O zásadních novinkách značky Cannondale jsme si něco pověděli již minulý týden, kdy jsem vám naservíroval své jízdní postřehy a dojmy ze sedel strojů Cannondale Habit Neo a Topstone Carbon. Nyní se obloukem vraťme k řadě dalších novinek, které lze najít u dovozce Aspire Sports v jeho cyklistické sekci.

Pokud bychom se hodně snažili, asi bychom našli určité spojovací prvky kolekcí výše z míněných a níže popisovaných značek. V nemalé míře se zde hraje na strunu elektromobility, tedy eBiků, zatím hlavně v MTB kategorii. A to přitom nemluvím jen o nových kolech Cannondale, jako třeba o jistých novinkách u Mavicu apod.

Každopádně paleta značek zastupovaných společností Aspire je dosti široká, proto zkraťme obecný úvod a pojďme si společně rovnou projít, formou fotogalerie s popisky, novinky u jednotlivých značek.

PS: Pro větší přehlednost rozdělme tuto prezentaci na dva díly, první věnovaný komponentům a doplňkům, druhý samotným kolům…

Text a foto: Štěpán Hájíček

FABRIC

Začněme třeba u značky Fabric, která mezi sedly má pro rok 2020 vlastně jen jednu novinku. Model určený pro jezdce a letce, pro vyznavače technických disciplín.

Jeho název je Magic Elite Radius a jde o sedlo, které nemá být primárně pohodlné pro X hodin šlapání, naopak cílí na komfort při tvrdších dopadech skoků apod. Proto je hodně zaoblené a protažené.

Ač se tomu Fabric dlouho bránil, tak již zhruba rok nabízí sedla s kanálkem, jak si to zákazníci přáli – řada Fabric Line. Novinkou jsou, nejen zde, verze s výrazným celoplošným logem na horní části.

Fabric jistě nebude vynálezcem barevně odlišených prvků multinářadí, ale ať už je to jak chce, nápad je to super.

Nemusíte přitom kupovat jen barevný multiklíč, můžete si pořídit i barevnou sadu klasických imbusů a pak už jen automaticky sahat po růžové čtyřce, bleděmodrém torxu, nebo oranžové pětce!

Malé vylepšení, malá drobná novinka – LockOn gripy Fabric Funguy s odlišnou strukturou (texturou) na horní straně (dlaň) a vespodu (prsty). Na omak velice příjemné! Asi je vyzkouším na svém novém kole!

OSPREY

V enduro světě se nemalé popularitě těší sportovní, či spíše bikové ledvinky, což si nechce nechat ujít ani značka Osprey.

Proto si pro rok 2020 připravila kupříkladu ledvinku Seral, která se do „ledvinkového světa“ snaží propašovat maximum z „batůžkářského“ prostředí.

Třeba zádový systém, stejně tak i magnetickou přezku, která drží hadici na příslušném místě, vak s odpojitelnou hadicí atd.

MAVIC

Jedny tretry Mavic pro platformové pedály používám celý tento rok (Mavic Deemax Flat) k maximální spokojenosti, nutno dodat, další, nové jsem si vyhlídl na příští sezónu.

Jedná se o model XA Flex, což je bota určená pro trail-riding, jakož třeba i pro elektro nadšence.

Její největší přednost představuje použití materiálu Carbitex AXF, který je při namáhání z jedné strany pružný – komfort při chůzi.

Z druhé strany je strukturálně pevný, aby byl zaručen maximálně efektivní přenos síly z chodidla na pedál.

Malá připomínka již dříve představených treter Mavic XA s jiným unikátním uhlíkovým materiálem (MATRIX) co by jejich vnějšího pláště – odolný, vzdušný, rychleschnoucí.

Případně ještě jedny sportovní botky s jednoduchým střihem (Crossmax BOA), s kolečkem BOA a lankem v barvě samotné tretry.

Mezi díly Mavic mi to nedá, abych nepřipomněl jejich poměrně nový rohatkový systém ořechu, který postupně nahradil klasické praporky. Navíc se dočkal dalšího meziročního vylepšení = zjednodušení.

Jednou z perliček mezi koly Mavic jsou karbonové záplety s originálním designem, speciální edice s unikátní grafikou – 106 TDF. V nabídce budou tři sety – Comete Pro Carbon, Cosmic Pro Carbon a Ksyrium Pro Carbon.

Hezky ozdobená jsou také MTB kola v edici Sama Hilla – Deemax PRO. Kola Mavic Deemax PRO disponují vnitřní šířkou 28 mm, frézovaným hliníkovým ráfkem ISM4D či dráty Zicral.

Krom toho mají navýšenou nosnost na 150 kg.

Vaší pozornosti by rozhodně neměly uniknout kola Mavic Deemax DH. Zde se objevuje nový jednoduší tvar ráfku s trojúhelníkovým profilem…

A zejména pak klasické ocelové dráty se zahnutím (J-bend) pro jejich snazší výměnu. Hmotnost setu 1950 gramů.

Vcelku sympatický je nový ráfek Mavic XC 1030, vážící 575 g v průměru 27,5“, s vnitřní šířkou 30 mm a cenou 2 599 Kč pro MTB, eMTB.

Novinkou v segmentu zapletených kol pro gravel biky je model Mavic Allroad Pro Carbon SL – lehký karbonový ráfek v rozměru 700c s 23 mm vnitřní šířky. Hmotnost 1445 gramů. Nabízena bude i Road+ verze (650b) s ráfkem o šíři 26 mm pro pláště do šíře 52 mm.

Novinkou v oblasti helem Mavic, žhavý kandidát pro novou ochranu mé vlastní hlavy, je model Deemax Pro MIPS. Ano, také Mavic „podlehl“ vábení systému pro „rotaci“ vnitřní vložky MIPS.

Tato nová helma, určena pro agresivní jízdu v terénu, je doplněná o pěnu Livefit kombinovanou právě s typicky žlutou „čepičkou“ systému MIPS (340 gramů).

Levnější variantou bude Deemax MIPS, tedy all-mountain helma kombinující vlastnosti pěny EPS-4D a systém MIPS.

Ručička váhy se v tomto případě zastavila na hodnotě 310 gramů.

Obě novinky využívají upravený systém vedení pásků okolo uší a pod bradu, z mojí zkušenosti se staršími modely vítané vylepšení.

Ještě tak trochu na okraj – připomínka skutečnosti, že Mavic vyrábí také řadu sportovního oblečení od jednoduchých cyklo hadříků po vysoce sofistikované svršky nabité moderními technologiemi a materiály.

Zde kupříkladu ukázka jednoho volného dresu, respektive celého setu.

UVEX

Německý Uvex pro rok 2020 příliš novinek nenabízí. Meziroční změny lze pozorovat především v poupravených, veselejších designech a barvičkách.

Snad jedinou zásadní novinkou je helma UVEX Unbound MIPS, která, jak název napovídá, rovněž přináší ochranu MIPS.

Lidé z Uvexu sice dlouho tvrdili, že jejich helmy MIPS nepotřebují, ale tlak trhu je zjevně příliš silný, proto nemohli odolávat donekonečna.

Malá připomínka toho, že Uvex již určitý čas nabízí, u vybraných modelů, i designově dotažené verze využívající bílý polystyren!

MAXXIS

U Maxxisu se pro rok 2020 vcelku slušně soustředili na novinky v gravel segmentu. Kdo hledá agresivnější vzorek, ten by měl zaostřit na Maxxis Ravager, zde šíře 700x40c.

Oblíbený Maxxis Rambler samozřejmě zůstává, novinkou je verze se světlými boky.

Do třetice nejhladší a nejrychlejší je vzorek nazvaný Re-Fuse pro všechny, kteří preferují rychlost a vyhledávají spíše pevný povrch.

Vedle značky Maxxis existuje i levnější bratr CST, který by rád zabodoval kupříkladu na XC scéně novinkou Jack Rabbit.

TRUVATIV

Speciální edici řídítek Truvativ v designech TLD (Troy Lee Designs) jistě znáte…

A víte o tom, že v TLD designu si lze pořídit také kliky Truvativ?

Když už jsme u designových hrátek, čím jiným si dozdobit vidlici RockShox Boxxer, než představcem Truvativ…

Abyste si vzpomněli, jak vypadá korunka Boxxera. A že to fakt ladí!

SRAM / ROCKSHOX

Jednou z lehce opomíjených novinek v nabídce značky RockShox je universální dostupná vidlice s prostým označením 35, kde toto číslo označuje průměr vnitřních nohou. Pár údajů – rozměr 27,5“/29“, zdvih od 100 do 160 mm, vzduchová pružina DebonAir, tlumení Motion Control.

Poněkud jinou zbraní je vylepšená verze vidlice RockShox Lyrik Ultimate disponující krokem 150 až 180 mm, tlumením Charger Damper 2.1 RC2 atd.

Do nově definované vrcholné edice „Signature Series“ patří třeba i vidlice RockShox Pike, či SID.

Popisovat všechna specifika a přednosti kol Zipp 3ZeroMoto by vydalo na celý článek, který na webu BikeAndRide.cz snadno naleznete.

Připomeňme kupříkladu doplněk – digitální, „realtime“, Bluetooth měřák tlaku Quarq TyreWiz, ale třeba i fakt, že tato kola máme slíbena na test!

Při obhlídce expozice SRAMu se nedokážu nezastavit u kazety náležící sadě XX1 Eagle AXS, která je díky duhovému provedení tak krásná, že bych si jí snad ani nemohl dát na kolo!

Z jiného soudku – krásně nápadně červené kliky SRAM X0 DH.

V působivém červeném designu (ladí např. s top modelem RS Boxxer) jsou vyvedeny i ostatní díly této specificky sjezdové sady.

Pro rok 2020 se, nevím už po kolikáté, vylepšovala sedlovka RockShox Reverb Stealth, nově kupříkladu doplněná o ventilek usnadňující její odvzdušnění. Zdvihy 100 až 200 mm, hmotnost od 600 g.

Reverba ale můžete mít i bez hadice, zato s dálkovým bezdrátovým ovládáním náležícím k sadě SRAM Eagle AXS. 

Když už jsme u bezdrátového elektronického řazení, zde je přehazovačka SRAM Eagle AXS!

Ještě na skok k brzdám. SRAM letos zjara představil novou rodinu trailových a enduro kotev G2, kdy mám model G2 RSC na svém kole a nedám na ně dopustit. Nyní se nově do nabídky dostává vylepšená varianta G2 Ultimate!

Podobný posun najdeme i v XC třídě, kde se zase zjevuje novinka SRAM Level Ultimate jako nový vlajková loď této rodiny. 

U vrcholného modelu řady Level, ale i u nižších verzí se objevuje nový třmen, který je nyní ze dvou kusů pro snazší servisovatelnost.

Bez dlouhých řečí okolo, zde jsou přehledně ty nejzajímavější novinky, inovace a proměny, které jsme našli na prezentaci společnosti Aspire Sports mezi koly GT a Cannondale. 

PS: Přehled novinek dílů a doplňků značek Mavic, Maxxis, SRAM, Fabric, Osprey či Uvex najdete v samostatném článku. 

Text a Foto: Štěpán Hájíček

GT

GT poměrně výrazně inovovalo celou kolekci svých pevných biků. Začít můžeme u dostupné řady Aggresor.

Zde, jako i výše v nabídce, najdeme kompletně nové rámy (primárně 29“, dostupná i verze 27,5“) se systémem Floating Stays zaručujícím více pohodlí.

Kompletně nový základ, výrazněji se přibližující modelům Zaskar, nabídne i řada GT Avalanche.

Těšit se můžete na zásadně přepracovaný rám, konstrukci Floating Stays, zadní Boost osu, vnitřní vedení kabeláže, 29“ a 27,5“ kola atd.

Blízkým, ještě o něco luxusnějším bratrem, je model GT Zaskar AL s podobnými přednostmi jako v případě modelu Avalanche, avšak dostupný jen na průměru 29“.

Trochu mimo zájem širší veřejnosti proběhla premiéra vytrvalostní silniční řady GTR.

Svým způsobem silniční odvozenina řady GT Grade ve dvou dostupných variantách na řazení Shimano Sora či Claris.

Malá připomínka letos testovaného stroje GT Sensor 29!

A jeden nový design, či alespoň nová barevná kombinace u jednoho z modelů GT Sensor 29.

Zásadní novinkou je každopádně o stupeň výše posazený model GT Force 29, tedy „Forsáž“ na velkých kolech.

Nejlevnější stroj řady GT Force 29 (model Elite) – zdvihy 170/150 mm, vidlice Marzocchi Z1, tlumič Fox Float DPX2 a sada SRAM SX Eagle 1×12.

Nedávno jsem slíbil, že vám prozradím, na čem budu jezdit v sezóně 2020. Nebo nejspíš už na podzim 2019!

Onou „tajnou zbraní“ bude GT Force 29 v tomto krásném tyrkysovém laku.

Pro mě to bude hned dvojitá premiéra – jednak budu poprvé majitelem 29“ biku, jednak budu mít poprvé kolo na Foxu!

Jediné, co mě příliš netěší, je přítomnost brzd TRP Trail S, které ale rovnou vyměním za SRAM G2 RSC, takže „Nema problema“, jak se říkávalo za dob jednotné Jugosláve… 

Další připomínka dříve představeného stroje GT Grade!

Krom jiného se mi u tohoto modelu líbí nenápadný design s bronzovými linkami!

Co v prezentaci GT Grade v principu nebylo, byla hliníková verze nové rodiny GT Grade.

I hliníková „Grejdyna“ má plovoucí sedlové vzpěry, oproti karbonu jsou ale horní vzpěry zesíleny pevně navařeným můstkem. U karbonu je nasazovací, abyste si mohli na své kolo připevnit blatník.

GT, vedle řady trendy novinek, nabídne i stylové retro BMX stroje.

V kolekci 2020 přitom najdeme unikátní modely Street Performer Heritage s koly průměru 24“, 26“ a 29“!!

BMX rám v retro designu na 29“ kolech, to je fakt slušný úlet, ale krásný!!!

CANNONDALE

V letošním roce byla, vedle jiného, představena omezená kolekce strojů Cannondale F-Si v retro designu…

Který připomíná staré časy, kdy stroje Cannondale používali vidlice HeadShok. Nyní toto logo nese novinka Lefty Ocho.

O nové řadě elektrických fullů Cannodale Habit Neo (a Moterra Neo) již víte dost, jednak z prezentace, jednak z popisu mých prvních dojmů v sedle.

Jednou ze zajímavostí je, že vybrané, levnější modely (všude motory Bosch), budou vybaveny starší ovládací jednotkou Bosch Purion (Habit Neo 3 a 4).

Vyšší verze naopak dostanou nové elegantnější rozhraní Bosch Kiox (Cannondale Habit Neo 1 a 2).

Pro doplnění, u Moterry (sesterský model s vyššími zdvihy) bude Kiox jen u verze 1.

Mrkneme-li na tradiční, oblíbené a obecně dosti chválené modely Cannondale F-Si, pak zde najdeme především nové designy.

Krom veselejších barviček si všimněte i návratu staršího, typograficky jednoduššího loga. Perličkou je verze World Cup se sadou SRAM AXS!

Prakticky beze změny je také řada Cannondale Habit, kde se meziročně poupravila výbava, byly doplněny, či pozměněny laky, jinak je vše při (rok) starém.

Vlastně jen „drobný posun“. Stroje Cannondale Jekyll opouští střední kola a…

Sází nově jen na průměr 29“ a to i u základní hliníkové verze!

Cannondale Topstone Carbon jsme si již dostatečně zevrubně představili teoreticky, a v prvotní rovině seznamování i prakticky díky zkušebnímu okruhu okolo Seče.

Zároveň by ale byla škoda zapomínat, že před uvedením Carbonu existoval a stále existuje i Cannondale Topstone ALU.

Hliníkový Topstone je kolem sice jednodušším, ale stále hezkým a navíc, díky cenám od cca 30 000 do 60 000 Kč lákavě dostupným.

Z maličko jiné kategorie, klasický CX závodní speciál Cannondale SuperX v krásném designu – kolo které jsem před časem také testoval (2017).

V silničním světě Cannondale je hlavní novinkou model SuperSix EVO, který dostal zcela nový rám a vylepšenou aerodynamiku – údajně „nejaerodynamičtější lehké kolo na světě“.

Dostupné budou verze na kotoučích i s ráfkovými brzdami, všude pevné osy Speed Release a zdůraznit můžeme i koncept Proportional Response.

Každá velikost kola má specificky skládaný rám, aby vše fungovalo vždy na 100% i u jezdců rozličných postav.

Stranou by neměl zůstat ani hliníkový bratr Cannondale CAAD 13 – který řadu SuperSix EVO v mnoha směrech kopíruje. Kotouče, geometrie, zaměření na aerodynamiku, vnitřní vedení, integrovaná objímka sedlovky, sedlovka KNOT 27 atd.

Pomalu ale jistě se blížíme k cíli, kde bych vás rád upozornil na působivé dětské modely Cannondale Cujo.

Obecný zájem sice pomalu ale jistě ustupuje od širokých plášťů, mě ale u kol pro mladé jezdce dávají stále docela smysl.

Cannondale přitom drží poměrně ucelenou rodinu dětských strojů s širším obutím, abyste se mohli dlouhodobě držet stejného konceptu a stejné značky.

Závěrečný třetí závod Alpské Enduro série, na kterou jsem se letos zaměřil, se konal v jižním Tyrolsku na Italské straně, ve středisku Kronplatz. Do této lokality jsem se vydal poprvé a upřímně konstatuji, čekal jsem více!

Text: Milan Myšík | Foto: David Schultheiß, Martin Vittek

Do Kronplatzu jsem vzal s sebou i Martina Vitteka, ambasadora KUR sportu, který fotí a zároveň jezdí. Jak se mi lokality Alpské série líbily (Paganella, Reschenpass), tak Kronzplatz mě nikterak nezaujal. Traily a vlastně celý závod se jeli z 95 % v bikeparku. Ano, bylo tam pár trailů, které měly délku 2-3 minuty a byly přírodní, ale vlastně to bylo furt stejné: brzda – plyn, brzda – plyn!

Během pátečního tréninku jsme s českou skupinou stihli projet většinu z 10 měřených RZ, ale nějaké překvapení jsme si samozřejmě nechali a dali si to na oči. Sluníčko svítilo, lanovky jezdily a pohled na Alpy byl opravdu ohromující. A když jsme to v poledne vytunili těstovinami a kávičkou, nemělo to chybu.

Po tréninku nás čekal ještě tradiční prolog, který byl alespoň trošku zábavný, oproti minulým závodům. Prolog se přitom tradičně do závodu nezapočítával, pouze nás rozdělil do startovních skupin.

RACEDAY 1 (sobota)

V sobotu tradičně startujeme až později. Naplánováno je 6 RZ, takže nic lehkého. Na jedničku jsme jeli po svých okolo půl hodiny, slunce pálilo a neřekl bych, že v polovině září bude v Alpách tak krásně. Ale bylo to rozhodně příjemný.

Jednička je velmi podobná jako sedmička, mají stejný začátek i konec a obě otevírají oba závodní dny. Dvojka je asi nejnudnější trail, který jsem poslední dobou jel – opravdu úroveň pro začátečníky, mírně pokročilé a z kopce to moc nebylo! V race modu to znamenalo 9 minut sprintování ze zatáčky do zatáčky, které byly navíc odkloněné, takže nic moc!

Trojka byla typická bikeparkovka, kde to místy pěkně frčelo. Nejtěžší stage prvního dne byla RZ číslo 4 – dlouhá, bikepark, technika, měla vše! Líbila se mi asi nejvíc. Pátá RZ byl pro změnu jen bikepark s klopenkami a šestka byl super vršek a spodek, ale pro změnu prostřední část tuhle stage celou pokazila, když to zase bylo natažené, jako v Čechách, z leva doprava!

První den byl docela vyčerpávající, sice transfery hodně lanovkami, ale vlastně se jen závodilo v RZtách a člověk si musel občas před startem vydechnout a odpočinout.

V cíli prvního dne beru 3. místo, což je docela překvapení, necítil jsem se úplně komfortně, přede mnou Stönig o 22 vteřin a Michal Prokop o 4 sekundy. Za mnou M. Reiser o 7 vteřin, který je vyznavač bikeparku a sedí mu to.

V cíli potkávám zbytek kluků z české crew, což je úplně super, že to můžeme společně hned prokonzultovat a říct si zážitky. Dáváme si jednoho radlera, někteří jich tam posílají víc a čekáme na večeři, která je tradičně součástí startovného, stejně jako první den i oběd.

Večeře byla vydatná, několikachodová a vše je v pořádku. Po příjezdu na apartmán klasická mezi závodní rutina, která mě úplně nebaví, ale chci se dát do pořádku na neděli a urvat poslední body do celkového pořadí.

RACEDAY 2 (neděle)

Nedělní program je tradičně výrazně kratší než sobotní. 4 RZ, nikterak extra náročné a začínali jsme jako v sobotu transferem, kde se člověk pěkně zahřál. Sedmička hodně podobná jedničce a stejně jako v sobotu i tuhle RZ vyhrávám.

Osmá RZ byl opravdový vtip. Start 40 sekund do kopce v hrabance, pak furt: levá – sprint – pravá! Zatáčky v čerstvém trailu strhaný, několikrát mi tam sjede přední kolo a zase rozjezd z nuly.

Po dvou minutách už je to fakt nuda a poslední minuta šlapání v mechu. No prostě stage, která měla 3 minuty ale antiflow. Devítka byla bikeparkovka, spodek byl však čerstvější a dost vlhký, na to, aby tam uklouzlo přední kolo. I tahle stage se mi kupodivu nějak povedla, a přestože jsem se necítil ve své kůži, nějak utíkalo to celkem rychle.

Poslední 10. RZ navazovala hned na devítku, takže jsme dávali delší pauzu před poslední stagí, která byla celkem hezká a kde nechyběl 30sekundový sprint po štěrkové cestě do kopce.

Opět v cíli čekáme na výsledky a posléze na vyhlášení. Posunul jsem se na druhé místo, Rakušana Stöniga jsem stahoval, vyhrál jsem většinu RZ, ale náskok ze soboty měl komfortní, a tak jsem ztratil 13 sekund na vítěze! Bohužel ani druhé místo mi v celkovém pořadí nestačilo na lepší než třetí místo v celkovém hodnocení.

Celkově vyhrál Frky, druhý Stönig a já třetí. Parádní závody, každý závod byl dost vyrovnaný – tahle série se mi opravdu líbí! Stage až na Kronplatz srovnatelné s EWS, takže určitě i dobrý trénink.

Po vyhlášení už zbývalo jen napakovat ceny do auta Škoda Scout a hurá do zácpy, která se táhla Itálií až do Mnichova… Kolo mi vzali Jarda Stardherr do Jablonce, aby ho Pšenda pofackoval a já ho zas mohl pořádně protáhnout ve Finale Ligure příští týden. Tím pádem, i přes dlouhé kolony, zpáteční spotřeba 5,5 litrů bez kola za autem – parádička  

Jsem rád, že i v druhém evropském seriálu, na který jsem se letos zaměřil, jsem dokázal urvat podium, ačkoliv to bylo dost náročné kombinovat EWS European a Alpskou Sérii. Hlavně to cestování ze závodu na závod! Ale podařilo se a já jsem rád, že mám splněno a už mě čekají „jen“ ty závody, ve kterých už nemusím zajet výsledky, ale můžu si je užít. Tím myslím Trophy Of Nations s českým týmem a poslední závod České enduro série na Klínovci začátkem října.

Díky moc pořadatelům z Trail Trophy za první ročník Alpine Enduro Series a všem partnerům, bez kterých bych to neobjel!

Text: Milan Myšík | Foto: David Schultheiß, Martin Vittek

Původní reportáž na webu: milanmysik.com

Když tak postupně mapuju a zpracovávám podklady z letních prezentací, snažím se postupovat víceméně chronologicky, tedy podle toho, jak šly jednotlivé akce za sebou, jen občas něco přeskočím. Přeskočil jsem takto třeba zastávku na prezentaci tří firem – Bikebrothers Import, Bike Action (Rocky Mountain a další) a Cyklospeciality.

Tyto tři společnosti se domluvily na společných prezentačních dnech, kdy se mi podařilo ukázat se na jednom z nich v Praze s tím, že jsem si prošel zajímavosti všech tří a poté popojel o kus dál, na druhý břeh řeky Vltavy, abych se zde mohl vyřádit na kolech Pivot, primárně na Pivotu Mach 4 SL s odpružením hlídaným systémem Fox Live Valve, jak jsem o tom psal tento týden.

To by pro úvod mohlo bohatě stačit, pojďme se nyní společně mrknout na jednotlivé produkty, novinky a zajímavosti v nabídce zmíněných třech českých firem a u jimi zastupovaných značek.

Text a foto: Štěpán Hájíček

Jednoduché kapesní zámky Hiplok Z Lok jsme si představovali již před delším časem. Od té doby se na trhu objevil i jejich větší bratr bez klíčku.

Hiplok Z Lok Combo stojí na stejných základech – plastový pásek s ocelovým jádrem –, v této zvětšené verzi je ale navíc doplněn o tříciferný kódový zámek.

Když už jsme u možnosti zamykání kódem, tak tato možnost je nově přístupná i u velkých řetězových zámků, konkrétně u modelu Hiplok SPIN.

K Hiploku ještě jedna fotka – celkový náhled na různá rozšiřující lana a další zámky.

Zatím nepříliš známou novinkou na českém trhu jsou blatníčky a polepy německé značky Rie:sel design.

V její nabídce najdeme i ochranné, oděruodolné polepy pečující o nejcitlivější partie rámu.

Tyto odolné polepy se zajímavou strukturou mohou být čiré, nebo doplněné pestrou grafikou.

Mě kupříkladu zaujaly veselé, či spíše slušně divoké designy klasických plastových blatníčků.

Výběr designů či potisků je skutečně rozmanitý!

Jinou novinkou na našem trhu jsou produkty australské značky Squirt vyrábějící maziva, čistící prostředky, krémy nebo třeba vlastní těsnící tmel s extra složením a samostatným balením částic pomáhajících utěsnit větší defekty. Mazání a těsnící mléko Squirt již nějaký čas zkouším na svém kole – více zkušeností mám s mlékem a musím říct, že funguje skvěle, jelikož zatím utěsnilo vše, co jsem svým plášťům způsobil!

Apidura – specialista na bikepacking – postupně rozšiřuje svou nabídku brašen. Od řady Backcountry se tak dostala k odolnější řadě Expedition a nyní přidává ještě špičkové odlehčené brašny řady Racing.

Tato řada vyniká především díky lepeným švům, či jednoduchému a odlehčenému designu. Ceny jsou sice ještě o něco vyšší než u výše zmíněných řad, ale zájem o ně je údajně stále velký!

Kanadského výrobce světel Gemini možná znáte, možná ne. Každopádně kluci z Bikebrothers se o tuto značku rozhodli nově postarat co se týká českého zastoupení.

Světla to sice nejsou nejlevnější, kompletní sada nejvýkonnější světelné rampy Gemini Titan 4000 (4000 lumen) vyjde na 10 499 Kč, ale v tomto balení dostanete skoro vše, co si lze přát. Kupříkladu bezdrátové Bluetooth ovládání, s nímž lze spárovat i několik světel najednou (na řídítkách, na helmě…).

Velké světlo od Gemini, model Titan, je vybaveno také OLED displejem, kde se kupříkladu zobrazuje výdrž baterie v aktuálně zvoleném módu a další informace.

Baterie k Titánovi se dodává externí (v balení) v odolném hliníkovém šasi s pogumovanými konci, takže hezky stabilně drží na rámu.

Aby bylo osvětlení kompletní, nabízí Gemini také vlastní blikačku s povedeným oválným světelným pruhem.

Mezi kompletními koly jsou perličkou stroje švýcarského rámaře s českým původem známé pod značkou Koba.

Koba vyrábí kompletně karbonové rámy, pevné i plně odpružené, od XC po Enduro, dnes již téměř výlučně na 29“.

Tyto rámy jsou již od pohledu krásně robustní a do detailu zpracované.

Kupříkladu model Trailtool nabízí ve verzi AM 135 mm vzadu, ve verzi ND či EWS 150 mm vzadu, dopředu se nasazují vidlice od 150 do 170 mm.

Díky úzké spolupráci s Bikebrothers jsou rámy Koba finálně lakovány v Česku, proto si můžete zvolit jakoukoliv barvu chcete, nechat si zatmelit otvory pro kabeláž (přejdete-li na bezdrátové řazení SRAM AXS) a tak podobně.

Značka Cycloc vyrábí různé držáky a jiné doplňky, vedle nich třeba i tento jednoduchý stojan na kolo Hobo.

Jak mi bylo řečeno, klasické Hobo se hodí spíše do dílny, již se ale pracuje na skládací verzi, kterou bude snadné hodit do auta a vzít kam jen bude potřeba.

V úvodu jsem zmiňoval také kanadské stroje Rocky Mountain, které u nás zastupuje společnost Bike Action. Zde model RM Instinct Carbon 50.

Rozhodně zajímavým a obecně diskutovaným strojem je elektrický Rocky Mountain Altitude Powerplay – prezentace / první dojmy z jízdy (2017)..

Rocky používá svůj vlastní motor a vlastní baterii, která aktuálně dosahuje kapacity 632 Wh, ale slíbeny jsou i modely s kapacitou přes 700 Wh!

Jednou z mezigeneračních novinek je nahrazení horní klady, nad převodníkem, třecím napínákem, který znatelně snižuje hlučnost pohonu. Zde model Instinct Powerplay Alloy.

Jen krásné designy s moderním pojetím kanadského javorového listu.

Dobře to vypadá i v odstínech šedi…

Rocky Mountain Instinct Carbon 70.

Lahve Fidlock s magnetickým uchycením na rám, předpokládám, také znáte?

K jejich originálnímu úchytu lze přitom upevnit i jiné věci než jen originální bidon.

Díky vlasci a kolečku Boa lze na tento univerzální držák připevnit bagetu, nebo třeba plechovku piva.

Knoty Dynaplug jsme si také již dříve představili v praxi.

Krom jiného je v nabídce i varianta Dynaplug Air, jejíž pomocí nejen defekt opravíte, ale zároveň, pomocí bombičky s CO2, také nafouknete.

MrWolf Banger používám již delší čas a jsem s ním více než spokojený. Na novinku Banger 2.0 – jiný materiál, lehčí provedení – zatím čekám.

Malé připomenutí, společnost Bike Action dováží do ČR také komponenty Easton.

Přeskočíme-li závěrem k Cyklospecialitám, najdeme zde kupříkladu stylové helmy Nutcase.

Děti lze zase „obléknout“ do helem Woom.

K nim hezky ladí dětské dlouhoprsté rukavice Woom. Že by vánoční dárek?

V neposlední řadě pak stylová, lehká a dobře vybavená dětská kola Woom.

Vybrat si lze malé biky od 20“ do 26“, s hmotností od 7,8 do 9,4 kg a cenou oscilující převážně pod hranicí 20 000 Kč.

Zajímavým designovým počinem, určeným primárně do města a na cyklostezky, jsou kola domácího výrobce Rascal.

U Rascalu, který je „s radostí navrhován v Brně“, mají rádi řemeny a jiná netuctová řešení.

Rozhodně povedené mi připadá také odrážedlo se zadní ráfkovou brzdou. I zde se hodně hraje na hmotnost (odrážedlo 16“ 3,7 kg, 26“ bike 9,9 kg), ceny začínají na částce 4 900 Kč (odrážedlo) a končí na úrovni 17 500 Kč (MTB 26“).

Erzety, ve kterých potřebujete náhradní ruce a transfery, kde by se hodily ještě jedny plíce nebo srdíčko navíc! Předposlední závod České Enduro Série na Špičáku trochu přitvrdil a namixoval to nejlepší ze šumavských hrabanek a špičáckých parkových lajn.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann, Rob Trnka

Špičák, respektive Železná Ruda, jsou mou rodnou vískou, ale nemyslete si, že bych znala všechny traily zpaměti. V dobách, kdy jsem na Rudě bydlela, bylo ještě enduro v plenkách, takže jsem drtila kiláky na pevňáku po šumavkských asfaltkách… Hlavní výhodou „domácí půdy“ je pro mě spíš „mama-hotel“ s bůčkem a krkovičkou.

Do závodu nastupuju s vysokým číslem, protože jsem se zapomněla přihlásit do neděle a přihlašovala jsem se až na místě, budu to ale možná praktikovat častěji, protože jsem konečně zažila občerstvovačky v plné parádě! Ale nemusela bych report začínat hned „žrádlem“, takže zpátky na tratě

Na první erzetu se škrábeme rovnou na vrchol Pancíře, odkud vede asi nejdelší stage celého seriálu a z toho důvodu je zřejmě určená jen kategorii Race. Vystartuju a chytám flow od samého začátku, takže za pár zatáček dojíždím závodníka startujícího přede mnou, který vzorově uhýbá dřív, než k němu vůbec dojedu.

To mi přijde strašně hezký, moji kamarádi mají totiž v cíli opačnou zkušenost s pouštěním na tratích, takže týpkovi náležitě poděkuju a on mi ještě stihne říct i „není zač“. No mohli jsme pokecat, kdyby se nám to neměřilo, že!

Do závodu jdu konečně s novými „velkými“ pedály, stejně mi pak ale kámen někde vykopne nohu a já tradičně šmodrchám podrážkou na pedálu bez většího úspěchu v podobě zpětného nacvaknutí. Aha. Takže pedálama to nebylo!

Nakonec se zadaří a já si doslova užívám ryze přírodní charakter erzety, kdy některé kořeny přeskakuju, některé se snažím s dostatečnou rychlostí předrncat ideální stopou. Celkově jsem si na zdejší lesní hrabance našla to svoje. To si říkám do doby, než projedu tunýlkem pod silnicí.

Tam mi totiž neskutečně dojde a následné šlapání střídavě zvedám a sesouvám sedlovku, protože se zakyselenýma nohama nemůžu přijít na žádnou optimální polohu, kdy to pojede samo.

Poslední část trati je super hravá, leč já už si jen v duchu přeju konec, protože mi tuhnou nejen nohy, ale i ruce a možná už i ušní lalůčky. Do cíle přijíždím s nohama jak ze sádry a rovnou si lehám na zem. Ty vole! Dyť já už jsem úplně hotová, jak chci jet ještě 4 erzety? Abych nevytuhla, popadnu kolo a pěšky ho tlačím z nejhlubšího šumavského údolí opět pod vrchol Pancíře.

RZ2

Na druhou erzetu se ale neskrývaně těším. Už se v rámci enduroserie nějaký ten pátek jezdí a nijak se nemění, což je dobře, protože dobrý věci změny nepotřebují. Po startu si člověk musí sice vsugerovat, že je Sagan a spurtuje si pro vítězství na Tour de France, alespoň do doby, než se ale trail začne zalamovat z kopce dolů!

Zde máte ještě chvíli na to potlačit ublinknutí a v plné parádě se vrhnout do otevřených zatáček protkaných pavučinami větších i menších kořenů.

Druhá erzeta není nijak prudká, přesto když si flow nezkazíte nějakou přebržděnou zatáčkou (což jde docela snadno), jede se svižně bez nutnosti příliš šlapat. Zhruba v půlce se těším na kamenitou pasáž, protože vím, že tam bude fandit taťka, Tom i moje nejlepší kámoška Štěpánka, která se na mě přišla podívat vůbec poprvé.

Náležitě agresivně tedy vjedu do šutrů a nechávám kolo najít si svoji stopu. Pak ale vidím vyvrácený šutr na prostředku přes kamenný val přímo v místě, kudy jsem plánovala projet. Nějak mě to najednou celé vystraší a já vysrabeně vycvakávám nohu, abych se o ní na vrcholu kamenité pyramidy opřela, místo abych to celé prostřelila stylem „panna-orel“ a udělala tak na kamarádku dojem.

Stejně to ale komentovala se slovy: „proletěl růžovej blesk a byla jsi fuč“, takže to úplně nevypadá, že by se na mě měla přijít podívat i příště.

Konec tratě zahrnuje táhlé zatáčky přes louku, kde snad poprvé v životě nezmatkuju namotaná v mlíku a pěkně naklopená je na čistotu projíždím. Kousek před cílem mě trochu znervózní nějaké cinkání v kole, vše ale funguje, jak má, takže za pár chvil už slyším cílové pípnutí.

V cíli se ukazuje, že jsem si praskla drát u ráfku. Sice si s sebou vezu dvě sady nářadí, ale štípačky nemám, takže spoléhám na Michala v Giantu v zázemí závodu, kam se dostáváme po třetí erzetě.

RZ3

Na trojku sice nejdřív tlačím, pak se ale na kole konečně rozjedu a nebuší mi aspoň tolik srdce, jako když jsem tlačila kolo do kopce z cíle jedničky. Další výhodou tohohle vysokého startovního čísla je fakt, že na erzetách se nekumulují davy bikerů, takže přijedu na start a rovnou můžu jet a limit závodu mě tentokrát nijak nestresuje.

Doufám tedy, že jsem vám teď prozradila strašný tajemství a příště se všichni budeme hlásit až na místě.

Hned po startu je potřeba zadupat do pedálů a proplést se mezi stromy křížem krážem přes lesní korýtko, a i nadále se erzeta vlní spíš pozvolně s potřebou si někde šlápnout, než že by tu člověk visel na brzdách. V polovině trati přijde i na regulérní rubačku po lesní cestě a já překvapivě poctivě šlapu tentokrát netradičně bez hekání.

Až po dlouhé rovině se konečně jede pořádně z kopce a následující pasáž je díky zákeřným pařízkům a schovaným kořínkům víc než nepředvídatelná! Prudká pasáž se mi ale jede výborně a mám ze své jízdy nefalšovanou radost. Kousek před cílem si sice málem rozbiju hubu mezi stromy!

*To jsem ještě nevěděla, že chvíli po mě si jí tam doopravdy rozbije Kuba Říha a zajistí si tím pobyt v nemocnici se zlomenými žebry a pneumotoraxem – tímhle posílám samozřejmě healing vibes!

Sice nejdu na tlamu, ale přece jenom se ten manévr mému kolu asi nelíbil, protože najednou to zní, jako bych drandila na starém fichtlu. Když šlapu, tak tam něco dře, když nešlapu, tak můj cvrček spíš než cvrká, řádí na rockovém koncertě. Do cíle už to je jen pár metrů a já okamžitě přicházím verválu na kloub – prasklý drát jsem si namotala do kazety.

Ani se nerozčiluju, dva roky dozadu jsem v tomhle místě otočila řídítka a v panice jsem místo rovnání běžela do cíle s kolem na rameni. Takže tohle je úplně v pohodě!

RZ4

Před čtyřkou si nechávám drát ucvaknout a točím nohama pro změnu na vrchol Špičáku. Jedu úplně sama – přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Přijde mi to tak divné, že si začnu v duchu projíždět erzety, jestli jsem nějakou omylem nevynechala.

Kousek pod vrcholem mě sice nějaký ten závoďák dojede, i tak je ale na startu prázdno, takže nenechávám vychladnout nohy a rovnou startuju do ryze bikeparkové erzety Black Friday.

I když se mi daří spíš na přírodních erzetách než v bikeparku, Black Friday se mi jede výborně! Do kamenité rock garden v pasáži „Only expert“ vlítnu, jak se sluší a patří a špičatým kamenům se vůbec nesnažím vyhnout, takže děkuju vynálezcům cush coru a plášťů se zesílenými boky.

Ruce ale začínají tuhnout a do toho se přidávají ještě dropíky přes kládičky, proto se silou vůle snažím řídítka nepustit z rukou. Oddechnu si až na přejezdu sjezdovky! Kdyby zmíněná pasáž trvala ještě o kousek déle, tak bych už asi musela jít pěšky.

Sakra, ale ono to vlastně nekončí!!! Úplně zapomenu na prudkou pasáž v kořenech, takže se rychle snažím zmobilizovat zbylé síly a koncentrovat se na trať.

Chci si následující zatáčku nadjet, jako včera při tréninku, ale najednou to nejde! Co je? Trať se asi včera ještě přemlíkovala a zatáčka se teď nedá brát vnitřkem a jedinou možností je to poslat to stylem hop nebo trop do kořenovitého koryta, kde si to v první chvíli mířím rovnou na strom.

Leknu se tak, že pustím brzdy, a kolo se samo rozjede správným směrem – můj šikovnej Framr mě tak zachrání od kůry ze stromu v obličeji§ Díky Ghostíku!!!

Následující stopu jsem si tedy plánovala trochu jinak, operativně se ale přizpůsobím mým už nefunkčním rukám a zbytek kořenů předrncám spíš s elegancí než s nějakým race modem. S blížícím se cílem ale roste počet fanoušků na trati, takže se ještě hecnu, naostřím lokty a lehce vycením zuby, ať to teda nějak vypadá!

RZ5

Na poslední erzetu se vezu lanovkou a opět přijíždím k prázdnému startu, takže jen zkontroluju tlak v předním kole, otevřený tlumič a vyrážím. Úvod se jede po černé špičácké trati Struggle, která servíruje jeden šutr za druhým, pak se ale vjede na hrabankovou endůro lajnu, kde se ve svižném tempu drandí po kamenech a kořenech.

Tady to je prostě přesně pasáž na vyřádění našich enduro ořů! Vjezd znovu na sjezdovku značí jediné – bude následovat poměrně zrádná technická pasáž v zavřených zatáčkách se schody z kořenů.

Akorát si chci vydechnout, abych si před technikou trochu odpočinula, ale to už na mě kluci od Franty Žíly a Kéfy křičej, jako bych jela olympiádu.

V následné technice se ale něco pokazí – nevím přesně co, jestli mě rozhodil schovaný kámen nebo kořen, ale najednou jdu málem přes řídítka!!! Snažím se to ustát a naštěstí si z kola vystupuje jen jedna noha, záhy ale celý proces zopakuju znova, takže kdo má video tohoto mého představení – sem s ním!

Pak už jen cvak a najednou jsem dole a nechápu jak, protože takovéto random-projetí jsem si vůbec neplánovala! Na druhou stranu si docela gratuluju, že to bylo bez vystupování a náhodou jsem tím třeba ani tolik neztratila.

Do cíle už se trať vlní lesní hrabankou, která svým mixem jehličí a prachu dělá trať do poslední chvíle docela nepředvídatelnou, ale finišovou pásku protínám už bez ztráty kytičky a s rohlíkem na tváři, protože erzety mi na Špičáku zkrátka sedly a pomalou i rychlou techniku skrz šumavské hvozdy si nešlo neužít!

Celkově bych se asi nebála vyzdvihnout tenhle závod, protože díky létům strávených na Šumavě dobře vím, jak obtížné může být pořádat takovouto událost přímo v Národním parku! Tady jsme se přitom letos opravdu dostali na kolech do těch nejkrásnějších zákoutí a na lesní traily, které člověk může jet jen jeden den v roce – a to na Enduro Sérii.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Michal Hoffmann, Rob Trnka (fotoalbum na facebooku)

Pomalu by se mi chtělo odrecitovat text písně ze zábavní předrevoluční estrády „Možná přijde i kouzelník,“ na kterou jsem se jako dítě díval s rodiči: „Tak už jdeme do finále a poslední tóny zní…“! Ale držím se zuby nehty, abych této nostalgii nepropadl naplno.

Každopádně souhrn našich reportáží z letních prezentací se konečně blíží svému závěru, kdy před námi zůstává přehled novinek a zajímavostí jednoho z klíčových českých dovozců, jímž je společnost Progress Cycle.

Dnes přitom použiji podobný scénář jako posledně u konkurence, tedy, že se v prvním díle podíváme blíže na zajímavé komponenty a doplňky v titulku jmenovaných značek, vzápětí si projdeme, v samostatném článku, to nejzajímavější, co si pro rok 2020 chystá výrobce kol Giant a jeho sesterská „holčičí“ značka Liv.

*Nutno ale již nyní přiznat, že všechny zásadní premiéry Giant/Liv jsme si již představili v době, kdy padlo jejich embargo. Například Giant Reign 29 / Giant Reign E+ nebo Liv Pique 29

BELL

Helmy Bell Super byly a jsou dodnes synonymem pro kvalitní ochranu hlavy, rovněž také nepsaným etalonem pro přilby typu 2v1, tedy s demontovatelným chráničem brady.

Bell přitom neusíná na vavřínech, ale stále tuto řadu inovuje, či rozšiřuje. Loni to byla kupříkladu verze Bell Super DH, nyní přichází bell Super Air R.

Bell Super Air R je zásadní „evolucí“ původního modelu Super 3R, oproti němuž šetří celých 144 gramů na celkové hmotnosti!

Model Super Air R vlastně není pouhou evolucí, ale zcela novou helmou ze stejné kategorie. Zde pro lepší porovnání vedle „legendy“ – Super DH (vlevo) / Super Air R (vpravo).

Cílem při návrhu této helmy byla jednak celková hmotnost, ale také kvalita odvětrání při použití s bradou i bez.

Zásadní vylepšení (usnadnění) lze spatřit i v konstrukci brady, kterou nyní jistí jen dvě přezky, namísto tří u jejích předchůdců. Co bylo zachováno je unikátní technologie MIPS…

Respektive vylepšená verze označená jako Flex Spherical + MIPS. Tedy vnitřní samostatná čepička plující ve vnější skořepině podobně jako se pohybují klouby ve svém lůžku v našem těle.

Na opačném konci spektra najdeme jinou novinku, dětskou a juniorskou helmu Bell Sidetrack II (Youth / Child).

Jedná se o levnější variantu juniorského modelu Bell Spark JR.

Bell Sidetrack II přitom nabízí hezké barvy, jednoduchý design a verze navržené pro kluky i holky.

Jako vítaný doplněk k „velkým helmám“ nabídne Bell také velké MX brýle, model Descender se zrcadlovým sklem, nebo čiré (1399 / 999 Kč).

GIRO

Sesterské Giro přišlo pro rok 2020 s jednou netradiční novinkou, tedy s odlehčenou verzí helmy Switchblade (praktické dojmy). Novinka nese jméno Tyrant a jde o model s prodlouženu částí chránící uši, tzv. „open face“, určenou pro jezdce, kteří při svých dramatických jízdách potřebují vyšší úroveň ochrany, než nabízí klasické AM či enduro kokosky.

Krom této „extravagantní“ třídy je asi nejzajímavější novinkou helma Giro Radix, která se pasuje do role přímého nástupce nesmrtelného Hexu!

Giro Radix přitom vsází na poměrně jednoduchý a maximálně účelný design, co nejlepší odvětrání či vysokou míru ochrany.

Radix bude nabízen včetně i bez ochrany MIPS, ve velikostech od S po XL (51 až 65 cm) za doporučenou cenu 2599/2999 Kč (bez/s MIPS).

Pokud nakoukneme do sortimentu obuvi Giro, najdeme zde jako jednu z novinek řadu Ventana, verze s kolečkem BOA, nebo na tkaničkách, která nahrazuje starší Giro Terraduro. Elegantní botka na kolo, trail vhodná i pro chůzi.

Spíš jen připomínka šířky sortimentu, kdy si lze u Giro vybrat i tretry s plochou podrážkou (na platformové pedály) a to modely Riddance nebo Jacket II.

V neposlední řadě umí Giro také hezké a kvalitní rukavice. Zde model DND. Můj tajný tip z katalogu (na léto) – model Giro Rivet CS!

CamelBak

U velbloudů z Camelbaku se největší pozornosti dostalo pro rok 2020 řadě batohů, které nejsou tak úplně batohy, jako spíše vestami s úložným prostorem! Jestli si alespoň trochu rozumíme? Zde náhled modelu Chase 8 Vest, či specifická verze Chase Bike Vest. Tento trend přitom do cyklistiky přichází z oblasti běhání.

Speciální verzí této vesty je model CamelBak Chase Protector Vest.

Tedy verze s chráničem páteře, jaký najdeme u modelů K.U.D.U. či T.O.R.O.

Svou vlastní kategorií jsou pak sportovní ledvinky. Zástupce minimalistického provedení je model CamelBak Slash Belt – elastický pás na doklady, telefon a mini lahvičku s vodou (např. CamelBak Quick Stow flask).

O něco větší, s úchytem na seriózní bidon, je model Podium Flow Belt s klasickým stahovacím páskem a přezkou.

FIZIK

Začneme-li zastávku u značky Fizik netradičně u treter, pak si můžeme ukázat třeba tyto zářivě lesklé botky Fizik Tempo Overcurve R4 – elegantní silniční tretra.

Co mě zaujalo, z hlediska zapínání, je model Tempo Powerstrap R5 s dvojicí dlouhých pásků na suchý zip.

Třetí technologická perlička – top model Fizik Infinito R1 Knit, tedy tretra s moderním pleteným svrškem (lehký, vzdušný, skvěle padnoucí).

Z jiného soudku – zajímavé trailové tretry Fizik Terra Ergolace X2 s poměrně civilním vzhledem a sympatickou podrážkou (Vibram) s asymetrickým usazením tkaničky.

U sedel bych vypíchl model Fizik Argo, kde katalog hlásá: „Novinka v nabídce silničních sedel Fizik byla vyvíjena 2 roky a reaguje na aktuální trendy – sedlo je krátké, široké a má velký centrální výřez. 2 varianty: Vento (závodní určení) / Tempo (vytrvalostní jízdy).“

BLACKBURN

Zajímavým nápadem u Blackburnu je universální světlo na kolo a camping, model Outpost Bike & Camp Light.

Světýlko, které lze přidělat na řídítka, ale také jej, po zvednutí silikonového stínítka, můžete použít jako lampičku do stanu.

Případně lze z boku vytáhnout lanko a dát si jej na hlavu jako čelovku – skutečně to drží, zkoušel jsem! *USB dobíjení

Jiný nápad. Přední a zadní světla bereme jako automatickou záležitost, doufám!!! Blackburn ale nově vsází i na boční oranžová světla (ideálně připevnit z boku na vidlici) – Grid Side Beacon Light Set.

Jiné doplňky představují sestavy na opravu defektů bezdušových kol. Zde třeba kompletní sada určená pro montáž pod košík obsahující CO2 bombičku, systém s knoty atd.

Není to úplně vidět, ale alespoň trochu pro představu co sada Pro Plugger CO2 Tubeless Tire Repair Kit umí!

Kdyby vám stačily jen knoty a aplikátor – Blackburn Plugger.

Nebo něco komplexnějšího, ale bez bombičky – Pro Plugger. „Luxusní CNC obráběný nástroj na opravu bezdušového pláště se třemi knoty v ceně. Obsahuje i nástroj na vyšroubování galuskového ventilku.“

FINISH LINE

U FinishLine letos v zásadě nic moc nového…

Tak jen dvě fotky, abychom si připomněli, že lze u tohoto výrobce pořídit mazání, těsnící tmel, cyklo kosmetiku atd.

VITTORIA

U Vittorie se letos, či pro příští rok, pracovalo na nové generaci plášťů s Graphenem – Graphene 2.0.

Lákavě vypadá třeba tento universální vzorek, jehož název teď nemůžu nikde dohledat…

Jedním z produktů, který chci vyzkoušet, už jen čeká na instalaci, je vložka do pláště Vittoria Airliner.

Zajímavé řešení „hadice“ s originálním výřezem na horní a spodní straně, které se dodává v různých šířkách, ale jen v jedné délce (na 27,5“ si vložku zaříznete).

CRANKBROTHERS

Pedály Crankbrothers Stamp známe velice dobře, už jsme zkoušeli několik variant včetně základní plastové verze Stamp 1, která se v další sezóně bude nabízet v nových veselých barvách!

Kdo by neznal Crankbrothers a jejich původní produkt, pedály Eggbeatter – šlehače vajec!

GIANT

Sekci doplňků zakončeme pár produkty bikové značky Giant. Kupříkladu jedny stylové MTB tretry s kolečkem BOA.

K řadě Reign by se zase dobře hodily boty určené pro ploché pedály.

Podrážka s dvojí směsí pryže GRIPR nevypadá vůbec špatně.

Včera jsme si prošli novinky a zajímavosti dílčích značek z portfolia dovozce Progress Cycle, dnes se pojďme posunout k poslední kapitole tohoto postupně doznívajícího seriálu letních prezentací – pojďme se souhrnně podívat, co nás zaujalo mezi koly Giant a Liv pro rok 2020.

Obšírný úvod můžeme opět pro jednou vynechat, jelikož řadu novinek již znáte – VELKÝ Giant Reign 29 na kolech průměru 29“, případně Giant Reign E+ s elektro pohonem, nebo také dámskou XC závodní štiku Liv Pique 29! Tato a další kola máme nafocená, tak si je pojďme prohlédnout více z blízka.

*Giant Reign 29 mám přitom již doma, takže se brzy těšte na první dojmy a následně plnohodnotný test!

Začneme (ne)tendenčně u elektrokol ukázkou stroje Giant Fathom E+, tedy biku s pevným rámem, moderní integrovanou baterií, zdvihem vidlice 120 mm a koly standardu 27,5+ či 29″. 

Spíš jen jako ukázka zajímavých laků pro rok 2020 – Giant Trance E+ (test modelu 2019).

Ideální by bylo více světla, tak zkuste zapojit alespoň svou fantazii a představit si krásný metalický lak!

Novinkou v nabídce pro rok 2020 jsou modely Giant Stance E+ pro 29, tedy bratři zde vyfoceného stroje Stance E+ na kolech 27,5“.

Stance E+ Pro 29 nabídne velká kola, zdvih 130/120 mm, motor SyncDrive Pro, či možnost doplnění o přídavnou baterii EnergyPak Plus (250 Wh).

Hele, neschoval se, tady je Giant Stance E+ Pro 1 Pro 29 v plné kráse!

Spíš pro zajímavost – pokud doma slýcháte „Já chci také svoje vlastní elektrokolo“, pak lze mládeži pořídit model Giant Fathom E+ Junior na 26“!

Z elektrických počinů tu máme ještě zásadní inovaci v podobě zcela nové řady Giant Reign E+ Pro! Vše podstatné padlo v jeho představení.

Z praktického pohledu se mi líbilo třeba jeho horní raménko (také u Reignu 29)…

Případně je vhodné zaostřit na uchycení baterie, které není „na klíček“, ale otevírá se inbusem!

Sekci kol bez motoru můžeme otevřít pohledem na závodní mašinu Giant Anthem 29 v její základní specifikaci. Zajímavé, Anthem jsem už několik let netestoval??? Naposled Anthem SX 27,5“ v roce 2015!

Nepřímo navázat můžeme naopak nejvyšším modelem nejdostupnější řady odpružených Giantů, modelem Stance 29 1. Ten nevyužívá systém Maestro, ale zjednodušený přepákovaný jednočep Flexpoint (zdvih 130/120 mm).

Giant Trance 29 již dobře známe! Zde je vyšší verze Trance Advanced Pro 29 1, v decentním designu.

Další foto naopak zachycuje hliníkový Trance 29 3 (novější verze testovaného kousku Giant Trance 29 2).

Základní Trance 29 3 má vcelku zajímavou výbavu a také cenu (53 999 Kč). Postaven je na řazení SRAM SX Eagle (1×12) s brzdami Shimano MT400 a odpružením kombinujícím tlumič Fox Float DPS a vidlici Marzocchi Z2!

Zajímavá mi přijde především „Marzocha“ s možná až moc agresivním tvarem, která ale v sobě ukrývá ověřenou techniku Fox, jako je zejména tlumení GRIP.

Tak a teď hezky k tomu nejzajímavějšímu… Giant Reign 29! Ano, i tato enduro legenda podlehla mánii velkých kol!

Opět připomenu zevrubné (teoretické) představení a přidám informaci, že přesně tento stříbrný kousek (Reign 29 2) je od včerejška v mojí garáži a čeká na počasí a praktickou prověrku!!!

Částečně mimo kategorie stojí Giant Reign 29 SX. Tedy ostřejší verze se 170 mm vidlice (běžně 160 mm), pružinovým tlumičem Fox DHX2 a další „kruto“ výbavou – pláště, brzdy, řídítka…

Opět jedna demonstrace zajímavých metalických laků na Giantu Reign Advanced Pro 29 1.

Když už jsme u toho, Giant po několika sezónách výrazných pastelových odstínů vsází pro rok 2020 na decentnější, ale rozhodně zajímavé barvy. Zde třeba zelenkavá „Metallica“ Giantu Reign 29 1.

Už u elektrického Reignu jsem obdivoval horní raménko, zde ten samý detail připomenu u „analogu“. Prohlédněte si jej někdy naživo, já jen připomenu, že Reign 29 vzadu nabízí 146 mm zdvihu, případně fakt, že horní raménka jsou u všech modelů karbonová – tzv. Advanced Forged Composite Technology.

Při malém výletu do silničního světa mě zaujala především novinka Giant Contend AR (All Road). Zkrátka univerzální, dostupná „špinavá“ silnice ideální pro trénink na české cesty a necesty.

Kotoučové brzdy, sedlovka D-Fuse, pláště šíře 32c s prostorem až pro 38c! Není to gravelbike, ale kolo této skupině podobné s více silničním zaměřením a hliníkovým rámem ALUXX. Cenové rozpětí 26 499 – 39 999 Kč, plus zjednodušený Giant Contend 3 za 17 499 Kč! Vyfocený Contend AR 2 za 32 999 Kč.

Dámskou značku Liv si dnes připomeňme trailovým modelem Liv Intrigue 2. Z mužského pohledu Giant Trance na kolech průměru 27,5“ se zdvihy 150/140 mm (P/Z).

Liv Intrigue existuje i s e-pohonem jako Intrigue E+ 2 Pro na této fotce. Zdvihy stejné, zaměření obdobné, navíc snad jen širší obutí 27,5×2,6“ na 35mm ráfcích! 

Na úplný závěr drobná připomínka lehkých sportovně orientovaných dětských kol Giant ARX 16, 20 a 24. Samozřejmě nejen v oranžové, ale také ve žluté, modré, zelené, červené…

Letos jsem si vybrala „jen“ dva podniky světové endurové série (EWS), a to uplynulou Val di Fassu a aktuálně proběhlý švýcarský Zermatt, kam jsem chtěla hlavně kvůli poznání tamních trailů. A v rámci tréninku jsem jeden poznala opravdu z blízka. Celkově šlo ale o traily s doslova dechberoucími scenériemi s dominantním Matterhornem v pozadí a průzračně modrými jezery doslova na dosah ruky!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Yacmen, Ondra Kinkor, Enduro World Series

Are you OK?

Obvykle začínám report rovnou závodem, nejlépe první erzetou, protože nepředpokládám, že by někoho zajímalo, v kolik jsem si nařídila budík nebo co jsem měla k snídani. Tentokrát ale začnu tréninkovým dnem, který se mi vryl do hlavy skutečně silně.

Jednak kvůli tomu, že jakmile jsem se z Zermattu nechala lanovkou/vlakem/metrem vyvézt do kopců, měla jsem nutkavou potřebu neustále fotit Matterhorn (jednou s jezerem, pak bez jezera, pak se skálou…), a jednak kvůli třetí erzetě, která mi nějak nechutnala a řízla jsem sebou na ní způsobem, že jsem zůstala ležet na trati a byla jsem přesvědčená, že mám zlomenou stehenní kost!

I když jsem slyšela, že za mnou jedou další jezdci, nebyla jsem s to jim ani uhnout. Bolest jsem pochopitelně ústně ventilovala, takže kluci hned pochopili, odklidili mi kolo z tratě a pomohli mi dostat se za pásku, kde mě ještě nějakou chvíli sledovali a častovali otázkami „Are you OK?“.

Dřív, než jsem začala zjišťovat ztráty na kole, jsem si zkusila na bolavou pravou nohu opatrně stoupnout… Jako fakt jsem se těšila do Finale Ligure na Trophy of Nation, a teď nepojedu?? Naštěstí se na noze udržím a tím se ujistím, že noha být zlomená nemůže!!!

Kluky teda s poděkováním od sebe vykážu a dál zůstanu sedět na kameni a přemýšlím, jak se dostanu dolů. Tady by nepřistál ani vrtulník

Po nějaké chvíli se odhodlám a vyrazím po erzetě dolů. Do nohy se pořádně nedá opřít, takže kde to jde, sedám si. Erzetu sice dojedu do cíle, ale následující traverz po technickém trailu a poté po prudké sjezdovce plné volných šutrů je možná ještě výživnější.

Ke konci sjezdovky mě dojíždí Vojta Bláha s Martinem Pešťákem, tak se zaháknu a chci jet za nimi. Jenže po pár metrech mi od předního kola odletí ostrý kámen a rozsekne mi holeň – ano, na bolavé pravé noze! Nezbývá než opět zastavit, protože praštit se čímkoli do holeně je podobné zlo jako ukopnutý malíček o roh postele – zkrátka bolest nejvyššího kalibru!!!

Do toho mi Vojta ukáže ulomené kolečko u přehazovačky. No, já si říkala, proč to řadí blbě a dělá to randál. Ohnutá patka jako bonus je samozřejmostí!

Po tomhle všem pomalu nemám morál na zbylé dvě erzety, které mi zbývají odtrénovat, nicméně hodný pán ve SRAMu mi dá kolečko nové a patku narovná, takže jdu trénovat už jen ze slušnosti, že mám opravené kolo. Na noc nešetřím ibalginovou mastí, takže druhý den se na nohu postavím, což značí jediné – jdu závodit!

Naražené stehno…

Rozseklá holeň…

Polámané kolečko… (Kladka Andy, kladka!)

 Na závod metrem!

Na první erzetu jedeme „metrem“, lanovkou a následně i kus po svých. Po cestě potkávám Ondru Kinkora i jeho přítelkyni Elišku, kteří jsou součástí zermattského organizačního týmu, takže před soupeřkama alespoň zamachruju, jak jsem důležitá, že si tu kecám s traťovými maršály!

Do jedničky se startuje rovnou relativně rychlým sešupem, který závodníky bez váhání vyšle do nemilosrdné a nekončící „rock garden“. Dívám se na pár soupeřek před sebou, které razí heslo „z kopce se nebrzdí, z kopce se šlape“.

Já mám sice pocit, že je do kamenité zatáčky potřeba brzdit už od startu, oni to do ní rozšlapou!

Přizpůsobím se tedy a po jejich vzoru to hned po projetí startovní brankou rozdupu. A je to fakt dobrý nápad, protože díky setrvačnosti se mi kola valí i do mírného kopečku po chodníku z vyskládaných plochých kamenů s ostrými hranami.

Ostatně celý závod se odehrává v rytmu ostrých kamenů naskládaných hala-bala, takže člověk jen čeká, kde prorazí nebo urve šaltr.

Z tréninku si nepamatuju, že se na začátku jedničky tolik šlape a nejsem ještě ani ve třetině a už mě pálí ze studeného vzduchu plíce a nohy se začínají pomalu ale jistě zakyselovat. Když už si myslím, že se erzeta pustí dolů z kopce, objeví se přede mnou ještě další dupavá rovinka.

No nic, nemůžu se přece odrovnat v jedničce, když mě toho dneska ještě tolik čeká, ne? Dávám sedlo nahoru, točím nohama a všimnu si kousek dál ode mě jedoucího Vojty Bláhy. Jede po transferu do kopce a vypadá, že stoupá rychleji, než já v erzetě! Pak se erzeta konečně trochu zalomí a sviští se po hřebeni po úzkém trailíku se zrádně naskládanými kameny, které jsem se naučila už neobjíždět, ale dělat si z nich odrazové můstky.

Trošku mi dělal vrásky sypající se sráz, ve kterém byla erzeta natáhnutá a zamotaná do zavřených zatáček… Tuto sekci kupodivu projedu bez většího zaváhání. Pak už jen jedno mini stoupání a s radostí, že jsem sebou nikde neřízla, dokončuju první erzetu.

Výhled z první erzety

Klasicky se už po první erzetě cítím na odpis, ale vždycky doufám, že je jen tělo v šoku, co mu zas provádím a že si prostě po pár hodinách zvykne. Dvojka se mi ze všech erzet líbila v tréninku asi nejvíc, hlavně jsem se tam hecla po vzoru ostatních jezdců a jeden velkej špičatej kámen jsem zkusila přeskočit.

Neříkám, že jsem měla vše pod kontrolou, ale dala jsem to! A náhodou jsem na storýčku viděla, jak ho Rae Morrison objíždí, takže to považuju za jeden ze svých životních úspěchů!

V závodě si v race modu teprve uvědomuju, proč se erzeta jmenuje rock´n´roll. Nekonečný kamenný tobogán mi protřepával ruce způsobem, že mám chuť zastavit a vrátit startovní číslo, že jsem si spletla závod. Docela se mi ale daří jet bez chyby a vybírám si dokonce i nejrychlejší stopu. Pak už ale ani nevybírám a spoléhám na své zdvihy a cush core v pneumatikách.

Jenže… Padla rána a já zase jedu a u toho dělám randál… Co je? Nejde řadit! Nikam! Vypadá to na porouchanej šaltr! Ach jo! To jsem teda dojela daleko!

Race mode mě trochu opustil, přesto jedu dál. Ve dvojce není potřeba nijak šlapat, jen se pevně držet řídítek, takže do cíle se dostanu. V cíli zkoumám pokroucenou přehazovačku tak, že se ani řetěz nedotýká kolečka. Akorát potkávám Frantu Žiláka, který jede EWS100, takže už má za sebou třetí erzetu, o které prohlašuje, že jí měl vyčištěnou.

Ukazuju mu pochroumaný šaltr. „Tak ty máš pěkně ohnutou i patku. Máš tady náhradní?“, ptá se Franta. „Nemám no, a hlavně už mi jí jednou včera týpek rovnal“, odpovím jako profesionálně připravená cyklistika. „No tak to ti to radši rovnat nebudu, to bych ti jí rupnul a ty bys mě pak proklínala“, řekne a já mu dám za pravdu. Takhle mi alespoň funguje druhý a třetí nejlehčí převod, takže jet se s tím dá. Nebo rozhodně líp než se zlomenou patkou!

Smutná přehazovačka…

Na startu trojky mám vzhledem ke špatné zkušenosti z tréninku trochu bobky a hlavu mi rozhodí i nefunkční přehazovačka, takže na otázku startéra „How are you?“ nějak nevím, co odpovědět! Ovšem po mém komickém startu na lehký převod mu asi musí být leccos jasné.

No počkejte, však já vám ukážu, jak se dá jet pěkně i bez šlapání, řeknu si v duchu. Hned na to mi v zatáčce s volnými kameny podklouzne přední kolo a já se poroučím k zemi. Vzhledem k tomu, že je na mě od startu pořád vidět, jsem opravdu všem ukázala.

Pak si představte jednu dlouhou a totálně rozbordelenou rock garden, která je občas z kopce a občas i do kopce. Když se s vámi zrovna nesype kamení, tak sjíždíte žulovou skálu, na které si opravdu nechcete sáhnout na přední brzdu.

V jednom místě dochází i na tlačení kola, protože bych musela být Jarda Kulhavý, abych vyjela tu hromadu šutrů. Mojí ze včerejška kritickou pasáž projedu se staženýma půlkama stylem panna-orel a pak už nějak čekám cíl, který ne a ne přijít.

Včera jsem zbylou část erzety jela trochu v transu z bolesti naražené nohy, takže si ji vůbec nepamatuju… A výjezd do dalšího kopce sem taky určitě přistavěli přes noc!

Tady končí legrace, hele já sekla s XC, protože jsem se už nechtěla honit do kopce a teď tohle? Trochu přemýšlím, co měl jako Franta vyčištěného na téhle erzetě? Když se trail konečně uráčí mířit z kopce, tak by to chtělo těžší převod, aby se mi to trochu rozjelo, takhle ale stojím v pedálech jak opařená a čekám na pomocnou ruku paní gravitace…

Mezitím už mě dojíždí bikerka startující za mnou. Ve snaze ji ujet se snažím opřít do prašných klopenek, ale výsledek je akorát ten, že mi to únavou opět podklouzne a já se skoro bez protestů svezu na bok vedle trati.

Díky tomu se soupeřka za mnou v pohodě protáhne a já si aspoň odpočinu. Ne, teď bez legrace, v trojce na mě přišla taková únava, že při sbírání se ze země se mi pěkně zatočila hlava a do cíle už jsem to jen rozdýchávala. Tahle erzeta mi zkrátka nesedla ani v tréninku, ani v závodě a nemožnost šlapat tomu jen nasadila korunu.

Po třetí erzetě následuje občerstvovačka a technická zóna v zázemí závodu. Zkusím se jít zase ukázat klukům se SRAMu, jestli mi doporučí závod ukončit nebo mají nějaké eso v rukávu. „You again?!“, zděsí se týpek, jen mě vidí. Snažím se na něj zubit, co se dá, abych ho trochu obměkčila a on mě rovnou neodepsal. Snad to i trochu zafunguje, protože za chvíli si to štráduju s novým šaltrem a narovnanou patkou na čtvrtou erzetu.

Z tréninku si na čtyřce pamatuju řadu zavřených prudkých vraceček, takže jsem si jednou musela v půlce zastavit a vytřepat ruce. Jak to udělám při závodě, to fakt netuším?! Tentokrát už vystartuju s převodem jak se sluší a patří, a za chvíli už se plynulý trail po vrstevnici láme do prvních zatáček.

Nějak je dávám, pomáhám si hlavně smykem zadního kola, které mě otočí do příslušného směru. Zatáček je ale nějak víc, než jsem si myslela a pořád to nekončí. V duchu si slibuju, že už se nikdy na EWS nepřihlásím, aniž bych si denně nedávala 100 kliků a obden 100 kiláků!!!

Najednou vidím ve skále vyjetou zkracovačku, takže bych se nemusela v zatáčce složitě vykrucovat a risknu rychlejší stopu napřímo! Že mi u toho málem vyletí řídítka z ruky, asi nemusím upozorňovat a na chvíli přebírá velení sám Ghost FRAMR.

Vůbec nechápu, že jsem tuhle stopu ustála! Dalo mi to ale docela zabrat, a když už si myslím, že se pojede pohoda do cíle, servíruje erzeta další nálož zatáček.

Z reportů jste zvyklí, že na šlapavých úsecích hekám jak na tenisovém kurtu, tentokrát ovšem i v samotném sjezdu vyluzuju zvuky, které mísí hysterii a zvukový záznam z nějaké pornokazety.

V cíli se ovšem dostavuje naprostá euforie! Fakt jsem to neposlala přes řídítka? Fakt jsem to celý projela? Bez velkých chyb? Je fuk, že pomalu, tohle je moje malé vítězství dne! V cíli navíc vidím sedět Cecile Ravanel a z radosti si s ní jdu okamžitě udělat selfíčko

S Cécile Ravanel

Isabeau Courdurier na 4. RZ. Z téhle zatáčky jsem měla vítr, naštěstí se mi podařilo projet ji bez vyšlápnutí a já se nemusela proletět přes řídítka ze stráně!

Transfer na pětku je ovšem už trošku za hranicí mého fyzického potenciálu. Prďák do kopce se dá stěží vyjít, natož vyjet a nemá konce. Z ionťáků a gelů se mi chce zvracet a z náročnosti dne se mi chce i… No i na velkou! Svaly pálí, bříško bolí a hlava v integrále mi určitě za chvíli vybouchne.

Mám chuť si udělat instastory a připomenout si ho pokaždé, až se zase budu v prosinci neohroženě hlásit na závody EWS!!!

Poslední erzeta!

To přece musí vyjít, i kdybych se do cíle měla skutálet! Po startu to zase slušně zadrncá po šutrech, pak se ale naštěstí erzeta změní v prima trail, který bych si užívala, minimálně mít s sebou náhradní ruce! Z tréninku jsem si pamatovala, že jakmile se erzeta zanoří do lesa, je už všechno v klídečku.

Jenže v závodě mi to až tak v klídečku nepřišlo. Co pár metrů, to hradbičky z ostrých šutrů napříč lesní cestou, které snad slouží k odvodnění? Těžko říct! Každopádně se na ně člověk jen podíval a už měl defekt!

Občas šlo hradbičku objet, občas se tam našla skulinka, ale nejčastěji bylo potřeba ji přeskakovat. Jakmile se ale přejela asfaltka a dojelo se na vyhlazený flowtrail, byla to známka blízkého cíle! Jak já si ten flowtrail užívala! Sebrala jsem poslední zbytky sil, opírala se do klopenek a poskočila si na lavicích, díky čemuž jsem cílem projela v euforii, že jsem ho vůbec protla!

Z poslední erzety si vezu 23. místo, celkově pak 26. místo.

V Zermattu proběhlo i dekorování celkových vítězů EWS. Světovou šampionkou v ženách se stala bezkonkurenčně Isabeau Courdurier, v chlapech pak Sam Hill, který tak má, jako první v historii, 3 tituly šampiona EWS!!!

PS: Milovníci přírodních trailů, Zermatt je rozhodně místo, které byste si měli doplnit do svého „travel-listu“. Ze startů erzet bylo vidět plno dalších trailů, které rozhodně stojí za návštěvu!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Yacmen, Ondra Kinkor, Enduro World Series

Pro někoho to byl absolutní vrchol sezóny, pro někoho možná dokonce i kariéry, ale já jsem účast na Trophy of Nations bral jako třešničku na dortu za úspěšnou sezonou a hrozně jsem se tam těšil a byl zvědavý, jak to bude celé probíhat.

Dva týdny před závodem se Českému týmu nehezky zranil Jakub Říha (viz report Enduro Race Špičák by Andrea D.), kterého tak zastoupil Petr Leták. Třetím do party byl teď skvěle jezdící Přemek Tejchman.

Cestou do mé oblíbené destinace jsme se s Ivčou a Petrem Letákem zastavili ve Švýcarsku u Mervoušů, abychom v neděli dali rafting v úžasném Swiss Grand Canyon, kde starší z bráchů, Péťa, dělá guida. Byl to úžasný zážitek jet horní Rýn, sice to nebyl žádný mega extrém, díky aktuálně nižší hladině, ale já jsem za to byl rád. O co bylo méně pádlování, o to bylo víc koupaček a srandy s bomba partou!

Takže když někdo pofrčíte do Finale a budete si chtít rozpůlit cestu, tak nedaleko Churu si můžete hezky zpestřit cestu… V pondělí jsme s Matějem chtěli jít bikovat do Alpen bike park v Churu, ale alpský liják nás vyhnal, a tak jsme raději pádili dál na jih do Finale.

V týdnu jezdíme, shuttlujeme, řešíme strategii a žijeme v domnění, že se počítá čas posledního, jak to bylo několikrát psáno na EWS! Proto zkoušíme variantu v pořadí Přemek, já, Petr, což nám vyhovuje. I když mi Přéma říká, že na závod dokáže zrychlit, tak se není potřeba někam cpát, když už takhle jsem dost vyzávoděný, jelikož se letos jednalo už o můj 20. start a únava po nabyté sezóně je prostě znát.

Ve čtvrtek se scházíme celá česká grupa na pláži, kde pózujeme, děláme fotky pro MTBS, které cvaká Matěj Mervínský, jenž za námi dorazil pojezdit a fotit. Junior Max Adami nám zařídil týmová trička v národních barvách – díky čěmuž jsme vypadali na pateční slavnostním ceremoniálu velmi dobře – díky Maxi. Po focení jsme šli všichni společně na večeři, což bylo úplně super.

Pátek / Training day + slavnostní ceremoniál

V pátek je naplánovaný trénink všech 5 eRZet, který probíhá bez problémů, po třetí RZ se od nás mužského týmu oddělil Přéma, protože já s Petrem jsme byli odkázáni na jednu shuttle company a trošku jsme se zdrželi. Ale nic, co by nám nikterak vadilo jako týmu.

Tréninky tedy proběhly v pohodě. Po tréninku byl na programu riders meeting, kde jsme se dozvěděli, díky Míše Pačákové, že v závodě se všechny tři časy sčítají, což pro nás byla novinka, ale vlastně nebylo potřeba nic měnit.

Po meetingu následoval slavnostní zahajovací ceremoniál, který se Italům velice povedl a nemělo to chybu. Mělo to opravdu náboj, krásnou atmosféru a když každá země zpívala v uličkách v centru města v průvodu své pokřiky, bylo to skutečně famózní.

Nám nechyběl pokřik: „Kdo neskáče není Čech, HOP HOP HOP!“ Pak známý italský moderátor z EWS, či Superendura Enrico Guala pozval k sobě na stage jednotlivé týmy, kde je představil zaplněnému náměstí. Bylo to opravdu velice povedené! Italové prostě umí udělat nejen nádherný závod, ale i show, která k tomu letos rozhodně patřila. Vždyť se jednalo o jakousi revoluci endura jako takového.

Poprvé se závodilo novým formátem, poprvé se závodilo o duhové dresy UCI a poprvé se rozdávaly tituly mistrů světa! Naposledy jsem podobnou atmosféru zažil při zahájení MS v bikrosu v letech 2003–2005.

V sobotu na tratích závodili kategorie Individual Rider Trophy a Team Rider Trophy, čili ti, co nejeli v národních týmech ani v Industry týmech. I v sobotu jsme měli českého zástupce na startu, co na startu, ale hlavně jsme ho měli v cíli.

Nesmrtelný Jirka „Kafíčko“ Smejkal si ve svých 60 letech střihnul tenhle brutální, ale nádherný závod! Obrovský RESPEKT tomuhle srdcařovi.

*Jo a v úterý mi tenhle ďábel píše, že mu zjistili, že má od čtvrtka nalomený žebra. Neříkám nic, jen klobouk dolu!

Já jsem v sobotu dopoledne zařadil odpočinek, kolo bylo v pohodě po tréninku, takže jsem ho jen vyčistil, namazal a už ani nepřezouval na nové gumy, protože to v tréninku vše drželo. Odpoledne ve 14 hod jsme se zase sešli v „české“ kavárně, kde jsme dali kafčo, kolču, pokecali a byla pohoda. Pak jsme s Mervoušem a Letysem jeli shuttlovat na trail Toboga, kde jsme to každý sjel 2x a jeli jsme na apartmán. Přéma zvolil odpočinek.

Neděle / RACEDAY

V neděli v 10h startujeme, před námi však odstartovali ještě naši junioři U21 (V. Bláha, M. Adami, M. Pešťák), po nich naše děvčata ve složení (A. Drengubáková, M. Pačáková, D. Durčáková) a pak my. Na startu nás doprovází česká skupinka a my vyrážíme vzhůru do hor. Čeká nás 58 km a více než 7 hodin v sedle!

Na první RZ je shuttle, nahoře mlha, že není vidět ani na 20 metrů! Nervozita lehce stoupá, plácneme si, nasadíme brýle až na poslední chvíli, aby se nemlžily, zacvaknout do pedálů a čekání na pokyn, než to Přéma odpálí!

RZ 1 byl celý Rollercoaster s pár úpravami a startem hned kousek za prudkým výjezdem, který k němu vede. Přéma zabral a pořádná wattáž se rozjela! Vzhledem k tomu, že se časy sčítali a trail všichni dobře známe, nebylo na co čekat a každý jel své maximum.

Spodní část tohoto trailu, jednoho z nejezdivějších v této lokalitě, byla obsypána diváky, atmosféra byla úplně super. Když jsme s Přémou těsně za sebou dojeli do cíle, přiletěl Petr jen 10 sekund po nás, což byla paráda!

Ve dvojce, která byla hodně sjezdová (traily Kill Bill a Cacciatore), jsem nechal Přému pár sekund odjet, abych trail mohl lépe číst. Petr pak vystřelil hned za mnou! Nahoře jsem udělal pár chyb, na propojovací cestě lehce povoluji, aby mě Petr viděl, otáčím se, vidím ho cca 20 metrů za mnou a hurá na Cacciatore, které mě fakt baví!

Vodbrzdil jsem to dost, občas jsem si musel odšlápnout, ale dobrý. Petr dojíždí do cíle kus za mnou, někde brousil břeh, ale krom odřeného kolene a roztrhlého chrániče nic vážného. Zatímco on v cíli řešil chránič, já mu došel pro vodu a povzbudili jsme ho, že se nic neděje, že neztratil příliš. A taky že jo, po dvou RZ jsme drželi stále 13. místo, sekundu za Německem!

Taktika ve trojce, která byla mix Neandrtálce a Chromaňona byla, že zas pojedeme vláček jako většina týmů a každý svoje maximum. Přéma to rozjel skvěle, v prvních zatáčkách mi cuknul, já ho docvakl v relativně dlouhém šlapání, Petr se držel.

Jak jsem Přému dojel, vletěli jsme za sebou do kamenitého koryta, kde jsem zahodil veškeré naše šance na výsledek.

Zul jsem zadek, vložka MrWolf venku, mlíko všude, do toho defekt předku, prostě to je tak, když poslední sezóny nemám jediný defekt, a pak se to všechno sejde v jeden moment!!!

Tímhle jsem úplně odpálil všechny šance, hrozně mě to v tu chvíli dorazilo, hlavně kvůli klukům. To, že si zkazím technickým problémem, či vlastní chybou závod sám, je blbý, ale není to takové, jako když vím, že jsem to pokazil celému týmu, který tam odvedl maximum stejně jako já. Věřte mi, je to hrozný pocit.

Po 15 minutách dotáhnu kolo do cíle, kluci a táta mi pomáhají ho dát do kupy. Tři megaknoty Dynaplug, bombička, duše, vše, co v tu chvíli mám, jde hned na kolo. Díky moc! V tu chvíli jsme zjistili, že máme pár minut na check-in a je to 7 km!

Naštěstí cestou potkáváme Wyna Masterse, který nasadí tempo, že předjíždíme silničáře a jedeme na tepech 180 celých 7 km! Přijedeme a za 3 minuty máme check-in, ufff díky!

Cestou na čtvrtou RZ (Rugetta) cítíme nohy, naštěstí se nám je ale podařilo rozjet a my byli ready zkusit udělat maximum ve zbylých dvou RZ. Proto mě zarazila Petrova otázka, jestli se chystáme jet ještě naplno, jestli nepojedeme volněji? Přéma reagoval, že klasika normálně (rychle), že jsme to jinak mohli zabalit už po trojce! Já jsem souhlasil.

Od šesti let, co závodím, jsem se naučil jednu důležitou věc a tou je jet vždy až do cíle, když to jde a nejezdit na půl plynu jen tak. Chtěli jsme jet dál, makat, zkusit stáhnout Korejce, abychom alespoň z toho měli dobrý pocit.

Petr si na transferu lehce zvolnil, jel cca 100-200 metrů za námi v nejprudší části, nahoře jsme zastavili, že na něj počkáme na cestě. Před námi však šla skupinka turistů a ty nám uvolnili místo, tak jsme si řekli, že pojedeme pomalu, aby nás Petr dojel. Na start jsme pak dojeli po cestě, která už nebyla tak prudká, společně.

Transfer na čtyřku byl fakt těžký, bylo šílené dusno, ale byl pro všechny stejný, takže žádné výmluvy. Čtyřku odpálil první Přemek, já za ním na duších a Petr třetí hned v závěsu. První polovinu trailu jedeme za sebou, Petr stíhá. Když se mu začneme vzdalovat ve druhé polovině tak později zjišťujeme, že spadnul. Jenže v tu chvíli ani já, natož Přemek, jsme ho vůbec neslyšeli, navíc se každý čas počítal.

Po trošku crazy závěru, kdy já dojíždím na měkkém předku a Přéma zas na měkkém zadku, dorazí po chvíli i Letys. Dostaneme už několikátý pojeb, že můžeme za jeho pády, respektive já. Mimochodem, před stagí nám řekl, že nejsme tým, když jsme na něj nepočkali, což nechápu?

Byl to právě on, kdo po čtyřce, zatímco my jsme dofukovali, odjel, že ho dojedeme… Ano dojeli jsme ho v kopci a dávalo to smysl, stejně tak jako před tou stagí. A když měl krizi ve výjezdu na čtyřku, měl říct, kluci zvolníte, pojede se mi líp, když pojedeme pohromadě pomaleji – neřekl ani slovo, jen si vycouval… Ale to se napřesrok snad poddá.

No nic, transfer na pětku je dlouhý, nepříjemný, a tak to nějak motáme, ohlížíme se, jestli je Petr ok a podle jeho tempa volíme rychlost dalšího postupu. Konečně občerstvovačka, která nám dodala sil na poslední stage, kde Petrovi ještě dávám gel a ionťák z rána co jsem měl v bidonu.

Na transferu jsme řešili taktiku. Říkáme mu, ať se drží co nejdál, a pak ať jede pohodu a užije si ten ohromný dav diváků na DH menovi.

Realita? Přéma opět rozjel poslední stage v solidním stylu, já za ním, otáčíme se, Petr jede!

Osobně mi přijde, že jedeme pomaleji, než bychom mohli, ale Petra to táhne, takže naprosto v pořádku dle strategie. Bohužel asi po 500 metrech mi kamínek trefil ventilek a bylo hotovo, duše minus a bylo jasný, že tohle je hřebíček do rakve!

Kluci jedou dál, Přémovi DH men jde, užil si ho a podal parádní výkon. Já vyhodil duši, nasadil plášť a jel na ráfku. Ještě před nejprudší pasáží vidím Petra, jak nese kolo na rameni na horizontu. Tlumič minus, to nám to opravdu nevyšlo! Chudák Přéma, tak moc se snažil a vše mu vycházelo! Toho je mi osobně asi nejvíc líto…

Odtahal to, nechyboval, dva menší defekty, ale furt jel, co mohl. To já jim to odstřelil na trojce. Sorry kluci!

Nicméně možná jste zaznamenali reakce Petra Letáka a Přémy Tejchmana na sociálních sítích, kde se do nás Petr dost opřel a otočil to celé ve svůj prospěch… My, dle jeho líčení, byly za idioty, kteří mu vůbec nepomáhali. My byli důvodem, kvůli kterému padal. Podle něho jsme nedrželi domluvenou taktiku a nechovali se jako tým. Já z toho takový pocit neměl, přišlo mi, že jsme se ho právě snažili furt povzbuzovat a pomáhat mu… Kdo ví?

Když jsem pak viděl, že jde Petr pěšky a nemůže nic, řekl jsem mu, že na kopci někde je táta a má dole auto, ať počká, že se nic neděje, pač jsem závod klukům pokazil já už ve trojce. Petr s odvozem souhlasil. Já se nechal unést italským publikem a držel plnej plyn i na ráfku.

V cíli říkám Přémovi, že Petr pojede autem. Přéma mě teda dotlačil do Finale (asi 5 km po silnici). Čekáme na Petra, abychom odevzdali čipy. Petra nakonec do Finale dotáhly tři kluci z Nového Zélandu, za což jim děkujeme! Díky nim jsme neměli ve výsledku DSQ ale poslední 22. místo, kdy jsme tam zůstali něco přes 20 min za předposledníma!

Upřímně, přijde mi to jako zbytečný boj. Proto mě dost rozladil Letysův příspěvek na soc. sítích, kde podle mě zvolil nevhodná slova… Celé to podal tak, že jsme mohli porazit půlku světa, že jsme se nechovali celý závod týmově a že ho museli do cíle dotáhnout Novozélanďani – ne nemuseli, v tu chvíli už vážně ne!

Petr se rozhodl bojovat o 22. místo i když věděl, že já s Přémou jsme už skoro ve Finále a že počítáme s tím, že dojede autem. Mimochodem do auta bychom se stejně všichni nevešli, bylo plné, takže bychom ani tak nedojeli do cíle všichni spolu jako jeden tým!

Bylo to čistě jeho rozhodnutí, mohl být svých hořkých pocitů zklamání ušetřen, kdyby nás poslechl a nechal se odvézt. Mrzí mě, že to nakonec celé svedl na nás a na naše pochybení, my jednali tak, jak nám to v danou chvíli přišlo nejrozumnější.  V cíli se s námi Petr nechtěl bavit, ani si to vyříkat, jen projel kolem nás – tohle opravdu není fér, když se pak lituje na soc. sítích.

Závěrem chci říci, že to jinak byl SAKRA SUPER ZÁVOD! A že jsme si ten týden všichni jako celý tým moc užili! Sranda byla, počasí jak vymalovaný, atmosféra masakrální a to gelato, pizza a kafe, prostě závěr sezony, jak má být. Bohužel, krom té Petrovi kaňky, mě bude ještě dlouho trápit to, jak jsem to klukům pokazil už ve trojce!

Díky Přémo, díky Petře, že jsem díky vám mohl být součástí našeho týmu při premiérovém ročníku Trophy of Nations. Na tento závod jsem dostal speciální podporu od Big Shocku, Dakine a KUR sport, jinak bych se do Finale letos asi nepodíval, za to Vám taky velké DÍKY. No a taky nesmím zapomenout na české fanoušky, kterých se pár sešlo kolem tratí a podporovali nás všude jak jen to šlo!!!

Závěrem gratuluji juniorům i holkám k 8. místu. Každý, kdo závod dokončil má můj obdiv, bylo to fakt ultra těžký.

Tak Finale zas za rok, kde se opět pojede tento unikátní závod na stejném místě!
Snad budeme více ponaučeni a budeme mít i více závodnického štěstí a sil, abychom o tu polovinu světa mohli opravdu reálně bojovat

Díky za fotografie: Matěj Mervínský, Joao Fanzeres, Jan Měšťák

Text: Milan Myšík

Původní report na webu: milanmysik.com

Trophy of Nations aneb historicky první Mistrovství světa týmů v enduru se odehrálo poslední zářijový víkend v italském Finale Ligure, jak jste už nejspíš pochopili z Milanova reportu… Vypsané byly 4 kategorie – U21 ženy, U21 muži, Elita ženy a Elita muži.

Všechny čtyři kategorie dala dohromady vlastně jen Amerika, každopádně naše malá zemička zvládla naplnit „tři ze čtyř“, když jsme na start postavili teamy holčičí, mužský a juniorský.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffmann, Matěj Mervinský, Jan Měšťák, Tomáš Rucký, Roman Adami

O Trophy of Nations jsem se víc dozvěděla díky projektu Petra Letáka „Cesta za trofejí“. Nominovaní byli tři jezdci s nevyšším bodovým ohodnocením ve světovém žebříčku, kam se započítávaly „Qualifier“ závody, kontinentální a samozřejmě světová série EWS. Za český ženský tým jsem jela já, Dominika Durčáková a Míša Pačáková žijící ve Whistleru, takže žádné ořezávátko

Kategorii U21 reprezentoval Vojta Bláha, Max Adami a Martin Pešťák a za velký kluky jel Přéma Tejchman, Milan Myšík a Petr Leták. Abych nesepisovala nesmyslný dokument, soustředím se na nás holky, klučičí trampoty jste si už asi načetli, a i tak to bude dlouhý!

Na Trophy of Nations se jede 5 erzet při celkové délce 58 km, přičemž na startu každé stage máme vždy 1 minutu na to, abychom se všechny tři vrhly na trať. To znamená, že se obvykle jezdí národní vláčky o třech jezdcích. Pořadí si můžeme libovolně volit, případně v průběhu závodu měnit. Vítěze určoval součet všech tří závodníků na všech pěti erzetách.

Ale ke dni D! Všechny tři bydlíme ve stejném apartmánu, takže místo rozcvičky se každá třikrát průběžně vystřídáme na záchodě. Standa „Kafíčko“ mě naučí efektivně si propíchnout špendlíky dres, abych umístila číslo na správné místo, a pak nás Míchal Hoffmann jde solidárně vyprovodit ke garáži s koly, aby se ještě pobavil, jak zběsile lepím na poslední chvíli nálepky na rám a dofukuju si kola na krásných 1,2 baru. Miluju Cush Core.

Na start nakonec dorazíme s půlhodinovým předstihem jako poctivé školačky na svou první hodinu.

Paní moderátorka nás na podiu představí jako dívky z Československa. Na to jí Míša odmítavě vrtí hlavou, čímž jí trochu rozhodí a paní zběsile listuje v papírech, jestli nepřeskočila políčko. Milosrdně jí tedy sdělíme název naší země, načež ji Míša stejně zas přetrhne nit, když ji na otázku „Jak se vám spolu trénuje?“ odpoví „My se neznáme a před cestou do Finále jsme se v životě neviděly“!

Já moderátorku trochu uklidním obligátními slogany jako „I´m looking forward to the race“ a „I hope we will enjoy the race“, ale to jen proto, že anglicky neumím říct „Jsem posraná až za ušima!“

Na jedničku nás veze minibus a je to snad nejdelší shuttle v mém životě. Zatáčky jsou nekonečné, kopce přibývají, a zatímco s námi jedoucí Italky zpívají řidičovi do ucha, my vzadu čekáme, kdy nám přijde esemeska „Vítejte ve Francii“, protože už jedeme fakt dlouho!

Na startu jedničky je strategie jasná – Domča zná první erzetu Roller Coaster jako svoje boty, takže pojede první, za ní já a nakonec Míša, které tahle erzeta tolik nesedí, ale bude se snažit držet ve vláčku. Jsem ráda, že je jednička v Domči režii, protože jsem nervózní jak v čekárně u zubaře a celkově mi první erzety nejdou a dlouho mi trvá, než se dostanu do rytmu.

Navíc kdo čte mé reporty, ví, že u mě není zas takový problém, abych měla defekt, přetrhla řetěz nebo zničila přehazovačku, takže klasický předzávodní stres doplňuju ještě obavami, aby holky kvůli mně neměly ve výsledovce DNF.

Jakmile ale Domča vystartuje, vyrážím hned za ní, ládujeme tam převody a v první zatáčce už přichází vzrušující euforie! Jednak kvůli tomu, že nám to pěkně jede, jednak kvůli adrenalinu, který mám i díky tomu, že se na Domču lepím kolo na kolo, abych se co nejvíc svezla v háku. Tohle vyžaduje stoprocentní důvěru v její stopu, kterou však mám!

Domča tuhle erzetu válela už v tréninku, věděla o každém kameni i kořenu a volila tu nejčistší možnou stopu. Dá mi sice docela zabrat, abych jí v některých pasážích uvisela, navíc na Domče není znát žádné polevení či únava, jede pořád strašné bomby! „Tohle přece nemůžeme vydržet až do cíle?!“

Přichází šlapavá sekce, ve které já s Domčou vydáváme sípavé zvuky protkané sem tam i hlasitějším vzdechem. Zato Míša nás díky svým XC kořenům hravě docvakává. Konečně se trail zase pustí z kopce – nejde o nic extra technického, Roller Coaster je dlouhý flowtrail s milionem zatáček a malých horizontů, za které není vidět a nemít Domču před sebou, tak nevím, jestli to mám za kopečkem poslat doprava nebo doleva.

Od půlky erzety se přidává řev fanoušků, což hodně pomáhá, protože mám laktát po celém těle a přijde mi, že Domča snad ještě zrychluje. Najednou vlítneme do ďolíku, po kterém následuje mini výjezd, jenže mě komprese zamáčkne, já nepatrně trhnu rukama, ale i to stačí, abych v té rychlosti vylítla z trailu.

V sekundě sesedám z kola, vybíhám vedle kola kopeček a ztrácím cenný kontakt s Domčou. Sakra! Hned na to ale za sebou uslyším Míšu, jak mě zezadu povzbuzuje. To mě dokáže nakopnout, soustředím se rychle na reparát a Domču kousek před cílem stíhám dojet s Míšou nalepenou na zádech. První erzetu tedy dojíždíme v plánovaném vláčku!

Třepou se ti cecky!

Domča v cíli padá k zemi, já hned po ní, nemůžeme mluvit a mě dokonce dvakrát napne, jako když si chcete ublinknout, ale nic ven nejde! Ten konec bolel! Že jedeme hned první erzetu 15 minut, mluví za vše. Nějak si neumím představit, že pojedu ještě dalších cca 50 km v kopcích s erzetama, na které bych v tuhle chvíli ani nezaostřila zrakem, protože mám před očima tmu.

V průběhu transferu na dvojku se snažíme vydýchat, leč při šlapání do krpálu to moc nejde. Míša jede první, já funím v prostředku a Domča je za námi. Jejich konverzaci nemůžu přeslechnout.

„Tak co Míšo, jak ti sedí ten novej páteřák?“, zavolá Domča dopředu.

Míša: „Super, připadám si jak Cecil Ravanel!“

„Co?“, neslyší Domča dozadu. „Že se ti v něm třepou cecky?“

Kdybych nebyla tak prošitá, tak umřu smíchy nebo alespoň přihodím nějaký komentář. Takhle ani Domču neupozorním, že špatně slyšela, takže možná dosud žije v domnění, že značka Alpine Star třese s prsama

Dojedeme na start dvojky, dávám vycpávky do helmy, ladím převod a sotva si kousnu do tyčinky, už nás volají na start. Tak tohle není úplně benevolentní limit.

Na startu mě tyčinka tlačí ještě v krku. Dvojku rozjíždím první já, pak jede Domča a uzavírá Míša. Druhá erzeta je takový techničtější Roller Coaster. V první polovině flow trail se zavřenými zatáčkami, v druhé půlce se to pustí nekompromisně z kopce skalnatým korytem s přírodními schody.

Jsme domluvené, že Domča si dá 10 sekund odstup, protože je možné, že mě se svými devětadvácami na flow sekci dojede, technický spodní úsek se ale jel trochu lépe mně.

Vystartuju a rovnou se pustím do zatáček, které mi oproti tréninku najednou přijdou ještě zavřenější, a navíc si oproti jedničce připadám, že jedu hrozně pomalu, když před sebou nemám tahnouna. Postupně se ale dostávám do rytmu, a jakmile přijde technika na skalkách, jedu uvolněně.

Pak je najednou trail strmější a strmější, ran do rukou přibývá a já začínám litovat, že jsem si do vidlice nechala dát tvrdší pružinu. Když se mi v jednom kamenitém korytě už zdá, že se musím i s kolem pod palbou ran zespoda rozletět, uslyšela jsem Michala Hoffmanna, jak úplně neskutečně fandí: „Andy poooooojď, drž to, drž toooo!!“.

To měl svatou pravdu, protože s tuhýma rukama bylo fakt potřeba to držet! Nicméně Michal fandil s takovým nasazením, že jsem snad kvůli němu i popustila brzdy. Díky Michale!

Netrvalo dlouho a dostala jsem se ke skalce, kterou mi Domča kvůli jistější stopě radila jet zprava. A tady zas fandil Kafíčko opět stylem, jako bychom jely o bednu! Do cíle tedy dojíždím míň prošitá a víc v euforii z toho kotle fanoušků. Hned se otáčím, jak jsou na tom holky – Domča přihopká kousilínek po mě a za ní hned Míša. Parádá! Už druhá erzeta bez pádu nebo nějakého záseku a relativně ve vláčku!

Hodinu na trojku

Na trojku vede poctivý hodinový transfer po asfaltových serpentinách, na kterém nás záhy Italky jedoucí za námi dojíždějí a následují svého tahouna na e-biku. Nestydatě se do balíku přidáváme. Přichází na mě první krizička, která se naštěstí projevuje jen tím, že se nemůžu přidat k holkám do konverzace o ženském těle, protože bych to neudýchala.

Občerstvovačka před startem trojky mě téměř znovuzrodí! Nikdy bych nevěřila, že dokážu exnout skoro celý bidon ionťáku!

Se šplouchajícím břichem vyrážíme na start tentokrát s opět trochu jiným pořadím – rozjíždím já, následuje Míša a pak Domča. Na zbylé erzety jsme se domluvily, že pojedeme rovnou za sebou bez rozestupů, protože Míša to prý za mnou dokáže víc odbrzdit a pálit to a Domča bude následovat Míši stopu.

Hned po startu tedy vypálím do kamenitého sjezdu, načež mám co dělat, abych se vešla do levotočivé zatáčky, takže jdu prudce na brzdy a jen tak tak to smykem vymanévruju, přičemž Míša metr za mnou řeší úplně to samé!

No to jsem teda skvělý vůdce, který vybírá stopu, když sebe i holky málem rozvěsím hned v první zatáčce!

Pak se místy šlape a místy je potřeba opravdu s rozmyslem volit stopu, protože některé kameny je potřeba přejet a některé zas opatrně objet, abyste neurvali šaltr. Po průjezdu jeskyňkou můžeme mluvit i o jakési trialové sekci – na kameny je tu potřeba mít dostatečnou nájezdovou rychlost, což je díky „placatosti“ trailu v tomhle místě trochu oříšek.

Zkrátka nesahat zbytečně na brzdy a držet flow, které pomůže dostat se přes šutry. V tomhle stylu se bez ztráty kytičky dostávám do cíle a znovu se ohlížím – Míša je tu, Domča je tu! Super! Věřím sice, že holky dokážou jet velmi vyrovnaně a nemusela bych o ně mít žádný strach, přesto mám v cíli vždycky radost, když je vidím, jak v pořádku přijíždí.

Petr Leták

Mezi třetí a čtvrtou erzetou máme tzv. Time Check v zázemí závodu na náměstí ve Finale Ligure, tedy jakýsi druhý start závodu, kdy máme opět stanovený čas odjezdu od podia. Do Time Checku máme asi 20 minut, které využíváme k návštěvě bohaté občerstvovačky – nechybí kousky pizzy, koláčky, čokolády, ovoce, oříšky, sušenky…a samozřejmě voda, ionťák, kola a redbull.

Dala bych si sice nejradši vychlazenou plzeň, ale nepohrdnu ani plechovkou studené koly, kterou dokážu opět skoro vyexovat.

Na čtyřku zase hodinu!

Transfer na čtyřku je pak další hodinovou záležitostí. Míša je furt v pohodě, my s Domčou s láskou vzpomínáme na technologickou vymoženost s názvem lanovka.

Začátek čtyřky je šlapavý, takže nevím, jak velkou kudlu budu moct jet. Po odpípnutí se ale dokážu kousnout a ve stoje spurtuju lehce terénní pěšinou vzhůru do trailu. Z tréninku si pamatuju, že první zatáčka byla pravotočivá a bylo dobré ji jet vnějškem.

Jaképak mě čeká překvapení, když na vnějšku chybí stěžejní kámen a mě zalítne přední kolo do díry, se kterou má i Cane Creek dost práce! Naštěstí se to obejde bez vystupování!!!

Následuje palba po trailu s příjemným hlinitým podkladem, ale s docela zrádně klouzajícími kameny větších i menších velikostí. Nejbezpečnější byla často stopa napříč přes kameny!

Zhruba v polovině erzety se dokodrcám k nejtechničtější pasáži, kde si s holkama domluvíme, že pojedeme jistotu, protože tam se nic nezíská, naopak se dá přijít o naše milé komponenty na našich drahocenných kolech. O možných šrámech na našich výstavních tělech ani nemluvě.

Na kluzkých kamenitých schodech do zatáčky si trochu zabalancuju s nohou venku, moc vteřin to ale nestojí. Dostávám se k úzkému průjezdu mezi šutry s následným sjezdem do vyschlého potoka, kde slyším řvát české fandy v čele s Kafíčkem, takže i když si tam o kámen vycvaknu tretru, v setině sekundy ji mám zpátky a poháněná křikem se snažím ve stoje šlapat z umatlaného blátíčka ven.

Jakmile si myslím, že jsem mimo dohled fandů, sedám si, když najednou uslyším z dálky další české fandění! „Cože? Kde jako je?“ Až po chvíli si všimnu Michala Hoffmanna kdesi ve skále (nevím, jak se tam dostal, nevšimla jsem si, že by si sebou bral sedák…).

Fandění mě donutí udělat o nějaké to šlápnutí víc, 2x ale neodolám krátkému posazení na sedlo. Ještě průlet flow trailem zpestřeným kamenitými sekcemi a směje se na mě cedule Finish! Holky jedna po druhé opět v cíli, začíná se zdát, že bychom závod mohly dokončit!

Malé historické zastavení

Krize dne mě ale potkává na transferu na pětku. Po asfaltových serpentinách tlačíme kolo po nějakých historických mostech, o kterých si od místního pána s ilustracemi v ruce máme nechat povyprávět. Myslela jsem, že řekne „Dobrý den, tenhle most je starý 2000 let, užijte si to, na shledanou.“ Ale pán se docela rozpovídá, až nervózně zkoumám čas, který nám do limitu na pětku zbývá.

Naštěstí pán přednášku ukončí, pravé utrpení ovšem začne až záhy, protože na následující terénní cestě do kopce se nedá jet, tlačím i s Domčou kolo a při každém podklouznutí nohy si přijdu spíš jak na nějakém Adventure závodu. Celý den je sice pod mrakem, ale je nechutné dusno, ovšem intergrála na hlavě je povinná!

Cítím, jak mi z jednoho pramínku vlasů kape pot přímo do ucha. Čekám, že mi co chvíli bouchne hlava! Pak se k tomu přidají ještě potoky potu přes oči, takže je už všechno úplně jedno a já si v duchu slibuju, že jedu poslední EWS v životě!!!

Občerstvovačka na tomhle transferu mi přivodí takový nával štěstí, že nahlas děkuju Bohu!

Plechovku koly beru do rukou jako Gloom prsten a podobně svátostně se z ní i napiju. Podobně je na tom i Domča, takže zatímco Míša odpovědně doplňuje energii, my dvě soutěžíme v krkání koly. Množství doplněných tekutin mě sice na chvíli probere z transu, následující kopec mě ovšem hází opět do stavu lehkého bezvědomí, které se v mé mimice projevuje jako náznak středně vážné demence.

Na asfaltovém přejezdu se už nedokážu držet holek a kroutím si nohama ve svém vlastním rytmu. Míšině pozornosti ovšem neuniknu a naše hlavní tahounka neváhá, otočí to a jede pro mě.

„Pojď do háku“, křikne na mě Míša a já se poslušně zařazuju. „Nemáme úplně moc času“, dodá ještě a mě dojde, že musím ze sebe dostat všechno, co mám, abychom nedostaly penalizaci za pozdní příchod na start.

Míše se udržím v háku na asfaltu i při následném tlačení kola do prudkého jílovitého kopce, kde bereme jednu Italku po druhé. Zmobilizuju každý sval, abych Míše stačila. Jakmile vidíme start, je to pro mě takové další malé vítězství dne.

Do startu nám zbývá asi 12 minut. Míšo?! Těch 12 minut ale využiju efektivně – klasicky se připravím na start, takže dám vycpávky do helmy, otevřu tlumič, naladím převod, navlíknu rukavice a zbytek času čumím do prázdna.

Jsme kousíček od toho dát tenhle závod, ale zbývá k tomu sakra těžká erzeta. Nedokážu si vybavit nic konkrétního z druhé půlky tratě DH Men, která vede v jednom dlouhém skalkovitě sypajícím se korytě.

Ty jo, jestli to vyšlu přes řídítka v poslední erzetě, tak snad půjdu vrátit licenci.

S holkama si před startem dáme poslední pěstičku a po několikáté si připomeneme, že si to musíme užít! Vystartuju do legendární erzety finálského EWS a snažím se na jednoduchém kamenitém trailu chytit flow. Únava se podepisuje, jedu hrozně vlažně, Míšu za sebou slyším celou dobu, snad ji ještě nakonec nebudu brzdit…

Ani v poslední erzetě nás organizátoři neochudili o šlapavou pasáž lehce do kopce, tady mám fakt dost, ale nic nevzdávám, sedlo je nahoře a já točím nohama, co mi tělo ještě dovolí. Naštěstí to netrvá dlouho a přichází na řadu něco, z čeho oči přechází.

Vyjedete z lesa a naskytne se vám pohled na širé moře, ke kterému se svažuje kamenitý trail, jež vám má nabídnout jeden z největších zážitků celého závodu. Už Přéma Tejchman mi vyprávěl o tom, že jde na tomto úseku o neskutečnou atmosféru, kterou svým pozitivním řevem vytváří kotel fandů podél trati. Viděla jsem toho spoustu z tohohle místa, ale až na vlastní kůži jsem pochopila, o čem Přéma mluvil.

Jakmile se totiž trail začíná zalamovat dolů, je po stranách osázený řvoucími fanoušky, kteří vám fandí, jako byste jeli o bednu! Očima se snažím volit optimální stopu, únava mi nedovolí pustit kolo, jak bych si představovala, ale fanoušci mi vlévají do svalů tolik síly, že jsem si nikdy nic takového ani nedokázala představit!

Byli tak blízko, že si s nimi člověk z trati mohl dát placáka a pokud by se vykýblil mimo trail, tak ho diváci jistě ochotně zvednou a posadí zpátky na kolo. Tahle nepopsatelná atmosféra mě donutila jet bez chyby s husí kůží i za krkem, a to až do cíle!

Ohlížím se – Míša přijíždí s úsměvem na tváři, okamžitě si s ní plácám, Domča je jí v patách, takže jsme všechny tři v CÍLI! Jsem štěstím bez sebe, nedokážu pobrat tu famózní atmosféru na trati ani to, že jsme fakt dokázaly jet všechny tři bez pádu nebo technického problému 5 erzet!

V cíli sice bereme 8., tedy i papírově předpokládané poslední místo, ale není to s kdovíjak propastným odstupem od sedmých Američanek. Není to pro nás žádné zklamání a vzhledem k drsné světové konkurenci, jsme nemohly chtít víc! Zároveň věřte, že dojet tenhle závod a nemít DNF pro nás bylo stejně tak cenné, jako zlato pro Francouzky!

Závod ovládly tedy Francouzky v čele s Isabeu Courdurier, Melanie Pugin a Morgan Charre, za nimi obsadily druhé místo Britky Kate Winton, Bex Baraona a Beky Cook, které dokázaly vyhrát úvodní dvě erzety. Třetím místem podium uzavíraly Kanaďanky s Andreane Lanthier Nadeau, Mirandou Miller a Jennifer McHugh.

Naši čeští mlaďasové v kategorii U21 ve složení Vojta Bláha, Max Adami a Martin Pešťák obsadili 8. příčku a starší kluci Přéma Tejchman, Milan Myšík a Petr Leták měli smůlu na technické problémy v podobě defektů a zlomeného tlumiče, ale závod se jim nakonec podařilo dokončit.

Celkové výsledky zde EWS Trophy of Nations 2019

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Michal Hoffmann, Matěj Mervinský, Jan Měšťák, Tomáš Rucký, Roman Adami

Česká enduro série 2019 dorazila do finiše. Na Klínovci se v enduru závodilo vůbec poprvé a premiéra to byla opravdu výživná, hlavně co se podmínek týká. Předpověď totiž na první říjnový víkend nevěstila nic dobrého. Klobouk dolů před všemi, kteří se o víkendu pustili do závodu!

Text: Milan Myšík / Foto: Jakub Janecký, Jára Sijka, Rob Trnka

Když jsem viděl předpověď počasí na sobotu, raději jsem na Klínovec vyrazil už v pátek (trénink je letos v pátek povolený), jenže to jsem si dal dvě jízdy a už jsem byl na cestě do Prahy, abych stihnul zápas NHL v 02 aréně, kam přijela Philadelphia Flyers s Voráčkem a proti nim Chicago Blackhawks s Kubalíkem a Kampfem. Zážitek to byl ohromný, NHL prostě miluju!

Nicméně ten návrat zpátky do Jáchymova na ubytování zas tak skvělý nebyl, když jsem přijel ve 2 ráno!

Sobota / training

V sobotu ráno se s celým týmem (já, Vaník, Dominik, Martin a mechanik Kuba) scházíme v kavárně. Potřeboval jsem se trošku nastřelit, to proto, abych na té lanovce neusnul. Vzhledem k tomu, jak pršelo nebylo kam spěchat… Kolem půl dvanácté už však klepeme kosu právě na lanovce.

Na horní stanici jsou krásné 2°C a vytrvale prší! Během tréninku stihneme všechno celkem rychle projet, je to docela zábavné jen se jede v potoku bláta, který jasně vyznačoval tratě. Relativně brzy končíme trénink a hurá do tepla.

Díky za super nepromokavé rukavice s goretexem Dakine, zimní oblečení Craft a boty Mavic. Kuba mechanikuje, já dospávám deficit a večer jdeme na večeři zase všichni společně. Najít slušnou restauraci, kde se člověk cítí prima a mají na výběr i nějaké vegetariánské jídlo byl v Jáchymově docela oříšek, takže jsme s Ivčou skončili na salátu hehe…

Neděle / Raceday

V neděli ráno už je místy vidět sluníčko, je definitivně po dešti. Z toho nemám úplnou radost, protože nevím, co nasadit za pláště. Zatímco v sobotním tréninku jsem jezdil i v tekoucím blátě na suchých gumách v neděli to začalo trošku osychat a já se bál, aby se mi to drželo.

Po dlouhém rozhodování nechávám suché s vyšším vzorkem a budu doufat… V 11.30 startuju na první RZ směr Neklid. Na startu fronta na 10 minut, ale docela to odsýpá. Jednička mě hned v úvodu pěkně vyškolila, když jsem po asi 150 metrech trefil strom! Říkám si: „Klídek, na tomhle udělá chybu každý!“ Zbytek jízdy už jsem se koncentroval a dojel do cíle v celkem slušném tempu.

Moc se netěším na dvojku, která byla opravdu pecková, ale byl jsem z ní trošku nervózní. Bylo těžké v ní jet bez chyby. Prudká stráň a samé switchbacky, za mě taková „francouzká stage“. Hlavně na těch kořenech, který před námi všichni ojezdili to byl masakr. Víc jak 70% času jedu s nohou venku, koloběžkuju a zároveň volím ty nejkrajnější stopy. Podařilo se a až na jednu chybu před cílem! Nakonec jsem tuhle stage zvládl dobře i díky skvělým divákům, kteří nelenili a fandili o 106!

Na třetí RZ nás nahoře čeká nejprve slušná fronta a zima. Pak hned po startu i solidní koupel v louce, kde je místy až půl metru vody! Pak nová, na mokru velmi nepříjemná pasáž, kde to moc nejelo ale o to víc to klouzalo!

Když jsem i tuhle pasáž zvládl, zbýval už jen začátek trailu Německá a na první cestě cíl.

Tahle stage se mi povedla a když jsem v cíli dojížděl Vaníka, kamarádsky se nechal pípnout první, což zas bylo něco pro můj klid Ale chápu, on jel o kontrakt na příští rok, takže v pořádku. Naštěstí časoměřič v cíli trojky byl rychlejší než ten na jedničce, a tak jsem počkal dvě vteřinky a zvládnul to!

Čtyřka byla asi nejkratší a nejméně zábavná. Nebyla ani tolik z kopce ale o to víc tam bylo kořenů. Tady jsem si připadal fakt příšerně, nasekal jsem spousty chyb, vyjel mimo trať a když jsem to chtěl dohánět šlapáním, tak mi to ani neřadilo a jen to tam na kazetě skákalo sem a tam jak se tomu chtělo!

Závěrečná pátá RZ byla naopak za odměnu! Téměř celá z kopce. Navazovala na stage 3, čili se jela druhá spodní polovina Neměcké a před rock garden se napojila na sjezdovou. I když jsem netrefil v pětce některé stopy, co jsem měl v plánu, tak jsem se snažil držet furt ve full speedu, nohy mi lítaly občas nechtěně ven, ale rubal jsem do cíle, co to šlo. Přeci jen to byl můj poslední závod letošní sezony a moc jsem si přál vyhrát!!!

V cíli jsem však z toho neměl úplně dobrý pocit. Některé RZ se mi povedly, některé moc ne, ale v těchto podmínkách se s tím prali zřejmě všichni. Moje motto je: „Vždy lepší rychlé pády, než jet pomalu na jistotu!“ Toho jsem se držel i na prvním závodě Enduro Série na Ještědu a vyšlo to. Tentokrát jsem nespadl, tak jsem se necítil úplně na vítězství.

Po závodě chvíle napětí, ale pak jsem se dozvěděl, že jsem zvítězil, z čehož jsem měl ohromnou radost a potvrdil svojí letošní formu ze závodů ve světě a v Evropě  i tady u nás!

Skvělá tečka za letošní sezonou. Radost mi zdvojnásobil i můj strejda Vandalf, který vyhrál mladší mastery 30-39 a mlaďas Dominik Řídký, který zajel premiérovou bednu na Enduro Sérii v juniorech! Takže celý náš tým Cannondale KUR Enduro to hezky zakončil!

Díky moc Kubovi za super servis kola! Díky Ivče, že i bahnocross se mnou zvládá, a hlavně díky partnerům, bez kterých bych letošní sezonu nezvládl a už vůbec tímto stylem jakým to letos vyšlo.

Teď si dám pár týdnů volno a 16. 11., kdy budeme slavit úžasných 30 let demokracie v ČR, uspořádám vyjížďku u mě v Benešově nad Ploučnicí a večer party End of the season 2019 s kapelami Breed, Destroyself a Meow! Tak se uvidíme v hojném počtu.

Text: Milan Myšík / Foto: Jakub Janecký, Jára Sijka, Rob Trnka

*Původní report na webu: milanmysik.com

Jakmile loni do enduro-kuloárů pronikla informace, že letošní Serie bude posílená o další destinaci, vzbudilo to velkou zvědavost. Nejvyšší hora Krušných hor Klínovec měla být zárukou kvalitních technických tratí a drsných krušnohorských podmínek. A tak se i stalo aneb poslední závod České Enduro Serie byl pro mě takovou motokrosovou třešinkou na dortu!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Rob Trnka

Nedělní počasí je oproti sobotnímu naprostá pohádka. Sice se teplota dole v Jáchymově drží na nějakých třech stupních, sluníčko ale vykukuje, sobotní mlha a déšť nikde! Že ale tratě budou po propršené sobotě dost poznamenané, je nám všem naprosto jasné!

Tentokrát nás čeká závod bez pomoci lanovky, což jen kvituju, protože se šlapáním do kopce člověk aspoň zahřívá a nevymrzne na lanovce. Hned první transfer vedoucí od dolní stanice klínovecké lanovky na vrchol Neklidu mi přitom díky společnosti bikera Michala Čermáka utíká docela rychle a už v půlce kopce lituju, že jsem se nechala vystrašit zimou a místo mé klasické růžové malé helmy jsem tentokrát zvolila velkou integrálku.

Naposledy se mi v ní ve Finale Ligure málem uvařila hlava, tak sem myslela, že se to v té zimě teď bude hodit. Do výbavy tentokrát přidávám i batůžek s dvěma páry náhradních rukavic, dvoje ponožky, nepromokavou bundou a balíčkem kapesníčků na otírání brýlí aneb zpátky ke kořenům endura!

První erzeta začíná na sjezdovce pár cik-cak zatáčkami, načež se hned poté bez debat ponoří do lesní hrabanky, která sice nijak extra nepodkluzuje, ale napočítám tu tak o 128 kořenů víc, než zde bylo v sobotu! Vylezlé, oslizlé a tvářící se jakoby nic, i když uměly pěkně trestat!

Naštěstí si v tomhle terénu najdu stopu i jisté flow, takže mě tu nic extra nevyvádí z míry. Akorát ty ďolíky… Ty ďolíky! Také na první pohled vypadají nevinně, akorát pak vám najednou spolknou přední kolo a než se vám rozkouká vidlice, letíte přes řídítka!

Vyloženě „OTB“ nevyšlu, ale jedna komprese mě zamáčkne tak, že to položím do strany a trochu zazmatkuju – ach ta nerozkoukaná Andrea na první erzetě zase objevuje enduro svět. Pak ale hned naskakuju a kromě toho, že ani nepostřehnu, že se jelo přes nějakej přescesťák, dojedu do cíle hrabankovým rájem docela na pohodu. Jednička mě nijak neuchvátila, ani neurazila, a spíš bych ji zařadila mezi hravější erzety z České Enduro Serie.

Jestli jsem ale někde dopředu přesvědčená, že to vyšlu přes řídítka, je to na startu dvojky. Ani se do ní moc nerozjíždím, protože většina erzety je v prudkém padáku, takže jste skoro celou dobu na brzdách! Některé úseky mi skoro připomínají vybrané neschůdné legendární traily na Trilogy, kde si zadní kolo brzdíte zadkem a stejně to nestačí!

Daří se mi tu ale krásně trefit stopu, dokonce si i vzpomenu na radu Míry Křížka a jednu zavřenou levotočivou zatáčku si najedu hodně z vrchu, takže se tam dokážu otočit, až překvapím sama sebe. Už docela pálí stehna, ale svah se ne a ne narovnat! Pořád čekám, kdy už mi to v prudké zatáčce na nějakém kořenu sklouzne a já si dám hrozně na držku, ale karambol se neděje.

Sice rozvážnou, ale skoro bezchybnou jízdou se dostávám do cíle, a to mi vytvoří rohlík na tváři. Tak nevím, buď jsem tak šikovná, nebo mám tak dobrý pláště

Na třetí erzetu jedeme opět úplně zezdola, tedy od spodní stanice lanovky přes Neklid až na vrchol Klínovce!!!

Po hodinovém výšlapu čekám na vrcholu občerstvovačku, ale ta se nekoná Zachraňuje mě voda ze záchodů, kde je důrazně napsáno: „Voda není pitná!“ Konečně chápu, z čeho jsem až do středy tak nafouklá!? Nicméně jsem se ještě posilnila pivem, tak předpokládám, že mně to trošku žaludek spravilo.

Na startu to pěkně fouká a já si gratuluju za teplou integrálku na uších. Třetí erzeta začíná sice ze startovní brány klínovecké DH lajny, krátce po startu ale uhýbá do cik-cak zatáček na promáčené louce. Jestli jsem doteď nebyla moc zablácená, tak tady jsem všechno dohnala.

V mírném výjezdu na měkké louce mi sice přijde, že rychlejší by bylo běžet, ale stejně se nedám a s těžkým převodem s rychlostí 1 km/h se loukou prokoušu. Pak je to trošku motokros, a i když se cítím jistá v kramflecích, musí stejně moje jízda z pohledu pozorovatele podezřele připomínat break dance.

V některých bahnitých úsecích si šlápnout fakt nechcete, to by vám to akorát s mlasknutím vyzulo botu.

Pak se ale vjede na německé „déháčko“ a to je panečku jiná extáze! Zabahněné kořeny a kameny sice na pohled působí jako jasná sebevražda, překvapivě to ale na tom slizkém pekle docela dobře drží. Řídím se heslem bráchů Hynčiců „Odbrzdi to“ a snažím se sahat na brzdy skutečně jen minimálně.

Čím vyšší rychlost, tím vyšší pravděpodobnost bezpečného projetí. Oslizlé kořeny se přede mnou kroutí jako hnízdiště anakond a i když ke konci trochu dochází síly, přistihnu se, že mě tenhle ádroš fakt baví! Trojka v cíli bez ztráty kytičky a další rohlík na ksichtě!

Transfer na čtyřku opět zahřeje a já opět přehodnocuju názor na velkou helmu… Moc teplo! Čtyřka už mě tolik neosloví, křižuje širokou lesní cestu, ale zase se jedná o populární hrabanku, takže většina bude spíš spokojená. Oceňuju přírodní charakter, ale nějak jsem tu ztratila flow, takže jsem se do cíle nechytla.

Co se týká náročnosti, tak vlastně úplná pohoda – kořínků bylo podstatně méně, stejně tak bahna. Zkrátka asi jsme se mezi náročnou třetí a pátou erzetou měli trochu uklidnit…

Pětka je podobné kafe jako trojka, tedy jde o spodní část německého deháčka. Neskutečně mě to na těch kořenech baví, je to taková relativně rychlá technika pěkně do plynula, takže žádné pasti nebo zbytečně zavřené zatáčky.  Občas to přes nějakou pavučinu bahnitých kořenů prostřelím, ani nevím jak, a potvrzuju si strategii nebrždění.

Jednou si vykopnu pedál, trochu neohrabaně se nacvaknu a ztratím rychlost, ale totálně mě dostane malý chlapeček u trati, který mi tak hezky fandil, že jsem se fakt začala znovu snažit jen kvůli němu!

Po menší rock garden se dostávám k prudší technice, kde je terén totálně rozrytý a do toho tam výstražně vyčuhují namydlené kořeny. Vzpomínám si, že tu vedla doprava taková trochu chicken line, tedy stopa pěkně okolo na jistotu. V takhle pěkně rozjetém závodě, kdy nepadám, si ale přijdu docela neohrožená a namířím si to na „race line“.

V tom uslyším, jak na mě někdo křičí „Pusť brzdy, pusť brzdy!“. Nahecovaná touhle hláškou tedy borce uposlechnu a pouštím brzdy. Mi to dneska jde, ne? Tak se aspoň předvedu!

Jenže… V následné pravotočivé zatáčce se mi to celé splaší alá „no control“ a já už se v letu smiřuju s poctivým plácnutím o zem. Na poslední chvíli se mi ale kolo stočí pod tělo a můj první kontakt se zemí je rovnou hlavou!!!

Výsledek zkoumaný po dojezdu…

Tedy kdyby se zemí… Povedlo se mi trefit hromadu šutrů. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy dostala takovou šlupku do palice. Dřív, něž se ale stihnu politovat, vstávám, všimnu si, že mi u sbírání asistuje nějaký hodný pán u trati, kterému hned hlásím „Jsem dobrá, jsem dobrá“, čímž mám na mysli samozřejmě to, že mě nic nebolí, ne že bych se tímhle vystoupením chtěla pochválit.

S hvězdičkama před očima nasedám na kolo a snažím se vytěsnit z hlavy, že jsem z toho docela (a možná doslova) otřesená a opět přehodnocuju dnešní volbu vzít si integrálu za skvělou! Rozvážně dojíždím ke skalce na klasické DH lajně a jsem přesvědčená, že integrálka musela prasknout a že mi teď musí čumět z hlavy kus plastu nebo minimálně jsem musela přijít o kšilt.

Na skalce řvou fandové, takže se ještě naposledy hecnu a pustím brzdy tentokrát trochu víc s rozumem, i když už si tak nějak říkám, že cíl je na dohled a krom toho, že do cíle dojíždím asi v lehkém bezvědomí, se mi víc stát nemůže, ne?

V cíli zjišťuju, že jsem, k mému překvapení, helmu nepraskla, ale jen řádně sedřela, a že mě vlastně nic dalšího nebolí. Nakonec bylo asi nejlepší použít na překonání překážky hlavu, protože další takovou ťafku do stehna bolavého ještě z Zermattu bych nejspíš neudýchala!!!

Pád na pětce beru tak, že se mi jelo až podezřele dobře, a tak by nebylo o čem tolik psát. A co já bych pro vás neudělala, že? Jinak závod chválím! Jak přírodní endurovo-endurovaté erzety, tak třeba i to, že v cíli bylo asi 8 sprch na mytí kol, což jsme po těch bahenních lázních dost uvítali.

Výsledky Kona Enduro Race Klínovec 2019

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tomáš Rucký, Rob Trnka (FB fotogalerie)

Nová lokalita a atraktivní formát ježdění „na oči“ – o víkendu nešlo nepřijet do Červené Vody a poctivě se nerozloučit se sezonou v rámci závodu Blinduro podzim 2019. Technické i flow erzety v sobotu okořenila mlha, v neděli zase dvě klády, o kterých jsme si povídali ještě dlouho po projetí cílem!!!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: David Peška a Robin Nevřala

Páteční večer je společensko-kulturní, protože se potkáváme se starými známými a v restauraci v areálu Ski Bukovka poctivě ochutnáváme regionální pivo Holba. Na tuhle „ochutnávku“ si pak při sobotním závodě leckdo vzpomněl

U mě se následky pátečního večera v sobotním závodě projevují tak, že mám hned na prvním dlouhém transferu nutkavou potřebu zpívat si společně s youtubem Helenku Vondráčkovou nebo Hanku Zagorovou. Vydrží to se mnou akorát Tom Missberger, který pak sám sebe přistihne, jak si neuváženě pobrukuje „Cestu znáááám a vím kam jííííít…“!

Na startu první erzety se marně snažíme kulit oči do mlhy, mlíko nám nedovolí kouknout se dál jak na několik metrů. Mně to vlastně ani tolik nevadí, neumím se koukat dál, jak pod přední kolo, takže díky mlze naopak nečumím, kde co lítá a dokážu se soustředit aspoň na ten zbytek, co je vidět.

Trať na RZ1 vede lesní hrabankou, kterou zdobí sem tam vylézající oslizlý kořen, sem tam zavřěnější zatáčka, ale nikde není žádný nesmyslný zpomalovák a erzeta je spíš takový hrabankový přírodní flow trailík. Paráda!

Párkrát se sice napomenu za zbytečně přebrzděné zatáčky, jinak se mi ale jede pěkně, jako bych ani nezávodila, jen se snažila co nejvíc splynout s terénem. Kousek před cílem nejde přeslechnout Krocanovo fandění, který pak poznamenal, že tahle moje dnešní nestabilní mentalita (narážel na hitovky od Vondráčkové) mi v erzetách docela prospívá!

Na dvojku jedeme až na vrchol Bukové hory, kde se marně v mlze snažíme najít sluníčko, které nám na startu slíbil sám Michal Prokop. Přijíždíme na start dvojky a chytneme akorát startujícího Krocana, který mě požádá o píseň Heleknky Vondráčkové! Že pak prý pojede rychleji!!!

Místo fandění „hop hop hop“ mu tam teda pošlu pár „To tehdy padal déšť“ a jak pelášil!

Kámoš Štěpán se mezitím asi zbytečnou otázkou dozví od slečny startérky, že po šlapavé rovince bude následovat pravotočivá zatáčka. No, že by nám ta informace v reálu k něčemu byla, to se říct úplně nedá. Pravotočivou zatáčkou se totiž vjede do borůvčí, kde by člověk vyjetý trail hledal… No třeba jako borůvky v zimě! Podklad je tak měkký a boulovitý, že kdybych slezla z kola a popoběhla, budu milionkrát rychlejší než při tom bimcání se rychlostí 0,1 km/h.

Tenhle úsek vypadal, jako by se Michal dvakrát otočil dokola v lese a pak si prostě ukázal „třeba tudy“!

Horní úsek erzety měl tedy ryze freeridový charakter. Jakože jízda naslepo!!! Každopádně mému freeridovému Ghostu Framrovi se to sice docela líbilo, leč jeho limitem jsem byla já. Naštěstí se ale zajelo po chvilce do lesa, kde jsem si zase po čase připadala, jakože já sedlám kolo, ne že kolo sedlá mě.

Oproti první erzetě ale rázem přibyla technika, kořeny byly buď mokré, oslizlé nebo „naleštěné“ a mě se dařilo takovou loterií vybrat si vždy docela dobrou stopu. Tady to nešlo pálit hlava nehlava, tady to chtělo fakt koukat a v setině sekundy si vybrat, jestli člověk pařízek objede zprava nebo zleva. Nebo to napálí předním kolem do něj, jako třeba já, když jsem se nemohla rozhodnout. Klasika! Ještěže klika, že moje vidle neumí mluvit!

Docela mě motivuje, když občas vidím Tomova, jelikož startuje přede mnou. Na druhou stranu pak místo na cestu, koukám na něj, takže uvítám, když se mi po chvíli zase ztratí v mlze. Do cíle následuje pěkná kořenovitá technika, nicméně v nejprudším úseku stojí Krocan a začne mi na oplátku taky něco zpívat.

Na mě to má ovšem opačné účinky, než na něj – chce mi se z jeho narychlo smyšlené sloky o lásce strašně smát a jediné, co zvládnu, je poslat ho do tmy (no dobře, neřekla jsem vyloženě „tma“, ale zase tady na sebe nemusím napráskat všechno) a zdrncat pár posledních kořenů do cíle napůl v bezvědomí!

Transfer na trojku nás s Tomem začíná trochu bolet. Ke konci teda do kopce kola tlačíme – a tlačíme je vlastně i po rovině a málem je začneme tlačit i z kopce dolů, jak už jsme z té mlhy zpitomnělí.

Jakmile se na startu trojky dozvím, že erzeta vede až do cíle, rozhodnu se dojít se na tu dlouhou jízdu ještě vyčůrat, čehož využívá Tom a tajně odstartuje. Prý se mu před tím v erzetě nelíbilo, jak jsem ho dojela.

Jestli doteď byla mlha, tak na poslední erzetě bychom mohli natáčet cyklistickou verzi hororu „Záhada Blair Witch“.

Vyrážím na trať a už po pár metrech „prokouknu“ erzetu. Tak tahle bude topová! Už od startu se jede docela svižně lesním korýtkem s malými dropíky a pak se trať v poměrně otevřených zatáčkách vlní lesní hrabankou. Tuhle erzetu chceš!

Užívám si každý metr, prostřelím to kamenitou pasáží, jako bych to tam znala, a to přitom jedu fakt regulérní BLINDuro, protože mlha zrádnosti trati odkryje vždycky až na poslední chvíli.

Třeba ty lávky jsem rozeznala, až když jsem jela po nich a jen jsem se modlila, že je na nich pletivo. V jízdě hecuju sama sebe k pouštění brzd. Najednou se ale rozdovádím nějak moc a v obyčejné mírumilovné zatáčce mi ustřelí přední kolo a já jdu nekompromisně k zemi.

Fakt jsem se praštila do stehna, tedy do toho stejného místa, jako v Zermattu?! Rány si ale dlouho nelížu, popadám kolo a dál si hodlám užít erzetu, protože o tenhle pád jsem si zkrátka v rámci posouvání vlastních limitů říkala. Do cíle sice přijíždím s odřeným loktem, ale za to s úsměvem od ucha k uchu. Navíc když si dáváme s klukama cílovou pěstičku, tak jsem přesvědčená, že nemohlo být lepší soboty!

Na neděli mám sice ztuhlé nohy a záda, ale zase osvěžený playlist. Díky horší kondičce ale přestávám zpívat po dvou slokách, takže s tou mojí pěveckou kariérou to zas tak horké nebude.

Start čtvrté erzety je shodný se startem druhé erzety předchozího dne, proto tajně doufáme, že nebude žádná pravotočivá do borůvčí, ale že se pojede rovně bez odbočení. Doufáme marně. Přesto to ale není tak hrozné – borůvčí se docela ujezdilo, takže už to tu trochu připomíná i pěšinu a náhodou se po tom podkladu i docela dobře valí kola.

Zajíždí se opět do lesa, kde se dostáváme na ohoblovanou erzetu z předchozího dne a já trošku lituju, že jsem si na startu neufoukla kola. Na těch kořenech je to totiž docela „pade na pade“ a mně přitom slušně tancuje předek i zadek.

Já snad po včerejšku zapomněla jezdit na kole? Asi moc brzdím, tak radši nechám kola, ať se valí.

Jo, super nápad, jelikož se hned na to valím já, ale rovnou obličejem v zemi. Ani nemusíte hádat, padám na pravé stehno a bouchnu se opět do stejného místa jako… Už to nebudu ani opakovat!!!

Tohle mě docela zabolí, nicméně se za povzbuzování nějaké slečny u trati hned sbírám a sedám na kolo. Najednou si všimnu dlouhé odstávající věci na pravé straně. „Achjo, já utrhla bovden? Nebo co mi to tu trčí…?“

Kouknu se pořádně a vidím, jak mi trčí z hlavy dlouhý klacek směrem dolů. Než stihnu zvážit variantu, že ho mám zapíchnutý v krku a já jedu už v klinické smrti, vytřesu naštěstí klacek na zem.

Byl zapíchnutý jen v copánku – ať žijou moje cykloúčesy ty vado….

Červená Voda a účes stále drží! Do cíle k fandícímu Lukášovi Klapovi už dojedu v jakémsi bezpečnostním režimu a o svoje zážitky se okamžitě dělím s ostatními. Myslela jsem, že tím klackem budu zajímavá, ale z fleku mě trumfne Krocan, když povídá, jak se mu v erzetě rozeply kalhoty a do cíle dojel s kaťatama u kolen. Ne, prý pod cyklokalhoty nenosí spodní prádlo!!!

Pátá erzeta nemá chybu! Je sice kratší, ale po úvodních delších zatáčkách se spustí v krásný lesní flow trail, kde je sice místy potřeba přeskočit nějaké ty kořeny, ale jinak je to totální enduro balzám. Tahle doslova „hrabavá“ jízda v jehličí prostě baví. A hlavně! Hlavně nám to Michal udělal pěkný, že se vlastně celý Blinduro nikde nijak nesmyslně nešlape do kopce a je to všechno pěkně puštěný.

Před šestou erzetu se posilňujeme na občerstvovačce, kde zjišťuju, že existují lidi, kteří jsou schopni si redbull naředit vodou (Štěpáne!!) a pro jistotu si dávám jeden nenaředěnej, abych teda letěla.

I šestá erzeta začíná v lese rovnou do terénu s jehličím a kořínky. Na startu je potřeba trochu zadupat, a jelikož je na vás ze startu docela dlouho vidět, snažím se něco ukázat aspoň před publikem.

Po krátké šlapavé rovince ale následuje klasika, tedy plynule vedená hrabanka, na které nás Michal místy procvičuje odkloněnými padáčky. Po každém si vždycky říkám, že jsem ho mohla projet klidně rychleji, ale ta neznalost trati zkrátka nějak nenechá ty brzdy pustit.

Zrovna když se rozhodu trochu se do toho opřít, objeví se přede mnou šikmá kláda s povrchem lesknoucím se jak psí kule a skupinka záchranářů kolem trochu prozrazuje, že tady to asi nebude úplně easy! Jako co si budeme povídat, takhle to tu nemohli ohoblovat cyklisti!

Vsadím se, že tu kůru ze stromu tu celý pátek ořezával nožíkem Michal a pak jí ještě potřel oliváčem!!!

Na milisekundu mě napadne, jestli bych radši neměla seskočit z kola a zkusit to přeběhnout, ale kláda není úplně nízká… Nejdřív bych musela přehodit kolo, pak se kousek vrátit, abych to mohla s rozběhem přeskočit sama a ani tady by nebyl úspěch zaručen.

Záchranáři navíc fotí i fandí, takže myšlenku se slézáním z kola okamžitě zavrhnu. „Odraz“ je postavený tak, abyste se radši bunny hopem odrazili už před ním. Jenže… To bych musela umět bunny hop, že! Těsně před kládou si teda vzpomenu na všechny poučky Pepy Dresslera a snažím se nějakým pohybem kládu přeskočit…

Což o to, přední kolo se přes kládu dostalo raz dva, ale škrtla jsem zadním kolem, které se mi po naleštěné kládě sklouzlo, a já na zem přistála na supermana!

U sbírání ještě hodím okem po záchranářích a řeknu něco v tom smyslu: „Ale skoro to vyšlo, ne?“. Sborově mi to potvrdí a povzbuzují dál, načež mi padne zrak na další dost podobně vyhlížející překážku. Opět mi proběhne hlavou, že jeden superman asi na téhle erzetě stačil a tuhle kládu bych mohla přejít, ale záchranáři na mě pořád vidí, takže předpokládám, že mi tu první pomoc dají poměrně rychle. Bude-li to třeba…

Všema končetinama se tu snažím máchnout o něco víc, než na první kládě a celé je to zase „pade na pade“. Ani neslyším fandit záchranáře, určitě si říkají, že jsem se asi zbláznila, když se pokouším skákat znova! Ono se mi to ale nějakou záhadou podaří přeskočit a překvapím tím sebe a asi i záchranáře, kteří až teď protnou ticho a hlasitě zařvou „Jóóóóóóó!“

Chtěla bych si vzpomenout ještě na něco z terénu, co následovalo po kládách, ale pamatuju si jen tolik, jak jedu celou dobu do cíle v jakési euforii blížící se pocitům z prvního líbání v pubertě.

V cíli si samozřejmě nepovídáme o ničem jiném než o TĚCH kládách! Tomášek se na nich vzdal svého startovního čísla, já evidentně svého bidonu, jen Štěpán nás všechny zpraží: „Já je skočil obě. Normálně baňákem, mně to přišlo jednoduchý“. Trošku nám tu kazí morál, tenhleten Štěpán, co se nám vrátil z Anglie!!!

Na posledním transferu se musím kousnout a nenechat si kluky ujet, protože mi dávají cucnout z jejich bidonu. Sice stačím Tomáškovi, ale ten má pomerančovej džus, který mi v kombinaci s předešlým redbullem bublá v břiše! Musím tedy hodně máknout, abych dojela Lukyho s vodou!

Šestá erzeta je podobně puštěná a zábavná jako sobotní poslední erzeta – zkrátka je tu vidět, že Michal chce, abychom měli to nejlepší až na konec a za odměnu. Není tu žádná prasárna, žádné zbytečné zpomalováky, naopak se trail v jezdivých liniích žene lesní hrabankou a na spadaném listí.

Vzrušení pociťuju hlavně na malých horizontech, za které nevidíte, takže do nich vlítnete a jen se modlíte, aby tam nebyl rovnou na prostředku nějaký kámen! Všude se dá ale jet, není potřeba nijak stát na brzdách, stačí jen kormidlovat řídítky a užívat si podzimní povrch trailu, který mě teda neskutečně baví!

Už se asi blížím k cíli, protože si všimnu skupinky v levotočivé zatáčce a kousek od nich cílového pípače. Luky na mě křičí jak o život: „Ostrá levá, ostrá levá!!!“. No jako dík Luky, seš hodnej, ale vidím, že se tady bude točit do leva, tak slepá ještě nejsem…

Najedu si do zatáčky a najednou se přede mou objeví strom, který před tím nebyl vůbec vidět. Jo TAKHLE ostrá levá!

Zamáčknu brzdy, co to jde a vystřihnu esíčko těsně kolem stromu, takže to mám do cíle bez ztráty kytičky. S rohlíkama na ksichtě si zase všichni pěstičkujem, akorát teda Luky jedoucí z naší skupinky jako první se cítí trochu handicapován, protože jemu nikdo nekřičel, takže kolem stromu udělal parakotoul a cílové pípnutí proběhlo, když ležel na zádech. V průběhu dne pak bylo zrovna na tomhle místě možné vidět úplně všechno

A to bylo podzimní Blinduro! Těžko mu něco vytknout, erzety byly pěkně jezdivé, přírodní, zahrnovaly zábavnou hrabanku i zrádné kořeny, bylo dost jídla, dost sprch na kola, snad jen abych to moc nepřechválila, tak když by se příště v restauraci místo Holby točila Plzeň, bude to úplně stoprocentní Díky za závod!

Výsledky Blinduro Podzim 2019

Text: Andrea Drengubáková / Foto: David Peška a Robin Nevřala

 

 

Nejen zasvěcení, ale i všichni ti, kdož sledují sociální sítě naše nebo svých oblíbených domácích závodníků a závodnic jistě postřehli, že se včera večer odehrálo tradiční vyhlášení celkových vítězů letošní České Enduro Serie, tedy ročníku 2019.

Role moderátora a průvodce večera se tradičně ujal Michal Berka, Kamil Tatarkovič, Tomáš Hykl a další „nosiči“ pak poctivě běhali sem a tam a předávali všem oceněným jejich po právu zasloužené plakety, medaile, stejně jako věcné ceny od sponzorů tohoto seriálu, který právě touto akcí završil svůj již sedmý ročník.

Samotný průběh slavnostního večera, který se již podruhé odehrál v prostorách restaurace L’Osteria na Národní třídě v Praze, snad není třeba blíže popisovat. Prostě jsme se bavili, družili, popíjeli a smáli… Někdo více, někdo méně, někdo krátce, někdo až do nočních hodin, jak se sluší a patří při takovéto slavnostní události.

Celkové výsledky bych také, s vaším dovolením, vynechal, respektive vás nasměřoval na web enduroserie.cz/../vysledky, kde si můžete rozkliknout jednotlivé kategorie, které vás zajímají. Každopádně náhled výsledků tří hlavních kategorií jsem přidal do fotogalerie. Ostatní vykoukáte z fotek, kdy další sadu od ostatních fotografů přítomných na akci najdete na facebooku České Enduro Serie.

PS: V průběhu večera bylo slíbeno, že se již brzy dočkáme zveřejnění kalendáře závodů domácí Enduro Serie pro rok 2020, tak sleduje výše vložené odkazy, zejména facebook, kde budou tyto informace nejspíš jako prví. Po jejich zveřejnění je i my zařadíme do našeho kalendáře (nejen) Enduro závodů pro rok 2020, který pak konečně pustíme naplno ven.

Hezký relax po sezóně všem závodníkům i jejich doprovodu, v roce 2020 se pak snad osobně potkáme na pár závodech, jelikož jsem si dal předsevzetí, že toho příští rok objedu víc než letos!!!

Text a foto: Štěpán Hájíček

Na konci října 2019 jsme vám představili domácího výrobce ocelových rámů, značku Repete, která se kupříkladu v roce 2015 dočkala ocenění za nejlepší silniční kolo v rámci veletrhu North American Handmade Bicycle Show, kde se to každý rok jen hemží zajímavými rukodělnými výtvory z celého světa!

(Text: Štěpán Hájíček | Úvodní foto: Repete)

Od té doby ale proteklo mnoho vody v řekách a značka Repete se posunula trochu jiným směrem, jelikož přešla od čistě zakázkové stavby k tvorbě více standardizovaných modelů.

K oceli, respektive k ocelovým rámům jsem měl vždy poměrně blízko, ostatně první dva moje poctivé MTB stroje byly postavené právě na oceli. Jeden relativně běžný produkční na trubkách od Toma Ritcheyho, druhý již stavěný na zakázku z tehdy nejlepší dostupné sady tenkostěnných trubek Columbus. Jo, to byl mazel!

Snad i proto jsem nedokázal odolat pozvání do výrobních prostor značky Repete, kde jsem se osobně potkal s Robinem Fišerem a Mikolášem Voverkou, tedy s dvojicí vývojářů a stavitelů kol, abych se mohl dozvědět něco víc o historii, zázemí a plánech této domácí značky se slušným mezinárodním přesahem.

Dílenskými prostory a výrobou mě při mé návštěvě provázel především Robin Fišer, s nímž jsme si povídali o materiálech, trubkách, různých zajímavých výrobních postupech či konstrukcích, ale také o cestě, která vedla k současné „situaci“.

V Repete se totiž před nějakým časem rozhodli opustit model plně na zakázku vyráběných kol (tedy něco jako 100% customizace) a naopak se zaměřili na vývoj a současnou produkci dvou víceméně standardizovaných modelů – gravel biku Repete Verne a silničky Repete Reason (představení).

Robin Fišer a Mikoláš Voverka – REPETE

Dva roky v dílně!

Důvodů k tomuto posunu bylo povícero. Tím hlavním byla především snaha nabídnout víceméně sériově vyráběné produkty, jejichž stavba bude snazší a rychlejší, než jak tomu bylo u plně zakázkových rámů. Díky tomu jsou stavitelé z Repete schopni uspokojit postupně rostoucí poptávku mnohem snáze, a hlavně rychleji než dřív.

Ostatně nyní jsou ve fázi, kdy se doba od první objednávky po konečné dodání rámu či celého kola počítá na několik málo měsíců, nikoliv na půl či tři čtvrtě roku, jak je tomu běžné u mnohé konkurence. Zásadní rozdíl je přitom nejen v přípravě jednotlivých partií rámu, ustálení geometrií apod., ale také v posunu od časově náročného pájení stříbrem ke svařování.

Pánové z Repete to tedy vzali za trochu jiný konec. Před delším časem do jisté míry zavřeli svou výrobu a věnovali se plné dva roky vývoji, testování a ladění výše zmíněných modelů Verne a Reason.

Tyto „sériové modely“ proto nyní kompletují z běžně dostupných trubek Columbus Spirit HSS, k nimž zároveň přidávají různé funkčních segmenty a navářky vyráběné v pražské dílně dle svého vlastního návrhu (např. patky, hlavové trubky, navářky pro integrované vedení kabeláže, 3D tištěné vstupy do rámu apod.). Nad to se větší část rámů svařuje metodou TIG (v ochranné atmosféře), což je rychlejší a efektivnější. Jen určité spoje se „postaru“ pájí stříbrem a následně se začišťují (viz foto níže).

Na surovém rámu obzvláště vynikne, které spoje jsou svařované a které pájené a následně začištěné. 

Ztracený odlitek

Další z řady technických fines a zajímavostí bych vypíchl především v podobě originálně zpracovaných, tvarově nanejvýš pohledných a technologicky vysoce zajímavých patek, jež se vyrábějí odléváním – metodou ztraceného modelu. Cílem bylo vytvořit odlévané patky, které zaujmou nejen svým vnějším vzhledem, ale budou i konstrukčně pevné a přiměřeně lehké.

Proto se sáhlo k výše zmíněnému využití „ztraceného modelu“, tedy k použití voskové výplně, která v odlitku zajistí vznik vnitřního dutého prostoru s tím, že po konci lití tento model z konečného výrobku odteče a na jeho místě zůstane plánovaná dutina.

„Optimalizací hmotnosti dutých patek spolu s jejich doplněním o hliníkové vložky s hákem přehazovačky na straně pohonu jsme docílili ideální funkce pro uchycení kola pevnou osou 142×12 mm. Levá patka v kombinaci s integrovaným vedením navíc funguje jako variabilní součást pro použití mechanického i elektronického řazení. Napojení patky na vzpěry rámu je řešeno záměrně bez viditelného přechodu, čímž jsme docílili zamýšlené vizuální čistoty.“ Popisují toto řešení pánové z Repete.

Elegantní odlévané patky na hotovém kole Repete Verne…

…se staly charakteristickým poznávacím rysem strojů této značky. 

Povídat si o dalších zajímavých finesách rámů Repete Verne a Reason bychom mohli ještě nějaký čas, ale pro dnešek jsem se rozhodl tuto základní popisnou část uzavřít s tím, že bude názornější si to nejzajímavější z výroby ukázat na fotkách a detailech s příslušnými popisky. Do budoucna vás pak ještě můžeme navnadit informací, že jsme předběžně domluveni na lehčím testu gravelbiku Repete Verne, k němuž bychom se měli dostat po novém roce.

(Text: Štěpán Hájíček | Foto: Author a Repete)

Více o kolech Repete na stránkách repete.cc

Surová podoba rámu Repete Reason – poznáte jej kupříkladu podle kónické hlavové trubky.

Krk modelu Reason je připaven pro integrované hlavové složení.

Do samotné trubky se přitom lisují tyto nerezové ložiskové dráhy. 

Nejen ocelí živ je rám Repete… Jeho součástí jsou také plastové vstupy pro vnitřní vedení, které se v době mojí návštěvy zrovna vyráběly na 3D tiskárně.

Těchto plastových dílů a vodítek je na rámu hned několik. 

Jeden variabilní je za hlavou – existují varianty pro elektriku, pro jeden či více bovdenů…

Na spodní straně středu je prostor pro plastovou průchodku, která vede lanko v případě, že je použitý klasický přesmykač.

Vnitřkem rámu, a to až k zadním patkám je tažena třeba i hadice brzdy.

Uvnitř středu jsou dobře vidět otvory, kudy přichází kabeláž se spodní trubky.

Ostatně řešení středu je také dost zajímavé. V Repete totiž používají nově se rozšiřující závitový standard ThreadFit T47 s velkým průměrem (vyrábí už i jiné firmy než jen Chris King).

Díky tomuto řešení je jednak výrazně pevnější oblast středu a snáze se na středovou spojku napojuje spodní trubka…

Jednak je okolo středu dostatek místa, aby tudy bylo možné protáhnout vedení k přehazovačce, hadici zadní brzdy, případně lanko přesmykače. 

Od středu k patkám… Ty jsou maximálně elegantní a plynule navazují na vzpěry i zadní vidlici. Pravá patka navíc vytváří prostor pro výstup bovdenu přehazovačky z nohy zadní vidlice. 

Při správném úhlu pohledu odhalíte, že je levá patka skutečně dutá, čehož při odlévání není úplně snadné dosáhnout, proto se používá metoda tzv. ztraceného modelu. 

Rámy Repete ctí moderní trendy, proto jsou určené pro diskové brzdy s plochým úchytem, tzv. flat-mount.

Praktické jsou rovněž snadno výměnné hliníkové vložky s patkou přehazovačky na pravé straně. 

Hliníkové lůžko u levé patky lze rovněž snadno vyměnit. 

Hrubá podoba oněch vložek před konečnou povrchovou úpravou. 

Ke stavbě rámů Repete Verne a Reason se používají standardizované trubky Columbus Spirit HSS..

…, které mají dopředu připravenou profilaci pro co nejpevnější spojení s hlavou (foto nahoře) a středem (foto dole).

Nařezané a naporcované trubky hlavního rámového trojúhelníku a vzpěr. 

Profilace a ohnutí nohou zadní vidlice se ladí přímo v dílně. 

Jiná trubka… Hlava gravel modelu Verne.

Zde se ze spodní strany usadí klasická miska, seshora pak „zapuštěné“ ložisko.  

Když se podíváte na profily hlavních trubek (výše), pak vás možná napadne, že je asi nebude snadné upnout a obrobit přesně v ose. Proto si hoši z Repete připravili na 3D tiskárně vlastní upínací prvky.

Zajímavým kontrastem je klasický obráběcí stroj – fréza – doplněný o moderní přípravky či digitální měřící stanici. 

Mnohé z těchto úchytů a přípravků si vyráběli pánové z Repete sami tak, aby dokonale posloužily jejich záměru. 

Když se frézuje (rám), létají (ocelové) piliny! 

To bychom měli část obráběcí, zde je zase koutek pana svářeče… 

Chystáte se ke stavbě dalšího rámu? Stačí sáhnout do správné krabice…

Chvíle práce a první svařené kusy aktuální série již visí na zdi. 

A hned vedle kousek s již připájenou zadní stavbou. 

Co bych vám tak ještě ukázal? Třeba detail svařené hlavy…

Nebo samostatné dílky – budoucí spojovací můstky zadní stavby.

Takto již vypadají výsledné stroje připravené do akce. Na kraji Repete Verne a za ním svým způsobem interní průřez historií značky Repete. 

Repere Verne (gravel na němž snad bude možné se projet po novém roce).

Prakticky a elegantně řešený vstup kabeláže do rámu. 

Vše, co byste o svém kole měli vědět…

Hlava modelu Verne je rovná, uzpůsobená pro taper sloupek vidlice díky polointegrovanému hlavovému složení. 

Karbonové vidlice dodává Columbus, stejně jako trubky, z nichž jsou rámy Repete svařeny.

Praktická ukázka jak vypadá výstup hadice zadní brzdy z rámu. 

Velký střed ThreatFit T47 a klasické kliky Shimano Ultegra.  

Napojení zadní stavby je díky pájení a začištěným spojům nanejvýš jemné a hladké. 

Minulý týden jsem si udělal na několik dní výlet do Pobeskydí, konkrétně do Nového Jičína, kam jsem byl pozván, abych si, spolu s dalšími novináři, prohlédl nově otevřený showroom s britskými koly Whyte a dalším zbožím zastupovaným společností Made For Trails.

Součástí této akce bylo i bližší seznámení s nově se rodícím „elektrickým MTB programem“ značky Whyte, tedy osobní obhlídka již dříve představených novinek roku 2020 – Whyte E-150 a Whyte E-180 –, ale také poježdění na těchto strojích a možnost poznat zdejší kraj včetně místních postupně se rodících a rozšiřujících Čertových stezek.

Whyte – Nový showroom (Nový Jičín)

Whyte – Nový showroom (Nový Jičín)

Začněme na začátku

Zmíněná akce byla, pro nás novináře, naplánována primárně na jeden den s poměrně jasným scénářem. Ráno se sejdeme v prostorách nově otevřené prodejny, koukneme na nové stroje, probereme a vyfotíme co bude potřeba, dáme si lehčí oběd a vyrazíme na testovací vyjížďku s možností osahat si jak nová kola, která do Pobeskydí dovezl Carl Jennings přímo z britské centrály Whyte, tak právě i zdejší terén.

Jako bonus pro ty, kteří večer nikam nechvátali, bylo naplánováno setkání s Jurajem Lukášem, zástupcem projektu www.mtnlovers.sk, který možná znáte i z našich stránek, jelikož jsme od těchto dobrodruhů a světoběžníků dříve přebírali jejich cestopisy, tehdy především ze Slovenska.

Na druhý den pak byl program vyhrazen zejména pro veřejnost, kdy zde byla možnost půjčit si a vyzkoušet jeden z elektrických biků Whyte či seznámit se s ambasadory značky – Petr Leták, Tereza Vybíralová, ale také s Jurajem z MTNlovers.sk, který měl v podvečer naplánovanou přednášku o nejzajímavějších místech, které při svých cestách se svou partnerkou navštívil.

Já přitom aktivně zužitkoval skutečnost, že v tomto kraji žije jeden z mých příbuzných, proto jsem si zajistil ubytování u rodiny a využil aktivně nejen „novinářskou středu“, ale také „veřejný čtvrtek“, kdy jsem se v novém showroomu Whyte stavil ještě jednou a půjčil si druhý z nově představených eBiků.

Základní model Whyte E-150 S

Mezi vylepšení motorů Bosch patří jednak jejich výrazně menší objem, jednak konec nesmyslně malých převodníčků. Halelujááá!!!

Z levé strany je krásně vidět, že je celý motor otočený přední stranou směrem vzhůru, aby před ním bylo dost místa na silnou spodní trubku s ukrytým akumulátorem.

Whyte E-150 / E-180 – co jsem se dozvěděl na místě?

Bližší představení nových elektrických strojů Whyte E-150 a E-180 se zdá na jedné straně skoro zbytečné, jelikož jsme si tyto nové a v rámci nabídky Whyte vlastně historicky první elektrické fully představili, alespoň po teoretické stránce snad dostatečně podrobně.

Ale víte, jak se říká: „Opakování je matka!“ Nemá asi smyls probírat vše znovu a vysloveně dopodrobna, pro každý případ zkusme shrnout a vypíchnout základní informace, parametry a specifika. V první řadě stojí za to zdůraznit, že se paralelně představují dvě řady eMTB strojů, tedy již zmiňovaný Whyte E-150 (all-mountain na 150 mm – dostupné dva modely S a RS) a poté svalnatější Whyte E-180 (elektrické enduro s pružinou na plných 180 mm – pouze jeden model).

U obou řad přitom platí, že jsou postavené na kolech průměru 27,5“ s tím, že se to tvůrcům zdá jako lepší nápad z důvodu větší hravosti a snazšího ovládání než v případě devětadvacítek, nebo plusek. Pod čarou lze pak z osobních rozhovorů na místě doplnit informaci, že má Whyte nachystaný i možný tuning umožňující přestavbu na 29“ (především poupravenou zadní stavbu), který si ale nechává zatím v šuplíku a vyčkává, jak bude trh reagovat na aktuálně nabízené stroje s menšími koly.

Whyte E-180 pouznáte již z dálky díky výrazné oranžové pružině na tlumiči Fox!

Vedle jiných detailů je zajímavé i výrazné rozšířen a provaření spoje sedlové trubky a bloku jež nese motor. 

Lidé z Whytu jsou „hrdi“, vedle jiného, na dlouhý svár spojující spodní trubku a klec motoru, což tuto oblast výrazně posiluje. 

Čekali jsme kdy se pochlapí Bosch!

Kdo blíže sleduje eMTB scénu, ten si nejspíš řekne, že Whyte do tohoto segmentu nastupuje až podezřele pozdě, jelikož tento vlak již před delším časem vyjel ze své domovské stanice. Ano, je to pravda, ale má to i svůj racionální důvod. Oni totiž inženýři, a hlavně puntičkáři z Whytu nechtěli pustit do světa něco, s čím nebyli plně spokojeni!!! Proto delší čas čekali, až někdo vyvine takovou pohonnou jednotku a takovou baterii, aby to celé dávalo, při jejich přístupu a filosofii, smysl.

Když to shrnu, tak se situace zlomila ve chvíli, kdy Bosch svým odběratelům odtajnil novou generaci motoru Performance CX (2020), který je objemově výrazně menší než jeho předchůdce a je i v řadě dalších parametrů konstrukčně a technologicky výrazně dále, než jak tomu bylo doposud. Všechny tyto úpravy a další specifika nové pohonné jednotky přitom poskytly inženýrům z Whytu dostatek volnosti a prostoru pro jejich nápady a originální koncepty.

Výsledkem je, že je motor otočený přibližně o 45° směrem nahoru (jeho přední část je zvednutá, což otevřelo prostor k tomu, aby se před motor mohla navařit silná nepřerušovaná spodní trubka vymodelovaná hydroformingem, do níž se zespodu vkládá baterie PowerTube 625 Wh.

Akumulátor Bosch PowerTube 625 Wh. 

Vzhledem k usazení baterie v rámu se jako primární způsob dobíjení používá tento konektor nad středem.

K vyjmutí akumulátoru z rámu postačí povolit dva šrouby, sejmout kryt a vysunout baterii i se spodním držákem / zapojením. 

A Tady se začíná kouzlit!

Právě zde jsme se dostali do důležitého bodu, který koncentruje a takříkajíc definuje hlavní výhody konstrukce strojů Whyte E-150 a E-180. Jmenovitě velká spodní trubka (všechny rámy jsou hliníkové) je celistvá a nepřerušovaná, nemá vyříznutý otvor pro vkládání baterie, má pouze otevřený spodní konec, kudy se akumulátor vkládá – zasunuje.

Toto řešení zaručuje již samo o sobě vysokou tuhost této části rámu, jelikož jakékoliv vstupy do hlavní rámové trubky její pevnost oslabují a musí se pak všemožně zpevňovat či jinak kompenzovat.

Dalším podstatným zpevňujícím prvkem je výrazné provaření spodní trubky s blokem, který nese motor. Ten přitom není v rámu pouze zavěšen, jak je tomu u většiny jiných rámů, ale vložen do pevné celoobvodové klece, jakéhosi vajíčka. Díky tomu se opět zvyšuje tuhost a samozřejmě i ochrana motoru před údery terénu apod. Základním smyslem této konstrukce ale byla primárně pevnost spojení motoru a samotného rámu – prostě aby se vám kliky nekroutily pod nohama!

Dalším a vlastně jedním ze nejdůležitějších cílů celé této nezvyklé konstrukce je snaha dostat těžiště kola co nejníže k zemi, proto je akumulátor posazený až na dně spodní trubky, tedy před motorem, a nikoliv nad ním, jak je u eBiků běžně zvykem.

Bonusem k tomu všemu je skutečnost, že ve chvíli, kdy se do prodeje uvolní další generace akumulátorů se slibovanou kapacitou 700 Wh, bude možné i tyto akubloky usadit do současných rámů Whyte E-150 a E-180. Jak je to možné? Jednoduše, prostoru ve spodní trubce je více než dost, takže se sem hravě vejde i delší akumulátor, k jehož instalaci bude zapotřebí pouze vyměnit vnitřní zarážku, která je jištěná šroubkem zespodu dolní trubky.

Při tomto úhlu pohledu vynikne, že je motor logicky usazen lehce asymetricky, aby bylo dost místa pro řetěz a převodník. 

Whyte navrhl a používá vlastní magnet pro odečet rychlosti, který lze snadno uchytit na jakýkoliv kotouč s plochým povrchem, což je čistší a bezpečnější cesta než magnet usazený na výpletu. 

Na e-Biku jako na pedal-biku!

Záměrem všech specifických řešení, které Whyte aplikoval na svá nová kola E-150 a E-180, byla snaha o maximální možné přiblížení jízdních vlastností nových elektrokol jejich neelektrifikovaným bratřím. Asi nepálím žádné zásadní tajemství, když řeknu, že se model E-150 do značné míry inspiroval u všestranného modelu Whyte S-150, pouze použil menší kola, větší a hromotlučtější E-180 je zase elektrickým alteregem enduro speciálu Whyte G-170.

Samotný popis jízdních vlastností, nebo alespoň mých prvních dojmů, bych si rád nechal do dalšího samostatného článku… Už teď ale můžu říct, že člověk sice v rukách samozřejmě cítí výrazně vyšší hmotnost eBiku, ta se jen tak okecat nedá, nejvíce patrná je ale hlavně při manipulaci s kolem či při pomalém manévrování.

Jakmile se totiž s jedním nebo druhým eKolem rozjedete po zábavné pěšině z kopce dolů, jako by se kila začala pomalu ztrácet! Tedy, poznáte je jednoznačně na brzdách, co se ale ovládání týká, tak to, díky extra nízkému těžišti, není nijak zásadní boj s neoblomnou bestií, ale spíše příjemné trailové dovádění. Navíc s pocitem jistoty vyšší hmoty, která vás pevněji tiskne k zemi.

Příjemně, a hlavně upřímně překvapený byl třeba i Petr Leták, který letos v barvách teamu Whyte objel několik závodů EWS. „Jako cítím, že to kolo váží výrazně víc než můj Whyte G-170, ale vlastně jen někde. Když s ním vletím do zatáčky, když se chci někde odrazit, zhoupnout se na vlně apod. tak je ten rozdíl v ovládání výrazně menší, než jak bych si to byl dopředu představoval… To asi dělá to nízké těžiště, ne?“

Celoobvodová „motorová klec“, která pohonnou jednotku jednak chrání, jednak ji pevně fixuje v rámu. 

Carl Jennings – zástupce značky Whyte, který do Česka přivezl testovací flotilu a zodpovídal naše otázky ohledně technických detailů. Díky!

Součástí čtvrtečního promítání a besedy (nejen s MTNlovers.sk) bylo též představení ambasadorů Whyte – zde stroj a ceny Terezy Vybíralové. 

Naladit a vyrazit! Ale až zítra!

Toliko by mohlo stačit jako úvod k danému tématu – teoreticky praktickému představení novinek Whyte E-150 a Whyte E-180.

Jak jsem již vícekrát zmínil, obě kola jsem si při své návštěvě v Novém Jičíně stihl projet, s menším modelem E-150 jsem strávil poměrně dost času a vyždímal téměř na nulu celou jeho baterii. Hrubší E-180 jsem si pak půjčil druhý den a objel si s ním kontrolní kolečko na hodinu a půl, abych měl základní srovnání těchto dvou řad, o nichž vám, po stránce jízdních dojmů, řeknu více v nejbližší době.

Pro připomenutí ještě jednou odkaz na letní obecné představení novinek Whyte E-150 a E-180, vše podstatné najdete též na mezinárodním webu whyte.bike/../emtb Pro kompletnost přidejme rovněž link na stránky dovozce do ČR www.whyte.cz, respektive na jeho e-shop, kde najdete i další dovážené značky: eshop.madefortrails.cz

Text a foto: Štěpán Hájíček