolem, když je můj hlavní stroj indisponován, nemohl jsem odmítnout. Čtěte tedy dál, report průměrného Pražáka o tom, jak jsem i letos skončil na konci výsledkového pole…

Vidět stopu se hodí

V pátek odpoledne jsme vyrazili, po strastiplné cestě Polskem dojeli asi v devět hodin večer na místo a jali se registrovat. Vyfasovali jsme čísla okolo dvoustovky, takže jsme nastupovali už do hezky projeté tratě. Závod se jel jako vždy na oči, proto vidět před sebou stopu projetou dobře dvěma sty páry zubatých horských kol bylo více než příjemné.

Rychlebské enduro je pro naši skupinu již tradiční akcí – tento rok to bude náš třetí závod. Naše parta se ovšem mírně obměňuje. Tentokrát v ní jedna ošklivá žena (jménem Petr) chyběla a naopak další žena, ta má hezká, se přidala. Cíle byly tedy jasné – nenechat se svojí polovičkou předjet a nic nerozbít, hlavně ne sebe. Jo a můj soukromý tajný cíl bylo v RZtách šlapat i na rovinkách, když mám konečně po letech strávených v punku mimo hlavní proud teleskopickou sedlovku a jsem tudíž maximálně #endurospecific.

Zed is Dead (redakční korektor na redakčním stroji RB Bandit 675)

Wiessner třikrát nahoru!

Závod se zatím každý rok skládal ze tří rychlostních zkoušek (RZ), tentokrát se na jejich starty nastoupalo cca 1400 výškových metrů. Naše skupina měla startovat na první RZ chvíli před dvanáctou, takže ranní tempo bylo tentokrát velmi poklidné.

Protože jsme nevěděli co čekat, vyrazili jsme radši na Sokolí vrch s předstihem a na startu pak postávali 40 minut a klepali kosu. Na startu klepala kosu i skupina bubeníků, takže se klepalo aspoň hezky do rytmu. Bubeníci měli závodníky nejspíš pořádně rozpálit, ale u Rychlebského Endura by klidně mohli oznamovat i příchod Balroga*, takže jsem byl obezřetný.

Vzadu ve stínu šéfredaktor s kamerou na hlavě (Štěpán Hájíček) na stroji Kona Process 153

A přišel start první RZ!

Enduro závody na Rychlebech byly každý rok dost odlišné, takže jsem neměl sebemenší tušení, co od trati letos čekat. Vypálil jsem vpřed a pustil brzdy. A pak je zase hodně rychle zmáčknul! Bál jsem se, že překročím rychlost 88 mílí v hodině, přenesu se do roku 1955 a dostanu od pohraničníka kulku mezi oči! Takhle byla RZ 1 rychlá!
Můj výběr stop byl katastrofální, kdo jel tento závod, jistě si vzpomene na několik rockgardenů, případně si je připomene ve videozáznamu tratě, který natočil sinalý Štěpán. Normální lidi jeli mezi kameny, já to suverénně posílal do těch největších napřímo. Jednou jsem skončil v keřích a kamufloval to jako uhýbání závodníkovi za mnou. Pak jsem dokonce chvíli jel v příkopu s vodou kousíček od tratě a nemohl se dostat ani za nic zpět. V příkopě byla na závěr podvodní rockgarden a tu jsem taky trefil. Na oči mi to opravdu nejde.

RZ2? Jo, ta je fakt zábavná!

Dole jsme se posbírali a vyrazili na druhou RZ. V kuloárech kolovaly pověsti, že by měla být velmi zábavná, pomalejší a boulovatější než RZ1, takže jsem se docela těšil. Začátek byl trošku níž než první RZ, ale zase ne o moc. Takže podruhé za den nahoru Dr. Wiessnera, ochutnávka miliardy velice lahodných koláčů na občerstvovačce, kousek po asfaltce a už se mohlo startovat.

Čip odpípán, mocně jsem zašlapal, vyryl dva metry od startu do kamenů pedálem vzkaz pro příští generace a málem jsem vyplivl duši v úvodní pumpovací pasáži v hrabance. Moc mi to nejelo. Najednou přede mnou stál chlápek a něco křičel – mohlo to být „Smrt vlevo, znásilnění vpravo!“, nebo něco jiného? Nemám tušení! Jel jsem vlevo a byl to moc pěkný a snadný sjezd skalky, či prostě jednoho velkého plochého šutru. Dál už pokračoval zase lesní hrabankový pumptrack.

Jeden z testerů a kameramanů BikeAndRide.cz – Bejk… (další přezdívky jsou nepublikovatelné) na HT 27,5″ steel od production-privee.com

V půlce RZ2 přišla asfaltová dupačka po rovině, kterou jsme míjeli při transferu na jedničku i dvojku. Možná si vzpomenete na moje předsevzetí ze začátku článku – šlapat na rovině! Přikládám záznam vnitřního rozhovoru, co probíhal na této rovince:

Já 1: “Měl bys šlapat, kámo!”
Já 2: “Si tady v klidu sednu, dám pohodu a jestli budeš prudit, tak to schválně narvu do rokle a umřeme.”
Já 3: “Hele, koukejte na tu holku napravo!”

S tímto přístupem jsem moc rychlosti, jak asi uhodnete, nenabral. Jinak v této druhé RZtě jsme se poměrně vtipně předjížděli s kamarádem, který ale občas ztratil svůj náskok výjezdem mimo trať, což se mi při mém turistickém pojetí závodu nemohlo stát. Po jednom mega přeďáku do potoka jsem se šťastně dostavil do cíle a málem přejel nebohou dívku měřící čas. RZ2 se mi ale v konečném součtu hodně líbila a jak bylo slyšet v cíli, nebyl jsem ani zdaleka sám!

Koláčky = jediná motivace!

Takže šup vydýchat se, napít se a jedeme znovu Dr. Wiessnera. Uf, už se mi opravdu moc nechtělo, ale vize koláčků na občerstvovačce (nevěděl jsem, že už jsou dávno snědené) mě jako jediná motivovala. Třetí RZ začínala v poměrně příhodné nadmořské výšce a navíc již podle mapy na známém místě, v blízkosti konce trailu Wales a začátku SuperFlow. Takže to nebyla až taková fuška, navíc člověk věděl, co ho cestou nahoru zhruba čeká.

Na posledním výjezdovém kopečku jsem zjistil, že se mi udělala obří díra v kalhotech na zadku a nemůžu sesednout z kola, protože jsem chycen za sedlo. Po osvobození mocným trhnutím jsem se obával podobné situace ve sjezdu. Možnost číslo jedna byla jet jen ve vložce, ale plán jsem rychle zavrhnul. Radši bych zemřel bolestivou smrtí, než dojet do cíle mezi jásající dav v uplých trenkách s vycpaným rozkrokem jako nějaký východoněmecký pornoherec.

Jakub Pavlas na stroji Canyon Strive CF (redakční kamarád ze závodů)

Takže nastoupila stříbrná páska a doufal jsem, že to udrží. Udržela. Na Základně jsem pak mimochodem dostal slevu na nové kraťasy za to, že se ty původní staly obětí závodu. RZ3 byla zase trošku rychlejší, opět několik částí po cestách jako v RZ1, ale celkový pocit jsem z ní měl dobrý. V jednom místě byla bažina a vzápětí libový průjezd hromadou kamenů. Projel jsem pro jistotu jinou hromadou kamenů hned vedle, protože jsem se netrefil. Byl jsem příjemně překvapen, kolik mi zbylo dechu na nadávání. Sám sobě, samozřejmě! Pak už se jen vyhnout kamarádovi za mnou, zapíchnout se do díry a hotovo.

Uf, dojeto, přežito, nic nerozbito. Hlavní cíle splněny! A moje holka zůstala až za mnou. (Ale ne o moc…)

Jak to vidím dnes pohledem z kanceláře…

A teď malé zhodnocovací okénko, jelikož jsem doteď mluvil jen o svém osobním příběhu. Letošní Rychlebské Enduro mě osobně bohužel lehounce zklamalo. Po minulém ročníku s mraky zábavných technických pasáží jsem byl velmi namlsán a těšil se na podobné chuťovky na dalším ročníku. První RZ byla tento rok ale velmi, velmi rychlá, často vedená po lesních cestách, dalo se na ní dosahovat monstrózních rychlostí a opravdu jsem se při jízdě na oči bál.

O užívání si nemohla být příliš řeč, protože při pádu v 60 km/h z vás zbude jen hromada paštiky rozstříknutá na nejbližším stromě a tuto myšlenku jsem měl pořád v hlavě. Druhý den jsme si projeli znovu RZ2 a k té nemám výtek. Krásná hrabanka a boule, rytmus a rychlost dle chuti, vzor, který se doufám bude v dalším Rychlebském Enduru opakovat. Organizace závodu měla pár much, ale žádné významné přešlapy jsem nezaznamenal – jako hobík a nadšenec jsem rád za to, že podobný originální závod vůbec vznikl.

Malou poznámku bych měl k vyčerpávající tombole, která by se měla losovat spíše z přinesených startovních čísel než z celého seznamu účastníků. Takže organizátorům moc děkuji za povedený víkend a skvělou atmosféru!

Foto: fotky jsme si „s dovolením“ vypůjčili od Josefa Štěpána, který byl oficiálním fotografem a nabízel možnost objednat tištěné fotky ve velkém formátu, a potom od jednoho tvůrce s profilem 750176 na rajce.cz

Specialitou letošního ročníku (a vlastně i loňského) byla možnost nechat si sestříhat originální video vlastní jízdy pomocí aplikace www.mixiew.com

Tak a je to tady! Poslední galerie fotek z letošního ročníku veletrhu #Eurobike2016 je zde! Ufff! Už jsem si letos myslel, podobně jako každý rok, že se vším tím materiálem snad ani neprokoušu. Nakonec to zase šlo. Stačilo zatnout zuby, filtrovat, zmenšovat a upravovat fotky jednu za druhou a pak je ještě obohatit o popisky…

EIGHTPINS

Je to trochu trapné, že tuto záležitost sdílíme až nyní, když se jednalo ve své podstatě o jednu z mála skutečných a zásadních novinek veletrhu #Eurobike2016, ale tak už to prostě vyšlo při mém chronologickém procházení dat…

Eightpins je společnost sídlící a vyrábějící své produkty v Rakousku, přičemž jejich hlavním a zatím vlastně jediným produktem jsou sedlovky integrované přímo do rámu. První, kdo se značkou Eightpins spolupracuje, je „garážový“ výrobce exkluzivních hliníkových rámů Liteville, kdy určité technologie pocházejí rovněž od značky Syntace.

Celé kouzlo nové sedlovky, resp. nového přístupu k tvorbě teleskopické sedlovky, je její úplná integrace do rámu. Díky tomu je celé řešení lehčí, konstrukčně jednodušší, pevnější, zdvih je naopak výrazně vyšší (až 220 mm), nejnižší poloha sedla výrazně nižší atd.

K ukotvení sedlovky jako takové slouží příčný čep uchycený dole v sedlové trubce. Pokud to správně chápu, jedná se o otevřený standard, který může použít kterýkoliv stavitel rámů. Jistě vás napadne, jak se ladí výška sedla? Jemné nastavení se provádí imbusem (pod sedlem), větší rozdíly řeší zaříznutí sedlovky jako takové. Prostě ji na spodním konci fiknete pilkou!

Vnitřní řešení je plně mechanické a jak jsme si sedlovku na Eurobiku osahali, chodí neskutečně zlehka a jemně a vykazuje skoro nulovou vůli. Moc hezká věc, na první pohled dokonale funkční a logická. Snad se s ní potkáme někdy v praxi

Více na videu níže, případně na webu: www.eightpins.at

LITEVILLE

V dnešní překarbonizované době je Liteville jedním z mála, kdo je stále věren dokonale zpracovanému hliníku, za což má u mě velký palec nahoru. Pokud nejsem vedle jak ta jedle, je toto omlazená varianta FR a DH mašiny 901, která na kolech průměru 27,5″ nabídne zadní zdvih 170 – 200 mm. Pokud se pletu, tak mě prosím fanoušci Liteville opravte

Co mě také zaujalo, byl tento pohyblivý model demonstrující, co vše je potřeba upravit, mění-li se (zvětšuje) rozměr kol. 1) je potřeba posunout sedlovku, 2) upravit pozici hlavního čepu a vytvořit místo pro pneumatiku, 3) prodloužit zadní vidlici!

BOX

Člověk by si myslel, že ve světě MTB řazení nic moc nového, krom převodovky nebo elektronického systému, nevymyslíte. A ejhle, společnost BOX Components se zjevila z čistého nebe a přinesla svou vlastní přehazovačku a své vlastní páčkové řazení. 

Značka Box vlastně není úplně nová a jejich řešení není úplně revoluční, je ale dosti zajímavé. Box používá vlastní přehazovačku schopnou zvládat 11 rychlostí, vlastní kazetu s rozsahem 11-46 zubů (klasický ořech Shimano) a vlastní, originálně pojaté páčky. Nebo spíš páčku…

Chcete-li řadit nahoru, mačkáte páčku jak jste běžně zvyklí. Pokud chcete řadit dolů, opřete svůj palec o menší kolmou plošku a páčku mačkáte směrem k tělu samotného řazení. Zní to možná složitě, ale funguje to a není to nijak nepřirozené. Vše je navíc kompatibilní s díly Shimano. Uvidíme za rok, kam se Box posune.

ANSWER / MANITOU / SUN RINGLÉ

O nových řídítkách Answer řady 750 a 810 již byla řeč v jednom z dříve uveřejněných okének z Eurobiku. Tato řídítka řady ProTaper budou nabízena v rozměru 750 a 810 mm v hliníku a v karbonu, průměr je klasických 31,8 mm, zdvih nahoru 4° a k jezdci 8°. 

V nabídce bude jak zcela plochá varianta, tak i středně, více až bikrosově zvednutá rodla. K těm spodním by se skoro hodil můstek

Karbonové verze jsou o poznání decentnější… (hmotnost 215/200 g – 810/750 mm)

Zajímavá a lákavá jsou kola Sun Ringlé Charger Expert AL. Jedná se sice o starší generaci ráfku s vnitřní šířkou 23 mm (vnější 27 mm), jsou ale při rozumné ceně plně vybavená. K těmto kolům totiž dostanete bezdušové ventilky, pásku do ráfku, adaptéry pro všechny možné standardy os (100xQR až 110×20 mm vepředu), ale také běžný ořech pro kazety 10 a 11 rychlostí, plus jako bonus i ořech XD. 

Zajímavá jsou také plusková kola Duroc 40. V podstatě ten samý případ s plnou výbavou již v základním balení za přijatelnou cenu, pouze na ráfku šíře 40 mm (vnitřní šířka 36 mm).

A spíše jen perličky: Vidlice Manitou Magnum, jedna z mála odpružených schopných pobrat kola standardu 29+

A vnitřnosti našeho oblíbeného kousku Mattoc!

AUTHOR

Poctivá expediční bagáž dnes také u Authoru! Cestování divočinou je prostě trendy! Aneb každý chlap by měl mít plnovous, farmářky a sekeru v ruce

RITCHEY

Teleskopické sedlovky všeho druhu byly na Eurobiku kam jen oko dohlédlo. Kdo by se proto divil, že svou vlastní dnes „musí mít“ také Tom Ritchey. 

Standardem je u Ritcheyho zdvih 125 mm, tři pozice zasunutí, vedení integrované do rámu a příjemných 449 g. Perličkou je níže ukázaná kratičká sedlovka se zdvihem pouhých 90 mm. I tato nabízí tři pozice a hmotnost slušných 417 g (30,9 mm). Pro XC luxusní!

Nic revolučního, jen mě tak napadlo, jestli se znovu do světa MTB nevrátí takovéto sety představce a řídítek, aby pak zase za čas potichu vymizely. 

HARO

Ve strojích pro BMX se moc nevyznám, spíše mě zaujala ta ohromná pila od značky Renthal na klikách Race Face SixC.

FIVE TEN

Inovace u značky Five Ten jsou pro příští rok, dle mého pocitu, spíše jen decentního rázu. Co mě třeba zaujalo byly tyto vysoké kotníčkové Freeridery, které by se dokonale hodily ke zmíněnému plnovousu a sekyře…

Novinkou je Freerider Pro, bota, která by mi mohla v příští sezóně říkat pane

Podrážka se přitom vrací ke klasice s puntíky…

Postupně se také rozšiřuje kolekce bot pro nášlapy řady Kestrel…

FiveTen se letos dost zaměřil na spolupráci s velkými jmény a připravil kupříkladu speciální edici Mac Askill…

Greg Minaar 

A hromadu dalších  

A poslední velkou novinkou jsou boty určené pro běh, pohyb v terénu, ale i na kolo. FiveTen Access. Vtipně a zajímavě je představuje Brett Tippie!

SARACEN

A teď už jen spíš takové perličky. Třeba zajímavě zpracovaná a mocně přepákovaná ostrovní kola Saracen

EVIL

Originální a značně svérázná jsou kola EVIL Bikes

ORANGE

Vždy svůj je britský Orange. Jde ale s dobou a používá nejnovější tlumiče Fox Float X2.

BANSHEE

Nezaměnitelný je také vzhled kol Banshee

STŘÍPKY

Teleskopické sedlovky byly všude, vážně všude!

Takhle bych skončit rozhodně nechtěl ani při testování silničních kol

Stěna slávy u IXS! Schválně, kdo mě tam najde

CAMPAGNOLO

Italská silniční Campa není zrovna naším šálkem čaje, o to zajímavější je podívat se na její hydraulické kotouče a elektronické řazení. To jsem si i osobně zkusil, na trenažéru. Chodí hezky, ale ta jejich malá páčka pro odřazení mi vážně nevyhovuje…

ADIDAS

Úplně vás vidím, jak kroutíte hlavou a říkáte si: „Proč sem dává fotku pohorky Adidas a ještě rozmazanou?“ No, stačí otočit…

A dojde vám, že Adidas vlastní značku FiveTen, proto začal na své MTB pohorky používat podrážku Stealth!

PRAXIS WORKS

Poslední velké a vážné téma – moje zastávka před odjezdem na stánku Praxis! Již zkraje sezóny jsme si obecně představili zapletená kola Praxis Works. 

Vybavená jsou širokými karbonovými ráfky (existuje i hliníková varianta), originálními náboji Praxis a vnitřnostmi od DT Swiss. Jeden set mám slíbený na test!

Velkým tahákem jsou karbonové MTB kliky LYFT s originálním Direct Mount převodníkem

Direct Mount bude u Praxisu velké téma roku 2017, přičemž k dispozici budou různé řady klik – karbonový Lyft a hliníkový Cadet (3D kované duté) plus jeden základní model.

Vnitřní vybrání u nejlevnější varianty

Velkou specialitou jsou již samotné převodníky, které jsou vyráběné jako výkovek a to jedním mocným úderem! Více v bližším představení technologií Praxis

Praxis již delší čas nabízí i vlastní kazetu s 10 rychlostmi a rozsahem 11 – 40 zubů. Snad se časem objeví i něco většího a pro více rychlostí…

Nenápadnou, o to zajímavější novinkou je toto vodítko řetězu…

Jeho nastavení je díky uchycení na centrálním čepu staženém jedním šroubkem luxusně jednoduché!

A jedna perlička na závěr, spíše ze světa silnice – kliky Praxis s měřičem výkonu!  

Přiznávám, letos jsem osobně mnoho závodů Enduroserie 2016 neobjel, každopádně poslední závod v nové lokalitě, ve sportovním areálu Klíny v Krušných horách, která nahradila tradiční Most, jsem si jednoduše nemohl nechat ujít.

Vzal jsem to ale tentokrát trochu zbabělou cestou, když jsem si dopředu zařídil permanentku na lanovku v Klínech a do kopců zdvihajících se nad Mosteckou pánví přijel jen na sobotní trénink. To proto, abych si projel zdejší tratě, za které můžeme poděkovat místnímu staviteli, kterým je Tomáš Trunschka. Pevně věřím, že nakonec nikdo nenadával a nestěžoval si, jelikož tratě byly pestré. Dlouhé i krátké, pomalé i rychlé, přírodní i umělé.

Když rodinka mrzne

Měl jsem s sebou tentokrát i celou rodinu, které jsem slíbil velké hřiště, lanový park, minigolf a jiné atrakce, kdy se všechny nachází na kopci v Klínech poblíž lanovky. Jen by si to nejspíš manželka s dětmi užila o něco víc, kdyby nebylo kolem šesti až osmi stupňů nad nulou a do toho nemrholilo. Jediné, co alespoň trochu drželo „morálku v teamu“, byl příslib, že odpoledne pojedeme do Aquadromu v Mostě. To byla nakonec dost silná motivace i pro mě a také vzpruha, když jsem se třeba kroutil na mokrém zadku na lanovce!

Radši vám ani nebudu vyprávět, jak dlouho jsem se rozhodoval, jestli do Klínů vůbec vyrazit či nikoliv, kolikrát denně jsem kontroloval předpověď počasí a tak podobně. Nakonec jsem ale rád, že jsem se hecnul a že jsme do Klínů dojeli. Měl jsem sice nejednou pocit, že se snažím naplnit heslo: „Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný…“ Jak na tom ale museli být ti, kdož zůstávali na místě a šli v neděli na ostrý start?

Doslechl jsem se později od kamarádů a kamarádek, že v neděli ráno byla „neskutečná kosa“ a že to po dešti, který přišel večer po tréninku, při závodě na mnoha místech klouzalo o hodně víc, než při našem společném najíždění tratí. O tom si ale ještě povíme, jelikož mám slíbený osobní pohled na tento finálový závod sezóny od Andrey Drengubákové (vítězka v Klínech a vítězka celé Enduroserie 2016) a od Jakuba Pavlase (v Klínech 15. místo – Canyon Amateur Enduro Team). Takže o Enduroserii neslyšíte letos naposled!

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Trénink na přeskáčku, popis popořadě

Když jsem v létě dával dohromady report od Andrey ze Zadova, kde šla holka do stromu a proto popisovala jen sobotní trénink, byl jsem trochu zmatený z toho, jak líčila erzety v pořadí, jak je kombinovala při tréninku. Měl jsem i proto v plánu projet si v Klínech vše tak, jako bych jel závod. To by ale na mě nesměla čekat zmrzlá rodinka a vůbec by bylo fajn, kdyby bylo trochu lepší počasí a více času. Jel jsem tedy nakonec kombinaci RZ1, RZ4, RZ3, RZ5, a RZ2. Ale popsat vám je zkusím v závodním sledu, ať se v tom společně neztratíme.

Enduro Race Klíny 2016 – RZ1

Sport areál Klíny je specifický v tom, že se jeho středisko nachází na kopci, nikoliv pod ním, jak je běžně zvykem. Nahoře v areálu bylo i zázemí závodu, logicky horní stanice lanovky a také start RZ1 a RZ5. Jen co jsem dorazil na místo a když jsem se poté klepajíc kosu převlékal do „kůže“, potkal jsem Kubu Pavlase a jeho Canyon partu. Hodili jsme řeč a domluvili se, že pojedeme společně. Alespoň začátek, k čemuž se dokonale nabízela RZ1.

V Klínech se rodí, či dnes již vcelku rychle vzkvétá bikepark, jehož tratě byly využity i při závodě. Kupříkladu RZ1 vedla z více jak poloviny své délky (1,7 km, převýšení 230 m) po tratích bikeparku, které různě kombinovala. Začátek po červené, pak kus po modré, ke konci po černé a na závěr jsme zmizeli v lese a jeli čerstvou hrabankou. To proto, aby to bylo pořádně #endurospecific a hlavně, aby se mohlo sjet až dolů do údolí, kam už lanovka ani bikepark nesahají.

Začátek byl příjemně hravý, zatáčky, skočky, tu větší, tu menší. Vše na přírodním povrchu, tedy na odhrabané a udusané hlíně. Místy čisté umetené, místy s trochou kořenů. Byl jsem trochu ztuhlý, ale bylo to fajn a určitě si to tady budu muset zkusit i mimo závod. Závěrečný hrabankový úsek pak byl vážně něco. Trochu nás potrápila jedna skalka a za ní hrb, kde to člověka tahalo bokem do mlíka, jinak jsem si ale rochnil v jehličí a v listí jako prase v blátě! Tohle mám vážně rád!

Bylo tu i pár poměrně strmých sekcí, kdy ale obvykle stačilo přilepit zadek na zadní kolo a šlo to krásně a kontrolovaně zplužit, jako když učíte děti na lyžích Nechci svévolně ničit lesy, nebo k tomu někoho nabádat, ale přesně takovéto sekce mě na enduro závodech baví asi nejvíc. Bylo to jezdivé, mělo to svoje flow a bylo to zábavné a tak akorát náročné.

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Enduro Race Klíny 2016 – RZ2

Přejezd na dvojku by v závodě vypadal tak, že si z údolí od potoka vyšlápnete k dolní stanici lanovky, jel jsem to ten den dvakrát a místy jsem tlačil, a pak už se na lanovku jen díváte a stoupáte křížem-krážem po sjezdovce nahoru. Poté, co člověk dosáhl střediska Klíny či stejnojmenné obce, vystoupal ještě o kousek výš, po chvíli zmizel v lese a na konec sbíral dalších pár výškových metrů směrem na Mračí vrch (852 m). A zde někde, uprostřed lesa, byl start RZ2.

Dvojku jsem jel v sobotu jako poslední a možná to bylo dobře, protože jsem měl pocit, že je pro mě připravená jako odměna za celodenní snažení. Dvojka byla druhá nejdelší, celkem 3 km (převýšení 350 m) a byla docela šlapavá. Nebo jak se to vezme. Z drtivé většiny se jelo po přírodním lesním povrchu, trailu vyjetém stovkami MTB plášťů, přičemž sklon nebyl nijak výrazný. Byla zde celá řada přírodních vln, proto se dalo jet a houpat se jako na obrovském lesním pumptracku.

V neděli po dešti to už prý už tak jezdivé nebylo, ale v sobotu jsme byli dole, na konci této erzety, všichni jednoznačně nadšeni. Někde v druhé třetině byla tato, jinak technicky spíše méně náročná erzeta, okořeněná slušně divokou rock garden, kterou jsem já prostě prošel. Nějak jsem neměl svůj den (zjistil jsem třeba, že návštěva posilovny po roční pauze dva dny před závodem není úplně optimální taktikou) a nechtěl jsem oddělat Giant Trance půjčený na test. Kluci a holky to ale tady dost pilovali a nejvíc se mi líbil komentář Kuby Pavlase:

„Kluci z teamu to zkoušeli projet v XC módu, tak jako celou tuto RZ, a nikomu to nešlo. Proto jsem na druhý pokus přepnul na DH mód a prostě to tam narval! Ráfky si sice párkrát zacinkaly, ale projel jsem to čistě a gumy taky vydržely!“ (Kuba a jeho parta jezdí na strojích Canyon Strive CF Race)

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Enduro Race Klíny 2016 – RZ3

Na trojku vedl jeden z delších transferů. Jelo se od vodní nádrže Janov zpět nahoru do Klínů a pak kus dál až do severnější části obce Klíny do chatové oblasti. Mimochodem přehradu Janov „drží na místě“ krásná tzv. Mostecká přehrada. Start RZ3 byl hodně nenápadný, jelikož začínal pěšinkou mezi chatkami.

Celá trojka byla dle mého pohledu dost zvláštní a v neděli musela být po dešti těžká a nepříjemná. Střídaly se zde kratší části vedoucí po starých horáckých cestách a tisíce odboček do divočiny lesa, kde byla trať z valné většiny vyznačena v odkloněném svahu.

V praxi to vypadalo tak, že se člověk neustále snažil držet horizontální rovinu, ale jeho kolo stále častěji ujíždělo bokem dolů ze svahu. Do toho se tu a tam objevilo zpestření v podobě kořenů, to byla ještě docela pohoda, nebo velkých balvanů. Kdyby bylo sucho a kdyby to o něco lépe drželo, člověk by se snad i mezi ty butráky občas vešel. Takhle to bylo, asi nejen v mém případě, o stylu „královna koloběžka“ s tím, že jsem přes kamenné sekce šel radši pěšky. Neměl jsem bohužel čas zkoušet jednotlivé sekce opakovaně L

Úplný závěr už byl jezdivější, navíc již při tréninku zde stáli diváci a mocně fandili. Snažil jsem se tedy vypadat a pilotovat alespoň trošku jako závodník. Trojka byla náročná, místy vlastně dost nepříjemná, ale kdyby bylo sucho, nebo bude-li za rok tato erzeta více vyjetá, mohla by být o mnoho zábavnější a jetelnější (délka 1,3 km, převýšení 250 m).

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Enduro Race Klíny 2016 – RZ4

Pokud by se vyhlašovala soutěž o nejdelší transfer, pak by v Klínech vyhrál ten vedoucí na start RZ4. Až na nekonečnou závěrečnou část byl ale vcelku příjemný s pohodovým „kecacím“ sklonem na široké lesní cestě. Jen prostě ve chvíli, kdy si člověk říkal, že už je vlastně dost vysoko, se najednou objevil plot Flájské obory a u něho šipka vedoucí doprava, kolmo nahoru! Dál už to bylo pochodové cvičení na další kilometr dva.

Čtyřka jako taková ale za tu námahu rozhodně stála. Škoda šedivých mraků a minimální viditelnosti, jinak by se člověk asi chvíli zastavil u vysílače na vrcholu Střelná (868 m), nebo by dokonce popojel na nedalekou vyhlídku na vrcholu Loučná (956 m). Za dané situace by ale náhodný pozorovatel zíral pouze do mlhy a zbytečně rychle prochladl.

Zpět ale k RZ4, která začínala tím, že z lesní cesty uhnula do boku a zmizela kdesi v houští. Ale v krásném krušnohorském houští. „Extrémní čtyřka“ s délkou 3,5 km a převýšením 450 m měla de facto tři specifické sekce. Vršek byl luxusně přírodní. Lesní pěšinka vedoucí tu po trávě, tu starým úvozem, chvilku bylo potřeba kolo vytáhnout přes nějakou muldu, jindy jej zase odlepit na v lesním porostu dokonale zamaskovaném dropu a tak podobně.

Prostřední část, kdy jste z vrchu líznuli lyžařský areál Meziboří, připomínal punkový „domo-robo“ bikepark a mělo to tu slušné kule, flow a našly se zde jak vybrzděné zatáčky, o které se dalo opřít, tak i skůčky a dropíky, případně skoro až trialové sekce mezi šutry. Jen to tu místy zatraceně klouzalo! Kubu jsem potkal jak ufukuje svoje Maxxisy, aby měl větší grip!

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Spodní část byla hodně specifická, až skoro nevím, jak ji popsat. Vrstevnice, na většině míst zatraceně úzká, vlevo kopec, o který se můžete opřít, stačí jen natáhnout ruku, vpravo v lepším případě stromy, které by alespoň zbrzdily možný pád. Na pár místech se vpravo nacházel otevřený svah s výhledem na údolí a asfaltku, po níž vedl závěrečný transfer. Ta ale byla o 150 až 200 metrů níž! Do toho pár jinak lehkých, za daných okolností ale dost „kardio-rizikových“ technických překážek v podobě různých kořínků, skalek nebo jen padlých kmenů.

Brát to jako vyjížďku a nespěchat, tak si budu chrochtat blahem. Za mokra a při závodě?! Dole jsem neodolal a vtipkoval, že by v neděli měli stát v údolí sběrači s černými pytli na mrtvoly a jiní, kteří by sbírali padající rámy a rovnou plnili mostecké a litvínovské bazary. Možná až příliš černý humor, sorry!

Jakub mi každopádně po závodě napsal, že se mu tato sekce jela v neděli paradoxně lépe, než při tréninku. Jiný hlas zněl „zítra to pojedeme jako vyjížďku a bude to fajn.“ Proto si myslím, že jsem svými morbidními vtípky nikoho nejspíš nerozhodil ani neodstrašil!

Foto: Miloš Lubas (enduroserie.cz)

Enduro Race Klíny 2016 – RZ5

A RZ 5, to už byl jen takový bonbónek na konec pro statečné závodníky. Od konce čtyřky bylo potřeba vyšlápnout kousek údolím, pak nastoupat pár desítek výškových metrů k lanovce a nahoru se už svést na laně. Pětka pak byla, na posledních asi 100 metrů, čistě bikeparková (celkem 1,25 km, převýšení 130 m). Nahoře hromada klopenek, někdy dost uzavřených, ale se slušným flow a s dobrým tvarem a obloukem. Jakože slušně vyšejpované

V prostředku si vybavuju něco málo kořenů a pak už jen hravou bikeparkovou pěšinu, nebo dva dřevěné mostky, které by asi člověk celé přeskočil, nejet to na oči. V závěru se objevilo zpestření v podobě zhruba 100 až 200 metrů po hrabance, která jezdce navedla k cíli nacházejícímu se těsně u spodní stanice lanovky. A nahoru se jelo opět po špagátě!

Stupně vítězů – Elita Muži (Foto: Miloš Lubas – enduroserie.cz)

Enduro Race Klíny 2016 – závěr

Sám jsem sice ostrý závod nejel, ale jsem moc rád, že jsem si projel všechny tratě alespoň v rámci sobotního tréninku, že jsem potkal hromadu známých a že jsem se sem vůbec dostal. Krušné hory mám jednoduše rád, toto léto jsem si je projel s kolem a s autem skoro celé od Děčína po Nejdek, v Klínech jsem byl ale poprvé a jisto jistě se sem budu vracet! Ostatně, když jsem na jaře dával dohromady letošní kalendář enduro závodů a když jsem zjistil, že se Most přetavil v Klíny, věděl jsem, že tam chci být a nakonec mi to i vyšlo! A byl jsem za to sakra rád.

Každopádně v sobotu odpoledne mi nevadilo, že jsem mohl zalézt do bazénu a pak jet domů. Když se mi pak po cestě domů ani na chvíli nezastavily stěrače, myslel jsem na všechny kamarády a známé, jak na tom asi budou v neděli při ostrém startu? Dali to! Proto hluboký respekt všem, kteří v neděli vůbec vylezli z postelí, všem co se postavili na start, obrovská poklona všem co to v neděli celé objeli a ještě závodili.

Stupně vítězů – Ženy (Foto: Miloš Lubas – enduroserie.cz)

Velké poděkování patří pořadatelům, respekt lidem na stáncích, že tam v té zimě a dešti stepovali celé dva dny, díky také za tratě a poděkovat bych chtěl i sportovnímu areálu Klíny za to, že zde jeho lidé celé dva dny houževnatě „točili lanem“, i když bylo mokro a mrzko. Ale to je vlastně v Krušných horách normální počasí

Jen možná poslední poznámku. V propozicích stálo, že je Enduro Race Klíny závodem pro širší obec bikerskou, čili endurovou. No, až tak „easy“ to podle mého nebylo. Řada erzet byla krásně jezdivá, mnoho z nich ale vyžadovalo nemalou porci zkušeností s ovládáním kola, proto bych se zde o vyslovené enduro začátečníky trochu bál. Možná je ale toto můj problém – moc se bojím a moc to řeším!!!

Výsledky Enduro Race Klíny 2016 – Elita muži

Výsledky Enduro Race Klíny 2016 – Ženy

Nejen závodníci to měli v Klínech náročné!

Zázemí bylo parádně připravené, jen to počasí by si člověk dokázal představit lepší. Ale kdo by zase čekal, že bude v říjnu v Krušných horách slunečno a 20°C?!