V rámci historicky prvního dvoudenního enduro závodu konaného v Polsku se na 200 závodníků vydalo do boje s tratí čítající dohromady přes 90 km opepřenou více jak 3 000 metry převýšení!

(tisková zpráva | přeložil: Štěpán Hájíček / foto: TREK Enduro MTB Series/Eskomoo Racing)
Tato akce byla spolupořádána lokálním teamem Eskimoo Racing, jehož členové v kopcích okolo městečka Rabka-Zdrój nachystali pro závodníky celkem 7 měřených zkoušek (RZ –erzet) a jako bonus městský epilog. Jsou-li tratě svěřeny do péče vedoucích enduro závodníků z Polska, můžete si být jisti, že nebude nouze o fyzické ani technické výzvy!

Trasa závodu, ač byl rozhodně náročný, se ukázala být poměrně bezpečná, jelikož se účastníci obešli bez vážnějších úrazů. Fyzická náročnost pak byla do značné míry kompenzována kvalitním zásobováním občerstvovacích stanic, které si vzala do paráda společnost OSHEE a veleznámý Red Bull. Nad to nechyběly ani lokální podomácku připravované koláčky a jiné dobroty, nebo také folkové písně v podání místních hudebních spolků.

reklama

Hudební atrakce ale neskončili jen u lidovek, naopak pokračovali v podobě večerní párty, kde zazněly „trochu“ tvrdší tóny v podání kapel No Line a Krzywa Alternatywa. Enduro rozhodně není jen o závodění, ale o celkové atmosféře a dobré náladě.

Krom toho všeho je to zábava i pro nejmladší, kteří mohou prověřit své schopnosti a soutěživého ducha na závodech pro děti, jehož se zúčastnilo dobře třicet potenciálních šampiónů! Vedle toho mohl nejen jejich doprovod otestovat kola TREK a Whyte.

První den v rámci závodního programu čekali na jezdce čtyři erzety startující z Luboń Wielki a z vrcholu Krzywoń. Zatímco sjezd začínající na vrcholu Krzywoń byl dobře známý ještě před touto akcí, tak další vrcholy a další partie z celkového převýšení 1000 m se jely čistě na oči. Tedy bez předchozí možnosti tréninku.

Nejrychlejším jezdcem prvního dne byl Marek Konwa (TREK Bielsko Racing), který dominoval na třech z celkových čtyř erzet! Díky tomu dokončil první den s výrazným náskokem 15 sekund před Marcinem Motykou (Marin Bikes Polska), který se ten samý den vrátil z dovolené. Tentokrát ale nerozhodoval pouze jeden závodní den, ale hned o dva, takže bitva zdaleka neskončila!

První RZ druhého dne (sjezd „na oči“ z vrcholu Grzebień) se ukázal být rozhodující. Marek zde ztratil nemálo času kvůli navigační chyběl, což pro něj znamenalo propad na osmé místo celkově. Přestože pak další dvě erzety vyhrál (Krzywoń a Luboń), nedokázal smazat ztrátu z úvodu druhého dne.

Poté, co ve dvou dnech strávil dobře 41 minut na měřených úsecích, vystoupal Marcin Motyka na vrchol nejvyšší, a to s náskokem… 75 setin sekundy! Podle nás se v rámci Polského endura zatím nestalo, že by o vítězi rozhodoval tak malý časový rozdíl! Třetí místo pak po Marcinovi a Markovi bral Patryk Talaga (IN Mogilany Cycling Team).

Poměrně ostrá bitva o stupně nejvyšší se odehrála také v juniorské kategorii, kde si tři jezdci mezi sebou prohazovali jednotlivá vítězství na měřených úsecích – Piotr Janik (Specialized MTB Academy), Maciej Miłek a Jakub Gąsienica (dva reprezentanti Dartmoor Enduro Teamu). Nakonec se postavili na pódium přesně v tomto pořadí, přičemž je celkově dělilo méně jak 19 sekund rozdílu.

Mezi ženami se jako nejurputnější bojovnice předvedla Katarzyna Burek (Ibis Cycles BeastieRacing), která se snažila urvat si pro sebe maximum jednotlivých prvenství a porazit svou největší rivalku – Joanna Światłoń (Eskimoo Racing). Nakonec jí však domácí matadorka nedala šanci, když ovládla pět z celkových osmi RZ. Vyrovnanou jízdou a závoděním bez větších chyb si pak poctivé třetí místo vybojovala Karolina Krasińska.

V kategorii Masters opět dominoval Romek Kwaśny (TREK Bielsko Racing), který zjevně zraje jako víno – čím starší, tím lepší! Vítězství na šesti erzetách pro něj znamenalo náskok více jak jednu minutu na svého největšího soupeře – Piotr Reczek (Eskimoo Racing) –, který tak skončil celkově druhý. Na třetí místo se poté postavil Bartosz Szwed (Scott Bartbass Group).

Závody v Rabka-Zdrój hostili rovněž speciální kategorii eBiků, jejíž členská základna roste pomalu, ale jistě. Boj o prvenství se v této třídě rozhořel mezi jezdci Dariusz Grudniewski (IN Mogilany Cycling Team) a Krystian Białka (2B Enduro Team). Krystian vyhrál nejdelší stage z vrcholu Luboń, to mu ale bohužel nestačilo, aby smazal ztrátu z kratších a v ostřejším tempu absolvovaných erzet Grzebień a Krzywoń. Třetí místo pak obsadil Michał Szewc (Dirt It More).

Tradiční specialitou je rovněž kategorie pevných rámů. Kde do cíle s nejlepším časem dorazil Pawel Sadzik (Woo Crew), za ním Arthur Hejniak a poté Norbert Rutkowski.

V rámci všech kategorií nejvíce bodů posbíral team TREK Bielsko Racing riders, který tak vyhrál hodnocení družstev před druhým seskupením Eskimoo Racing a třetím Rowerowe Podhale team.

Jménem organizátorů chceme poděkovat především všem účastníkům, nadšeným závodníkům, kteří se nebáli přijmout výzvu v podobě takto náročného závodu i jejich doprovodu.

Zároveň vás chceme pozvat na další start našeho seriálu – Whyte Enduro MTB Series in Przesieka – který se uskuteční ani ne za dva týdny, a to se zcela novým závodním scénářem:

Time hunt! Dvě speciální rychlostní zkoušky bude možné pokoušet kolikrát jen budete chtít s tím, že je cílem vylepšit svůj vlastní čas z první jízdy absolvované na oči! Tato cesta může být na jednu stranu snazší, ale rozhodně neméně vzrušující!

reklama

Ve druhé polovině června jsem se vydal na třetí závod EWS European Series na rakousko-slovinskou hranici do Petzenu, ze kterého jsem následně pokračoval na svoje letošní první EWS do Dolomit, a to konkrétně do Canazei. Celý trip se mnou absolvoval také Kuba Janecký, který mi pomáhal s kolem a zároveň fotil. Je super, že si rozumíme, a že ho to baví.

Text: Milan Myšík / Foto: Jakub Janecký, Joao Fanzeres

EWS European #3 Petzen

Do Petzenu jsme vyrazili ve středu večer, takže mě čekala celonoční nálož řízení bydlíkem. Jo, cesta byla v pohodě, nevadí mi řídit v noci, takže ráno v 5 přistáváme v mlze na parkáči v Petzenu. Zatáhnout u bydlíka všechny okna a poté už jen pohodový spánek do 11 hod! Ráno jsme začali stavět zázemí a byla pohoda, krásně teplo. Odpolko jsme si užili 12 km flow trail, který mě ale moc nenadchnul, zato Kubovi se líbil.

V pátek už byly v plánu první tréninky na slovinské straně v okolí Jamnice. Tři RZ, trasy hodně pomalé, zatáčkovité a šlapavé. Flow a rychlost zde dost chyběly.

V sobotu byl na programu trénink dvou RZ v Petzenu, které měly mít 12 a 15 minut! Jenže předpověď počasí vyšla meteorologům skutečně dokonale, takže z ničeho nic, když už jsme se skoro vydávali na lano, se ozvala mohutná rána a začala pekelná celodenní bouřka. Jeden blesk to dokonce narval do lanovky, takže bylo po srandě!

Celý den jsme v autě čekali a přemýšleli, co bude dál. Ten den se měla jet i první ostrá RZ, která měla celý závod odstartovat. Nakonec kvůli silné bouřce a dešťům pořadatelé zkrátili první RZ a jeli jsme jen závěrečnou třetinu tohoto trailu. Počasí se večer umoudřilo a my se spustili na trať, která byla totální motokros. Začalo to pomalu vysychat a absolutně to nejelo, proto jsem bral deváté místo, což pro mě nebyl zrovna ideální začátek.

reklama

V neděli se opět probouzíme do alpského lijáku, který nás doprovázel po celý závodní den. Zvolil jsem opatrnou taktiku, což se mi nevyplatilo. Dával jsem si bacha, abych někde neuklouzl a jel jsem tedy dost opatrně. Bahna bylo všude hromada, takže jsme museli svá kola umývat hadicí po každé RZ. Naštěstí bylo kde, za to pořadatelům díky!

Když jsme po čtvrté a páté RZ měli pauzu v depu, tedy před startem poslední páté RZ, která byla totožná jako sobotní jednička, tak jsem viděl výsledky, z čehož jsem se zhrozil… Strašný! Zavřel jsem se do auta, uzavřel se sám do sebe a přemýšlel, proč jedu takovou tužku? Zřejmě moc opatrně, a to se sakra nevyplácí.

Tak jsem za to v poslední RZ vzal, riskoval a najednou to šlo, zajel jsem 3. čas a celkově mě to vyšvihlo z 10. na 6. místo. Nic super, chtěl jsem bojovat o bednu, ale díky poslední RZ jsem na třetího ztratil jen necelých 10 sekund, takže příště to chce odbrzdit podstatně dřív.

Po závodech začalo nekončící mytí kol a všeho oblečení, co jsem za ty 3 dny stihl zabahnit… Tohle na těch závodech prostě miluju a nikdy mě to neomrzí.

EWS #4 Canazei

Po umytí všeho bordelu a jezerní koupeli jsme se vydali s Kubou na šestihodinovou cestu do Canazei. Cestou jsme zakempovali u Kronplatzu, kde jsme si v pondělí sklouzli pár trailů. Víc jich tam nebylo hehe… To jsem zvědav, kde tam namotají poslední závod Alpine Enduro v září, které se zde jede.

V pondělí večer jsme dorazili do krásných Dolomit a cestu kolem Sella Ronda jsme si užívali do posledního dýchánku. V Passu Gardena jsme si dali kávičku, zmrzku, něco jsme cvakli a prostě si to vychutnali. Všude po cestě v Dolomitech jsme potkávali davy silničářů a já uronil slzu, že žiletku nemám s sebou, protože sem jednou na silničku rozhodně chci vyrazit. Tamní sedla jsou známá nejen z Giro d‘ Italia a zdejší panoramata jsou vskutku dechberoucí.

V úterý jsem chtěl jít v Canazei jezdit do bikeparku, který byl mimo závodní tratě, ale nepustili nás do lanovky, aby měli jistotu, že nikdo nebude jezdit na závodních tratích. Takže jsme kempovali na dolomitském parkáči, občas se zchladili v pětistupňové řece a pak jsem se teda dokopal k oblíbenému trackwalku! Ha ironie, tohle je jediný, co na EWS fakt nesnesu! Navíc vedro bylo tak šílený, že jsem byl rád za trochu stínu v lese.

Kuba mezitím dával do kupy mého Jekylla, který dostal předchozí víkend co proto. Rozebral ho téměř do posledního šroubku, až jsem čuměl – díky moc! Ve čtvrtek už začaly první tréninky RZ 1-4 a v pátek byl na programu trénink RZ 5. Závod v Canazei byl tentokrát jednodenní, ale opravdu těžký, podobný tomu ve Whistleru!

Hned v jedničce v tréninku jsem se v poslední zatáčce solidně vyvěsil, ve dvojce jsem pro změnu ztratil z kola nářadíčko – multitool, CO2, duši, Dynaplug a náhradní knoty. Naštěstí mě opět zachránil skvělej Kuba, který vyjel nahoru lanovkou a sjel to pomalu a veškerý vercajk našel! Když jsem se vracel nahoru já, nenašel jsem lautr nic!

Další dvě RZ už se mi nic nestalo naštěstí. Večer klasický mechanikování, tradiční návštěva Sramu atd… V pátek jen jedna tréninková stage byla na pohodu, jen měla 6.5 km, ale jinak byla krásná. Palba po hřebeni, switchbacky, výjezdy, technika, prostě vše, co má trať na EWS obsahovat. Celkem se mi povedla, tedy až na spadlý řetěz hned po 200 metrech od startu. Naštěstí mi ve SRAMu dali nový převodník za 50 Eur, páč jsem náhradní neměl. I díky němu pak bylo kolo naladěný na výbornou. Kuba se hodně snažil a já mohl být v klidu, že mám stroj na 100 % ready.

V sobotu startuju společně s Kubou Říhou v 11.40. První RZ a nohy totálně vytuhly, moc mi to nešlo, chyby v zatáčkách apod… Nějak jsem to sjel bez pádu, ale rychlost nebyla optimální, což bylo na velmi technické jedničce znát dvojnásob. Dvojka se mi už povedla lépe, ale samotný závěr jsem zpackal, když jsem najel do kamene a zastavil se na nulu!

Ve trojce přišel crash, kdy jsem se zastavil ramenem o strom a už se kutálel – další ztráta. Pak jsem se jí snažil stáhnout, což se povedlo, ale v cíli jsem sotva pohnul ramenem!

Nejdřív to tak nevypadalo, ale nejspíš dostalo pořádnou pecku! Takže 3 RZ za námi, celkově kolem 60–70. místa! Nic moc, škoda malých chyb v každé RZ a pádu ve trojce.

Čtvrtá RZ se mi ale nepovedla vůbec. Byl jsem po pádu dost rozladěný a chtěl jsem jí sjet, tak nějak bez komplikací. Pátá nejdelší stage – Tutti Frutti – byla hodně fyzicky náročná, snažil jsem se posunout se v pořadí, někam výš z 69. místa. Nakonec to dalo na 61., což v této konkurenci není špatný, ale 50 to není.

Bohužel mě dost v tempu zabrzdil ten pád na trojce, ale to je součást hry. V cíli jsem byl rád, že jsem celý. Pogratuloval sem Říhovi, který zalítl 44. místo, což je super. Pro mě 61. není špatný, loni by to byl úspěch, letos průměr. Průběžně jsem ve světovém žebříčku na 55. místě, tak snad se vyšvihnu trošku výš ještě.

reklama

V seriálu EWS Europe zatím vedu, ale stále ještě chybí jeden závod!

Po příjezdu domů v pondělí 1. 7. mi udělal radost minidokument o mně na televizi Seznam. Pokud jste to nepostřehli a chcete se podívat, tak tady je odkaz: www.seznamzpravy.cz

Díky všem za podporu, která mi dodává spousty sil. Jarní forma trošku stagnuje, ale furt je to velmi solidní a já jsem s dosavadním průběhem velmi spokojený. Každopádně prostor pro zlepšení se vždy najde. Tak a teď odjíždím na nejtěžší závod enduro v ČR – slavné TRILOGY!

Text: Milan Myšík / Foto: Jakub Janecký, Joao Fanzeres

Původní článek na webu: milanmysik.com / Fotogalerie k jednotlivým závodům na stránce milanmysik.com/../galerie

Ups, tak jsem to udělala znovu! Stejně jako loni jsem v prosinci seděla u počítače a říkala si, že když se mi podařilo nominovat se na závody Enduro World Series (EWS), tak bych přece měla nějaký jet!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Followracer

Letos už se teda kousnu a zkusím trénovat již přes zimu – přes den jsem sice na kopci, ale večer bych mohla posilovat nebo chodit běhat, ne? Jenže to si člověk řekne v prosinci. Na kolo si po zimě klasicky vlezu až tak koncem dubna a první kliky začínám dělat týden před EWS… Tím si akorát tak zablokuju krk! Ale závod je zaplacený a nezbývá, než se s tím nějak poprat!

Krk mi na poslední chvíli odblokuje a zachrání nejlepší fyzioterapeutka pod sluncem – Bětka z Kinisy. Berte to jako reklamu nebo ne, ale pokud si pamatujete moje loňská bolestivá žebra, tak to byla právě Bětka, kdo mě z toho nakonec dostal, a věřím, že takový kontakt se nejednomu bikerovi hodí.

Nestíhám tím pádem track walk, ale ruku na srdce, já bych se na něj stejně vyprdla, protože:

• Jednak by mě s mojí aktuální kondicí potkala svalová horečka už z toho chození před závodem
• Jednak bych z toho byla akorát vyděšená, jelikož žádný sjezd nemůže vypadat hůř, než když ho jdete zespoda pěšky a vidíte přesně to, co přes řídítka vašeho stroje ne

reklama

Trénink je tentokrát víc než na pohodu – ve čtvrtek trénujeme 4 erzety a na 3 z nich jedeme lanovkou. V pátek pak trénujeme jen 1 erzetu opět s lanovkou.  Oproti loňskému Olargues tedy procházka růžovou zahradou…

Nemám alespoň před závodem 50 km v nohách a noc před závodem můžu v klidu spát, protože erzety jsou hezky jezdivé a nevzbuzují ve mně pocit, že potřebuju sedák s lanem.

Závodní den je tentokrát taky jen jeden, takže mám docela šanci závod dokončit. Což je po loňských defektech a naražených žebrech můj hlavní cíl – nic nerozbít a závod dokončit bez návštěvy nemocnice.

Ráno před startem spřádám plány, jak to vlastně pojedu…

„Když spadnu, tak se musím rychle zvednout a jet zas dál, jako by se nechumelilo“, skálopevně prohlásím a na čas tomu i věřím…

„Přesně, když spadneš, oprášíš kolena a pofrčíš dál“, přitaká mi Tom.

„A musím se oprašovat?“, zarazím se nad procedurou, díky které bych pak závod mohla jet taky až do druhého dne…

Závod!

Hned první erzeta je docela dlouhá (jedu ji kolem 12 minut) a zatímco první třetina je příjemně jezdivá v otevřených klopenkách, poslední dvě třetiny přitvrdí prudšími pasážemi a technikou. Na startu si beru k srdci slova fotografa českého endura Michala Hoffmanna, který napsal: „Užívej! Nepadej! A trochu si zazávoď!“

Přesně takový přístup jsem měla, závodní stres šel navíc díky krásnému počasí a doslova dechberoucím dolomitským výhledům stranou. Dokonce jsem se přistihla, že se na to ježdění fakt těším.

Vystartuju tedy do pohodových klopenek, které jsou ideální na rozdýchání a chycení toho správného flow. Jedu docela uvolněně, takže mě trochu rozhodí až výjezd v měkkém „bochánkovém“ mechu, kde jsem si několikrát o nějaký ten bochánek zavadila pedálem. Pak ale následovala rychlá palba skoro bez zatáček, takže byl čas se zase hodit do pohody a zároveň si užít ten „ádroš“.

Po projetí asfaltové cesty kolem výstupní stanice lanovky už to ale chtělo trochu přemýšlet, a hlavně si pamatovat nadjíždění zrádných „switchbacků“ – jakmile jste zapomněli vyjet z hlavní stopy do stráně, abyste si zatáčku nadjeli, tak jste se museli šnečím tempem zalamovat okolo stromů.

reklama

Překvapivě jedu čistou stopu, tedy žádné harakiri. V technických pasážích s kameny se snažím pouštět brzdy a zuby nehty se držet řídítek. Co mi nakonec dělá největší problém, jsou šlapavé úseky mírně do kopce, na které nemám fýzu a ztuhlá stehna ze sjezdu se ne a ne roztočit do něčeho, co by alespoň trochu připomínalo spurt.

Dávám tedy sedlo nahoru, lehčí převod a zarytě si čumím do představce, aby se už konečně jelo z kopce.

Na můj vkus je tu výjezdů v erzetách docela dost. Když se dostávám do poslední části této rychlostky, a pořád bez pádu, přijde mi to už trochu divné. „Že bych jela dneska fakt bez pádu? Pořád čistou stopu? Není něco špatně?“

Skoro jako bych až naschvál kousek před cílem spadla, abych to byla zase já. Nešlo o nic fatálního, jen se mi do zatáčky zavřela v klouzajícím prachu řídítka, tak jsem se jen tak položila v rychlosti nula, nula, prd hezky do prachu!

Při pohledu na kolena od prachu se na moment zarazím a přemýšlím, jestli bych si je přeci jen neměla oprášit. Zbytek trati už jako bych po „pádu“ trochu vypustila, takže se ještě pár metrů před cílem zaseknu v rovinatém šlapavém úseku o kámen a vyzdobím si vidlici šrámem jak… No prostě velkým šrámem! Ale v cíli jedničky jsem zdravá a celá, a jelikož mi jednička přišla jako jedna z nejtěžších, mám dobrou náladu a pokračuju dál na dvojku.

RZ2

Na startu dvojky se potkávám s další českou bikerkou Fejolou, já jí ukážu zaprášená kolena, ona mě spálený loket, takže tak nějak zkonstatujeme, že jedem asi nějakou tu naši klasiku. Když od ní odcházím, míjím Američanku, která najednou otevře pusu a hodí asi tak metrovou šavli. Andělsky se na mě usměje a řekne „Sorry“.

Já se naštěstí vyhnula, ale frajerce se úsměv opět změní v otvor valící jednu šavli za druhou. Nechci to tady dál nechutně rozepisovat, ale tohle je snad tentokrát můj největší zážitek z EWS. O to větší, že když si kočka vyzvracela asi i čaj, co musela mít předevčírem k snídani, zase se kouzelně usmála, sedla na kolo a odjela na druhou erzetu. Asi nějakej rituál!

Druhá erzeta je úplně v pohodě! Technicky skoro lehčí jak leckteré erzety na české enduroserii. Proplétá se jehličnatým lesem po lesních pěšinkách, sem tam zavřenější zatáčka, sem tam kořeny. Zhruba v prostředku se vyjede ze zatáčky a musí se šlapat terénem lehce do kopce.

Jelikož po jedničce vím, že na sprint ve stoje fakt nemám, tak si chci dát sedlo nahoru. Jenže mám v hlavě po pár hodinách v tom horku trochu vygumováno, takže si najednou nemůžu vzpomenout, která páčka na řídítkách mi dává sedlo nahoru…

Zmáčknu něco, „Ne, to je přehazovačka! Těžší převod už fakt nechci!“ Zmáčknu další páčku, „Né, Ježiš to je brzda, ta se mi teď do kopce taky úplně nehodí!“

Až na třetí pokus si dám sedlo nahoru, to už ale ztratím veškeré flow a motám se tam jak nudle v bandě, až na mě začne zúčastněně křičet nějaký traťový rozhodčí: „And peddal, peddal, peddal!“. Díky kámo, mně je jasný, co mám dělat, já jen zapomněla, jak se dává sedlo nahoru, to je celý. Celkově mám na dvojce jediný problém s tím, že je šlapavá, takže si v cíli trochu vzpomenu na poblitou Američanku.

RZ3

Trojku si z tréninku pamatuju tak, že první polovina je super jezdivá v klopenkách a v podstatě na takovém flow trailu, druhá polovina je techničtější, je tu víc prudších pasáží a zatáček, a úplně největší vítr mám z „cik-cak“ přejezdu po sjezdovce, kde jedete rychlostí 3 km/h, protože se s vámi sype kamení a na smyk stačí jen pomyslet a vy už ležíte na boku.

Na startu to s Fejolou a Martinem Pešťákem trochu probíráme. Já s Martinem se na erzetu docela těšíme, ale Fejola nás kočíruje: „Dyť jste v tý druhý půlce pořád na brzdách“. To si nějak nepamatuju, nevím, o čem mluví. Vzpomenu si na to až v druhé půlce sjezdu, kdy mě pálí ruce od brždění! Tricáky hoří a já pomalu nemůžu s těma olověnýma rukama ani zatočit.

„Aha, tak tohle jsi, Fejolo, měla na mysli?!“ Cik-cak na sjezdovce projedu, jako když sbírám mlíko, ale naštěstí to tam nepoložím. Ač se mi trojka v tréninku díky hrabankovému charakteru docela líbila, ze své závodní jízdy tu mám zatím nejhorší pocit. Na druhou stranu mám za sebou 3. erzetu a ještě pořád jsem se neproletěla přes řídítka, to už zavání skoro dojetým závodem!

RZ4

Na startu čtyřky sedí holky ve stínu a připravují se na pokračující závod. Já chodím kolem a fotím si na telefon Dolomity. Holt každý tu má jiné priority.

Čtvrtá erzeta je zas jak vystřižená z české enduroserie – nic moc rychlého z kopce, spíš motanice v lese ve stylu „až se to rozjede, tak vám tam dáme aspoň zatáčku“. Díky tomu, že na podobný typ erzet jsem zvyklá, se mi jede opravdu dobře. Čtyřku tedy jedu skoro bez chyby, i výsledek jsem měla na této erzetě nejlepší. Takže docela prima oddechovka před poslední náročnou erzetou.

RZ5

Na pětku jedeme částečně lanovkou a částečně se musíme po svých vyškrábat ještě kus do kopce na start. Když vylezu z lanovky, přepadne mě docela stres. „To mám jako vyšlapat támhle do toho kopce a za půl hodiny?“ To přece nemůžu stihnout!

Okamžitě se mi vybaví loňské EWS v La Thuile, kdy jsem na start přilítla 10 sekund před startem, vycpávky do integrály jsem si vrazila opačně a jednu rukavici jsem si ani nestihla nandat. No nic, musím se holt vyždímat už na transferu. Takže do toho šlápnu a v prudkém krpálu předjíždím jednu bikerku za druhou… Funím, slintám, jsem na pokraji sil a raději si z integrálky na hlavě ani nevyndávám vycpávky. Díky tomu mám pocit brzké exploze svojí makovice.

Jsem skoro v půlce, když se o mě pokouší mdloby. Zvednu hlavu a všimnu si, že na ten kopec, kde máme start, vůbec nikdo nejde a všechny holky končí na vršku kousek přede mnou. A pak mi to sepne – jo takhle! To je jinej kopec! My máme start už tady! Na jednu stranu jsem ráda, na druhou stranu si o mně Italky za mnou musí myslet, že mi úplně ruplo v bedně, když jsem se takhle vyždímala před nejdelší 20minutovou erzetou!!!

Poslední erzeta dne – Tutti Frutti – měří 6,5 km a naklesá se na ní 979 m. Je to jeden z nejhezčích trailů, co jsem kdy jela, nejen kvůli výhledům, ale mastíte to tady v bombách po nádherné hřebenovce jak vystřižené z TOP bikových videí. Jestli budete někdy míjet Val Di Fassu, rozhodně je tohle „must-ride“ trail na seznamu každého bikera.

V závodním tempu je to ale jiná lahůdka a je mi jasné, že jestliže se mi nic nestalo doteď, mám na poslední erzetě až požehnaně dost šancí, kde to rozstřelit. Po odpípnutí jsou ale už kostky vrženy a já si jen opakuju: „jedeš do cíle na pivo!“. Na zmíněné hřebenovce se snažím moc nebrzdit, ale najednou mi všechno přijde strašně rychlé.

Trail na první pohled sice vypadá jak vyhlazená pěšinka, v reálu tady ale jedete s rukama na řídítkách jak se sbíječkou a jen se modlíte, abyste z té úzké hřebenovky „nevypadli“.

Pak následuje pro mě nejobávanější sekce, tedy opět switchbacky, tentokrát v prudkém svahu a na sypajícím se písku. V tréninku jsem v téhle pasáži byla hrozně marná, tak se snažím zatáčky vykroutit, co nejlépe umím, a hlavně si zas nezamknout řídítka.

Už se chci pochválit, že jsem to prokroužila docela pěkně, když najednou přijde další porce zatáček. „To jich tu bylo tolik?“ Zase už cítím, jak mi tuhnou ruce, ale není tu ani na centimetr prostoru, kde si odpočinout a pořád to kroutíte v prudkém svahu dolů.

Naštěstí po nějaké době přijde trochu šlapavá hřebenovka, já ale vím, že to, čeho jsem se bála nejvíc, už mám za sebou a teď už si stačí užít rychlý a jezdivý sjezd do cíle. Plány mi ještě trochu naruší krátký technický výjezd v kořenech, kde se kousek před vrškem zaseknu, kopec nevyjedu a potupně musím slézt z kola a zbytek vytlačit.

Díky mé neschopnosti najít nohou pedál mám z toho nakonec docela takový slušný „time out“. Jakmile zajedu do lesa, jsem mnohem klidnější a sbírám ze sebe ještě poslední zbytky sil, abych si krásné lesní sekce mohla užít a nevypadala u toho, jako že jedu EWS vysloveně omylem.

Asi po 10 minutách sjezdu už mám několikrát pocit, že mi musí prasknout stehna a ruce a že tohle prostě nemůžu udržet. Vždycky, když si ale myslím, že už to neutočím a hrozně to tam vyšlu, tak to ještě na poslední chvíli urvu.

Konečně potkávám na trati fandícího Toma, super, ten šel zespoda, to už bude brzy konec. Pak mi ale najednou v jedné zatáčce fandí Franta Žilák a já si uvědomím, že Tom vlastně vyjel autem do půlky erzety…

Poslední třetina už naštěstí není moc techniky náročná, něco se prosviští po cestách, jednou nás ještě zmáčknou výjezdem do kopce po sjezdovce a pak už se zalítne do města, kde se začínám přitrouble usmívat, protože mi dochází, že jsem to zvládla a asi se i dostanu do cíle.

Kousek před cílem je ještě ze dřeva uměle vytvořený velbloud, který se dá buď propružit, nebo přeskočit. V tréninku mi nepřišlo, že mám dostatečnou rychlost, tak jsem to neskákala, teď v závodě jsem ale měla pocit, že bych to skočit mohla.

Na poslední chvíli jsem se ale rozmyslela a ani jsem neskočila, ani to nepropružila, ale poslala jsem to předním kolem rovnou do protiboule. Protože tam fandil kotel, uslyšela jsem sborově „aaaaahhh“.

Už jsem se k nim skoro přidala, ale vidle mi náraz na poslední chvíli pobrala, takže to vypadalo, že to celé ustojím, akorát mě kolo ještě odpružilo do dalšího výskoku někam do boku, takže jsem slyšela další „aaaahhh“! Naštěstí jsem to ale celé ukočírovala a se srdíčkem v kalhotách mašírovala do cíle.

Asi mě muselo v hlavě hlodat, že jsem se nerozbila, tak jsem to možná chtěla před cílem dohnat… Ale aspoň jsem opět předvedla něco pro diváky!

V cíli jsem spokojená se 33. místem a hlavně s tím, že nebudu muset zkoušet novou úrazovou pojistku do zahraničí ani kupovat nové díly na kolo. Oproti loňským EWS mi Val di Fassa přišla mnohem jednodušší, erzety se podobaly těm českým a všechno bylo v pohodě jetelné, takže největší náročnost spatřuju v délce jednotlivých tratí.

Poslední erzetu jsem jela přes 17 minut, přičemž bylo dost náročné udržet tak dlouho koncentraci, abych pořád četla terén a zároveň byla v jízdě i trochu aktivní. Samozřejmě když jste ty erzety chtěli jet rychle, tak těžké a zrádné byly, hlavně kvůli klouzavému prachu. I když je tohle report o závodech, tak milovníkům trailů Val di Fassu určitě doporučuji, nebudete vědět co jet dřív,  a kde dříve fotit. 

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tomáš Rucký, Followracer

Komplet výsledky: www.enduroworldseries.com/../results

O minulém víkendu se sjelo více než 200 jezdců do polské obce Przesieka, aby se zde poprali o titul prvního šampióna v tzv. Time Hunt enduru. O čem je tento netradiční formát, kdy se snažíte dosáhnout nejlepšího možného času na předem vytyčených erzetách a kdo se s touto výzvou porval ze všech nejlépe?

Taktické enduro (tisková zpráva)

V takzvané soutěži Time Hunt jde o to, že jsou vybrané erzety otevřené pro závodníky po celý den, proto je každý může projet tolikrát, kolikrát chce a kolikrát to zvládne. Do výsledného hodnocení se pak logicky počítá nejlepší čas z každé erzety.

V obci Przesieka připravili organizátoři pro tento účel dvě měřené trasy, velice podobné těm, jaké se zde jely loni. Trasy přitom byly dostatečně krátké na to, aby se každý měl možnost pokusit se o jejich projetí více něž jednou, přitom ale obsahovaly všechny náležitosti enduro tratí, na které jsme zvyklí. Tedy strmé technické sekce, rychlé přírodní cesty a krátké fyzicky náročnější úseky, jako třeba bláto na RZ2, nebo dojezd v protivětru na novém zdejším singltreku.

Každopádně největší výzvu pro všechny účastníky znamenal boj sám se sebou, tedy rozhodnutí vydat se na každou z erzet více než jednou, aby člověk vylepšil svůj předchozí čas. Poměrně velké množství jezdců zvládlo dokonce až osm jízd za jeden den!

Rozhodující byla také taktika, co, kdy a jak jet, jelikož se do celého závodu zamíchal také vliv proměnného počasí. Díky němu se během závodního dne minimálně dvakrát poměrně výrazným způsobem změnily podmínky na závodních tratích.

Někteří jezdci se proto rozhodli objet pouze dvě kola na do té doby převážně suchých trailech a tím své snažení uzavřeli, jiní se v průběhu nejsilnějšího deště raději schovali v resortu Markus, kde se vedle jiného nachází pivovar Rebelia Brewery. Případě se uchýlili do stravovací zóny OSHEE, jež se nacházela na jednom z transferů, aby se pak pokusili vylepšit své časy později odpoledne na postupně prosychajících trailech.

Nový formát závodu byl zajímavý také tím, že spojil faktor jízdy na oči (tratě nebyly před závodem zveřejněné, či otevřené pro trénink, proto se každá stage jela nejprve na oči), se skoro až DH formátem, kdy pilujete čas na již známé trati, což preferují zejména nejrychlejší jezdci. Z pohledu právě ukončeného závodu to vypadá jako fungující schéma, organizátoři se přitom nechali slyšet, že se formát Time Hunt příští rok nejspíš vrátí, jen s tím rozdílem, že by tratě mohly být delší a místy trochu záludnější.

Kdo zvolil nejlepší taktiku?

V mužské kategorii Elite to byl Marek Konwa (TREK Bielsko Racing), který si po pěti jízdách pojistil lehký náskok před českým matadorem Frantou Žilákem (Rock Machine Cyklomax), jenž tuto výzvu také přijal. Oba tito borci průběžně sváděli boj s ve finále třetím v pořadí, jímž byl Łukasz Szymczuk (KKW Nexelo / Whyte Racing). Ten přitom za jeden den stihl osm jízd!

Podobně napínavý a těsný byl také souboj žen. V poměrně početné závodní skupině (více než 20 závodnic) činil rozdíl mezi třemi nejlepšími pouhých 7 sekund! Nejrychlejší byla Katarzyna Burek (Ibis Cycles Beastie Racing), s níž na pódium vystoupaly dámy Iwona Czyszczoń (Eskimoo Racing Team) a Joanna Światłoń.

V kategorii vtipně překřtěné na „Future of enduro” (junioři) se nejrychlejším stal Jakub Gąsienica (Dartmoor Enduro Team), který potřeboval 4 jízdy k tomu, aby si pojistil náskok 30 sekund před druhým jezdcem v pořadí – Paweł Tyburski (mSport WildRiders). Tuto dvojici pak celý den průběžně stíhal celkově třetí Maciej Pindel (Trek Bielsko Racing).

V kategorii Masters zajel nejlepší časy Paweł Reczek (Eskimoo Racing) a zároveň byl jediným, kdo z předních jezdců této kategorie objel každou stage třikrát – což se evidentně vyplatilo! Druhým byl Romek Kwaśny (Trek Bielsko Racing), za nímž se umístil Piotr Reczek (Eskimoo Racing).

I v tomto závodě byla vypsána speciální kategorie Enduro HT jezdců, kterou ovládl Paweł Sadzik (Woo Crew). Stejně tak i tentokrát byla vypsána kategorie eBiků, v níž zase jednoznačně kraloval Dariusz Grudniewski (IN Mogilany Cycling Team). Ten se stal neporazitelným i díky tomu, jelikož dal dohromady deset koleček!

Hodnocení teamů vyhrála opět sestava TREK Bielsko Racing s lehkým náskokem před Eskimoo Racing. Pohár za třetí místo pak putoval do BikePlanet teamu.

Uvidíme se v Srebrna Góra!

Jménem organizátorů chceme opět poděkovat všem účastníkům, jejich doprovodu, ale také sponzorům – tento závod byl podporován společnostmi Whyte Bikes Polska (titulární sponsor) a obecními úřady obcí Podgórzyn a Dolní Silesia, stejně jako Turistickou organizací Dolní Silesia.

Nyní vám všem přejeme příjemné léto vyplněné řadou zážitků na kolech i mimo ně a o posledním víkendu prázdnin (31. srpna 2019) se těšíme na další setkání v obci Srebrna Góra, kde se odehraje finále letošního ročníku Enduro MTB Series 2019.

Více o tomto závodě na Facebook stránce Facebook.com

Novinky týkající se celého seriálu hledejte na: Facebook.com/EnduroMTBseries, případně na webu: www.enduromtbseries.pl

Text a foto: Enduro MTB Series / Překlad: Štěpán Hájíček 

Protože jsme zrovna pracovali na reportu ze slovenského resortu Malino Brdo, a do Braniska to bylo něco málo přes hoďku, rozhodla jsem se jet omrknout slovenský mistrák v enduru. A nebylo to nic pro čajíčky. Zkrátka pořádné enduro, ovšem s občerstvovačkou skoro za každým rohem.

(Text: Andrea Drengubáková / Foto: SPEN 2K19, Tom Rucký)

Start i cíl mistráku byl u motorestu Branisko a vše se jelo „za své“, takže moje poslední EWS se 4 lanovkama byla proti 40 km po svých procházka růžovou zahradou. Transfery (až na jeden ) byly ale v pohodě jetelné a s partou kamarádů utíkaly jak nic. Tak pojďme na konkrétní erzety!

Ač se mi celkově erzety líbily, jednička nebyla vůbec můj šálek kávy. Na druhou stranu chtěla po potenciálním mistrovi v enduru přesně to, co by jako mistr měl ovládat. Tedy technické zatáčky, zavřené zatáčky po výjezdu z komprese, zapeklité zatáčky… No zkrátka jednička byla hlavně o zatáčkách na přírodním uzoučkém lesním trailu, který kromě techniky prověřil také kondici.

reklama

Ke konci trati totiž nechyběl výjezd do kopce, ve kterém jsem si jak jinak, než vykopla o muldu pedál, nicméně nechtěla jsem se vzdát, takže jsem se dvakrát odrazila a znovu nacvakla. Bohužel se něco podobného opakovalo ještě asi dvakrát, takže by bylo bývalo rychlejší, kdybych rovnou slezla z kola a danou sekci vyběhla!

Každopádně tahle erzeta byla maximálně náročná na koncentraci, protože tu nebylo ani jedno hluché místo a na každém centimetru se něco dělo. Já se teda za celou erzetu snad ani na chvíli nedokázala dostat do rytmu, chyběla mi dravost a taky fyzička na neustálé přišlapávání (teda kdo jel plynule, tak si nepotřeboval přišlapávat, ale já jela stylem brzda-plyn…jen ten plyn chyběl!).

Na druhou erzetu jedu ve společnosti Kiki Havlické, která má z jedničky podobné dojmy jako já. Dvojka už je trochu víc puštěná, záludnosti jí ale nechybí. Krátce po startu se křižovalo pomyslné hluboké koryto, takže kompresi střídala ostrá zatáčka s krátkým výjezdem. Kdo si dokázal z tréninku zapamatovat trať, ten měl vyhráno. Bohužel to nebyl můj případ…

Na trati mi chybělo možná trochu víc mlíka, být závody u nás, tak se řeší milion možností, kudy si trať zkrátit. Tady organizátoři asi spoléhali na ducha fair play a držení se v přirozené linii trailu.

Na jednu stranu jste občas v té slovenské džungli hledali trail, na druhou stranu tenhle závod připomínal návrat ke kořenům endura, kdy nešlo o žádné najíždění tratí, ale svým způsobem i o to, jak si biker s nepříliš známým trailem operativně poradí. Vše bylo taženo hlavně v lesní hrabance, takže žádné ohrané bikeparky. Krom toho, že si tu 20x vycvaknu nedobrovolně pravou nebo levou nohu, jednou si vrazím sedlo do břicha a do cíle jedu s vycvaklýma oběma nohama, tu jinak nic extra nevyvádím.

Naopak mě dostane, že když mě lidi u trati vidí sjíždět sjezd (ano, vidí copatou holčičku v růžovém), tak zúčastněně křičí „šikovná, šikovná, šikovná!“. A to i ve chvíli, kdy zastavuju a zadní kolo si nadzvedávám přes hráz šutrů, abych si náhodou neodřela šaltr Nicméně děkuji všem fanouškům na trati!

O první a druhé erzetě jsem už z tréninku věděla, že se na nich budu trochu trápit. Nejvíc jsem se těšila ale na erzetu Carbon Killer, která vedla po ortodoxní turistické cestě plné šutrů, což je přesně moje gusto. Nepředvídatelná trať, kterou můžete jet pokaždé jinak, v prudkých pasážích se musíte hecnout, pustit brzdy, protože jinak ta kola přes kameny nepřevalíte…

Dle mého by se mistr Slovenska v enduru dal určit i na základě této jedné erzety.

Večer před závodem ale někteří závodníci proti této erzetě protestovali, že je v race módu až moc přísná a je tam složitý přístup pro záchranáře. Nevím, jestli by se u nás s tímhle přístupem jezdilo každoročně Trilogy Vždyť enduro závody nejsou jen o tom, že jedete čistě lajnu. Je to i o tom, že na trati může být překážka, se kterou je potřeba se poprat.

Buď slezu a půjdu pěšky, nebo se hecnu a sjedu to. A pokud to nakonec přece jenom sjedu, budu na tenhle závod vzpomínat daleko víc, než na jiné jednoduché závody. Mluvím z vlastní zkušenosti po Trilogy! Koneckonců, šaltr si můžete urvat i při jízdě za barákem. Každopádně tahle erzeta byla nakonec ponechána jen eliťákům, ženám a „veteránům“ se zrušila.

Čtvrtou erzetu už si dáváme zase všichni a za mě opět jedna z lepších, ne-li nejlepší! Úvod je trochu podobný Carbon Killeru, akorát kamení je tu uvolněné, takže z kopce dolů jedete zároveň vy i masa šutrů. Když ale nezpanikaříte, tak vás to pěkně podrží.

V závodě už se tam navíc vyjezdila drážka, takže mě to donutilo ke konci brzdy ještě trochu pustit! Málem jsem se ale hned zase rozbila o nějaký kámen a jen tak tak to před obecenstvem se stříkancem v trikotu vyrovnala!!!

Pak se prostřídalo všechno, co se zde dalo vymyslet. Zatáčky v roští, palba kořenovitou cestou, šlapavý úsek a najednou si všimnu, že vidím na záda Kiki jedoucí přede mnou. Místo, aby mě to povzbudilo, tak mě to rozhodí. To jedu asi zbytečně rychle, ne?

Poté přilítnu do zavřené prudké zatáčky, zamknou se mi řídítka a jdu k zemi

Při vstávání si všimnu Kiki kousek ode mě a v cíli se dozvídám, že tam prý sebou řízla úplně stejně! Traťový rozhodčí tu musel mít deja vu, akorát, že já na rozdíl od Kiki stihla ještě zahlásit „Do prdele, to sem si mohla myslet!“. Do cíle už ale máme naservírované krásné hrabankové flow, takže přijíždíme stejně s rohlíkem na obličeji.

Pátá erzeta startuje opět na nějakém vrcholku východoslovenské divočiny a dolů se klikatí doslova slalomem ve stromečkovém bludišti. Kdo nestíhal zatočit, měl smůlu! Rychlá palba se tu mohla zbytečně vymstít. V půlce erzety jsme si dvakrát střihli sprintík do kopce, u kterého jsem si teda myslela, že musím mít vypuštěná kola. Zbytek erzety se vlnil po lesním hravém trailíku s poměrně vysokým fun factorem až do cíle.

Poslední erzeta mě svojí čerstvou hrabankou dostala už při sobotním tréninku. Konečně se mi tady v zatáčkách dařilo „šredit“, až ode mě lítala hlína! Samozřejmě, než jsme se dostali k této zábavné části, tak nám tam „loupli“ jeden výjezd! Sice mírný, ale pěkně táhlý vedoucí po lesní cestě.

Pak už ale byly bikerské žně… Hrabanka tu z trailu lítala na všechny strany a já si fakt užívala drifty zadním kolem. Do zatáček se tu navíc tentokrát dalo pěkně opírat, takže to vybízelo k vyšší rychlosti! Ale samozřejmě se tu našla i jedna prudká zavřená potvora, kde nebyl problém vyslat to přes řídítka… Opět jsem k tomu neměla příliš daleko, ale naštěstí se mi díky smyku kola na poslední chvíli stočila správným směrem. Do cíle už to bylo za odměnu!

reklama

Abych to shrnula. Závod byl sice docela z ruky (Branisko je až za Spiššskou Novou Vsí), na druhou stranu erzety byly opravdu výživné vytvořené ve stylu „pure enduro“! To sice místy zahrnovalo i XC sekce (bohužel pro mě), ale zase chápu, že mistr republiky v enduru musí umět i šlapat! Že jo?

Skvělá byla bezkontaktní časomíra na čipy a občerstvovačka skoro po každé erzetě, takže si člověk svoje jídlo skoro ani nemusel vozit v batůžku. Štědré prize money (za druhé místo bylo 70 eur…) považuju za velmi příjemný bonus a luxusní završení celé této parádí akce!

Výsledky: SPEN 2019

SPEN 2019 – ženy

SPEN 2019 – elita muži

SPEN 2019 – junioři

Lipno nepatří mezi rozlehlé bikeparky s tratěmi plnými prudkých technických sjezdů nebo krkolomných překážek. Na Lipně se na rozehřátí můžete projet na pohodovém Floutrejlu a pak se vrhnout na jezdivé tratě do klopenek a na lavice všech délek a výšek.

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Tom Rucký

Lipenský bikepark se ani tak nesoustřeďuje na vymýšlení a stavbu nových tratí nebo překážek, jako spíš na údržbu tratí stávajících. Díky tomu jsou zdejší lajny dobře udržované, tedy relativně vyhlazené, proto vaše ruce nebudou po celodenním řádění zmordované jako z jiných bikeparků.

reklama

Začínáme klasicky zahřívačkou na Floutrejlu, který je sice úplně vyhlazený a jednoduchý, ale po pěti kilometrech svižné jízdy se stejně začnou nějaké ty svaly v těle ozývat. Floutrejl je určený především začátečníkům a rodinám s dětmi, proto, aby si tu zkušený biker něco užil, musí místy pořádně zašlapat! Sklon je zde totiž skutečně hodně pozvolný. Ono se ale není čemu divit, jelikož převýšení samotného kopce, kde se traily nachází, není nijak radikální a natáhnout zde 5 km trailu si vyžádalo své.

Modrá trať na Lipně je hlavně o pohodě a de facto vám šetří tlumiče, protože nejezdíte po žádných kořenech ani kamenech. Základem jsou klopené zatáčky, které mají akorátní radius, takže se dají hezky projíždět, aniž byste museli kolo do oblouků nepřirozeně lámat.

Nechybí ani množství lavic, jejichž střední velikost se dá docela pohodlně přeskakovat. 

Ani na červené trati nejsou žádné kořenovité nebo kamenité pasáže a můžeme zde proto mluvit o relativní vyhlazenosti a udržovaných dopadech na skocích. Lavice jsou tu na rozdíl od modré o dost větší a některé jsou nakoplé i pěkně do výšky. Na tyhle dlouhé lavice už můj skokanský um nestačí, takže čistě skočenou lavici tu mám snad jen jednu (viz obrázek). 

Dřevěné překážky se sice v tomto bikeparku dají spočítat na prstech jedné ruky, každá je ale jiná. Nejprve vás na trati čeká dřevěný seskok natažený do dálky, na který se hodí mít patřičnou rychlost!  Druhý dropík je menší, takže tolik rychlosti nepotřebujete.

Následuje wallride, který je na můj vkus skoro moc příkře postavený (no prostě jako doslovná jízda „po zdi“) a poslední dřevěnou překážkou je hezký posílací drop, kde je doskok jak do peřinky. Na zdejších tratích zkrátka nebudete mít pocit, že by tu na vás čekala nějaká zrádnost, jen si budete hrát s kolem, užívat si flow a pilovat jednotlivé překážky na zemi či ve vzduchu.

reklama

Lipno v kostce:
Vzdálenost z Prahy                                                                     2 h 45 min 
1 jízda lanovka dospělý                                                               130 Kč
Kombinovaný vstup Stezka + Království dospělý                        475 Kč
Zapůjčení sjezdové koloběžky dospělý                                       189 Kč
Zapůjčení kola floutrejl dospělý/3 jízdy                                        399 Kč   
Zapůjčení kola floutrejl dítě/3 jízdy                                               319 Kč
Celodenní jízdné do bikeparku dospělý                                        440 Kč
Vstup lanový park vysoký okruh- krátký + jízda na kladce           490 Kč

Provozní doba lanovky                                                                 9:00 – 18:30
Webové stránky                                                                            www.lipno.info 

Na Lipně jsme sedlali kola Ghost FR AMR 8.7 a Lapierre Overvolt Carbon AM 900 Team, byli jsme oblečeni v Maloje, s rukavicemi, chráničemi a helmami Poc a batůžkami Evoc. Videomateriál jsme pořídili technikou Lamax a Samsung.

Bikepark Tanvaldský Špičák se včlenil do rybníčku českých bikeparků v období, kdy už sjezdovým hardcorovým tratím pomalu odzvonilo, a přišly na řadu populární flowtraily, které oslovují širší veřejnost. Přesně za tenhle konec to Tanvaldský Špičák vzal, takže sem můžete vyrazit klidně s přítelkyní či s rodinou, ale ani zkušený biker tu svižně jízdě v precizních klopenkách jistě neodolá.

Na Tanvaldském Špičáku jsem byla poprvé až letos a už jsem se tam stihla jednou i vrátit, když jsem dostala chuť na pohodové nedělní ježdění s kamarády. Gró tvoří modrý a červený flowtrail, přičemž na červeném narazíte i na černý úsek. Nahoru samozřejmě pomůže lanovka.

Trochu jsem se obávala, jestli modrý flowtrail nebude nuda a nebude to jen vyhlazená pěšinka, kde se musí šlápnout a v zatáčkách se není o co opřít. Byla jsem ale mile překvapená, že i modrá trasa byla „bikersky plnohodnotná“, svižná a za široké a vysoké klopenky pod lanovkou by se nemusela stydět ani whistlerovská A-Line.

Zatímco modrý trail je naprosto vyhlazený, webové stránky slibují na červeném částečně kameny. Nepředstavujte si ale žádné rock gardeny, ale spíš sem tam nějaký ten kámen, jehož přejetí si nevyžaduje žádný extra technický um. Nejvýraznějším kamenitým místem je fotogenická skalka, ta se dá ale pohodovo sjet. Dá se tedy říct, že jsou si traily hodně podobné, jen na červeném jsou místy vyšší terénní vlny, na kterých se dá i poskočit.

Na červeném trailu natrefíte i na černý úsek (dá se samozřejmě objet), kde už je více vyskládaných kamenů. Vše je ale pořád plynulé a kromě jedné kamenité zatáčky tu nenajdete ani nijak prudká místa.

Na některých místech na černém úseku je možná i variabilita stopy. Černý úsek není nijak náročný a hezky zpestří vyhlazené ježdění, za mě by ale klidně mohl být trochu delší.

Půjčovnu kol najdete na Špičáku u nástupní stanice lanovky, u horní pak příjemnou restauraci s teráskou. K obědu tam můžete „poslat“ třeba svíčkovou, rizoto nebo borůvkové knedlíky. Nás tu nadchla kuličková zmrzlina s příchutí žvýkačky, a nakonec jsme nezůstali jen u jedné Až vás přestane bavit kolo, vyzkoušejte projet Jizerky na koloběžkách, více ve videu.

Tanvaldský Špičák v kostce:

Vzdálenost z Prahy                                                            1h 30min
1 jízda na lanovce nahoru (dospělí)                                   110 Kč           
3 jízdy bikepark                                                                  220 Kč
6 jízd bikepark                                                                    360 Kč
10 jízd bikepark                                                                  500 Kč
Zapůjčení celoodpruženého kola/elektrokola na 1 den      500 Kč                             
Zapůjčení koloběžky 1 den                                                 250 Kč
Provozní doba červen                                                         pátek-neděle od 10:00 do 16:30
Provozní doba červenec-srpen                                           středa-neděle od 10:00 do 16:30
Provozní doba září                                                              pátek-neděle od 10:00 do 16:30
Jízdní řád lanovky                                                               10:00 – 16:30 (každou půl hodinu)
Webové stránky                                                                  www.skijizerky.cz/../bikepark

Na Tanvaldském Špičáku jsme sedlali kola Ghost FR AMR 8.7 a Lapierre Overvolt Carbon AM 900 Team, byli jsme oblečeni v Maloje, s rukavicemi, chráničemi a helmami Poc a batůžkami Evoc. Videomateriál jsme pořídili technikou Lamax a Samsung.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Na Pekláku jsem jezdila naposledy před čtyřmi lety a už tenkrát jsem byla z množství a rozmanitosti tratí nadšená. Letos mi přišla řada míst ještě lepší, zábavnější a peprnější, až člověk nechápe, jaké bikerské žně může takhle malý kopec nabídnout.

Text: Andrea Drengubáková / Tom Rucký

Peklák u České Třebové nabídne bikerům 7 tratí, na které vás vytáhne kotvový vlek a to poměrně rychle, což je výhoda oproti v létě pomalejším sedačkovým lanovkám (nebo nevýhoda, podle toho, kolik odpočinku mezi sjezdy potřebujete Hned u nástupu lanovky je improvizovaná půjčovna kol, nářadí zdarma a nechybí ani tradičně milá obsluha vleku.

reklama

Začínáme na modrém trailu Mechovka, který je v bikeparku asi nejjednodušší, takže na rozehřátí ideální. Mechovka je hravý lesní trailík, který je na úvod proložený dlouhou dřevěnou lávkou s pletivem a v druhé polovině se trochu mezi břízami „rozdovádí“ do menších klopených zatáček v břízovém lesíku. I když jde o modrý trail, není to žádná nuda a na takřka vyhrazeném trailu jde o velmi příjemné svezení.

Podobně je na tom druhý modrý trail Rodeo, který také není nijak technicky náročný a svižně se vine lesem v jednoduchých klopenkách. Vyhlazená trať láká pořádně to pálit, některé zatáčky jsou ale trochu zavřenější, takže je potřeba s tím počítat, abyste neskončili mimo trať. Nad to mě baví spodní pasáž rodea, která je trochu víc puštěná a hopsnete si tu i na příjemném dvokáčku.

Červená trať Malinovka vás nejprve ukolébá naprosto nevinným užším trailem s menšími terénními vlnami, načež vás probere přescesťákem!

Pokud totiž minete objížďku kousek před ním, nemáte už zbytí, protože žádná jiná chickenline přímo u přescesťáku není! Obvykle si na velké skoky netroufám, tady je ale přescesťák postavený do úplné pohody, s dostatkem času na rozjetí se, příjemným odrazem, a ještě příjemnějším dopadem.

Fyzika tu zkrátka dělá své a prakticky nemusíte nic dělat, skok vás na druhou stranu pošle sám. A když už to říkám já, pak je to co říct! Nakonec je to možná jeden z nejpříjemnějších skoků na Pekláku a takzvaně zadarmo.

Za přescesťákem se zase trochu uvolníte na pohodovém trailu, sem tam projedete kamenitou pasáž, ke konci i kořenovité anakondy a v průběhu se můžete procvičit na dřevěné klopené zatáčce se závěrečným seskokem.

Ten je opět stavěný naprosto pohodově, takže vám stačí příslušná rychlost z klopenky, není potřeba nic tahat a dopad je opět do vyžehlené peřinky. Na krátkém trailu tu tedy vyzkoušíte docela dost zajímavých míst, která jsou navíc nasázená pěkně za sebou.

Druhá červená trať Korida opět začíná pohodovou houpavou pěšinou mezi stromy, pak se ale zalomí do prudkého technického padáku, který je zakončený dřevěným dropem. Abyste ho doskočili, jak máte, pusťte už ideálně v zatáčce nad ním brzdy a rychlost na něj budete mít akorát.

Posléze následuje přescesťák ještě větší a vyšší než na Malinovce, ale i tady to vypadá, že s trochou zkušeností půjde o fajnově postavený skok. U mě tedy zatím neodškrtnutý, ale na seznam „to jump in my life“ ho určitě přidávám

Z černých tratí je „přívětivější“ Rock´n´Roll, která střídá prudší technické pasáže se skoky, pak se opět na hlavní křižovatce napojí na další traily a můžete si vybrat, po které lajně dojedete. Sice na této trati nejsou žádné nejetelné pasáže, už je ale potřeba se koncentrovat a držet řídítka pevně v rukách, protože jakákoli nepozornost tu bude náležitě potrestaná.

Černá trať Rolling Stones by měla uspokojit choutky i těch nejnáročnějších sjezdařů, kteří rádi rychlost a pořádné drncání, proto se tu na ní i právoplatně závodí ve sjezdu.

Dominantním místem je tu nejprudší pasáž Rock Kurve, kterou můžete buď napřímo střihnout a jet rovnou nejprudší stopou po skalce (vím, že to tak tuším jezdí Jirka Fikejz a Tom Kutin)! Nebo tu vykroužit lehký levý oblouk, který však na prudkosti a technické náročnosti nijak nestrádá, až jsem si tu škrtala zadkem o zadní kolo.

Přescesťák na černé trati pak není žádnou vědou a je to paradoxně nejjednodušší přescesťák na Pekláku, respektive u nedoskočení to není takový problém, jako by byl například na přescesťáku na Malinovce. Dále se trať napojí na pohodové Rodeo.

Samozřejmě bikeparku nechybí ani Air Line, tedy trať tvořená lajnou lavic a dalších skoků, na kterých se tu člověk příjemně pocvičí. Minimálně se rozeskáčete před hlavní atrakcí, tedy skoku z mlýna, což je díky originalitě stavby jedno z nejfotogeničtějších míst na Pekláku! Bez fotky odtud zkrátka nemůžete z Pekláku odjet! Mlýnské kolo si stejně jako přesceťák na Koridě nechávám „na potom“…

Je fajn, že ač je Peklák menší kopec, je tu jeho potenciál využitý na maximum. Děje se tu něco na každém metru trati a dřevěných a dalších překážek je tu požehnaně. V mezihře na černých tratích nebo po úvodní části Rodea či Koridy se tu například můžete projet po úzkých lávkách a potrénovat balanc na houpačce nebo si polétat na jednom z nespočtu zábavných skoků. Celodenní jízdné tu přitom pořídíte za lidových 390 Kč a dostanete k ní vstup do městského bazénu zdarma.

reklama

Peklák v kostce:

Vzdálenost z Prahy                                          2h15min
1 jízda na vleku                                                30 Kč
Celodenní jízdné                                              390 Kč
Zapůjčení kola (fr/dh) na 1 den                        700-900 Kč + kauce 1000 Kč
Horské káry 1 jízda                                          60 Kč (5 jízd = 250 Kč, 11 jízd = 500 Kč)    
Provozní doba červenec – srpen                     čtvrtek-neděle od 10:00 do 18:00
Provozní doba září -13 říjen                            sobota-neděle od 10:00 do 17:00
Webové stránky                                               www.peklak.cz/bike-park/

Na Pekláku jsme sedlali kola Ghost FR AMR 8.7 a Ghost Hybride SL AMR X S 7.7, byli jsme oblečeni v Maloje, s rukavicemi, chráničemi a helmami Poc a batůžkami Evoc. Videomateriál jsme pořídili technikou Lamax a Samsung.

Ač jsou Klíny opakující se lokalitou České Enduro Série, každoročně si pro závodníky připraví nové erzety a nové perličky, což nelze než kvitovat. Pestrá všehochuť Krušných hor mi v první polovině závodu moc nechutnala, po hořkých soustech ale přišlo i na třešinky na dortu v podobě 4. a 5. erzety.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Jára Sijka, Jirka Kafka

Pro kategorii Hobby si na Klínech připravili pět rychlostních zkoušek, závodníci skupiny Race se mohli těšit na šest erzet. V obou případech jsme se dvakrát svezli lanovkou. (Ne)tradičně se na Klínech startuje rovnou do erzety, takže chybí zahřívací transfer, kde člověk roztočí nohy a setřepe případnou nervozitu.

Mně osobně takový zahřívací transfer docela chyběl, protože na startu jedničky, přímo v zázemí areálu, předvedu ukázkové civění. Po Filipovi Štruncovi se šteluju na start, rovnám si pedál a poslouchám průvodní komentář Michala Berky, který zmiňuje něco v tom smyslu, že se se mnou má na bedně počítat…

Hypnotizuju Michala očima a čekám, kdy mě teda odstartuje. Mezitím na mě promluví pípač: „Můžeš jet.“

„Cože? Jak to?“, zeptám se jen tak mimochodem, protože mě týpek trochu vyrušuje u startování. „No už jsem tě odpípl…“

reklama

Najednou mi to dojde! Celou dobu, co zírám na Michala Berku, jsem nějak vytěsnila borce na startu, jehož přiložení krabičky k čipu jsem ani nepostřehla a dál jsem stála a čuměla jako tele na nový vrata! Ještě chvíli otálím, jestli to teda radši nezopáknem celé znovu a já si pohledem budu hlídat teda jiného kocoura, ale pak jen u nacvaknutí druhé nohy ze sebe vyplivnu „ty voléé“ a odevzdaně zašlapu vzhůru do první erzety dne…

Sice se nepovedený start snažím okamžitě vytlačit z hlavy, ale stejně je to moje šlapání mezi zatáčkami na sjezdovce poměrně vlažné. Trochu mě rozhodí přemlíkování jedné zatáčky, kde se v sobotu dal jezdit vnitřek, teď je to ale nejpomalejší stopa.

Alespoň jsem se z kuloárů doslechla, že bude nakonec zavřený skok „přes klopenku“ a bude otevřený jen skok „do klopenky“. Neobjíždím a skáču do klopenky tak, jak se mi to nepovedlo ani při tréninku. První světlý bod závodu!

I zbytek erzety se veze po jedné z tratí Klíneckého bikeparku, takže není nouze ani o lavice, přičemž jednu přeskakuju za dopad a málem to napálím rovnou do odpalu následujícího skoku! Jednička jinak není žádná velká technika, ale relativně krátká bikeparková lajna s klopenkami určená hlavně na rozehřátí, korunovaná v cíli naším nejoblíbenějším a nejrychlejším pípačem panem Webrem.

Na druhou erzetu chytám Petra Mančíka, který se mnou konečně po letech jede závod, a to mě těší, protože právě on mě původně k enduru a tomuhle stylu ježdění přivedl. Dvojku už mi startér odstartuje slovy 3-2-1-teď, takže na sebe aspoň nekoukáme a já hned pálím do závodu.

Erzeta vede lesní pěšinkou okořeněnou umatlanými kořínky, což z ní, oproti sobotnímu tréninku, činí poněkud zrádnou záležitost. Trefuju stopu docela dobře a daří se mi neztrácet rychlost, dokonce se hecuju i trochu víc k pouštění brzd. Pak se ale najednou trail rozdvojí a je tu možnost volby různých variant. To si z včerejšího tréninku vůbec nepamatuju a najednou ani nevím, kam mám jet?

Pravá? Levá? Pravá? Nakonec udělám tu největší blbost – podívám se doprostřed mezi stopy, kde se tyčí strom, a jak je vám už asi jasné, nevyberu si ani pravou ani levou, ale pošlu to prostředkem rovnou do něj!

Naštěstí před stromem nemám nijak valnou rychlost, takže mě ze sedla nesundá! Prostě se jen zastavím řídítky o jeho kmen. Připadám si trochu jako trubka, když slézám z kola, abych si ho posunula o kus vedle a mohla jet dál. Ještě chvíli sice lovím pedál a jezdím tak nejhorší možné stopy, pak se ale chytnu a na dlouhém šlapavém úseku se snažím i zašlapat, ať to trochu vypadá…

Po přejezdu přes sjezdovku se vjíždí na černou bikeparkovou trať, což je takový prudký rychlý tobogán a za mě to je možná nejlepší sekce z celé dvojky. Povzbuzuje tu kamarád Jirka, ale místo „dávej, dávej!“, slyším „Neboj séééé!“. Ehm, horší hláška už byla asi jen před lety na Špičáku, když na mě křičeli: „Němky jely rychlejš!“. Takže díky Jirko, aspoň, že si mě hezky vyfotil!

U pána, co ukazuje směr pokračování erzety u nástupu lanovky, div nezastavím, protože si myslím, že je cílový pípač, jenže erzeta pokračuje dál pod lanovku. Drandím si to už s docela vykvetlýma nohama dál do lesního trailíku, který mě docela baví, i když mám občas namále. Naštěstí ale můj Ghost FRAMR všechno s klidem pobírá.

Až tedy na poslední část, kterou už léta letoucí projíždím špatně a ani tentokrát neudělám výjimku. Najedu si špatně před položeným ohnutým stromem a přední kolo mi ustřeluje na kořeni. Jen tak tak stihnu vycvaknout nohu a zapřít se o ní, takže to tam naštěstí nerozvěsím jak velké prádlo na šňůru.

Na ohnutý strom už ale nemám žádnou rychlost, takže na něj dokoloběžkuju a myslím si, že s jednou nohou na zemi ho prostě nějak přeskočím. Jenže nízký střed se mi kousne na kmeni a najednou to nejede ani dopředu, ani dozadu.

Připadám si podobně inteligentně jako s těmi řídítky ve stromu, jak tam rozhoupávám kolo, aby se hnulo alespoň jedním směrem! Nakonec se povede, ale pedál zas lovím skoro až do cíle. Ok, ok, jakmile dopíšu report, jdu si objednat aspoň pedály s ohrádkou!!!

Na třetí erzetu jsem docela zvědavá. Je nová, určená jen pro kategorii Race a dlouhým výjezdem do kopce si ji musíme pořádně zasloužit. Začátek představuje cik-cak natažený mezi stromy, kde já v tom slalomu hledám ten správný race mode!

Technická náročnost raw trati je poznamenaná deštěm a průjezdem minimálně stovky závodníků, takže to tu není o bezduchém puštění brzd, ale o koncentraci nad čistými průjezdy zatáčkami, ve kterých se není do čeho opřít a vyhýbání se oslizlým kořenům.

Těším se sice na kamenitou pasáž v prostředku, brzy mi ale dojde síla v rukách, ztrácím kontrolu nad kolem a nedokážu se soustředit na víc než na první metr před kolem. Navíc si absolutně nepamatuju trať! V jednom místě mě zmate přetržené mlíko a já místo abych jela doprava, pokračuju rovně…

Jasně, mohla jsem to celé propálit a totální zkratkou vlézt zpátky do trati, ale to bych večer neusnula. Místo toho jsem ten den opět slezla z kola, postavila jej na trať tím správným směrem a jen tak tak jsem uhnula za mnou jedoucímu závoďákovi.

Panejo. Nějak si nepamatuju, kdy mě v enduroserii naposledy někdo v erzetě dojel…

Frajerovo tempo mi docela pomůže se vzpamatovat, a já díky jeho stopě jedu konečně trochu normálně. Sice mi po nějaké chvíli ujede, ale bylo to příjemně osvěžení a vytržení z mojí turistiky. Asi bych holt potřebovala v každé erzetě alespoň na chvíli vodiče, abych se dokázala trochu zmáčknout.

Když přijedu do cíle, ptá se mě Petr, jestli jsem měla defekt. To mluví za vše. Z mojí jízdy na trojce se mi chce regulérně brečet (viz můj facebookový příspěvek), nakonec to ale zadržím, abych si náhodou nerozmazala řasenku, byť je voděodolná, ale co kdyby…

Na čtyřku jedeme lanovkou, ale protože chytáme poslední balík, čekáme na lano asi 40 min, takže ještě, že jsem nestihla najít ten zatracenej race mode, protože tady bych o něj zaručeně přišla. Při jízdě na lanovce je dost času sledovat závodníky na šesté erzetě, kdy je u řady z nich poznat, jak moc jim tuhnou nohy.

Pak ale jede jeden týpek fakt dobře, pěkně ostré lokty, dává to s přehledem, a už ho chceme pochválit, když si najednou na krátké rovince sedne a začne si rovnat trenky v kraťasech. Smíchy málem spadneme z lanovky a oceňujeme bikerovy priority!

U výstupu z lanovky se na nás směje ta nejlepší občerstvovačka z celé Enduro Série v čele s domácí pizzou, koláči, koblihami nebo škvarkovou pomazánkou. Protože to máme s limitem docela na knop, doplňuju jen vodu, do kapsy cpu gel a doufám, že tady nějaké dobroty zbydou i poté, až přijedu do cíle.

Na transferu se k nám přidává kamarád Lukáš, který má v hobby už odjeto a půjčil si ještě k otestování e-bike, že nám bude někde fandit. Po cestě nám líčí skvělé erzety 4 a 5 – prý jdou skoro bez brzd a celkově je ze závodu nadšený (to každej, kdo už má odjeto, že jo). Jeho veselá společnost nám ale přišla vhod, Petr měl za sebou pád na dvojce a jel s pěkně naraženým loktem, vedle toho já považovala za úspěch, že nemám rozmazanou řasenku, takže nám Lukáš vlil do žil chuť ještě si trochu zazávodit.

A měl pravdu. Začátek čtyřky se nesměle vinul lesem po čerstvé pěšině, kde měli flow jen ti, co včas a správně reagovali na překážky, jako byl třeba padlý strom. Pak se ale trail rozjel do otevřených zatáček bez jakýchkoli záludností, a to bylo konečně ono! Konečně jsem jela to svoje, opírala se správně do oblouků, pumpovala, přišlápla si, když to bylo potřeba, najednou jsem se prostě probudila a začala se tratí bavit až do jejího konce.

Pátá erzeta se odehrála v podobném stylu, krásné hrabankové flow, zatáčky opět otevřené a na erzetě mám jen dva „škraloupy“ v podobě dvou výjezdů v uklouzaném terénu. Na první výjezd mám pěknou rychlost a už to i vypadá, že kopeček vyjedu, ale zbytečně tam hážu lehčí převod a zadní kolo začne prokluzovat, takže slézám z kola (po kolikáté dnes??) a popoběhnu.

Chci naskočit na kolo, ale nevšimnu si zvednuté sedlovky, tak skáču jak panďulák se špičkou sedla v kostrči, než mi to celé dojde. Před cílem je nastražený ještě jeden mini výjezd, kde si pro změnu kopnu pedálem do země, což mě opět stopne a já předvedu asi už z principu kostrčového panďuláka ten den ještě jednou.

Limit mě pohání dopředu, takže na posledním kopci nechávám Petra (promiň, už se mnou asi víckrát Race nepojedeš, co?) a ve stoje uháním ke startu šestky, která vede opět bikeparkem. Na startu se domluvím se startérem na odpočítávání a Michal slibuje, že do toho nebude povídat.

Po lehce šlapavém úvodu přijde pár klopenek a nějaké skoky a následná příjemná flow sekce po Klíneckém trailu. Pěkně to frčí a já mám pocit, že až po tom výšlapu do Klínů mám konečně pořádně rozjeté nohy.

Dostávám se za zatáčku, kde si frajer rovnal trenky, a začnu se znova smát… Sice mě to do krátkého výjezdu přejde, následným sešupem a dvojáčkem s klopenkou se ale zase naladím na správnou notu. Zbytek erzety je akorátně technický a já si ho užiju bez většího zaváhání až do cíle!

reklama

Čip sice odevzdám v cíli u nástupu lanovky, ale penalizaci za nesplněný limit stejně neuniknu, což se mi popravdě stává poprvé za celé mé enduro ježdění! Penalizaci jsem přitom nedostala ani na EWS, a že bylo párkrát namále!!!

Sice mi to výsledek neovlivnilo, ale princip je k zamyšlení, protože pokud se tedy časově penalizuje, přikláněla bych se možná nakonec k pevným startům, které budou eliminovat minutové rozestupy, jež tradičně ústí ve dlouhé fronty před erzetami. Ale znáte to – sto lidí, sto chutí. Je potřeba hlavně vyzvednout nové Klínecké tratě, které jsou vždy příjemným svěžím vánkem na poli českých enduro závodů!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Jára Sijka, Jirka Kafka

 

 

 

  

Již několikrát slibovaný příval novinek a prezentací představujících zajímavé produkty krásně kulatého ročníku 2020 odstartovala akce konaná na severu Moravy, v Kravařích nedaleko Opavy. Zde své reprezentativní sídlo před časem vybudovala společnost Schindler spol. s r.o., tedy dovozce řady oblíbených značek Ghost, Lapierre, Knog, SKS a řady dalších…

Začněme tedy právě těmito produkty, kdy se dnes zaměříme primárně na novinky značek, které se soustředí na výrobu dílů a doplňků nejen pro cyklisty, ale i pro život v přírodě obecně (teď narážím zejména na novinky Knogu). Aby to nebylo jen o „železe, plastu a silikonu“, tak pro vás máme pár ukázek z nabídky Lapierre 2020, ale zatím jen poskrovnu.

Ještě skromnější budeme u značky Ghost, kterou tentokrát přeskočíme zcela, jelikož několik zajímavých novinek pro další rok jsme zde sice zahlédli, něco se o nich dozvěděli a mohli si osahat i pár vzorků, jejich oficiální představení ale Ghost chystá až na následující měsíce. Jednotlivé premiéry by přitom měly být rozfázovány do delšího časového období – Ghost se již nějaký čas snaží nechrlit hromady novinek najedou, ale poskytnout naopak každému novému kolu dostatek prostoru a pozornosti, jakou si zaslouží.

Nyní tak můžu říct už jen tolik: „Máme se na co těšit!“ | *A nebude to jen o elektrice

Text a foto: Štěpán Hájíček

První novinka, co mě skutečně zaujala, je odpověď značky SKS na digitální „on-board“ měřák tlaku Quarq’s TyreWiz (viz představení kol Zipp 3ZERO MOTO) nesoucí označení SKS AirSpy.

V principu jde o hodně podobný produkt. Malá plastová krabička, která se jako adaptér nasadí na klasický ventilek, v jejímž nitru se digitálně měří tlak.

Pak stačí si jen nainstalovat příslušnou aplikaci od SKS do svého telefonu a přesné hodnoty tlaku ve svých pláštích máte doslova na dotyk vašeho palce…

U PTN (Pepi’s Tire Noodle – test) bych v první řadě vyzdvihl nové ventilky Lufty. Jejich hlavní předností je nejen nízká hmotnost dosažená díky využití „leteckého hliníku“, ale…

…především nově řešený přístup vzduchu do útrob pláště. Zde totiž původní drážku následovanou příčným otvorem nahradil velký z boku vybroušený vstup. Díky němu nebude proudění vzduchu ničím omezené.

Krom toho zde máme pomalu se rozšiřující řadu produktů. Klasikou je červený Race Line, novinkou letošního roku je odolnější Rokk Line (pracujeme na testu) a třetí (růžový) kousek je chystaný prototyp.

Jeho označení by mělo být Revolution Line a určený bude díky super nízké hmotnosti a ojedinělému profilu pro XC a maratonská kola.

Před rokem velkou novinkou, dnes již pomalu ale jistě zavedeným produktem, jsou ultralehké a extra odolné duše Tubolito. Pár z nich jsme již vyzkoušeli (Tubolito MTB/Gravel). Každopádně ani v tomto případě se neusíná na vavřínech. Meziročně přibyly nové rozměry, verze pro eBike, zapracovalo se na větší odolnosti, vyšší pevnosti ventilků apod.

Jednou relativně novou značkou v portfoliu společnosti Schindler spol. s r.o. jsou silniční omotávky Bike Ribbon, kdy jednu z nich již delší čas vozím na svém kole – reflexní model.

Nabídka těchto omotávek je skutečně široká. Jednou ze zajímavostí je třeba tento luxusní chlupatý model!!!

Vybrat si lze ale i decentní omotávku s jemným profilem pro jistější úchop.

Případně lze volit variantu s výrazným protiskluzovým potiskem, která udrží vaše ruce na řídítkách i při intenzivním dešti.

reklama

Přejdeme-li ke značce Knog, pak zde je jednoznačně největší novinkou světlo Cobber s ohromným rozsahem svítivosti, jež zahrnuje úhel 330°!

Vidět tak budete nejen zezadu, ale také z boku! V nabídce přitom budou tři rozměry odlišné nejen velikostí, ale i výkonem, tedy svítivostí!

Pokud se budeme bavit jen o svítivosti, pak na největší model by měl mít člověk pomalu zbrojní pas!!!

Knog Cobber přitom díky svému tvaru hezky obejme sedlovou trubku a nikde zbytečně netrčí!

Co se týká faktických vlastností, tak je samozřejmostí (Knogu) vodotěsnost nebo snadné nabíjení přes USB konektor integrovaný přímo v těle světla.

Vrátíme-li se na skok k již delší čas známému světlu Knog PWR, tedy k celému ekosystému schopnému kombinovat různě velké zdroje energie, různě velké reflektory a další příslušenství…

Pak bych připomněl, že Knog PWR může sloužit také jako kempingová lampička, nebo třeba jako bezdrátový Bluetooth repráček. Vše lze napájet příslušnými (sdílenými) akubloky.

Další novinkou, nyní primárně ze světa „outdoor life“, jsou čelovky Knog Bandicoot. Zde jeden vzorek aktuálně největší a nejvýkonnější čelovky…

…která má, krom řady účelně navržených čoček, i jednu menší řadu diod pro čtení, která zároveň slouží jako indikace stavu nabití.

Druhou ukázkou budiž nejmenší varianta Knog Bandicoot.

Celá čelovka je tvořena silikonem, páskem vzadu si nastavíte obvod.

Když to svítí…

„Vnitřnosti“ samotného světla lze snadno vyndat ze silikonového těla.

Pak už stačí jen zapojit do USB zásuvky a nabít!

Jeden ze zástupců cyklistické sekce může být Lapierre Spicy 3.0 (test modelu 2019),…

…který pro rok 2020 dostal nový stříbrný kabátek – moc pěkný!!!

Krom toho se zde objevuje jeden z potenciálních „hitů“ roku 2020 – ještě dostupnější sada SRAM SX Eagle 1×12!!!

Už jsem sice slyšel hlasy, že třeba jen SRAM NX Eagle je „bláto“, ale já tomuto konceptu věřím a fandím. Uvidíme, jaká bude praxe… (pozor, pouze pro OEM).

Každopádně co bych rád ještě vyzdvihl je kvalitní osazení tohoto vstupního enduro modelu, kde se vsází, vedle jiného, na prověřené díly Fox 36 a Fox Van.

Malá připomínka doby elektrické – silniční štika Lapierre e-Xelius vybavená motorem Fazua Evation, který lze, v případě potřeby, snadno vyjmout a nahradit hliníkovým boxem, kam si můžete dát třeba svačinu a jezdit kompletně bez elektriky!

V podstatě to samé platí i pro MTB model Lapierre e-Zesty, který máme slíbený na test…

Novinkou v silniční sekci Lapierre pro rok 2020 jsou modely Sensium AL, které nahrazují dosavadní rodinku „vstupních hliníkových modelů“ Audacio.

Upozornit bych chtěl také na nové designy u většiny ostatních modelů Lapierre.

Mně se třeba dost líbilo, jak se Lapierre nově snaží graficky zdůraznit netradiční konstrukci vzpěr napojených až na horní trubku.

Zde ještě jeden Xelius v pánském provedení.

Dále si už jen připomeňme, co dalšího má společnost Schindler v nabídce. Kupříkladu bytelné „newyorské“ zámky Kryptonite…

K nimž si lze kupříkladu pořídit i pojištění vašeho kola (viz představení Kryptonite Anti Theft Protection).

Za zmínku tradičně stojí také dětské vozíky značky Qeridoo nabízející perfektní poměr ceny, výkonu a výbavy.

Navíc si lze řadu doplňků k těmto vozíkům dokoupit samostatně.

Krom jiného to mohou být i lyže pro zimní provoz.

Stejně tak i celý set pro tahání, když chodíte, běháte, běžkujete…

Oblíbené modely helem Cratoni Allset dostaly nové veselé barvičky!

Juniorský Maxter Pro zase doplnily verze s výraznějšími reflexními prvky.

Reflexní hvězdičky jsou přitom vzadu, vepředu, ale také z boku.

Novinkou roku 2020 je všestranný model C-Swift určený do města i do terénu.

Jak nám bylo řečeno, tento typ helem si lidé někdy berou třeba i na ferraty.

Praktickým doplňkem je kupříkladu integrovaná blikačka v upínacím kolečku.

Podle všech informací nevadnoucí bestseller je juniorský model Cratoni C-Maniac PRO s chráničem čelisti, který lze jednoduše sejmout. Tento růžový leopard prý bude hitem roku 2020!

Malá ukázka pedálů Exustar. Volné / nášlapné s plastovou ohrádkou / nášlapné s kovovou platformou – výběr je jen na vás!

A konečně malá připomínka „šatníku“ od Nalini.

V oblečení tolik nefrčíme, tak snad stačí pár fotek.

Mimochodem, třeba tato látka by díky profilu ve stylu golfového míčku měla snižovat odpor vzduchu.

Bikepark Malinô Brdo mě každoročně ujistí, že moje „bikové skills“ ještě pořád nejsou tam, kde bych je ráda měla. Ač je tu možnost volby i jednodušších jezdivých tratí, celkově je náročnost tohoto bikeparku obecně o kousek výš. Endurová trať Blizzard ale zůstává jednou z mých nejoblíbenějších tratí vůbec.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Bikepark Malinô Brdo najdete hned vedle slovenského města Ružomberok a vyznačuje se dlouhými tratěmi, které jsou všechny dostupné kabinkovou lanovkou, akorát na jedinou a zároveň nejjednodušší trať Malinu je nutné využít ještě navazující sedačkovou lanovku na vrchol Malinného.

Malina je široký netechnický trail, který zpočátku lemuje vrstevnici, na které každou chvíli zastavujete, abyste se pokochali výhledem na Tatry. Ke konci se přidají prudší a zavřenější klopenky, jinak je Malina opravdu malina a dají si ji klidně i začátečníci – zkušení bikeři se na ni mohou sice trochu nudit, ale zase ji můžou považovat za fajn rozehřátí před následující endurovou tratí Blizzard.

reklama

Zmíněná trasa Blizzard je na Malině Brdě dlouhodobě mojí nejoblíbenější, protože zahrnuje všechny typy povrchů, od lesních kořenovitých pěšinek, přes dřevěné široké lávky až po jednoduché rock gardeny, takže na jednou trailu zažijete snad vše, co se v lese zažít dá.

Na pár místech trať Blizzard letos doznala změn a několik zatáček tu je nově vypodložených a vysypaných, abyste se do nich mohli lépe opřít a neztratili tak rychlost. Blizzard potěší díky své střední náročnosti a rozmanitosti širší škálu jezdců.

Na trati Blizzard se mi líbí i její „divokost“, protože většina není aktivně šejpovaná a na mnoha místech si můžou milovníci „pure endura“ užít ryzí přírodní charakter trailu.

Populární tratí na Malině Brdě je rovněž Modrý Zamat, který je široký, disponuje vysokými klopnými zatáčkami a zejména ve svém úvodu je zcela vyhlazený. Díky tomu si zde užijete skutečné flow, nicméně posléze se přidají i nějaké menší kameny a další nerovnosti.

Ačkoli prostřední část tratě mixuje trochu víc terénnější trail i s menším výjezdem, v poslední části přijde opět na relativně vyhlazený a pozvolný flowtrail s polety přes lavice. Pokud pustíte brzdy, je Zamat na své celé délce zatraceně rychlý!

Po několika letech jsem se opět rozhodla vyzkoušet černou trať Enzed, na které jsem v roce 2015 slézala z kola. Říkala jsem si, že jsem se snad od té doby technicky někam posunula, takže teď už mě nemůže nic překvapit!

Horní část tratě se zalomila do strmého hrabankového padáku a točila se v zatáčkách, které byly vyplněné asi milionem kořenů. Za sucha se to dá obstojně sjet a milovníci prudké technicky si tu budou vrnět blahem, za mokra si dokážu představit, že tu jdu opět pěšky!!!

Na rovinu se přiznám, že vletět do pasáže, na které jsem kdysi slézala, jsem si ani tentokrát netroufla. Jde o dva přírodní dropíky za sebou, kde není potřeba nikterak velká rychlost, ale spíš se hezky trefit na relativně krátký dopad, a naopak netrefit strom!

Na jednu stranu se mi hrozně líbí, jak tu sama příroda svými skalkami a kořeny vytvořila takto technicky obtížnou pasáž, na druhou stranu mi i tentokrát v malojáckých kraťasech chyběly trochu koule abych se odhodlala tento úsek pokořit!

Ani druhá černá trasa DH Pro s náročností nezaostává! I tady narazíte na mnohé prudké pasáže, kdy pomalu brousíte zadkem o zadní kolo, ale také na ryzí lesní techniku zahrnující jak vystouplé anakondy, tak i sypající se kamínky. Když to porovnám s jinými černými tratěmi ať už v ČR nebo v zahraničí, jsou tyhle ještě o něco techničtější, za což může i zmíněná divoká „raw“ příroda.

Červené úseky Intro DH, Low Ryder a Monster Dog jsou taky plné kořenů a kamenů, nejsou ale tak prudké a jsou spíše do rychla, na rozdíl od černých prudkých hrabanek. Trochu mi na Malině Brdě chybí nějaké jednoduché skoky, jinak si ale myslím, že pestrost tratí a jejich náročnost jsou skvělým tréninkem pro sjezdaře i enduristy. Začátečnické přítelkyně můžete vzít na Malinu a případně na Blizzard, který na rozdíl od Zamate není tak rychlý.

Na Malinô Brdo sebou vezměte klidně i rodinku s dětmi, protože si tu můžou vybrat z pestrého programu letních aktivit. Víkend tu můžou strávit na terénních koloběžkách, sjezdových kárách, v lanovém centru, které i se zipline patří k největším na Slovensku, na lodičkách nebo na aquazorbingu.

Zážitkem nejen pro děti je pak minizoo Sidorovo, kam se může za zvířátky přímo do ohrady, jak to vypadá, se můžete podívat ve videu

PS: Kluci si své bikerské pivo můžou dopřát na terásce chaty Dária na začátku trasy Blizzard, holky si zas můžou poručit Aperol Spritz v bufetu u nástupu lanovky

reklama

Malinô Brdo v kostce

Vzdálenost z Prahy                                                                   5 h
1 jízda na lanovce dospělí (nahoru)                                          8 eur
Celodenní jízdné na lanovku dospělí                                        22 eur
Zapůjčení sjezdového/endurového kola + 1 den lanovka         81 eur    
Koloběžka + 1 jízda lanovkou                                                   11 eur
Horská kára + 1 jízda lanovkou                                                19 eur
Provozní doba lanovky                                                             Denně 8:30 – 16:30 / V půlhodinových intervalech
Ubytování                                                                                www.apartmanyhrabovo.com 
Webové stránky                                                                        www.bikepark.sk

Na Malině Brdě jsme sedlali kola Ghost FR AMR 8.7 a Ghost Hybride SL AMR X S 7.7, byli jsme oblečeni v Maloje, s rukavicemi, chráničemi a helmami Poc a batůžkami Evoc. Videomateriál jsme pořídili technikou Lamax a Samsung.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Už po několikáté jsem se vydal na Crankworx do Whistleru. Letos jsem ale vynechal veškeré Crankworx disciplíny a soustředil se jen na Enduro EWS, které patří k těm nejtěžším, co se po světě jezdí!

Text: Milan Myšík / Foto: Boris Beyer, Sean Lee, Peter Taylor

Do Whistleru jsem odjel s dostatečným předstihem, pro což mám hned několik důvodů. Ten hlavní je, že tady mám super kámoše a prostě to tu miluju. Druhý důvod byl samozřejmě aklimatizace a zvykání si na přeschlé traily. Týden ježdění, speciálních tréninků utekl celkem rychle. Tentokrát jsem tolik nehobloval bikepark, abych zbytečně neničil materiál. Ve Whistleru bylo letos poprvé dvoudenní EWS, jedna stage z Top Of The World v sobotu a dalších pět v neděli.

Čtvrteční tréninky jsem objel s českou crew, která se tu na EWS sešla celkem pohodově, stejně tak jsme se sešli i na páteční tréninky, které už tak příjemné nebyly, protože už nebylo tolik lanovek a muselo se dost chrtit do kopce. Zatímco na tréninky bylo hezké teplo, tak na víkend předpověď nevěstila nic dobrého…

Když jsem na páteční trénink nasadil připravené závodní zadní kolo, tak mi samozřejmě utíkalo, a tak jsem musel furt dofukovat. Naštěstí v sobotu jsem startoval až pozdě odpoledne, tak jsem v pátek večer přilil mlíko, a už to bylo v cajku. Zaplaťpánbůh, protože mordovat se s ucházejícím kolem během závodu prostě nechceš (to už tady bylo loni).

RACE DAY 1 – stage 1 TOP OF THE WORLD

V sobotu nastala lehká změna počasí a nad Whistlerem se začaly od rána stahovat mračna. Vzhledem k pozdnímu startu jsem byl celý den pěkně nervózní a nevěděl moc co dělat, vyjma warm upu.

Tahle stage prostě patří k Whistleru, 20 a více minut totálního mordoru a sbíječky.

Nahoře na Top Of The World teploty sotva atakovaly 8°C. Mraky se honily celkem rychle. Mlha, že občas nebylo vidět ani na 10 metrů a nervozita byla znát. Kdo to někdy jel, tak ví, že tady se dá závod téměř ztratit. Chytit tu defekt není problém.

Když jsem odstartoval, tak ze mě všechna nervozita naštěstí okamžitě spadla a já se tak snažil jet čisté lajny. Tlaky v pneu 1.3 a 1.8 bar bylo na můj jízdní styl trochu málo, protože jsem během první poloviny asi 15x slyšel zazvonil předek i zadek! Mlátilo to i přes použití MrWolfa v obou kolech, takže jsem se trochu strachoval, že to brzy prorazím!

Když se v půlce odbočovalo z express way do trailu No Joke, už jsem měl ruce v ohni, a to mě čekalo ještě dost techniky. Ve spodní části už to byla z mé strany totální autopilotáž, proto jsem jen doufal, že netrefím nějaký strom.

Navrch jsem v tom nejužším trailu dojel závoďáka přede mnou, tedy přesně v místě, kde nebylo kam uhnout, takže jsem něco zde trochu času ztratil, ale celkově jsem dojel 43., což byla super výchozí pozice! Každopádně to kolem mě bylo dost natřískaný.

Jen co dojeli do cíle nejlepší včetně Rudea, který nadělil druhému v pořadí hned v jedničce půl minuty, tak začal pořádný ceďák a lilo celou noc! Přemýšlel jsem, zda nemám ještě rychle přezout gumy, ale nechtěl jsem riskovat, že to bude zase utíkat, a tak jsem tam nechal obutí na sucho…

RACE DAY 2 – stage 2-6

Ráno jsem se napakoval tyčinkami Iswari, kopnul tam jeden Big Shock a vzal jsem si i pár chews od GUčka, protože 7 hodin je prostě šichta, natož v dešti! Ještě jsem vytunil kšilt a nandal strhávačky a „let’s go na start do mlhy.“

Hned na první RZ, trail Jaws, jsem zjistil, jak moc místní rock slaby kloužou na mokru! Několikrát mě to vykosilo do mlíka podél trati, ale uff, první stage jsem nějak sklouzal! Co bylo super, že i v tom dešti, bylo hodně diváků.

Jako bych se neponaučil a v druhé RZ hned po 100 metrech na dalším rock slabu jdu mimo trať, což mě mrzí, protože tuhle RZ jsem jel docela dobře, až na 400 metrů výjezd po pískové cestě, kde jsem málem chcípnul. Tohle byl jeden z nejhorších climbů ever a v cíli jsem to dlouho rozdejchával.

Další stage 4 a 5 byly zase plný hadic a kořenů, což bylo pro mě dost utrpení, ale nějak jsem se snažil najít flow i přes pár výstupů, zejména v nové RZ číslo 5, která se mi fakt nelíbila, jsem zajel 31. místo.

Poslední stage jsem rozjel dost dobře, a ačkoliv jsem nesledoval průběžné výsledky, jel jsem docela hranu, ale ve zhruba polovině jsem vletěl mimo trail pod strom, a to byla chyba, která mě stála určitě 10 vteřin, než jsem se vyhrabal!

Pak jsem jel totální hranu, abych to stáhnul a už jsem se těšil do cíle, jenže poslední technika opět prověřila! Diváci nás ale hnali, tak jsem se snažil odbrzdit. Po 7 hodinách jsem konečně v cíli totálně rozbitej, zabahněnej, ale až na pár chyb jsem spokojenej. Nakonec to dalo na 40. místo, což je můj nejlepší výsledek v EWS vůbec a myslím, že za posledních pár let i nejlepší český výsledek v EWS obecně!

Byl jsem fakt překvapený, kolik bylo diváků, kteří nás hnali dopředu! V každé RZ jsem dokonce slyšel fandit Čechy, což bylo fakt hustý – díky! V cíli už na mě čekala naše house skupinka pod taktovkou pana Slavíka s Veseláčem a připravili mi solidní překvápko. Jo jsem happy, super těžký závod, diváci, kámoši v cíli, prostě tohle asi jinde na EWS nezažiju, takže Kanado, zas za rok!

Ještě nesmím zapomenout zmínit, že v tom bahně fakt vydrželo kolo, což byl základ k úspěchu a upřímně poprvé můžu říct, že mě nezklamaly brzdy, které mi fungovali špičkově. Díky táto!

*Původní report na webu: www.milanmysik.com

Text: Milan Myšík / Foto: Boris Beyer, Sean Lee, Peter Taylor

Saalbach Hinterglemm je už takovou dlouholetou stálicí na poli nejen rakouských bikeparků a vyznačuje se solidní univerzálností, protože díky různorodosti trailů láká k návštěvě jak ortodoxní sjezdaře, tak i ty, co s trailovým bikováním teprve začínají.

Já v Saalbachu letos nejčastěji brousila Bergstadltrail a nový Panoramatrail.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Saalbach asi není potřeba dlouze představovat, ve zkratce jen uvedu, že jde o jednu z největších bikových oblastí a ve spojení s Leogangem, kde můžete využívat hned pět lanovek na pěti různých kopcích!

Díky „stáří“ bikeparku jsou některé tratě už trochu „unavené“, na druhou stranu toto středisko drží krok s moderním bikingem například výstavbou zmíněného Panoramatrailu.

Panoramatrail se spouští z vrcholu Kohlmaiskopf a zatímco kdysi šlo o pohodový nenáročný trailík, který nijak nevyčníval, letos se oblékl do kabátku širokého a totálně vyhlazeného flowtrailu, postaveného přesně tak, abyste nepřilítli do klopenky v totální rychlosti a pak ji akorát vybrzili! Naopak trail vás před každou zatáčkou přirozeně zpomalí. Plynulost tu ale samozřejmě hraje prim, takže to je na regulérní chrochtání si blahem při jízdě.

Samozřejmě po vzoru whistlerovské A-Line se tu najde i série lavic působících na první pohled až moc robustně, skáče se na nich ale maximálně do pohody.

Panoramatrail navazuje na dřívější Milka Line, dnes přejmenovanou na Monti Trail, který má představovat svými jednoduchými klopenkami a netechnickým povrchem nejjednodušší lajnu v Saalbachu. Ovšem záleží, v jaké období sem jedete, protože při natrefení na serii rolet se z trailu stává docela rodeo a nejradši byste jeli dolů po louce.

Protější kopec Schattberg hostí sice jen jednu trať, za to šest kilometrů dlouhou a vystřídají se na ní snad všechny typy povrchů. Osobně se mi hodně líbí horní bezlesá část, kde jsou krásně otevřené zatáčky, trať je relativně vyhlazená a vy tu s pohledem na protější hory letíte parádní kudlu.

Nějaké ty skoky jsou samozřejmostí, hlavně jeden „přesklopenčák“, kde jsme původně chtěli pořídit fotku, kdy kamarád Kuba bude ve vzduchu a já budu projíždět pod ním, hraničilo by to ale s přejetou hlavou, takže tohle tu ještě musí vylepšit

Poté, co se X-Line zanoří do lesa, začíná pořádný lesní terén s kamenitými i kořenovitými sekcemi. Tahle část se mi líbí, protože tu jezdec může volit složitější i jednodušší stopu, pořád je ale trail stavěný tak, aby to bylo jetelné a nijak extrémně zrádné. V prudkých pasážích jste tu docela na brzdách, ale při druhé jízdě už víte, že to můžete pouštět a všude je se do čeho opřít.

Poslední třetina kopce je okořeněná lávkami, a to normálními, naklopenými i dřevěnými klopenkami, vše ale s pletivem, takže docela dobře drží. Jen si nezapomenout koukat před kolo, abyste se nenechali zlákat výhledy

Ke konci X-Line přichází rozdělení, takže dál můžete pokračovat buď na dva dřevěné dropy a přescesťák nebo zvolit DH verzi a skočit si tu pohodový polet přes potok, který nebezpečně jen vypadá, ve skutečnosti je to ale krásný posílák do bezpečně udělaného širokého dopadu.

Při druhé jízdě jsme samozřejmě dali i variantu dropů, na které stačí poměrně malá rychlost, jinak přeletíte dopad, a to není zrovna komfortní či bezpečné. Neskákal tady náhodou Fabio na skládačce?

Oba dropy jsem si skočila, ale na legendární přescesťák jsem si netroufla – na ten se nakonec hecnul právě Kuba, který ho dal docela na pohodu, a na to, jak se předem bál, že to nedoskočí, byl nakonec spíše delší. I v tomhle případě teda platí, že není potřeba na lávce šlapat, stačí rychlost, na kterou vás zpomalí zavřená zatáčka nad skokem.

Jedním z nejuniverzálnějších trailů v Saalbachu je evergreen Saalbachu Hacklbergtrail, který startuje na vrcholu Schattberg-Westgipfel a letos výjimečně na něj nemusíte šlapat krpál od výstupu lanovky Schattberg X-press, ale vyveze vás sem z Hinterglemmu lanovka Westgipfelbahn.

Je to jako náhrada za Zwölferkogelbahb, která letos kvůli přestavbě není v provozu. Hacklberg je plynulý, rychlý a díky minimu terénu se dá jet prakticky i na nižších zdvizích nebo klidně na pevňáku.

Když jsem před pár lety psala report na Saalbach a vynechala jsem Hacklberg, málem mě čtenáři ukamenovali, protože to je údajně nejvíc nejlepší trail div ne Rakouska.

Když jsem tedy jela Hacklbergtrail poprvé, byla jsem plna očekávání, co to bude za ježdění a možná jsem díky takovému věhlasu čekala až moc, takže jsem si z tohoto trailu „na zadek nesedla“. Až letos jsem tomuhle „průletu“ bezlesou krajinou přišla na chuť, a to hlavně díky středně velkým skůčkům, kterých je trail plný a které cestu dolu hezky okoření!

Až letos jsem ale díky Kubovi objevila odbočku z Hacklbergu na Bergstadltrail, které jsem si nikdy nevšimla (je tam sice obří dřevěný sloup s nápisem Bergstadl, ale já myslela, že to je nějaká dekorace). Tady už to je oproti jednoduchému Hacklbergu trochu změna a zprvu trochu hledáte flow, hlavně hned v úvodní prudké „skalkovité“ pasáži.

Následuje ale opravdu krásná středně rychlá technika v kořenech i v kamenech a jediné místo, které tu nezvládám, je zatáčka viz fotka s Kubou, kde je potřeba otočit se na předním kole. Záhy přichází ještě několik utažených switchbacků, ty už se ale dají v pohodě zvládnout. Modříny a kapradí okolo dělají z trailu až skoro exotickou záležitost.

Čím níž se jede, tím víc se přidává na technické náročnosti a místy mi to tu připomíná ortodoxní Ještěd. Ke konci trailu už je to jako práce se sbíječkou a je to na výměnu rukou i destiček! Ale jde opravdu o krásný technický trail, který si v Saalbachu musíte odšrknout.

reklama

Zavítali jsme i do Hinterglemmu na lanovku Reiterkogel, ale spíš jsme si utvrdili, že tato část nás tolik neoslovuje. Sjezdová Pro Line je stále stejná a nekompromisně puštěná dolů. Vedlejší Blue Line má být jednodušší variantou, takže je vyhlazená bez kamenů a kořenů, ale na mnoha místech je nesmyslně prudká, takže tu akorát drncáte na vybržděných roletách.

Novinkou na Blue Line je ale obrovská dřevěná klopená zatáčka, která trať docela oživila a díky „monumentálnosti“ jde také o docela zajímavý fotospot.

Z vrcholu Reiterkogel jsme si tentokrát ještě vyšlápli cca hodinu do kopce po šotolinové cestě až pod vrchol Reichenkendlkopf, odkud se spouští Hochalmtrail, jeden z mála trailů, na který musíte po svých. Hochalmtrail je opět panoaramatickou žní a díky jeho minimální technické náročnosti sem můžete vzít i děti nebo manželky.

Dávejte jen pozor na zbytečně vysokou rychlost, protože zatáčky tu nejsou klopené a není se tu do čeho opřít. Po nějaké době se trail promění v šotolinu, která vás z kopce dovede až do Talschluss a odtud se zpět do Saalbachu vrátíte po Glemmtal Radweg, tedy údolní cyklostezce.

Saalbach Hinterglemm je samozřejmě dalším místem, kam rozhodně vezměte i rodinku s dětmi. Kromě nesčetně možností na horskou turistku a zábavné stezky tu můžete zažít i adrenalin v lanovém parku Talschluss, nebo se tam na pohodu projít stezkou korunami stromů Baumzipfelweg.

Ubytovaní jsme byli v hotelu Barbarahof, který je pro bikery jak dělaný. Garáž jen pro kola je samozřejmostí a navíc tu máte i venkovní kóji na mytí kol s veškerým servisem i pumpou na kolo. Protáhnout se venku můžete v mini lanovém parku, na slackline, na pingpongu nebo při badmintonu.

V sauně si pak dokonce můžete namíchat svou vlastní vonnou směs. Obsluhovat vás bude pravděpodobně milý slovensky mluvící Jozef, který vám se vším rád poradí, a nemusíte se bát jazykové bariéry.

Saalbach Hinterglemm v kostce:

Vzdálenost z Prahy                                                             5 h 18 min
Celodenní jízdné na lanovku dospělí                                  44 eur             
Jízdné s Joker Card (v rámci vybraných ubyt.)                   zdarma
Provozní doba lanovky Reiterkogelbahn                            Každý den 9:00 – 16:30
Provozní doba lanovky Westgipfelbahn                              Každý den 9:00 – 16:15
Provozní doba lanovky Kohlmaisbahn                                Každý den 9:00 – 16:00
Provozní doba lanovky Schattberg X-Press                       Každý den 9:00 – 16:00
Ubytování                                                                           www.barbarahof.at  
Webové stránky                                                                  www.saalbach.com

reklama

V Saalbachu jsme sedlali kola Ghost FR AMR 8.7 a Ghost Hybride SL AMR X S 7.7, byli jsme oblečeni v Maloje, s rukavicemi, chráničemi a helmami Poc a batůžkami Evoc. Videomateriál jsme pořídili technikou Lamax a Samsung.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Špičák, Železná Ruda, 18.8.2019. Vítězem pátého závodu letošní šestidílné série iXS European Downhill Cupu (EDC) se na šumavském Špičáku stal Slovinec Luka Berginc. Bez dvě stě padesáti metrů dvoukilometrovou trať Struggle s převýšením 320 metrů protkanou 11 skoky pokořil nejrychlejším časem 3:02,891 minuty.

(tisková zpráva)

V elitních kategoriích dojela Bártová třetí a Král skončil -pátý. V U17 byl stříbrný Robin Novotný, v masters pak Ondřej Fiala bronzový

Mezi 97 účastníky elitní kategorie mužů dojel druhý se ztrátou 1,503 vteřiny Slovák Adam Rojček a třetí Polák Slawomir Lukasik (- 1,645). Nejlepší Čech byl pátý Antonín Král (- 2,253 vteřiny).

„Jelo se mi dobře, i když bez chyb to nebylo. Jsem tady už potřetí, ale pořád mám potíže v horní části trati, kde jsem opět na tomto mezičase nejvíc ztratil. Letos se soustředím hlavně na sérii světového poháru, kde pojedu v USA poslední závod a chystám se také do Kanady na mistrovství světa,“ uvedl bezprostředně po skončení závodu Antonín Král. Jinak loňský vítěz Stanislav Sehnal se vešel do první desítky (dnes 9.místo), Ondřej Štěpánek byl 12.

Elitní kategorii žen vyhrála Italka Alessia Missiaggiaová o 0,165 vteřiny před Švýcarkou Leou Rutzovou. Češka Jana Bártová byla třetí a na vítězku jí chybělo pouhých 0,744 vteřiny. „Udělala jsem spoustu chyb, ale celkově hodnotím svoji jízdu fajn. Oproti včerejší kvalifikaci se toho na trati moc nezměnilo, byla jen o trochu sušší a přibylo děr,“ okomentovala svůj výkon dlouholetá účastnice špičáckého závodu, který v minulosti i vyhrála, Jana Bártová. 

reklama

Startovní listina čítala včetně kvalifikace celkem téměř 190 bikerů a bikerek z 30 zemí světa včetně hodně vzdálených destinací – Austrálie, Indonésie a Jižní Afriky. V superfinále elitní mužské kategorie (pozn.: jede ho nejlepších 30 z kvalifikace a prvních 10 průběžného pořadí světového žebříčku má účast zajištěnu automaticky, zbytek startovního pole pak jede jen malé finále) mělo Česko čtyřčlenné zastoupení (mimochodem – probojovali se do něj i oba dva na Špičáku poprvé startující Indonésané). Nejvýše figuroval po sobotě loňský vítěz Stanislav Sehnal na sedmé pozici, Ondřej Štěpánek byl v sobotu dvanáctý. Kvalifikaci před nedělním superfinále pak vyhrál Němec Erik Imrisch.

V kategorii Masters (ročník narození 1989 a starší) si dojel pro bronz Čech Ondřej Fiala (navíc 5. byl David Čonka a 6. Tomáš Brožík z Dobřan). Mezi 20 „veterány“ zvítězil Benjemin Herold z Německa před krajem Bennym Strasserem. Ještě o trochu lépe si v juniorech (U17) mezi 25 vrstevníky vedl Robin Novotný, který bral stříbro. Lepší byl pouze Ir Oisin O Callaghan, bronzový pak byl Nicolas Baechler (Švýcarsko). V mužské kategorii U19 bral zlato Slovinec Marko Niemiz, Čech Filip Dankanič byl šestý.  

Na odměnách se letos celkem vyplatilo téměř 6 000 eur. Na „prize money“ si vítězný muž přišel na 600 eur stejně jako první žena v pořadí. Záznam finálových jízd odvysílá včetně několika repríz ČT Sport.  

Závody sledovalo za parádního letního počasí na horách každý den soutěže (v sobotu i v neděle, jasno, cca 25°C) okolo 3 000 diváků (pozn. ks: počty odvozujeme mj. z počtu pěších turistů přepravených lanovkou v kombinaci se součtem diváků pořadateli kolem trat, byl mezi nimi např. i Dominik Hašek).

Celá série iXS European Downhill Cupu následně vyvrcholí finálovým závodem 20. – 22. září v rakouském Brandnertalu. Pořadatelé ze Ski&Bike Špičák již potvrdili, že jsou domluveni už i na dalším ročníku série EDC, která se tady pojede ve stejném srpnovém termínu roku 2020.

reklama

U značky Rock Machine již delší čas pozorujeme znatelný příklon k „elektrice“, což ale neznamená, že by svou klasickou kolekci domácí RM zanedbávalo. I na tu se v roce 2020 upřela dostatečná pozornost. Přesto je ale jasné, kde se nachází a do budoucna nejspíš i nacházet bude středobod výrobního programu Rock Machine!

Není baterie jako baterie!

Zcela zásadní a dalo by se říci téměř průlomovou inovací v nabídce značky Rock Machine je uvedení poměrně obsáhlé kolekce strojů řady Blizzard a Blizz s označením INT2. Tedy druhé generace eBiků s pohony Shimano Steps, které ale opouští cestu rozměrné komorové spodní trubky s poměrně velkou a neskladnou integrovanou baterií Shimano, namísto toho používají akumulátory Darfon s totožnou kapacitou 504 Wh, ale radikálně menším objemem.

Tedy baterie, které jsou licencované a schválené přímo Shimanem pro napájení jejich motorů, baterie, které umí minimálně to samé jako originál Shimano (autodiagnostika atd.), ale také baterie, jejichž dovozce má fyzické zastoupení na českém trhu, proto se není třeba obávat komplikací při případné reklamaci, či řešení jakýchkoliv technických záležitostí.

Z čistě praktického hlediska pak můžeme vyzdvihnout především snížení objemu spodní trubky, kde je baterie uložena o radikálních 45%, snazší manipulaci s ní (snazší způsob vyjmutí z rámu), překvapivě i vyšší torzní pevnost rámu, ale zároveň o 1,1 kg lehčí rámový základ!

Zapracování těchto akumulátorů do rámu je přitom skutečně precizní, jelikož vstupní otvor do spodní hydroformingové trubky neřeže člověk, ani běžný stroj, ale vypaluje se laserem. Hmotnost samotného akumulátoru je sympatických 2,8 kg, ke kolu přitom dostanete standardně nabíječku schopnou „cpát do baterky“ 2A, v případě zájmu lze samostatně dokoupit i silnější (4A).

Tolik k elektrice, další novinky se často odehrály v rovině výbavy či barev, zejména u modelů Rock Machine Blizzard (Enduro) TRL, či XCM, kde se třeba u top modelů hojně objevují díly DVO. Dále v nabídce přibyly nové karbonové gravel biky Gravelride, posun zaznamenaly hliníkové hardtaily Torrent a tak dále. Vše blíže rozebereme níže u jednotlivých fotek.

reklama

Pojďme začít hezky zlehka, elektrickými cestovními modely Crossride postavenými na originální pohonné jednotce značky Rock Machine zabalené pod názvem Sport Drive, která se dočkala řady interních inovací a vylepšení (RM Crossride e350).

Jako ukázku nového designového jazyku a snad i odvážnějších barev si ukažme dámský model Crossride e375 Lady v luxusní fialové.

Dražšího pánského bratránka v elegantní černé jsme letos testovali (RM Storm e60-29) a musím říct, že jsem sice nevěděl, co od tohoto kola mám dopředu očekávat, výsledné pocity ale byly nanejvýš pozitivní!

Když už jsme u této kategorie, zde je jedna z alternativ postavená nikoliv na systému Sport Drive ale na Shimanu Steps E5000 – RM Crossride e400 Lady.

MTB elektriku v dostupné variantě můžeme demonstrovat modelem RM Torrent e30-27, rovněž s pohonem Shimano.

Tuto sekci bych uzavřel ještě jedním dámským strojem – RM Catherine e60-29 –, jehož nápadně tyrkysový lak přitáhl zvědavé pohledy i mnoha pánů!

reklama

Cvak a hurá do MTB a eMTB! První ukázkou může být nová podoba stroje Rock Machine Blizzard XCM 70-29. Tento bike jsme zařadili jednak kvůli novému laku a svěží barevné kombinaci…

Jednak kvůli meziročnímu upgradu výbavy, kde je zásadní posun na postu vidlice, tedy navýšení zdvihu na 130 mm vepředu při zachování 120 mm vzadu na 29“ kolech. (test RM Blizzard 70-29 – 2018).

O pomyslnou (zdvihovou) příčku výš stojí modely Blizzard TRL, kde nám model TRL 70-29 reprezentuje především nové barevné schéma použité u vícero modelů napříč celou kolekcí RM 2020.

Nebojte, nikdo se u RM nezbláznil, XTR je skutečně jen u Top modelů, zde má být SLX, jen asi před prezentací nedorazily z Japonska ty správné vzorky.

Jednou ze zajímavostí, které jsem si všiml víceméně náhodou, byla hojná přítomnost brzd Shimano XTR u vystavených kol.

Zbrusu nová sada Shimano XT 1×12 (M8100) sem ale patří právem, levnější je jen řazení SLX RapidFire Plus!

Tááák a jsme konečně u překrásných strojů, mě se alespoň moc líbí, které jsem osobně překřtil na „Vojta Bláha Edition.“

Jedná se o pár vybraných modelů z nejvyšších pater, které jednak oblékají stříbrno zelený kabátek, jednak se chlubí komponenty DVO!

A jak jste si asi všimli na předchozích fotkách, tlumič DVO Topaz Air!

U modelu RM Blizzard TRL 90-29 to je vidlice DVO Diamond SC D1.

O další schůdek výš, až u stropu, máme klasické enduro modely Blizzard, kde budou nabízeny tři varianty (Blizzard 90 – 70 – 50), všechny na pružině!

Prostřední Blizzard 70-27 se může kupříkladu pochlubit vidlicí RockShox Lyrik Ultimate RC2, jejíž nápadně červený lak se odráží i na rámu (Představení kolekce RockShox Signature Series).

Základním modelem této řady je RM Blizzard 50-27 (59 990 Kč) s vidlicí RockShox 35 Gold, tlumičem RS Super Deluxe a řazením SRAM Eagle SX (1×12). Solidní enduro základ!

Nyní už top model, „Vojtův“ Blizzard 90-27 RZ (Racing Zone), doladěný takřka k dokonalosti.

Vzduchová vidlice DVO ONYX SC D1 se 180 mm zdvihu!

Je robustní, krásná a slibuje výrazně jiné vnitřní řešení oproti řadám Diamond/Berryl, více „gravity oriented“.

DVO ONYX SC!

Vzadu pak najdeme pružinu DVO Jade X Coil, dle samolepek na pístnici evidentně odladěnou pro potřeby právě tohoto rámu.

Určité detaily na tomto tlumiči jsou asi záměrně hrubé, celkově ale působí vysoce exkluzivním dojmem. A co říkal Vojta, tak to chodí jako víno!

Nakonec ještě rychlá zastávka u řazení, kde figuruje sada Shimano XTR 1×12 (M9100), kterou Vojta již delší čas skutečně vozí (nejen) po závodech EWS!

Kliky dodala značka RaceFace, vylepšený model Turbine s lehce poladěným designem a nově modelovaným hliníkovým převodníkem.

Nyní hurá na v úvodu slibovanou elektriku INT2! Začneme-li v nižších patrech, můžeme si ukázat druhý nejlevnější stroj této řady – RM Blizz INT2 e50-29.

reklama

Už zde je krásně vidět o kolik menší a kompaktnější je spodní trubka s baterií Darfon (504 Wh).

Přístup k ní by přitom měl být, i díky této aretační páčce, o nebeské roky dále než v případě předchozí generace řady INT.

To bychom měli základ, na opačném konci spektra najdeme svým způsobem obdobu Vojtova EWS speciálu, „pouze“ na elektrice Shimano E8000 – RM Blizzard INT2 e90-29 RZ.

29“ kola, vidlice DVO Onyx (160 mm), tlumič DVO Jade X Coil (140 mm), řazení Shimano XTR 1×12, brzdy Shimano XT atd. Tento stroj by měl být jako testovačka, už se těším!!!

Ostatní stroje nové řady RM Blizzard INT2 jsou o něco méně agresivní. Předně všechny stojí na 29“ kolech a disponují zdvihy 140/130 mm.

Zlatou střední cestou je Blizzard INT2 e50-29 v moderním odstínu, kde se opět můžete přesvědčit nakolik dobře baterie „mizí v rámu.“ Pohon Shimano E7000.

Základem 29“ řad eBlizzardů je model INT2 e30-29 s pohonem Shimano Steps E7000 a zdvihy vyrovnanými na 130 mm. *Pod ním zůstaly v nabídce ještě dva modely s původním rámem INT a 27,5+ koly.

Další skok, další kategorie – MTB HT. Zde je jednoznačně nejzářivější hvězdou karbonová raketa RM Blizz CRB 90-29 (těšit se můžete na jízdní postřehy), u níž to jen září novým lakem, vidlicí RS SID, řazením Shimano XT 1×12 atd.

Možná i na základě mého hodnocení a volání po ostřejší verzi vznikla více trailová varianta RM Blizz CRB 50-29, se 130 mm kroku vidlice (normálně 120 mm), hrubšími plášti (WTB Trail Boss 29×2,4“) a teleskopickou sedlovkou. Přesně takové kolo bych chtěl jako alternativu ke svému fullu, jen možná radši ve stříbrné, nebo s červeným Pikem!

Pojďme ale opět o krůček dál, kde na nás čeká nový Rock Machine Torrent s přepracovaným rámem, který by měl být hliníkovou „kopií“ řady Blizz CRB.

Co se mi rovněž líbilo byly juniorské modely Thunder.

Nejvýše je postaven model RM Thunder 29 HD LTD na velkých kolech.

Poměrně velké šance bych ale věštil i modelu RM Thunder 27 HD LTD s pevnou hliníkovou vidlicí (kola 27,5“)…

Kterou díky její vyšší stavbě nebude problém, v případě zájmu, časem vyměnit za odpruženou, pokud si to mladý jezdec bude přát.

Já osobně jsem se ale šel podívat hlavně na dětské modely Blizz, kde najdete třeba jeden krásný stříbrný kousek Blizz 27 HD LTD, mě ale více zajímal model Blizz 24 MD, na který bych rád na jaře 2020 posadil svého synka!

Loni byl na tomto místě vystaven expediční stroj GravelRide, který objel… Už ani nevím co všechno! Letos si výsostné místo vysloužil model RM Blizzard INT.

Stroj, který objel několik z letošních prvních závodů světového poháru World eBike Series (WES – pořádán pod hlavičkou UCI).

Proč několik prvních? Protože kluci z eMTB teamu Rock Machine postupně mění své stroje na modely Blizzard INT2!!!

Pro zpestření pár gripů Rock Machine, ať si můžete své kolo hezky odladit…

Dámská obdoba modelů Blizz CRB, elegantní karbonová raketa Catherine CRB 30-29.

reklama

A teď hurá za tečkou dnešní prezentace v podobě novinky – karbonový gravel bike Rock Machine Gravelride CRB 900.

Oproti dosti radikálnímu vzhledu hliníkových verzí je uhlíkový Gravelride vlastně docela umírněný, až mi připomíná více silniční stroje než čistokrevné štěrkolety.

Najde se na něm ale řada zajímavých detailů. Třeba integrované stahování sedlovky, nebo designové protažení zadních vzpěr.

Mohutná partie hlavy je až nečekaně vysoká, navíc se zajímavým aero napojením na vidlici.

Naopak zadní stavba je poměrně čistá a krásně mohutná.

Z výbavy mě pak zaujala především nová sada Shimano GRX (1×11) s kazetou SLX (11-42 zubů).

Hodně sympaticky vypadají nové řadící a brzdové páky s viditelně jiným, plošším tvarem pro jistější úchop v terénu.

Zpět na skok k rámu, kde je dost překvapivý mohutný trojúhelníkový profil spodní trubky!

Šikovným detailem je v náboji schovaná páčka pro povolení pevné osy.

Ač nový Gravelride CRB působí na pohled dost „silničářsky“, třeba takový pohled na obutí – WTB Riddler 700x45c – rychle zahání pochyby o tom, kolik toho tato hračka zvládne mimo asfalt!!!

Pro kompletnost, zde je druhý uhlíkový model Gravelride CRB 700 se sadou Shimano GRX 2×10 v již vícekrát připomínaném khaki odstínu. Ten se ostatně do lesa hodí lépe než křiklavá stříbrná, ale záleží na vkusu či úhlu pohledu.

Tolik novinky Rock Machine pro rok 2020. Už teď mám vybráno pár kandidátů na test a dost se tedy těším, až prověřím v terénu některého z Blizzardů na DVO, elektrický Blizzard INT2, nebo posledně zmíněný Gravelride CRB! Zůstaňte na příjmu

Text a foto: Štěpán Hájíček

Kouty patří mezi největší a neznámější bikeparky u nás a tamní dlouhé tratě už prověřily nejedny ruce a brzdové destičky. Kouty přitom meziročně rozhodně nespí, řada věcí se tu průběžně mění, k lepšímu, proto se mi zde letos jezdilo snad nejlépe co pamatuju.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Začínáme klasicky na oblíbené trati Medvědice, protože na Koutíka si s první jízdou netroufám a do klopenkové šněrovačky na Hřebenovce bych asi hned na rozehřátí radši nezkoušela naskočit.

Medvědice zatím nikdy nezklamala, i tentokrát hned v její úvodní vyhlazené pasáži pozoruji změny, které tu ještě začátkem května nebyly – nejde pravděpodobně úplně tak o zpestření, jako spíš o funkční vylepšení, když zmizí bahno a nepříjemné rolety. Je zkrátka vidět, že péče o tratě jede i v sezoně na plné obrátky.

reklama

Medvědice není nijak technicky náročná, nejsou tu žádné spletité anakondy nebo rockgradeny, naopak si užíváte svištění větru v uších na plynule vedeném trailu v klopenkách a na příjemně rychlých vrstevnicích. Trochu rolet jsme našli jen v zatáčkách v prostřední pasáži, jinak se jelo jak po hliněném másle a já z této jízdy byla opravdu nadšená!

Zalíbení jsem si nakonec našla i na Hřebenovce, ne tedy v tom bambilionu klopených zatáček pod lanovkou, ale v následném průletu lesem, kde není prakticky žádná zatáčka, trail není nijak prudký, ale v akorátním sklonu se žene střemhlav lesem. Opět skoro žádné rolety a o zpestření se staraly menší lavice, které ovšem v dané rychlosti dokázaly i slušně poslat.

Z lesa následovala obvykle povinná pasáž po šotolině, v době naší návštěvy se těsně pod cestou rodil ale nový trail na způsob air line. Touto dobou už by měla být sekce plně v provozu, takže kdo už si zaskákal?

Spodní pasáž Hřebenovky je vyladěna do stylu hravého přírodního trailu, který si samozřejmě ráda projedu, ještě raději tu ale zahýbám na vedlejší Uhlířskou stopu, která představuje totálně plynulý flow trail s vysokými vyhlazenými klopenkami a terénními vlnami. Mám ráda techniku, ale tahle relaxačně svištící část trailu se mi zkrátka líbí.

Nevynechali jsme ani černou trať Koutíkův sen, která je opakem výše uvedeného – nic hladkého tu nečekejte, jedou se tu bomby v kořenech, a to téměř od začátku do konce. Na úvod se můžete rozeskákat na několika lavicích, z nichž nejdelší je ta třetí, již jsem se i já letos odvážila skákat. Chyběl mi přitom jen malinký kousíček na totální doskočení

Pak se jede rychlá kořenovitá technika v lesním korytu (pustíte brzdy, a ono vás to celé samo nějak nasměruje), následně se jede přes sjezdovku, kde nechybí ani malá rockgarden a pak už pověstný mordor v lese – prudký žlab, hodně kořenů, hodně přírodních schodů a hodně možností, kudy sjet. Vždycky se mi to podaří sjet tak nějak bez ztráty kytičky, ale po téhle sekci je to obvykle na výměnu rukou!

Po mordoru se ale pořád nekončí a na přejezdu přes cestu máte asi tak dvě sekundy na odpočinek (pokud si samozřejmě nezastavíte, což docela doporučuji) a frčíte dál krásnou prudkou lesní technikou až na závěrečné lavice pod lanovkou. Celá tahle technická sranda je završená sjezdem po skalce, která taky zaujme variabilitou stop.

Sumasumárum, Kouty mě baví dlouhými tratěmi, prima hliněným podkladem, na kterém to má ten správný grip a taky lesní kořenovitou technikou. Letos jsem si tu navíc fakt našla to svoje flow, takže kdybych měla víc svalů na rukách, jezdím doteď

Občerstvit se v bikeparku můžete třeba párkem v rohlíku v kulatém stanu u výstupu lanovky, nebo plnohodnotným obědem v restauraci na kouteckém náměstíčku. Mým tipem je jablečný štrúdl, který překvapí nadprůměrnou velikostí, takže já ho měla namísto oběda

reklama

Přímo v zázemí je možné se i ubytovat v penzionu Kouty nebo v apartmánech Kouty, kdy v ceně každého pobytu je zahrnutá i snídaně. Penzion nabízí zázemí i pro větší skupinky nebo školní kurzy, apartmány s kuchyňkou pak uvítají především rodinky s dětmi.

Kouty nad Desnou v kostce:

Vzdálenost z Prahy                                                    3 hod 8 min (přes Mohelnici a Šumperk)
1 jízda lanovkou                                                         280 Kč
Celodenní jízdné do bikeparku                                  500 Kč
Zapůjčení sjezdového kola (1 den)                            od 990 Kč
Zapůjčení horského kola                                            500 Kč
Zapůjčení elektrokola (1 den)                                    650 Kč
Koloběžka + přilba/1,5 hod                                        350 Kč
Ubytování                                                                   kouty.cz/ubytovani/
Webové stránky                                                         www.kouty.cz

V Koutech jsme sedlali kola Ghost FR AMR 8.7 a Ghost Hybride SL AMR X S 7.7, byli jsme oblečeni v Maloje, s rukavicemi, chráničemi a helmami Poc a batůžkami Evoc. Videomateriál jsme pořídili technikou Lamax a Samsung.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Tom Rucký

Enduro závod na Malé Morávce si moje sympatie získává zhruba od roku 2015 velmi postupně. Zalíbení v erzetách ale graduje a s letošní novinkou v Karlově můžu Morávku s čistým svědomím zařadit mezi moje oblíbené podniky domácí Enduro Série.

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Zuzana Schedová (zuzkafoti – FB), Jára Sijka, Tomáš Rucký

Po posledních závodech na Klínech, kde jsem měla pocit, že jsem zapomněla jezdit na kole, jsem si na Morávce spravila chuť, ačkoli jsem zajela stejný výsledek. Dobrý pocit z jízdy je zkrátka základ bez ohledu na to, co na to říká časomíra.

K Morávce už tak nějak neodmyslitelně patří noční prolog, který jsem ale snad úplně poprvé jela za světla. Ano! Konečně mám s sebou světlo, dokonce se docela dlouho s Tomem patláme s lepením svítících brček na dráty, a já to jedu za světla!

Ale nestěžuju si, poprvé jsem v prologu viděla do zatáček a nebylo to vůbec špatné. Z loňských ročníků mám prolog v hlavě zafixovaný tak, že stačilo pěkně skočit přescesťák, pak už jen pár zatáček a byl cíl. Tentokrát byl přescesťák možná tou nejjednodušší překážkou na trati.

Po něm totiž následoval dvojáček rovnou do klopenky! Pak „něco jako dvoják“ s následným odjezdem v odkloněné zatáčce a následně jakási boule, kterou jsem neuměla skočit jinak než na předáka!

Když jsem se ale, při tlačení kola na start, dívala, nebyla jsem jediná, kdo z toho pseudoskoku odjížděl po předním. Takto postavená trať měla dva výsledky: 1) Mošnovo naražená žebra a 2) diváky rovnoměrněji rozprostřené, než když „hrozila krev“ jen na přescesťáku.

Já si to odjela ve večerním svižném módu s nechtěným vycvaknutím na přescesťáku. Když jsem si ale myslela, že jako první toho dne na přescesťáku předvedu ukázkové rozstřelení, zacvaknul se mi při dopadu kufr do nášlapu sám, jako by mě chtěl jenom poškádlit.

Pak už jen přeďák na zmíněné bouli a zbytek jsem na svůj vkus dojela docela dobře, za což mohl hlavně kotel fanoušků, kteří tu každého vyhecovali do maximálních otáček. Opravdu bych potřebovala, aby byl kotel po celé délce každé erzety!

Nedělní závod začíná docela zostra sjezdovou erzetou, která se v sobotu dohromady třikrát v jednom prudkém místě přeznačila, takže jsme i trochu zvědaví, jak bude vypadat nedělní finální úprava. Levotočivou zatáčku krátce po startu jsem si v sobotu zkoušela snad 5x, přesto se mi až v závodě podaří projet ji úplně nejhůř!

Jdu do skoro nulové rychlosti a jelikož jsem pozdě v zatáčce, ještě si vycvaknu pedál, který pak klasicky nohou hledám ještě dalších několik metrů. Já vím, po Klínech jsem slibovala, že si pořídím jiné. Ale taky jsem si slíbila, že budu trénovat, haha… Takže mě neberte vážně!

Do techniky alespoň správně trefuju pravou horní stopu, sice ne v bůhví jaké rychlosti, ale prostě na dámičku v růžovém. Následuje možná nejzajímavější a technicky nejnáročnější pasáž celého závodu, tedy lesní prudký sešup, kde se pod kolo sem tam nachomýtne kořen, kámen, nebo vybrzděná díra.

Strašně moc si tu cením kotel fanoušků, který mě motivuje se soustředit a nevyndat se před nimi přes řídítka a držím se tu plánu „nebláznit a kolo kontrolovat“. Pasáž se mi tedy podaří projet bez výrazné chyby, takže se bez problému dostanu do spodní pasáže, která už moc z kopce není, proto je potřeba šlápnout zde do pedálů, a hlavně se včas vyhýbat stromům!

Od včerejška tu podle mě vyrostly nové nebo jich je v té vyšší závodní rychlosti kolem nějak moc, naštěstí se s žádným blíže nespřátelím a cíl protínám v dobrém naladění. Povede-li se první erzeta, povedou se i další!

Jediná druhá erzeta chutná po XC, a kdyby tu člověk nešlapal, tak ho do cíle nesveze ani setrvačnost, ani gravitace. V horní části udělám snad o půlku zatáček víc, než jich tam ve skutečnosti je – nějaké části jsou oproti předešlým ročníkům předělané a mozek to nechce akceptovat. Když přijíždím do nejvíc šlapací pasáže, přemýšlím, jestli dupat ve vyhlazených terénních vlnách, nebo mimo vlny, kde to ale drncá po kořenech.

Nakonec zvolím kompromis a prostřídám obě možnosti s tím, že uvolním nahromaděné závodní emoce a nahlas hekám – jednak tím, že to šlapání je fakt náročné, jednak si prostě asi potřebuju trochu zakřičet. Tenis chápu!

Trať se proplétá v hrabance, v kořínkách, občas to okoření klopenka a občas to chce do toho zase šlápnout. Výsledkem je, že v cíli se musím opřít o kolena a v předklonu čekám na infarkt. Až když jsem bezpečně ujištěná, že bych nemusela omdlít, vydám se k občerstvovačce – mému prvnímu jídlu dne.

Ráno jsem totiž zvesela nakráčela do restaurace u nástupu lanovky s tím, že si sám k snídani jejich borůvkový koláč. Ten ale „překvapivě“ po sobotě došel a než abych ujídala z občerstvovačky, ještě než vjedu do závodu, to jsem si radši dala půst.

Jenže stačily tyhle dvě erzety na lačno a já dostala pěkný hlaďák a protože jsem už svojí chvilku „otevřeného žaludku“ propásla, dokážu si strčit do pusy jen čtvrtku pomeranče. To jen k tomu, že po zbytek dne mi bylo docela šoufl.

Třetí erzeta je ovšem moje oblíbená a je jako dělaná pro mého Ghosta Framra, který tyhle hravé erzety jede za mě! Jede se mimo bikepark v lesním terénu a má to flow, takže to člověk nemusí nikde moc lámat. Start je zpestřený přejezdem přes šutr, kde u jezdců startujících před námi sledujeme, jestli si při jeho objíždění ohnou šaltr nebo si škrtnou středem u jeho přejíždění.

Před startem ještě Kubu Říhu startujícího přede mnou s vážnou tváří upozorním, že si kdyžtak křiknu, až ho dojedu. Okolí se tomu zasměje, načež Vojta Bláha povídá:

Tohle jsem řekl před lety ze srandy Jirkovi Fikejzovi a vůbec se nesmál.

Tomu se ale zase musíme smát my, takže do erzety vjíždím uvolněná a beru to rovnou přes kámen bez větších potíží. Krásně se trefuju i na střed následující rock garden, který je vkuse vysypaný kameny a dá se na něm udržet flow.

Přišlápnout si musím až v druhé části rock garden, kde už se to ale trochu čeká. A pak už to je jen zábava! Plynulé zatáčky, kořeny, které se dají přeskočit nebo prosvištět, lesní palby rovně dolů… Flow si užívám tak, že zapomenu, že to je závod a jede se o čas, takže pro formu zašlapu až do mírného kopečku těsně před cílem.

Čtvrtá erzeta je úplně nová a jede se v mladičkém bikeparku Karlov ve vedlejším údolíčku. Na pořadu dne je trať, která se mi v sobotním tréninku líbila, ale ze které si moc nepamatuju! Zase! Nicméně Max mi ji na startu dokáže zpaměti popsat, a ještě mě upozorní na kratší vnitřní stopu někde pod větvemi.

Asi bych teda mohla jezdit závody na oči a jen si před startu pokecat s Maxem

Začátek představuje plynulá lesní trať skoro bez zatáček, pak následuje hravá kamenitá pasáž, do které se mi povede najet v příjemné rychlosti, takže kola se převalují přes kameny bez velké práce. Díky tomu jedu docela čistou stopu, až kolem slyším chlapy fandit: „Krásná si! Krásná si!“. To jakože jsem si hezky namalovala oči, nebo že jedu krásně?

Díky chlapi, zbytek rock garden nevím, jak projedu, protože přemýšlím výše popsaném!

Trať je kromě kratičkého mírného výjezdu pěkně puštěná z kopce, takže na rozdíl od jiných erzet je tu člověk trošku na rukách. Trochu se to na mě podepíše, takže hrabanku v prachu jedu trošku opatrněji, než bych chtěla, nic to ale nemění na tom, že mě tahle trať baví. Navíc podle Maxova popisu trefím i kratší stopu pod větvemi, díky trenére!

Na poslední pátou erzetu jedeme zpátky do Kopřivné a jelikož se tentokrát nikde nejede lanovkou (takže nikde nečekám 40 minut ve frontě), stíhám na pohodu i limit závodu. Sice jsem na startu ještě trochu nervózní, abych udržela pozornost do poslední erzety, na druhou stranu se těším do cíle na pivo, které by mi mohlo vyspravit bolavý žaludek.

Než odstartuju, tak mi kolemjdoucí pán pochválí moje hekání v druhé erzetě. Sakra, u toho byli lidi? To bych si to asi i rozmyslela… Také poslední erzeta si zaslouží chválu! Po pár cik-cak zatáčkách po sjezdovce vletí trať do lesa, kde je pěkně puštěná z kopce v nenáročné kořenovité technice. Jediné, co mě tu mrzí je, že se neodhodlám víc pustit brzdy, protože by to tady asi docela v pohodě šlo.

V prostředku ezety je pěkný technický padáček, který jsem i přes rady kluků odmítla jet pohodlnější stopou (vyjet si ven doprava a zalomit to, čímž bych si krásně usnadnila výjezd) a pustím to po prostředku rovně dolů. V pravotočivé zatáčce si pak musím trochu pomoct smykem zadního kola, abych se otočila správným směrem, což nakonec stejně vyhodnotím jako zábavnější způsob projetí.

reklama

Síly sice dochází, ale jde o poslední erzetu, takže do ní dávám všechno a dupu, co se do mě vejde. Když před cílem vyjíždím z lesa, řadím trochu těžší převod a mám v plánu pořádně zaspurtovat po louce, která se tu svažuje mírně do kopečka…

Jenže…hned prvním šlápnutím přetrhnu řetěz. „Neééé, já nemám řetěz…“!

Zakvílím a odevzdaně si sednu, protože jsem řetěz přetrhla naposledy před deseti lety a nějak jsem nevěděla, co se s tím vlastně dělá. Ne, pumpování mě nenapadlo. V tomhle okamžiku mi ovšem Michal Hoffmann pořídí fotku, která vyvrací veškeré mé řeči o závěrečném race modu (viz níže).

Do závěrečných cik-cak zatáček po sjezdovce se tedy soustředím, abych co nejméně brzdila, a kupodivu jsem je lépe možná nikdy neprojela! V cíli mi řetěz rovnou opraví nejochotnější mechanik Michal Hovorka z Giantu a ani výsledkově mě řetěz nijak neovlivnil, takže šlo jen o závěrečné zpestření a ze závodu převládá spokojený pocit!

PS: Občerstvovačka v Karlově velmi potěšila! Palec nahoru za ní!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Zuzana Schedová (zuzkafoti – FB), Jára Sijka, Tomáš Rucký

Výsledky Enduro Race Malá Morávka 2019

Poslední srpnový víkend byl doslova nabitý závody. EWS v Kalifornii, Alpská série v Reschenu a v ČR se závodilo na Kopřivné… Dlouho jsem si nebyl jistý, který z těchto závodů vyberu. Chtěl jsem do Kalifornie, ale když jsem skončil na bedně na prvním závodě alpské série v Paganelle, tak jsem se rozhodl, že budu upřednostňovat Alpskou sérii.

Text: Milan Myšík / Foto: Matěj Mervínský, David Schultheiß

Ani jsem se doma neohřál po příletu z Whistleru. Jeden den a už jsem si zas balil kufry, abych byl ve čtvrtek nastoupený v Reschenu. I proto, že to bylo všechno dost narychlo, jsem se do Reschenu vydal svým Scoutem od Auto – Horejsek, aby to pěkně odsýpalo. Po 7 hodinách jsem na místě, kde už na mě čeká skupinka Jablonečáků (Iček, Dědys a Startér s rodinkou). Dáme pár jízd a jelikož jsem unaven cestováním, rychle uléhám do postele.

V pátek ráno už probíhá klasické najíždění na oba dva závodní dny. Připojili se k nám Mervoušové ze Švajcu, kteří přijeli za námi alespoň na jeden den pojezdit.

reklama

Trénujeme, najíždíme, po nočním dešti, traily tradičně kloužou na místních kořenech, ale celkem je to zábava. Alespoň do chvíle, kdy jedem po jedné z RZ k lanovce po asfaltu asi 50 km/h…

Najednou slyším jak mi někdo štrejchnul zadní kolo a rána!

Hned zastavujeme, Iček na zemi! Po asi 10 minutách se zvedl, ale moc si nepamatoval, helma prasklá, ale zaplať pánbůh, že ho zachránila. Po další zhruba hodině sezení ve stínu, už mu to postupně naskákalo a vypadal o dost lépe, tak snad budeš v pohodě brzy a vidíme se na Kronplatzu!

Po 8 hodinách jsme s Mervoušema projezdili všechny RZty. Mezitím jsme pořádně zmokli zrovna ve chvíli, když jsme byli na italské straně a domů to bylo hodně daleko! Potom se jel tradiční nudný prolog a konečně domů do sprchy a na jídlo.

RACEDAY 1 / sobota

Ráno už nad Reschenem svítilo sluníčko, ale tratím to bylo v celku jedno, ty už byly tak rozbahněné, že ani relativně vysoké teploty bláto nevysušily. Startoval jsem ve skupině s Frenkem a Ráďou, skoro až na konci jezdeckého pole. První závodní den se jelo na Rakouské straně, přičemž RZ číslo 1 měla svůj cíl ve Švýcarsku.

Jednička byla dobrá, plná šlapání do kómatu a dole oblíbená kořenovitá pasáž, která vycvičila snad úplně všechny. Nakonec jsem v této RZ uválčil druhé místo. Dvojka už byla sušší, vedla po kamenitém trailu, ale o extra zábavné RZ se hovořit nedalo. Třetí RZ byl potok bahna, tady jsem ztratil fakt hodně svou opatrností.

Po trojce, tedy před startem čtyřky, následoval oběd, což je na těchto závodech vždycky fajn. Čtyřka byl nekonečný Flow trail, který byl dost rozbitý a bylo to tak 10 minut brzda – plyn, brzda – plyn. Poslední stage byl Bunker trail, který nás zavedl zpátky na místo startu do Itálie.

Tenhle trail patří k těm rozbitějším a je plný skalek a kořenů. Nahoře jsem myslel, že jsem dostal defekt, tak jsem jel opatrně, ale až v půlce jsem zjistil, že je to OK, tak jsem do toho zas dupnul – ještě že mám toho MrWolfa vzadu! První den konečná, byl to masakr, hlavně na ruce.

Závody tady nejsou nijak extra dlouhé, co se transferů týče, je zde spousta lanovek, pak trošku šlapání, ale za to tento typ závodů je dost intenzivní a erzety jsou fakt dlouhé a rozbité. Po prvním dnu jsem se usadil na 7. místě, což bylo trošku za očekáváním, ale vzhledem k tomu, že jsem dost bojoval s únavou a jetlagem, tak zatím dobrý.  Uvidíme, co přinese druhý den…

*Na tomto závodě byla poněkud větší konkurence než obvykle, jelikož se jednalo o EWS Qualifier, kde se vyjíždějí body na příští rok.

RACEDAY2 / neděle

Během sobotní večeře, která je taky součástí startovného, začalo slušně pršet, aby to v neděli nebylo příliš snadné. Čtyři RZty na italské straně jezera Reschen byly plné kořenů a taky dost sjezdové.

Cíl byl v neděli stáhnout 15 sekund na páté místo, když jsem ale viděl, jak leje, tak jsem to moc růžově neviděl. A už vůbec ne po prvních dvou RZ, kdy jsem v každé z nich spadnul na kořenech! To jsem byl zas docela znechucen.

Ve třetí RZ, která byla z kategorie XC, jsem chtěl stáhnout manko, jenže když jsem z lesa vyjel na štěrkovou cestu, která měla 400 metrů do kopce, a podřadil jsem, tak jsem zjistil, že mám povolenou zadní osu a brutálně mi to střílelo. Musel jsem tedy dost nadlehčovat kolo, a ještě k tomu v sedě! Tady jsem nechal dost, ale i tak jsem nakonec v této stagi ztratil na vítěze necelé 2 sekundy a skončil čtvrtý. Závěrečná stage byla ryze sjezdová, sedla mi jako jediná bez problému, a já v ní skončil druhý.

reklama

V cíli jsme se sešli česká parta (já, Frenk, Ráďa a Frky), ani jsem ty výsledky nechtěl vidět. Ale i přes nedělní trable jsem se posunul na 5. místo, což bylo fajn. Reschen mi tradičně ukázal, že na mokru mi to tady tolik nesedí, na druhou stranu jsem dost silný ve šlapání, kde jsem dokázal soupeřům odjet nebo s nimi držet, i přes střílející kazetu, krok.

Poslední závod Alpské Enduro série se jede v polovině září v Kronplatzu v Itálii, kde nebudu chybět a rád bych udržel celkové umístění v TOP 3.

Milan Myšík – Díky za foto: Matěj Mervínský, David Schultheiß

Původní reportáž na webu: milanmysik.com

O uplynulém víkendu neskončily pouze prázdniny, ale uzavřen byl rovněž seriál enduro závodů v Polsku – Enduro MTB Series. Poslední z letošních třech zastávek se přitom odehrála v dobře známé, a tedy již prověřené lokaci Srebrna Góra (o zdejších trailech jsem psal v jednom z posledních úvodníků).

(tisková zpráva | Překlad: Štěpán Hájíček | Foto Enduro MTB Series)

Více jak 140 jezdců se sjelo do místa, kde se loni odehrálo Mistrovství Polska v Enduru 2018, tedy v lokalitě, kde se nachází jedny z nejnáročnějších a nejhezčích (nejen) enduro trailů, jaké Polský kalendář závodů obsahuje. Tato lokalita je vyhlášená strmými sešupy, přičemž v určitých místech trail doslova padá z hradeb zdejšího historického opevnění.

Ostatní stezky pak „pouze“ protínají zdejší jedinečnou a vlastně i dost pestrou krajinu zahrnující velké skály, nebo třeba ikonický „Polský Whistler,“ tedy místa se skutečným Kanadsko-Alpským charakterem.  

Enduro ale rozhodně není jen o strmých sjezdech, jelikož mezi nejnáročnější místa tradičně patří úseky, které naplno prověří kondici závodníků. Letos přitom bylo zapotřebí zdolat čtyři erzety v srpnovém horku, respektive celý závodní okruh čítající okolo 30 km délky a 1200 m převýšení. Naštěstí občerstvovací stanice zásobované značkou OSHEE byly dostatečně zásobované, takže s tímto úkolem jezdcům v nemalé míře pomohly.

reklama

Přéma ovládl Srebrnou Góru!

Nejrychlejším závodníkem posledního podniku sezóny byl český jezdec Přemek Tejchman (Qayron Factory Team), který se nejlépe popral s kombinací náročné techniky a fyzických prověrek na trati. Přéma byl jediný, kdo dokázal pokořit hranici 23 minut v celkovém součtu časů na rychlostních zkouškách, k čemuž se propracoval sérií prvenství na každé erzetě. Ve výsledku tak najel na druhého v pořadí (Marek Konwa) 28 sekund.

Třetím byl v elitní kategorii Marcin Motyka, který podal neskutečný výkon, zejména s ohledem na fakt, že do startu nastupoval s čerstvými 14 stehy na noze, které si „pořídil“ den před ostrým startem! Tomu se říká skutečný závodní duch!

Podobně jako vždy se i tentokrát nejtěsnější a nejvíce napínavý boj odehrával v kategorii žen. V principu především díky lehčí a více šlapavé RZ1 brala zlato nakonec Katarzyna Burek (Ibis Beastie Bikes Racing), za níž zůstaly Czyszczoń a Joanna Światłoń. Tato nejlepší trojice se přitom postavila na stupně vítězů s tím, že rozdíl mezi jejich časy nebyl větší než 17 sekund.

V juniorech otevřel Jakub Gąsienica závod špičkovými časy, což mu ale nevydrželo, jelikož jej Dominik Dańkowski (#Dracer by SPORTSTORE.pl) dotáhl a v konečném důsledku porazil díky prvenství na zbylých erzetách. Třetí místo v juniorech bral Maciek Żołądź.

Mezi ostřílenými borci z kategorie Masters jsme mohli sledovat další skvělé výkony, které předváděl Roman Kwaśny (Trek Bielsko Racing). Tento borec jednoznačně opanoval všechny rychlostní zkoušky a v celkovém hodnocení (Open), obsadil páté místo. Kousek za ním se držel Bartosz Szwed, a třetí skončil Piotr Reczek.

Vedle hlavních kategorií byly i zde vypsány soutěže pro jezdce na pevných rámech a eMTB strojích. Zajímavostí bylo, že se tentokrát poměr obrátil, když se na start postavilo 11 eBikerů a 7 hardtailistů. V kategorii HT přitom kraloval Paweł Sadzik (Woo Crew), mezi eMTB skupinou zase zářil Dariusz Grudniewski (IN Mogilany Cycling Team), který bral v obecném hodnocení (Open) 3 místo.

Obecnou kategorii „Open“ zmiňujeme především proto, že jezdec s celkově nejlepším časem, bez ohledu na kategorii, získal speciální hodnotnou cenu od hlavního sponzora závodu. Konkrétně je řeč o špičkovém telefonu CAT Phones S61, který si odvezl Přemek Tejchman.

Při vyhlašování výsledků se neopomnělo ani na hodnocení teamů, kdy hlavní cenu brala sestava Eskimoo Racing Team, za níž se umístili Woo Crew a Knurświny.

Afterparty, testování, nebo škola dovednosti

Po konci závodu si bylo možné užít také afterparty doprovázenou ohni, což řada z přítomných vyhodnotila jako pátou rychlostní zkoušku. Mnoho z jezdců a jejich doprovodu využilo druhý den, neděli, nejen k odpočinku, jakožto hlavně k obhlídce zdejších tratí, tedy k jejich projetí si bez stressu závodního kolotoče.

Stejně tak bylo možné zapsat se do kurzu tréninku jízdních dovedností, které vedl Łukasz Szymczuk z Whyte Racing teamu, případně bylo možné zkusit si Britská kola v rámci akce Whyte Demo Day.

Závody v lokalitě Srebrna Góra uzavřely další kapitolu seriálu Enduro MTB Series. Jednoznačně zajímavou a důležitou kapitolu, či sezonu, plnou experimentů, kdy se vlastně všechny tři závody jely se značně netradičním scénářem a formou.

Jednak šlo o vůbec první dvoudenní závod v lokalitě Rabka-Zdrój (report), jednak šlo o nezvyklý formát v oblasti Przesieka, kde se jezdci pokoušeli dosáhnout nejlepšího možného času na tratích, které bylo možné jezdit opakovaně za sebou – tzv Time Hunt enduro (report)!

Poslední výzvou byly traily v obci Srebrna Góra, jejichž přesná podoba byla naopak známa několik týdnů před samotným závodem. Tím jsme tedy do značné míry opustili původní scénář „on-sight“ závodů (česky nejčastěji označováno „na oči“).

Jak se letošní experimenty promítnou do podoby dalšího ročníku (dalších ročníků) je zatím předčasné odhadovat. Odpověď na tuto otázku totiž budou organizátoři řešit až v průběhu podzimu a zimy, po celkovém vyhodnocení sezóny 2019.

Tak jako tak lidé stojící za seriálem Enduro MTB Series chtějí na jaře vrátit do hry s několika novými závody, či novými myšlenkami, aby posunuli úroveň Polských enduro závodů o další příčku výše.

Více informací o Enduro MTB Series najdete na FB: www.facebook.com/EnduroMTBseries/ či na webu: www.enduromtbseries.pl

Foto: Enduro MTB Series

První zářijový víkend se odjel poslední čtvrtý závod Evropské kontinentální enduro série ve Francii. Zároveň se jednalo o poslední závod francouzského poháru, kde to mezi elitními Francouzi pořádně jiskřilo. Konkurence tedy byla skutečně nadupaná!

Text: Milan Myšík / Foto: Emmanuel Molle, GoPro, BAT.com

V pátek v brzkých ranních hodinách vyrážím s Ivčou směr letiště a už v 11 přistáváme v pyrenejském městě Toulouse. Půjčení auta a ještě dvě hodiny do hor. Městečko Loudenvielle se nachází v údolí Vallee Du Louron, které svírají obrovské kopce známé ze záběrů Tour De France.

Ve Francii se přitom enduro jezdí zcela odlišným systém než kde jinde. Některé RZ jsou úplně na oči a jiné zase mají jednu tréninkovou jízdu, na kterou hned navazuje jízda závodní. Zajímavé a podle mě dost spravedlivé.

RACE DAY 1

V sobotu se začínalo hned z rána. V půl 8 už jsme jeli lanovkou nahoru, abychom si dali tréninkovou Stage 3. K mé neradosti startuju mezi dvojicí francouzských expresů Denioudem a Trabacem, který vystřelil do každé stage 20 sekund za mnou! Trabac je přitom loňský vicemistr EWS v kategorii U21, takže respekt! Na startu ale nechyběla ani další super rychlá francouzská jména.

Po zahřívací RZ, kde jsme startovali takhle z rána ve třech stupních nad nulou, nám pěkně stoupala pára od pusy… Naštěstí brzy následovalo delší zahřátí v podobě stoupání dlouhého hodinu a půl na start první ostré stage. Tato se jela na oči a bylo to fakt hustý!

Čerstvá stage, mokrá stage a hlavně prudká!

V polovině pěkný výjezd, což mě překvapilo, ale pro mě šance něco nahnat. Bohužel jsem se tak snažil a sprintoval, že jsem koukal pod kolo, když mi ujel předek na kameni a cca 30 metrů jsem musel běžet! Jsem trouba no… Přesto spodek jedničky mi zas vyšel jako vršek a já v cíli beru 10. místo, což je dobrý start! Mimochodem v této stagi první dvacítka narvaná v 17 sekundách při délce 6 minut!

Hned po jedničce jedem dvojku tréninkově, abychom pak zase šlapali prudké stoupání znovu ještě jednou a dali si dvojku závodně. Ta byla hodně technická, zavřené switchbacky, dost mokré, moc mi to nesedlo, ale i tak super 12. místo a držím se furt v nadstandardu.

Z dvojky, která končí v areálu startu a cíle, jedeme zpátky na stage číslo 3, kterou jsme jeli hned z rána jako warm up. Tahle stage je fakt hnusná, nahoře 4 minuty šlapání po loukách, abychom pak jeli v čerstvé hlíně levá, pravá pod lanem další 4 minuty!

Moc mi to nahoře nejede, na jednom pastorku na kazetě mi to docela střílí, což mi na náladě nepřidává, drážky vyjetý jak od motorky, ale snažím se jet maximum, nohy byly totiž hodně dobrý. V cíli trojky beru 15. místo, z čehož nadšený nejsem, ale zatáčky nikdy nebyla moje silná stránka.

Po trojce máme 2 hodiny pauzu, vyčistím kolo, odpočinu si a jedu zase lanem nahoru, přičemž poté jedeme opět závodní trojku, která se tedy ten den jela 2x!

Když jsem ji jel podruhé, tak jsem to vodbrzdil co to šlo ve spodní MX části, v cíli 10. místo! Dokonce před Denioudem, takže bomba, jen škoda střílející kazety při šlapání – novou mám bohužel doma Suma sumárum první den je u konce a byl sakra výživnej!

První den v číslech:

Čas na trati: 7 hodin
Délka: 48 km
Nastoupáno: 1500 m (na jednom a půl transferu)
Nasjezdováno: 3350 m
Dále: 1. stage na oči, 2. stage s jednou tréninkovou jízdou a dvakrát jsme jeli třetí stage odpoledne, kterou jsme jeli tréninkově hned ráno a že se sakra změnila oproti tréninku.
Výsledek po prvním dni: 10. místo a 15 sekund na TOP 5!
Za mnou například Trabac, Charles (23. na EWS v Canazei) a další jména, která už ví, jaké to je být v TOP 30 na EWS.

RACE DAY 2

Opět jako v sobotu vstávačka v 6 ráno, což nejhůř snášela Ivča, rychlo-snídaně a hurá autem přes sedlo kopce Col de Peyresourde (vrchařská prémie 1. kategorie letošní 12. etapy Tour) do areálu závodu Loudenvielle. Tam jsem se dozvěděl, že elita startuje až poslední oproti prvnímu dnu, takže jsem si zatím skočil s Ivčou na kávičku a vyčkali jsme na start hezky v teple.

V 9 už tedy jedu první gondolou, pak druhou na vrchol do 2245 metrů, kde zas teploty klesají pomalinku k těm nejnižším. Na lanovce klepu kosu a už se těším na vrchol, kde alespoň bude trošku sluníčko.

Právě z této výšky startovala pátá stage, která se nejprve jela tréninkově, pak krátký transfer na stage 4. Ta se jela na oči závodně! Jen co jsem do ní odstartoval, objevil se mi úsměv na tváři (u mě nevídané)! Prudké zatáčky, stopy jsem trefoval skvěle a fakt mě bavila!

Alespoň do doby, než jsem zabral ze zatáčky a přetrhnul jsem řetěz…

Nad to se mi ulomila i spodní kladka přehazovačky, tím pádem jsem to celé namotal a ještě než jsem dobrzdil, tak jsem přetrhl drát!!! Paráda Vymotávám řetěz, když, až po docela dlouhé době, mě dojíždí Secondi, který jel 20 sekund za mnou! Rvu si vlasy, je to škoda, bylo to fakt dobře rozjeté…

Do cíle dojíždím bez řetězu, ztráta obrovská a čeká mě dlouhá hodinová procházka na stage 6, která se jela tréninkově a já po ní sklouzal do depa. V depu jedu do tech zóny, kde nikdo nemá 12ku, takže jsem jednoduše řečeno v pr…! Nezbývá než čekat, jak dopadne závod a celkové body v pořadí Evropského seriálu.

 

 

Dopadlo to skvěle, nikdo z mých pronásledovatelů v tak nabité konkurenci nikterak výrazně nebodoval a já tak uhájil, trošku se štěstím, vedení v EWS European Serii, což je naprostá paráda!

Zdlouhavé vyhlášení závodů, celkového pořadí francouzského poháru a pak toho kontinentálního.

EWS European ve Francii bylo fakt parádní a nejtěžší na závěr! Krásné, přírodní a těžké tratě, bombastická organizace, časomíra, live stream na vybraných stagích. No prostě enduro jak má být se vším všudy, až jsem byl sám překvapený! Klobouk dolů a rád se sem vrátím! A úroveň závodů ve Francii obecně? Je to nabitý neskutečně, jedna chyba a 10 míst propad dozadu…
Takové menší EWS!

Závěrem bych moc rád poděkoval všem partnerům, sponzorům, rodině, Ivče a všem, kteří mi drželi palce v mé cestě Evropou!

Text: Milan Myšík / Foto: Emmanuel Molle, GoPro

*Původní report na webu: milanmysik.com